Rozsudek Soudního dvora ve věci Warner Brothers Inc. a Metronome Video ApS proti Erikovi Viuff Christiansenovi. Věc 158/86. Receuil 1988.
Klíčová slova: Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Østre Landsret v Kodani – Autorská práva – Námitka proti pronájmu videokazet.
Předmět:
Žádost podaná Soudnímu dvoru Østre Landsret v Kodani na základě článku 177 Smlouvy o EHS o rozhodnutí ve sporu probíhajícím před tímto soudem mezi Warner Brothers Inc.,Metronome Video ApS, a Erik Viuff Christiansenem o předběžné otázce o výkladu článků 30, 36 a 222 Smlouvy o EHS ohledně zákazu nositele výhradních práv v Dánsku, který se týká pronájmu obrazového záznamu v této zemi, když byl již uveden na trh samotným nositelem výhradních práv nebo s jeho svolením v jiném členském státě,
Skutkové okolnosti:
I – Skutkové okolnosti a řízení
Tvůrcem filmu „Nikdy neříkej nikdy“ byla jedna z žalobkyň v původním řízení, společnost Warner Brothers, která postoupila správu videoprodukčních práv pro Dánsko společnosti Metronome Video, druhé žalobkyni v původním řízení.
Ve Spojeném království bylo v červenci roku 1984 možno zakoupit videokazety s tímto filmem, zatímco v Dánsku nebyly dostupné ani v prodeji ani v půjčovnách. E. V. Christiansen, žalovaný v původním řízení, který provozuje v Kodani obchod s videokazetami, v té době zakoupil v Londýně jednu kopii tohoto filmu za účelem jejího podnikatelského pronájmu v Dánsku.
Jak se uvádí i v předkládacím usnesení,je pro jednotlivé strany nesporné, že:
- dotčená videokazeta byla legálně vyrobena, vydána a koupena ve Spojeném království ; - kazeta byla legálně dovezena E. V. Christiansenem do Dánska; - právní předpisy Spojeného království upravující autorská práva nepřiznávají autorovi nebo producentovi žádná práva na rozšiřování autorského díla ve Spojeném království, a zákazník, jež si zakoupí jakýkoliv film nahraný na videokazetě, proto může tuto videokazetu ve Spojeném království dále pronajímat bez souhlasu nositele výhradních práv; - na základě článků 2 a 23 dánského zákona č. 130 ze dne 15. dubna 1975 a č. 274 ze dne 6. června 1985 není výhradní právo nositele autorských práv dát svolení k zapůjčení hudebního nebo filmového díla vyčerpáno prodejem rozmnoženiny autorského díla, avšak vyčerpává se, pokud dá dotyčný nositel autorských práv svolení k zapůjčení svého díla. Tato ustanovení tedy umožňují zakázat půjčení videokazety pro veřejnost, pokud nedal nositel práv k půjčení své svolení, přičemž nezáleží na způsobu nabytí videokazety. Obě žalobkyně v původním řízení dosáhly na základě těchto dánských předpisů toho, že Byret de Copenhague (soud prvního stupně) zakázal žalovanému pronajímat dotčenou videokazetu v Dánsku.
Žalobkyně požádaly Østre Landsret o zachování tohoto zákazu a než se tento soud vyjádřil, rozhodl usnesením ze dne 11. června 1986 odložit své rozhodnutí a obrátit se na Soudní dvůr s žádostí o rozhodnutí o této předběžné otázce:
„Musí být ustanovení části II hlavy I kapitoly I Smlouvy o EHS, a to články 30 a 36 ve spojení s článkem 222 Smlouvy, která se týkají množstevního omezení mezi členskými státy, vykládána v tom smyslu, že nositel výhradních práv (autorských práv) na videokazetu legálně prodávanou samotným nositelem práv nebo s jeho souhlasem v členském státě, kde podle vnitrostátních právních předpisů o autorských právech on sám nemůže zakázat (její opětný prodej ani) její pronájem, ztrácí právo na zákaz pronájem této videokazety rovněž v jiném členském státě, do kterého byl tento film legálně dovezen, přičemž právní předpisy tohoto členského státu v oblasti autorských práv tento zákaz pronájem připouštějí, a to bez rozlišení mezi tuzemskými a dovezenými videokazetami a bez narušení dovozu videokazet jako takového?“
Z předkládacího usnesení vyplývá, že znění předběžné otázky je založeno na skutečnosti, že zákaz požadovaný žalobkyněmi nemá za cíl bránit dovozu dotčených videokazet, ale prosadit jejich výhradní právo na pronájem, které je vykonáváno stejným způsobem v případě dovezených videokazet i v případě kazet vyrobených na vnitrostátním území.
