Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. února 1998, Lisa Jacqueline Grant proti South-West Trains Ltd, věc C-249/96, Recueil 1998, s. I-0621
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Industrial Tribunal, Southampton – Spojené Království. Rovné zacházení pro muže a ženy. Odepření slev jízdného osobám stejného pohlaví žijícím ve společné domácnosti.
Předmět:
Výklad článku 119 Smlouvy o ES, směrnice Rady 75/117/EHS ze dne 10. února 1975 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy (Úř. věst. L 45, s. 19) a směrnice Rady 76/207/EHS ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky (Úř. věst. L 39, s. 40).
Odůvodnění:
1 Rozsudkem ze dne 19. července 1996, došlým kanceláři Soudního dvora dne 22. července 1996, položil Industrial Tribunal Southampton na základě článku 177 Smlouvy o ES šest předběžných otázek týkajících se výkladu článku 119 téže smlouvy, směrnice Rady 75/117/EHS ze dne 10. února 1975 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy (Úř. věst. L 45, s. 19), a směrnice Rady 76/207/EHS ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky (Úř. věst. L 39, s. 40).
2 Tyto otázky byly vzneseny v rámci sporu mezi J. Grant a jejím zaměstnavatelem, South-West Trains Ltd (dále jen „SWT“), ohledně zamítnutí SWT přiznat partnerce J. Grant slevy jízdného.
3 Paní J. Grant je zaměstnankyní SWT, železniční společnosti v regionu Southampton.
4 Článek 18 její pracovní smlouvy pod názvem „Výhody poskytované v dopravě“ stanoví toto:
Slevy jízdného se poskytují pro „common law opposite sex spouse“ (výraz obvykle používaný k označení osob opačného pohlaví žijících ve společné domácnosti) pracovníka… po předložení čestného prohlášení, že mezi nimi existuje smysluplný vztah po dobu dvou nebo více let…“.
7 Na základě uvedených ustanovení J. Grant dne 9. ledna 1995 požádala o poskytnutí slev jízdného pro svou partnerku, s níž, jak prohlásila, udržuje smysluplný vztah po dobu více než dvou let.
8 SWT odepřela poskytnout požadované zvýhodnění s odůvodněním, že v případě nesezdaných osob lze poskytnout slevy jízdného pouze pro partnera opačného pohlaví.
9 Paní J. Grant nato podala proti společnosti SWT žalobu u Industrial Tribunal Southampton, v níž tvrdila, že odepření poskytnout zvýhodnění představuje diskriminaci na základě pohlaví, která je v rozporu s Equal Pay Act (zákon o rovné odměně za práci), s článkem 119 Smlouvy a/nebo se směrnicí 76/207. Uplatňovala zejména, že její předchůdce na stejném místě, muž, který prohlásil, že měl smysluplný vztah s ženou po dobu delší dvou let, požíval zvýhodnění, která jí byla odepřena.
10 Industrial Tribunal usoudil, že je konfrontován s problémem, zda odepření poskytnout sporná zvýhodnění z důvodu sexuální orientace zaměstnance je „diskriminací na základě pohlaví“ ve smyslu článku 119 Smlouvy a směrnic o rovném zacházení pro muže a ženy. Poukázal na to, že zatímco některé soudy ve Spojeném království vydaly rozhodnutí se zápornou odpovědí na tuto otázku, rozsudek Soudního dvora ze dne 30. dubna 1996, P v. S (C-13/94, Recueil, s. I-2143) naproti tomu potvrdil „přesvědčivým způsobem myšlenku, že diskriminace na základě sexuální orientace“ [je] protiprávní“.
11 Z uvedených důvodů položil vnitrostátní soud Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:
2) Zahrnuje „diskriminace na základě pohlaví“ uvedená v článku 119 diskriminaci na základě sexuální orientace dotyčného zaměstnance?
3) Zahrnuje „diskriminace na základě pohlaví“ uvedená v článku 119 diskriminaci na základě pohlaví partnera dotyčného zaměstnance?
