Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61989J0214

	Název: Title:		Rozsudek ESD ze dne 10. března 1992 Věc C-214/89 Powell Duffryn plc. v. Wolfgang Peterelt (1992) ECR I-745 “Duffryn” JUDGMENT OF THE COURT OF 10 MARCH 1992. POWELL DUFFRYN PLC V WOLFGANG PETEREIT. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING: OBERLANDESGERICHT KOBLENZ - GERMANY. BRUSSELS CONVENTION - JURISDICTION AGREEMENT - CLAUSE CONTAINED IN THE STATUTES OF A COMPANY LIMITED BY SHARES. CASE C-214/89.

	Publikace: Publication:		REPORTS OF CASES 1992 PAGES I-1745

	Předmět (klíčová slova): Keywords		BRUSSELS CONVENTION OF 27 SEPTEMBER 1968;JURISDICTION;

	Související předpisy: Corresponding acts:		468A0927(01)

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		Berghofer Case 221/84 F. Berghofer GmbH & Co. KG v ASA SA [1985] ECR 2699


	Plný text: Fulltext:		Ano

Fakta:
The Powell Duffryn plc. (dále jen “Powell Duffryn”) akciová společnost založená podle Anglického práva upsala akcie společnosti IBH-Holding AG (“IBH”) akciové společnosti, založené podle Německého práva, v době, kdy tato společnost v září 1979 navyšovala své základní jmění. Dne 28. července 1980 se Powell Duffryn účastnila valné hromady IBH, při které akcionáři hlasovaly o přijet
í
rezoluce doplňující stanovy IBH, zejména o vložení následující klauzule:
“
Upsáním, nebo nabytím akcií, nebo prozatímních listů postupuje akcionář všechny spory mezi ním a společností, nebo jejími orgány, jurisdikci soudů obecně příslušných zabývat se žalobami týkajícími se společnosti”
Když v roce 1983 se IBH dostala do likvidace, pan Petereit, který byl ustanoven likvidátorem společnosti, zahájil před Landgericht Mainz řízení proti Powell Duffryn, s tvrzením, že Powell Duffryn nesplnila vůči IBH svou povinnost, zaplatit v hotovosti platby, které souvisely s navýšením základního jmění a že Powell Duffryn neoprávněně obdržela dividendy. Powell Duffryn nesouhlasila se soudní pravomocí. Vyšší Krajský soud (Oberlandesgericht) přerušil řízení a podle článku
3
Protokolu z 3. června 1971
1
postoupil ESD tři otázky týkající se výkladu Bruselské konvence (dále jen “Konvence”)
2
: (1) Zda klauzule zahrnutá ve stanovách akciové společnosti představuje dohodu o soudní pravomoci ve smyslu článku 17 Konvence
3
; a pakliže ano (2) zda taková klauzule splňuje formální požadavky tohoto článku a (3), které
__________________________
1
o výkladu Evropským soudním dvorem Úmluvy ze 27. září 1968 o soudní pravomoci a výkonu soudních rozsudků v občanských a obchodních věcech
2Ú
mluva ze 27. září 1968 o soudní pravomoci a výkonu soudních rozsudků v občanských a obchodních věcech
3Tento odstavec stanoví:
“Pokud strany, z nichž jedna nebo druhá sídlí ve Smluvním státě, se v písemné formě, nebo písemně doložili, že se dohodli na tom, že soud, nebo soudy Smluvního státu mají pravomoce k urovnání jakýchkoliv sporů, které vznikají, nebo které mohou vzniknout v souvislosti s určitým právním vztahem pak tento soud, nebo tyto soudy mají výlučnou soudní pravomoc.”
řízení může být považováno za “ve spojení se tímto právním vztahem” v případě společnosti a akcionářů?
7
The Powell Duffryn plc (“Powell Duffryn”), a public limited company under English law, had subscribed for registered shares in IBH-Holding AG (“IBH”), a company limited by shares under German law, when the latter’s capital was increased in September 1979. On 28 July 1980, Powell Duffryn participated in the proceedings of a general meeting of IBH during which, by a show of hands, the shareholders adopted resolutions amending the statutes of IBH, in particular inserting the following clause:
“By subscribing for or acquiring shares or interim certificates the shareholder submits, with regard to all disputes between himself and the company or its organs, to the jurisdiction of the courts ordinarily competent to entertain suits concerning the company.”
When in 1983 IBH was put into liquidation, Mr Petereit, who was appointed as liquidator, instituted proceedings against Powell Duffryn before the Landgericht Mainz, claiming that Powell Duffryn had nor fulfilled its obligations to IBH to make the cash payments due in respect of increases in capital and that Powell Duffryn had wrongly received dividends. Powell Duffryn disputed jurisdiction. On appeal, the Oberlandesgericht (Higher Regional Court) Koblenz stayed the proceedings and under Article 3 of the Protocol of 3 June 1971
On the Interpretation by the Court of Justice of the Convention of 27 September 1968 on Jurisdiction and the Enforcement of Judgements in Civil and Commercial Matters.
referred to the ECJ three questions on the interpretation of the Brussels Convention (“the Convention”)
Convention of 27 September 1968 on Jurisdiction and the Enforcement of Judgements in Civil and Commercial Matters.
: (1) Does a clause included in the statutes of a company limited by shares constitute an agreement conferring jurisdiction within the meaning of Article 17 of the Convention
This paragraph provides:
“If the Parties, one or more of whom is domiciled in a Contracting State, have by agreement in writing or by an oral agreement evidenced in writing, agreed that a court or the courts of a Contracting State are to have jurisdiction to settle any disputes which have arisen or which may arise in connection with a particular legal relationship, that court or those courts shall have exclusive jurisdiction.”
; if so, (2) does such clause satisfy the formal requirements of that provision and (3) which proceedings may be deemed to be “in connection with [the] particular legal relationship” of the company and the shareholder?

Názor soudu a komentář:
Pojem “dohody” obsažený v článku 17 Konvence musí být vykládán nezávisle a nikoli pouze odkazem na národní právní řád jednoho, či druhého ze Smluvních států. Soud shledává, že vztah mezi akcionáři společnosti je podobný tomu, který mezi sebou mají smluvní strany: “Založení společnosti je výrazem existence společenství zájmů mezi akcionáři k dosažení společného cíle. Za účelem dosažení takového cíle jsou k
a
ždému akcionáři, ve vztahu k ostatním akcionářům a orgánům společnosti, určena práva a povinnosti stanovené ve stanovách společnosti. To znamená, že pro účely použití Bruselské Konvence musí být stanovy společnosti považovány za smlouvu pokrývající vztahy

