Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61972J0070
Název:
Title: 		JUDGMENT OF THE COURT OF 12 JULY 1973. COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES V THE FEDERAL REPUBLIC OF GERMANY. AID FOR RATIONALIZATION OF MINING REGIONS. CASE 70-72.
Publikace:
Publication:		REPORTS OF CASES 1973 PAGES 0813 - 0833
Předmět (klíčová slova):
Keywords		COMPETITION;STATE AIDS;
Podpory při přeměně důlních oblastí
Související předpisy:
Corresponding acts:		371D0121
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:		Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. SINCE THE AIM OF THE TREATY IS TO ACHIEVE THE PRACTICAL ELIMINATION OF INFRINGEMENTS AND THE CONSEQUENCES THEREOF, PAST AND FUTURE, IT IS A MATTER FOR THE COMMUNITY AUTHORITIES CHARGED WITH ENSURING THAT THE REQUIREMENTS OF THE TREATY ARE OBSERVED, TO DETERMINE THE EXTENT TO WHICH THE OBLIGATION OF THE MEMBER STATE CONCERNED IS SPECIFIED IN REASONED OPINIONS OR DECISIONS DELIVERED UNDER ARTICLES 169 AND 93 (2) RESPECTIVELY AND IN APPLICATIONS ADDRESSED TO THE COURT. AN APPLICATION FROM THE COMMISSION, FOR A DECLARATION THAT IN OMITTING TO TAKE SPECIFIC MEASURES, A MEMBER STATE HAS FAILED TO FULFIL AN OBLIGATION UNDER THE TREATY, IS ADMISSIBLE.

2. THE COMMUNICATION PROVIDED FOR IN THE FIRST SENTENCE OF ARTICLE 93 (2) AIMS SOLELY TO OBTAIN FROM PERSONS CONCERNED ALL INFORMATION REQUIRED FOR THE GUIDANCE OF THE COMMISSION WITH REGARD TO ITS FUTURE ACTION AND DOES NOT AFFECT THE RIGHTS OF INDIVIDUALS WITH REGARD TO THE LEGAL PROVISIONS INSTITUTING OR EXTENDING AN AID GRANTED BY A STATE THROUGH STATE RESOURCES.

3. BY CONTRAST WITH ARTICLE 93 (3) WHICH INVOLVES THE POWER OF THE COMMISSION TO TAKE IMMEDIATE INTERIM MEASURES, WHERE NECESSARY, DECISIONS TAKEN UNDER ARTICLE 93 (2) ONLY TAKE FULL EFFECT ON CONDITION THAT THE COMMISSION INDICATES TO THE MEMBER STATE CONCERNED THE ASPECTS OF THE AID REGARDED AS INCOMPATIBLE WITH THE TREATY AND THEREFORE SUBJECT TO ABOLITION OR ALTERATION.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):

Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. července 1973, Komise Evropských společenství proti Spolkové republice Německo, Věc 70/72, Recueil 1973, s. 813.



Klíčová slova:

Podpory při přeměně důlních oblastí

Předmět:

Návrh na určení, že Spolková republika Německo nedodržela rozhodnutí Komise ze dne 17. února 1971 o podporách poskytovaných podle článku 32 Zákona o přizpůsobení a ozdravení německých uhelných dolů a německých důlních oblastí.

Skutkové a právní okolnosti

I – Popis skutkového stavu

Dopisem ze dne 15. června 1967 informovala vláda Spolkové republiky Německo Komisi Evropských společenství o záměru zákona o přizpůsobení a ozdravení německých uhelných dolů a německých důlních oblastí.

Dopisem ze dne 30. listopadu 1967 Komise oznámila vládě Spolkové republiky Německo, že není proti vstupu opatření stanovených za účelem zlepšení hospodářské struktury německých důlních oblastí v platnost a že přitom zohlednila nezbytnost vyváženého rozvoje různých regionů Společenství.

Dne 15. května 1968 Spolková republika Německo přijala zákon zvaný „Kohlegesetz“ o přizpůsobení a ozdravení německých uhelných dolů a německých důlních oblastí (Bundesgesetzblatt I, s. 365).

Tento zákon obsahuje opatření určená na jedné straně k přizpůsobení produkce uhelných dolů a odbytu této produkce vývoji situace v energetice a ke zlepšení hospodářské struktury důlních oblastí na straně druhé.

Pokud jde o posledně jmenovaná opatření, stanoví čl. 32 odst. 1 „Kohlegesetz“, že plátci daně, kteří vypočítávají své zisky na základě řádného účetnictví a kteří stavějí nebo rozšiřují průmyslový závod v oblasti uhelných dolů, mohou na základě žádosti získat investiční dotaci představující 10 % výdajů na nákup a stavbu ve formě odpočtu z daně z příjmu nebo z korporační daně.

Tato podpora byla omezena na investice uskutečněné po 30. dubnu 1967 a před 1. lednem 1970 (pobídkové období).

Vláda Spolkové republiky Německo oznámila Komisi verbální nótou ze dne 16. července 1969, že v průběhu diskuse o Zákonu o úpravě daní z r. 1969 rozhodl Bundestag dne 18. června 1969 o prodloužení období používání režimu pobídek ve formě investičních dotací stanoveného článkem 32 zákona ze dne 15. května 1968, které mělo původně skončit 31. prosince 1969, o dva roky.
Dopisem ze dne 1. srpna 1969 upozornila Komise spolkovou vládu, že v souladu s čl. 93 odst. 3 první větou Smlouvy o EHS měla být včas informována o záměrech úpravy, a požádala ji, aby jí oznámila podrobnosti a důvody prodloužení této lhůty.

Dne 18. srpna 1969 přijala Spolková republika Německo zákon o poskytování investičních dotací, kterým se mění některá ustanovení týkající se daňového režimu a režimu dotací (Zákon o změně daní z r. 1969, Bundesgesetzblatt I, s. 1211).

Článek 9 tohoto zákona změnil článek 32 zákona ze dne 15. května 1968 o přizpůsobení a ozdravení německých uhelných dolů a německých důlních oblastí tím, že v jeho odst. 1 první větě nahradil rok „1970“ rokem „1972“, čímž prodloužil původně stanovené pobídkové období z 1. ledna 1970 na 1. ledna 1972.

