Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. prosince 1962 Jednací jazyk: němčina, Milchwerke Heinz Wöhrmann & Sohn KG a Alfons Lütticke GmbH proti Komisi Evropského hospodářského společenství, spojené věci 31/62 a 33/62, Recueil 1962
Klíčová slova:
Předmět:
Žaloby na neplatnost:
a) článku 3 rozhodnutí Komise Evropského hospodářského společenství ze dne 15. března 1961 o stanovení vyrovnávacího poplatku za dovoz sušeného plnotučného mléka do Spolkové republiky Německo podle článku 46 Smlouvy o EHS (Úř. věst. č. 26, 13. 4. 1961, s. 505);
a
b) rozhodnutí Komise ze dne 13. prosince 1961, kterým se prodlužuje platnost rozhodnutí ze dne 15. března 1961 o stanovení vyrovnávacího poplatku za dovoz sušeného plnotučného mléka do Spolkové republiky Německo podle článku 46 Smlouvy o EHS (Úř. věst. č. 7, 27. 1. 1962, s. 137);
nebo na určení, že uvedená rozhodnutí se na žalobkyně nepoužijí.
Ve spojených věcech 31-62 a 33-62, Milchwerke Heinz Wöhrmann & Sohn KG, Wesel am Rhein a Alfons Lütticke GmbH, Germinghausen, Vestfálsko, proti Komisi Evropského hospodářského společenství, Soudní dvůr vydává tento rozsudek:
Skutkové okolnosti a právní otázky:
I – Skutkové okolnosti
Skutkové okolnosti věci mohou být shrnuty následovně:
1. Dne 14. prosince 1960 požádala vláda Spolkové republiky Německo Komisi Evropského hospodářského společenství, aby podle článku 46 Smlouvy stanovila vyrovnávací poplatek za dovoz sušeného plnotučného mléka z jiných členských států na území Spolkové republiky Německo.
2. Dne 15. března 1961 přijala Komise rozhodnutí „o stanovení vyrovnávacího poplatku za dovoz sušeného plnotučného mléka do Spolkové republiky Německo podle článku 46“. Toto rozhodnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropských společenství č. 26 ze dne 13. dubna 1961, s. 595 a násl.
3. Na základě rozhodnutí Komise ze dne 13. prosince 1961 byla platnost rozhodnutí, které bylo podle svého článku 5 použitelné pouze do 31. prosince 1961, prodloužena do 31. prosince 1962 (Úř. věst. č. 7, 27. 1. 1962, s. 137-138).
4. V důsledku tohoto rozhodnutí vláda Spolkové republiky Německo stanovila devátým vládním usnesením ze dne 29. června 1961, které upravuje německý celní sazebník pro rok 1961 (zveřejněno v „Bundesgesetzblatt“, II, č. 32 ze dne 1. července 1961, s. 788) a druhým vládním usnesením ze dne 28. prosince 1961, které upravuje německý celní sazebník pro rok 1962 (zveřejněno v „Bundesgesetzblatt“, II, č. 58 ze dne 30. prosince 1961. s. 1684), podle odst. 21 druhého pododstavce, č. 4 a odst. 21 pátého pododstavce celního zákona ze dne 14. června 1961, vyrovnávací celní poplatky za dovoz sušeného plnotučného mléka z Belgie, Francie a Nizozemska.
5. V souladu s touto právní úpravou zaslal celní úřad v Hamburku-Kehrwieder ve dnech 3. a 12. září 1962 žalobkyním oznámení o celním výměru, ve kterém je žádá, aby za sušené plnotučné mléko, které dovezly, uhradily vyrovnávací poplatek ve výši 247 700 DM, resp. 2 451,20 DM.
6. Obě žalobkyně podaly proti tomuto oznámení odvolání u příslušného německého úřadu, první dne 5. září, druhá dne 28. září 1962, a zahájily tak odvolací řízení podle odstavce 228 a násl. německého daňového řádu (Reichsabgabenordnung) ze dne 22. května 1931.
7. Kromě toho obě žalobkyně, první dne 4. října 1962 a druhá dne 9. října 1962, podaly v kanceláři Soudního dvora žalobu proti rozhodnutím Komise ze dne 15. března a 13. prosince 1961. V žalobách se žalobkyně domáhaly neplatnosti nebo nepoužitelnosti článku 3 „nařízení označeného jako rozhodnutí“ ze dne 15. března 1961 a celého „nařízení označeného jako rozhodnutí“ ze dne 13. prosince 1961 a dále se domáhaly toho, aby náklady řízení byly uloženy k úhradě Komisi.
