Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. června 1991, Elliniki Radiophonia Tileorassi AE proti Dimotiki Étairia Pliroforissis a Sotiriosovi Kouvelasovi. Věc C – 260/89 Klíčová slova: Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Výlučná práva v oblasti rádiového a televizního vysílání ― Volný pohyb zboží ― Volný pohyb služeb ― Pravidla hospodářské soutěže ― Svoboda projevu. Předmět:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce o výkladu Smlouvy o EHS, a zejména článku 3, čl. 3 písm. f) a článků 9, 30, 36, 85 a 86.
1. Právní rámec
1. Podle článku 15 řecké ústavy z roku 1975 podléhá rádiové a televizní vysílání přímé kontrole státu a jejich cílem je objektivní a vyvážené vysílání informací a zpráv, jakož i výsledků myšlení a vědy. Podle téhož článku je vždy namístě zajistit kvalitativní úroveň programů v souladu s jejich společenskou úlohou a kulturním vývojem v zemi.
2. Akciová společnost Elliniki Radiophonia Tileorassi Anonimi Etairia (dále jen „ERT“), která je veřejným podnikem pod kontrolou a ochranou státu, byla vytvořena zákonem č. 1730/1987 (Úřední věstník Řecké republiky č. 145 A ze dne 18. srpna 1987, s. 144).
ERT zahrnuje řeckou televizi (ET1 a ET2), řecké rádiové vysílání, Řecký audiovizuální ústav (Hellenic Audiovisual Institute I.O.M.), jakož i společnost pro výrobu a prodej rádiového a televizního vysílání a programů ERT. Ustanovení čl. 2 odst. 1 až 3 zákona č. 1730/1987 stanoví:
„1. Cílem ERT AE je organizace, provoz a rozvoj rádiového a televizního vysílání, jakož i jeho přispívání těmito prostředky k: a) informování, b) rozvíjení kultury a c) zábavě řeckého lidu. Cílem ERT AE není dosahování zisku.
2. Stát svěřuje ERT AE výlučné právo v oblasti rádia a televize na všechny činnosti, které přispívají k uskutečňování jeho cíle. Toto právo je nezcizitelné a zahrnuje zejména:
a) zvukové a obrazové vysílání všeho druhu z pevniny, moře nebo ze vzduchu způsobem rádiového a televizního vysílání určeného k příjmu buď obecnému, nebo ve zvláštních uzavřených okruzích, kabelem nebo jakýmkoli jiným způsobem;
b) zařízení rádiových a televizních stanic, tzn. vysílačů, přenosových zařízení, pozemních stanic pro satelitní přenosy, drátových okruhů a kabelových přenosů obecně, jakýmkoli technickým způsobem nebo technologickou aplikací přispívající k přenosu zvuku a obrazu, které jsou určeny k veřejnému příjmu.
3. ERT AE vyrábí a provozuje jakýmkoli způsobem pořady rádiového a televizního vysílání, vytváří výrobní jednotky zboží nebo služeb všeho druhu, týkající se optických, akustických, audiovizuálních prostředků masové komunikace, a obecně vykonává každou činnost, která přispívá uskutečňování cíle ERT AE.“
Ustanovení čl. 16 odst. 1 stanoví, že:
„Je zakázáno všem fyzickým nebo právnickým osobám veškeré vysílání jakéhokoli druhu, na které má ERT s souladu s článkem 2 výlučná práva.“
Zákon č. 1730/1987 však stanoví výjimku k tomuto zákazu: Představenstvo ERT může udělit povolení k instalaci vnitřních okruhů, drátem nebo kabelem, k rádiovému a televiznímu vysílání místního dosahu. Povolení se však uděluje pouze pro příjem zvuku a obrazu. Podmínky a podrobnosti udělení povolení, jakož i určité požadavky na fungování dotyčných okruhů, budou upraveny prezidentským výnosem.
Podle téhož článku 16 hrozí každé osobě, která poruší ustanovení odstavce 1, trest odnětí svobody v délce od tří měsíců. Týmž rozsudkem může soud rozhodnout o zabavení
Žalované strany v původním řízení se dohodly na odmítnutí žaloby. Uvedly, že zákon č. 1730/1987, a zejména čl. 2 odst. 2 a článek 16 je v rozporu s řeckou ústavou, s článkem 10 Úmluvy o ochraně lidských práv, jakož i se Smlouvou o EHS, zejména s články 59 a násl. a 85 a násl.
3. Předběžné otázky
5. Okresní soud v Soluni (Řecko) usoudil, že výsledek sporu v původním řízení závisí na výkladu práva Společenství, a dne 11. dubna 1989 rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
3) Představuje – případně do jaké míry – udělení práva na televizní vysílání jedinému provozovateli opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení dovozu, které je výslovně zakázáno článkem 30 Smlouvy o EHS?
4) Je třeba považovat udělení ze zákona výlučných práv na televizní vysílání pro celé území členského státu a na vysílání všeho druhu jedinému provozovateli za slučitelné s právem proto, že spadá pod článek 36 Smlouvy, tak jak byl vyložen Soudním dvorem, a vzhledem k tomu, že udělení splňuje imperativní požadavky a slouží cíli obecného zájmu, jakým je organizace televizního vysílání jako služby obecného zájmu? Překračuje toto udělení – případně do jaké míry – tento zamýšlený cíl, tzn. je tento cíl – ochrana obecného zájmu – sledován co nejméně zatěžujícím způsobem, tedy způsobem, který v nejmenší možné míře narušuje volný pohyb zboží?
5) Jsou – případně do jaké míry – výlučná práva, která členský stát udělí podniku (provozovateli) ohledně televizního vysílání, a výkon těchto práv v souladu s pravidly hospodářské soutěže článku 85 ve spojení s čl. 3 písm. f) Smlouvy o EHS, pokud provádění určitých činností dotyčným podnikem, zejména a) vysílání reklamy, b) distribuce filmů, dokumentárních pořadů a jiného televizního materiálu vyrobeného uvnitř Společenství, c) výběr, distribuce a přenos televizních pořadů, filmů, dokumentárních pořadů a jiného televizního materiálu podle vlastního uvážení, vylučuje, omezuje nebo narušuje hospodářskou soutěž na úkor spotřebitelů ve Společenství v odvětví, ve kterém tento podnik působí, a na celém území členského státu, ačkoli je tento podnik k těmto činnostem oprávněn zákonem?
6) Pokud členský stát pokládá podnik pověřený provozem televizního vysílání i vzhledem k jeho obchodní činnosti, zejména reklamě, za podnik pověřený provozováním služby obecného hospodářského zájmu, odporují – případně do jaké míry – pravidla hospodářské soutěže článku 85 ve spojení s čl. 3 písm. f) plnění úkolů přenesených na podnik?