Verbální nótou ze dne 1. října 1969 v odpověď na dopis Komise ze dne 1. srpna spolková vláda zejména uvedla, že změna článku 32 „Kohlegesetz“ nebyla předpokládána ve vládním návrhu, a že proto o ní Komise nemohla být informována ve fázi záměru: článek 9 zákona o změně daní z r. 1969 vznikl z iniciativy Bundestagu.

Z výňatku písemné zprávy Finančního výboru Bundestagu, který byl přiložen k verbální nótě, vyplývá, že při ustavení režimu investičních dotací pro region hraničící s východní zónou a jiné regiony, které potřebují pobídky, zákonem o změně daní r z. 1969 posuzoval tento výbor, zda by nebylo vhodné přiznat možnost využívat těchto dotací také důlním oblastem, a že s výjimkou sárské důlní oblasti považoval za postačující prodloužit platnost článku 32 o dva roky.

Dopisem ze dne 30. července 1970 oznámila Komise spolkové vládě zejména to, že z důvodu nové situace v uhelném průmyslu a příznivého hospodářského rozvoje zaznamenaného v uvažované spolkové zemi již nelze považovat nevýběrové poskytování investičních dotací ve všech důlních oblastech v zemi Severní Porýní-Vestfálsko za slučitelné se společným trhem, a zejména s čl. 92 odst. 3 Smlouvy o EHS.

V důsledku toho Komise požádala spolkovou vládu, aby dbala na to, aby ode dne 1. prosince 1970 již nebyla přijímána nová rozhodnutí o poskytnutí investičních dotací v Severním Porýní-Vestfálsku, a vyzvala ji, aby jí podle čl. 93 odst. 2 podala své připomínky.

V souladu s čl. 93 odst. 2 první větou vyzvala Komise dopisem ze dne 30. července a sdělením zveřejněným v Úředním věstníku dne 14. srpna 1970 (C 104, s. 1) členské státy a jiné dotčené osoby, aby jí podaly své připomínky k prodloužení období poskytování investičních dotací poskytovaných na základě článku 32 „Kohlegesetz“.

Spolková vláda předložila Komisi svá vyjádření verbální nótou ze dne 5. listopadu 1970.

Po dvoustranných diskusích dne 8. prosince 1970 předala spolková vláda Komisi verbální nótou ze dne 6. ledna 1971 nová hlediska posouzení.

Rozhodnutím ze dne 17. února 1971 o podporách poskytovaných podle článku 32 zákona o přizpůsobení a ozdravení německých uhelných dolů a německých důlních oblastí (Úř. věst. L 57, s. 19) nařídila Komise Spolkové republice, aby neodkladně přijala veškerá nezbytná opatření pro ukončení nevýběrového poskytování investičních dotací podle článku 32 odst. 1 zákona o přizpůsobení a ozdravení německých uhelných dolů a německých důlních oblastí (Kohlegesetz) ve znění článku 9 zákona ze dne 18. srpna 1969 (Steueränderungsgesetz) v důlních oblastech země Severní Porýní-Vestfálsko.

Toto rozhodnutí bylo spolkové vládě oznámeno dopisem ze dne 19. února 1971, přijatém dne 24. února.

Po dvoustranném zasedání dne 4. května 1971 a další korespondenci (dopis z 18. května verbální nóty z 29. června a 3. září 1971 spolkové vlády; dálnopis ze 14. července a dopis ze 4. října 1971 Komise) oznámila Komise dopisem ze dne 16. prosince 1971 spolkové vládě, že výběrové poskytování investičních pobídek v některých přesně vymezených oblastech země Severní Porýní-Vestfálsko je možné považovat za slučitelné se společným trhem až do uplynutí prodlouženého pobídkového období (31. prosince 1971), ale postavila se proti tomu, aby spolkový zmocněnec pro uhelný průmysl vydával mimo tyto oblasti podle článku 32 „Kohlegesetz“ osvědčení pro investice provedené nebo pro žádosti předložené po 20. srpnu 1970 (šest dnů po zveřejnění sdělení Komise v Úředním věstníku).

Komise dopisem ze dne 1. srpna 1972 na základě informací, které jí poskytla spolková vláda, zejména dálnopisem ze dne 22. prosince 1971 a dopisy z 16. února a 22. června 1972, konstatovala, že německé orgány po 24. únoru 1971 nadále poskytovaly podpory týkající se celkové výše investic 133 milionů DM pro žádosti po 20. srpnu 1970, pro něž investice směřují do oblastí, v nichž už nejsou podpory odůvodněny.

V důsledku toho Komise informovala spolkovou vládu o tom, že se rozhodla podat v souladu s čl. 93 odst. 2 druhým pododstavcem Soudnímu dvoru žádost, aby konstatoval tato porušení předpisů a přiměl Spolkovou republiku stáhnout osvědčení umožňující vyplácet podpory, které byly poskytnuty protiprávně.

II - Řízení

Žaloba Komise byla kanceláří Soudního dvora zapsána do rejstříku dne 2. října 1972.

Písemné řízení proběhlo řádným způsobem.

Po vyslechnutí zprávy soudce-zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústní části řízení bez dokazování.

Obhajovací řeči účastníků řízení byly vyslechnuty při ústní části jednání dne 22. května 1973.

Generální advokát předložil své stanovisko při ústní části jednání dne 19. června 1973.

III - Návrhová žádání účastníků řízení

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr

- prohlásil, že Spolková republika Německo nevyhověla rozhodnutí Komise ze dne 17. února 1971 (71/121/EHS), jelikož po 24. únoru 1971 poskytovala podle článku 32 zákona o přizpůsobení a ozdravení německých uhelných dolů a německých důlních oblastí (Kohlegesetz) dotace na investice provedené po 1. lednu 1970 v zemi Severní Porýní-Vestfálsko mimo tato města a okresy: Cáchy (Landkreis), Beckum (Landkreis), Bottrop, Castrop-Rauxel, Dortmund, Ennepe-Ruhr (Landkreis), Erkelenz (Landkreis), Essen, Gladbeck, Herbede, Herne, Lüdinghausen (Landkreis), Lünen, Moers (Landkreis), Oberhausen, Recklinghausen (Landkreis), Tecklenburg (Landkreis), Unna (Landkreis), Wanne-Eickel, Wattenscheid;

- prohlásil, že Spolková republika Německo je povinna vyžadovat vrácení dotací poskytnutých po 24. únoru 1971, ledaže by investice, na které se vztahovaly, byly zahájeny před 21. srpnem 1970 nebo že by žádosti o vydání osvědčení uvedeného v čl. 32 odst. 1 „Kohlegesetz“ byly podány před 21. srpnem 1970;

- uložil žalovanému náhradu nákladů řízení.