4) Je-li odpověď na první otázku kladná, požívá zaměstnanec, jemuž jsou takové slevy odepřeny, práva Společenství, které může přímo uplatnit vůči svému zaměstnavateli?
5) Je takové odepření v rozporu s ustanoveními směrnice Rady 76/207?
6) Je přípustné, aby zaměstnavatel odůvodnil takové odepření tím, že prokáže, že a) účelem dotyčných slev je poskytnout zvýhodnění sezdaným partnerům nebo partnerům v postavení rovnocenném postavení sezdaných partnerů a b) že vztahy mezi osobami stejného pohlaví žijícími v nemanželském soužití tradičně nebyly a obecně nejsou společností považovány za rovnocenné manželství, spíše než tím, že by se dovolával hospodářského nebo organizačního důvodu v souvislosti sdotyčným zaměstnáním?“
13 Úvodem je třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že slevy jízdného poskytované zaměstnavatelem jeho bývalým zaměstnancům, jejich partnerům nebo jimi vyživovaným osobám z důvodu jejich zaměstnání, jsou součástí „odměny“ ve smyslu článku 119 Smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. února 1982, Garland, 12/81, Recueil, s. 359, bod 9).
14 V projednávané věci je nesporné, že slevy jízdného poskytované zaměstnavatelem na základě pracovní smlouvy ve prospěch manžela (manželky) nebo osoby opačného pohlaví, se kterou pracovník udržuje trvalý nemanželský vztah, spadají do působnosti článku 119 Smlouvy. Takové zvýhodnění tedy nespadá do působnosti směrnice 76/207, zmíněné v páté otázce, kterou položil předkládající soud (viz rozsudek ze dne 13. února 1996, Gillespie a další, C-342/93, Recueil, s. I-475, bod 24).
15 Ze znění ostatních otázek a z odůvodnění rozsudku předkládajícího soudu vyplývá, že se vnitrostátní soud táže, zda odepření zaměstnavatele poskytnout slevy jízdného ve prospěch osoby stejného pohlaví, se kterou pracovník udržuje trvalý vztah, představuje diskriminaci zakázanou článkem 119 směrnice 75/117, jsou-li takové slevy poskytovány ve prospěch manželky pracovníka (manžela pracovnice) nebo ve prospěch osoby opačného pohlaví, s níž pracovník udržuje trvalý nemanželský vztah.
16 Paní J. Grant má v první řadě za to, že takové odepření představuje diskriminaci přímo založenou na pohlaví. Uplatňuje, že její zaměstnavatel by býval přijal odlišné rozhodnutí, kdyby dotčené zvýhodnění ve sporu v původním řízení požadoval muž, který žije se ženou, a nikoli žena, která žije se ženou.
17 V tomto ohledu J. Grant tvrdí, že pouhá skutečnost, že pracovník, který byl předtím zaměstnán na jejím místě, slevy jízdného pro svou partnerku obdržel, aniž by s ní byl ženatý, je dostačující ke zjištění přímé diskriminace na základě pohlaví. Jestliže pracovnice nepožívá stejných zvýhodnění jako pracovník, přičemž vše ostatní je stejné, je podle J. Grant obětí diskriminace na základě pohlaví (tzv. přístup „jediného rozlišovacího prvku“ „but for test“).
18 Paní J. Grant dále tvrdí, že takové odepření představuje diskriminaci na základě sexuální orientace, která je zahrnuta v pojmu „diskriminace na základě pohlaví“ uvedeném v článku 119 Smlouvy. Podle jejího názoru má rozdílné zacházení na základě sexuální orientace původ v předsudcích týkajících se sexuálního nebo emocionálního chování osob určitého pohlaví a je ve skutečnosti založeno na pohlaví těchto osob. Dodává, že takový výklad vyplývá z výše uvedeného rozsudku P. v. S. a odpovídá jak usnesením a doporučením přijatým orgány Společenství, tak vývoji mezinárodních norem v oblasti lidských práv a vnitrostátních norem v oblasti rovného zacházení.