Usnesení Østre Landsret bylo zapsáno do rejstříku v kanceláři Soudního dvora dne 1. července 1986.
V souladu s čl. 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS byla předložena vyjádření:
- společností Warner Brothers Inc. a Metronome Video ApS, zastoupených Johanem Schlüterem, advokátem z advokátní komory v Kodani; - Erika Viuff Christiansena, zastoupeného Niels Gangsted-Rasmussenem, advokátem z advokátní komory v Kodani; - dánské vlády, zastoupené Laurids Mikaelsenem, právním poradcem dánského Ministerstva zahraničních věcí, ve funkci zmocněnce; - britské vlády, zastoupené S. H. Hayem, Treasury Solicitor v Londýně, ve funkci zmocněnce; - francouzské vlády, zastoupené Gilbertem Guillaumem, ředitelem pro právní záležitosti při Ministerstvu zahraničních věcí, ve funkci zmocněnce; - Komise Evropských společenství, zastoupené Johannesem Fønsem Buhlem a Guiliano Marenco, členy právního oddělení Komise, ve funkci zmocněnců.
Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta v souladu s čl. 45 odst. 2 Jednacího řádu, rozhodl Soudní dvůr položit jednu otázku všem výše jmenovaným účastníkům, kteří předložili písemná vyjádření, a vyzval je, aby na tuto otázku odpověděli na veřejném zasedání.
Dopisem ze dne 25. března 1987 vláda Spojeného království požádala o možnost odpovědět na tuto otázku písemnou formou, neboť se nehodlala zúčastnit ústní části řízení. Dopisem ze dne 1. dubna 1987 vedoucí kanceláře Soudního dvora vyzval britskou vládu, aby odpověděla na tuto otázku do 15. května 1987. Britská vláda tak ve stanovené lhůtě učinila.
II – Shrnutí vyjádření předložených Soudnímu dvoru
A – K určení, zda je požadovaný zákaz slučitelný s článkem 30 Smlouvy
1. Žalobkyně v původním řízení se domnívají, že ve sporu v původním řízení, vezmeme-li v potaz důvody pro zákaz, který požadují a který, jak bylo již určeno vnitrostátními právními předpisy, nemá v žádném ohledu za cíl bránit dovozu dotčené videokazety a nevyvolává žádnou diskriminaci na základě původu videokazet, se žádná otázka netýká práva Společenství. Podle nich se pravidla práva Společenství ohledně vyčerpání výhradních práv vypracovaná Soudním dvorem na základě článků 30 a 36 Smlouvy týkají pouze otázek dovozu nebo vývozu, a tudíž jiných situací, než jaká nastala v projednávaném případě, kdy je dovoláváno nehmotného práva, aby se zamezilo volnému pohybu zboží mezi členskými státy.
2. Žalovaný v původním řízení míní, jak také uvádí v předkládacím usnesení, že i když zákaz pronájmu videokazety požadovaný žalobkyněmi v původním řízení nemá za cíl zamezit dovozu videokazet, nicméně má za následek negativní zásah do volného pohybu zboží. Pokud totiž vezmeme v potaz okolnosti příznačné pro tuto oblast trhu a příslušnou prodejní cenu videokazet (780 DKK) v porovnání s cenou jejich zapůjčení (40 DKK), nemohou být tyto nosiče dováženy výhradně za účelem prodeje. Z toho důvodu představuje požadovaný zákaz bezpochyby porušení článku 30 Smlouvy.
3. Francouzská vláda má za to, že slučitelnost dotčených právních předpisů s článkem 30 Smlouvy musí být posouzena s ohledem na judikaturu zavedenou rozsudkem Cassis de Dijon ze dne 20. února 1979 (120/78, Recueil, s. 643), která spočívá na hlediscích obecného zájmu a proporcionality.
Na podporu svého tvrzení francouzská vláda uplatňuje, že závěry, ke kterým Soudní dvůr dospěl v některých případech týkajících se volného pohybu zvukových záznamů, není možné aplikovat na projednávaný případ. Francouzská vláda se v tomto směru odvolává na rozsudky ze dne 18. března 1980 a ze dne 6. října 1982, Coditel (62/79, Recueil, s. 881 a 262/81, Recueil, s. 3381) a na rozsudek ze dne 11. července 1985, Cinéthèque (spojené věci 60 a 61/84, Recueil, s. 2605), z nichž vyplývá, že na užívání autorských filmových práv musí být nahlíženo z různých speciálních hledisek podle způsobu jejich rozšiřování; je třeba rozlišovat literární a hudební díla, které jsou obecně zpřístupněny veřejnosti rozšiřováním hmotné podoby díla (kniha, gramofonová deska atd.) a filmy, které jsou rozšiřovány především formou veřejné prezentace.
