Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. května 1991 Iréne Vlassopoulou proti Ministerium für Justiz, Bundes- und Europaangelegenheiten Bádensko-Württembersko, C-340/89, Recueil 1991, s. I-2357.

Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Bundesgerichtshof Německo - Svoboda usazování – Uznávání diplomů – Advokáti.

Předmět:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy.

Skutkové okolnosti:

1. Právní rámec a skutková podstata sporu v řízení před vnitrostátním soudem

Paní Vlassopoulou, řecká státní příslušnice, byla přijata za členku aténské advokátní komory v roce 1982. Ve stejném roce obhájila svou disertační práci na univerzitě v Tübingenu. Od července 1983 pracuje v německé advokátní kanceláři se sídlem v Mannheimu. Ačkoliv stále vykonává své povolání v Řecku, svou hlavní činnost vykonává v Mannheimu.

Dne 9. listopadu 1984 získala oprávnění zabývat se právními záležitostmi jiných osob a poskytovat právní poradenství, v souladu s čl. 1 odst. 1 druhou větou bodem 5 Rechtsberatungsgesetz (zákon o právním poradenství) v oblasti řeckého práva a práva Společenství.

Dne 13. května 1988 požádala paní Vlassopoulou o přijetí do advokátní komory a o připuštění k výkonu povolání advokáta (Rechtsanwalt) před Amtsgericht (okresní soud) v Mannheimu, a před Landgericht (krajský soud) v Mannheimu a Heidelbergu. Ministerium für Justiz, Bundes- und Europaangelegenheiten Baden-Württemberg (Ministerstvo pro spravedlnost, spolkové a evropské záležitosti Bádenska-Würtemberska, dále jen „Ministerstvo“) zamítlo její žádost z důvodu, že nemá kvalifikaci pro výkon právnického povolání stanovenou článkem 4 Bundesrechtsanwaltsordnung (spolkové nařízení o výkonu povolání advokáta , 1959, BGBI, s. 565, dále jen „BRAO“). Podmínky pro výkon právnického povolání jsou stanoveny v Richtergesetz (zákoně o soudcích). V zásadě se tato kvalifikace považuje za získanou studiem práv na některé německé univerzitě, složením první státní zkoušky, přípravnou stáží („Vorbereitungsdienst“), doplněnou druhou státní zkouškou. Alespoň dva roky univerzitního studia musejí být dokončeny na území Spolkové republiky Německo. Ministerstvo dále uvedlo, že druhý pododstavec čl. 52 Smlouvy o EHS nepřiznává žadatelce právo vykonávat její povolání ve Spolkové republice Německo na základě její odborné kvalifikace získané v Řecku.

Paní Vlassopoulou podala žádost o soudní přezkum uvedeného rozhodnutí, a její žádost byla zamítnuta Ehrengerichtshof (Advokátní disciplinární rada ). Poté se odvolala proti rozhodnutí tohoto orgánu k Bundesgerichtshof, který dne 18. září 1989 řízení přerušil a předložil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o této předběžné otázce:

„Odporuje svobodě usazování ve smyslu článku 52 Smlouvy o EHS, jestliže státní příslušník země Společenství, který již byl připuštěn k výkonu povolání advokáta (Rechtsanwalt) v zemi původu a který v uvedené zemi již toto povolání vykonává a je po dobu pěti let připuštěn k výkonu povolání právního poradce (Rechtsbeistand) v hostitelském státě, kde rovněž pracuje v tam usazené advokátní kanceláři, může být v hostitelské zemi oprávněn k výkonu povolání advokáta pouze v souladu s právními předpisy dotyčné země?“

2. Řízení před Soudem

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce došlá Soudnímu dvoru dne 3. listopadu 1989.

V souladu s článkem 20 protokolu o statutu Soudního dvora Evropských společenství podali dne 7. února 1990 písemná vyjádření paní Vlassopoulou a Ministerium für Justiz, Bundes- und Europaangelegenheiten Baden-Württemberg, zastoupené panem M. Schmolzem ve funkci zmocněnce, dne 5. února 1990 vláda Spolkové republiky Německo, zastoupená Ernstem Röderem (Röder) a Horstem Teskem (Teske) ve funkci zmocněnců, dne 22. února 1990 vláda Italské republiky zastoupená Pierem Georgiem Ferrim (Ferri), avvocato dello Stato, ve funkci zmocněnce a dne 27. února 1990 Komise Evropských společenství, zastoupená právními poradci Friedrich-Wilhelm Albrechtem (Albrecht) a Etienne Lasnetem (Lasnet) ve funkci zmocněnců.