7) Lze se domnívat, že takový podnik, kterému byl zákonem členského státu udělen monopol na televizní vysílání pro televizní přenosy všeho druhu na celém jeho území, má dominantní postavení na podstatné části společného trhu?
8) Pokud ano, představuje – případně do jaké míry – skutečnost, že tento podnik stanovuje dle vlastního uvážení (vzhledem k neexistenci jakékoli hospodářské soutěže na trhu) monopolní ceny za televizní reklamu a preferenční režim, a skutečnost, že provozuje činnosti uvedené výše v páté otázce, které vedou k eliminaci jakékoli hospodářské soutěže v této oblasti činnosti, zneužití dominantního postavení?
9) Je – případně do jaké míry – přidělení ze zákona televizního monopolu pro celé území členského státu jedinému provozovateli, spolu výhradním právem na televizní vysílání všeho druhu, v souladu se sociálním cílem Smlouvy o EHS (dle preambule a článku 2) směřujícím k trvalému zlepšování životních podmínek evropských občanů a rychlého růstu jeho životní úrovně na jedné straně a s ustanovením článku 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv ze dne 4. listopadu 1950 na straně druhé?
10) Ukládá svoboda slova zajištěná článkem 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv ze dne 4. listopadu 1950 a výše uvedený sociální cíl Smlouvy o EHS stanovený v její preambuli a článku 2 per se povinnosti členským státům, nezávisle na psaných ustanoveních platného práva Společenství, a pokud ano, jaké jsou tyto povinnosti?“
Ve svém předkládacím rozhodnutí soud odkazuje na určité zásady práva Společenství, jakož i na příslušnou judikaturu Soudního dvora. Pochybnosti soudu ohledně souladu monopolu televizního vysílání uděleného ERT zákonem č. 1730/1987 s právem Společenství vyvolaly zejména články Smlouvy o volném pohybu zboží a pravidla hospodářské soutěže.
4. Řízení
6. Předkládací rozhodnutí bylo zapsáno v kanceláři Soudního dvora dne 16. dubna 1989.
V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložily svá písemná vyjádření společnost ERT, žalobkyně v původním řízení, zastoupená V. Kostopoulosem, K. Kalavrosem a N. Papageorgiou, advokáty aténské advokátní komory, právnická osoba soukromého práva DEP, jakož i S. Kouvelas, žalovaní v původním řízení, zastoupení A. Vamvakopoulosem, A. Panagopoulosem a P. Ladasem, advokáty soluňské advokátní komory, vláda Francouzské republiky zastoupená E. Belliardovou, zástupkyní ředitele ředitelství pro právní záležitosti ministerstva zahraničních věcí, a G. de Berguesem, hlavním zástupcem tajemníka zahraničních věcí téhož ministerstva, jako zmocněnci, jakož i Komise Evropských společenství zastoupená G. Marencem, B. Jansenem a M.Condou-Durandovou, členy právní služby, jako zmocněnci.
Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta Soudní dvůr rozhodl o zahájení ústní části řízení bez předběžného dokazování.
II – Shrnutí vyjádření předložených Soudnímu dvoru
7. Vyjádření předložená Soudnímu dvoru se týkají slučitelnosti monopolu na televizní vysílání s 1) ustanoveními Smlouvy ohledně volného pohybu zboží, 2) ustanoveními ohledně volného pohybu služeb, 3) pravidly hospodářské soutěže, 4) článkem 2 Smlouvy a 5) článkem 10 Evropské úmluvy o lidských právech.
1. Volný pohyb zboží
8. ERT nejprve připomíná rozsudek Soudního dvora ze dne 30. dubna 1974, Sacchi (155/73, Recueil s. 409), ve kterém Soudní dvůr konstatoval, že na vysílání televizních pořadů se vztahují pravidla Smlouvy týkající se poskytování služeb. Pokud jde o volný pohyb zboží, Soudní dvůr konstatoval, že
„okolnost, že podnik členského státu má výlučná práva na televizní reklamu, není sama o sobě neslučitelná s volným pohybem zboží, jehož prodej má tato reklama podporovat; jinak by tomu bylo, pokud by výlučné právo bylo používáno k upřednostňování určitých obchodních toků nebo určitých hospodářských subjektů před jinými.“
V tomto ohledu ERT upozorňuje, že svých výlučných práv nepoužívá k upřednostňování určitých obchodních toků. Naopak, výrobky nezbytné k vysílání získává na základě nabídkového řízení, kterého se účastní všechny zainteresované společnosti.
9. Francouzská vláda zdůrazňuje, že článek 9 Smlouvy, který se týká poplatků požadovaných při dovozu nebo v souvislosti s ním, nijak neodporuje tomu, aby členský stát udělil monopol na televizní vysílání jedinému provozovateli.
10. Ohledně článků 30 a 36 francouzská vláda cituje také výše uvedené body odůvodnění rozsudku ve věci Sacchi. Připomíná také, že v této věci Soudní dvůr usoudil, že obchod s veškerým materiálem, zvukovými nahrávkami, filmy a jinými výrobky pro účely vysílání televizních pořadů, spadá do volného pohybu zboží. Francouzská vláda dodává, že v rozsudku ze dne 28. června 1983, Mialocq (271/81, Recueil s. 2057), Soudní dvůr nevyloučil možnost, že by monopol na poskytování služeb mohl mít přímý vliv na obchod se zbožím mezi členskými státy. Podle Soudního dvora by tak podnik, který má monopol na poskytování služeb, mohl porušovat zásadu volného pohybu zboží, zejména pokud by monopol vedl k diskriminaci dovážených výrobků vůči výrobkům tuzemského původu. Avšak, jak uvádí francouzská vláda, soluňský soud v projednávané věci neučinil žádný náznak v tomto smyslu.
Komise rovněž odkazuje na výše uvedenou pasáž ve věci Sacchi. Vyvozuje z ní, že udělení výlučných práv v oblasti vysílání televizních pořadů jedinému podniku, a tím i udělení výlučných práv k dovozu materiálů a výrobků nezbytných k jejich vysílání, nespadá samo o sobě do oblasti použití ustanovení článku 30 a násl. Smlouvy. Podle názoru Komise mohou být pravidla o volném pohybu zboží uplatněna pouze v případě, že je monopol používán přímo nebo nepřímo státem k diskriminaci dovážených výrobků vůči výrobkům tuzemským. Pokud je případná diskriminace způsobena nezávislým rozhodnutím podniku, domnívá se Komise spíše, že se jedná o porušení článku 86. Komise má za to, že je věcí vnitrostátního soudu, aby přezkoumal, zda ERT vykonává svůj monopol způsobem, který vede k diskriminaci dovážených výrobků.