19 Paní J. Grant konečně tvrdí, že odepření poskytnout jí zvýhodnění není objektivně odůvodněno.
20 SWT, jakož i francouzská vláda a vláda Spojeného království, mají za to, že odepření takového zvýhodnění, jako je zvýhodnění dotčené ve sporu v původním řízení, není v rozporu s článkem 119 Smlouvy. V prvé řadě uplatňují, že výše uvedený rozsudek ve věci P. v. S., který se omezuje na případy změny pohlaví, pouze nahlíží na diskriminaci na základě změny pohlaví osoby jako na rovnocennou diskriminaci na základě příslušnosti osoby k určitému pohlaví.
21 Dále tvrdí, že rozdílné zacházení, na které si J. Grant stěžuje, není založeno na její sexuální orientaci nebo náklonnosti, nýbrž na skutečnosti, že nesplňuje podmínky stanovené podnikovými předpisy.
22 Konečně, podle jejich názoru není diskriminace na základě sexuální orientace „diskriminací na základě pohlaví“ ve smyslu článku 119 Smlouvy nebo směrnice 75/117. V tomto ohledu se odvolávají zejména na znění a cíle uvedeného článku, na nedostatečnou shodu mezi členskými státy ohledně toho, zda trvalé vztahy mezi osobami stejného pohlaví lze považovat za rovnocenné trvalým vztahům mezi osobami opačného pohlaví, na chybějící ochranu těchto vztahů na základě článku 8 nebo 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. listopadu 1950 (dále jen „úmluvy“), jakož i na neexistenci z toho vyplývající diskriminace ve smyslu článku 14 téže úmluvy.
23 Komise rovněž soudí, že odepření poskytnout J. Grant zvýhodnění není v rozporu s článkem 119 Smlouvy, ani se směrnicí 75/117. Podle jejího názoru diskriminaci na základě sexuální orientace pracovníků lze považovat za „diskriminaci na základě pohlaví“ uvedenou ve výše zmíněném článku. Uplatňuje však, že diskriminace, na kterou si stěžuje J. Grant, není založena na její sexuální orientaci, nýbrž na skutečnosti, že nežije „v páru“ nebo s „manželem“ ve smyslu, který mají tyto pojmy v právu většiny členských států, v právu Společenství a v právu vycházejícím z uvedené úmluvy. Má za to, že rozdílné zacházení uplatňované podle předpisů platných v podniku, v němž je J. Grant zaměstnána, není za těchto okolností v rozporu s článkem 119 Smlouvy.
24 S ohledem na části spisu je třeba nejprve odpovědět na první otázku, zda podmínka stanovená podnikovými předpisy, jako je podmínka dotčená ve sporu v původním řízení, představuje diskriminaci přímo založenou na pohlaví pracovníka. V případě záporné odpovědi bude dále namístě zjistit, zda právo Společenství vyžaduje, aby trvalé vztahy mezi dvěma osobami téhož pohlaví byly každým zaměstnavatelem považovány za rovnocenné vztahům mezi sezdanými osobami nebo trvalým nemanželským vztahům mezi dvěma osobami opačného pohlaví. Nakonec bude třeba přezkoumat otázku, zda diskriminace na základě sexuální orientace představuje diskriminaci pracovníka na základě pohlaví.
25 Zaprvé je třeba poukázat na to, že předpisy platné v podniku, v němž je zaměstnána J. Grant, stanoví poskytnutí slev jízdného pracovníkovi (pracovnici), jeho manželce (jejímu manželovi), tj. osobě, s níž je pracovník sezdaný (pracovnice sezdaná) a od níž není právně odloučen (odloučena), nebo osobě opačného pohlaví, s níž udržuje „smysluplný“ vztah po dobu dvou nebo více let, jeho (jejím) dětem, rodinným příslušníkům, které vyživuje, jakož i jeho pozůstalé manželce (jejímu pozůstalému manželovi).