8. V tomto stadiu řízení Soudní dvůr rozhodl usnesením ze dne 30. října 1962 podle článku 92 jednacího řádu o přezkoumání přípustnosti žalob z úřední povinnosti a za tímto účelem rozhodl o zahájení ústní části řízení.
9. Řízení, které se týkalo výlučně přípustnosti obou žalob, proběhlo před Soudním dvorem dne 14. listopadu 1962. V rámci stejného jednání, se souhlasem účastníků řízení a po vyslechnutí generálního advokáta, Soudní dvůr rozhodl v zájmu efektivnosti řízení spojit obě předložené věci na základě jejich shodného předmětu a vydat o jejich přípustnosti jedno jediné rozhodnutí.
Po vyslechnutí účastníků řízení přednesl generální advokát své odůvodněné stanovisko, ve kterém vyjádřil názor, že žaloby jsou nepřípustné.
II – Žalobní důvody a argumenty účastníků řízení
Žalobní důvody a argumenty účastníků řízení k přípustnosti žalob je možné shrnout následovně:
A – Přípustnost podle článku 184 Smlouvy
Žalobkyně ve své žalobě vycházejí výlučně z článku 184 Smlouvy, který umožňuje domáhat se nepoužitelnosti nařízení Rady a Komise ve sporech, které se těchto nařízení dotýkají. Žalobkyně tvrdí, že v případě této žaloby jsou podmínky přípustnosti stanovené ve výše uvedeném článku Smlouvy splněny, protože:
1. tato věc se týká nařízení;
2. podle článku 184 stačí domáhat se nepoužitelnosti nařízení před soudem, a to i vnitrostátním.
1. K pravomoci odvozené z povahy napadených opatření
a) V tomto případě žalobkyně tvrdí, že opatření Komise, na která je odkazováno v žalobách, jsou fakticky, vzhledem k obecné povaze své působnosti, nařízeními ve smyslu článku 184. Tato opatření se totiž neomezují pouze na řízení právních vztahů mezi Společenstvím a členskými státy, na které se vztahují, ale stanoví práva a povinnosti pro všechny fyzické a právnické osoby, které se podílejí na dovozu plnotučného sušeného mléka pocházejícího z Francie, Belgie a Nizozemska do Spolkové republiky Německo. Vzhledem k tomu, že nestanoví práva či povinnosti pro jeden konkrétní případ nebo pro konkrétní skupinu případů, napadená opatření nejsou ani individuálními správními akty, ani rozhodnutími, která se bezprostředně a osobně dotýkají konkrétní osoby. Nařízení jsou však opatřeními legislativní povahy a obecné závaznosti, která stanoví práva a povinnosti pro členské státy a v obecném smyslu platí pro všechny jednotlivce, na které se vztahuje právní úprava stanovená v těchto nařízeních. Odlišují se tedy od individuálních opatření, která mají podobu rozhodnutí a která se bezprostředně a osobně dotýkají pouze osob, kterým jsou určena.
b) Jako příklad žalobkyně navíc zdůrazňují, že pravidla pro postupné ustavení jednotné organizace trhů v některých zemědělských odvětvích, zahrnující rovněž systém poplatků platný pro obchodní výměny mezi členskými státy, byla stanovena nařízeními. Avšak tato nařízení nelze automaticky a přímo použít ve všech členských státech.
c) Žalobkyně konečně uvádějí, že čl. 46 první pododstavec Smlouvy stanoví, že vyrovnávací poplatek musí uplatňovat všechny členské státy, a to i v případě, že by v některých členských státech byla stanovena nulová výše poplatku. Opatření, která Komise přijala podle článku 46, jsou tedy obecně platná a svou podstatou představují nařízení.
Žalovaná naproti tomu tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou skutečně rozhodnutími ve smyslu článku 189 Smlouvy, a nikoliv nařízeními.
Nařízení jsou v celém rozsahu závazná a přímo použitelná ve všech členských státech. Napadená opatření jsou však závazná pro členské státy, nikoliv v členských státech. Nejsou v členských státech přímo použitelná, protože stanoví práva a povinnosti pro členské státy samotné, nikoliv pro jejich státní příslušníky. Žalobkyním poskytla základ pro stížnost pouze v důsledku novelizace německého celního sazebníku.
2. K pravomoci Soudního dvora
a) Žalobkyně uvádějí, že i druhá podmínka přípustnosti podle článku 184 je splněna, protože spor, který se dotýká nařízení Komise, probíhá před německými orgány.
