Christelle Deliège proti Ligue francophone de judo et disciplines associées ASBL a další. Spojené věci C-51/96 a C-191/97. Receuil 2000.
Klíčová slova: Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Tribunal de première instance de Namur.
Předmět:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o ES (nyní článek 234 ES) Tribunal de premičre instance de Namur (Belgie) týkající se výkladu článků 59 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 49 ES), 60, 66, 85 a 86 Smlouvy o ES (nyní články 50 ES, 55 ES, 81 ES a 82 ES).
Právní rámec:
1. Usnesením ze dne 16. února 1996 (C-51/96), došlým kanceláři Soudního dvora dne 21. února 1996, a rozsudkem ze dne 14. května 1997 (C-191/97), došlým kanceláři Soudního dvora dne 20. května 1997, položil Tribunal de première instance de Namur, rozhodující v řízení o předběžném opatření a ve věci samé podle článku 177 Smlouvy o ES (nyní článek 234 ES), dvě předběžné otázky o výkladu článků 59 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 49 ES), 60, 66, 85 a 86 Smlouvy o ES (nyní články 50 ES, 55 ES, 81 ES a 82 ES). 2. Tyto otázky byly vzneseny v rámci sporného řízení mezi Ch. Deličge a Ligue francophone de judo et disciplines associées ASBL (dále jen „LFJ“), Ligue belge de judo ASBL (dále jen „LBJ“) a jejím předsedou F. Pacquéem ohledně odmítnutí jejího výběru za účelem účasti na mezinárodním turnaji v judu v Paříži ve váhové kategorii do 52 kg. Organizační pravidla a pravidla výběru v judu
3. Judo, individuální bojový sport, je ve světovém měřítku pořádán Mezinárodní federacefederací judo (dále jen „MFJ“). Na evropské úrovni existuje federace zvaná Evropská unie juda (dále jen „EUJ“), která sdružuje několik národních federací. LBJ je belgická federace, která zajišťuje především mezinárodní soutěže a zodpovídá za výběr závodníků za účelem účasti na mezinárodních turnajích. LBJ tvoří dvě regionální ligy, Vlaamse Judofederatie (dále jen „VJF“) a LFJ. Členové LBJ jsou tyto dvě regionální ligy a kluby, které jsou k nim přidruženy. Judisté jsou členy klubu, jež je sám členem regionální ligy, která vydává svým členům licenci nezbytnou k účasti na závodech nebo na soutěžích. Držitel licence je povinen plnit všechny povinnosti uložené regionální ligou podle jejích stanov a pravidel. 4. Závodníci jsou tradičně zařazeni podle pohlaví a sedmi váhových kategorií, tedy celkem do čtrnácti různých kategorií. Vedoucí výbor EUJ přijal během svého technického a sportovního setkání v Amsterodamu dne 5. února 1994 a během svého výročního kongresu v Nicosia dne 9. dubna 1994 pravidla týkající se účasti na evropských turnajích v kategorii A. V rámci uvedených turnajů, stejně jako v rámci mistrovství Evropy v květnu 1996, byla zavedena možnost získat body za účelem zařazení do evropských seznamů jako možné podmínky kvalifikace na Olympijské hry v Atlantě v roce 1996. Bylo stanoveno, že pouze národní federace mohou zapsat své závodníky a pro každou evropskou federaci může být do uvedených seznamů zapsáno sedm judistů za každé pohlaví, tedy v zásadě jeden judista na kategorii. Nicméně kdyby v některé kategorii nebyl určen žádný judista, je možné zapsat dva judisty z jiné kategorie, aniž by byl překročen limit sedmi mužů a sedmi žen. Jak uvedla LFJ během jednání před Soudním dvorem, státní příslušnost judisty je zde naprosto bez významu a je přihlíženo pouze k jeho členství v národní federaci . 5. V souladu s kritérii výběru na Olympijské hry v Atlantě přijatými MFJ dne 19. října 1993 v Madridu bylo na tyto hry kvalifikováno prvních osm judistů z předchozích mistrovství světa ve všech kategoriích a určitý počet judistů za každý kontinent (za Evropu devět mužů a pět žen v každé kategorii), a to na základě jejich výsledků dosažených v průběhu určitého počtu turnajů v předolympijském období. Za tímto účelem EUJ upřesnila během výše uvedeného setkání v Amsterodamu a kongresu v Nicosii, že bude přihlédnuto ke třem nejlepším výsledkům dosažených během turnajů v kategorii A a mistrovstvích Evropy seniorů za období zahrnující mistrovství světa v roce 1995 a mistrovství Evropy v roce 1996. Unie rovněž stanovila, že budou kvalifikovány federace a nikoli judisté jako jednotlivci. Původní řízení a předběžné otázky