26 Odepření poskytnout J. Grant zvýhodnění se zakládá na skutečnosti, že dotyčná nesplňuje podmínky stanovené uvedenými předpisy a konkrétněji, že nežije s „manželem“ nebo s osobou opačného pohlaví, s níž by udržovala „smysluplný“ vztah po dobu dvou nebo více let.
27 Posledně uvedená podmínka, z níž vyplývá, že pracovník musí žít trvale s osobou opačného pohlaví, aby mohl požívat slev jízdného, je, podobně jako další alternativní podmínky stanovené podnikovými předpisy, uplatňována bez ohledu na pohlaví dotyčného pracovníka. Slevy jízdného jsou tedy odepřeny pracovníkovi, žije-li s osobou stejného pohlaví, stejně jako jsou odepřeny pracovnici, žije-li s osobou stejného pohlaví.
28 Jelikož se podmínka uložená podnikovými předpisy vztahuje shodným způsobem jak na pracovníky ženského pohlaví, tak na pracovníky mužského pohlaví, nelze ji považovat za podmínku, která představuje diskriminaci přímo založenou na pohlaví.
29 Zadruhé je třeba přezkoumat, zda, pokud jde o uplatňování podmínky, jako je podmínka dotčená ve sporu v původním řízení, jsou osoby, které udržují trvalý vztah s partnerem stejného pohlaví, ve stejném postavení jako sezdané osoby nebo osoby udržující trvalý nemanželský vztah s partnerem opačného pohlaví.
30 Paní J. Grant zejména uplatňuje, že právo členských států, jakož i právo Společenství a jiných mezinárodních organizací stále častěji nahlíží na obě postavení jako na rovnocenná.
31 V tomto ohledu, i když Evropský parlament, jak poznamenala J. Grant, prohlásil, že odsuzuje všechny formy diskriminace na základě sexuální orientace jednotlivce, nic to nemění na skutečnosti, že Společenství doposud nepřijalo normy, které by vedly k takové rovnocennosti.
32 Pokud jde o právo členských států, zatímco v některých z nich je životní společenství dvou osob stejného pohlaví považováno za rovnocenné manželství, třebaže ne v plném rozsahu, ve většině členských států je považováno za rovnocenné trvalým nemanželským heterosexuálním vztahům pouze v omezeném počtu práv nebo není vůbec předmětem zvláštního uznání.
33 Evropská Komise pro lidská práva shledává, že navzdory současnému vývoji postojů k homosexualitě nespadají trvalé homosexuální vztahy do působnosti práva na respektování rodinného života chráněného článkem 8 úmluvy (viz zejména rozhodnutí ze dne 3. května 1983, X. a Y. v. Spojené království, č. 9369/81, D R 32 s. 220; ze dne 14. května 1986, S. v. Spojené království, č. 11716/85, D R 47 s. 274, odst. 2, a ze dne 19. května 1992, Kerkhoven a Hinke v. Nizozemsko, č. 15666/89, dosud nezveřejněné, odst. 1) a že vnitrostátní předpisy, které za účelem ochrany rodiny zajišťují příznivější zacházení se sezdanými osobami opačného pohlaví, které spolu žijí jako manžel a manželka, než s osobami stejného pohlaví udržujícími trvalý vztah, nejsou v rozporu s článkem 14 úmluvy, který zakazuje zejména diskriminaci na základě pohlaví (viz výše uvedené rozhodnutí S. v. Spojené království, odstavec 7; rozhodnutí ze dne 9. října 1989, C. a L. M. v. Spojené království, č. 14753/89, dosud nezveřejněné, odstavec 2, a rozhodnutí ze dne 10. února 1990, B. v. Spojené království, č. 16106/90, D R 64, s. 278, odstavec 2).
34 Soudní dvůr pro lidská práva vykládá ostatně článek 12 úmluvy v odlišném kontextu v tom smyslu, že se vztahuje pouze na tradiční manželství mezi dvěma osobami rozdílného biologického pohlaví (viz rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. října 1986, Rees, řada A, č. 106, s. 19, § 49, a ze dne 27. září 1990, Cossey, řada A, č. 184, s. 17, § 43).