2. Volný pohyb služeb
11. ERT uvádí, že podle rozsudků Soudního dvora ve výše uvedené věci Sacchi a věci Debauve (rozsudek ze dne 18. března 1980, 52/79, Recueil s. 833) představuje vysílání i přenos televizních pořadů služby ve smyslu Smlouvy. ERT však konstatuje, že v rozsudku ze dne 26. dubna 1988, Bond van Adverteerders (352/85, Recueil s. 2085), Soudní dvůr uznal, že vnitrostátní pravidla, která se použijí bez rozlišení na poskytované služby jakéhokoli původu, jsou slučitelná s právem Společenství. ERT dodává, že ze Smlouvy a z judikatury Soudního dvora vyplývá, že členské státy mohou stanovit omezení televizní a rozhlasové činnosti z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti atd., pokud jsou tato omezení ospravedlněna důvody obecného zájmu a nejsou nepřiměřená sledovanému cíli.
12. Podle DEP a S. Kouvelase skutečnost, že podle řecké právní úpravy nemohou ani řečtí státní příslušníci, ani cizinci vykonávat jakoukoli činnost ohledně výroby, dodávání nebo přenosu zvuku či obrazu v Řecku porušuje ustanovení o volném pohybu služeb. Monopol v odvětví televizního vysílání v podobě tak absolutní a radikální, v jaké je uplatňována v Řecku, mimoto nemůže být ospravedlněn důvody obecného zájmu nebo jinými důvody, které připouští právní řád.
13. Komise uvádí, že je pravdou, že existence monopolu na vysílání z definice brání uzavírání licenčních smluv o autorských právech mezi autory z jiných členských států a subjekty televizního vysílání, které by mohly existovat, kdyby nebylo monopolu, nicméně že takové omezení samo o sobě není omezení volného pohybu přeshraničních služeb ve smyslu článku 59 Smlouvy. Podle Komise by se o takové omezení jednalo, pokud by dotyčný podnik byl opatřením státu veden k diskriminaci ve prospěch tuzemských děl.
14. Pokud jde o svobodu usazování, Komise uplatňuje, že dotčené výlučné právo z definice zahrnuje zákaz pro ostatní subjekty, tedy také pro hospodářské subjekty z jiných členských států, aby se usazovaly v Řecku. Takový zákaz se však týká stejně vnitrostátních příslušníků jako cizinců. Komise z toho dovozuje, že svoboda usazování není v zásadě zpochybněna. Podle jejích názoru by tomu však bylo jinak, pokud by výlučné právo nebylo uděleno z důvodů veřejného zájmu, které ospravedlňují centralizovaný výkon předmětné činnosti, ale za účelem ochrany provozovatele s výlučným právem před cizí konkurencí. Podle Komise se zdá být monopol na prvotní vysílání zhmotněním cílů stanovených ve článku 15 ústavy a článku 2 zákona č. 1730/1987.
15. Komise konečně vyjadřuje pochybnosti, pokud jde o kumulaci dvou výlučných práv u ERT, a sice práva prvotní vysílání a práva na opakovaný přenos programů jiných členských států. Komise tvrdí, že je pravda, že zákon č. 1730/1987 stanoví povolení pro instalaci drátových nebo kabelových okruhů rádiového a televizního vysílání pro přijímání zvuku nebo obrazu. Podle informací, které má Komise, nebyl však prezidentský dekret nutný pro tyto účely nikdy vydán. Pokud jde o přenos programů Hertzovými vlnami, Komise zdůrazňuje, že zákon nestanoví žádnou výjimku v rámci monopolu ERT, ačkoli se výlučné právo nejeví jako nezbytné pro předejití interferencí. Distribuce frekvencí totiž může být přísně plánována. Komise dospívá k závěru, s odkazem na rozsudek ze dne 3. února 1976 Manghera (59/75, Recueil s. 91), že kumulace monopolů na prvotní vysílání a na opakované přenosy představuje omezení a diskriminaci zakázané pravidly o volném pohybu služeb. Zatímco ERT na základě monopolu může, a zejména má zájem přenášet své vlastní programy, nemůže být stejný zájem zaručen, pokud jde o programy jiných členských států.
3. Pravidla hospodářské soutěže
16. ERT uplatňuje, že je podnikem obecného zájmu, jehož veřejný charakter je převažující. Domnívá se, že musí být považována za podnik stanovený v čl. 90 odst. 2 Smlouvy, a tedy že se na ni nevztahují zvláštní pravidla článku 86. Podle jejího názoru se na ni pravidla hospodářské soutěže použijí, pouze pokud uplatnění těchto pravidel nebrání plnění zvláštních úkolů, které jí byly svěřeny.
17. Podpůrně ERT učinila několik vyjádření ohledně článků 85 a 86 Smlouvy.
Pokud jde o článek 85, uplatnila, že se nikdy nedopustila úmyslného jednání, které by vylučovalo, omezovalo nebo narušovalo hospodářskou soutěž na úkor spotřebitelů.
Pokud jde o článek 86, uvádí, že z její strany nedošlo žádným způsobem k zneužívání dominantního postavení na společném trhu nebo na jeho podstatné části tak, aby to mohlo ovlivnit obchod mezi členskými státy v odvětví rádiového a televizního vysílání. Podle názoru ERT musí Soudní dvůr nejprve přezkoumat, zda řecké území představuje podstatnou část společného trhu.
Pokud jde o neuzavřený výčet jednání zakázaných článkem 86 Smlouvy, ERT uvádí, že k žádnému z těchto jednání nedošlo: zákazníci podniku neplatí nepřiměřeně vysoké ceny, ERT si nevynucuje od dodavatelů příliš nízké ceny, vyjednává svobodně se sdruženími skupin pracovníků a uzavírá s nimi rámcové dohody, ERT neomezuje žádným způsobem výrobu, odbyt nebo technický vývoj na úkor spotřebitelů, z důvodu své veřejné povahy a přímé správy, kterou nad ní vykonává vláda, nemá ERT žádnou možnost uplatňovat vůči svým obchodním partnerům rozdílné podmínky při plnění stejné povahy nebo podmiňovat uzavření smluv tím, že obchodní partner přijme další plnění, která s předmětem těchto smluv nesouvisejí.