mezi akcionáři a také vztahy mezi nimi a společností, kterou zakládají”. Tento závěr nemůže být nijak pozměněn faktem, že jednotliví akcionáři nesouhlasily s přijetím klauzule upravující soudní pravomoc: “Akcionář, tím že se jím stane a zůstává působit ja
k
o akcionář společnosti, souhlasí s podřízením se všem ustanovením obsaženým ve stanovách společnosti a rozhodnutím přijatým orgány společnosti, v souladu s ustanoveními použitelného národního práva a stanov, a to i pokud nesouhlasí s některými těmito usta
noveními, nebo rozhodnutími.”
Pokud se týče formálních požadavků, článek 17 Konvence vyžaduje, aby dohoda byla “v písemné formě …a nebo o ni byl záznam v písemné formě”. Účelem tohoto požadavku “je zajištění zjištění toho, že ke konsensu mezi stranami de facto došlo” (viz. také Berghofer). Je diskutabilní, zda klauzule o soudní pravomoci obsažená ve stanovách společnosti splňuje tento požadavek, a to z důvodů zvláštní povahy této “dohody”: “Když se osoba stane akcionářem společnosti, nemusí při tom nutně p
o
depisovat písemnou smlouvu, která obsahuje stanovy a tudíž také pokrývá i dohodu o soudní pravomoci. Soud nicméně, přijímá, že taková klauzule o soudní pravomoci je v souladu s článkem 17 Konvence, s odůvodněním, že účel tohoto ustanovení je splněn: Soud
s
hledává, že ve všech smluvních státech stanovy společnosti “hrají důležitou roli, neboť představují základní instrument podle něhož se řídí vztahy mezi akcionáři a společností” a musí být v písemné formě. “Každá osoba, která se stane akcionářem společnost
i
ví, nebo by vědět měla, že je vázána stanovami společnosti a jejími doplňky, které učinili orgány společnosti v souladu s ustanoveními použitelného národního práva a stanov. Tudíž, pokud stanovy společnosti obsahují klauzuli o soudní pravomoci, má se za
t
o, že každý akcionář je obeznámen s touto klauzulí a souhlasí s určením soudní pravomoci podle klauzule, pokud jsou stanovy uloženy na místě dostupném akcionáři, jako je např. sídlo společnosti, nebo veřejný rejstřík”. Proto, “bez ohledu na to jakým způso
b
em jsou akcie získány, formální požadavky obsažené v článku 17 musí být používány akcionářem za splněné, pokud je klauzule o soudní pravomoci obsažena ve stanovách společnosti a tyto stanovy jsou uloženy na místě, ke kterému může mít akcionář přístup, neb
o
ve veřejném rejstříku”.
Konečně, Soud zkoumal rozsah dohody o soudní pravomoci obsažený ve stanovách společnosti, který článek 17 Konvence popisuje, jako spory “související s daným právním vztahem”. Účelem tohoto omezení je “předcházet tomu, aby některá strana byla překvapena stanovením rozhodovací pravomoci soudu ke všem sporům, které mohou vzniknout z jejich vztahu k druhé smluvní strany a mající původ v jiném vztahu než v tom, se kterým je dohoda o soudní pravomoci spojena.”. Ve stávajícím kontextu kl
a
uzule o soudní pravomoci, obsažené ve stanovách společnosti, Soud je vykládá tak, že zahrnuje všechny spory, “které, vznikají, nebo mohou vzniknout v souvislosti se vztahem mezi společností a jejími akcionáři, jako takovými”. Nicméně, zda konkrétní spor j
e pokryt klauzulí, je na národním soudu, aby rozhodl.
The concept of “agreement” contained in Article 17 of the Convention has to be interpreted independently and not simply by referring to the national law of one or other of the Contracting States. The Court finds that the relationship between the shareholders of a company are similar to those of contracting parties: “The setting up of a company is the expression of the existence of a community of interests between the shareholders in the pursuit of a common objective. In order to achieve that objective each shareholder is assigned, as regards other shareholders and the organs of the company, rights and obligations set out in the company’s statutes. It follows that, for the purposes of the application of the Brussels Convention, the company’s statutes must be regarded as a contract covering both the relations between the shareholders and also the relations between them and the company they set up.” This conclusion cannot be altered by the fact that individual shareholders may have opposed the adoption of the jurisdiction clause: “By becoming and by remaining a shareholder in a company, the shareholder agrees to be subject to all the provisions appearing in the statutes of the company and to the decisions adopted by the organs of the company, in accordance with the provisions of the applicable national law and the statutes, even if he does not agree with some of those provisions or decisions.”
As regards the formal requirements, Article 17 of the Convention requires that the agreement be “in writing …or evidenced in writing”. The purpose of this requirement “is to ensure that the consensus between the parties is in fact established” ( see also
Berghofer
). It was questionable whether a jurisdiction clause contained in a company’s statutes satisfied this requirement because of the special nature of this “agreement”: When a person becomes a shareholder of a company, he does not necessarily sign a written contract that includes the statutes and thus also covers the jurisdiction agreement. The Court nonetheless accepts that such jurisdiction clause conforms with Article 17 of the Convention, arguing that the purpose of this provision is being fulfilled: The Court finds that in all the Contracting States the statutes of a company “play a particular role in so far as they constitute the basic instrument governing the relations between a shareholder and the company” and that they have to be in writing. “Every person who becomes a shareholder of a company knows, or ought to know, that he is bound by the company’s statutes and by the amendments made to them by the company’s organs in accordance with the provisions of the applicable national law and the statutes. Consequently, when the company’s statutes contain a clause conferring jurisdiction, every shareholder is deemed to be aware of that clause and actually to consent to the assignment of jurisdiction for which it provides if the statutes are lodged in a place to which the shareholder may have access, such as the seat of the company, or are contained in a public register.” Therefore, “irrespective of how the shares are acquired, the formal requirements laid down in Article 17 must be considered to be complied with in regard to any shareholder if the clause conferring jurisdiction is contained in the statutes of the company and those statutes are lodged in a place to which the shareholder may have access or are contained in a public register.”
Finally, the Court examines the scope of a jurisdiction agreement contained in a company’s statutes, which Article 17 of the Convention describes as disputes “in connection with a particular legal relationship”. The purpose of this limitation is “to avoid a party being taken by surprise by the assignment of jurisdiction to a given forum as regards all disputes which may arise out of its relationship with the other party to the contract and stem from a relationship other than that in connection with which the agreement conferring jurisdiction was made.” In the present context of a jurisdiction clause contained in the statutes of a company, the Court interprets it so as to cover all disputes “which have arisen or may arise in connection with the relationship between the company and its shareholders as such”. Whether a concrete dispute is thus covered is a matter for the national court to decide.

Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. THE CONCEPT OF "AGREEMENT CONFERRING JURISDICTION" IN ARTICLE 17 OF THE CONVENTION OF 27 SEPTEMBER 1968 ON JURISDICTION AND THE ENFORCEMENT OF JUDGMENTS IN CIVIL AND COMMERCIAL MATTERS MUST BE REGARDED AS AN INDEPENDENT CONCEPT. A CLAUSE CONTAINED IN THE STATUTES OF A COMPANY LIMITED BY SHARES AND ADOPTED IN ACCORDANCE WITH THE PROVISIONS OF THE APPLICABLE NATIONAL LAW AND THOSE STATUTES THEMSELVES CONFERRING JURISDICTION ON A COURT OF A CONTRACTING STATE TO SETTLE DISPUTES BETWEEN THAT COMPANY AND ITS SHAREHOLDERS CONSTITUTES AN AGREEMENT CONFERRING JURISDICTION. THE FORMAL REQUIREMENTS LAID DOWN IN ARTICLE 17 OF THE CONVENTION MUST BE CONSIDERED TO BE COMPLIED WITH IN REGARD TO ANY SHAREHOLDER, IRRESPECTIVE OF HOW THE SHARES WERE ACQUIRED, IF THE CLAUSE CONFERRING JURISDICTION IS CONTAINED IN THE STATUTES OF THE COMPANY AND THOSE STATUTES ARE LODGED IN A PLACE TO WHICH THE SHAREHOLDER MAY HAVE ACCESS OR ARE CONTAINED IN A PUBLIC REGISTER.