Po vyslechnutí zprávy soudce-zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr zahájit ústní řízení bez předběžného šetření.

II – Souhrn písemných vyjádření předložených Soudu

Paní Vlassopoulou se domnívá, že by Soudní dvůr měl na položenou předběžnou otázku odpovědět kladně. Podle ní z rozsudku ze dne 12. července 1984 ve věci Klopp (107/83, Recueil s. 2971) vyplývá, že pravidlo stejného zacházení jako s vlastními státními příslušníky stanovené ve druhém pododstavci čl. 52 Smlouvy o EHS nesmí vést k tomu, že by státní příslušník jiného členského státu nemohl účinně vykonávat právo svobodného usazování. Toto omezení pravidla stejného zacházení bylo v případě volného pohybu služeb potvrzeno rozsudkem Soudního dvora ze dne 25. února 1988, Komise v. Německo (427/85, Recueil, s. 1123). Požadavek, aby advokát jiného členského státu, splňoval stejné podmínky pro přijetí do advokátní komory jako němečtí advokáti, tak představuje omezení neslučitelné se svobodou usazování. Takové požadavky musí být zdůvodněny obecným zájmem a nesmí být nepřiměřené jejich cíli. Nepřipuštění paní Vlassopoulou k výkonu povolání advokáta nelze odůvodňovat ochranou spotřebitelů, protože ve svém rozsudku ze dne 25. února 1988 Soudní dvůr rozhodl, že takový důvod nemůže být použit vůči advokátovi, který poskytuje služby.

Podle paní Vlassopoulou z článku 52 Smlouvy o EHS vyplývá, že členské státy musí zavést patřičné postupy usnadňující přijetí do advokátních komor v jiných členských státech. V této souvislosti se odvolává na příznivé stanovisko německé delegace k návrhu učiněnému na poradní komisi advokátů Evropského společenství (Commission consultative des barreaux de la Communauté européenne - CCBE), podle kterého by advokát z jednoho členského státu, který pět let pracoval s německým advokátem, měl být oprávněn poskytovat právní poradenství v oblasti vnitrostátního práva i zastupovat před soudem. Ostatně i další členský stát Francie již přijal opatření (nařízení č. 85-1123 ze dne 22. října 1985 a rozhodnutí ze dne 24. prosince 1985), jimiž se povoluje všem advokátům pocházejícím z jakéhokoliv členského státu vykonávat praxi na jeho území se stejnými právy, jako jeho vlastní státní příslušníci. Paní Vlassopoulou prohlašuje, že je připravena podrobit se takové zkoušce způsobilosti, jakou stanoví francouzské právní předpisy.

Paní Vlassopoulou popírá, že účinné uplatňování svobody usazování advokátů závisí na přijetí směrnic, uvedených v článku 57 Smlouvy. Z rozsudku ze dne 21. června 1974, Reyners (2/74 Recueil s. 631) vyplývá, že přímá použitelnost článku 52 není podmíněna přijetím směrnic týkajících se uznávání diplomů. Ostatně ani směrnice 89/48/EHS ze dne 21. prosince 1988 o obecném systému pro uznávání vysokoškolských diplomů vydaných po ukončení nejméně tříletého odborného vzdělávání a přípravy (Úř. věst. 1989, L 19, s. 16), ani německé zákony, které ji provádějí, nejsou použitelné na případ projednávaný v původním řízení. Podle názoru paní Vlassopoulou se tato směrnice týká pouze otázky připuštění advokáta pocházejícího ze Společenství, který začíná vykonávat praxi v hostitelské členské zemi a který tedy musí prokázat dostatečné znalosti právního systému dotyčného státu. Případ paní Vlassopoulou je zcela odlišný, neboť její znalosti německého práva jsou již značné. Především řecké právo v důležitých oblastech převzalo právo německé, zejména pokud jde o občanské a trestní právo. Dále disertační práce, kterou paní Vlassopoulou obhájila s cílem získat doktorát práv, se týká výhradně práva německého. Její znalosti německého práva jsou rovněž prokázány publikováním v německých právnických časopisech. A konečně paní Vlassopoulou se zabývá samostatně případy týkajícími se zejména občanského práva a cizineckého práva, i když tak činí pod zodpovědností německého advokáta. Tato činnost jí umožňuje prohlubovat znalosti, zejména v praktické oblasti a v oblasti profesní etiky.

