Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61994J0137

	Název: Title:		Rozhodnutí ESD ze dne 19. října 1995 Věc C-137/94 The Queen v Secretary of Health ex parte Cyril Richardson [1995] ECR I-3407 ”Richardson”

	Publikace: Publication:		European Court Reports 1995 page I-3407

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		· Drake, věc 150/85 Drake [1986] ECR 1995 · Smithson, věc C-243/90 Smithson [1992] ECR I-467 · Jackson and Cresswell, věc C-64/91 Jackson and Cresswell [1992] ECR I-4737 · Thomas, vec C-92/94 Thomas and Others [1993] ECR I-1247 · Graham, věc C-92/94 Graham and Others [1995] ECR I-2521 · De Weerd, věc C-343/92 De Weerd and Others [1994] ECR I-571 · Roders, věc C-377/93 Roders and Others [1995] ECR I-2229 · Beune, věc C-7/93 Bestur van het Algemeen Burgerlijk Pensioenfonds v Beune [1994] ECR I-4471 · Defrenne II, věc 43/75 Defrenne v Sabena [1976] ECR 455


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Mr Cyril Richardson, a retired man of 64 years of age, brought an application for judicial review before the Divisional Court, claiming that he suffered discrimination because women between 60 and 64 years of age, unlike men in the same age bracket, are under the law of the United Kingdom exempted from paying charges for the supply of drugs, medicines and appliances (“prescription charges”). Said distinction was provided for in regulations adopted pursuant to the National Health Service Act 1977. The United Kingdom had informed the Commission pursuant to Article 8(2) of Directive 79/7/EEC
Of 19 December 1978 on the progressive implementation of the principle of equal treatment for men and women in matters of social security (OJ 1979 L 6, p. 24).
that it had adopted said regulations and that for a justification of the different treatment of men and women it relied on Article 7(1)(a) of the directive.
The Divisional Court of the Queen’s Bench Division of the High Court of Justice of England and Wales stayed the proceedings and under Article 177 of the Treaty referred to the Court of Justice the questions (1) whether the exemption from prescription charges falls within the scope of Article 3 of Directive 79/7; (2) if so, whether Article 7(1)(a) of Directive 79/7 applies in the circumstances of the case and (3) if the national law in question is incompatible with the directive, whether the temporal effect of this judgement could be limited.

Pan Cyril Richardson, 64-lety muž v důchodu, podal žalobu k Vrchnímu soudu (Divisional Court) s tím, že se stal obětí diskriminace, neboť ženy ve věku 60 a 64 let, na rozdíl od mužů ve stejném věku, nejsou na základě právního řádu Velké Británie povinny platit poplatky za léky a lékařské pomůcky (”poplatky za předpis”). Tento rozdíl mezi muži a ženami vyplýval
z
nařízení přijatých na základě Zákona o národní zdravotní službě z roku 1977. Ve smyslu ustanovení článku 8(2) Směrnice 79/7/EHS
1
1
Směrnice ze dne 19. prosince 1978 o postupné implementaci zásady rovného zacházení s muži a ženami ve věcech sociálního zabezpečení (OJ 1979 L
6, str. 4)
Velká Británie informovala Komisi, že přijala uvedené nařízení a pro účely odůvodnění rozdílného zacházení s muži a ženami odkázala na článek 7(1)(a) směrnice.
Vrchní soud Anglie a Walesu (Divisional Court of the Queen’s Bench Division) přerušil řízení a na základě ustanovení článku 177 Smlouvy požádal Soudní dvůr o rozhodnutí o následujících předběžných otázkách: (1) zda se na výjimku z povinnosti placení poplatku za předpis vztahuje ustanovení článku 3 směrnice 79/7, (2) pokud bude odpověď na první z uvedených otázek kladná, zda je článek 7(1)(a) směrnice 79/7 aplikovatelný za podmínek dané věci, a (3) v případě, ze ustanoven
í
národního práva, o které v dané věci šlo, není v souladu se směrnici, zda je možné účinky rozhodnutí Soudního dvora časové omezit.