2. THE REQUIREMENT THAT A DISPUTE ARISE IN CONNECTION WITH A PARTICULAR LEGAL RELATIONSHIP, FOR THE SOLUTION OF WHICH ARTICLE 17 OF THE CONVENTION PERMITS THE ASSIGNMENT OF JURISDICTION BY AGREEMENT, IS SATISFIED IF THE CLAUSE CONFERRING JURISDICTION CONTAINED IN THE STATUTES OF A COMPANY MAY BE INTERPRETED BY THE NATIONAL COURT, WHICH HAS EXCLUSIVE COMPETENCE IN THAT REGARD, AS REFERRING TO THE DISPUTES BETWEEN THE COMPANY AND ITS SHAREHOLDERS AS SUCH.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. března 1992 Jednací jazyk: němčina, Powell Duffryn plc proti Wolfgangu Petereitovi, věc C-214/89, Recueil 1992

Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Oberlandesgericht Koblenz – Německo

Předmět:

O výkladu článku 17 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech

ZPRÁVA K JEDNÁNÍ
předložená ve věci C-214/89

I - Skutkové okolnosti a řízení

Společnost Powell Duffryn plc (dále jen „Powell Duffryn“) je podnikem podle anglického práva, která během navýšení základního kapitálu ve společnosti IBH-Holding AG (dále jen „IBH“), podniku podle německého práva, v září/říjnu 1979 upsala akcie na jméno této společnosti. Dne 28. července 1980 se zúčastnila jednání valné hromady společnosti IBH, během níž akcionáři pozměnili, hlasováním zdviženou rukou, stanovy společnosti a vložili do nich toto ustanovení (nyní obsažené v článku 4 pozměněných stanov):

„Akcionář tím, že upisuje akcie nebo nabývá akcie či zatímní listy, se podřizuje, pokud jde o veškeré spory se společností nebo s jejími orgány, příslušnosti soudů běžně příslušných k řízení ve věcech týkajících se společnosti.“

V červnu roku 1981 a v dubnu roku 1982 během dalšího navýšení kapitálu společnost Powell Duffryn upsala akcie na majitele. V září roku 1981 a v listopadu roku 1982 obdržela dividendy.

Po zahájení konkursního řízení proti společnosti IBH v prosinci 1983 W. Petereit, jakožto správce konkursní podstaty, zahájil předvoláním vydaným dne 22. ledna 1987 před Landgericht Mainz řízení proti společnosti Powell Duffryn a tvrdil, že tato společnost neuhradila vůči společnosti IBH platební závazky v hotovosti, jež byla povinna uhradit na základě navýšení základního kapitálu, neboť provedené platby byly nedovolenými zastřenými poskytnutími záruk. Rovněž požadoval vrácení dividend vyplacených dle něho neprávem společnosti Powell Duffryn.

Společnost Powell Duffryn namítla nepříslušnost Landgericht Mainz.

Mezitímním rozhodnutím se Landgericht Mainz prohlásil příslušným: měl za to, že písemná smlouva o úpisu splňuje formální podmínky článku 17 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „úmluva“) ve znění úmluvy o přistoupení z roku 1978 a že spor spadá do působnosti ustanovení o soudní příslušnosti obsaženého v článku 4 stanov.

Společnost Powell Duffryn se odvolala proti tomuto rozsudku k Oberlandesgericht Koblenz, který se rozhodl, protože měl za to, že spor se týká otázky výkladu úmluvy, přerušit řízení usnesením ze dne 1. června 1989 a položit Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:

„1. Představuje ustanovení obsažené ve stanovách akciové společnosti, podle něhož se akcionář tím, že upisuje akcie nebo nabývá akcie, podřizuje soudům, do jejichž příslušnosti běžně patří řízení ve věcech týkajících se společnosti, pokud jde o všechny spory se společností nebo jejími orgány, dohodu o soudní příslušnosti uzavřenou mezi akcionářem a společností ve smyslu článku 17 Bruselské úmluvy?

(Vede tato otázka k odlišné odpovědi, pokud akcionář upisuje sám akcie při navýšení základního kapitálu, nebo pokud nabývá již existující akcie?)

2) V případě kladné odpovědi na první otázku:

a) Splňuje úpis a předání akcií prostřednictvím písemného prohlášení o úpisu při navyšování základního kapitálu akciové společnosti podmínku písemné formy vyžadovanou čl. 17 prvním pododstavcem Bruselské úmluvy, pokud jde o ustanovení o soudní příslušnosti obsažené ve stanovách společnosti?

b) Vyhovuje ustanovení o soudní příslušnosti podmínce, podle níž musí být právní vztah, z něhož vzniknou spory, dostatečně určitý ve smyslu článku 17 Bruselské úmluvy?

c) Vztahuje se rovněž ustanovení o soudní příslušnosti obsažené ve stanovách na žaloby na zaplacení vzniklé ze smlouvy o úpisu akcií a na žaloby na navrácení neprávem vyplacených dividend?“

Předkládací usnesení bylo doručeno kanceláři Soudního dvora dne 10. července 1989.

Podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora Evropských hospodářských společenství bylo dne 16. října 1989 předloženo Soudnímu dvoru písemné vyjádření společnosti Powell Duffryn, zastoupené Eckartem Wilckem, advokátem ve Frankfurtu, dne 16. října 1989 vyjádření Wolfganga Petereita, zastoupeného Karlem Otto Armbrüsterem, advokátem v Mainzu, dne 17. října 1989 německé vlády, zastoupené profesorem Christofem Böhmerem, jako zmocněncem, a dne 12. října 1989 vyjádření Komise Evropských společenství, zastoupené svým právním poradcem Friedrich-Wilhelm Albrechtem, jako zmocněncem, ve spolupráci s Wolf-Dietrich Krause-Ablassem, advokátem v Düsseldorfu.

Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr zahájit ústní část řízení bez dokazování. Dne 9. května 1990 rozhodl postoupit věc pátému senátu.

Po veřejném zasedání dne 2. října 1990 a s ohledem na stanovisko generálního advokáta předložené 13. listopadu 1990 měl pátý senát za to, že je namístě použít čl. 95 odst. 4 jednacího řádu.

Rozhodnutím ze dne 28. května 1991 Soudní dvůr (pátý senát) postoupil věc plénu Soudního dvora.

Usnesením ze dne 19. června 1991 po vyslechnutí generálního advokáta se Soudní dvůr rozhodl znovu zahájit ústní část řízení.

II – Souhrn písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru

K otázce 1

Společnost Powell Duffryn má za to, že v současné ekonomické situaci, kdy dochází ke značným přeshraničním investicím, rostoucí internacionalizaci trhů s akciemi a zvyšujícímu se počtu přeshraničních fúzí společností, je nespravedlivé, aby akciová společnost měla ve svých stanovách ustanovení o soudní příslušnosti, podle něhož jsou příslušné soudy státu, který není nutně státem, kde má společnost své sídlo, ani státem, kde je usazen zahraniční akcionář. Takto určený soud může být velmi obtížně přístupný pro akcionáře, zatímco nevykazuje žádný problém, pokud jde o možnost přístupu, pro společnost, protože zde má například svou dceřinou společnost. Navíc akcionář obecně neví, že takový soud je ustanoven.

Společnost Powell Duffryn odkazuje na program harmonizace práva obchodních společností, a zejména práva akciových společností, a má za to, že není nadále nutné z důvodu obeznámenosti vnitrostátního soudu s právem platným v místě sídla akciové společnosti, aby toto sídlo zakládalo soudní příslušnost u sporů mezi akciovou společností a akcionářem. V každém případě nemůže být obeznámenost soudu s dotyčnou věcí argumentem pro platnost ustanovení o soudní příslušnosti, neboť ta mohou stanovit příslušnost jakéhokoliv soudu.

Společnost Powell Duffryn je toho názoru, že první otázka položená Oberlandesgericht žádá zápornou odpověď, ať už akcionář sám upisuje akcie při navyšování základního kapitálu, nebo nabývá již existující akcie. Článek 17 úmluvy stanoví, že dohoda o soudní příslušnosti „musí být uzavřena písemně nebo ústně s písemným potvrzením…“. Jakožto odchylné pravidlo od obecné zásady soudní příslušnosti má článek 17 přesný výklad: judikatura Soudního dvora vyžaduje, aby strany projevily svůj souhlas jasně a přesně (viz rozsudek ze dne 14. prosince 1976, Estatis Salotti v. RÜWA, 24/76, Recueil 1976, s. 1831).