6. Ch. Deliège provozuje judo od roku 1983 a od roku 1987 dosáhla vynikajících výsledků v kategorii do 52 kg, a sice několik titulů mistryně Belgie, tituly mistryně Evropy a mistryně světa v kategorii závodníků mladších 19 let a dále získala vítězství a prestižní zařazení na mezinárodních turnajích. Mezi účastníky původního řízení přetrvává neshoda ohledně statusu Ch. Deliège, která tvrdí, že provozuje judo na profesionální nebo poloprofesionální úrovni, zatímco LBJ a LFJ uplatňují, že judo je sport, který je v Evropě a zejména v Belgii provozován amatéry. 7. Ch. Deliège tvrdí, že od roku 1992 představitelé LFJ a LBJ nepříznivě narušili průběh její kariéry. Stěžuje si zejména na to, že jí nebylo umožněno účastnit se Olympijských her v Barceloně v roce 1992, že nebyla vybrána na mistrovství světa v roce 1993 a na mistrovství Evropy v roce 1994. V březnu 1995 byla Ch. Deliège informována, že nebyla předvybrána na Olympijské hry v Atlantě. V dubnu 1995, během příprav účasti na mistrovství Evropy, která se měla konat v květnu, byla vyloučena z belgického mužstva ve prospěch závodnice, která byla členkou VJF. V prosinci 1995 jí nebylo umožněno účastnit se mezinárodního turnaje v kategorii A v Basileji. 8. LFJ se odvolává na to, že Ch. Deliège měla několik konfliktů s trenéry, členy trenérské rady nebo představiteli LFJ a LBJ, že je málo disciplinovaná, a zejména že byla potrestána dočasným vyloučení ze všech činností federace . Krom toho se potýkala s obtížemi sportovního rázu, neboť v Belgii působí minimálně čtyři vrcholoví judisté v kategorii do 52 kg. LBJ uvádí, že rozhodnutí ohledně výběru závodníků za účelem účasti na různých turnajích a mistrovstvích závisí na národní sportovní komisi, což je smíšený útvar složený z členů VJF a LFJ. 9. Skutečnosti, které jsou přímo základem věcí v původním řízení, se týkají účasti na mezinárodním turnaji v kategorii A v Paříži ve dnech 10. a 11. února 1996. S ohledem na to, že LBJ vybrala dvě jiné závodnice, které podle Ch. Deliège nedosáhly tak vynikajících výsledků jako ona, podala Ch. Deliège dne 26. ledna 1996 návrh u soudu příslušného k rozhodování o předběžných opatřeních Tribunal de première instance de Namur. Věc C-51/96
10. Ch. Deliège požádala Tribunal de première instance de Namur, rozhodující o předběžném opatření, aby nařídil LFJ a LBJ učinit všechny formální kroky nebytné k její účasti na turnaji v Paříži a položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku ohledně nezákonného charakteru pravidel uložených EUJ pokud jde o počet závodníků omezený národní federací a o povolení vydávaná federací za účelem účasti na turnajích jednotlivců v kategorii A s ohledem na články 56, 60, 66, 85 a 86 Smlouvy. Ch. Deliège předvolaná jako vedlejší účastník dne 9. února 1996 napadla EUJ a požádala soud příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních, kterému byl spor předložen, aby nařídil všem organizátorům turnajů v kategorii A předběžně přijmout její přihlášku bez ohledu na to, zda byla nebo nebyla vybrána svým národní federací. 11. Usnesením ze dne 6. února 1996 zamítl soud příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních Tribunal de première instance de Namur žádost podanou Ch. Deliège co se týče její účasti na turnaji v Paříži, ale zakázal LBJ a LFJ učinit jakékoli rozhodnutí, které by navrhovatelku vyřazovalo z jakékoli budoucí soutěže až do té doby, než budou účastníci řízení znovu vyslechnuti v ostatních bodech návrhu. 12. Usnesením ze dne 16. února 1996 stejný soud nejprve zamítl návrh na vstup vedlejšího účastníka do řízení, EUJ, jako nepřípustný. 13. Předkládající soud poté uvedl, že v souladu s judikaturou Soudního dvora spadá výkon sportovní činnosti pod právo Společenství tehdy, pokud představuje hospodářskou činnost ve smyslu článku 2 Smlouvy (nyní po změně článek 2 ES). Z důvodu nedávného rozvoje sportovní činnosti se snížil rozdíl mezi amatérským a profesionálním závodníkem. Vrcholoví sportovci mohou kromě stipendií a jiných podpor pobírat vyšší příjmy z důvodu svého postavení slavné osoby, takže poskytují služby hospodářské povahy. 