Francouzská vláda soudí, že sporné dánské právní předpisy jsou v souladu s článkem 30 Smlouvy vzhledem k tomu, že odpovídají podmínkám uvedeným ve výše uvedeném rozsudku Cassis de Dijon, jsou bez rozlišení použitelné v případě všech videokazet dovezených do Dánska nebo v Dánsku vyrobených, nebrání dovozu videokazet, nepředstavují ani svévolnou diskriminaci, ani zastřené omezování obchodu uvnitř Společenství, a jsou přiměřené sledovanému cíli.
4. Komise má za to, že vzhledem ke skutečnosti, že pronájem videokazet představuje nejméně 90 % celkového užití těchto nosičů ve většině členských států, právo zakázat pronájem může svým způsobem ovlivnit dovoz videokazet, které jsou legálně vyráběny a prodávány v jiném členském státě. Možnost určovat podmínky pronájmu díla ze strany nositele autorských filmových práv totiž může odradit potencionálního dovozce od nakoupení za účelem pronajímání autorských děl, která jsou legálně vyráběna a prodávána v jiném členském státě. Dovoz za tímto účelem by mohl být dokonce úplně potlačen, pokud by nositel autorských práv odmítal povolit pronájem videokazet nebo by stanovil podmínky, za kterých by pronájem přestal být ziskový.
B – K vyčerpání autorských práv a článku 36 Smlouvy
1. Žalobkyně v původním řízení jsou toho názoru, že koncepce pravidla o vyčerpání autorských práv, kterou žalovaný předložil v původním řízení, nenachází opodstatnění ani v dánském, ani v mezinárodním právu o duševním vlastnictví a spočívá vlastně na nesprávném výkladu práva Společenství. Ani z ustanovení Smlouvy, ani z judikatury Soudního dvora totiž nevyplývá, že autorské právo, které je tvůrci přiznáno v zemi, kde bylo autorské dílo vydáno, by mělo určovat ve státě dovozu rozmnoženiny práva nositele výhradních práv. Výkon výhradních práv tedy nepředstavuje ani prostředek svévolné diskriminace, ani zastřené omezování obchodu mezi členskými státy, a nijak nezasahuje do volného pohybu zboží, takže práva, jimiž autor disponuje v zemi dovozu, stále vycházejí z právních předpisů tohoto státu.
Dánské právní předpisy, stejně jako právní předpisy většiny dalších členských států Společenství, rozlišují mezi výhradním právem na prodej rozmnoženiny autorského díla – právem, jež je vyčerpáno ve chvíli, kdy jeho nositel prodá zmíněné autorské dílo – a výhradním právem na pronájem zmíněného díla, a to proto, že prodej a pronájem jsou dvě zcela odlišné formy užití autorského díla
V případě prodeje je podle žalobkyň v původním řízení s dílem nakládáno stejným způsobem jako v jakémkoliv jiném případě prodeje. Na druhé straně pronájem je podstatně odlišného charakteru v tom smyslu, že umožňuje užívat autorské dílo neomezeně. Proto si každá osoba, která bez povolení začne pronajímat autorské dílo chráněné autorským právem, sama sobě připisuje právo opakovaněnakládat autorským dílem, což představuje právo, jež může příslušet pouze nositeli výhradního práva, stejně tak jako právo řídit zveřejnění autorského díla.
Žalobkyně s odkazem na rozsudky Coditel ze dne 28. března 1980 a ze dne 6. října 1982 (62/79 a 262/81, uvedené výše) mají za to, že právo na rozšiřování a z toho plynoucí právo na pronájem rozmnoženinu díla chráněného autorským právem spadají do zvláštní oblasti působnosti autorského práva a musejí být chráněny vnitrostátními právními předpisy, které v tomto ohledu spadají do vyhrazené oblasti, jež není v působnosti práva Společenství.
Dle názoru žalobkyň v původním řízení se tedy výhradní právo na pronájem rozmnoženiny díla nemůže být v rozporu s právem Společenství a musí být možné ho vykonávat v zemi dovozu, bez ohledu , zda země vývozu takové výhradní právo uznává.
