Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. června 1981, Maria Salonia proti Giorgiovi Poidomanimu a France Baglieri, rozené Giglio (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunale civile v Raguse, Itálie), Věc 126/80, Recueil 1981, s. 1563
Klíčová slova:
Hospodářská soutěž: distribuce tisku a periodik
Předmět:
Rozhodnutí o předběžné otázce o výkladu článků 85 a 86 Smlouvy o EHS.
Skutkové okolnosti I – Skutkové okolnosti a písemná část řízení Žalobním návrhem ze dne 21.-22. září 1978 pohnala Maria Salonia k soudu Giorgia Poidomaniho a Franku Baglieri, rozenou Giglio, jakožto vlastníky distribučních skladů tisku a periodik v Raguse, z důvodu, že navzdory několika žádostem neuskutečnili dodávky novin a periodik jejímu podniku, a to i přesto, že žalobkyně je držitelkou řádného správního povolení pro maloobchodnímu prodej novin a periodik obecně. Žalobkyně se domnívala, že jednání žalovaných je zjevně protiprávní, a to z důvodu, že vykazuje charakteristické rysy případu nekalé soutěže ve smyslu článku 2598 občanského zákoníku, a žádala soud, kterému byla věc předložena, aby nařídil ukončení tohoto jednání dodáním novin podniku žalobkyně a aby uložil žalovaným náhradu škody, již žalobkyně utrpěla z důvodu odmítnutí dodávek. Žalovaní, kteří předstoupili před soud, skutečnosti zakládající žalobu proti nim nepopírají, avšak naproti tomu popírají protiprávnost svého jednání. Tvrdí totiž, že nebyli nijak povinni noviny dodávat, jelikož správní povolení poskytuje pouze možnost dodávky dostávat. Krom toho upřesňují, že vydavatelé dodávají pouze osobám, které s nimi naváží smluvní vztah, jenž je nejlépe popsán v celostátní dohodě a pravidlech upravujících další prodej deníků a periodik, která byla uzavřena dne 23. října 1974 mezi „Federazione Italiana Editori Giornali“ a „Federazione Sindacale Unitaria Giornalai“. Vysvětlují také, že dotyčná dohoda, která v obcích s počtem obyvatel vyšším než 2 500 zakazuje předávat publikace za účelem dalšího prodeje prodejcům bez průkazu vydaného meziregionální paritní komisí v souladu s touto dohodou, je zcela přípustná, jelikož ji rozhodnutí Corte di Cassazzione (kasačního soudu) označilo za smlouvu o uložení zboží, která se jako taková řídí zásadou svobodné volby. Vzhledem k tomu, že účastníci sporu zaujali tato stanoviska, soud domnívaje se, že právní úprava obsažená v dohodě je určující pro rozhodnutí a že vyvolává některé otázky týkající se výkladu článků 85 a 86 Smlouvy o EHS, přerušil usnesením ze dne 12. a 17. května 1980 řízení a požádal Soudní dvůr Evropských společenství, aby v souladu s článkem 177 Smlouvy o EHS rozhodl o těchto předběžných otázkách: „1. Představuje celostátní dohoda ze dne 23. října 1974 upravující další prodej deníků a periodik celostátní kartelovou dohodu o ochraně trhu distribuce a prodeje veškerých druhů vnitrostátního a zahraničního tisku, představuje porušení zákazu kartelových dohod stanoveného v článku 85 Smlouvy a vede k narušení podmínek hospodářské soutěže s ohledem na zvláštní úpravu přístupu k obchodu novinami, na požadované minimální nároky, na povinnosti a na sankce ukládané prodejcům? 2. Není uvedená dohoda neslučitelná s čl. 85 odst. 1 Smlouvy, a nevztahuje se tedy na ni zde uvedený zákaz, jelikož vede k diskriminaci prodejců i přes řádné povolení prodeje novin, které jim vydal příslušný správní orgán, a to pouze z důvodu, že si tito prodejci odmítají opatřit průkaz opravňující k výkonu dalšího prodeje, jehož vydání je dle ustanovení dohody samotné ponecháno pouze na volném uvážení meziregionálních paritních komisí (a nyní celostátní komise pro šíření deníků a periodik)? 