14. Podle předkládajícího soudu se ukazuje dostatečně právně podloženo tvrzení Ch. Deliège, že musí být považována za poskytovatelku služeb ve smyslu článků 59, 60 a 66 Smlouvy. Systematický požadavek kvóty a výběru na vnitrostátní úrovni, jak se zdá, představuje překážku volnému výkonu služby hospodářské povahy. Krom toho nemůže být důvodně tvrzeno, že přístup k soutěžím, který Ch. Deliège požaduje, by vedl k tomu, že bude komukoli umožněno účastnit se jakéhokoli turnaje, neboť soutěž může být otevřena každému závodníku splňujícímu objektivní kvalifikační kritéria, jak ukazuje zkušenost v jiných srovnatelných sportech. 15. Zejména s ohledem na blížící se Olympijské hry v Atlantě a vzhledem k relativně krátké kariéře vrcholového sportovce vnitrostátní soud tudíž uznal, že žádost Ch. Deliège, aby byla Soudnímu dvoru položena předběžná otázka, je „zřejmě relevantní“. Skutečnost, že nebyla podána žádná žaloba ve věci samé, nezabránila tomu, aby byla taková otázka položena. Tato otázka může být pojímána jako součást řešení sporu, který byl předmětem řízení o předběžných opatřeních, nebo jako důkazní opatření sloužící k urychlení řízení ve věci samé, o kterém navrhovatelka uvažuje. 16. V důsledku toho položil soud příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních Tribunal de première instance de Namur Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:
„Jsou pravidla stanovící pro profesionální či poloprofesionální sportovce nebo kandidáty na takový status požadavek povolení nebo výběru jeho národní federací proto, aby mohl soutěžit v mezinárodní soutěži, a která stanoví vnitrostátní vstupní kvóty nebo podobné konkurzy, v rozporu s Římskou smlouvou a zejména s články 59 až 66 a s články 85 a 86?“
17. Konečně, pokud jde o pozdržení situace, předkládající soud shledal, že návrhy podané Ch. Deliège proti LBJ a LFJ nemohou být přijaty. Soud nicméně usoudil, že je třeba zajistit navrhovatelce ochranu proti vážnému poškození tím, že bude situace pozdržena tak, aby nepoškodila zájmy ostatních sportovců. 18. Až do ukončení řízení ve věci samé je tedy nařídil LBJ a LFJ nepřijímat žádná opatření směřující k omezení nebo vyloučení volného výkonu činnosti judistky navrhovatelkou, zejména na národních nebo mezinárodních soutěžích, jestliže k tomu nejsou objektivní důvody s ohledem na její fyzickou způsobilost nebo její chování, nebo s ohledem na posouzení jejích kvalit v porovnání s kvalitami jiných soutěžících. Toto opatření pozbude účinnosti jeden měsíc po vyhlášení usnesení, nepodá-li Ch. Deliège žalobu ve věci samé. Věc C-191/97
19. Dne 27. února a 1. března 1996 podala Ch. Deliège žalobu ve věci samé proti LFJ, LBJ a F. Pacqué u Tribunal de première instance de Namur. Tato žaloba směřovala k tomu, aby soud za prvé prohlásil, že takový systém výběru judistů na mezinárodní turnaje, jaký je zaveden pravidly dvou výše uvedených federací , je protiprávní, protože přiznává těmto federacím pravomoc narušovat právo judistů na volný pohybu služeb a svobodu povolání těchto sportovců, za druhé aby položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku, za třetí aby přijal předběžné opatření v případě, že taková otázka bude položena, a nakonec aby uložil LFJ a LBJ zaplatit navrhovatelce částku 30 milionů BEF s příslušenstvím jako náhradu škody . 20. Ve svém rozsudku předkládající soud uvedl, že existuje zřejmé riziko, že Soudní dvůr prohlásí otázku položenou ve věci C-51/96 za nepřípustnou z toho důvodu, že soud příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních zcela vyčerpal své právní prostředky předložit věc Soudnímu dvoru. Soud tedy rozhodl, že není namístě čekat na rozsudek Soudního dvora v této první věci a že vzhledem k tomu, že odpověď na otázku položenou ve věci, ve které rozhoduje, je nejasná, přísluší mu položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku. 21. Pokud jde o návrh Ch. Deliège na předběžné opatření, vnitrostátní soud považuje za obtížné či dokonce nemožné uložit takové předběžné opatření při zachování zájmů všech účastníků řízení, a dotyčná v tomto ohledu nenavrhla nic konkrétního. 22. Za těchto podmínek se Tribunal de premičre instance de Namur rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Je skutečnost, že profesionálnímu nebo poloprofesionálnímu závodníku nebo kandidátu na profesionální nebo poloprofesionální činnost je uložen požadavek povolení vydaný jeho ffederací, aby se mohl účastnit mezinárodní soutěže, v rámci které proti sobě nestojí národní mužstva, v rozporu s Římskou smlouvou a zejména s články 59, 85 a 86 této smlouvy?“