Vláda Spolkové republiky Německo navrhuje, aby Soudní dvůr

- zamítl žalobu jako nepřípustnou nebo alespoň jako neopodstatněnou;
- uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

IV - Důvody a argumenty účastníků řízení

Důvody a argumenty účastníků řízení lze shrnout takto:

A - Přípustnost

Vláda Spolkové republiky Německo popírá přípustnost žaloby jako celku z různých důvodů:

(a) Rozhodnutí Komise ze dne 17. února 1971 bylo výslovně založeno na čl. 93 odst. 2 Smlouvy o EHS; z důvodů okolností, za nichž bylo přijato, může být považováno pouze za rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení; Komise sama tehdy nepovažovala prodloužení režimu podpor stanoveného v článku 32 „Kohlegesetz“ za změnu dříve existujícího opatření týkajícího se podpor ve smyslu čl. 93 odst. 3. Jde tedy nepochybně o případ použití odstavce 2 tohoto článku.
(b ) Rozhodnutí přijaté Komisí podle čl. 93 odst. 2 povinně zahrnuje stanovení lhůty, v jejímž průběhu dotyčný členský stát zruší nebo upraví podporu, která je považována za neslučitelnou se společným trhem; samotné znění jasně požaduje určení takové lhůty; pouze toto určení umožňuje odvolání k Radě, což stanoví čl. 93 odst. 2 třetí pododstavec; to odůvodňuje právo Komise podat, odchylně od článku 169, žalobu pro nesplnění povinnosti členského státu přímo Soudnímu dvoru: nezbytnou podmínkou žaloby založené na čl. 93 odst. 2 je neplnění závazků státu ve lhůtě, která mu byla udělena.
Avšak rozhodnutí ze dne 17. února 1971 žádné časové období nestanoví. Tím, že Komise Spolkové republice nařídila „bez prodlení“ rozhodnout o opatřeních, která jí přikázala přijmout, nemůže tvrdit, že jí určila lhůtu. Tento pojem, jak je obecně chápán, znamená lhůtu vyjádřenou v určitých časových jednotkách. A v tomto smyslu by měl být také chápán v právu Společenství podle nařízení Rady č. 1182/71 ze dne 3. června 1971, kterým se určují pravidla pro lhůty, data a termíny (Úř. věst. L 124, s. 1).
Určení lhůty bylo v projednávaném případě nezbytné: rozhodnutí Komise neurčuje kritéria, na jejichž základě mohlo poskytování podpor podle článku 32 „Kohlegesetz“ v souladu s právními předpisy pokračovat, a uplynul téměř jeden rok, než Komise po dohodě s vládou Spolkové republiky definovala a rozhodla o kritériích vymezujících zeměpisnou oblast působnosti rozhodnutí; mimoto by dále bylo nemožné změnit ze dne na den podrobné praktické postupy poskytování podpor a přizpůsobit je rozhodnutí Komise.
V této věci se nelze dovolávat žádného promlčení. Nezáleží na tom, že sporné rozhodnutí nabylo právní moci; nejde o zpochybnění jeho platnosti, nýbrž o prokázání, zda byla lhůta, kterou čl. 93 odst. 2 kategoricky stanoví jako podmínku podání žaloby, skutečně ujednána a zda uplynula. Mimoto tím, že byla Spolková republika připravena vyhovět rozhodnutí tak, jak je vykládala, neměla v úmyslu vzdát se práva hájit se na základě neexistence lhůty.
Znění výroku a jeho právní základ neumožňují vykládat toto rozhodnutí Komise jako rozhodnutí přijaté podle čl. 93 odst. 3. V každém případě by stejně platila námitka vyplývající z čl. 93 odst. 2, i kdyby bylo rozhodnutí považováno za rozhodnutí přijaté na základě čl. 93 odst. 2 ve spojení s čl. 93 odst. 3. V případě nedodržení povinnosti neprovést zamýšlené opatření, která je ujednána v posledně uvedeném ustanovení, může Komise buď dotčenému členskému státu rozhodnutím nařídit, aby pro budoucnost úplně nebo zčásti zrušil podporu zavedenou bez jejího předchozího souhlasu, nebo může vznést žalobu pro porušení Smlouvy. V prvním případě by přijala své rozhodnutí při výkonu pravomoci svěřené jí čl. 93 odst. 1; pokud jde o postup použitelný při uplatnění rozhodnutí, odvolává se čl. 93 odst. 3 v této věci na čl. 93 odst. 2: tento odkaz, pokud jde o rozhodnutí, které má Komise učinit, také znamená kategorický požadavek stanovení lhůty. Ve druhém případě by Komise jednala v rámci svého obecného úkolu kontroly dodržování povinností členskými státy a na základě článku 169 a násl.; musela by tedy splnit požadavek dodržení předběžného postupu, který článek 169 kategoricky stanoví. Ani v jednom případě Komise nemůže zahájit soudní řízení, aniž by dotčenému členskému státu byla stanovena lhůta pro odstranění opatření týkajících se podpor, která jsou v rozporu se Smlouvou.

(c) Cílem rozhodnutí ze dne 17. února 1971, jak je nyní Komise vykládá, bylo konstatovat úpravu podpory provedenou v rozporu se Smlouvou a předběžně zakázat Spolkové republice Německo poskytování jakýchkoli investičních dotací. Rozhodnutí tedy zahrnovalo zjištění porušení Smlouvy a časově omezený zákaz pobídkových opatření. Avšak podle článku 169 Smlouvy o EHS není Komise příslušná formou rozhodnutí konstatovat porušení Smlouvy, kterého se dopustil členský stát; takové zjištění je vyhrazeno Soudnímu dvoru. Mimoto čl. 93 odst. 2 neopravňuje Komisi zakázat poskytování podpory do skončení přezkumného řízení, a tak přijímat rozhodnutí rovnocenné usnesení o předběžném opatření.