18. DEP a S. Kouvelas uplatňují, že cílem a výsledkem výlučných práv ERT je znemožnění a narušení hospodářské soutěže. Domnívají se, že výlučné právo ERT není nijak narušeno využíváním televizního kanálu jejich stanicí. Zdůrazňují, že v Řecku je k dispozici 49 kanálů pro přenos televizních pořadů. ERT z nich v současné době v Soluni využívá pouze čtyři. Skutečnost, že žalovaní využívají jednu frekvenci, nijak nebrání ERT v plnění jejích úkolů na jiných dostupných kanálech. DEP a S. Kouvelas uzavírají, že tím, že se ERT snaží zakázat fyzickým nebo právnickým osobám všechny formy televizních aktivit na řeckém území, zneužívá dominantní postavení, které jí zajišťují její výlučná práva.
19. Francouzská vláda uvádí, že udělení monopolu na televizní vysílání na území členského státu jedinému provozovateli nemůže z definice spadat do působnosti článku 85 Smlouvy. Tento článek se totiž týká dohod mezi více podniky. Žádný prvek předkládacího rozhodnutí navíc neumožňuje domněnku, že existuje kartelová dohoda mezi řeckým podnikem a jiným provozovatelem televizního vysílání. Pokud jde o článek 86 Smlouvy, odkazuje vláda na rozsudek ve věci Sacchi, ve které Soudní dvůr konstatoval, že
„nic ve Smlouvě neodporuje tomu, aby členské státy z důvodů veřejného zájmu nehospodářské povahy vyloučily rádiové a televizní vysílání z účasti na hospodářské soutěži tím, že udělí výlučná práva k jeho šíření jednomu či více subjektům;
se nicméně na tyto subjekty vztahuje, pokud jde o plnění jejich úkolů, zákaz diskriminace, a spadají, v míře, ve které toto plnění zahrnuje činnosti hospodářské povahy, do působnosti ustanovení článku 90 ohledně podniků veřejného práva a podniků, kterým členské státy přiznávají zvláštní nebo výlučná práva.“
Francouzská vláda z toho vyvozuje, že existence monopolu podniku, kterému stát přiznal výlučná práva, není sama o sobě neslučitelná s článkem 86. Zdůrazňuje, že podle Soudního dvora je věcí vnitrostátního soudu, aby konstatoval existenci jednání podniku, které může představovat zneužití. Francouzská vláda nicméně zdůrazňuje, že, jak konstatoval Soudní dvůr, je třeba vzít v úvahu čl. 90 odst. 2, podle kterého podniky pověřené poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu podléhají pravidlům Smlouvy, pokud uplatnění těchto pravidel není neslučitelné s plněním jejich úkolů.
20. Komise na úvod uvádí, že články 85 a 86 se týkají chování podniků. V projednávané věci došlo k vytvoření monopolů na vysílání a přenos v oblasti televizního vysílání státem. V tomto ohledu Komise zdůrazňuje, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora zavazuje článek 5 Smlouvy členské státy nepřijímat nebo nezachovávat v platnosti opatření, která mohou mařit užitečný účinek pravidel hospodářské soutěže. Proto je v rozporu s touto povinností, aby členský stát ukládal nebo podporoval zneužívání, například požadavek nepřiměřených cen, podnikem, který má dominantní postavení. Komise se nicméně domnívá, že v projednávané věci nic nenaznačuje, že ERT uplatňuje nepřiměřené ceny, nebo že veřejné orgány zasahují do tvorby předmětných cen. Zdůrazňuje, že vytvoření monopolu, a tedy dominantního postavení nepředstavuje ještě samo o sobě zneužití. Takové opatření státu není tedy v rozporu s ustanoveními článků 5 a 86 Smlouvy.
21. Komise se dále odvolává na článek 90 Smlouvy. Podle jejího názoru se na ERT vztahuje tento článek, protože tato je veřejným podnikem, kterému členský stát přiznal výlučná práva. Komise v tomto ohledu uplatňuje, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že čl. 90 odst. 1 neodporuje vytvoření monopolu v oblasti televizního vysílání. Takové opatření je totiž odůvodněno obecným zájmem nehospodářské povahy. Komise zdůrazňuje, že tentýž článek ukládá dotyčnému členskému státu povinnost, aby dohlížel na dodržování ostatních ustanovení Smlouvy. Dodržování ustanovení čl. 90 odst. 1 ve spojení s článkem 86 členským státem zahrnuje podle ní zákaz kumulace výlučných práv, a sice práva na prvotní vysílání a práva na opakovaný přenos. Taková kumulace představuje podle Komise protichůdné zájmy v rámci jediného podniku, který z podstaty věci bude nutně zanedbávat jednu ze svých činností na úkor druhé. To se rovná omezování výroby ve smyslu čl. 86 písm. b). Komise v tomto ohledu zdůrazňuje, že podle jí dostupných informací ERT od svého vzniku v roce 1975 přinejmenším do října 1988 nepřenášela programy jiných členských států. Z toho podle jejího názoru vyplývá, že řecký zákonodárce vytvořil střet zájmů v rámci ERT, která musí upřednostnit jednu ze svých činností na úkor druhé a která tak zneužívá svého dominantního postavení. Může totiž provádět svůj výběr bez ohledu na tržní toky, protože tyto neexistují.
Komise se na závěr zabývá otázkou, zda by porušení řeckým státem ustanovení čl. 90 odst. 1 ve spojení s článkem 86 mohlo být odůvodněno na základě čl. 90 odst. 2. Ačkoli Komise připouští, že vysílání a přenos televizních programů lze považovat za služby obecného hospodářského zájmu, kumulace obou monopolů v rámci jediného podniku se jí nezdá odůvodněná.
4. Článek 2 Smlouvy
Francouzská vláda uplatňuje, že ze skutečnosti, že udělení monopolu na televizní vysílání na území členského státu je slučitelné s články 30 až 36 a 85 až 90 Smlouvy, vyplývá, že toto výlučné právo není v rozporu s článkem 2.
Francouzská vláda dodává, že pokud členský stát vydá právní předpis typu sporného řeckého zákona, je povinen dodržovat zásady stanovené Evropskou úmluvou o lidských právech ze stejného důvodu jako článek 2 Smlouvy. Řecká právní úprava se jí však jako taková jeví zcela slučitelná s článkem 10 úmluvy.
23. Komise uplatňuje, že preambule a článek 2 Smlouvy představují obecné povinnosti, které musí brát Společenství v úvahu, pokud přijímá opatření na úrovni Společenství. Vzhledem k jejich obecné povaze však nemohou být vykládány tak, aby členským státům ukládaly konkrétní povinnost, jako například zrušení monopolu.