3. Není touto dohodou dotčena volná hospodářská soutěž, ve které se počet prodejních míst tisku řídí volbou vyjádřenou spotřebiteli, stejně jako byla dotčena regulací trhu zavedenou nizozemským sdružením prodejců jízdních kol a podobného zboží, jejíž zásady a omezení jsou obdobou zásad a omezení v dohodě o denících a jež byla zakázána Komisí (rozhodnutí ze dne 2. prosince 1977, Úř. věst. L 20 ze dne 25. ledna 1978)? 4. Lze doložky o zákazu předávání zboží k prodeji, obsažené v článku 2 dotčené dohody a v článku 1 pravidel fungování paritních komisí, považovat za odpovídající objektivním kritériím a umožňující vyloučit veškerou svévoli a lze jim udělit výjimku podle čl. 85 odst. 3, právě v případě, že byly stanoveny proto, aby přispěly ke zlepšení distribuce? 5. Brání skutečnost, že jsou prodejci jako M. Salonia, kteří si neopatřili průkaz vyžadovaný touto dohodou, vyloučeni z dodávek, a že je tak tato kategorie osob zbavena možnosti opatřit si jakýmkoli způsobem zboží k prodeji, možnosti použít výjimku stanovenou v nařízeních č. 19 a 67, a pokud byla tato výjimka udělena, nepředstavuje to případ odnětí z toho plynoucího prospěchu? 6. Nepředstavuje jednání stanovené a upravené v dotčené dohodě zneužití dominantního postavení?“ V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložila vyjádření Komise Evropských společenství zastoupená Sergiem Fabrem, členem své právní služby, jako zmocněncem. Spisy, které předložily F. Baglieri a Federazione italiana editori giornali, nebyly přijaty, první z důvodu uplynutí lhůty stanovené v článku 20, druhý na základě skutečnosti, že Federazione italiana editori giornali nebyla účastníkem sporu v původním řízení. Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústního řízení bez předběžného dokazování. Vyzval nicméně Komisi, aby na jednání předložila statistické údaje o prodeji zahraničního tisku v Itálii od roku 1972. II – Vyjádření předložená podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS Komise nejprve zkoumá projednávanou věc s ohledem na italské právní předpisy v oblasti hospodářské soutěže. Italský občanský zákoník z roku 1942, který je v současné době v platnosti, neobsahuje ustanovení na ochranu zájmů soukromých osob vůči zájmům hospodářských subjektů, jak tomu je v případě antimonopolního práva v západních zemích. Pouze článek 2597 uvedeného zákoníku stanoví jakožto výjimku zásadu zákazu diskriminace, když uvádí, že „každá osoba, která provozuje podnik jako zákonný monopol, je povinna vyjednávat s jakoukoli osobou, která od ní požaduje poskytování služeb, jež jsou předmětem činnosti podniku, při dodržování zásady rovného zacházení“. Tento stav nebyl nijak změněn italskou ústavou z roku 1948, která byla přijata v době, kdy nebylo možné předvídat následující vývoj, který Itálii přivedl na úroveň nejvýznamnějších průmyslových zemí. Ústavní ustanovení se totiž otázkou hospodářské soutěže konkrétně nezabývají, zároveň ovšem umožňují zákonodárci vydávání právních předpisů v této oblasti, uzná-li to za vhodné. Žádný zákon, jehož záměrem by byla úprava hospodářské soutěže, však dosud do italského právního řádu zaveden nebyl. V současné době povolují italské právní předpisy veřejné moci zasáhnout do oblasti soukromého hospodaření z důvodů politických nebo sociálních, avšak naproti tomu se zdržují zásahů do vztahů mezi podnikateli, a v tomto ohledu úzkostlivě dodržují zásadu svobody soukromého podnikání. Za těchto podmínek není pravděpodobné, že žaloba navrhovatelky založená na článku 2598 občanského zákoníku převáží nad zásadou svobodné vůle při uzavírání smluv. I kdyby však byla tato žaloba založena na článku 2597, bylo by namístě poukázat na to, že v projednávané věci jde o faktický monopol, nikoli zákonný monopol, a že Corte Suprema di Cassazzione ve své judikatuře vždy vylučoval obdobné použití článku 2597. Na druhou stranu sporná dohoda nepochybně porušuje zásadu volného přístupu na trh, který je