Vlastní znění článku 4 stanov společnosti IBH nepředstavuje podle společnosti Powell Duffryn dohodu o soudní příslušnosti - naopak obsahuje předpoklad o „podřízení“ akcionáře soudu běžně příslušnému k řízení ve věcech týkajících se společnosti. Tento předpoklad odpovídá normativnímu charakteru stanov společnosti, proti němuž jednotlivý akcionář nic nezmůže. Z tohoto důvodu nelze ustanovení stanov hodnotit jako dohodu, neboť akcionář nemá žádnou možnost souhlasit s něčím jiným. Jedinou možností, která se mu nabízí, je spojit se s ostatními akcionáři, aby vytvořili většinu požadovanou k dosažení změny stanov. I když akcionář hlasuje proti začlenění ustanovení o soudní příslušnosti, uplatňuje se toto ujednání proti němu. Stanovy společnosti tedy nemohou být považovány za vyjádření vůle stran a jejich svobody rozhodování. Nadto nelze rozlišit, zda se akcionář účastnil či neúčastnil jednání o začlenění ustanovení o soudní příslušnosti do stanov. Stanovy se vztahují rovněž na akcionáře, který nabyl akcie koupí na volném trhu, aniž věděl, že stanovy obsahují ustanovení o soudní příslušnosti.

Společnost Powell Duffryn tvrdí, že i když Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 22. března 1983, Peters v. ZNAV (34/82, Recueil 1983, s. 989), když rozhodoval o otázce týkající se čl. 5 bodu 1 úmluvy, měl za to, že vazby mezi sdružením a jeho členy mohou zakládat smluvní závazky, nelze tento výklad uplatňovat u velkých společností, které mají nebo mohou mít několik tisícovek členů. I když závazky ze stanov mohou být považovány za smluvní závazky, je navíc třeba, aby byly splněny podmínky stanovené článkem 17. Tyto podmínky, jež mají právě za cíl zabránit, aby ustanovení o soudní příslušnosti zůstala bez povšimnutí, nejsou zjevně splněny, pokud neexistuje nic víc než odkaz na text, který akcionář nutně nezná.

Co se týče doplňující otázky položené po první předběžné otázce, společnost Powell Duffryn má za to, že skutečnost, že akcionář nabývá své akcie úpisem při navýšení základního kapitálu, nemění nic na právním stavu. Rozdílné zacházení s upisovateli akcií ve vztahu k ostatním nabyvatelům akcií by bylo v rozporu se zásadou rovného zacházení s akcionáři.

W. Petereit poukazuje úvodem na to, že společnost IBH byla společností „rodinného typu“, což s sebou nese, že všichni akcionáři se znali a aktivně se účastnili na rozhodnutích přijímaných valnou hromadou. Společnost Powell Duffryn tedy výslovně souhlasila se začleněním článku 4 do stanov.

W. Petereit má za to, že konsensuální postup přijímání rozhodnutí, úpis akcií, a zvláště podpis notářských listin a podpis formulářů k upsání akcií jsou skutečnostmi, které podporují jeho závěr, podle něhož článek 4 představuje písemnou dohodu o soudní příslušnosti.

V této souvislosti W. Petereit zdůrazňuje, že v německém právu stanovy představují smluvní právní akt. Musejí být vždy zaznamenány v notářsky ověřené listině (článek 23 Aktiengesetz, německého zákona o akciových společnostech, dále jen „AktG“). Obdobně, formulář k upsání akcií je písemnou smlouvou mezi upisovatelem a společností, který je naplněn souhlasným prohlášením společnosti (článek 185 AktG). Jedním z účelů úmluvy je zvýšit právní jistotu v procesním právu a proto je třeba, aby každý měl možnost s jistotou určit soud, jenž je pro něho příslušný. Stanovy a formulář k upsání akcií mají takový charakter, že tuto funkci plní.

W. Petereit tvrdí, že účelem článku 17 úmluvy je umožnit stranám, aby pozměnily pravidla o soudní příslušnosti stanovená samotnou úmluvou (s výjimkou ustanovení článku 16), přičemž zároveň zaručují, aby k dohodě o soudní příslušnosti skutečně došlo a aby byla jasně a přesně vyjádřena. Článek 4 stanov společnosti IBH tyto podmínky splňuje. Protože společnost Powell Duffryn nikdy nevyslovila pochyby týkající se platnosti stanov, je ve shodě se zásadou poctivosti a vzájemné důvěry požadovat po ní, aby dodržovala tento postoj. Navíc společnost Powell Duffryn nemůže namítat nerovnou ekonomickou sílu, aby se vyhnula účinkům dohody o soudní příslušnosti.

Podle W. Petereita splňují stanovy a formuláře k upsání akcií formální podmínky uložené článkem 17. Požadavek na písemnou formu podle ustálené judikatury má zaručit, aby byl souhlas mezi stranami skutečně sjednán. Článek 17 nevyžaduje dohodu: například v případě všeobecných podmínek obchodních smluv stačí, když existuje výslovný odkaz na všeobecné podmínky, které obsahují ustanovení o soudní příslušnosti.

Notářská listina ze dne 28. července 1980 splňuje tuto podmínku, neboť stanovy jsou její nedílnou součástí a text je výslovně zmiňuje. Společnost Powell Duffryn se kromě toho seznámila s dohodou o soudní příslušnosti prostřednictvím svého zmocněnce přítomného na valné hromadě dne 28. července 1980, během níž byl článek 4 stanov přijat. Zmocněnec nevyjádřil žádnou výhradu, pokud jde o platnost článku 4, a znovu potvrdil při každé z následujících valných hromad svůj souhlas se stanovami.

Dvoustranné smluvní prohlášení není podle W. Petereita jedinou formou úkonu, který je způsobilý založit dohodu ve smyslu článku 17. Soudní dvůr tak například potvrdil svým rozsudkem ze dne 14. července 1983, Gerling v. Amministrazione del Tesoro dello Stato (201/82, Recueil 1983, s. 2503), že ustanovení o soudní příslušnosti stanovené ve prospěch třetí osoby je platné. Takový závěr je tím spíše odůvodněn, když se jedná o vztah mezi akcionáři a jejich společností, tedy mezi subjekty stejného celku. Navíc ve světle výše uvedeného rozsudku ze dne 22. března 1983, Peters, v němž Soudní dvůr hodnotil vazby dané členstvím mezi sdružením a jeho členy jako „smluvní“, je patrné, že stanovy akciové společnosti, její konkrétní rozhodnutí a prohlášení akcionářů ohledně společnosti je nutné považovat za dohody ve smyslu článku 17.

Podle W. Petereita rozdíl mezi akcionářem, který upisuje akcie při navýšení základního kapitálu, a akcionářem, který nabývá již existující akcie, je bezvýznamný pro účely tohoto sporu, neboť společnost Powell Duffryn nabyla své akcie pouze jejich úpisem. Nicméně má za to, že odpověď na první otázku zůstává stále kladná: akcionář, který uzavírá smlouvu se společností, přijímá účinky stanov.

Německá vláda je toho názoru, že ustanovení obsažené ve stanovách společnosti může být považováno za dohodu o soudní příslušnosti ve smyslu článku 17 úmluvy za podmínky, že dotyčný akcionář se zúčastnil přijetí tohoto ustanovení a projevil s ním souhlas.