(d) Druhá část žaloby je zase nepřípustná proto, že by směřovala k tomu, aby Spolkové republice bylo uloženo provést konkrétní vnitrostátní opatření, což by bylo v rozporu s článkem 171 Smlouvy o EHS. Podle tohoto ustanovení se Soudní dvůr musí omezit na zjištění, že členský stát nesplnil povinnost, která pro něj vyplývá ze Smlouvy; přísluší tomuto členskému státu, aby vyvodil důsledky z rozsudku a přijal nezbytná opatření pro k odstranění neplnění povinnosti. Článek 171 neumožňuje Soudnímu dvoru, aby členskému státu nařídil opatření, která musí vyvodit ze zjištění, že nesplnil své povinnosti; Soudní dvůr konkrétněji nemůže uložit Spolkové republice Německo, aby vrátila podpory poskytnuté údajně za porušení právních norem Společenství. V projednávaném případě je třeba použít článek 171: čl. 93 odst. 2 pododstavec 2 připouští odchylky pouze od článků 169 a 170.

Mimoto je třeba vzít v úvahu, že odsouzení Spolkové republiky ve smyslu druhé části návrhového žádání by mělo za následek, že by bylo 18 podniků nuceno vrátit podpory, které obdržely. Tak se by rozsudek Soudního dvora dotkl zájmů třetích osob, které nebyly účastníky řízení v projednávané věci a nemohly do něho ani vstoupit jako vedlejší účastníci. Přitom věc, ve které stojí orgán Společenství proti členskému státu a která se týká obsahu a rozsahu povinnosti tohoto státu vůči Společenství, může mít účinky pouze vzhledem k dotčeným dvěma účastníkům řízení.

Komise zpochybňuje relevanci námitek nepřípustnosti vznesených vládou Spolkové republiky Německo.

(a) Prodloužení pobídkového období původně stanoveného článkem 32 „Kohlegesetz“ o dva roky nepochybně představuje úpravu podpory ve smyslu čl. 93 odst. 3. Pokud jde o tuto úpravu provedenou v srpnu 1969, zahájila Komise řízení stanovené v čl. 93 odst. 2 nikoli bez prodlení v souladu s druhou větou čl. 93 odst. 3, nýbrž teprve v červenci 1970. Tento odklad lze vysvětlit skutečností, že Komise neměla k dispozici přesné poznatky, které by mohly odůvodnit prodloužení pobídkového období; vzhledem k tomu, že je nemohla získat od Spolkové republiky Německo, rozhodla se Komise zahájit řízení v souladu s čl. 93 odst. 2 a rozhodnutím ze dne 17. února 1971 nařídit zastavení nevýběrového poskytování investičních dotací do doby, až bude moci být zajištěno výběrové uplatňování tohoto režimu. Rozhodnutí, které je předmětem sporu, tak musí být považováno za rozhodnutí, jehož předmětem je úprava stávající podpory ve smyslu prvního pododstavce čl. 93 odst. 2.

Avšak tato právní kvalifikace nemá žádný dopad na přípustnost žaloby: i v případě rozhodnutí vztahujících se ke stávajícím podporám může Komise věc předložit přímo Soudnímu dvoru v souladu s druhým pododstavcem čl. 93 odst. 2. Není tedy důležité, zda je rozhodnutí založeno pouze na samotném čl. 93 odst. 2, nebo současně na tomto ustanovení a na čl. 93 odst. 3.

V každém případě nemůže Komise v případě porušení povinnosti informovat stanovené v čl. 93 odst. 3 jen vyžadovat od dotčeného členského státu úpravu neoprávněné podpory do budoucna. Takový výklad by zvýhodnil členský stát, který porušuje své povinnosti a provádí politiku fait accompli, oproti státu, který tím, že informuje Komisi v dostatečném předstihu, jí umožní zahájením řízení podle čl. 93 odst. 2 zamýšlenému zavedení nebo změně podpory zabránit.

(b) Ve skutečnosti nelze tvrdit, že rozhodnutí ze dne 17. února 1971 neobsahuje žádnou lhůtu. První pododstavec čl. 93 odst. 2 neobsahuje žádné pravidlo, pokud jde o délku lhůty, kterou Komise stanoví dotyčnému státu pro zrušení nebo úpravu podpory, která je neslučitelná se společným trhem; zejména neukládá Komisi povinnost určit lhůtu vyjádřenou v určitých časových jednotkách. Lhůta musí být přizpůsobena požadavkům každého případu. Článek 155 Smlouvy o EHS ukládá Komisi povinnost dbát na to, aby byly nevýhody trvalého poskytování podpory neslučitelné se společným trhem co možná nejvíce omezeny. Komise by měla poskytnout lhůtu podle čl. 93 odst. 2 prvního pododstavce tak dlouhou, jak je nezbytné, a zároveň co možná nejkratší. Pokud členský stát může vyhovět rozhodnutí vnitrostátním správním aktem, musí Komise vyžadovat, aby členský splnil tuto povinnost bez prodlení. A přesně to udělala v projednávaném případě, kdy vláda Spolkové republiky mohla a měla vydáním nezbytných instrukcí spolkovému zmocněnci pro uhelný průmysl bez prodlení dbát na zastavení nevýběrového poskytování investičních dotací v zemi Severní Porýní-Vestfálsko až do provedení úpravy se zřetelem k pravidlům Smlouvy, a to na základě regionálních kritérií.

Delší lhůtu pro provedení rozhodnutí v žádném případě nevyžadovala možnost, kterou měly členské státy, odvolat se k Radě. Třetí pododstavec čl. 93 odst. 2 umožňuje členskému státu dosáhnout pozastavení řízení zahájeného Komisí, ale to se nevztahuje na rozhodnutí, které Komise již přijala poté, co všem dotčeným účastníkům řízení umožnila předložit vyjádření. Po oznámení rozhodnutí se použijí obecná ustanovení Smlouvy: dotčený členský stát má již pouze možnost předložit věc Soudnímu dvoru v souladu s článkem 173.

(c) Pokud jde o obsah rozhodnutí ze 17. února 1971, byl omezen na požadavek, aby poskytování investičních dotací bylo ukončeno až do přijetí rozhodnutí o zavedení zeměpisné diferenciace za účelem výběrového použití tohoto režimu. Komise si byla vědoma skutečnosti, že nevýběrové poskytování dotací v zemi Severní Porýní-Vestfálsko narušuje hospodářskou soutěž, a mohla nařídit jeho úplné zastavení a ponechat na starosti Spolkové republice, aby jí předložila nové návrhy. Pouze dočasné zastavení podpor proto nemohlo způsobit Spolkové republice újmu.