podle všeho zaručen článkem 41 ústavy. Je tedy potřeba vyslovit závěr, že za současného stavu italských právních předpisů a judikatury v oblasti hospodářské soutěže je řešení projednávaného případu obtížné. Když Komise přistupuje ke sporu z hlediska práva Společenství, poukazuje na to, že z jednotlivých otázek kladených předkládajícím soudem vyvstávají buď shodné nebo úzce provázané právní problémy, a že je tedy nutno zkoumat je společně. Zdůrazňuje, že použitelnost práva Společenství na projednávaný případ závisí na tom, jak bude znít odpověď na otázku, zda v Itálii uzavřená dohoda mezi vydavateli a distributory novin může ovlivnit obchod mezi členskými státy ve smyslu čl. 85 odst. 1 Smlouvy o EHS. Podle judikatury Soudního dvora nemůže být tato odpověď abstraktní, nýbrž je nutné zohlednit stávající nebo alespoň předvídatelné dopady omezení hospodářské soutěže na obchod uvnitř Společenství. Omezení, které ovlivňuje trh nevýznamně nebo neznatelně, se tedy vymyká zákazu stanovenému v čl. 85 odst. 1. Na druhou stranu nelze omezení posuzovat odděleně, nýbrž v každém případě s ohledem na celkovou situaci na dotčeném trhu, takže i nevýznamná dohoda může být v kontextu většího počtu totožných dohod týkajících se vysokého počtu subjektů na území téhož státu považována za dohodu, která může ovlivnit obchod mezi členskými státy. Dále je potřeba zdůraznit, že k tomu, aby byl čl. 85 odst. 1 použitelný, není nutné, aby se podniky provádějící omezení hospodářské soutěže nacházely v několika členských státech, protože rovněž podniky nacházející se v jediném členském státě mohou přímo ovlivnit obchod uvnitř Společenství, jak to vyplývá například z rozsudku vydaného Soudním dvorem ve věci 8/72 (Vereeniging van Cementhandelaren, Recueil 1972, s. 977). Aby se na dohodu vztahoval zákaz stanovený v čl. 85 odst. 1, musí být navíc jejím cílem nebo výsledkem „vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže“. Ani zde však nestačí jakékoli, jakkoli nevýznamné, ovlivnění. V několika rozhodnutích Komise i v judikatuře Soudního dvora se totiž objevuje myšlenka, že omezení hospodářské soutěže není zakázáno, pokud z důvodu nevýrazného postavení zúčastněných subjektů na trhu ovlivňuje trh tak málo, že je jeho dopad neznatelný. Komise vysvětluje, že se na základě této myšlenky pokusila přesně vymezit tento pojem „znatelný“. Za tímto účelem přijala některá kritéria, podle kterých se na dohodu uzavřenou mezi podniky ustanovení čl. 85 odst. 1 nevztahují, jestliže výrobky, jichž se dohoda týká, nepředstavují v té části trhu, kde má účinek, více než 5 % objemu obchodu a jestliže celkový roční obrat podniků účastnících se dohody nepřesahuje 15 milionů účetních jednotek nebo u dohod mezi obchodními podniky 20 milionů účetních jednotek. Komise zveřejnila tato kritéria ve sdělení ze dne 27. května 1970 (Úř. věst. C 64, 2. 6. 1970) o dohodách nízkého významu, na něž se nevztahují ustanovení čl. 85 odst. 1 Smlouvy o EHS. Je však zřejmé, že tato kritéria mohou být pouze orientační. Nelze totiž vyloučit, že ve zvláštních případech dohoda překračující výše uvedená množstevní omezení neovlivňuje znatelně obchod uvnitř Společenství, ani hospodářskou soutěž, zatímco dohoda nízkého významu by takový účinek mít mohla. Dohoda, která je předmětem sporu v původním řízení, tedy celostátní dohoda a pravidla upravující další prodej deníků a periodik, je typickou vzájemnou výhradní dohodou, a jako na takovou se na ni nepochybně vztahuje zákaz stanovený v čl. 85 odst. 1. Je ostatně vyloučeno posuzovat možnost udělit této dohodě výjimku ve smyslu čl. 85 odst. 3 vzhledem k tomu, že nebyla nikdy oznámena. Věc však není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. Především, ačkoli je pravda, že dohodou vzniká monopol na prodej tisku (výrazem „noviny“ se