Ministerstvo se domnívá, že předložená otázka vyžaduje zápornou odpověď. Upozorňuje na to, že podle článku 206 BRAO, pozměněného Gesetz zur Änderung des Berufsrechts der Rechtsanwälte und der Patentanwälte (zákonem, kterým se mění právní předpisy týkající se povolání advokáta a patentového zástupce , 1989, BGBI, I, s. 2135), má paní Vlassopoulou právo usadit se ve Spolkové republice Německo a používat svůj odborný řecký titul. Kromě toho, jelikož se jí dostalo povolení zabývat se profesionálně právními záležitostmi jiných osob, může tam vykonávat praxi jako právní poradce v oblasti řeckého práva a práva Společenství.

Naopak používání titulu „Rechtsanwalt“ a výkon odpovídající činnosti předpokládá splnění podmínek způsobilosti, stanovených německým právem, které však paní Vlassopoulou nesplňuje. Podle ministerstva ani žádné ustanovení nedovoluje považovat její řecký diplom za rovnocenný německé kvalifikaci. Ostatně řecké a německé studium není srovnatelné z hlediska jejich obsahu. Zkouška, kterou paní Vlassopoulou složila k získání doktorátu, je univerzitní zkouškou, která pouze prokazuje její způsobilost teoreticky se zabývat úzkou právnickou otázkou. Tato zkouška nezaručuje připuštění k výkonu povolání Rechtsanwalt.

Podle názoru ministerstva není povolení zabývat se profesionálně právními záležitostmi, které má paní Vlassopulou pět let, rovněž relevantní. Znalosti potřebné k získání takového povolení nejsou srovnatelné s požadavky, jež musí splňovat německý Rechtsanwalt.

Ministerstvo upozorňuje na to, že podle druhého pododstavce čl. 52 Smlouvy o EHS zahrnuje svoboda usazování přístup k samostatným výdělečným činnostem a jejich výkon „za podmínek stanovených pro vlastní státní příslušníky právem země usazení“. Ministerstvo z toho vyvozuje, že při neexistenci zvláštních pravidel Společenství upravujících tuto záležitost záleží na jednotlivých členských státech, jak upraví výkon povolání na svém území. Nedomnívá se, že by tento závěr byl vyvrácen judikaturou Soudního dvora. V rozsudku ve věci Klopp se Soudní dvůr omezil na zamítnutí vnitrostátního pravidla zakazujícího sekundární usazování; jiná vnitrostátní pravidla týkající se podmínek přístupu k povolání advokáta a k jeho výkonu považoval za slučitelná s druhým pododstavcem článku 52. Rozsudek ze dne 25. února 1988, Komise v. Německo se týká pouze volného pohybu služeb a nikoli svobody usazování. Rozsudek ze dne 28. dubna 1977, Thieffry (71/76 Recueil s. 765) se zabývá zvláštním případem, kdy byl diplom získaný dotyčnou osobou v zemi původu již uznán příslušnými orgány hostitelské země. Tak tomu však není v tomto případě.

Nakonec ministerstvo upozorňuje na to, že první pododstavec čl. 57 Smlouvy o EHS ukládá Radě, aby přijala směrnice upravující vzájemné uznávání diplomů a směrnice ke koordinaci právních a správních předpisů členských států, jež se týkají přístupu k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkonu . Takové směrnice by byly zbytečné, kdyby článek 52 měl právní účinek, který uplatňuje paní Vlassopoulou. Podle ministerstva je směrnice Rady č. 89/48 založena na zásadě, že jednotlivé vnitrostátní diplomy umožňující přístup k povolání a upravené předpisy v členských státech jsou v zásadě rovnocenné. Nicméně směrnice připouští, že za určitých okolností mohou členské státy podřídit uznání diplomu dodatečným podmínkám, tj. absolvování přípravné stáže nebo složení zkoušky způsobilosti. Podle článku 12 uvedené směrnice mají členské státy lhůtu do 4. ledna 1991 k provedení směrnice 89/48 do vnitrostátního práva. Ministerstvo zdůrazňuje, že návrh zákona předložený německou vládou umožní po svém vstupu v platnost paní Vlassopoulou přístup k výkonu povolání advokáta ve Spolkové republice Německo.