Žalobkyně v původním řízení navrhují odpovědět na předběžnou otázku takto:
„Nositel výhradních práv (autorských práv) na videokazetu zákonně uvedenou na trh samotným nositelem práva nebo s jeho souhlasem v členském státě, jehož vnitrostátní právní předpisy v oblasti duševního vlastnictví nedovolují zakázat její pronájem, může zakázat pronájem této videokazety v jiném členském státě, do kterého byla videokazeta legálně dovezena, jestliže právní předpisy tohoto státu v oblasti duševního vlastnictví takový zákaz povolují, bez rozlišení mezi dovezenými a v Dánsku vyrobenými videokazetami a aniž by současně bránily samotnému dovozu videokazet. Vnitrostátnímu soudu přísluší posoudit, zda výkon výhradního práva na pronájem t představuje prostředek svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy (viz článek 36 Smlouvy o EHS).“
2. Žalovaný v původním řízení s odkazem na odůvodnění rozsudku ze dne 20. ledna 1981 Musik-Vertrieb Membran v. GEMA (55 a 57/80, Recueil, s. 147) prohlašuje, že existující rozpory mezi členskými státy při nedostatku harmonizace vnitrostátních právních předpisů týkajících se obchodního využití autorských práv nemají být považovány za překážku volného pohybu zboží v rámci společného trhu.
Z ustálené judikatury (především z rozsudku ze dne 22. ledna 1981, Dansk Supermarket, 58/80, Recueil, s. 181) v každém případě vyplývá, že v členském státě není možné zakázat uvedení na trh výrobku, na který se vztahuje právo duševního vlastnictví, pokud byl tento výrobek legálně uveden na trh na území jiného členského státu nositelem tohoto práva nebo s jeho svolením. Žalovaný zdůrazňuje s odkazem na odstavce 12 a 13 rozsudku ze dne 8. června 1971 (Deutsche Grammophon, 78/70, Recueil, s. 487), že tato judikatura je použitelná rovněž v případě, kdy je dovoláváno práva souvisejícího s autorským právem za účelem narušení volného pohybu zboží.
Žalovaný s odvoláním na bod 25 odůvodnění rozsudku ze dne 20. ledna 1981 (Musik-Vertrieb Membran v. GEMA, uvedeného výše) poukazuje na skutečnost, že jestliže si autor libovolně vybírá místo prvního uvedení svého autorského díla na trh, pak tento výběr provádí ve svém zájmu, především s ohledem na nabízenou odměnu a možnosti, které mu právní předpisy daného členského státu v oblasti autorských práv nabízejí. Ke stejnému závěru dospěly také žalobkyně v původním řízení. Na podporu svého tvrzení žalovaný uvádí, že pokud by videokazeta byla vydána například v Dánsku nebo v Německu, pak by odměna autorů byla značně nižší než ve Spojeném království. Dotyčný nositel práv ve Spojeném království vlastně už byl plně odměněn, neboť vysoká prodejní cena této videokazety v sobě zahrnuje podíl týkající práv duševního vlastnictví vyjádřených možností jejího pronájmu.Co se týče faktu, že se žalobkyně v původním řízení dovolávají judikatury zavedené rozsudky ze dne 28. března 1980 a ze dne 6. října 1982 (Coditel, uvedený výše) a rozsudkem ze dne 11. července 1985 (Cinéthèque 60/80 a 61/80, uvedený výše), žalovaný v původním řízení prohlašuje, že z jeho pohledu jsou tyto rozsudky vzhledem k předběžné otázce irelevantní.
Žalovaný v původním řízení konečně zastává názor, že není možné dělit právo duševního vlastnictví na právo na prodej a na právo na pronájem, protože zákaz pronajímání vede k nepřímému omezení prodeje, a tudíž také dovozu. Judikatura Soudního dvora ostatně nerozlišuje mezi zbožím spojeným s výhradními právy a zbožím, které představují výhradně hmotné výrobky. Žalovaný v původním řízení je toho názoru, že videokazety mají být považovány za zboží jako takové, to znamená fyzicky dovezené do země s možností jejich následného obchodního využití.
Žalovaný v původním řízení navrhuje odpovědět na předběžnou otázku takto:
1) “Články 30 a 36 Smlouvy o EHS musí být vykládány v tom smyslu, že soudy určitého členského státu nemohou zakázat oprávněné vydání díla na území tohoto státu z toho důvodu, že se na toto dílo vztahuje autorské právo, pokud bylo toto dílo vydáno samotným nositelem práv nebo s jeho svolením v jiném členském státě. 2) Skutečnost, že nositel práv nemůže zabránit vydání díla, v sobě zahrnuje to, že mu není povoleno vznést odpor proti jakémukoliv obchodnímu užití jeho práv, například formou opětného prodeje, půjčování nebo pronájmu.“
3. Dánská vláda uvádí, že sporné právní předpisy se zakládají na obecných kulturně-politických okolnostech, podle nichž některá díla jako například filmy nesmějí být pronajímána bez souhlasu jejich tvůrce vzhledem k ekonomickému dopadu této formy užití díla na autorskou odměnu. Zákon č. 274 ze dne 6. června 1985, který upravuje některá ustanovení zákonů z roku 1975 a 1961, rozšířil tento výrok také na hudební záznamy.