totiž rozumí nejen deníky, ale rovněž periodika všeho druhu), se ve skutečnosti jedná pouze o tisk italský. Z důvodu nízké poptávky po zahraničních novinách v Itálii však zahraniční vydavatelé nemají zájem založit vlastní distribuční síť a raději využívají běžnou stávající distribuční síť, takže v praxi omezením vyplývajícím z dohody podléhá i zahraniční tisk. Je tedy potřeba zjistit, zda je toto narušení obchodu zahraničním tiskem v Itálii znatelné, či nikoli. Ačkoli se kategorie zúčastněných osob shodují v tom, že současný systém nestačí k zajištění vyhovujícího rozvoje prodeje, je obtížné vyčíslit nárůst, který by pro italský tisk mohlo znamenat uvolnění tohoto systému nebo zvýšení počtu prodejních míst, a především vyčíslit nárůst, který by toto mohlo znamenat pro tisk zahraniční, jehož nákup uspokojuje velmi různé potřeby. V každém případě není možné tvrdit, že mezi prodejem italských novin a prodejem zahraničních novin je vztah úzké závislosti. I kdyby bylo možné pro každý stát Společenství vypočítat stávající vztah mezi prodejem vnitrostátních novin a prodejem zahraničních novin, zjištěné rozdíly v procentuálních podílech by neumožňovaly signifikantní srovnání, vzhledem k tomu, že každý vnitrostátní trh se vyznačuje vlastními charakteristickými rysy (například v Belgii se ve francouzsky hovořící části země prodává mnoho francouzských novin, zatímco v části hovořící nizozemsky se nizozemský tisk prakticky neprodává). Za takového stavu je dosti těžké určit, zda omezení obchodu novinami a periodiky uvnitř Společenství, zavedené spornou dohodou, lze považovat za znatelné, nebo nikoli. Pokud by to vnitrostátní soud považoval za vhodné, mohl by případně nařídit odborný posudek. Dle názoru Komise by s ohledem na zvláštní situaci trhu zahraničního tisku v Itálii mohl mít procentuální podíl nižší než 5 % na obchod uvnitř Společenství znatelný dopad. Na trhu, který je již sám o sobě problematický, může totiž byť i mírné narušení hospodářské soutěže způsobit, že se někteří podnikatelé jednoduše rozhodnou na tento trh nevstoupit. Za těchto okolností mají podnikatelé sklon přijmout podíl na trhu, který získali, a nesnažit se o jeho rozšíření, což by od nich vyžadovalo nadměrné úsilí, jež se nevyplatí. Z toho tedy vyplývá, že i nepatrné omezení může trh znatelně ovlivnit. Zbývá ještě zabývat se otázkou položenou v předkládacím usnesení, která se týká možnosti udělit dohodě výjimku stanovenou nařízeními č. 19/65 a 67/67. Z těchto dokumentů vyplývá, že jedna z podmínek udělení výjimky je to, že dohoda byla uzavřena mezi dvěma podniky. V projednávaném případě nelze ani s pomocí extenzivního výkladu tvrdit, že „Federazione italiana editori giornali“ a „Federazione sindacale unitaria giornalai“ je nutno považovat každou za jediný podnik. Dohoda uzavřená mezi několika podniky má vždy větší hospodářský význam, a nemůže tedy spadat do kategorie dohod, o nichž lze předpokládat, že neporušují Smlouvu. Použití čl. 1 odst. 2 nařízení č. 67/67 je krom toho vyloučeno, i když se jedná o dohodu, jejímiž účastníky jsou podniky jednoho členského státu a která se týká dalšího prodeje výrobků uvnitř tohoto státu, protože tato dohoda ovlivňuje obchod mezi členskými státy. Komise konečně vylučuje, že by dotčené dohodě mohla být udělena výjimka jakožto dohodě nízkého významu. I když Komise za současného stavu nedokáže množstevně vymezit omezení za účelem použití podílu obratu, má za to, že vzhledem ke zvláštní povaze věci může být znatelný podíl nižší než podíl stanovený ve sdělení ze dne 27. května 1970. Na základě předcházejících úvah má Komise za to, že na otázky položené soudem v Raguse lze odpovědět takto: „Na celostátní dohodu a pravidla upravující další prodej deníků a periodik, uzavřenou v Římě dne 23. října 1974 mezi ‚Federazione