Článek 184 nestanoví, před kterým soudem musí spor, na nějž je v článku odkazováno, probíhat. Samotná existence sporu stačí k tomu, aby se jeho účastník mohl u Soudního dvora domáhat nepoužitelnosti nařízení.
Žalovaná se naproti tomu domnívá, že ustanovení článku 184 opravňují účastníky řízení domáhat se nepoužitelnosti nařízení pouze doplňkově v rámci hlavního řízení, které probíhá před Soudním dvorem ES. Článek neumožňuje přímé podání žaloby k Soudnímu dvoru na základě sporu před vnitrostátním soudem.
Výklad článku 184 uplatněný žalobkyněmi by Soudní dvůr zavazoval k přezkoumání, zda se řízení probíhající před vnitrostátním soudem skutečně dotýká platnosti nařízení. To je ovšem zakázáno ustanovením článku 164, podle kterého je Soudní dvůr příslušný pouze k výkladu a provádění práva Společenství.
b) Žalovaná konečně tvrdí, že tuto věc lze předložit Soudnímu dvoru pouze a výlučně podáním návrhu na rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 177.
V odpovědi na toto tvrzení žalobkyně uvádějí, že článek 177 jim nezaručuje soudní ochranu, na kterou mají nárok. Tuto záruku jim poskytuje pouze článek 184 tím, že účastníkům řízení umožňuje předložit věc Soudnímu dvoru, protože neobsahuje omezení přímých žalob na neplatnost stanovená v článku 173.
Žalovaná namítá, že se žalobkyně snaží obejít zásadní ustanovení Smlouvy tím, že usilují postupem podle článku 184 o dosažení cíle, kterého Smlouva umožňuje dosáhnout pouze podle článku 173.
B – Přípustnost podle článku 173 Smlouvy
V průběhu ústní části řízení žalobkyně prohlásily, že jejich žaloba subsidiárně vychází z čl. 173 druhého pododstavce Smlouvy.
Tvrdí, že pokud napadená opatření nejsou nařízeními, jedná se o rozhodnutí, která se jich dotýkají bezprostředně a osobně.
Dvouměsíční lhůta pro podání žalob proti rozhodnutí stanovená v čl. 173 třetím pododstavci počíná dle jejich názoru běžet až ode dne, kdy se stalo zřejmým, že se jich napadená rozhodnutí bezprostředně a osobně dotýkají.
Datum zveřejnění v Úředním věstníku Evropských společenství nebo v Úředním věstníku Spolkové republiky Německo není relevantní. V úvahu je třeba vzít pouze datum, kdy vyrovnávací poplatek nabyl účinnosti vzhledem k žalobkyním, a to v podobě oznámení o výměru cla.
Žalovaná ponechává na uvážení Soudního dvora otázku, zda je změna právního základu žaloby přípustná.
Domnívá se, že žaloby jsou v každém případě nepřípustné již z toho jediného důvodu, že nebyly podány ve lhůtě stanovené v čl. 173 třetím pododstavci. Žaloby byly podány opožděně bez ohledu na to, zda lhůta počala běžet ode dne zveřejnění napadených rozhodnutí v Úředním věstníku nebo ode dne, kdy se žalobkyně o rozhodnutích dozvěděly, tj. nejpozději od okamžiku zveřejnění novely německého celního sazebníku.
Právní otázky:
Žaloby jsou podány v předepsané formě. Nejsou z tohoto důvodu napadeny, ani Soudní dvůr nemá důvod posuzovat tuto otázku z úřední povinnosti. Žalobkyně zakládají svou žalobu na článku 184 Smlouvy o EHS, ze kterého v otázce pravomocí vyvozují právo obrátit se na Soudní dvůr za účelem prohlášení neplatnosti nebo nepoužitelnosti článku 3 rozhodnutí Komise ze dne 15. března 1961 a rozhodnutí Komise ze dne 13. prosince 1961 jako celku.
Před přezkoumáním otázky, zda se napadená opatření svou povahou řadí mezi rozhodnutí nebo nařízení, je třeba ověřit, zda článek 184 opravňuje Soudní dvůr rozhodovat o nepoužitelnosti nařízení v případě, že se nepoužitelnosti tohoto nařízení účastníci domáhali v řízení před vnitrostátním soudem jako v tomto případě.
Článek 184 umožňuje kterémukoliv účastníku, a to i po uplynutí lhůty pro podávání žalob na neplatnost stanovené v čl. 173 třetím pododstavci, domáhat se u Soudního dvora nepoužitelnosti nařízení v rámci sporu, který se tohoto nařízení dotýká, a umožňuje odvolávat se za tímto účelem na důvody uvedené v čl. 173 prvním pododstavci.
Z toho, že článek 184 nestanoví, před kterým soudem musí probíhat spor dotýkající se nařízení, žalobkyně vyvozují, že neplatnosti tohoto zařízení je možné se v každém případě domáhat před Soudním dvorem. To by znamenalo, že existuje procesní prostředek souběžně s procesním prostředkem podle článku 173.
Toto však není smyslem článku 184. Ze znění a z uspořádání tohoto článku vyplývá, že prohlášení o nepoužitelnosti nařízení připadá v úvahu pouze v řízeních vedených před Soudním dvorem na základě jiného ustanovení Smlouvy, a to pouze doplňkově a s omezeným účinkem.
Zejména z odkazu na lhůtu stanovenou v článku 173 vyplývá, že článek 184 se uplatňuje pouze v rámci řízení probíhajícího před Soudním dvorem a neumožňuje uvedenou lhůtu obejít.
Jediným cílem článku 184 je tedy chránit účastníka řízení před použitím protiprávního nařízení, které se stalo nenapadnutelným z důvodu uplynutí lhůty stanovené v článku 173, aniž by však přitom bylo toto nařízení jakkoliv zpochybněno.
Je třeba zdůraznit, že Smlouva jasně vymezuje příslušné pravomoci Soudního dvora a vnitrostátních soudů. Jak článek 177 Smlouvy, tak článek 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS stanoví, že o přerušení řízení a postoupení věci Soudnímu dvoru rozhoduje vnitrostátní soud.
Pokud by se účastníci řízení probíhajícího před vnitrostátním soudem mohli obracet přímo na Soudní dvůr s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, mohli by přimět vnitrostátní soud, aby pozastavil řízení až do vydání rozhodnutí Soudního dvora. Avšak Smlouva ani protokol takové omezení pravomocí vnitrostátního soudu nestanoví.
Článek 184 sice neposkytuje dostatečný základ k tomu, aby Soudní dvůr vydal rozhodnutí v aktuálním stadiu řízení, avšak článek 177 Soudní dvůr opravňuje v případě řízení zahájeného před vnitrostátním soudem rozhodnout, zda měl vnitrostátní soud věc postoupit Soudnímu dvoru podle tohoto článku.
Z předcházejících úvah vyplývá, že Soudní dvůr musí oznámit, že ve věci těchto žalob není kompetentní, a to jak v případě požadavku neplatnosti, tak v případě požadavku nepoužitelnosti napadnutých opatření. Není tedy třeba rozhodovat o pravomoci Soudního dvora v otázce přesné povahy opatření Komise, která žalobkyně napadají;
Žalobkyně se v průběhu ústní části řízení subsidiárně odvolávaly na článek 173 jako na základ žaloby. V tomto ohledu zřejmě není nutné přezkoumávat přípustnost této změny právního základu žalob, ani to, zda napadená opatření jsou rozhodnutími podle čl. 173 druhého pododstavce Smlouvy, protože žalobkyně žalobu nepodaly ve lhůtě stanovené v čl. 173 třetím pododstavci.
Za závazný počátek plynutí této lhůty je třeba považovat nejpozději zveřejnění devátého vládního usnesení, kterým byl upraven německý celní sazebník pro rok 1961 (zveřejněno dne 1. července 1961 v Úředním věstníku Spolkové republiky Německo), resp. druhého vládního usnesení, kterým byl upraven německý celní sazebník pro rok 1962 (zveřejněno dne 30. prosince 1961 v Úředním věstníku Spolkové republiky Německo). Nejpozději v tyto dny se tedy žalobkyně seznámily s napadenými opatřeními. Žaloby podané dne 4., resp. 9. října 1962 byly podle článku 173 podány opožděně, a jsou tedy nepřípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že žaloby jsou nepřípustné jako celek.
Náklady řízení:
Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení.
Protože jsou žaloby nepřípustné, žalobkyně ponesou náklady řízení.
Z těchto důvodů:
po přečtení žaloby a dokumentů řízení;
po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje;
po vyslechnutí účastníků řízení;
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta;
s ohledem na články 46, 164, 173, 177, 184 a 189 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství;
s ohledem na Protokol o statutu Soudního dvora Evropského hospodářského společenství;
s ohledem na jednací řád Soudního dvora Evropského hospodářského společenství;
SOUDNÍ DVŮR
rozhodl takto:
1. Zamítá žaloby jako nepřípustné;
2. ukládá žalobkyním náhradu nákladů řízení.
_____________________________________________________________________________