5. Článek 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
24. Podle ERT může vnitrostátní zákonodárce v rámci článku 10 úmluvy svobodně zvolit systém organizace, který považuje za vhodný a který může mít formu buď státního monopolu, nebo čistě soukromého rádiového a televizního vysílání, pokud jsou splněny podmínky udělení příslušných povolení. ERT mimoto uplatňuje, že právo zaručené článkem 10 je právem negativním. Spočívá ve svobodě ochrany a nikoli v právu na poskytování. Podle názoru ERT tedy nezahrnuje právo osoby požadovat, aby jí byl poskytnut vysílací prostor v rámci rádiového nebo televizního vysílání.
ERT dále tvrdí, že článek 10 úmluvy nemůže být podroben výkladu Soudního dvora. V tomto ohledu se ERT odvolává na rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1985, Cinéthèque (60/84 a 61/84, Recueil s. 2605), ve kterém tento konstatoval, že
„je pravda, že je věcí Soudního dvora, aby zajistil dodržování základních práv v oblasti práva Společenství, nicméně mu nenáleží přezkoumávat slučitelnost vnitrostátního zákona, který upravuje oblast, která náleží posouzení vnitrostátního soudu, s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.“
Podle ERT se na řecký zákon přesně vztahuje toto posouzení.
25. DEP a S. Kouvelas uvádějí, že zákon č. 1730/1987 je v přímém rozporu s článkem 10 úmluvy, jakož i s články 59 a násl., 85, 86 a 90 a násl. Smlouvy. Podle jejich názoru je nutno ustanovení Smlouvy vykládat rovněž v duchu ustanovení úmluvy. Z tohoto pohledu nemůže být úplný monopol ERT odůvodněn uplatněním výjimek, které umožňuje právo Společenství.
26. Francouzská vláda se domnívá, s odkazem na rozsudek ve věci Cinéthèque, že není věcí Soudního dvora dbát na soulad vnitrostátních právních předpisů s článkem 10 úmluvy.
27. Komise rovněž uplatňuje, že z rozsudku ve věci Cinéthèque vyplývá, že slučitelnost vnitrostátních právních předpisů s úmluvou není otázkou výkladu práva Společenství.
6. Odpovědi na předběžné otázky navržené Komisí
28. Na základě svých vyjádření Komise navrhuje Soudnímu dvoru, aby na otázky okresního soudu v Soluni odpověděl takto:
„1) Zákon, který povoluje jedinému subjektu mít monopol na televizní vysílání na celém území členského státu a provozovat televizní vysílání všeho druhu, není sám o sobě neslučitelný s volným pohybem zboží a služeb, který tento podnik potřebuje pro výkon své činnosti. Bylo by tomu však jinak, pokud by v důsledku opatření státu bylo výlučné právo používáno ke zvýhodňování tuzemského zboží a služeb na úkor zboží a služeb z jiných členských států.
2) Zákon, který má vlastnosti uvedené v bodě 1, není slučitelný s článkem 59 Smlouvy, pokud je monopol na vysílání televizních programů přiznán stejnému podniku, který již má monopol na přenos televizních programů pocházejících z jiných členských států. Takový zákon je rovněž neslučitelný s ustanoveními čl. 90 odst. 1 ve spojení s ustanoveními článku 86, pokud podnik, který má monopol, má dominantní postavení na podstatné části společného trhu.
3) Ustanovení preambule a článku 2 Smlouvy neukládají členským státům konkrétní povinnosti.
4) Slučitelnost právní úpravy členského státu s ustanoveními Evropské úmluvy o lidských právech není otázkou výkladu práva Společenství.“
2 Tyto otázky vyvstaly v rámci sporu mezi Elliniki Radiophonia Tileorassi Anonimi Etairia (dále jen „ERT“), řeckou společností rádiového a televizního vysílání, které řecký stát udělil výlučná práva pro provozování svých aktivit, na jedné straně, a Dimotiki Etairia Pliroforissis (dále jen „DEP“), obecní informační společností v Soluni, a S. Kouvelasem, starostou tohoto města, na straně druhé. Přes existenci výlučných práv náležejících ERT vytvořili v roce 1989 DEP a starosta v Soluni televizní stanici, která tentýž rok zahájila televizní vysílání.
3 ERT byla založena zákonem č. 1730/1987 (Úřední věstník Řecké republiky č. 145 A ze dne 18. srpna 1987, s. 144). Podle čl. 2 odst. 1 tohoto zákona je cílem ERT organizace, užívání a rozvoj vysílání, jakož i přispívání k informovanosti, kultuře a zábavě obyvatel Řecka, a to neziskovým způsobem. Odstavec 2 tohoto článku stanoví, že stát uděluje ERT výlučná práva v oblasti rádiového a televizního vysílání na každou činnost, která přispívá k uskutečňování jeho cíle. Výlučná práva zahrnují zejména zvukové a obrazové vysílání všeho druhu z řeckého území způsobem rádiového a televizního vysílání určeného k příjmu buď obecnému, nebo v uzavřených zvláštních okruzích, kabelem nebo jakýmkoli jiným způsobem, a zřizování rádiových a televizních stanic. Na základě čl. 2 odst. 3 ERT vyrábí a využívá rádiové a televizní vysílání všemi prostředky. Ustanovení čl. 16 odst. 1 tohoto zákona zakazuje všem osobám vykonávat jakoukoli činnost, pro kterou má ERT výlučná práva, bez souhlasu ERT.
4 ERT se domnívala, že činnost DEP a starosty Soluně náleží do oblasti jejích výlučných práv, a proto zahájila řízení o předběžném opatření před regionálním soudem v Soluni, s cílem obdržet na základě výše uvedeného článku 16 zákona č. 1730/1987 zákaz jakéhokoli vysílání, zajištění technického vybavení a jeho nucené správy. Před soudem se DEP a S. Kouvelas dovolávali zejména ustanovení práva Společenství a Evropské úmluvy o lidských právech.
5 Vnitrostátní soud se domníval, že tento spor vyvolává důležité otázky práva Společenství, a proto řízení přerušil a položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je v souladu s ustanoveními Smlouvy o EHS a sekundárním právem zákon, který povoluje jedinému subjektu mít monopol na televizní vysílání na celém území členského státu a provozovat televizní vysílání všeho druhu?
5) Jsou – případně do jaké míry – výlučná práva, která členský stát udělí podniku (provozovateli) ohledně televizního vysílání, a výkon těchto práv, v souladu s pravidly hospodářské soutěže článku 85 ve spojení s čl. 3 písm. f) Smlouvy o EHS, pokud provádění určitých činností dotyčným podnikem, zejména a) vysílání reklamy, b) distribuce filmů, dokumentárních pořadů a jiného televizního materiálu vyrobeného uvnitř Společenství, c) výběr, distribuce a přenos televizních pořadů, filmů, dokumentárních pořadů a jiného televizního materiálu podle vlastního uvážení, vylučuje, omezuje nebo narušuje hospodářskou soutěž na úkor spotřebitelů ve Společenství v odvětví, ve kterém tento podnik působí, a na celém území členského státu, ačkoli je tento podnik k těmto činnostem oprávněn zákonem?