Názor soudu a komentář:
“According to its wording, Article 3(1) of Directive 79/7 applies to statutory schemes which provide protection against the risks of sickness, invalidity, old age, accidents at work and occupational disease, and unemployment, and to social assistance, in so far as it is intended to supplement or replace those systems. (…) [I]n order to fall within the scope of Directive 79/7, a benefit must constitute the whole or part of a statutory scheme providing protection against one of the specified risks, or a form of social assistance having the same objective” (
Drake; Smithson; Jackson and Cresswell
) The prescription charges fulfil these requirements because (a) they are provided for by statute (“statutory”), (b) they provide protection against the risk of sickness. The fact that the benefit in question “does not strictly form part of national social security rules” cannot, “in view of the fundamental importance of the principle of equal treatment and the aim of Directive 79/7” warrant an exclusion from the scope of the directive.
Having established the applicability of Directive 79/7, the Court turns to the question whether the restriction of the exemption from the prescription charge to women between 60 and 64 of age is compatible with the rules set out therein. It was not disputed that this restriction constitutes a direct discrimination which is in principle prohibited under Article 3(1)(a) of the directive and that it could only be justified under Article 7(1)(a) of Directive 79/7.
According to Article 7(1)(a), the directive is without prejudice to the right of Member States to exclude from its scope the determination of pensionable age for the purposes of granting old-age and retirement pensions and the possible consequences thereof for other benefits. This derogation of the general principle of equality is limited, however, “to forms of discrimination existing under benefit schemes which are necessarily and objectively linked to the difference in retirement age. That is so where the discrimination in question is objectively necessary in order to avoid disturbing the financial equilibrium of the social security system or to ensure coherence between the retirement pension and other benefit schemes” (
Thomas; Graham
).
On the basis of these principles the Court finds that Article 7(1)(a) cannot justify the differentiation in respect of the exemption from the prescription charge. This benefit is being granted as part of a non-contributory scheme to persons in respect of whom a certain risk has materialized; it is intended to cover a risk which occurs without reference to the person’s entitlement to an old-age pension. Therefore, the benefit cannot have a direct influence on the financial equilibrium of contributory pension schemes (
Thomas
). The lack of a direct relation to the difference in the retirement age is also illustrated by the fact that the pensionable age is not mandatory and leaves a woman at liberty to pursue her occupational activities beyond that age; yet the exemption from the prescription charge also applies in this case.
To extend the exemption so as to also cover men of the same age bracket is therefore not necessarily linked to the different retirement ages for men and women; such an extension would merely increase the financial burden borne by the State in the funding of its national health system. The Member States, however, “are at liberty to define the nature and extent of measures of social protection, including those relating to social security and the way in which they are implemented; they may also take measures, in order to control their social expenditure, which have the effect of withdrawing social security benefits from certain categories of persons, provided that those measures are compatible with the principle of equal treatment” (
De Weerd
). The Member State thus has measures at hand to deal with the financial burdens resulting from the prohibition of discrimination.
The Court does not provide for a temporal limitation of its judgement. According to the Court’s case-law, owing the objectivity of the law, judgements must in principle also apply retroactively. However, the Court has under exceptional circumstances granted a temporal limitation when the retroactive effect would have serious financial consequences and when the Member State concerned had reason to believe that the regulations in question were compatible with Community law (see e.g.
Defrenne II; Beune
). As regards the financial consequences, the Court points out that “the burden of proof normally lies on the person relying on the facts alleged” and that the United Kingdom has not established that the judgement would have unbearable consequences. Furthermore “[t]he financial consequences which might ensue for a Member State from a preliminary ruling have never in themselves justified limiting the temporal effect of such a ruling” (
Roders
). The United Kingdom did neither have reason to trust that the regulation was in conformity with the requirements of the directive. The fact that it had informed the Commission showed that the Government of the United Kingdom was well aware of the fact that the prescription charge was a benefit covered by the directive. The fact that the Commission did not disapprove of the discriminatory provisions, on the other hand, did not entitle the United Kingdom to rely on its compatibility with the Directive because it is in the Commissions discretion to decide whether proceedings under Article 169 shall be initiated or not.

”Článek 3(1) směrnice 79/7 se vztahuje na zákonné systémy, které poskytují ochranu v souvislosti s rizikem nemoci, invalidity, stáří, pracovních úrazů a nemoci z povolání, jakož i na sociální pomoc za předpokladu, že tato má za cíl doplnit nebo nahradit výše uvedené zákonné systémy. Předmětem ustanovení směrnice jsou pouze ty dávky, kter
é
patří zcela nebo zčásti do uvedeného zákonného systému, který poskytuje ochranu proti některému z uvedených rizik, anebo které jsou sociální pomoci, jež má stejný účel.” (
Drake
;
Smithson
,
Jackson and Cresswell
). Poplatky za předpis splňují tyto požadavky, neboť (a) jsou poskytovaný na základě zákona (”zákonné”), (b) poskytují ochranu proti riziku nemoci. Skutečnost, že poplatek, o který v dané věci šlo ”není zcela součástí pravidel národního sociálního zabezpečení” nemůže ” s ohledem na zásadní význam zás
a
dy rovného zacházení a cíl směrnice 79/7” odůvodnit vyloučení aplikace směrnice.
Poté, co Soud došel k závěru, že směrnice je v dané věci aplikovatelná, věnoval se otázce, zda je omezení výjimky z povinnosti placení poplatku za předpis pouze na ženy ve věkové kategorii 60 a 64 let slučitelné s normami obsazenými ve směrnici. V dané věci nebylo předmětem sporu, že uvedené omezení je přímou diskriminací, která je v zásadě zakázána článkem 3(1)(a) směrnice, přičemž je možné ji uznat pouze na základě důvodů o
b
sažených v článku 7(1)(a) směrnice 79/7.
Ve smyslu ustanovení svého článku 7 (1) (a) se směrnice nedotýká práva členských států vyloučit z působnosti směrnice určení věku odchodu do penze pro účely přiznání starobního důchodu, jakož i jiného důchodu včetně možných důsledků, které ze stanovení věkové hranice pro odchod do penze vyplývají pro jiné důchodové dávky. Tato výjimka z obecné zásady rovnosti je však omezena ”na ty formy diskriminace, které existují v rámci dávkových systémů, a které jsou nutné a o
b
jektivně spojeny s rozdílem věkové hranice odchodu do důchodu. To znamená na případy, kdy je určitá forma diskriminace objektivně nutná, aby nedošlo k narušení finanční rovnováhy systému sociálního zabezpečení nebo pro účely zajištění koherentnosti starob
n
ího důchodu a jiných dávkových systémů” (
Thomas
;
Graham
).
Na základě těchto zásad Soudní dvůr došel k závěru, že rozdíl mezi muži a ženami existující v souvislosti s platbami poplatku za předpis, není důvodný. Dotčená dávka je jako součást nepříspěvkového systému poskytována osobám, u kterých došlo k materializaci určitého rizika; jejím účelem je pokrytí tohoto rizika, ke kterému dochází bez ohledu na nárok dané osoby na starobní důchod. Proto uvedená dávka nemůže mít přímý vliv na finanční rovnováhu přís
p
ěvkového důchodového systému. Absence přímého vztahu mezi danou dávkou a rozdílným věkem pro odchod do důchodu je dále ilustrována skutečností, že ženy ve věku stanoveném pro odchod do důchodu nemusí nutně do důchodu odejít, tj. tento věk není povinným pr
o
odchod do důchodu. Žena se může rozhodnout, že bude nadále pokračovat v práci, i když již dosáhla důchodového věku, přičemž výjimka z placení poplatku za předpis platí i v tomto případě.
Do této míry tedy výjimka z placení poplatku za předpis, která by se vztahovala i na muže v dané věkové hranici, není nutně spojena s rozdílným věkem pro odchod do penze mužů a žen; takové rozšíření by pouze zvýšilo finanční zátěž státu při financování národního zdravotního systému. Členské státy však ”mohou definovat cha
r
akter a rozsah opatření sociální ochrany včetně těch, které se týkají sociálního zabezpečení, jakož i způsobu implementace těchto opatření; za účelem kontroly svých sociálních výdajů mohou členské státy rovněž přijímat opatření, jejichž následkem je odejm
u
tí sociálních dávek určitým kategoriím osob za předpokladu, že tato opatření jsou slučitelná se zásadou rovného zacházení” (
De Weerd
). Členské státy tak mají k dispozici opatření, které jim umožní vyrovnat se s finančními zátěžemi vyplývajícími ze zákazu d
iskriminace.
Soudní dvůr nestanovil časové omezení svého rozhodnutí. V souladu s jeho rozhodovací praxi musí mít rozhodnutí v zájmu objektivity práva v zásadě retroaktivní účinky. Soudní dvůr však za výjimečných okolností časové omezení svých rozhodnutí povolil. Jednalo se o případy, kdy by retroaktivní účinky rozhodnutí Soudu měly zásadní finanční důsledky pro daný členský stát a tento se domníval, že předmětné opatření bylo v souladu s právem Společenství (viz např.
Defrenne II
,
Beune
). Co se týče finančních důsledků rozhodnutí Soudního dvora v dané věci Soud podotknul, ”za normálních okolností nese důkazní břemeno osoba, která dané skutečnosti namítá”, přičemž Velká Britanie neprokázala, že by pro ní dané rozhodnutí mělo neunesitelné finanční následky.
N
avíc, finanční důsledky, které mohou pro členský stát vyplývat z rozhodnutí o předběžné otázce, nebyly nikdy samy o sobě důvodem omezení účinku rozhodnutí Soudního dvora v čase” (
Roders
). Velká Británie rovněž neměla důvod se domnívat, že dané nařízení je v souladu s požadavky směrnice. Skutečnost, že informovala Komisi dokazuje, že si vláda Velké Británie byla velmi dobře vědoma, že poplatky za předpis jsou dávkou, na kterou se směrnice vztahuje. To, že Komise neprojevila svůj nesouhlas s diskriminujícími

ustanoveními, však Velkou Británii neopravňuje spoléhat se na slučitelnost takového nařízení se směrnicí, protože je na uvážení Komise, zda proti danému členskému státu zahájí řízení podle článku 169 či nikoli.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):