K příslušnosti Soudního dvora, aby odpověděl na tyto otázky, a k přípustnosti těchto otázek
23. LFJ, LBJ, F. Pacquée, belgická, řecká, italská vláda a Komise zpochybnili příslušnost Soudního dvora, aby odpověděl na otázku položenou ve věci C-51/96, a dále zpochybnili i přípustnost celé této otázky nebo její části. 24. Předkládající soud se nejprve vyjádřil ke všem bodům návrhu navrhovatelky a poté přestal být příslušným k rozhodnutí ve věci. S ohledem na to, že původní řízení bylo ukončeno ke dni, ke kterému byla věc předložena Soudnímu dvoru, další rozhodnutí v této věci není již pro předkládající soud relevantní. Za těchto podmínek vyplývá z rozsudků ze dne 21. dubna 1988, Fratelli Pardini (338/85, Recueil, s. 2041) a ze dne 4. října 1991, Society for the Protection of Unborn Children Ireland (C-159/90, Recueil, s. I-4685), že Soudní dvůr není příslušný k odpovědi. 25. Otázka je dále hypotetického charakteru a týká se věci – amatérského sportu – která nespadá do práva Společenství. 26. Konečně, vnitrostátní soud opomněl dostatečně popsat skutkový a právní rámec položené otázky, což je požadavek důležitý zvláště v oblasti hospodářské soutěže, která je charakterizována komplexními skutkovými a právními poměry (rozsudek ze dne 26. ledna 1993, Telemarsicabruzzo a další, C-320/90 až 322/90, Recueil, s. I-393). 27. Příslušnost Soudního dvora, aby odpověděl na předběžnou otázku položenou ve věci C-191/97 nebo na její část, jakož i přípustnost této otázky, byly rovněž zpochybněny ze strany LFJ, LBJ a F. Pacquéeho, jakož i řecké vlády a Komise. Tyto dvě zejména uplatňují, že předkládající soud neposkytl dostatečné údaje o skutkovém a právním rámci, že se otázka týká oblasti, která nespadá do práva Společenství, že byla porušena práva obhajoby EUJ a MFJ a že položená otázka je hypotetického charakteru, neboť se vztahuje na jiné události, než jsou utkání mezi národními mužstvy. 28. Nejprve je namístě poukázat na to, že otázka určení, zda se otázky položené vnitrostátním soudem týkají oblasti, která nespadá do práva Společenství, buď z toho důvodu, že amatérský sport není v působnosti Smlouvy, nebo proto, že události, které uvádí zmíněný soud, proti sobě staví národní mužstva, se vztahuje k základu položených otázek a nikoli k jejich přípustnosti. 29. Za druhé, co se týče domnělého porušení práva na obhajobu MFJ a EUJ, nepřísluší Soudnímu dvoru rozhodnout, zda předkládací rozhodnutí bylo učiněno v souladu s vnitrostátními předpisy upravujícími organizaci soudnictví a soudní řízení (viz zejména rozsudky ze dne 11. července 1996, SFEI a další, C-39/94, Recueil, s. I-3547, bod 24, a ze dne 5. června 1997, Celestini, C-105/94, Recueil, s. I-2971, bod 20). Z toho vyplývá, že Soudní dvůr se nemusí vyjadřovat k otázce , zda MFJ a EUJ měly být vyslechnuty v původním řízení. 30. Za třetí je namístě připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou nezbytnost dospět k výkladu práva Společenství, který je pro vnitrostátní soud užitečný, vyžaduje, aby tento soud vymezil skutkový a právní rámec otázek, které položil , nebo aby alespoň vysvětlil skutkové hypotézy, na nichž se otázky zakládají. Tyto požadavky platí zejména v určitých oblastech, jako je oblast hospodářské soutěže, jež se vyznačuje komplexními skutkovými a právními poměry (viz zejména výše uvedený rozsudek Telemarsicabruzzo a další, bod 6 a 7; rozsudky ze dne 21. září 1999, Albany, C-67/96, Recueil, s. I-5751, bod 39, a Brentjens´, C-115/97 až C-117/97, Recueil, s. I-6025, bod 38). 