Z pohledu dánské vlády je tvrzení žalobce v původním řízení založeno na příliš extenzivním výkladu pravidla Společenství o vyčerpání výhradních práv. Tento výklad však není odůvodněný, poněvadž dánské právní předpisy nemají tendenci zakazovat dovoz videokazet legálně prodávaných v jiných členských státech do Dánska.
Dánská vláda považuje za rozhodující, aby Soudní dvůr uznal, že při nedostatečné harmonizaci vnitrostátních právních předpisů v této oblasti spadá zákaz pronájmu videokazet, jaký se uvádí v dánském zákoně, do rámce pravomocí ponechaných členským státům.
Dánská vláda navrhuje odpovědět na předběžnou otázku takto:
„Právo Společenství nebrání tomu, aby nositel výhradních práv (autorských práv) na videokazetu legálně vydanou samotným nositelem práv nebo s jeho souhlasem v členském státě, jehož vnitrostátní právní předpisy o duševním vlastnictví nedovolují zakázat pronájem videokazet, zakázal pronájem videokazety v jiném členském státě, do něhož byla videokazeta legálně dovezena, pokud právní předpisy o duševním vlastnictví tohoto státu takový zákaz umožňují, a to bez rozlišení mezi tuzemskými a dovezenými kazetami a bez narušení dovozu videokazet jako takového.“
4. Vláda Spojeného království soudí, že odpověď na předběžnou otázku závisí na určení, zda za prvé zásada vyčerpání práv může být použita v projednávaném případě a zda za druhé je možné dovolávat se rozsudku ze dne 18. března 1980, Coditel (62/79, uvedený výše).
Podle britské vlády, která se odvolává zejména na bod 11 odůvodnění výše uvedeného rozsudku Dansk Supermarket ze dne 22. ledna 1981, je třeba zásadu vyčerpání práv omezit na vydání díla, přesněji na prodej díla. Vláda zdůrazňuje, že rozšířením tohoto pravidla rovněž na pronájem díla by bylo umožněno třetím osobám zbavit účinnosti právo, které jednotlivé právní předpisy, stejně jako dánské právní předpisy, autorům v tomto ohledu přiznávají, a které jim umožňuje volně dovážet nahrávky pocházející z členských států, ve kterých není pronájem podřízen žádnému povolení, aniž by platily licenční poplatky. Britská vláda je toho názoru, že podobný výklad judikatury Soudního dvora je v rozporu jak s článkem 222 Smlouvy, tak i s ochranou práva na pronájem, kterou se článek 36 snaží autorovi zajistit.
Vláda Spojeného království dále uvádí, že takový výklad je neslučitelný s výše uvedenými rozsudky Coditel, ve kterých bylo Soudním dvorem uznáno, že užití filmového díla závisí na opakovaných předvedeních díla, která má nositel autorských práv právo kontrolovat. Tato zásada, která byla zavedena v souvislosti se zahrnutím filmů do programů kabelové televize, by se měl vztahovat na obrazové záznamy a předpokládá, do té míry, do jaké hodnota takového obrazového záznamu závisí na právu ho pronajímatstejně jako u filmu jeho hodnota závisí na právu tento film předvádět.
Podle britské vlády je nutné připustit, že stejně jako prodejem rozmnoženiny filmu není vyčerpáno právo vlastníka kontrolovat rozšiřování jeho díla, tak i prodejem rozmnoženiny v podobě obrazového záznamu nemůže být vyčerp áno právo zakázat její pronájem, a to z toho důvodu, že prodej rozmnoženiny filmu nemá stejnou váhu jako souhlas s veřejným předváděním díla.
Na základě těchto vyjádření navrhuje britská vláda odpovědět na předběžnou otázku záporně.