9) Je – případně do jaké míry – přidělení ze zákona televizního monopolu pro celé území členského státu jedinému provozovateli, spolu s výhradním právem na televizní vysílání všeho druhu, v souladu se sociálním cílem Smlouvy o EHS (dle preambule a článku 2) směřujícím k trvalému zlepšování životních podmínek evropských občanů rychlého růstu jeho životní úrovně na jedné straně a s ustanovením článku 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv ze dne 4. listopadu 1950 na straně druhé?
6 Pro podrobnější výklad o právním rámci a skutkových okolnostech věci v původním řízení, průběhu řízení, jakož i písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru se odkazuje na zprávu k jednání. Tyto části soudního spisu jsou dále uvedeny jen v rozsahu nezbytném pro úvahy Soudního dvora.
7 Z předkládacího rozhodnutí v zásadě vyplývá, že předmětem první otázky vnitrostátního soudu je zjistit, zda právo Společenství brání existenci monopolu na televizní vysílání, který drží jediná společnost, jíž členský stát udělil výlučná práva za tímto účelem. Podstatou druhé, třetí a čtvrté otázky je, zda pravidla o volném pohybu zboží, zejména článek 9 a články 30 a 36 Smlouvy, brání existenci takového monopolu. Vzhledem k tomu, že se tyto otázky týkají monopolu v oblasti služeb, je namístě se domnívat, že se týkají nejen pravidel Smlouvy v oblasti volného pohybu zboží, ale také pravidel o volném pohybu služeb, a zejména článku 59 Smlouvy.
8 Pátá, šestá, sedmá a osmá otázka se týkají výkladu pravidel hospodářské soutěže, které se použijí na podniky. V tomto ohledu se vnitrostátní soud zaprvé táže, zda čl. 3 písm. f) a článek 85 Smlouvy brání tomu, aby stát udělil výlučná práva v oblasti televizního vysílání. Zadruhé se vnitrostátní soud táže, zda podnik, který požívá výlučného práva v oblasti televizního vysílání na celém území členského státu, má na základě této skutečnosti dominantní postavení na podstatné části trhu ve smyslu článku 86 Smlouvy, a zda některé chování představuje zneužití tohoto dominantního postavení. Zatřetí se vnitrostátní soud táže, zda uplatnění pravidel hospodářské soutěže odporuje plnění zvláštních úkolů takového podniku.
9 Podstatou deváté a desáté otázky je přezkum monopolní situace v oblasti televizního vysílání s ohledem jednak na článek 2 Smlouvy, a jednak na článek 10 Evropské úmluvy o lidských právech.
K monopolu na televizní vysílání
10 Je namístě připomenout, že v rozsudku ze dne 30. dubna 1974, Sacchi, bod 14 (155/73, Recueil s. 409), Soudní dvůr konstatoval, že nic ve Smlouvě neodporuje tomu, aby členské státy z důvodů veřejného zájmu nehospodářské povahy vyloučily rádiové a televizní vysílání z účasti na hospodářské soutěži tím, že udělí výlučná práva k jeho šíření jednomu či více subjektům.
11 Z čl. 90 odst. 1 a 2 Smlouvy však vyplývá, že způsob, jakým je tento monopol upraven a provozován, může porušovat pravidla Smlouvy, zejména ta, která se týkají volného pohybu zboží, volného pohybu služeb a pravidel hospodářské soutěže.
12 Proto je namístě odpovědět vnitrostátnímu soudu, že právo Společenství neodporuje udělení monopolu na televizní vysílání z důvodů veřejného zájmu nehospodářské povahy. Avšak způsob organizace a provozu takového monopolu nesmí porušovat ustanovení Smlouvy v oblasti volného pohybu zboží a služeb, ani pravidla hospodářské soutěže.
K volnému pohybu zboží
13 Úvodem je namístě poznamenat, že z výše uvedeného rozsudku ze dne 30. dubna 1974, Sacchi, vyplývá, že na vysílání televizních pořadů se vztahují pravidla Smlouvy o poskytování služeb a že monopol v oblasti televizního vysílání není, vzhledem k tomu, že je monopolem na poskytování služeb, jako takový v rozporu se zásadou volného pohybu zboží.
14 Z téhož rozsudku však vyplývá, že obchod s veškerým materiálem, zvukovými nahrávkami, filmy a jinými výrobky, které se používají k vysílání televizních pořadů, podléhá pravidlům týkajícím se volného pohybu zboží.
15 V tomto ohledu je namístě upřesnit, že udělení výlučných práv v oblasti vysílání televizních pořadů jedinému podniku a udělení k tomuto účelu výlučných práv k dovozu, pronájmu a distribuci materiálů a výrobků nezbytných k jejich vysílání, nepředstavuje samo o sobě opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení ve smyslu článku 30 Smlouvy.
16 Bylo by tomu jinak, kdyby z toho vyplývala přímá či nepřímá diskriminace dovážených výrobků vůči výrobkům tuzemským. Je věcí vnitrostátního soudu, který je jediný příslušný ke zjištění skutkového stavu, aby přezkoumal, zda je tomu tak v projednávané věci.
17 Pokud jde o článek 9 Smlouvy, postačí konstatovat, že tento článek zahrnuje zákaz celních poplatků při dovozu a vývozu mezi členskými státy a zákaz všech daní s rovnocenným účinkem. Vzhledem k tomu, že soudní spis neobsahuje žádný náznak, ze kterého by vyplývalo, že dotčená právní úprava zahrnuje výběr daně při dovozu nebo vývozu, nezdá se článek 9 být relevantní k posouzení předmětného monopolu s ohledem na pravidla, která se týkají volného pohybu zboží.
18 Proto je namístě odpovědět, že články Smlouvy o EHS, které se týkají volného pohybu zboží, neodporují udělení výlučných práv v oblasti vysílání televizních pořadů jedinému podniku, a tím ani udělení výlučných práv k dovozu, pronájmu a distribuci materiálů a výrobků nezbytných k jejich vysílání, pokud toto udělení nevede k diskriminaci dovážených výrobků vůči výrobkům tuzemským.