Německá a italská vláda se rovněž domnívají, že by Soudní dvůr měl na předloženou otázku dát zápornou odpověď.

Zdůrazňují, že z rozsudku ze dne 19. ledna 1988, Gullung (292/86, Recueil s. 131) vyplývá, že chce-li se státní příslušník jednoho členského státu usadit jako advokát v hostitelské zemi a používat titul stanovený pro toto povolání v této zemi, může dotyčný členský stát jeho přijetí do advokátní komory podmínit splněním nediskriminačních podmínek stanovených vnitrostátním právem. Použití německých právních předpisů, které se vztahují jak na německé státní příslušníky, tak i na státní příslušníky jiných členských států, je v souladu s tímto rozsudkem.

Německá vláda kromě toho namítá, že paní Vlassopoulou nesplňuje podmínky přístupu k povolání Rechtsanwalt. Povolení vykonávat povolání právního poradce předpokládá pouze znalost práva řeckého a práva Společenství. Právní poradce ve Spolkové republice Německo má jiný právní profesní statut než je statut advokáta a jeho pole působnosti je mnohem menší. A konečně, německá vláda se domnívá, že směrnice 89/48 vychází z právní situace popsané v rozsudku ve věci Gullung. Zdůrazňuje, že čl. 4 odst. 1 písm. b) směrnice stanoví zvláštní podmínky pro uznávání diplomů umožňujících přístup k právnickým povoláním: hostitelským zemím poskytuje možnost vyžadovat od přistěhovalce buď absolvování přípravné stáže, nebo podstoupení testu způsobilosti.

Komise na úvod konstatuje, že otázka předložená Bundesgerichtshof se týká výhradně práva usazování, které je na rozdíl od volného pohybu služeb založeno na zásadě, podle které se na migrující osobu v hostitelské zemi teoreticky vztahují stejné povinnosti jako na státní příslušníky uvedené země.

Komise rovněž vychází ze zásady, že při neexistenci zvláštních pravidel Společenství v této oblasti záleží na jednotlivých členských státech, aby upravily výkon povolání advokáta na svém území, za předpokladu, že dotyčná úprava nemá diskriminační účinky. Komise došla k závěru, že členský stát může podřídit přístup k povolání advokáta podmínkám způsobilosti, i v případě, kdy již žadatel vykonával povolání advokáta v jiném členském státě, nebo měl oprávnění vykonávat povolání právního poradce v dotyčném členském státě.

Komise má nicméně jisté pochybnosti, zda je v souladu s právem Společenství podrobovat advokáta připuštěného k výkonu svého povolání v jiném členském státě bez omezení podmínkám přístupu k povolání, jimž jsou podrobeni kandidáti mající ukončené vzdělání v hostitelském členském státě. Táže se nemají-li členské státy podle článku 5 Smlouvy o EHS povinnost usnadnit výkon práva usazování. V tomto ohledu Komise v první řadě upozorňuje na to, že směrnice 77/249/EHS ze dne 22. března 1977 o usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb advokátů (Úř. věst. č. L 78, s. 17), stanoví vzájemné uznávání statutu advokáta, což naznačuje, že kvalifikaci tohoto povolání lze považovat za srovnatelnou ve všech členských státech. Dále pak páté odůvodnění směrnice 89/48 stanoví, že při neexistenci opatření Společenství pokud jde o koordinaci „se předpokládá, že každý hostitelský členský stát, v němž je nějaké povolání zákonně upraveno, vezme v úvahu kvalifikaci získanou v jiném členském státě a posoudí, odpovídá-li tato kvalifikace kvalifikaci, již sám vyžaduje“.