Ze zpráv Jenarda a Schlossera vyplývá, že pouze dohoda vyjadřující shodnou vůli stran spadá pod pojem „dohoda o soudní příslušnosti“. V tomto ohledu německá vláda zdůrazňuje, že každá změna stanov společnosti vyžaduje podle německého práva rozhodnutí valné hromady (články 119, 133 a 179 AktG) ověřené notářem (článek 130 AktG). Změna je pak zapsána do obchodního rejstříku sídla společnosti. Stanovy společnosti mají – jakož i jejich změna – právní charakter smlouvy (článek 2 AktG) a notářské ověření změn splňuje podle německého občanského práva podmínku písemné formy. Z toho vyplývá podle názoru německé vlády, že článek 4 stanov společnosti IBH musí být chápán jako dohoda o soudní příslušnosti vůči všem těm, kteří hlasovali ve prospěch jejího vložení do stanov. Není stanovena žádná dohoda pokud jde o akcionáře, který hlasoval proti přijetí článku 4 nebo který se neúčastnil hlasování. Nadto takové ustanovení nelze namítat vůči akcionáři, který nabyl akcie od jiného akcionáře, protože dohoda o soudní příslušnosti nesmí být vložena do smluvního vztahu skrytě bez výslovného souhlasného projevu vůle akcionáře.

Německá vláda tedy navrhuje tuto odpověď na první otázku:

„Ustanovení ve stanovách akciové společnosti, na jehož základě se akcionář při úpisu akcií či nabytí akcií podřizuje, pokud jde o veškeré spory se společností či jejími orgány, soudu, do jehož příslušnosti běžně patří řízení ve věcech týkajících se společnosti, představuje dohodu o soudní příslušnosti uzavřenou ve smyslu čl. 17 prvního pododstavce Bruselské úmluvy pro všechny ty, kteří hlasovali ve prospěch zařazení tohoto ustanovení do stanov. Požadavek na písemnou formu je splněn notářským ověřením příslušného jednání.“

Komise opírající se o německé právo vychází rovněž ze zásady, že stanovy akciové společnosti představují notářsky ověřenou smlouvu uzavřenou mezi společníky (články 2 a 23 AktG). Každá pozdější změna stanov musí být ověřena notářem (článek 130 AktG). Protože však Oberlandesgericht rozhoduje spor mezi akcionářem a samou společností, Komise dodává, že stanovy upravují rovněž práva a závazky mezi společností a jejími akcionáři. Některá tato práva a závazky specifikuje zákon, ostatní plynou z pomocných ustanovení. Mezi těmito druhými se nacházejí ustanovení o soudní příslušnosti, která jsou častá v právní praxi obchodních společností.

Komise je názoru, že i když by obchodní společnost nebyla považována za přímou stranu dohody o soudní příslušnosti, byla by splněna podmínka písemné formy vyžadovaná článkem 17. Jak Soudní dvůr rozhodl ve výše uvedeném rozsudku ze dne 14. července 1983, Gerling, může se osoba, která není smluvní stranou a která těží z povinností uložených ostatním, dovolávat ustanovení o soudní příslušnosti sjednaného v její prospěch za předpokladu, že byla podmínka písemné formy mezi stranami dodržena.

Toto právní posouzení se nemění, pokud se dotyčný akcionář nezúčastnil vypracování dohody o soudní příslušnosti obsažené ve stanovách, ale koupil svůj podíl později. Podle Komise nový akcionář vstupuje do všech práv a závazků akcionáře, od něhož získal podíl, včetně práv a závazků vyplývajících z ustanovení o soudní příslušnosti zařazeného do stanov. Takový závěr je podle názoru Komise ve shodě rozsudkem Soudního dvora ze dne 19. června 1984, Tilly Russ v. Nova (71/83, Recueil 1984, s. 2417), který připouští možnost, že ustanovení o soudní příslušnosti obsažené v konosamentu může být namítáno vůči jeho držiteli.

Dále Komise tvrdí, že i když nelze považovat rozhodnutí valné hromady, které mění stanovy, za dohodu mezi akcionáři a společností, účinky rozhodnutí vyplývají z původní smlouvy o založení společnosti. Každý akcionář se tím, že schválí smlouvu o založení společnosti, nebo tím, že si později koupí akcie, podřizuje ustanovením AktG nebo stanov vztahujícím se na eventuální změny stanov. Každý akcionář tedy podstupuje riziko, že dojde ke změně stanov.

Konečně i když vyplývá z předkládacího usnesení, že změna stanov začleňující nový článek 4 byla schválena hlasováním zdviženou rukou, je požadavek písemné formy stanovený článkem 17 splněn úředním záznamem změny v notářské listině a jejím zápisem v obchodním rejstříku.

K otázce 2 písm. a)

Společnost Powell Duffryn má za to, že je třeba odpovědět na tuto otázku záporně. Je sice pravda, že německé právo vyžaduje písemnou formu pro úpis akcií, tato forma se však netýká ustanovení stanov, na něž se neodkazuje.

W. Petereit je opačného názoru. V německém právu dochází k úpisu akcií při navyšování základního kapitálu pouze, pokud je platně přijato rozhodnutí měnící stanovy (články 182 a 23 AktG). Protože je za tímto účelem vyžadována změna stanov, existuje závazný vztah mezi rozhodnutím o navýšení základního kapitálu, stanovami a formulářem k upsání akcií. Tedy společnost Powell Duffryn tím, že upsala své akcie, obnovila svůj souhlas s ustanovením o soudní příslušnosti obsaženém v článku 4.

Vláda Spolkové republiky Německo upřesňuje v tomto ohledu, že k úpisu nových akcií dochází v německém právu písemným prohlášením (článek 185 AktG). Platí ostatně, že při koupi akcií se akcionář podřizuje stanovám společnosti. Účel článku 17 úmluvy by však byl obejit tajným zavedením ustanovení o soudní příslušnosti; aby k tomu nedošlo, je třeba, aby formulář k úpisu sám o sobě obsahoval ustanovení v tomto smyslu. Právní stav stanov společnosti je tedy odlišný od právního stavu, který převládá, pokud jde o všeobecné obchodní podmínky. V tomto posledním případě Soudní dvůr usuzoval, že souhrnný odkaz na všeobecné obchodní podmínky postačuje, pokud smluvní strana schválila tyto podmínky písemně. Avšak zatímco je možné v rámci dvoustranné smlouvy odmítnout nabídku zahrnující do smlouvy všeobecné obchodní podmínky, nelze odmítnout stanovy společnosti, pokud se kupují akcie.

Komise má za to, že tato otázka vyžaduje kladnou odpověď. Upřesňuje, že písemné prohlášení uvedené v článku 185 AktG nepředstavuje dohodu o soudní příslušnosti. Avšak na základě zápisu navýšení základního kapitálu do obchodního rejstříku se upisovatel stává akcionářem, a tak i nositelem veškerých práv a závazků vyplývajících ze smlouvy o založení společnosti. Jeho situace je tedy obdobná situaci nabyvatele akcií. Požadavek ohledně formy stanovený článkem 17 je vždy splněn ověřením stanov notářem a možností se s nimi seznámit v obchodním rejstříku. Navíc upisovatel projevuje svým písemným prohlášením souhlas se všemi právy a závazky obsaženými ve stanovách.

Podle Komise je tato situace srovnatelná se situací, která je předmětem výše uvedeného rozsudku ze dne 15. června 1984, Tilly Russ, kde Soudní dvůr rozhodl, že lze nicméně namítat ustanovení o soudní příslušnosti obsažené ve všeobecných podmínkách vytištěných na konosamentu nepodepsaném naloďovatelem vůči tomuto naloďovateli, pokud konosament je součástí jeho běžných obchodních vztahů s dopravcem a pokud tyto vztahy jsou upraveny všeobecnými podmínkami obsahujícími dotyčné ustanovení. V obou situacích je v rozporu s dobrou vírou popírat existenci dohody o soudní příslušnosti.

K otázce 2 písm. b)

Společnost Powell Duffryn má za to, že na tuto otázku je třeba odpovědět záporně. Článek 17 úmluvy vyžaduje, aby se dohoda o soudní příslušnosti vztahovala na vzniklé spory nebo na budoucí spory z určitého právního vztahu a zabránilo se tak straně, která má vyšší ekonomickou sílu, aby vnutila obecnou soudní příslušnost druhé smluvní straně.