K volnému pohybu služeb
19 Podle článku 59 Smlouvy měla být v době uplynutí přechodného období odstraněna omezení volného pohybu služeb uvnitř Společenství pro příslušníky členských států, kteří podnikají v jiném státě Společenství, než se nachází příjemce služeb. Toto ustanovení zahrnuje zejména povinnost odstranit jakoukoli diskriminaci vůči poskytovateli služby, který podniká v jiném členském státě, než má být služba poskytnuta.
20 Jak bylo uvedeno v bodě 12 tohoto rozsudku, přestože existence monopolu na poskytování služby není jako taková neslučitelná s právem Společenství, nelze vyloučit možnost, že monopol bude upraven takovým způsobem, že poruší pravidla o volném pohybu služeb. To platí zejména tehdy, pokud monopol vede k diskriminaci televizních pořadů pocházejících z jiných členských států vůči pořadům tuzemským.
21 Pokud jde o monopol, který je předmětem sporu v projednávané věci v původním řízení, vyplývá ze znění čl. 2 odst. 2 zákona č. 1730/1987, jakož i z judikatury řecké Státní rady, že výlučná práva ERT zahrnují jak právo na vysílání vlastních pořadů (dále jen „vysílání“), tak právo na příjem a přenos pořadů pocházejících z jiných členských států (dále jen „přenos“).
22 Jak uvedla Komise, kumulace monopolu na vysílání a přenos u téhož podniku tomuto podniku poskytuje možnost přenášet jeho vlastní programy a omezovat přenos programů z jiných členských států. Tato možnost může při neexistenci jakékoli záruky přenosu programů jiných členských států vést podnik k upřednostňování jeho vlastních programů na úkor programů cizích. V takovém systému existuje riziko, že rovnost příležitostí mezi vysíláním vlastních programů a přenosem programů jiných členských států bude vážně narušena.
23 Otázka, zda kumulace výlučného práva na vysílání a přenos skutečně vede k diskriminaci na úkor pořadů pocházejících z jiných členských států, záleží na posouzení skutkových okolností, k němuž je příslušný pouze vnitrostátní soud.
24 Je třeba dále zdůraznit, že pravidla o volném pohybu služeb odporují vnitrostátní úpravě, která má takové diskriminační účinky, ledaže by taková úprava spadala pod ustanovení o odchylce, stanovené v článku 56 Smlouvy, na které odkazuje článek 66. Z článku 56, který je nutno vykládat restriktivně, vyplývá, že diskriminační pravidla mohou být odůvodněna veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví.
25 Z vyjádření přednesených před Soudním dvorem vyplývá, že jediným cílem předmětné úpravy bylo vyhnout se poruchám způsobeným omezeným počtem dostupných kanálů. Takový cíl však nemůže představovat odůvodnění takové úpravy ve smyslu článku 56 Smlouvy, pokud dotyčný podnik používá pouze omezený počet dostupných kanálů.
26 Proto je namístě odpovědět vnitrostátnímu soudu, že článek 59 Smlouvy odporuje vnitrostátní úpravě, která vytváří monopol výlučných práv na vysílání vlastních pořadů a přenos pořadů pocházejících z jiných členských států, pokud takový monopol způsobuje diskriminační účinky na úkor vysílání pořadů pocházejících z jiných členských států, ledaže by taková úprava byla ospravedlněna důvody uvedenými v článku 56, který odkazuje na článek 66 Smlouvy.
K pravidlům hospodářské soutěže
27 Úvodem je třeba připomenout, že čl. 3 písm. f) Smlouvy uvádí pouze jeden cíl Společenství, který byl upřesněn ve více ustanoveních Smlouvy ohledně pravidel hospodářské soutěže, zejména článků 85, 86 a 90.
28 Pokud jde o nezávislé chování podniků, je ho nutno posuzovat vzhledem k ustanovením Smlouvy, která se použijí na podniky, jako zejména články 85 a 86 a čl. 90 odst. 2.
29 Pokud jde o článek 85, postačuje poznamenat, že se tento článek podle svého znění uplatní na dohody „mezi podniky“. Předkládací rozhodnutí však nijak nenaznačuje existenci jakékoli dohody mezi podniky. Není tedy namístě vykládat toto ustanovení.
30 Článek 86 Smlouvy stanoví, že se společným trhem je neslučitelné, pokud to může ovlivnit obchod mezi členskými státy, zneužívat dominantní postavení na společném trhu nebo jeho podstatné části.
31 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podnik, který má ze zákona monopolní postavení, může být považován za podnik, který se nachází v dominantním postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy (viz rozsudek ze dne 3. října 1985, CBEM, 311/84, Recueil s. 3261, bod 16), a že území členského státu, které je ovládáno monopolem, může tvořit podstatnou část společného trhu (viz rozsudek ze dne 9. listopadu 1983, Michelin, 322/81, Recueil s. 3461, bod 28).
32 Článek 86 sice nezakazuje monopol jako takový, odporuje nicméně jeho zneužívání. Za tímto účelem stanoví článek 86 příkladný výčet několika způsobů zneužívání.
33 V tomto ohledu je namístě upřesnit, že podle čl. 90 odst. 2 Smlouvy podniky pověřené poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu podléhají pravidlům hospodářské soutěže, pokud není prokázáno, že uplatnění těchto pravidel není v souladu s plněním jejich zvláštních úkolů (viz zejména výše uvedený rozsudek ze dne 30. dubna 1974, Sacchi, bod 15).
34 Proto je věcí vnitrostátního soudu, aby posoudil slučitelnost jednání takového podniku s článkem 86 a přezkoumal, zda toto jednání v případě, že je v rozporu s tímto ustanovením, může být odůvodněno potřebou vycházející ze zvláštních úkolů podniku.
35 Pokud jde o státní opatření a konkrétněji udělení výlučných práv, je třeba zdůraznit, že se sice články 85 a 86 vztahují pouze na podniky, avšak Smlouva ukládá členským státům, aby nepřijímaly nebo nezachovávaly v platnosti opatření, která mohou zmařit užitečný účinek těchto ustanovení (viz rozsudek ze dne 16. listopadu 1977, INNO, 13/77, Recueil s. 2115, body 31 a 32).
36 Ustanovení čl. 90 odst. 1 tak stanoví, že pokud jde o podniky, kterým členské státy udělují zvláštní nebo výlučná práva, tyto státy nepřijmou ani neponechají v platnosti opatření odporující pravidlům Smlouvy.
37 V tomto ohledu je namístě konstatovat, že čl. 90 odst. 1 Smlouvy odporuje tomu, aby členský stát udělil výlučné právo na přenos televizních pořadů podniku, který má výlučné právo na vysílání pořadů, pokud tato práva mohou vytvořit situaci, ve které tento podnik porušuje článek 86 Smlouvy diskriminační vysílací politikou ve prospěch svých vlastních programů.