35 Z výše uvedeného vyplývá, že za současného stavu práva ve Společenství nejsou trvalé vztahy mezi dvěma osobami stejného pohlaví považovány za rovnocenné vztahům mezi sezdanými osobami nebo trvalým nemanželským vztahům mezi osobami opačného pohlaví. V důsledku toho není zaměstnavatel podle práva Společenství povinen považovat postavení osoby, která udržuje trvalý vztah s partnerem stejného pohlaví za rovnocenné postavení sezdané osoby nebo osoby, která udržuje trvalý nemanželský vztah s partnerem opačného pohlaví.
36 Za těchto okolností přísluší pouze zákonodárci, aby v případě potřeby přijal opatření, která mohou tuto situaci ovlivnit.
37 Paní J. Grant konečně tvrdí, že z výše uvedeného rozsudku P. v. S. vyplývá, že rozdílné zacházení na základě sexuální orientace náleží k „diskriminaci na základě pohlaví“, která je zakázána článkem 119 Smlouvy.
38 V posledně uvedené věci byl Soudní dvůr tázán, zda opatření týkající se propuštění založené na změně pohlaví dotyčného pracovníka má být pokládáno za „diskriminaci na základě pohlaví“ ve smyslu směrnice 76/207.
39 Předkládající soud si totiž kladl otázku, zda uvedená směrnice nemá širší rozsah působnosti než Sex Discrimination Act 1975 (zákon týkající se diskriminace na základě pohlaví), který měl použít a který se podle jeho názoru vztahuje pouze na diskriminaci na základě příslušnosti dotyčného zaměstnance k jednomu nebo druhému pohlaví.
40 Vláda Spojeného království a Komise ve svých vyjádřeních před Soudním dvorem tvrdily, že dotyčná směrnice zakazuje pouze diskriminaci na základě příslušnosti dotyčného zaměstnance k jednomu nebo druhému pohlaví, nikoli však diskriminaci na základě změny pohlaví zaměstnance.
41 V odpovědi na uvedenou argumentaci Soudní dvůr poukázal na to, že ustanovení dotyčné směrnice zakazující diskriminaci mezi muži a ženami jsou ve své omezené působnosti pouze vyjádřením zásady rovnosti, která je jednou z hlavních zásad práva Společenství. Usoudil, že tato okolnost hovoří proti restriktivnímu výkladu rozsahu působnosti těchto ustanovení a vede k jejich použití na diskriminaci, jejíž původ tkví ve změně pohlaví pracovníka.
42 Soudní dvůr měl za to, že taková diskriminace je ve skutečnosti založena hlavně, ne-li výlučně, na pohlaví dotyčné osoby. Taková úvaha, která vede k závěru, že tato diskriminace musí být zakázána ze stejného důvodu jako diskriminace na základě příslušnosti osoby k určitému pohlaví, s níž je velmi těsně spjata, se omezuje na případ změny pohlaví pracovníka a nevztahuje se tedy na rozdílné zacházení na základě sexuální orientace osoby.
43 Paní J. Grant se však domnívá, že – podobně jako určitá ustanovení vnitrostátního práva nebo mezinárodních úmluv – musí být ustanovení práva Společenství o rovném zacházení pro muže a ženy vykládána v tom smyslu, že zahrnují diskriminaci na základě sexuální orientace. V tomto ohledu se žalobkyně v původním řízení odvolává zejména na Mezinárodního pakt o občanských a politických právech ze dne 19. prosince 1966 (Sbírka smluv Spojených národů, sv. 999, s. 171), v němž se podle názoru Výboru pro lidská práva zřízeného podle článku 28 uvedeného paktu pojem „pohlaví“ vztahuje též na sexuální orientaci (sdělení č. 488/1992, Toonen v. Austrálie, zjištění ze dne 31. března 1994, 50. zasedání, bod 8.7).
44 K tomuto bodu je třeba připomenout, že výše zmíněný pakt je jedním z mezinárodně právních instrumentů týkajících se ochrany lidských práv, k němuž Soudní dvůr přihlíží při uplatňování obecných zásad práva Společenství (viz například rozsudek ze dne 18. října 1989, Orkem v. Komise, 374/87, Recueil, s. 3283, bod 31, a rozsudek ze dne 18. října 1990, Dzodzi, C-297/88 a C-197/89, Recueil, s. I-3763, bod 68).
45 I když představuje dodržování základních práv, jež jsou nedílnou součástí uvedených obecných zásad, podmínku legality aktů Společenství, tato práva však nemohou mít sama o sobě za důsledek rozšíření působnosti ustanovení Smlouvy nad rámec pravomocí Společenství (pokud jde o dosah článku 235 Smlouvy o ES ohledně dodržování lidských práv, viz zejména stanovisko 2/94 ze dne 28. března 1996, Recueil, s. I-1759, body 34 a 35).
46 Krom toho se ve sdělení, na které se odvolává J. Grant, omezil Výbor pro lidská práva, který ostatně není soudním orgánem a jehož zjištění postrádají právní závaznost, podle vlastního vyjádření a bez uvedení zvláštních důvodů na to, že „poznamenal, že odkaz na pojem „pohlaví“ v čl. 2 odst. 1 a v článku 26 je podle jeho názoru třeba chápat tak, že zahrnuje též sexuální orientaci“.
47 Takové vyjádření, které, jak se ostatně zdá, neodráží dnes obecně přijímaný výklad pojmu diskriminace na základě pohlaví, obsaženého v různých mezinárodně právních instrumentech týkajících se ochrany základních práv, nemůže v žádném případě vést Soudní dvůr k tomu, aby rozšířil dosah článku 119 Smlouvy. Za těchto podmínek může být dosah tohoto článku, tak jako dosah každého ustanovení práva Společenství, určen pouze s přihlédnutím k jeho znění a jeho cíli, jakož i k jeho místu v systému Smlouvy a k právnímu kontextu, v němž je toto ustanovení zasazeno. Z výše uvedených úvah tedy vyplývá, že právo Společenství v jeho současném stavu nepokrývá diskriminaci na základě sexuální orientace, jako je ta, která je předmětem sporu v původním řízení.
48 Je však namístě poznamenat, že Amsterodamská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii, smlouvy o založení Evropských společenství a některé související akty, podepsaná dne 2. října 1997, stanovila vložení článku 6a do Smlouvy o ES, který po vstupu uvedené smlouvy v platnost umožní Radě za určitých podmínek (jednomyslné hlasování o návrhu Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem) přijmout opatření nezbytná k odstranění různých forem diskriminace, a zejména diskriminace na základě sexuální orientace.
49 Konečně, s ohledem na výše uvedené není nezbytné přezkoumávat argument J. Grant, že odepření, jehož se jí dostalo, není objektivně odůvodněné.
50 Proto je namístě vnitrostátnímu soudu odpovědět, že odepření zaměstnavatele poskytovat slevy jízdného ve prospěch osoby stejného pohlaví, se kterou pracovník udržuje trvalý vztah, jsou-li takové slevy poskytovány ve prospěch manželky pracovníka (manžela pracovnice) nebo osoby opačného pohlaví, se kterou pracovník (pracovnice) udržuje trvalý nemanželský vztah, nepředstavuje diskriminaci zakázanou článkem 119 Smlouvy nebo směrnicí 75/117.
K nákladům řízení
51 Výdaje vzniklé vládě Spojeného království a francouzské vládě, jakož i Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
Odepření zaměstnavatele poskytovat slevy jízdného ve prospěch osoby stejného pohlaví, se kterou pracovník udržuje trvalý vztah, jsou-li takové slevy poskytovány ve prospěch manželky pracovníka (manžela pracovnice) nebo osoby opačného pohlaví, se kterou pracovník (pracovnice) udržuje trvalý nemanželský vztah, nepředstavuje diskriminaci zakázanou článkem 119 Smlouvy o ES nebo směrnicí Rady 75/117EHS ze dne 10. února 1975 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy.
_____________________________________________________________________________