Komise kromě jiného cituje dva rozsudky, v nichž se Soudní dvůr zabývá uznáváním diplomů při neexistenci směrnic podle článku 57. V rozsudku ve věci Thieffry Soudní dvůr uvádí, že vzhledem k tomu, že svoboda usazování může být v členském státě zajištěna na základě vnitrostátních zákonů nebo vnitrostátní praxe, mají příslušné orgány zajistit , aby tyto zákony nebo praxe byly používány v souladu s cílem vymezeným ustanoveními Smlouvy týkajícími se svobody usazování.

Komise připomíná, že v rozsudku ze dne 15. října 1987 ve věci Heylens (222/86 Recueil s. 4097), měl Soudní dvůr určit, zda rozhodnutí zamítající uznání rovnocennosti diplomu vydaného v jiném členském státě má být odůvodněno a může být právně napadeno.Rozhodl, že posouzení rovnocennosti v rámci uznávacího postupu podle vnitrostátního práva „má probíhat výhradně s ohledem na stupeň znalostí a kvalifikace, který (zahraniční diplom), s přihlédnutím k povaze a trvání studia a praktické přípravy, jejichž absolvování potvrzuje, je možné u držitele titulu předpokládat“.

Podle názoru Komise je třeba z rozsudku ve věci Heylens vyvodit, že členské státy musí rovněž zohlednit kvalifikaci získanou žadatelem v jiném členském státě, i když jejich vlastní vnitrostátní právo pro příslušné povolání nestanoví zvláštní postup pro uznávání diplomů. Členské státy by tudíž měly zajistit vhodný postup, který by umožnil porovnat kvalifikaci žadatele s kvalifikací odpovídající vnitrostátním požadavkům. Podle Komise umožní výsledek tohoto přezkumu stanovit, je-li kvalifikace rovnocenná, tedy může-li být uznána. Není-li úplně rovnocenná, je nicméně třeba ověřit, do jaké míry může být tvrdost vnitrostátních ustanovení zmírněna: je třeba se vyhnout přezkoušení existující a prokázané kvalifikace.

Komise se domnívá, že tento přístup k problému lze přizpůsobit povolání advokáta. V tomto ohledu odkazuje na článek 112 Richtergesetz, který ve spojení s čl. 92 odst. 2 německého zákona týkajícího se vysídlených osob a uprchlíků (1971,BGBI. I, s. 1565 a 1807) připouští u diplomů získaných některými vysídlenými osobami a některými uprchlíky, aby byly uznány jako rovnocenné. Rovněž zdůrazňuje, že francouzská právní úprava umožňuje pro státní příslušníky jiných členských států zvláštní a zjednodušený postup pro připuštění k povolání francouzského advokáta.

Podle názoru Komise nečiní tento výklad článků 5 a 52 Smlouvy o EHS přijetí směrnic založených na článku 57 zbytečným. Tento závěr vyplývá z analýzy směrnice 89/48, která bude upravovat situace obdobné situaci, která vznikla na základě předběžné otázky, jakmile bude převedena do vnitrostátního práva. Uvedená směrnice je založena na zásadě, že univerzitní diplomy, poskytující přístup k povoláním upraveným zvláštním předpisem, jsou do velké míry srovnatelné. Článek 3 uvedené směrnice tedy předepisuje uznávání takových diplomů. Podle Komise však směrnice neztrácí ze zřetele skutečnost, že mohou existovat značné rozdíly jak pokud jde o délku studia, tak i o jeho obsah. Proto v článku 4 dovoluje hostitelskému členskému státu vyžadovat od žadatele určitou kompenzaci, ať již formou odborné praxe v případě značného rozdílu v délce studia či formou adaptačního období nebo zkoušky způsobilosti v případě značného rozdílu v obsahu. Komise se domnívá, že směrnice tak představuje pokrok v účinném uskutečňování svobody usazování ve srovnání se současným stavem práva, neboť přispívá k právní jistotě a přesně upravuje možnosti hostitelského členského státu v případě, kdy kvalifikace žadatele neodpovídá vnitrostátním požadavkům.