Společnost Powell Duffryn upřesňuje, že v této věci to jsou „všechny spory se společností nebo s jejími orgány“, jež jsou předmětem ustanovení o soudní příslušnosti; plyne z toho, že ustanovení zahrnuje nejen spory vzniklé ze společenských vztahů mezi společností a akcionářem, ale také jakýkoliv jiný spor, ať už je jeho právní základ jakýkoliv, například spor vyplývající z dodávky zboží. Ustanovení o soudní příslušnosti se kromě toho rozšiřuje i na spory mezi akcionářem a orgány společnosti, které obecně vznikají mimo společenské vztahy. Právní vztah, z něhož mohou takové spory vzniknout, tedy není „určitý právní vztah“.

W. Petereit má za to, že článek stanov společnosti IBH určuje s dostatečnou přesností spory, na něž se vztahuje: zahrnuje všechny spory vyplývající z právního stavu akcionáře společnosti.

Podle německé vlády je podmínka specifičnosti splněna, pokud spory, na které se ustanovení vztahuje, jsou předvídatelné. To by byl případ článku 4 stanov společnosti IBH, pokud by byl vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na spory vzniklé mezi akcionáři a společností z důvodu jejich příslušnosti k této společnosti. Avšak německá vláda má za to, že sám výklad článku 4 náleží vnitrostátnímu soudu, a navrhuje tudíž následující odpověď na tuto otázku:

„Ustanovení o soudní příslušnosti vyhovuje podmínce, podle níž právní vztah, z něhož vzniknou spory, musí být dostatečně určitý, pokud může být vykládáno v tom smyslu, že se vztahuje na všechny spory, které mohou vzniknout mezi akcionářem a společností z důvodu jejich vzájemných společenských vazeb.“

Komise má za to, že ochrana slabší smluvní strany by byla ohrožena, pokud by se článek 4 vztahoval nejen na spory vzniklé ze společenského právního vztahu, ale také na jiné spory mezi společností a akcionářem. Nicméně Komise se přiklání k tomu, že článek 4 se omezuje na spory vzniklé ze společenských vztahů, a že tedy vyhovuje požadavku článku 17 úmluvy. Výklad článku 4 však přísluší s konečnou platností vnitrostátnímu soudu.

Z těchto důvodů Komise navrhuje následující odpověď na otázku 2 písm. b):

„Ustanovení o soudní příslušnosti obsažené ve stanovách společnosti, podle něhož se akcionář podřizuje soudům běžně příslušným k řízení ve věcech týkajících se společnosti, pokud jde o všechny spory mezi akcionáři a společností nebo jejími orgány, je dostatečně určité ve smyslu článku 17 úmluvy, pokud je omezeno na spory vzniklé z právního vztahu vzniklého začleněním do společnosti.“

K otázce 2 písm. c)

Společnost Powell Duffryn a vláda Spolkové republiky Německo mají za to, že odpověď na tuto otázku musí být poskytnuta právem, které se vztahuje na dohodu o soudní příslušnosti.

Podle W. Petereita je patrné, že ustanovení o soudní příslušnosti pokrývá také smluvní povinnosti a povinnosti vyplývající z neplatnosti úpisu.

Komise připomíná, že tato otázka se týká především výkladu sporného ustanovení, jenž přísluší vnitrostátnímu soudu. Nicméně Komise je toho názoru, že vnitrostátní soud si přeje kladnou odpověď na tuto otázku, a položil proto související otázku, zda takto vyložený článek 4 stanov společnosti IBH je v souladu s článkem 17 úmluvy.

V tomto ohledu upřesňuje Komise, že nic nebrání tomu, aby dohoda o soudní příslušnosti měla zpětné účinky. Článek 4 schválený v červenci roku 1980 by tedy mohl být použit na úpis akcií, ke kterému došlo v roce 1979.

Konečně Komise má za to, že článek 4 se v zásadě vztahuje pouze na žaloby na zaplacení podané samotnou společností (čl. 62 první pododstavec AktG) a nikoli na žaloby podané věřiteli společnosti (čl. 62 druhý pododstavec AktG). Pokud, jako v projednávaném případě, je podána žaloba správcem konkursní podstaty, vzniká otázka, zda správce vykonává práva věřitelů nebo práva společnosti. Pokud vnitrostátní soud rozhodne, že správce konkursní podstaty jedná jménem společnosti, pak se ustanovení o soudní příslušnosti vztahuje na nároky jím vznesené.

Komise navrhuje tuto odpověď na otázku 2 písm. c):

„Článek 17 úmluvy nebrání tomu, aby do stanov akciové společnosti bylo zařazeno ustanovení, podle něhož jsou spory týkající se splacení dlužných částek společnosti podle smlouvy o úpisu akcií nebo týkající se vrácení neprávem vyplacených dividend společnosti podřízeny příslušnosti soudu, jemuž je podřízena společnost.“

Ve věci C-214/89, jejímž předmětem je žádost Oberlandesgericht Koblenz o rozhodnutí o předběžné otázce zaslaná Soudnímu dvoru podle Protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Soudním dvorem ve sporu vedeném u tohoto soudu mezi společností Powell Duffryn plc a Wolfgangem Petereitem o výkladu článku 17 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ve znění úmluvy o přistoupení z roku 1978,

SOUDNÍ DVŮR,

s ohledem na vyjádření předložená:

 za společnost Powell Duffryn plc Eckartem Wilckem, advokátem ve Frankfurtu nad Mohanem;

 za Wolfganga Petereita Karlem Otto Armbrüsterem, advokátem v Mainzu,;

 za německou vládu profesorem Christofem Böhmerem, jako zmocněncem;

 za Komisi Evropských společenství Fridrichem-Wilhelmem Albrechtem, právním poradcem, jako zmocněncem, za pomoci Wolfa-Dietricha Krauseho-Ablasse, advokátem v Düsseldorfu;

s přihlédnutím ke zprávě k jednání,

po vyslechnutí ústních vyjádření společnosti Powell Duffryn plc, Wolfganga Petereita a Komise zastoupené Henri Etiennem, hlavním právním poradcem, jako zmocněncem za pomoci Wolfa-Dietricha Krauseho-Ablasse na jednání konaném dne 15. října 1991,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 20. listopadu 1991,

vydává tento

Rozsudek

1 Usnesením ze dne 1. června 1989 doručeném Soudnímu dvoru dne 10. července 1989 Oberlandesgericht Koblenz položil podle Protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Soudním dvorem několik předběžných otázek týkajících se výkladu článku 17 této úmluvy ve znění úmluvy o přistoupení z roku 1978 (Úř. věst. č. L 304, s. 1, dále jen „Bruselská úmluva“).

2 Tyto otázky byly vzneseny v rámci sporu, v němž proti sobě stojí W. Petereit, jednající jako správce konkursní podstaty společnosti IBH-Holding AG v konkursu, a společnost Powell Duffryn plc (dále jen „Powell Duffryn“). Ze spisu vyplývá, že Powell Duffryn, společnost podle anglického práva, upsala akcie na jméno společnosti IBH-Holding AG (dále jen „IBH-Holding), akciové společnosti podle německého práva, při navýšení základního kapitálu této společnosti v září roku 1979. Dne 28. července 1980 se společnost Powell Duffryn zúčastnila jednání valné hromady společnosti IBH-Holding, během níž akcionáři schválili hlasováním zdviženou rukou rozhodnutí měnící stanovy společnosti IBH-Holding zejména zařazením následujícího ustanovení:

„Akcionář tím, že upisuje akcie nebo nabývá akcie či zatímní listy, se podřizuje, pokud jde o veškeré spory se společností nebo s jejími orgány, příslušnosti soudů běžně příslušných k řízení ve věcech týkajících se společnosti.“

3 V roce 1981 a v roce 1982 společnost Powell Duffryn upsala další akcie při následném navyšování základního kapitálu společnosti IBH-Holding a rovněž obdržela dividendy. V roce 1983 byla společnost IBH-Holding dána do konkursu a W. Petereit, jednající jako správce konkursní podstaty, podal žalobu u Landgericht Mainz a tvrdil, že společnost Powell Duffryn neuhradila vůči společnosti IBH-Holding platební závazky v hotovosti, jež byla povinna uhradit na základě navýšení základního kapitálu. Požadoval také vrácení dividend vyplacených, podle něho neprávem, společnosti Powell Duffryn.