(d) Protože Komise předložila věc přímo Soudnímu dvoru na základě čl. 93 odst. 2 druhého pododstavce, nebylo namístě použití článků 169 a násl. Vzhledem k tomu, že se jedná o to přímým předložením věci Soudnímu dvoru dosáhnout nejen co možná nejrychlejšího zastavení poskytování podpor považovaných v rozhodnutí za neslučitelné se společným trhem, ale také co možná nejúplnějšího odstranění účinků těchto podpor, je přípustné, aby Soudní dvůr uložil dotčenému státu za tím účelem přijetí určitých opatření.

Avšak v projednávaném případě Komise nepožadovala, aby bylo Spolkové republice Německo uloženo provést konkrétní vnitrostátní opatření; způsob splnění její povinnosti, tzn. vrácení podpor poskytnuté za porušení rozhodnutí Komise, je ponechána na její volbě. Komise se tedy držela ve stejných mezích, jako jsou meze, která zakládá článek 171.

Mimoto nezbytná přednost práva Společenství vyžaduje nejen to, aby členské státy poskytly svým státním příslušníkům výhody, které jim toto právo Společenství přiznává, ale také to, aby odejmuly některým podnikům výhody, které jim poskytly za porušení tohoto práva.

Zájem na jednotném uplatňování pravidel Společenství o hospodářské soutěži musí převážit nad ryze individuálními zájmy. V projednávané věci nemůže jít ani o retroaktivitu ani o porušování nabytých práv: zveřejněním sdělení Komise v Úředním věstníku Společenství dne 14. srpna 1970 byly všechny dotyčné podniky informovány o tom, že nevýběrové poskytování investičních dotací ve všech důlních oblastech země Severní Porýní-Vestfálsko již nemůže být považováno za slučitelné se společným trhem.

B - K věci samé

První část návrhových žádání

Komise připomíná, že podle článku 191 Smlouvy o EHS nabývají rozhodnutí účinku oznámením těm, jimž jsou určena. Rozhodnutí ze dne 17. února 1971 bylo oznámeno Spolkové republice Německo dne 24. února 1971, avšak ta mu nevyhověla.

(a) Článek 1 rozhodnutí nařizuje Spolkové republice, aby bez prodlení přijala veškerá nezbytná opatření pro ukončení nevýběrového poskytování investičních dotací podle čl. 32 odst. 1 „Kohlegesetz“ v důlních oblastech země Severní Porýní-Vestfálsko. Smysl tohoto ustanovení, který je především přiblížen oddílem V odůvodnění a zněním průvodního dopisu ze dne 19. února 1971, je zcela jasný: Komise uložila Spolkové republice Německo povinnost bez prodlení pozastavit poskytování dotací až do úpravy režimu podpor ve smyslu zeměpisné diferenciace za účelem zabránění tomu, aby byla hospodářské soutěž v jedné části společného trhu nadále narušována.
Spolková republika však spolkovému zmocněnci pro uhelný průmysl nevydala instrukce v tomto smyslu; ten proto nadále vydával osvědčení po 24. únoru 1971 a vyhověl geografickým kritériím, které stanovila Komise, až po obdržení dopisu ze dne 16. prosince 1971.

(b) Není podstatné, že technicky se poskytování podpory děje prostřednictvím daňových úlev týkajících se daně z příjmu nebo korporační daně. Rozhodující skutečností je vydání osvědčení uvedeného v čl. 32 odst. 2 „Kohlegesetz“ spolkovým zmocněncem. Berní úřady automaticky odpočtou částku investiční dotace, tj. 10 % nákladů na nákup nebo výstavbu, ze splatných daní plátce, jenž je držitelem takového osvědčení; ve skutečnosti proto spolkový zmocněnec vydáním osvědčení rozhoduje o poskytnutí podpory.
Skutečnost, že tato podpora není poskytována formou rozpočtových úvěrů, nýbrž je odpočtena ze splatné daně, nemá vliv na právní posouzení s ohledem na článek 92 a násl. Smlouvy. Z důvodu postupu přijatého článkem 32 „Kohlegesetz“ bylo použití státních zdrojů skryté, neobjevovalo se v žádné výdajové položce rozpočtu, ale projevilo se snížením veřejných příjmů.
Tvrzení spolkové vlády o významu podpor z hlediska vnitrostátní strukturální politiky jsou v současné fázi řízení irelevantní: mohla zpochybnit posouzení Komise týkající se těchto podpor odvoláním se proti rozhodnutí ze 17. února 1971. Tato tvrzení ostatně nejsou nijak přesvědčivá.

(c) Spolková republika Německo mohla a měla vyhovět rozhodnutí Komise a bez prodlení dát spolkovému zmocněnci instrukci, aby nadále nevydával osvědčení až do nového příkazu. K tomu nebylo potřeba žádné změny zákona; toto zjištění je potvrzeno skutečností, že po obdržení dopisu Komise ze dne 16. prosince 1971 použil spolkový zmocněnec podle spolkové vlády na vydávání osvědčení regionální kriteria přesně určená v tomto dopisu. Spolková republika mu proto mohla vydat instrukce pozastavit vydávání osvědčení až do určení oblastí, které ještě budou moci využívat podpůrná opatření, hned po oznámení rozhodnutí ze dne 17. února 1971.

(d) Spolková republika Německo tedy nevyhověla rozhodnutí Komise ze dne 17. února 1971; toto porušení povinností, které pro ni vyplývají ze Smlouvy, nemůže odůvodnit odvoláváním se na zásady, které jsou údajně platné v jejím vnitrostátním právním řádu. Jednotné uplatňování práva Společenství by bylo ohroženo, kdyby členské státy mohly odmítnout uplatňovat rozhodnutí Společenství s odvoláním se na takové zásady.

Vláda Spolkové republiky Německo úvodem vznáší námitky vůči dvěma částem návrhových žádání žaloby z důvodu nepřesnosti jejich formulací, překročení věcného cíle opatření Komise. Poskytování investičních dotací se provádí prostřednictvím úlev ze splatné daně plátce; první část návrhového žádání bere za rozhodný den 24. únor 1971, a znamená tedy, že bylo porušováno rozhodnutí Komise i v těch případech, kdy k vydávání osvědčení podle článku 32 „Kohlegesetz“ docházelo před tímto datem, ale částka daně byla určena až následně. Stejná připomínka platí i pro druhou část návrhového žádání. V projednávaném případě je však jedinou spornou věcí vydávání osvědčení po 24. únoru 1971.