31. Informace poskytnuté v předkládacích rozhodnutích nemají pouze umožnit Soudnímu dvoru, aby podal užitečné odpovědi, ale mají rovněž poskytnout vládám členských států, jakož i ostatním zúčastněným možnost předložit vyjádření v souladu s článkem 20 Statutu Soudního dvora ES. Je na Soudním dvoru, aby zajistil, že tato možnost bude zachována, s ohledem na to, že na základě tohoto ustanovení jsou zúčastněným oznamována pouze předkládací rozhodnutí (viz zejména rozsudek ze dne 23. března 1995, Saddik, C-458/93, Recueil, s. I-511, bod 13; výše uvedené rozsudky Albany, bod 40, a Brentjens´, bod 39). 32. Co se týče věci C-191/97, kterou je třeba nejprve přezkoumat, vyplývá z vyjádření předložených účastníky původního řízení, vládami členských států, norskou vládou a Komisí v souladu s výše uvedeným ustanovením Statutu ES Soudního dvora, že informace obsažené v předkládacím rozsudku jim umožnily náležitě zaujmout postoj k otázce položené Soudnímu dvoru v rozsahu, v němž se tato otázka týká pravidel Smlouvy ohledně volného pohybu služeb. 33. Kromě toho, i pokud se řecká, španělská a italská vláda mohly domnívat, že informace poskytnuté předkládajícím soudem jim neumožní zaujmout postoj k otázce určení, zda navrhovatelka v původním řízení vykonává hospodářskou činnost ve smyslu Smlouvy, je důležité zdůraznit, že tyto vlády a ostatní dotčení účastníci mohli předložit vyjádření na základě skutkových vyjádření uvedeného soudu. 34. Mimoto informace obsažené v předkládacím rozsudku byly doplněny skutečnostmi ze spisu předanými vnitrostátním soudem a písemnými vyjádřeními předloženými Soudnímu dvoru. Všechny tyto poznatky převzaté ve zprávě k jednání byly sděleny vládám členských států a ostatním účastníkům řízení za účelem jednání, v jehož průběhu posledně uvedení mohli případně doplnit svá vyjádření (viz rovněž v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Albany, bod 43, a Brentjens´, bod 42). 35. Kromě toho informace poskytnuté vnitrostátním soudem, dle potřeby doplněné výše uvedenými skutečnostmi, seznamují Soudní dvůr se skutkovým a právním rámcem původního sporu dostatečně na to, aby mohl vyložit pravidla Smlouvy ohledně volného pohybu služeb s ohledem na okolnosti tohoto sporu. 36. Naproti tomu v rozsahu, v němž se položená otázka týká pravidel hospodářské soutěže použitelné na podniky, nepokládá Soudní dvůr tuto věc za dostatečně objasněnou k poskytnutí údajů týkajících se definice trhu nebo trhů dotčených v původním řízení. Předkládací rozsudek rovněž jasně neukazuje, jaká je povaha a počet podniků vykonávajících svou činnost na tomto nebo těchto trzích. Mimoto informace poskytnuté předkládajícím soudem neumožňují Soudnímu dvoru, aby se efektivně vyjádřil k existenci a důležitosti výměn mezi členskými státy nebo k možnosti jejich narušení prostřednictvím pravidel výběru judistů. 37. Je třeba konstatovat, že předkládací rozsudek neobsahuje dostatečné údaje, aby vyhověl požadavkům, na něž odkazují body 30 a 31 tohoto rozsudku co se týče pravidel hospodářské soutěže. 38. Co se týče otázky položené ve věci C-51/96, předkládací usnesení také neobsahuje dostatečné údaje, které by umožnily Soudnímu dvoru efektivně se vyjádřit k výkladu pravidel hospodářské soutěže použitelných na podniky. Naproti tomu informace poskytnuté v uvedeném usnesení, případně doplněné skutečnostmi obsaženými v písemných vyjádřeních předložených v souladu v článkem 20 Statutu ES Soudního dvora a převzaté ve zprávě k jednání, jakož i údaje vyplývající z předkládacího rozsudku ve věci C-191/97 umožnily dotčeným účastníkům řízení zaujmout postoj k výkladu pravidel ohledně volného pohybu služeb a seznámily Soudní dvůr se skutkovým a právním rámcem dostatečně na to, aby mohl v této otázce efektivně rozhodnout. 39. Bez ohledu na mírně odlišné znění otázek položených v obou věcech v původním řízení jsou tyto otázky v zásadě stejné a za těchto podmínek není třeba nadále přezkoumávat argumenty zpochybňující specifickým způsobem přípustnost otázky ve věci C-51/96. 40. Z výše uvedeného vyplývá, že je namístě, aby Soudní dvůr odpověděl na položené otázky v rozsahu, v němž se týkají výkladu pravidel Smlouvy ohledně volného pohybu služeb. Naproti tomu jsou uvedené otázky nepřípustné v rozsahu, v němž se týkají výkladu pravidel hospodářské soutěže použitelných na podniky. K výkladu článku 59 Smlouvy