Komise navrhuje odpovědět na předběžnou otázku takto:

„1) Článek 52 Smlouvy je třeba vykládat v tom smyslu, že při neexistenci pravidel Společenství v této otázce může členský stát, jehož zákony podřizují přístup k povolání advokáta podmínkám způsobilosti vykonávat právnickou praxi podle vnitrostátního práva, rovněž v zásadě uplatňovat tento požadavek v případě advokátů jiných členských států, kteří uplatňují právo usazování zaručené Smlouvou, aby se mohli na území prvně jmenovaného členského státu usadit jako advokáti.
2) V souladu s článkem 5 Smlouvy však musí členské státy při používání svých předpisů pro toto připuštění vzít v úvahu kvalifikaci získanou žadatelem v jiném členském státě, pokud odpovídá kvalifikaci vyžadované vnitrostátním právem.“

Právní otázky:

Usnesením ze dne 18. září 1989, došlým Soudnímu dvoru dne 3. listopadu 1989, položil Bundesgerichtshof na základě článku 177 Smlouvy o EHS předběžnou otázku týkající se výkladu článku 52 Smlouvy o EHS.

Tato otázka byla vznesena v rámci sporu mezi paní Vlassopoulou, advokátkou řecké národnosti, zapsanou v rejstříku athénských advokátů, a Ministerium für Justiz, Bundes- und Europaangelegenheiten Baden-Württemberg (Ministerstvem pro spravedlnost, spolkové a evropské záležitosti Bádenska-Würtemberska, dále jen „Ministerstvo“), které jí odmítlo udělit povolení k výkonu povolání Rechtsanwalt (advokáta) u Amtsgericht Mannheim a Landgericht Mannheim a Heidelberg.

Kromě řeckých diplomů získala paní Vlassopoulou doktorát práv na Univerzitě v Tübingenu (Německo). Od července 1983 pracovala v německé advokátní kanceláři v Mannheimu a v listopadu 1984 získala povolení zabývat se právními záležitostmi jiných osob týkajícími se řeckého práva a práva Společenství, v souladu s Rechtsberatungsgesetz (zákon o právním poradenství, 1939, BGBI. III, s. 303). Pokud jde o německé právo, vykonává paní Vlassopoulou praxi pod zodpovědností některého z německých kolegů ve firmě.

Dne 13. května 1988 podala paní Vlassopoulou na Ministerstvo žádost o připuštění k výkonu povolání advokáta. Ministerstvo její žádost zamítlo s odůvodněním, že nemá dostatečnou kvalifikaci k výkonu povolání soudce, která je stanovená v článku 4 Bundesrechtsanwaltordnung (spolkové nařízení o povolání advokáta, 1959, BGBI. I, s. 565, dále jen „BRAO“) a je nezbytná pro připuštění k výkonu povolání advokáta. V zásadě se tato kvalifikace získává studiem práv na některé německé univerzitě, složením první státní zkoušky a absolvováním přípravné stáže s následným složením druhé státní zkoušky. Ministerstvo dále uvedlo, že článek 52 Smlouvy o EHS nedává žadateli právo vykonávat její povolání ve Spolkové republice Německo na základě její odborné kvalifikace získané v Řecku.

Odvolání paní Vlassopoulou proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto Ehrengerichtshof (Disciplinární radou advokátů). Paní Vlassopoulou se potom odvolala proti tomuto zamítavému rozhodnutí u Bundesgerichtshof, který vzhledem k tomu, že spor vyvolal otázku týkající se výkladu článku 52 Smlouvy, předložil Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:

„Je v rozporu se svobodou usazování ve smyslu článku 52 Smlouvy o EHS, jestliže státní příslušník země Společenství, který již byl připuštěn k výkonu povolání advokáta (Rechtsanwalt) v zemi svého původu a který v uvedené zemi již toto povolání vykonává a je po dobu pěti let připuštěn k výkonu povolání právního poradce (Rechtsbeistand) v zemi usazení, kde rovněž pracuje v advokátní firmě, která je tam zřízena, může být v zemi usazení připuštěn k výkonu povolání advokáta pouze v souladu s právními předpisy dotyčné země?“

Je třeba připomenout, že podle druhého pododstavce článku 52 Smlouvy o EHS „svoboda usazování zahrnuje přístup k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkon… za podmínek stanovených pro vlastní státní příslušníky právem …“

Podle italské a německé vlády z tohoto ustanovení vyplývá, že při neexistenci jak pravidel Společenství pro koordinaci podmínek přístupu k samostatné výdělečné činnosti advokátů a výkonu této činnosti, tak i směrnic o vzájemném uznávání diplomů, má členský stát právo učinit přístup k povolání advokáta závislým na splnění nediskriminačních podmínek stanovených vnitrostátním právem.