(a) Pokud jde o rozsah a dosah rozhodnutí Komise ze dne 17. února 1971, je třeba konstatovat, že zákaz, který vyjadřuje, je jednak omezen na poskytování podpor investicím, které byly zahájeny po 24. únoru 1971 a pro něž byla žádost o vydání osvědčení podána po tomto dni, jednak se musí posuzovat s ohledem na právní pojem poskytování investičních dotací ve smyslu „Kohlegesetz“. Toto poskytování je složitý proces a zahrnuje program soukromých investic uskutečňovaný podnikem a správního řízení podle veřejného práva. Rozhodnutí podniku investovat je rozhodujícím způsobem vázáno na možnosti podpory nabízené ve veřejném zájmu státním programem regionálního rozvoje a na jejich stálou dostupnost. Vydávání osvědčení spolkovým zmocněncem podle článku 32 „Kohlegesetz“ představuje pouze jeden z prvků tohoto procesu usměrňování investic uskutečňovaných soukromými podniky ve veřejném zájmu. Vzhledem k tomu, že k němu nedochází na začátku procesu ani neznamená jeho ukončení, nevyznačuje žádnou konkrétní fázi procesu poskytování podpory. Vláda Spolkové republiky Německo musela vzít v úvahu složitou strukturu tohoto procesu, aby přesně určila rozsah a dosah povinnosti, kterou jí Komise uložila svým rozhodnutím ze dne 17. února 1971.

V tomto ohledu se jasně ukázalo, že nařízení ukončit poskytování dotací nemá žádný retroaktivní účinek, ale je zaměřeno pouze do budoucnosti, a že vydávání osvědčení spolkovým zmocněncem nemůže být považováno za rozhodující kritérium, s ohledem jednak na strukturu procesu podpory, jednak na dodržování zásady rovného zacházení. Spolková vláda proto musela využít objektivních kritérií: datum podání žádosti spolkovému zmocněnci a datum počátku investic. V tomto ohledu nebylo možno se držet data před 24. únorem 1971 z důvodu struktury procesu podpory, protože udělením retroaktivního účinku spornému rozhodnutí by byly dotčeny zásady právní jistoty, zachování důvěry adresátů veřejné správy a rovného zacházení.
Dotyčné podniky nemohly vykládat rozhodnutí Komise jiným způsobem. Sdělení zveřejněné dne 14. srpna 1970 v Úředním věstníku nemělo žádný vliv na právní postavení těchto podniků založené na základě vnitrostátního práva; nemohlo zejména ohrozit důvěru, kterou tyto podniky měly v další trvání podpor. Nebylo nic, co by jim umožňovalo předpokládat, že po zveřejnění uvedeného sdělení již podpory investicím nebudou z hlediska práva Společenství přípustné.

(b) Po oznámení rozhodnutí Komise mu spolková vláda vyhověla podle výkladu, který mu nezbytně musela přikládat: nadále nerozhodovala o žádostech podaných po 24. únoru 1971 a týkajících se investic zahájených po tomto dni, a tedy nepokračovala v poskytování nevýběrových podpor. Spolková vláda nemohla předvídat, že Komise, jakkoli se držela stejných objektivních kriterií vymezení, vezme ve svém stanovisku ze dne 16. prosince 1971 za rozhodný jiný den, a to 20. srpen 1970.

(c) Při svém uskutečnění rozhodnutí Komise neporušila spolková vláda ani zásadu jednotného uplatňování práva Společenství ani zásadu jeho přednosti. Tak by tomu mohlo být pouze v případě, pokud by právní zásady rovného zacházení a právní jistoty nebyly v právu Společenství používány stejně jednoznačně jako v právu vnitrostátním; přitom z judikatury Soudního dvora vyplývá, že tyto dvě zásady patří k základům práva Společenství.

Rozhodnutí Komise neuvádí žádnou právní zásadu, jejíž jednotné a přednostní uplatňování vláda Spolkové republiky Německo ohrozila: rozhodnutí Komise podle čl. 93 odst. 2 Smlouvy o EHS neměla za cíl sjednocení právních struktur vnitrostátních podpor, a zvláště ne vnitrostátního hospodářského veřejného práva.

(d) Na závěr se vláda Spolkové republiky Německo domnívá, že mohla a měla vykládat rozhodnutí Komise v tom smyslu, že zákaz podle jeho článku 1 se nevztahuje na investiční procesy, jejichž začátek spadal do období před 24. únorem 1971 nebo které byly předmětem žádosti o vydání osvědčení předložené před tímto dnem. V souladu s obecnou právní zásadou, kterou právo Společenství uznává, musí v případě rozhodnutí tohoto druhu, která vyžadující výklad a ukládající povinnost nekonat, nositel svrchovanosti přijmout výklad, který tomuto rozhodnutí může a musí přikládat osoba, jíž je určeno, v rámci rozumného posouzení skutečností a s ohledem na zájmy nositele svrchovanosti. V tomto ohledu je třeba připomenout, že v projednávaném případě vyžaduje sporné rozhodnutí výklad nejen ohledně objektivního dosahu zákazu poskytování dotace, ale také pokud jde o jeho územní oblast působnosti; bylo třeba asi jednoho roku porad, než Komise v dohodě se spolkovou vládou upřesnila kritéria vztahující se na výběrovou podporu.

Vláda Spolkové republiky Německo proto neporušila rozhodnutí Komise ze dne 17. února 1971, které pouze ukládalo zákaz rozhodovat o investičních projektech zahájených po dni jeho oznámení.

(e) Podpůrně je namístě konstatovat, že k porušení sporného rozhodnutí by nedošlo, ani kdyby jeho cílem bylo poskytnout právní základ pro předběžný obecný zákaz použití článku 32 „Kohlegesetz“ v Severním Porýní-Vestfálsku.

Mimoto pokud rozhodnutí Komise nemá žádný retroaktivní účinek, nelze učinit zjištění, jako to požaduje první část návrhových žádání, že Spolková republika Německo porušila toto rozhodnutí, když po 24. únoru 1971 vydávala osvědčení nejen pro investice zahájené po 20. srpnu 1970, ale také pro investiční projekty, jejichž zahájení spadá do období mezi 1. lednem a 20. srpnem 1970. Retroaktivní účinek jdoucí před 20. srpen 1970 je ostatně v rozporu s tezí Komise ohledně účinků jejího sdělení ze dne 14. srpna 1970.