5. Francouzská vláda nejprve zdůrazňuje, že podle článku 222 Smlouvy jsou právní předpisy vymezující autorské právo a právní předpisy o ochraně autora a jeho právních nástupců v pravomoci členských států, a uvádí, že cíl, jež sledují dánské právní předpisy, je legitimní a že přijatá opatření jsou přiměřená sledovanému cíli. Na rozdíl od výrobců zvukových záznamů, kteří nejsou nabyvateli práv na zveřejnění hudebního díla obsaženého v těchto zvukových záznamech, jsou totiž výrobci a vydavatelé zvukově obrazových záznamů nabyvateli práva na rozmnožování a zveřejnění zvukově obrazového díla. Z toho vyplývá, že pronájem videokazet v členském státě v rozporu s právem dílo užít, které náleží distributorům, a které je v Dánsku chráněno, by tedy znamenal maření veškerého logického a fungujícího systému užití filmových děl a narušovalo by rozvoj filmové výroby v tomto členském státě.
Z pohledu francouzské vlády tudíž nemůže být zásada vyčerpání práv východiskem pro odpověď na předběžnou otázku: skutečnost, že členský stát odmítl umožnit autorovi kontrolovat pronájem jeho děl se totiž nemůže nijak dotknout ochrany podle právních předpisů jiného členského státu v souladu s článkem 222 Smlouvy.
Francouzská vláda navrhuje odpovědět vnitrostátnímu soudu, že články 30, 36 a 222 Smlouvy je třeba vykládat tak, že povolují nositeli autorských práv a všem jeho právním nástupcům zakázat pronájem videokazety v členském státě, do kterého byla tato videokazeta řádně dovezena za předpokladu, že právní předpisy tohoto státu o autorských právech povolují takový zákaz, a to bez rozdílu mezi tuzemskými a dovezenými kazetami a bez narušení dovozu videokazet jako takového“.
6. Podle Komise problémy vznikly v souvislosti s pronájmem díla chráněného autorským právem v souvislosti s nedávným rozvojem techniky pro nahrávání a rozmnožování literárních, hudebních a filmových děl a s rozvojem výpočetní techniky.
Předtím, než Komise předložila své vyjádření na základě práva Společenství, sestavila přehled řešení této situace přijatých některými členskými státy a třetími zeměmi. Tato řešení se liší podle povahy daného díla: knihy, hudební záznamy(gramofonové desky), obrazové záznamy nebo počítačové programy .
Pokud jde o knihy, Komise zdůrazňuje, že v některých členských státech, jako například v Nizozemí, ve Spolkové republice Německo, ve Spojeném království a v Dánsku, vedly požadavky autorů na odměny za půjčování jejich knih v knihovnách k přijetí nových právních předpisů, které autorům zaručují vyplácení poplatků z veřejných zdrojů.
Pokud jde o výrobce zvukových děl, ti jsou oprávněně dotčení vývojem na trhu v oblasti pronájmu kazet a desek, které, na rozdíl od obrazových záznamů, nejsou tolik využívány. Komise zastává názor, že deska nebo kazeta jsou předměty, které si jejich uživatel přeje mít neustále k dispozici, aby si je mohl kdykoliv libovolně poslechnout; výsledkem je, jak se zdá, skutečnost, že na trhu v oblasti pronájmu těchto zvukových nosičů je více než k jejich poslechu využíváno spíše využíváno této příležitosti k jejich výrobě .
Podle názoru Komise trh v oblasti pronájmu videokazet představuje v tomto ohledu menší riziko, poněvadž zájem o videokazetu spočívá spíše v možnosti shlédnout film jednou nebo dvakrát, než v možnosti mít videokazetu neustále k dispozici.
Pokud však ponecháme stranou specifický problém pirátství, pronájem kazet s sebou nese též problém spojený s odměnou autora a výrobce hudebního a filmového díla, a nakonec také otázku výnosnosti tohoto podnikání. Obavy autorů a výrobců vzrůstají se skutečností, jíž je trh v oblasti pronajímání počítačových programů svědkem, tedy s obrovským rozvojem programového vybavení, které umožňuje velmi rychlé a věrné rozmnožování disket.
Z tohoto důvodu byl v roce 1986 Sněmovně reprezentantů Spojených Států předložen návrh zákona, jehož cílem bylo dosáhnout, aby obchodnímu pronájmu počítačových programů a pronájmu obrazových záznamů muselo předcházet svolení majitele autorských práv. Komise v současné době studuje tento návrh zákona s tím, že stanoví opatření, která budou moci být v této oblasti Společenstvím přijata.
Komise nicméně dále zdůrazňuje, že pokud jde o zvukové záznamy byla jak v Americe, tak v Japonsku právními předpisy, které v obou případech vstoupily v platnost v roce 1984, posílena práva autora v otázkách týkajících se užití jeho děl formou pronájmu.
Na mezinárodní úrovni zatím po této stránce neexistuje žádný smluvní nástroj. Komise však zdůrazňuje, že během jednání ve dnech 26. až 30. listopadu 1984, které uspořádalo Unesco společně se Světovou organizací duševního vlastnictví, bylo odborníky přijato doporučení, dle kterého by měli mít autoři a výrobci výhradní právo na poskytnutí souhlasu s pronájmem zvukových a obrazových záznamů.
Na úrovni právních předpisů členských států zaznamenává Komise v poslední době vývoj směřující k tomu, že autor si i po vydání svého díla nadále zachovává výhradní právo na pronájem.
Komise nejdříve připomíná příslušná ustanovení dánských právních předpisů, která lze použít na spor v původním řízení, a poté upřesňuje, že ve Spolkové republice Německo sice nemůže autor v současnosti zakázat pronájem svého díla, ovšem článek 27 autorského zákona mu přiznává právo na odpovídající odměnu. V Belgii, ve Francii, v Řecku a v Lucembursku situace vypadá tak, že autor může stanovovat podmínky uvedení rozmnoženiny jeho díla na trh a zakázat jeho pronájem, nicméně v této věci neexistuje žádná judikatura. Články 21 a 26 francouzského zákona ze dne 3. července 1985 o autorských právech však stanoví, že dílo může být pronajímáno pouze se svolením tvůrce zvukového záznamu nebo obrazového záznamu.
Podobná ustanovení byla přijata v Portugalsku v roce 1985. Ve Španělsku může autor zřejmě kontrolovat veškeré užití jeho díla na základě článku 428 občanského zákoníku.
Spojené království uvedlo , že prozatím neexistují dostatečné důvody pro zavedení zvláštních pravidel upravujících pronájem videokazet.
Pokud jde o otázku položenou vnitrostátním soudem, Komise má za to, že s ohledem na bod 21 odůvodnění výše uvedeného rozsudku Cinéthèque ze dne 11. července 1985 je správné trvat na tom, že cílem dánských právních předpisů není zasahovat do obchodní výměny uvnitř Společenství za předpokladu, že se bez rozdílu vztahují na videokazety dovezené nebo v Dánsku vyrobené. Dotčené právní předpisy si kladou za cíl pouze chránit tvůrce filmů proti obchodnímu využití jeho filmu třetími osobami, z kterého autoři nemají žádný zisk.
Podle bodu 22 odůvodnění tohoto rozsudku je však podle Komise třeba položit otázku zda za prvé, s ohledem na možné účinky způsobené rozdíly ve vnitrostátních právních předpisech na volný pohyb zboží ve Společenství, nepřesahují sporné právní předpisy míru, jež je nezbytná k dosažení stanoveného cíle , a dále zda je tento cíl odůvodněný v právu Společenství.
V tomto ohledu Komise, s odkazem na bod 14 odůvodnění výše uvedeného rozsudku Coditel ze dne 6. října 1982, uvádí, že pronájem videokazet představuje nový způsob obchodního užití filmu umožněný technickým pokrokem. Z toho vyplývá, že cíl sledovaný spornými právními předpisy je třeba přijmout stejným způsobem jako ochranu nositele práv proti neoprávněnému zveřejnění díla. Podle názoru Komise je tato nová forma ochrany autorských práv naprosto odůvodněná, přestože ještě neexistuje ve všech členských státech.
Komise navrhuje odpovědět na předběžnou otázku takto:
„Články 30 a 36 Smlouvy o EHS mají být vykládány tak, že jejich ustanovení nebrání tomu, aby vnitrostátní právní předpisy umožňovaly majiteli autorského práva k obrazovému záznamu zakázat pronájem rozmnoženiny tohoto obrazového záznamu dovezeného z jiného členského státu, ve kterém byl předtím legálně vydán výše uvedeným majitelem nebo s jeho souhlasem, pokud právní předpisy nerozlišují mezi dovezenými obrazovými záznamy a obrazovými záznamy tuzemské výroby. V tomto ohledu je nepodstatné, zda právní předpisy členského státu vývozu přiznávají nositeli autorského práva stejnou možnost zakázat pronájem obrazového záznamu, či nikoliv.“
III – Odpovědi Spojeného království na otázky položené Soudním dvorem
První otázka
Zahrnuje již v sobě nákupní cena videokazety ve Spojeném království důležitý podíl týkající se autorských práv?