V tomto ohledu je třeba především zdůraznit, že při neexistenci harmonizace podmínek přístupu k povolání mají členské státy právo stanovit znalosti a kvalifikaci nutné k výkonu tohoto povolání a vyžadovat předložení diplomu potvrzujícího, že jejich držitel tyto znalosti a tuto kvalifikací má (viz rozhodnutí ze dne 15. října 1987, Unectef, bod 10, 222/86, Recueil s. 4097).

10 Bylo zjištěno, že dosud nebylo přijato žádné opatření podle druhého pododstavce článku 57 Smlouvy o EHS týkající se harmonizace podmínek přístupu k povolání advokáta.

11 Kromě toho v době, kdy paní Vlassopoulou podala svou žádost, tedy 13. května 1988, nebyla přijata žádná směrnice pokud jde o vzájemné uznávání diplomů umožňující přístup k povolání advokáta podle prvního pododstavce článku 57 Smlouvy o EHS.

12 Směrnice 89/48/EHS o obecném systému pro uznávání vysokoškolských diplomů vydaných po ukončení nejméně tříletého odborného vzdělávání a přípravy (Úř. věst. 1989, L 19, s. 16), přijatá Radou dne 21. prosince 1988, kterou mají členské státy provést do 4. ledna 1991, se na skutkovou podstatu tohoto případu nevztahuje.

13 Za druhé je však třeba připomenout, že tím, že dosažení svobody usazování stanoví na konec přechodného období, ukládá článek 52 Smlouvy povinnost dosáhnout přesného výsledku, jehož dosažení by mělo být umožněno, avšak nemělo by být podmíněno prováděním programu postupných opatření (viz rozsudek ze dne 28. června 1977, Patrick, bod 10, 11/77, Recueil 1977 s. 1199).

14 Ostatně z rozsudku ze dne 28. dubna 1977, Thieffry, bod 16 (71/76, Recueil s. 765) vyplývá, že pokud se touto záležitostí právo Společenství samo nezabývá, mohou cíle Smlouvy, zejména pokud jde o svobodu usazování, plnit členské státy, které podle článku 5 Smlouvy mají přijmout „veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z této smlouvy nebo jsou důsledkem činnosti orgánů Společenství“, a zdržet se „jakýchkoli opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů této smlouvy“.

15 V této souvislosti je třeba uvést, že vnitrostátní podmínky kvalifikace, i když nejsou diskriminační pokud jde o státní příslušnost, mohou mít ten účinek, že budou bránit státním příslušníkům jiných členských států ve výkonu jejich práva usazování, které je zaručeno článkem 52 Smlouvy. Tak by tomu mohlo být v případě, že by příslušná vnitrostátní pravidla nebrala v úvahu znalosti a kvalifikaci, které již žadatel získal v některém jiném členském státě.

16 Z toho vyplývá, že členskému státu, kterému byla předložena žádost o připuštění k výkonu povolání, k němuž se podle vnitrostátních zákonů vyžaduje, aby žadatel získal diplom nebo odbornou kvalifikaci, přísluší, aby vzal v úvahu diplomy, osvědčení nebo jiný důkaz kvalifikace, které žadatel získal s cílem vykonávat uvedené povolání v jiném členském státě, a porovnal znalosti a schopnosti stvrzované diplomy se znalostmi a kvalifikací vyžadovanými vnitrostátními předpisy.

17 Toto posouzení musí umožnit orgánům hostitelského členského státu, aby se objektivně ujistily, že zahraniční diplom osvědčuje, že jeho držitel má znalosti a kvalifikaci, ne-li identické, tedy alespoň odpovídající znalostem a kvalifikaci osvědčeným vnitrostátním diplomem. Toto posuzování rovnocennosti zahraničního diplomu musí být prováděno výhradně s ohledem na stupeň znalostí a kvalifikace, jaké tento diplom dovoluje předpokládat u jeho držitele s přihlédnutím k povaze a délce studia a praxe (viz výše uvedený rozsudek ze dne 15. října 1987, 222/86, bod 13).