38 Proto je namístě odpovědět předkládajícímu soudu, že čl. 90 odst. 1 Smlouvy odporuje tomu, aby členský stát udělil výlučné právo na vysílání a výlučné právo na přenos televizních pořadů jedinému podniku, pokud tato práva mohou vytvořit situaci, ve které tento podnik porušuje článek 86 Smlouvy diskriminační vysílací politikou ve prospěch svých vlastních programů, ledaže by uplatnění článku 86 znemožňovalo plnění zvláštních úkolů, které byly tomuto podniku svěřeny.
Ke článku 2 Smlouvy
39 Podle ustálené judikatury Soudního dvora (viz zejména rozsudek ze dne 24. ledna 1991, Alsthom, C-339/89, Recueil s. I-107) článek 2 Smlouvy, zmíněný v deváté a desáté předběžné otázce, popisuje poslání Evropského hospodářského společenství. Cíle vyjmenované v tomto ustanovení se týkají existence a fungování Společenství a jejich uskutečnění je výsledkem zavedení společného trhu a postupného sbližování hospodářských politik členských států.
40 Je tedy namístě odpovědět vnitrostátnímu soudu, že článek 2 nemůže poskytnout kritéria pro posouzení slučitelnosti monopolu na vnitrostátní televizní vysílání s právem Společenství.
Ke článku 10 Evropské úmluvy o lidských právech
41 Pokud jde o článek 10 Evropské úmluvy o lidských právech, zmíněný v deváté a desáté předběžné otázce, je namístě úvodem připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora jsou základní práva nedílnou součástí obecných právních zásad, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje. Přitom Soudní dvůr vychází z ústavních tradic společných členským státům, ale také z poznatků, které skýtají mezinárodních právních nástrojů týkající se ochrany lidských práv, na jejichž tvorbě členské státy spolupracovaly nebo k nimž přistoupily (viz zejména rozsudek ze dne 14. května 1974, Nold, 4/73, Recueil s. 491, bod 13). Evropská úmluva o lidských právech má v tomto ohledu zvláštní význam (viz zejména rozsudek ze dne 15. května 1986, Johnston, 222/84, Recueil s. 1651, bod 18). Vyplývá z ní, jak Soudní dvůr potvrdil v rozsudku ze dne 13. července 1989, Wachauf (5/88, Recueil s. 2609, bod 19), že nemohou být připuštěna opatření, která nejsou slučitelná s dodržováním takto přiznaných a zaručených lidských práv.
42 Podle své judikatury (viz rozsudky ze dne 11. července 1985, Cinéthèque, 60/84 a 61/84, Recueil s. 2605, bod 26, a ze dne 30. září 1987, Demirel, 12/86, Recueil s. 3719, bod 28) Soudní dvůr nemůže posuzovat s ohledem na Evropskou úmluvu o lidských právech vnitrostátní úpravu, která nespadá do rámce práva Společenství. Na druhou stranu, jakmile se taková úprava ocitne v oblasti působnosti práva Společenství, musí Soudní dvůr, pokud mu byla předložena předběžná otázka, poskytnout vnitrostátnímu soudu všechna nezbytná kritéria výkladu pro posouzení slučitelnosti této úpravy se základními právy, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje a která vyplývají zejména z Evropské úmluvy o lidských právech.
43 Zejména pokud se členský stát dovolává ustanovení článku 56 ve spojení s článkem 66 za účelem odůvodnění úpravy, která může narušit výkon volného pohybu služeb, musí být toto odůvodnění, stanovené právem Společenství, vykládáno s přihlédnutím k obecným právním zásadám, a zejména základním právům. Předmětná vnitrostátní úprava tak může využít výjimek stanovených ustanoveními článku 56 ve spojení s článkem 66, pouze pokud je dotyčná úprava slučitelná se základními právy, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje.
44 Z uvedeného vyplývá, že v takovém případě je věcí vnitrostátního soudu a případně Soudního dvora, aby posoudily použití těchto ustanovení s ohledem na všechna pravidla práva Společenství, včetně svobody slova, obsažené v článku 10 Evropské úmluvy o lidských právech, jakožto obecné právní zásady, jejíž dodržování zajišťuje Soudní dvůr.
45 Je tedy namístě odpovědět vnitrostátnímu soudu, že omezení práva členských států uplatnit ustanovení článků 66 a 56 Smlouvy z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví, musí být posuzována s přihlédnutím k obecné zásadě svobody slova, obsažené v článku 10 Evropské úmluvy o lidských právech.
46 Výdaje vzniklé francouzské vládě a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
1) Právo Společenství neodporuje udělení monopolu na televizní vysílání z důvodů veřejného zájmu nehospodářské povahy. Avšak způsob organizace a provozu takového monopolu nesmí porušovat ustanovení Smlouvy v oblasti volného pohybu zboží a služeb, jakož ani pravidla hospodářské soutěže.
2) Články Smlouvy EHS, které se týkají volného pohybu zboží, neodporují udělení výlučných práv v oblasti vysílání televizních pořadů jedinému podniku, a tím ani udělení výlučných práv k dovozu, pronájmu a distribuci materiálů a výrobků nezbytných k jejich vysílání, pokud toto udělení nevede k diskriminaci dovážených výrobků vůči výrobkům tuzemským.
3) Článek 59 Smlouvy odporuje vnitrostátní úpravě, která vytváří monopol výlučných práv na vysílání vlastních pořadů a přenos pořadů pocházejících z jiných členských států, pokud takový monopol způsobuje diskriminační účinky na úkor vysílání pořadů pocházejících z jiných členských států, ledaže by taková úprava byla ospravedlněna důvody uvedenými v článku 56, který odkazuje na článek 66 Smlouvy.
4) Ustanovení čl. 90 odst. 1 Smlouvy odporuje tomu, aby členský stát udělil výlučné právo na vysílání a výlučné právo na přenos televizních pořadů jedinému podniku, pokud tato práva mohou vytvořit situaci, ve které tento podnik porušuje článek 86 Smlouvy diskriminační vysílací politikou ve prospěch svých vlastních programů, ledaže by uplatnění článku 86 znemožňovalo plnění zvláštních úkolů, které byly tomuto podniku svěřeny.
5) Článek 2 nemůže poskytnout kritéria pro posouzení slučitelnosti monopolu na vnitrostátní televizní vysílání s právem Společenství
6) Omezení práva členských států uplatnit ustanovení článků 66 a 56 Smlouvy z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví, musí být posuzována s přihlédnutím k obecné zásadě svobody slova, obsažené v článku 10 Evropské úmluvy o lidských právech.