Odpověď
Vláda Spojeného království odpovídá na tuto otázku kladně. Zároveň upřesňuje, že v případě hudebních videokazet, kreslených filmů a prodeje „feature programů“ (tedy záznamů televizního vysílání) se průměrná částka odpovídající podílu autorských práv pohybuje mezi 10 až 15 % velkoobchodní ceny, tedy ceny, za kterou je kazeta prodávána maloobchodníkovi; tato částka je vyšší než 25 % velkoobchodní ceny, pokud se jedná o celovečerní filmy pronajímané pro veřejnost, a představuje přibližně 7 % u hudebních videokazet, případně ještě nižší procento, pokud hudba tvoří pouze pozadí filmu.
Britská vláda upřesňuje, že tento podíl autorských práv se týká rozmnožování literárních, dramatických a hudebních děl, která byla použita k vytvoření dotyčné videokazety, a netýká se žádných jiných autorských práv, jako jsou například práva související se zveřejněním nebo rozhlasovým vysíláním. Zároveň upřesňuje, že tento podíl nezahrnuje žádnou licenci, ani postoupení autorských práv, ve prospěch kupujícího videokazety; dotyčná práva jsou předmětem licence jsou postoupena výrobci kazety, přičemž skutečnost, že k ceně opětného prodeje je připočítán podíl autorských práv, je pouze prostředkem k získání částky pokrývající poplatky za reprodukci děl použitých k vytvoření kazety.
Druhá otázka
Jaké důsledky je v případě kladné odpovědi na první otázku třeba vyvodit pokud jde o pronájem videokazet v jiném členském státě?
Vláda Spojeného království má za to, že z odpovědi na první otázku ohledně pronájmu v jiném členském státě není třeba vyvozovat žádné důsledky. Jak již bylo řečeno dříve, podíl autorských práv zahrnutý v prodejní ceně videokazety ve Spojeném království se týká pouze rozmnožování, a nikolivzveřejnění, rozhlasového vysílání nebo jiných práv, která se vztahují například k pronájmu videokazety, vykonávaných na území Spojeného království nebo uvnitř Společenství. Prodejem nebo umožněním prodeje kazety a získáním podílu autorských práv obsaženého v prodejní ceně vyčerpává nositel práv ke každému dílu , které je na videokazetě zaznamenáno, svá práva na rozmnožování této kazety, takže se již nemůže nadále tohoto práva dovolávat a bránit opětnému prodeji v jiném členském státě. Další práva, jako například právo na pronájem , zůstávají nedotčena.
Právní otázky:
1. Usnesením ze dne 11. června 1986 došlým Soudnímu dvoru dne 1. července 1986 položil Østre Landsret v Kodani na základě článku 177 Smlouvy o EHS předběžnou otázku týkající se výkladu článků 30 a 36 Smlouvy o EHS za účelem stanovení Soudním dvorem, do jaké míry jsou vnitrostátní právní předpisy o autorských právech ve věci pronájmu videokazet slučitelné s volným pohybem zboží. 2. Tato otázka byla položena v rámci sporu, ve kterém společnosti Warner Brothers (dále jen „Warner“) a Metronome Video (dále jen „Metronome“) stojí proti Erikovi Viuff Christiansenovi. 3. Warner, nositel ve Spojeném království autorských práv k filmu „Nikdy neříkej nikdy“, který byl vyroben v této zemi, postoupil správu svých práv na toto obrazové dílo pro Dánsko společnosti Metronome. 4. Videokazeta s dotyčným filmem byla v prodeji ve Spojeném království se souhlasem společnosti Warner, a E. V. Christiansen provozující videopůjčovnu v Kodani si v Londýně zakoupil její rozmnoženinu s úmyslem pronajímat tuto videokazetu v Dánsku, a za tímto účelem ji také přivezl do tohoto členského státu. 5. Společnosti Warner a Metronome na základě dánských právních předpisů, které umožňují autorovi nebo výrobci hudebního nebo filmového díla zakázat pronájem zvukově obrazového záznamu tohoto díla, dokud výše jmenovaný k tomu nedá své svolení, dosáhly toho, že městský soud v Kodani zakázal panu Christiansenovi pronajímat tuto videokazetu v Dánsku. 6. V rámci řízení, které bylo vedeno před Østre Landsret, rozhodl tento soud položit Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR (třetí senát)
o otázce, která mu byla předložena Østre Landsret v Kodani nařízením ze dne 11. června 1986, rozhodl takto:
Články 30 a 36 Smlouvy o EHS nezakazují použití vnitrostátních právních předpisů, které autorovi přiznávají právo podřídit pronájem videokazet jeho souhlasu, jedná-li se o videokazety, které již byly s jeho svolením vydány v jiném členském státě, jehož právní předpisy umožňují autorovi kontrolovat první prodej, ale nepřiznávají mu právo zakázat pronájem.