18 Při tomto posouzení však členský stát může vzít v úvahu objektivní rozdíly týkající se jak právního rámce dotyčného povolání v členském státě původu, tak i jeho oblasti působnosti. V případě povolání advokáta může tedy členský stát provést srovnávací posouzení diplomů s přihlédnutím ke zjištěným rozdílům mezi dotyčnými vnitrostátními právními řády.

19 Jestliže srovnávací posouzení diplomů vede ke zjištění, že znalosti a kvalifikace osvědčené zahraničním diplomem odpovídají znalostem a kvalifikaci požadovaným vnitrostátními předpisy, je členský stát povinen uznat, že diplom splňuje požadavky jeho vnitrostátních právních předpisů. Jestliže se však při srovnání zjistí, že tyto znalosti a kvalifikace odpovídají pouze částečně, má hostitelský členský stát právo vyžadovat, aby dotyčná osoba doložila, že chybějící znalosti a kvalifikaci získala.

20 V tomto ohledu musí příslušné vnitrostátní orgány posoudit, zda mohou být znalosti získané v hostitelském členském státě, ať již v rámci studia nebo během praxe , považovány za dostatečné, aby bylo možno doložit, že žadatel chybějící znalosti získal.

21 Vyžadují-li právní předpisy hostitelského členského státu absolvování odborné přípravy nebo odborné praxe, musí tyto příslušné vnitrostátní orgány určit může-li být odborná zkušenost, získaná buď v členském státě původu, nebo v hostitelském členském státě považována za dostatečnou, aby byl tento požadavek splněn plně nebo částečně.

22 Konečně je třeba zdůraznit, že posouzení zaměřené na určení toho, zda znalosti a kvalifikace osvědčené zahraničním diplomem a znalosti a kvalifikace vyžadované právními předpisy hostitelského členského státu navzájem odpovídají, musejí být prováděny vnitrostátními orgány postupem, který musí být v souladu s požadavky práva Společenství týkajícími se účinné ochrany základních práv přiznaných Smlouvou státním příslušníkům Společenství. Z toho vyplývá, že každé přijaté rozhodnutí musí podléhat možnosti soudního přezkumu, které by umožnilo přezkoumat jeho soulad s právem Společenství, a že žadatel musí mít možnost seznámit se s důvody rozhodnutí učiněného v jeho věci (viz výše uvedený rozsudek ze dne 15. října 1987, 222/86, bod 17).

23 V důsledku toho je nutné odpovědět na otázku předloženou Bundesgerichtshof tak, že článek 52 Smlouvy o EHS musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní orgány členského státu, jimž státní příslušník Společenství, který již byl připuštěn k výkonu povolání advokáta v zemi původu a který vykonává praxi právního poradce v členském státě, podal žádost o povolení vykonávat uvedené povolání, musejí zhodnotit, do jaké míry odpovídají znalosti a kvalifikace osvědčované diplomem získaným žadatelem v zemi původu znalostem a kvalifikaci vyžadovaným právní úpravou hostitelského státu; v případě, kdy je shoda mezi diplomy pouze částečná, mají dotyčné vnitrostátní úřady právo vyžadovat, aby žadatel prokázal, že chybějící znalosti a kvalifikaci získal.

Náklady řízení

Náklady vzniklé vládám Spolkové republiky Německo a Italské republiky, jakož i Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky hlavního řízení, povahu incidenčního řízení ve sporu probíhajícím před vnitrostátním soudem, k rozhodnutí o nákladech řízení je příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

o otázce, kterou mu položil Bundesgerichtshof usnesením ze dne 18. září 1989, rozhodl takto:

Článek 52 Smlouvy o EHS je třeba vykládat v tom smyslu, že vnitrostátní orgány členského státu, kterým předložil státní příslušník Společenství, který je již připuštěn k výkonu povolání advokáta ve své zemi původu a který v prvně uvedené členské zemi vykonává praxi právního poradce, žádost o připuštění k výkonu povolání advokáta, mají povinnost posoudit, do jaké míry znalosti a kvalifikace osvědčené diplomem, který žadatel získal ve své zemi původu, odpovídají znalostem a kvalifikaci vyžadovaným právními předpisy hostitelského státu; v případě, kdy je shoda mezi těmito diplomy pouze částečná, mají dotyčné vnitrostátní orgány právo vyžadovat, aby žadatel doložil, že chybějící znalosti a kvalifikaci získal.