italiana editori giornali‘ a ‚Federazione sindacale unitaria giornalai‘, se zákaz stanovený v čl. 85 odst. 1 Smlouvy může vztahovat pouze v případě, pokud znatelně ovlivňuje obchod zahraničním tiskem v Itálii. Za současného stavu Komise nedokáže stanovit, zda je toto omezení znatelné, či nikoli. Vzhledem k výše uvedenému má Komise s ohledem na zvláštní povahu trhu zahraničního tisku v Itálii v každém případě za to, že podíl nižší než 5 % lze (na rozdíl od toho, co je stanoveno v jejím sdělení o dohodách nízkého významu ze dne 2. června 1970) považovat za znatelný. V každém případě se na dotyčnou dohodu nevztahují případy blokových výjimek, které stanoví nařízení č. 19/65 a 67/67. Krom toho dohoda nemůže být předmětem prohlášení o neúčinnosti stanoveného v čl. 85 odst. 3 Smlouvy, protože nejsou splněny podmínky pro použití uvedeného odstavce 3.“ III – Ústní část řízení Ústní vyjádření F. Baglieri zastoupené Riccardem Luzzattem z advokátní komory v Miláně a Komise Evropských společenství zastoupené Sergiem Fabrem, členem její právní služby, jako zmocněncem, byla vyslechnuta na jednání dne 3. února 1981. Franca Baglieri má za to, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Soudnímu dvoru Tribunale civile v Raguse, je nepřípustná. Předně poznamenává, že v rámci sporu projednávaného před uvedeným soudem nelze nalézt žádnou otázku práva Společenství. I za předpokladu, že by dohoda uzavřená dne 23. října 1974 mezi vydavateli novin a distributory mohla vyvolávat pochyby, pokud jde o její slučitelnost s právem Společenství, nic to nemění na skutečnosti, že žádný z účastníků sporu se na tuto dohodu neodvolával na podporu svých návrhových žádání. Dohoda byla totiž zmíněna žalovanými výhradně pro připomenutí, že jim vůči žalobkyni neukládá žádnou povinnost dodávek, a že tedy nemá žádný význam pro účely řešení sporu. Dále uvádí, že předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby se vyjádřil k dohodě, jejíž smluvní strany nejsou účastníky původního sporu, ani nemohly do tohoto sporu vstoupit jako vedlejší účastníci. Vzhledem k tomu, že se smluvní strany dohody nemohou účastnit ani řízení před Soudním dvorem, nemají žádnou možnost uplatňovat svá stanoviska ke slučitelnosti této dohody s ustanoveními práva Společenství. Srovnatelnou situaci vzal Soudní dvůr v úvahu ve věci Foglia proti Novello, kdy žádost o rozhodnutí o předběžné otázce správně prohlásil za nepřípustnou. Konečně upozorňuje, že kdyby Soudní dvůr o otázkách, které mu byly položeny, rozhodnout měl, jeho rozhodnutí by v každém případě bylo inutiliter data. Je totiž namístě znovu zdůraznit, že řešení sporu nezávisí na posouzení dohody z roku 1974 z hlediska práva Společenství. Tato dohoda již navíc v době rozhodné z hlediska skutkových okolností případu nebyla v platnosti, jelikož ji dne 11. května 1976 Federace prodejců novin s účinností ode dne 31. března 1977 vypověděla. Franca Baglieri se však otázkami položenými předkládajícím soudem pro všechny případy zabývá. Podle jejího názoru je podstatou těchto otázek to, zda se na dohody mezi podniky, které všechny přísluší k témuž členskému státu, vztahuje článek 85 Smlouvy o EHS. Z několika ustanovení nařízení č. 17/62 a 67/67 lze vyvodit, že se na tyto dohody obvykle nahlíží tak, že nemohou obchod mezi členskými státy ovlivnit. Za výjimečných okolností se však může stát, že nepříznivý dopad na obchod uvnitř Společenství mají i dohody omezené na podniky jednoho členského státu. Tak tomu není v případě dotčené dohody, která se vztahuje výlučně na italské tiskoviny distribuované v Itálii a neobsahuje žádné pravidlo týkající se distribuce zahraničních tiskovin, jež jsou ostatně uváděny na trh v souladu s jinými systémy. Systém vymezený dohodou z roku 1974 tedy nemůže nijak narušovat obchod mezi