41. Úvodem je třeba připomenout, že vezmou-li se v úvahu cíle Společenství, na sportovní činnost se právo Společenství vztahuje pouze tehdy, jedná-li se o hospodářskou činnost ve smyslu článku 2 Smlouvy (viz rozsudky ze dne 12. prosince 1974, Walrave a Koch, 36/74, Recueil, s. 1405, bod 4, a ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C-415/93, Recueil, s. I-4921, bod 73). Soudní dvůr kromě toho uznal, že sportovní činnost má značný společenský význam ve Společenství (viz výše uvedený rozsudek Bosman, bod 106). 42. Tato judikatura je ostatně utvrzena Prohlášením o sportu č. 29, které je uvedeno v příloze Závěrečného aktu konference, která schválila text Amsterodamské smlouvy, jež zdůrazňuje společenský význam sportu a vyzývá zejména orgány Evropské unie, aby věnovaly pozornosti zvláštnosti amatérského sportu. Toto prohlášení je konzistentní s uvedenou judikaturou v rozsahu, v němž se týká situací, kde výkon sportu představuje hospodářskou činnost. 43. Je třeba připomenout, že ustanovení Smlouvy v oblasti volného pohybu osob nebrání právním úpravám nebo zvyklostem v oblasti sportu, které vylučují zahraniční hráče z některých událostí organizovaných z jiných než hospodářských důvodů spočívajících ve zvláštním charakteru a rámci těchto událostí, které jsou tedy čistě sportovní, jako v případě zápasů mezi národními mužstvy různých zemí. Soudní dvůr nicméně uvedl, že toto omezení rozsahu působnosti Smlouvy musí zůstat omezeno na svůj vlastní cíl a nelze se ho dovolávat pro vyloučení veškeré dané sportovní činnosti z tohoto rozsahu (rozsudek ze dne 14. července 1976, Donà, 13/76, Recueil, s. 1333, body 14 a 15, a výše uvedený rozsudek Bosman, body 76 a 127). 44. Pravidla výběru dotčená v původním řízení se však netýkají událostí, v rámci nichž proti sobě stojí národní mužstva nebo vybraní sportovci z různých zemí a které zahrnují pouze státní příslušníky státu federace, kterou byli vybráni, jako jsou olympijské hry nebo některá mistrovství světa nebo Evropy, ale vyhrazují účast na některých jiných předních mezinárodních událostech prostřednictvím národní federace závodníkům, kteří jsou členy dotčené federace, bez ohledu na jejich státní příslušnost. Okolnost, že umístění dosažená závodníky v těchto soutěžích jsou brána v úvahu pro určení zemí, které mohou přihlásit své zástupce na olympijské hry, nemůže sama o sobě odůvodnit přiřazení těchto soutěží k událostem mezi národními mužstvy, které se mohou vymykat působnosti práva Společenství. 45. LFJ zejména tvrdí, že sportovní sdružení a federace mají právo svobodně určovat podmínky přístupu k soutěžím týkajícím se pouze amatérských sportovců. 46. V tomto ohledu je důležité poukázat na to, že okolnost, že sportovní sdružení nebo federace jednostranně kvalifikuje sportovce, kteří jsou jejími členy, jako amatéry, nemůže sama o sobě vyloučit, že tito sportovci vykonávají hospodářskou činnost ve smyslu článku 2 Smlouvy. 47. Pokud jde o povahu sporných pravidel, vyplývá z výše uvedených rozsudků Walrave a Koch (body 17 a 18) a Bosman (body 82 a 83), že ustanovení práva Společenství v oblasti volného pohybu osob a služeb neupravují pouze činnost veřejných orgánů, ale týká se i pravidel jiné povahy, řešících kolektivním způsobem práci za mzdu. Odstranění překážek volného pohybu osob a volného pohybu služeb mezi členskými státy by totiž bylo ohroženo, jestliže zrušení překážek státního původu by bylo neutralizováno překážkami vyplývajícími z výkonu právní autonomie sdružení a organizací nespadajících do veřejného práva. 48. Z toho vyplývá, že Smlouva, a zejména její články 59, 60 a 66, může být použita na sportovní činnosti a na taková pravidla stanovená sportovními sdruženími, jako jsou pravidla dotčená v původním řízení. 49. S ohledem na výše uvedené a na projednávání před Soudním dvorem je důležité ověřit, zda taková činnost, jakou vykonává Ch. Deliège, může představovat hospodářskou činnost ve smyslu článku 2 Smlouvy, konkrétněji pohyb služeb ve smyslu článku 59 této Smlouvy. 