Druhá část návrhových žádání

Komise zdůrazňuje, že cíle sledovaného jejím rozhodnutím ze dne 17. února 1971 nelze dosáhnout pouze konstatováním skutečnosti, že je Spolková republika Německo nedodržela; Spolková republika je rovněž povinna vytvořit právní situaci, která by existovala, kdyby mu bez prodlení vyhověla. V důsledku toho měla získat zpět podpory, které poskytla za porušení tohoto rozhodnutí. Zříci se vymáhání této povinnosti je možné pouze ve vztahu k příjemcům, kteří zahájili své investice před 20. srpnem 1970 nebo kteří před tímto dnem požádali o vydání osvědčení podle čl. 32, odst. 2 „Kohlegesetz“.
Způsob splnění této povinnosti je ponechán na výběr Spolkové republice Německo; jsou možná různá řešení v závislosti na tom, zda plátci daně již pro získání odpočtu z daní použili osvědčení vydávaná za porušení práva Společenství, či ne.

Spolková vláda se mohla vyhnout obtížím, které bude mít, aby splnila své povinnosti, kdyby v souladu s rozhodnutím bez prodlení pozastavila poskytování podpor v zemi Severní Porýní-Vestfálsko a kdyby je nadále omezila na investice uskutečněné v oblastech určených Komisí.

Komise se teprve v průběhu rozhovoru dne 4. května 1971 dověděla, že Spolková republika ryze a jednoduše ignorovala rozhodnutí a pokračovala ve vydávání osvědčení před uskutečněním zeměpisné diferenciace, kterou rozhodnutí označilo za nezbytnou.

Komise v každém případě uznává, že dodržování základních práv je součástí společných právních zásad, které orgány Společenství musí chránit; avšak použití právních zásad, které jsou uznávány pouze v některých členských státech, nemůže vést ke zpochybňování jednotného a stejného používání práva Společenství. Pro použití rozhodnutí ze dne 17. února 1971 je určující pouze právo Společenství. Jen pro úplnost lze konstatovat, že stanovisko Spolkové republiky Německo není odůvodněno ani judikaturou německých soudů. Komise dodržuje zásadu zachování důvěry adresátů veřejné správy: sporné rozhodnutí nemá žádný retroaktivní účinek.

Komise bere na vědomí údaje dodané spolkovou vládou, pokud jde o skutečnou částku podpor poskytnutých po 24. únoru 1971, ale současně zdůrazňuje, že na tom rozhodnutí v projednávané věci nezávisí, protože druhá část návrhových žádání neuvádí ani počet ani částku požadovaných podpor a spolková vláda nepopírá, že v určitém počtu případů podpory poskytla po 24. únoru 1971 na investice zahájené po 20. srpnu 1970 v regionech Severního Porýní-Vestfálska, které již podporu nepotřebovaly. Druhá část návrhového žádání je v důsledku toho opodstatněná.

Vláda Spolkové republiky Německo připomíná, že druhá část tvrzení není opodstatněná vzhledem k právnímu posouzení rozvinutému ve vztahu k první části.

Mimoto žádné ustanovení práva Společenství nezakládá povinnost vymáhat platby, které Komise považuje za poskytnuté v rozporu se Smlouvou. Členské státy jsou bezpochyby povinny ukončit právní stav, který je v rozporu s právem Společenství, ale mohou to učinit způsobem a prostřednictvím opatření, které považují za vhodné; tato povinnost nejde tak daleko, aby byl dotčený členský stát nucen přijmout konkrétní opatření.

V rovině skutečností je třeba zasadit skutečný rozsah údajného porušování rozhodnutí Komise ze dne 17. února 1971 do správnějších proporcí: osvědčení pro investice zahájené po 20. srpnu 1970 byla vydána pouze pro objem 33 miliónu DEM, což odpovídá investičním dotacím ve výši 3,3 miliónu DEM.

Odůvodnění

1 Návrhem došlým kanceláři 2. října 1972 předložila Komise podle čl. 93 odst. 2 Smlouvy o EHS Soudnímu dvoru žalobu na určení: 2. povinnosti Spolkové republiky Německo požadovat od příjemců vrácení některých dotací poskytnutých za porušení uvedeného rozhodnutí. 2 Článek 32 zákona z 15. května 1968 (Kohlegesetz) umožnil poskytovat v průběhu určeného období podpory ve formě snížení daní s cílem zvýhodnit některé investice, které mohou zlepšit hospodářskou strukturu německých oblastí zasažených uhelnou krizí. 3 Účinek článku 32 zákona ze dne 15. května 1968 byl prodloužen o dva roky článkem 9 zákona ze dne 18. srpna 1969 (Steueränderungsgesetz) na základě změny, kterou navrhl jeden výbor Bundestagu, kterou Bundestag přijal dne 18. června 1969 a kterou Budesrat schválil dne 10. července 1969. 4 Teprve dopisem ze dne 30. července 1970 Komise adresovala německé vládě výzvu podle čl. 93 odst. 2 Smlouvy, která ji dále žádala, aby od 1. prosince 1970 již nepřijímala rozhodnutí o poskytování podpor na území země Severní Porýní-Vestfálsko.

5 Dne 14. srpna 1970 Komise zveřejnila v Úředním věstníku sdělení vyzývající všechny dotčené osoby – jiné než členské státy – aby jí předaly svá vyjádření ohledně prodloužení období poskytování dotčených investičních dotací.

6 Dne 17. února 1971 Komise přijala rozhodnutí, jehož nedodržování je Spolkové republice Německo vytýkáno; toto rozhodnutí nabylo účinku dne 24. února 1971 oznámením německé vládě. 7 Následně Komise zahájila s německou vládou vyjednávání s cílem určit kritéria pro „výběrové poskytování“ dotací, aby žalovanému umožnila splnit povinnosti vyplývající z rozhodnutí ze dne 17. února 1971. 8 Spolková republika Německo popírá přípustnost žaloby podané na základě čl. 93 odst. 2 prvního pododstavce z důvodu skutečnosti, že rozhodnutí Komise ze dne 17. února 1971, v rozporu s formálním požadavkem Smlouvy, neobsahuje stanovení lhůty, ale požaduje, aby byl kritizovaný režim podpor ukončen „bez prodlení“. 9 Ve skutečnosti se tato námitka týká nikoli přípustnosti žaloby, nýbrž platnosti rozhodnutí ze dne 17. února 1971. 10 Za druhé žalovaný uplatňuje nepřípustnost zejména druhé části žaloby, podle níž je povinen vyžadovat od příjemců, v určitých lhůtách, vrácení dotací poskytnutých po rozhodnutí ze dne 17. února 1971. 11 Podle čl. 93 odst. 2 druhého pododstavce, „nepodrobí-li se dotyčný stát tomuto rozhodnutí ve stanovené lhůtě, může Komise … přímo předložit věc Soudnímu dvoru“.