4 Landgericht Mainz zamítl námitku nepříslušnosti vznesenou společností Powell Duffryn a tato společnost se pak odvolala k Oberlandesgericht Koblenz. Tento soud měl za to, že spor že se týká otázky výkladu článku 17 Bruselské úmluvy, přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:

„1) Představuje ustanovení obsažené ve stanovách akciové společnosti, podle něhož se akcionář tím, že upisuje akcie nebo nabývá akcie, podřizuje soudům, do jejichž příslušnosti běžně patří řízení ve věcech týkajících se společnosti, pokud jde o všechny spory se společností nebo jejími orgány, dohodu o soudní příslušnosti uzavřenou mezi akcionářem a společností ve smyslu článku 17 Bruselské úmluvy?
(Vede tato otázka k odlišné odpovědi, pokud akcionář upisuje sám akcie při navýšení základního kapitálu, nebo pokud nabývá již existující akcie?)

2) V případě kladné odpovědi na první otázku:

a) Splňuje úpis a předání akcií prostřednictvím písemného prohlášení o úpisu při navyšování základního kapitálu akciové společnosti podmínku písemné formy vyžadovanou čl. 17 prvním pododstavcem Bruselské úmluvy, pokud jde o ustanovení o soudní příslušnosti obsažené ve stanovách společnosti?

b) Vyhovuje ustanovení o soudní příslušnosti podmínce, podle níž musí být právní vztah, z něhož vzniknou spory, dostatečně určitý ve smyslu článku 17 Bruselské úmluvy?

c) Vztahuje se rovněž ustanovení o soudní příslušnosti obsažené ve stanovách na žaloby na zaplacení vzniklé ze smlouvy o úpisu akcií a na žaloby na navrácení neprávem vyplacených dividend?“

5 Pro podrobnější popis skutkových okolností sporu v původním řízení, průběhu řízení a písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru se odkazuje na zprávu k jednání. Tyto údaje ze spisu jsou dále převzaty pouze v míře nezbytné pro úvahy Soudního dvora.

K první otázce
6 V článku 17 Bruselské úmluvy je stanoveno, že pokud se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území smluvního státu, dohodly, že v již nastalém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud tohoto smluvního státu, je tento soud výlučně příslušný.

7 Je třeba přezkoumat, zda ustanovení o soudní příslušnosti vložené do stanov akciové společnosti představuje dohodu mezi společností a jejími akcionáři ve smyslu výše uvedeného článku 17.

8 V této souvislosti společnost Powell Duffryn zdůrazňuje, že ustanovení o soudní příslušnosti obsažené ve stanovách akciové společnosti nemůže představovat tuto dohodu, protože stanovy mají normativní charakter, který neponechává akcionáři žádnou možnost dojednat si jejich obsah; akcionář dokonce podstupuje riziko, že budou vložena ustanovení proti jeho výslovné vůli, pokud je taková možnost stanovena stanovami nebo použitelným vnitrostátním právem.

9 Naopak W. Petereit a Komise tvrdí, přičemž se opírají o německé právo, a zejména o ustanovení Aktiengesetz (německý zákon o akciových společnostech), že stanovy mají smluvní charakter, a tudíž že ustanovení o soudní příslušnosti v nich obsažené představuje dohodu ve smyslu článku 17 Bruselské úmluvy.

10 V tomto ohledu vyplývá ze srovnávacího přezkumu různých právních řádů smluvních států, že hodnocení povahy vztahů mezi akciovou společností a jejími akcionáři není vždy stejné. V určitých právních řádech jsou tyto vztahy hodnoceny jako smluvní a v ostatních státech jsou hodnoceny jako institucionální, normativní či jako vztahy sui generis.

11 Vzniká tedy otázka, zda pojem „dohoda o soudní příslušnosti“ použitý v článku 17 Bruselské úmluvy má mít nezávislý výklad, nebo má být považován za pojem odkazující k vnitrostátnímu právu jednoho či druhého dotčeného státu.

12 V této souvislosti je namístě zdůraznit, že, jak už Soudní dvůr rozhodl ve svém rozsudku ze dne 6. října 1976, Tessili v. Dunlop (12/76, Recueil 1976, s. 1473), žádná z těchto dvou voleb nevylučuje zcela tu druhou, neboť příslušný výběr může být učiněn pouze s ohledem na každé z ustanovení úmluvy, aby se této úmluvě zajistila plná účinnost s ohledem na cíle článku 220 Smlouvy o EHS.

13 Pojem „dohoda o soudní příslušnosti“ je určující pro udělení výlučné příslušnosti, odchylně od obecných pravidel o soudní příslušnosti, soudu smluvního státu, který strany určily. S ohledem na cíle a obecnou systematiku Bruselské úmluvy a za účelem zajištění, pokud možno, rovnosti a jednotnosti práv a závazků, které vyplývají z úmluvy pro smluvní státy a dotčené osoby, je tedy důležité nevykládat pojem „dohoda o soudní příslušnosti“ jako pouhý odkaz na vnitrostátní právo jednoho nebo druhého dotčeného státu.

14 Vzhledem k tomu, že takto Soudní dvůr rozhodl z obdobných důvodů, pokud jde zejména o pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“, jakož i jiné pojmy uvedené v článku 5 úmluvy, které slouží jako kritérium pro určení zvláštních příslušností (viz rozsudek ze dne 22. března 1983, Peters v. ZNAV, 34/83, Recueil 1983, s. 987, body 9 a 10), je třeba považovat pojem dohoda o soudní příslušnosti uvedený v článku 17 za nezávislý pojem.

15 V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr vyzvaný k výkladu pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ uvedeného v článku 5 úmluvy rozhodl, že povinnosti uložené osobě jako členu sdružení mají být považovány za smluvní povinnosti, neboť členství ve sdružení vytváří mezi sdruženými osobami úzké vazby stejného typu, jako jsou vazby, které se vytvářejí mezi smluvními stranami (viz výše uvedený rozsudek ze dne 22. března 1983, Peters, bod 13).

16 Stejně tak jsou vazby existující mezi akcionáři společnosti srovnatelné s vazbami, jež existují mezi smluvními stranami. Založení společnosti vyjadřuje totiž existenci společenství zájmů mezi akcionáři při sledování společného cíle. Aby byl tento cíl dosažen, je každý akcionář vybaven vůči ostatním akcionářům a orgánům společnosti právy a povinnostmi stanovenými ve stanovách společnosti. Z toho plyne, že pro účely uplatňování Bruselské úmluvy musí být stanovy považovány za smlouvu upravující zároveň vztahy mezi akcionáři a vztahy mezi nimi a společností, již tvoří.

17 Vyplývá z toho, že ustanovení o soudní příslušnosti obsažené ve stanovách akciové společnosti představuje dohodu ve smyslu článku 17 Bruselské úmluvy závaznou pro všechny akcionáře.

18 Nezáleží na tom, zda se akcionář, vůči němuž je ustanovení o soudní příslušnosti uplatňováno, postavil proti schválení tohoto ustanovení nebo se stal akcionářem až po schválení tohoto ustanovení.

19 Akcionář totiž, když se stává a když zůstává akcionářem společnosti, dává svůj souhlas s podřízením se veškerým ustanovením nacházejícím se ve stanovách společnosti a rozhodnutím přijatým orgány společnosti podle ustanovení platného vnitrostátního práva a stanov, i když s některými z těchto ustanovení nebo rozhodnutí nesouhlasí.

20 Odlišný výklad článku 17 Bruselské úmluvy by vedl ke zvýšení počtu zdrojů soudní příslušnosti, pokud jde o spory vzniklé ze stejného právního a skutkového vztahu mezi společností a jejími akcionáři, a byl by v rozporu se zásadou právní jistoty.

21 Z toho důvodu je namístě odpovědět na první otázku položenou vnitrostátním soudem tak, že ustanovení obsažené ve stanovách akciové společnosti a přijaté v souladu s ustanoveními použitelného vnitrostátního práva a těchto stanov, které určuje příslušnost soudu smluvního státu pro spory mezi společností a jejími akcionáři, představuje dohodu o soudní příslušnosti ve smyslu článku 17 Bruselské úmluvy.

K první části druhé otázky

22 Prostřednictvím první části druhé otázky se snaží vnitrostátní soud v podstatě zjistit, za jakých okolností vyhovuje ustanovení o soudní příslušnosti obsažené ve stanovách společnosti formálním podmínkám uloženým článkem 17 Bruselské úmluvy.

23 Podle článku 17 Bruselské úmluvy musí být dohoda o soudní příslušnosti uzavřena buď písemně, nebo ústně s písemným potvrzením, nebo v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem platným v tomto odvětví, které strany znají nebo musejí znát.

24 Jak Soudní dvůr rozhodl v rozsudku ze dne 14. prosince 1976, Estasis Salotti v. Rüwa, bod 7 (24/76, Recueil 1976, s. 1831), formální podmínky vyžadované článkem 17 mají za úkol zajistit, aby k souhlasu mezi stranami skutečně došlo.

25 Je třeba však zdůraznit, že situace akcionářů vzhledem ke stanovám společnosti – které vyjadřují existenci společenství zájmů mezi akcionáři při sledování společného cíle – je odlišná od situace uvedené ve výše uvedeném rozsudku - situace strany kupní smlouvy vzhledem ke všeobecným obchodním podmínkám.

26 Nejdříve je třeba poukázat na to, že v právních řádech všech smluvních států mají stanovy společnosti písemnou formu. Kromě toho v právu obchodních společností všech těchto států platí, že stanovy společnosti hrají zvláštní roli tím, že představují základní nástroj upravující vztahy mezi akcionářem a společností.

27 Dále, nezávisle na způsobu nabytí akcií, jakákoliv osoba, která se stává akcionářem společnosti, ví nebo je povinna vědět, že je vázána stanovami této společnosti a dodatky, které k nim byly připojeny orgány společnosti podle ustanovení použitelného vnitrostátního práva a stanov.

28 V důsledku toho, pokud stanovy společnosti obsahují ustanovení o soudní příslušnosti, má se za to, že se každý akcionář seznámil s tímto ustanovením a skutečně souhlasil s určením soudu, které je v ní uvedeno, jsou-li stanovy společnosti uloženy na místě, které je akcionáři přístupné, jako je sídlo společnosti, nebo nacházejí-li se ve veřejném rejstříku.

29 S ohledem na výše uvedené skutečnosti je namístě odpovědět na první část druhé otázky položené vnitrostátním soudem tak, že nezávisle na způsobu nabytí akcií musí být formální požadavky uložené článkem 17 považovány za splněné vůči každému akcionáři, pokud je ustanovení o soudní příslušnosti obsaženo ve stanovách společnosti a tyto stanovy jsou uloženy na místě, které je akcionáři přístupné, nebo se nacházejí ve veřejném rejstříku.

Ke druhé části druhé otázky

30 Podle článku 17 Bruselské úmluvy dochází k určení příslušnosti soudu za účelem řešení již nastalých sporů nebo budoucích sporů „z určitého právního vztahu“.

31 Tento požadavek směřuje k omezení dosahu platnosti dohody o soudní příslušnosti pouze na spory, které mají svůj původ v právním vztahu, v souvislosti s nímž byla tato dohoda uzavřena. Má za cíl zabránit tomu, aby strana byla překvapena tím, že určitému soudu budou určeny veškeré spory, které by vyvstaly ve vztazích, jež udržuje se svým smluvním partnerem, a které by měly původ v jiných vztazích, než je vztah, v souvislosti s nímž bylo dohodnuto určení soudu.

32 V tomto ohledu ustanovení o soudní příslušnosti obsažené ve stanovách společnosti vyhovuje tomuto požadavku, pokud se vztahuje na již nastalé spory nebo budoucí spory ze vztahů mezi společností a jejími akcionáři jako takovými.

33 Otázka, zda v daném případě má být ustanovení o soudní příslušnosti přisuzován takový dosah, je věcí výkladu, jenž přísluší rozhodnout vnitrostátnímu soudu.

34 Z toho důvodu je namístě odpovědět na druhou část druhé otázky položené vnitrostátním soudem tak, že podmínka dostatečně určitého charakteru právního vztahu, z něhož mohou vznikat spory ve smyslu článku 17, je splněna, pokud ustanovení o soudní příslušnosti obsažené ve stanovách společnosti může být vyloženo v tom smyslu, že se vztahuje na spory, v nichž proti sobě stojí společnost a její akcionáři jako takoví.

Ke třetí části druhé otázky

35 Třetí částí druhé otázky vnitrostátní soud usiluje v podstatě o to, aby zjistil, zda ustanovení o soudní příslušnosti uplatňované u tohoto soudu se vztahuje na spory, které mu jsou předloženy k rozhodnutí.

36 V této souvislosti je namístě připomenout, že výklad ustanovení o soudní příslušnosti uplatňovaného u vnitrostátního soudu náleží tomuto soudu.

37 Proto je třeba odpovědět na třetí část druhé otázky položené vnitrostátním soudem tak, že výklad ustanovení o soudní příslušnosti uplatňovaného u vnitrostátního soudu za účelem určení sporů, které spadají do jeho pole působnosti, náleží tomuto soudu.

K nákladům řízení

38 Výdaje vzniklé německé vládě a Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

o otázkách, které mu předložil Oberlandesgericht Koblenz usnesením ze dne 1. června 1989, rozhodl takto:

1) Ustanovení o soudní příslušnosti určující soud smluvního státu pro spory, v nichž proti sobě stojí akciová společnost a její akcionáři, obsažené ve stanovách této společnosti a schválené podle ustanovení použitelného vnitrostátního práva a samotných stanov, představuje dohodu o soudní příslušnosti ve smyslu článku 17 Bruselské úmluvy.

2) Nezávisle na způsobu nabytí akcií, formální požadavky uložené článkem 17 musejí být považovány za splněné vůči každému akcionáři, pokud je ustanovení o soudní příslušnosti obsaženo ve stanovách společnosti a tyto stanovy jsou uloženy na místě přístupném akcionáři nebo se nacházejí ve veřejném rejstříku.

3) Podmínka dostatečně určitého právního vztahu, z něhož mohou vzniknout spory, ve smyslu článku 17 je splněna, pokud ustanovení o soudní příslušnosti obsažené ve stanovách společnosti může být vyloženo v tom smyslu, že se vztahuje na spory, v nichž stojí proti sobě společnost a její akcionáři jako takoví.

4) Výklad ustanovení o soudní příslušnosti uplatňovaného u vnitrostátního soudu za účelem určení sporů, které patří do jeho pole působnosti, náleží tomuto soudu.

_____________________________________________________________________________