50. V rámci spolupráce mezi vnitrostátním soudem a Soudním dvorem při řízení o předběžné otázce přísluší vnitrostátním soudu, aby zjistil a posoudil skutkové okolnosti věci. (viz zejména rozsudek ze dne 3. června 1986, Kempf, 139/85, Recueil, s. 1741, bod 12) a Soudnímu dvoru přísluší poskytnout vnitrostátnímu soudu výklad nezbytný k tomu, aby mohl ve sporu rozhodnout (rozsudek ze dne 22. května 1990, Alimenta, C-332/88, Recueil, s. I-2077, bod 9). 51. V tomto ohledu je třeba nejprve konstatovat, že předkládací rozsudek ve věci C-191/97 poukazuje zejména na stipendia udělovaná v závislosti na předchozích sportovních výsledcích a na sponzorských smlouvách přímo spojených s výsledky dosaženými závodníkem. Krom toho Ch. Deliège tvrdila před Soudním dvorem, a na podporu svého tvrzení předložila několik dokumentů, že z důvodu svých sportovních aktivit pobírala stipendia od Francouzského společenství v Belgii a od belgického mezi-federačního olympijského výboru a že jejími sponzory byla bankovní instituce a výrobce automobilů. 52. Co se týče dále pojmů „hospodářská činnost“ a “pohyb služeb“ ve smyslu článků 2 a 59 Smlouvy, je namístě poukázat na to, že tyto pojmy vymezují působnost jedné ze základních svobod zaručených Smlouvou a nemohou být z toho důvodu vykládány restriktivně (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 23. března 1982, Levin, 53/81, Recueil, s. 1035, bod 13). 53. Konkrétněji co se týče prvního z těchto pojmů, vyplývá z ustálené judikatury (výše uvedený rozsudek Donà, bod 12, a rozsudek ze dne 5. října 1988, Steymann, 196/87, Recueil, s. 6159, bod 10), že závislou činnost nebo poskytování služeb za úplatu musí být nahlíženo jako na hospodářskou činnost ve smyslu článku 2 Smlouvy. 54. Jak nicméně Soudní dvůr rozhodl zejména ve výše uvedených rozsudcích Levin (bod 17) a Steymann (bod 13), musejí být vykonávané činnosti skutečné a efektivní a nikoli takové povahy, že jsou čistě okrajové a doplňkové. 55. Pokud jde o pohyb služeb, vyplývá z prvního pododstavce článku 60 Smlouvy, že ve smyslu tohoto ustanovení jsou za služby považovány výkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob. 56. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že sportovní činnosti a zejména účast vrcholového sportovce na mezinárodní soutěži mohou znamenat výkony několika odlišných, ale úzce propojených služeb, které mohou spadat do článku 59 Smlouvy, přestože některé z těchto služeb nejsou placeny těmi, kteří je využívají (viz rozsudek ze dne 26. dubna 1988, Bond van Adverteerders a další, 352/85, Recueil, s. 2085, bod 16). 57. Organizátor takové soutěže například nabídne závodníkovi příležitost vykonávat jeho sportovní činnost v závodu s ostatními soutěžícími a závodníci zároveň svou účastí na soutěži umožní organizátorovi vytvořit sportovní zážitek, kterému může přihlížet publikum, který může být vysílán televizí a může být zajímavý pro reklamní inzerenty a sponzory. Mimoto závodník poskytuje svým vlastním sponzorům reklamu, která souvisí se samotnou sportovní činností.. 58. Konečně, co se týče výhrad vyplývajících z vyjádření předložených Soudnímu dvoru, podle kterých se jednak věci v původním řízení týkají čistě vnitrostátní situace a jednak některé mezinárodní události se vymykají místní působnosti Smlouvy, je třeba připomenout, že ustanovení Smlouvy o volném pohybu služeb nejsou použitelná na činnosti, jež jsou ve všech ohledech soustředěny uvnitř jediného členského státu (viz naposledy rozsudky ze dne 9. září 1999, RI.SAN., C-108/98, Recueil, s. I-5219, bod 23, a ze dne 21. října 1999, Jägerskiöld, C-97/98, Recueil, s. I-7319, bod 42). Nicméně určitý mezinárodní prvek může plynout zejména z okolnosti, že se závodník účastní soutěže v jiném členském státu, než ve kterém je usazen. 59. Je na vnitrostátním soudu posoudit na základě prvků výkladu, zda sportovní činnosti Ch. Deliège, a zejména její účast na mezinárodních turnajích, představují hospodářskou činnost ve smyslu článku 2 Smlouvy a zejména poskytování služeb ve smyslu článku 59 této Smlouvy. 