12 Dotčená část návrhového žádání směřuje k tomu, aby Soudní dvůr učinil zjištění, že žalobce tím, že nepožadoval od příjemců vrácení neprávem získaných podpor, nesplnil povinnost, která pro něho vyplývala z rozhodnutí ze dne 17. února 1971.

13 Takový požadavek je přípustný, protože Komise je příslušná, pokud zjistí, že podpora je neslučitelná se společným trhem, rozhodnout, že dotyčný stát ji musí zrušit nebo upravit.

Tento důvod tedy musí být odmítnut. 14 Nesplnění povinnosti vytýkané Spolkové republice Německo spočívá ve skutečnosti, že podle pozměňovacího zákona ze dne 18. srpna 1969 pokračovala v poskytování investičních dotací v oblastech země Severní Porýní-Vestfálsko, které již nepřicházely v úvahu pro poskytování podpor stanovených zákonem ze dne 15. května 1968.

15 V průběhu řízení se Komise odvolávala na různá data, k nimž mohl nabýt účinnosti zákaz poskytování těchto podpor.

16 Ve výzvě zaslané dne 30. července 1970 německé vládě ji Komise žádala, aby „dbala na to, aby od 1. prosince 1970 již nebyla přijímána nová rozhodnutí, jejichž předmětem je poskytování podpor podle článku 32 uhelného zákona v zemi Severní Porýní-Vestfálsko“.

17 Naopak hodlá Komise vyvozovat právní důsledky ze sdělení zveřejněného v Úředním věstníku dne 14. srpna 1970 v tom smyslu, že ode dne, kdy mohlo být toto sdělení známo dotčeným osobám, se již nemohly ohánět oprávněným zájmem na zachování právních ustanovení, která připouštějí a prodlužují sporný režim.

Za účelem určení časového účinku rozhodnutí ze dne 17. února 1971 je třeba předem přezkoumat tuto otázku.

18 Sdělení zveřejněné v Úředním věstníku dne 14. srpna 1970 přináší za prvé informaci, že Komise zahájila řízení podle první věty čl. 93 odst. 2 Smlouvy o EHS proti dotčenému režimu podpor, „neboť nevýběrové poskytování těchto investičních dotací ve všech důlních oblastech země Severní Porýní-Vestfálsko již nelze považovat za slučitelné se společným trhem.“

19 V souladu s první větou čl. 93 odst. 2, je cílem tohoto sdělení výlučně získat od dotčených osob veškeré informace, které jsou určeny k objasnění budoucích kroků Komise. 20 Podle čl. 93 odst. 2, zjistí-li Komise, že podpora poskytovaná některým státem není slučitelná se společným trhem, rozhodne, že dotyčný stát takovou podporu „zruší nebo upraví“.

Na rozdíl od čl. 93 odst. 3, z něhož vyplývá pravomoc Komise přijmout v případě potřeby okamžitá a předběžná opatření, mohou rozhodnutí přijatá na základě čl. 93 odst. 2 nabýt plného účinku pouze za podmínky, že Komise sdělí dotyčnému členskému státu ty prvky podpor, které jsou uznány za neslučitelné se Smlouvou, a proto podléhají zrušení nebo úpravě.

21 V tomto ohledu se z výroku rozhodnutí ze dne 17. února 1971 ukazuje, že Komise požadovala, aby Spolková republika Německo přijala veškerá opatření pro ukončení „nevýběrového“ poskytování investičních dotací v uhelných oblastech země Severní Porýní-Vestfálsko, aniž by upřesnila dobu a kritéria, na jejichž základě měl žalovaný dotčené podpory zrušit nebo upravit.

Poznatky vyplývající z preambule a ze skutečností předcházejících rozhodnutí umožňují nanejvýš uznat, že kritéria diferenciace měla být územní povahy v tom smyslu, že prodloužení režimu podpor mělo být ve prospěch pouze některých oblastí, které byly zvláště zasaženy uhelnou krizí.

22 Požadovaná úprava, pokud jde o zeměpisný rozsahu působnosti rozhodnutí ze dne 17. února 1971, byla vypracována teprve v průběhu prací, které Komise prováděla se zástupci německé vlády následně.

Teprve ve sdělení ze dne 16. prosince 1971 Komise vymezila kriteria územní diferenciace poskytování podpor, uvedla některé parametry ekonomické povahy, které mohou být k tomuto účelu sloužit, a výčet územních obvodů, uvnitř nichž lze poskytnutí investičních dotací považovat za slučitelné se Smlouvou.

23 Ukazuje se proto, že při neexistenci dostatečných podrobností o jednom ze základních prvků rozhodnutí přijatého podle čl. 93 odst. 2 zůstal předmět povinnosti uložené Spolkové republice Německo neurčitý až do doby, kdy byla Komise po uskutečnění prací ve spolupráci se zástupci německé vlády schopna udat této vládě s nezbytným stupněm přesnosti, jaká může být územní oblast působnosti podpor zamýšlených zákonem prodlužujícím zákon ze dne 15. května 1968, a návazně i obvody, uvnitř nichž nelze toto prodloužení použít. 24 Žaloba musí být proto zamítnuta. 25 Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení;

Žalobce by ve sporu neúspěšný.

Z těchto důvodů,

s ohledem na spis;

po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje;

po vyslechnutí účastníků řízení;

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta;

s ohledem na Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství, zejména na články 93, 169 a 171;

s ohledem na Protokol o statutu Soudního dvora Evropského hospodářského společenství;

s ohledem na jednací řád Soudního dvora Evropských společenství,


SOUDNÍ DVŮR

zamítl všechny ostatní rozsáhlejší nebo opačné návrhy a rozhodl takto:

1. Žaloba se zamítá.

2. Žalobci se ukládá náhrada nákladů řízení.


_____________________________________________________________________________