Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. ledna 1987 H. Shenavai proti K. Kreischerovi,
Recueil 1987, s. 239
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Landgericht Kaiserslautern – Německo.
Bruselská úmluva: místo plnění závazku
Předmět:
Výklad úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (JO L 299, s. 32) (dále jen „úmluva“)
předložená ve věci 266/85
1. Právní rámec
Úmluva stanoví v článcích 2 a 5 toto:
Čl. 2 odst. 1:
„S výhradou ustanovení této úmluvy budou osoby, které mají trvalé bydliště ve smluvním státě, žalovány bez ohledu na svoji státní příslušnost u soudů tohoto státu.“
Článek 5:
„Osoba, která má trvalé bydliště na území smluvního státu, může být v jiném smluvním státě žalována.
…“
Žalobce v původním řízení, H. Shenavai, je architektem v Rockenhausen (Spolková republika Německo). V roce 1983 podal u Amstegericht Rockenhausen žalobu proti žalovanému v původním řízení, K. Kreischerovi, na zaplacení odměny ve výši 4 984,51 DM (navýšené o úroky). Domnívá se, že mu uvedené odměny náleží z důvodu, že pro žalovaného, na základě úkolu, kterým byl v červnu 1982 ústně pověřen, vypracoval plány na výstavbu tří rekreačních obydlí poblíž Rockenhausen (v Bayerfeld). Žalovaný nejprve namítal místní nepříslušnost Amstegericht Rockenhausen s odvoláním na své bydliště v Nizozemsku jako místa plnění závazku zaplatit dluh. Mimo jiné popřel uzavření dotyčné dohody, a tudíž i existenci závazku zaplatit dluh.
Amstegericht Rockenhausen se mezitímním rozsudkem ze dne 16. března 1984 prohlásil místně nepříslušným, protože místem plnění závazku zaplatit dluh je bydliště zhotovitele, tj. v tomto případě Nizozemsko. H. Shenavai se proti tomuto rozsudku odvolal k Landgericht Kaiserslautern.
3. Předběžná otázka
Usnesením ze dne 5. března 1985, Landgericht Kaiserslautern rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující otázku:
„Je třeba pro určení místa plnění ve smyslu čl. 5 odst. 1 úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, rovněž i v případě žaloby na zaplacení odměny, podané architektem pověřeným pouze vypracováním projektu, přihlížet ke smluvnímu závazku, který je konkrétním předmětem žaloby (v tomto případě peněžitý dluh splatný v místě bydliště žalovaného), nebo k plnění charakteristickému pro danou smlouvu, z něhož vyplývá povaha smluvního vztahu jako celku (tedy sídlo kanceláře architekta nebo místo, v němž se nachází projektovaná stavba)?“
V předkládacím usnesení Landgericht Kaiserslautern uvedl, že v rámci ověření místní příslušnosti zamýšlí rozhodnout v německém právu spornou otázku o místě plnění smluv uzavřených s architektem ve prospěch místní příslušnosti soudu, kterému byl spor předložen, a to Amstegericht Rockenhausen. Za účelem určení této příslušnosti se tedy zohlední těžiště smluvního vztahu jako celku (sídlo kanceláře architekta, místo, v němž se nachází projektovaná stavba) a ne pouze závazek (zaplatit odměnu), který je předmětem žaloby.
Avšak Landgericht poznamenal, že mezinárodní příslušnost musí být přezkoumána dříve než místní příslušnost. Zejména v rozsudcích ze dne 6. října 1976 ( Tessili, 12/76 Recueil, s. 1473; De Bloos, 14/76 Recueil, s. 1497) a ze dne 4. března 1982 (Effer, 38/81, Recueil, s. 825) Soudní dvůr prohlásil, že je třeba zohlednit smluvní závazky, které jsou předmětem žaloby za účelem určení místa plnění ve smyslu čl. 5 odst. 1 úmluvy. Landgericht se však domnívá, že není jisté, zda tento výklad může být použit v případech, jako je projednávaný případ, a to tím spíše, že pro určení místní příslušnosti zamýšlí přihlédnout k charakteristickému plnění smlouvy.
4. Řízení
Předkládací usnesení bylo zapsáno v kanceláři Soudního dvora dne 30. srpna 1985.
V souladu s článkem 20 Protokolu o stanovách Soudního dvora EHS byla předložena písemná vyjádření K. Kreischerem, žalovaným v původním řízení, zastupovaným R. Langguthem a jeho společníky, advokáty v Kaiserslautern, vládou Spolkové republiky Německo, zastoupenou Christofem Böhmerem, jakožto zmocněncem, vládou Spojeného království, zastupovanou B. E. McHenrym, z Treasury Solicitor´s Department, vládou Italské republiky, zastoupenou L. F. Bravem, vedoucím právního oddělení diplomatických sporů, ve spolupráci s Oskarem Fiumarou, avvocato dello Stato, a Komisí Evropských společenství, zastoupenou Friedrichem Wilhelmem Albrechtem, členem její právní služby, ve spolupráci se Silviem Pierim, italským státním úředníkem, který byl dán Komisi k dispozici v rámci režimu výměny vnitrostátních úředníků.
Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústní části řízení bez dokazování.
II. Písemné připomínky předložené Soudnímu dvoru
K. Kreischer, žalovaný v původním řízení, podotýká, že s ohledem na rozsudek ze dne 6. října 1976 (De Bloos, 14/76, Recueil, s. 1497) závisí určení místa plnění ve smyslu čl. 5 odst. 1 úmluvy, i v synallagmatických smlouvách, na závazku, který je předmětem žaloby, a ne na smluvním vztahu jako celku. K tomu, aby byl soud, jemuž byl předán spor, příslušný, tudíž nestačí, že se místo plnění jakéhokoliv závazku vyplývajícího ze smluvního vztahu nachází v jeho obvodu.
Německá vláda nejprve předložila následující souhrn připomínek:
a) Znění čl. 5 odst. 1 úmluvy umožňuje považovat za „závazek“ jak závazek (hlavní), který je konkrétním předmětem žaloby, tak závazek charakteristický pro tuto smlouvu.
b) Tvůrci úmluvy vycházeli ze zásady, že je třeba zohlednit závazek (hlavní), který je konkrétním předmětem žaloby.
c) Cíl sledovaný čl. 5 odst. 1 úmluvy vede k restriktivnímu výkladu tohoto ustanovení a k tomu, že jako základ pro příslušnost soudu lze uznat pouze místo plnění, které je pro smlouvu charakteristické.
d) Toto hledisko nicméně není tak významné, aby nutilo nedbat zjevné vůle tvůrců úmluvy.
Německá vláda podotýká, že z přezkumu různých jazykových verzí znění čl. 5 odst. 1 úmluvy vyplývá, že pouze italské znění jednoznačně uvádí závazek, který je konkrétním předmětem žaloby – („luogo in cui l´obligazione dedotta in giudizio è stata o deve essere eseguita“ – místo, ve kterém závazek, který je předmětem sporu, byl nebo má být splněn). Oproti tomu německé, francouzské a nizozemské znění berou v úvahu závazek, aniž by ho upřesňovala jako závazek, který je předmětem soudního sporu. Podle německé vlády nelze pouze jednomu ze čtyř původních znění přikládat význam, jaký je třeba bez dalšího přikládat závěrům, které převažují nad jinými uznávanými metodami výkladu.
Zejména ze zprávy P. Jenarda o úmluvě (Úř. věst. 1979, C 59, s.1) (dále jen Jenardova zpráva) vyplývá, že tvůrci úmluvy (však) vycházeli z názoru, že je třeba zohlednit závazek, který je předmětem sporu. Tento názor je předně potvrzen skutečností, že Jenardova zpráva zdůrazňovala zejména význam soudu uvedeného v čl. 5 odst. 1 pro platební závazky („žaloby na zaplacení odměn“). Zadruhé, v průběhu jednání o vytvoření úmluvy byla projednávána otázka vzniku zvláštního soudu pro spory vzniklé na základě pracovních smluv. Pokud bylo úmyslem, aby úmluva stanovila pro pracovní smlouvy pouze jediný soud vztahující se k plnění, které je pro smlouvu charakteristické, bylo to zjevně proto, že tento soud nebylo možné obecně odvodit z pouhého znění čl. 5 odst. 1 úmluvy. Kromě toho, po předložení důvodů, kvůli kterým bylo od vytvoření smluvního soudu pro pracovní smlouvy upuštěno, Jenardova zpráva výslovně říká: Všeobecná ustanovení úmluvy budou účinná i pokud se týče pracovních smluv. Výraz „všeobecná ustanovení“ se však vztahuje pouze na výklad čl. 5 odst. 1 úmluvy na základě konkrétního závazku.
Pokud jde o teleologický výklad čl. 5 odst. 1, německá vláda zaprvé poznamenala, že spojení soudu místa s plněním, které je pro smlouvu charakteristické, může zajistit lepší rovnováhu při výběru soudu pro ty právní řády, ve kterých je místo plnění závazku zaplatit dluh v místě bydliště dlužníka (Spolková republika Německo, Francie, Belgie a Lucembursko). V mnoha případech má tedy věřitel při přijímaní opatření vůči dlužníkovi možnost výběru mezi soudem podle obecných pravidel čl. 2 odst. 1 a soudem místa plnění podle čl. 5 odst. 1 úmluvy. Zadruhé, z Jenardovy zprávy vyplývá, že jeden z rozhodujících důvodů pro přijetí čl. 5 odst. 1 úmluvy spočívá ve skutečnosti, že spor a soud, který ho má řešit, spolu úzce souvisí. Tyto úvahy jsou přesvědčivé pouze tehdy, pokud se zohlední plnění, které je pro smlouvu charakteristické, zejména proto, že zaplacení je velmi často odmítnuto z důvodu, že plnění, které je pro smlouvu charakteristické, je nedostatečné. Zjištění určená ke zhodnocení, do jaké míry je tento důvod opodstatněný, nemohou být provedena v místě závazku zaplatit dluh, ale pouze, alespoň obecně, v místě plnění, které je pro smlouvu charakteristické. Pouze v případě smluv, které ve své podstatě neobsahují charakteristické plnění (např. smlouvy o výměně), stále nalezneme více míst plnění.
Německá vláda dále poznamenává, že se často uvádí riziko rozdílných rozhodnutí jako nevýhoda distributivní metody, jednak protože různé soudy dospějí k odlišným skutkovým zjištěním, a jednak protože každý soud aplikuje své vnitrostátní soukromé právo při hodnocení dovolávaných smluvních práv. Toto riziko je zmírněno možností podat vzájemnou žalobu (čl. 6 odst. 3 úmluvy) a ustanoveními dohody, která se týkají souvisejících žalob podaných u soudů různých smluvních států (článek 22 dohody). Kromě toho by riziko rozdílných rozhodnutí existovalo také při zohlednění plnění, které je pro smlouvu charakteristické, protože soud uvedený v čl. 5 odst. 1 úmluvy není výlučný.
Závěrem se německá vláda domnívá, že úvahy ve prospěch toho, aby o věcech smluvních rozhodoval pouze jeden soud, nejsou natolik významné, aby bylo nutné jít nad rámec zjevné vůle tvůrců úmluvy, a že je tudíž nutné, i v projednávaném případě, zohlednit smluvní závazek (hlavní), který je předmětem žaloby.
Vláda Spojeného království úvodem podotýká, že považuje za vhodné, aby Soudní dvůr dal v projednávaném případě obecnou odpověď použitelnou na všechny smlouvy, jejichž předmětem je výdělečná činnost. Dále poznamenává, že hlavním cílem čl. 5 odst. 1 úmluvy je určit příslušnost soudů státu, který nejúžeji souvisí se smlouvou. Tento výklad je potvrzen rozsudkem ze dne 26. května 1982 (Ivenel 133/81 Recueil, s. 1891) a Jenardovou zprávou, která se bez bližšího určení v tomto ohledu vyjádřila, že předložení věci soudu státu, v jehož obvodu bylo plněno, představuje konkrétní výhodu.
Podle britské vlády má výklad čl. 5 odst. 1 úmluvy s ohledem na smlouvy, jejichž předmětem je výdělečná činnost, čtyři hlavní výhody, jelikož se vztahuje na charakteristický závazek dotyčné smlouvy:
a) vylučuje možnost existence rozdílných soudů příslušných ve věcech rozdílných žalob, které jsou založeny na stejném smluvním vztahu; b) tím, že stanoví soud ve smluvním státě, jehož právo je rozhodné pro smlouvu, tento výklad umožňuje větší soudržnost úmluvy s předpisy mezinárodního práva soukromého, které ve většině právních systémů určují právo rozhodné pro smlouvu. Kromě toho podle Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980, JO L 266 s. 1) nebylo-li zvoleno právo, jímž se má smlouva řídit, je rozhodným právem právo státu, s níž smlouva nejúžeji souvisí, a předpokládá se, že smlouva nejúžeji souvisí se státem, v němž má strana, která je povinna plnit předmět smlouvy v době uzavření smlouvy, své obvyklé bydliště; c) ustanovení čl. 5 odst. 1 úmluvy pak bude představovat skutečnou alternativu soudu místa bydliště žalovaného, jíž je soud obecně určený úmluvou; d) zamezuje situaci, kdy k určení příslušnosti dochází pouze na základě formulace žaloby. Pokud by tomu za daných okolností bylo jinak, byl by v případě, že se žalobce domáhá zaplacení dluhu, příslušný k rozhodnutí soud jednoho státu, a pokud se domáhá zaplacení téže částky z titulu náhrady škody za ukončení smlouvy, byl by příslušný k rozhodnutí soud jiného státu.
Italská vláda podotýká, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 26. května 1982 (Ivenel 133/81, Recueil, s. 1891) rozhodl případ, v němž se žaloba, která byla předložena soudu, opírá o rozdílné závazky vyplývající z pracovní smlouvy. Na základě předcházejících rozhodnutí, zejména rozsudků ze dne 6. října 1976 (De Bloos 14/76, Recueil, s. 1497), ze dne 17. ledna 1980 (Zelger 56/79, Recueil, s. 89) a ze dne 22. března 1983 (Peters 34/82, Recueil, s. 987), je pro určení místa plnění ve smyslu čl. 5 odst. 1 úmluvy v projednávané věci nutné vzít v úvahu smluvní závazek, který je předmětem žaloby. Podle italské vlády není pochyb o tom, že podle úmluvy nemá být zohledněno místo plnění smlouvy (neboť předpisy Společenství vylučují forum contractus jako základ pro určení soudní příslušnosti), nýbrž pouze místo plnění závazku, který je předmětem sporu. V projednávaném případě je zřejmě nezpochybnitelné, že závazkem, který je předmětem sporu, je závazek zaplatit dlužnou částku podle smlouvy o dílo (a nikoli podle pracovní smlouvy), a že pouze závazek tohoto druhu může být předmětem žaloby a podstatou práva, jehož se žalobce dovolává.
Komise Evropských společenství zkoumá především judikaturu Soudního dvora. Rozsudkem ze dne 6. října 1976 (Tessili 12/76, Recueil, s. 1473) Soudní dvůr rozhodl, že pojem „místo plnění“ uvedený v čl. 5 odst. 1 úmluvy není autonomním pojmem, nýbrž že odkazuje na pojem místa plnění určeného podle hmotného práva toho členského státu, jehož právo je rozhodné podle kolizní normy soudu, jemuž byla věc předložena. Toto rozhodnutí se opírá o rozdílnost mezi právními řády jednotlivých členských států v otázkách určení místa plnění smluvních závazků. Skutečnost, že takto určené místo plnění nemusí být nezbytně totožné pro všechny závazky vyplývající ze smlouvy, vychází z rozsudku ze dne 6. října 1976 (De Bloos 14/76, Recueil, s. 1497), ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že místo plnění závisí na smluvním závazku, který je předmětem žaloby. Soudní dvůr kromě toho v souladu s cílem úmluvy a ve snaze zabránit podání žaloby u příliš velkého počtu soudů rozhodl v tomtéž rozsudku, že místo plnění prvotního a původního závazku je určující, pokud se spor týká porušení nebo nesplnění několika závazků. Podle Komise Soudní dvůr správně neurčil jediné místo plnění pro každou smlouvu. Omezil se pouze na to, že odmítl přihlédnout k určitým místům plnění, která zohledňují vnitrostátní právní předpisy z toho důvodu, že byla určena v závislosti na vedlejších závazcích.
Soudní dvůr v rozsudku ze dne 26. května 1982 (Ivenel 131/81, Recueil, s. 1891) pokročil ještě dál a pokládá místo plnění charakteristického závazku za místo plnění veškerých smluvních závazků, a to i v případě, kdy rozhodné vnitrostátní právo stanoví různá místa plnění pro různé hlavní sporné smluvní závazky. Komise však usuzuje, že hlavní důvod, který vedl Soudní dvůr k uvedenému rozhodnutí, byla skutečnost, že dotyčná smlouva byla kvalifikována jako pracovní smlouva, čímž zdůvodňuje ochranu sociálně slabší strany.
V případě smlouvy uzavřené s architektem, jakož i v případě jiných smluv o poskytování služeb uzavřených s osobami vykonávajícími svobodná povolání, se však nejedná o sociální nerovnost. V důsledku toho nelze „ratio decidendi“ rozsudku Ivenel obdobně použít na projednávaný případ. Z Jenardovy zprávy kromě toho vyplývá, že úmluva i v případě smlouvy uzavřené s architektem ponechává vnitrostátním soudům možnost rozlišovat mezi dvěma různými místy plnění v závislosti na závazcích plnění a protiplnění; ve zprávě se uvádí zejména: „Soud místa plnění závazku má význam pro žaloby na zaplacení odměn: věřitel bude mít možnost volit mezi soudy státu, v němž má žalovaný bydliště, a soudem jiného státu, v jehož obvodu bylo plněno, zejména pokud podle rozhodného práva musí být závazek zaplatit plněn v místě poskytnutí služeb“.
Komise závěrem navrhuje následující odpověď:
„I v případě žaloby na zaplacení odměn podané architektem pověřeným pouze vypracováním projektu se termín „závazek“ uvedený v čl. 5 odst. 1 úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech vztahuje na smluvní závazek, který je předmětem žaloby, to je závazek zaplatit odměnu zhotoviteli díla. Místo plnění předmětného závazku je určeno v souladu s vnitrostátními právními předpisy, v závislosti na kolizních normách soudu, jemuž byla věc předložena.“
2. Tato otázka vyvstala v rámci sporu mezi H. Shenavaiem, architektem v Rockenhausen, Spolková republika Německo, a K. Kreischerem, bydlištěm v Geleen, Nizozemsko, ohledně úhrady odměny architektovi za vypracování plánů na výstavbu tří rekreačních obydlí poblíž Rockenhausen.
3. Amtsgericht Rockenhausen, u něhož byla žaloba podána, vyhověl námitce nepříslušnosti, vznesené K. Kreischerem, s odůvodněním, že místem plnění závazku vyplatit odměnu architektovi je bydliště klienta, které se v tomto případě nachází v Nizozemsku, a že podmínky požadované pro to, aby byl žalovaný žalován u německému soudu tudíž nebyly splněny.
4. Landgericht Kaiserslautern, k němuž H. Shenavai podal odvolání, se nejprve domníval, že podle německého práva je místem plnění smlouvy uzavřené s architektem místo, v němž sídlí kancelář architekta a v němž se nachází projektovaná stavba. Místo plnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy se tedy nachází v samém „těžišti“ smluvního vztahu.
5. Landgericht dodal, že není jisté, zda má být tentýž výklad použit na čl. 5 odst. 1 úmluvy vzhledem k tomu, že některé rozsudky Soudního dvora odvozují příslušnost v mezinárodních sporech od místa plnění smluvního závazku, který je předmětem žaloby, v tomto případě tedy závazek zaplatit odměnu. Za těchto okolností Landgericht považoval za nutné položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
6. Je namístě připomenout, že úmluva v článku 2 stanoví obecně platné pravidlo, podle něhož se příslušnost soudu řídí místem bydliště žalovaného, avšak v čl. 5 odst. 1 dodává, že ve věcech smluvních může být žalovaný žalován u soudu, v jehož obvodu se nachází místo plnění předmětného závazku.“ Jak Soudní dvůr poznamenal ve svém rozsudku ze dne 6. října 1976 (Tessili/Dunlop 12/76, Recueil, s. 1473), tato možnost volby byla zavedena s ohledem na skutečnost, že v některých případech existuje zvláště úzká vazba mezi sporem a soudem, který může být pověřen jejím posouzením za účelem efektivní organizace řízení.
7. Soudní dvůr ve stejném rozsudku uvedl, že otázka zjištění „místa plnění“ závazku se určuje v souladu s právem rozhodným pro sporný závazek podle kolizních norem soudu, jemuž byla věc předložena.
8. V jiném rozsudku ze dne 6. října 1976 (De Bloos/Bouyer 14/76, Recueil, s. 1497) Soudní dvůr poté, co připomněl, že cílem úmluvy je stanovit mezinárodní příslušnosti soudů smluvních států, usnadnit uznávání soudních rozhodnutí a zavést rychlé řízení pro zajištění výkonu rozhodnutí, měl za to, že uvedené cíle sebou nesou nezbytnost zamezit, pokud je to možné, situaci, kdy je v rámci jedné smlouvy dána příslušnost několika soudů a že čl. 5 odst. 1 úmluvy nelze vykládat tak, že se vztahuje na jakýkoliv závazek vyplývající z dotyčné smlouvy.
9. Soudní dvůr z výše uvedeného odvodil, že pro určení místa plnění ve smyslu výše uvedeného článku 5 je nutno zohlednit závazek odpovídající smluvnímu nároku, o který se opírá žaloba žalobce. Současně upřesnil, že v případech, kdy žalobce uplatňuje svůj nárok na náhradu škody nebo se dovolává ukončení smlouvy z důvodu protiprávního jednání druhého účastníka řízení, se jedná stále o závazek, který vyplývá ze smlouvy a jehož nesplnění se uplatňuje jako odůvodnění takových nároků.
10. Takto stanovené obecné pravidlo však připouští jisté výjimky, neboť „smluvní oblast“ zahrnuje velmi různorodé vztahy jak z hlediska jejich společenského významu, tak z hlediska dohodnutého plnění. Úmluva k této různorodosti přihlíží a stanoví jistá zvláštní pravidla, použitelná na stanovené smluvní vztahy. Například v článku 16 je stanovena výhradní příslušnost v oblasti nájmu nemovitostí.
11. Soudní dvůr po zvážení uvedených důvodů rozhodl v rozsudku ze dne 26. května 1982 (Ivenel/Schwab 133/81, Recueil, s. 1891), že v případě žaloby založené na různých závazcích vyplývajících z jedné a téže smlouvy o obchodním zastoupení, kterou vnitrostátní soud kvalifikoval jako pracovní smlouvu, je závazkem, ke kterému se má přihlížet ve smyslu čl. 5 odst. 1 úmluvy, závazek, který je charakteristický pro danou smlouvu a kterým je obvykle závazek vykonat práci.
12. Za těchto podmínek je nutno chápat otázku vznesenou vnitrostátním soudem v této věci jako otázku, jejímž účelem je zjistit, zda v případě sporu o úhradu odměny architektovi má být dodrženo obecné pravidlo vyplývající z výše uvedeného rozsudku De Bloos, podle něhož je nutno vzít v úvahu závazek, který je předmětem žaloby, nebo zda tento případ naopak vykazuje zvláštnosti obdobné těm, které byly dotčeny v rozsudku Ivenel.
13. Diskuse před Soudním dvorem se týkala nejen problému, zda pro stanovení závazku, ke kterému se má přihlížet, musí být zohledněna povaha sporné smlouvy, nýbrž i problému, který spočívá v existenci několika závazků, které jsou předmětem žaloby v rámci téhož sporu.
14. Ohledně prvního bodu doporučuje britská vláda zobecnění kritéria, k němuž Soudní dvůr přihlédl ve výše uvedeném rozsudku Ivenel v případě závislé práce a poukazuje na skutečnost, že toto kritérium by mělo jisté výhody, pokud by se použilo na všechny smlouvy o poskytování služeb svobodných povolání. Tento výklad čl. 5 odst. 1 úmluvy by umožnil zamezit situaci, kdy v různých smluvních státech existují soudy příslušné k rozhodování různých žalob na základě jedné a téže smlouvy, a současně by umožnil stanovit soud ve smluvním státě, jehož zákony jsou obvykle použitelné pro danou smlouvu. V takovém případě by další výhodou uvedeného výkladu bylo vytvoření skutečné alternativy soudu místa bydliště žalovaného, soud obecně určený v systému úmluvy.
15. Německá ani italská vláda, jakož ani Komise, toto stanovisko nesdílejí. Německá vláda připouští, že jisté argumenty svědčí ve prospěch jednoho soudu, zdůrazňuje však, že některé smlouvy jednak neobsahují charakteristická plnění, například jsou-li plnění obou smluvních stran rovnocenná, jako je tomu v případě směnných smluv, a jednak že úmyslem autorů úmluvy, soudě podle některých jazykových verzí dotyčného ustanovení, bylo přihlédnout při stanovení soudu místa plnění ke smluvnímu závazku, který je konkrétním předmětem žaloby.
16. V tomto ohledu je nutné především připomenout, že pracovní smlouvy a jiné smlouvy o závislé práci vykazují jisté zvláštnosti oproti ostatním smlouvám, i když se posledně jmenované smlouvy týkají poskytování služeb, vytvářejí totiž trvalou vazbu, která začleňuje pracovníka do určitého organizačního rámce chodu podniku nebo činnosti zaměstnavatele, a stanoví místo výkonu činnosti, které určuje používání ustanovení kogentních právních norem a kolektivních smluv. Soud v místě, kde má být plněn závazek, kterým se vyznačují takové smlouvy, se právě z důvodu těchto zvláštností zdá být nejvhodnější k rozhodování sporů ohledně jednoho či více závazků, které mohou vyplývat z uvedených smluv.
17. Pokud uvedené specifické zvláštnosti chybí, není nutno, ani předepsáno stanovit, který závazek je pro smlouvu charakteristický, a soustředit na místo jeho plnění soudní příslušnost, na základě místa plnění, při sporech ohledně všech smluvních závazků. Smlouvy jsou totiž ve své většině natolik rozmanité a početné, že toto kritérium by v těchto ostatních případech neumožnilo bezpečně určit soudní příslušnost, čemuž se právě úmluva snaží zamezit.
18. K nejistotě ohledně soudní příslušnosti u většiny smluv naopak nedochází, pokud se přihlíží pouze ke smluvnímu závazku, jehož plnění žaloba sleduje. Místo plnění závazku totiž obvykle představuje nejtěsnější vazbu mezi sporem a příslušným soudem, vazbu, která ve věcech smluvních odůvodňuje soud místa plnění závazku.
19. Je pravda, že toto pravidlo neřeší zvláštní případ, kdy se spor týká několika závazků vyplývajících z jedné a téže smlouvy, které jsou předmětem žaloby. V takovém případě se však soud, kterému byla věc předložena, při rozhodování o své příslušnosti bude řídit zásadou, že hlavní věc určuje věc vedlejší; jinak řečeno, při existenci několika závazků o soudní příslušnosti rozhoduje hlavní závazek. Tato zvláštnost se však neobjevuje v případě, na který se vnitrostátní soud odvolává ve své otázce .
20. Na položenou otázku je tedy namístě odpovědět tak, že pro určení místa plnění ve smyslu čl. 5 odst. 1 úmluvy je závazkem, ke kterému se má přihlížet ve sporu ohledně žaloby na zaplacení odměny podané architektem, jemuž bylo zadáno vypracování projektu na výstavbu obytných budov, smluvní závazek, který je konkrétním předmětem žaloby.
K nákladům řízení
21. Výdaje vzniklé vládám Spolkové republiky Německo, Spojeného království a Italské republiky, jakož i Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
o otázce, která mu byla předložena Landgericht Kaiserslautern, svým usnesením ze dne 5. března 1985, rozhodl takto:
Pro určení místa plnění ve smyslu čl. 5 odst. 1 úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve sporu ohledně žaloby na zaplacení odměny, podané architektem, jemuž bylo zadáno vypracování projektu na výstavbu obytných budov, je závazkem, ke kterému se má přihlížet, smluvní závazek, který je konkrétním předmětem žaloby.
_____________________________________________________________________________