60. Za předpokladu, že činnost Ch. Deliège může být kvalifikována jako poskytování služeb, je třeba přezkoumat, zda pravidla výběru dotčená v původním řízení přestavují omezení volného pohybu služeb ve smyslu článku 59 Smlouvy. 61. V tomto ohledu je namístě poukázat na to, že, na rozdíl od pravidel použitelných ve věci Bosman, pravidla výběru dotčená v původním řízení neurčují podmínky přístupu profesionálních sportovců na trh práce a neobsahují doložky o státní příslušnosti omezující počet státních příslušníků jiných členských států, kteří se mohou účastnit soutěže. 62. Ch. Deliège, belgická státní příslušnice, ostatně netvrdí, že by volba LBJ, která ji nevybrala pro účast na turnaji, byla učiněna na základě její státní příslušnosti. 63. Mimoto, jak bylo uvedeno v bodu 44 tohoto rozsudku, taková pravidla výběru se netýkají turnaje, jehož cílem je postavit proti sobě národní mužstva, ale turnaje, ve kterých vybraní závodníci soutěží sami za sebe. 64. V tomto této souvislosti je třeba poznamenat, že přestože taková pravidla výběru, jako jsou dotčená pravidla v původním řízení, mají nevyhnutelně za výsledek omezení počtu účastníků na turnaji, je takové omezení vlastní průběhu mezinárodní soutěže ve vrcholovém sportu, která s sebou nutně nese přijetí určitých pravidel nebo určitých kritérií výběru. Na taková pravidla nemůže být tedy samo o sobě nahlíženo jako na pravidla, která zakládají omezení volného pohybu služeb zakázané článkem 59 Smlouvy. 65. Ostatně přijetí systému výběru některých účastníků z několika dalších pro účely mezinárodního sportovního turnaje musí být založeno na velkém množství takových důvodů, které nesouvisejí s osobní situací žádného závodníka, jako je povaha, organizace a financování dotyčného sportu. 66. I když se systém výběru může ukázat výhodnější pro některou kategorii závodníků v porovnání s jinou, nemůže z této jediné skutečnosti vyplývat, že přijetí takového systému představuje omezení volného pohybu služeb. 67. V důsledku výše uvedeného přirozeně náleží dotyčným subjektům, jako jsou organizátoři turnajů, sportovní federace nebo sdružení profesionálních sportovců, stanovit vhodná pravidla a na jejich základě provádět. 68. V tomto ohledu je třeba připustit, že přidělení takového úkolu národním federacím , které mají obvykle dostatečné znalosti a zkušenosti, představuje způsob organizace přijatý v rámci několika sportovních disciplín a v zásadě spočívající na existenci federace v každé zemi. Mimoto musí být poukázáno na to, že pravidla výběru dotčená v původním řízení se použijí jak na soutěže organizované uvnitř Společenství, tak na turnaje probíhající vně Společenství a týkají se jak státních příslušníků členských států, tak státních příslušníků třetích zemí. 69. Je tedy namístě odpovědět na položené otázky tak, že pravidlo požadující po profesionálním či poloprofesionálním sportovci nebo kandidátovi na takový status povolení nebo výběr jeho federací proto, aby se mohl účastnit mezinárodní soutěže ve vrcholovém sportu, v rámci které proti sobě nestojí národní mužstva, samo o sobě nepředstavuje omezení volného pohybu služeb zakázané článkem 59 Smlouvy, vyplývá-li tato úprava z potřeby vlastní organizaci takové soutěže. K nákladům řízení
70. Výdaje vzniklé belgické, dánské, německé, řecké, španělské, francouzské, italské, nizozemské, rakouské, finské, švédské a norské vládě a Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Z těchto důvodů Soudní dvůr rozhodl o otázkách položených usnesením Tribunal de première instance de Namur ze dne 16. února 1996 a rozsudkem ze dne 14. května 1997 takto:
Pravidlo požadující po profesionálním či poloprofesionálním sportovci nebo kandidátovi na takový status požadavek povolení nebo výběr jeho federací proto, aby se mohl účastnit mezinárodní soutěže ve vrcholovém sportu, v rámci které proti sobě nestojí národní mužstva, samo o sobě nepředstavuje omezení volného pohybu služeb zakázané článkem 59 Smlouvy (nyní po změně článek 49 ES), vyplývá-li tato úprava z potřeby vlastní organizaci takové soutěže.
_____________________________________________________________________________