Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61973C0152
Název:
Title:
Rozsudek ESD ze dne 12. února 1974
Věc č. 152/73
Giovanni Maria Sotgiu v. Deutsche Bundespost
Rozhodnutí o předběžné otázce
(1974) ECR 153 “Sotgiu”
Opinion of Mr Advocate General Mayras delivered on 5 December 1973.
Giovanni Maria Sotgiu v Deutsche Bundespost.
Reference for a preliminary ruling: Bundesarbeitsgericht - Germany.
Equality of treatment of workers coming from different Member
States.
Case 152-73.
Publikace:
Publication:
European Court Reports 1974 page 0153
Předmět (klíčová slova):
Keywords
Související předpisy:
Corresponding acts:
331968R1612
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Odkazy na další rozhodnutí ESD
· Komise v Itálie, ECJ rozhodnutí ze dne 30/09/1987
· Schumacker, Rs. 279/93, ECJ rozhodnutí ze dne 14/02/1995
· Komise v Luxemburg, C-473/94, ECJ rozhodnutí ze dne 02/07/1996
Plný text:
Fulltext:
Ne

Fakta:
Pan Giovanni Maria Sotgiu, italský státní příslušník byl zaměstnán jako odborný pracovník u společnost Deutsche Bundespost (Federální poštovní úřad Německa - German Federal Post Office). Jeho rodina nadále žila v Itálii. Mzda pana Sotgiu byla vyplácena v souladu s Kolektivní smlouvou o mzdách ze dne 6. ledna 1955. Dostával odlučné ve výši 7.50,-- DM za den, jako němečtí pracovníci zaměstnaní mimo domov. Podle pokynu Ministerstva vnitra ze dne 31. března 1965 bylo odlučné vyplácený pracovníkům zaměstnaným mimo místo svého bydliště na území Spolkové republiky zvýšeno na 10,-- DM za den. Nicméně, pracovníkům, kteří měli bydliště na počátku pracovního poměru v zahraničí, odlučné zůstalo ve výši 7.50,-- DM za den. Pan Sotgiu, jemuž bylo i nadále vypláceno odlučné v nižší sazbě, podal žalobu k Pracovnímu soudu, který podle čl. 177 Smlouvy ES postoupil Evropskému soudnímu dvoru tři otázky, (1) zda čl. 48(4) Smlouvy ES zakládá výjimku z Nařízení č. 1612/68, (2) zda-li odlučné tvoří “pracovní podmínku” ve smyslu čl. 7 (1) a (4) Nařízení č. 1612/68 a (3) zda článek 7 (1) a (4) zakazuje pouze rozdílné zacházení na základě státní příslušnosti, nebo také na základě místa pobytu.

Názor soudu a komentář:
V odpověď na uvedené dotazy poskytl ESD tři zásadní stanoviska k (1) výkladu čl. 48 (4) Smlouvy ES, (2) k výkladu Nařízení č. 1612/68 a (3) ke koncepci diskriminace. Článek 48 (4) Smlouvy zakládá výjimku ze zásady svobody pohybu pracovníků pokud jde o “zaměstnání ve veřejné správě”. Případ Sotgiu nastolil otázku mezí takové výjimky. Soud rozhodl, že výjimka musí být vykládána úzce a v rámci mezí účelu, který vyjímka sledovala. Soud došel k závěru, že pro tyto účely bylo dostačující poskytnout členským státům možnost omezit p ř í s t u p k zaměstnávání ve veřejné správě. Pokud jsou, však přijati, uplatní se obecná zásada rovnosti zacházení s pracovníky ve Společenství: “Samotný fakt, že byli přijati jasně ukazuje, že ty zájmy, které odůvodňují výjimky ze zásady nediskriminace umožněné článkem 48 (4) nehrají v daném případě žádnou roli.” (viz. také + Komise v. Itálie). Dále Soud rozhodl, že rozsah vyjímky dle článku 48(4) Smlouvy nezávisí na označení právního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnávající správou (pracovník, úředník, představitel), neboť taková označení se podle Soudu mohou v jednotlivých národních legislativách lišit, a tudíž se nemohou stát kriteriem pro výklad práva Společenství (viz. také + Komise v. Luxemburg) . Dále, Soud shledal, že odlučné, které je náhradou za nevýhody trpěné pracovníkem, který je oddělen od svého domova, představuje dodatkovou odměnu a jako takové je jednou z “ pracovních a zaměstnaneckých podmínek” ve smyslu čl. 7 Nařízení č. 1612/68.
Třetí stanovisko v rozhodnutí se týká koncepce rovnosti zacházení, rozvinuté Soudem. Evropský soudní dvůr vykládá čl. 7 Nařízení č. 1612/68 nikoli pouze jako zakazující otevřenou diskriminaci, ale také jako zakazující “všechny formy skryté diskriminace, která při aplikaci jiných kritérií diferenciace vede ve skutečnosti ke stejnému výsledku” (viz také + Schumacker). Pokyn Ministerstva vnitra ze dne 31. března 1965 by tak mohl být považován za diskriminační a v rozporu s Nařízením č. 1612/68, i když příslušným kritériem nebyla státní příslušnost. Soud rovněž poukázal na možnost ospravedlnění takové formy skryté diskriminace tím, že uvedl, že odlučné by mohlo být ospravedlněné, jestliže by byly “zohledňovány i objektivní rozdíly, které situaci pracovníků mohou ovlivnit podle toho, jestli místo bydliště na počátku zaměstnání se nachází na území dotyčného státu, nebo v zahraničí”. Proto rovnost v zacházení také zakazuje skryté formy diskriminace, avšak i taková diskriminace může být oprávněná, pokud kriterium diferenciace zohledňuje objektivní rozdíly.


Shrnutí (Summary of the Judgment):


Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):