členskými státy. Případný vliv tohoto systému na prodej zahraničních novin v Itálii byl Komisí uveden jen jako teoretická možnost a není nijak doložen. Komise Evropských společenství nejprve jakožto odpověď na otázku položenou Soudním dvorem předkládá dvě tabulky týkající se celkového obratu italských vydavatelů novin v letech 1972 až 1979 a dovozu zahraničních novin do Itálie v letech 1972 až 1977. Dále Komise konstatuje, že dohoda ze dne 23. října 1974 pozbyla platnosti a byla nahrazena novou dohodou, která již neobsahuje omezující doložky, jež byly součástí předchozí dohody. Navzdory této skutečnosti si však lze klást otázku, zda během doby své platnosti nemohla dřívější dohoda byť i nepřímo narušit prodej zahraničního tisku v Itálii. Poté, co služby Komise provedly v říjnu 1980 šetření, dospěla Komise k závěru, že poptávka po zahraničních novinách v Itálii není elastická a že vstup nové dohody o distribuci v platnost nevyvolal změnu v objemu prodeje. Vzhledem k tomu, že jde o velmi malý a omezený trh, lze se domnívat, že by se zvýšení počtu prodejních míst nijak neprojevilo nárůstem prodeje zahraničních periodik a novin v Itálii. Za těchto okolností je namístě vyslovit závěr, že dohoda ze dne 24. října 1974 nezapříčinila ani v nejmenším omezení prodeje zahraničního tisku v Itálii. Pokud jde o přípustnost žádosti, má Komise za to, že podle ustálené judikatury Soudní dvůr má rozhodnout o otázkách, které mu předkládající soud považoval za nutné pro vyřešení sporu položit. Generální advokát předložil své stanovisko na jednání dne 25. března 1981.
Právní otázky:
1 Usnesením ze dne 12. května 1980 doručeným Soudnímu dvoru dne 27. května 1980 položil Tribunale civile di Ragusa na základě článku 177 Smlouvy o EHS několik předběžných otázek týkajících se výkladu ustanovení Smlouvy v oblasti hospodářské soutěže, zejména pak článku 85, aby byl schopen posoudit slučitelnost některých podmínek obsažených v „Celostátní dohodě upravující další prodej deníků a periodik“ (dále jen „celostátní dohoda“), uzavřené dne 23. října 1974 mezi ‚Federazione italiana editori giornali‘ a ‚Federazione sindacale unitaria giornalai‘, s požadavky Smlouvy. 2 Tyto otázky vyvstaly během sporu mezi držitelem správní koncese pro maloobchodní prodej novin a periodik obecně a majiteli distribučních skladů tisku v Raguse, který se týkal odmítnutí posledně jmenovaných dodávat v roce 1978 uvedenému držiteli noviny a periodika. 3 Na podporu svého odmítnutí majitelé distribučních skladů tvrdili, že nejsou povinni dodávat noviny a periodika držitelům správní koncese pro maloobchodní prodej, jelikož tato koncese poskytuje oprávněné osobě pouze možnost dodávky dostávat. Tvrdili, že v té době se systém distribuce novin a periodik v Itálii řídil výše uvedenou celostátní dohodou a že žalobkyně v původním řízení nesplňovala ustanovení článku 2 uvedené dohody. V tomto ohledu zdůraznili, že dle této dohody mohou vydavatelé v obcích s počtem obyvatel vyšším než 2 500 předávat publikace za účelem prodeje pouze držitelům živnostenského průkazu vydaného meziregionální paritní komisí, který je opravňuje dostávat od distributorů publikace určené k prodeji. 4 Tribunale civile di Ragusa, kterému byl spor předložen v prvním stupni, měl na základě rozsudku Corte di cassazione č. 2387 ze dne 4. září 1962 za to, že uvedená pravidla nejsou v rozporu s italskými vnitrostátními právními předpisy, zejména pak s ustanoveními článku 2598 občanského zákoníku. Nevyloučil však, že by se podmínky celostátní dohody, jež zakazují vydavatelům novin a periodik dodávat tyto výrobky prodejcům, kteří nezískali živnostenský průkaz, mohly ukázat jako neslučitelné s pravidly hospodářské soutěže stanovenými Smlouvou o EHS, a za účelem objasnění tohoto bodu předložil Soudnímu dvoru tyto otázky: