Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Conseil d’État du grand-duché de Luxembourg – Zvláštní poplatek z mléka
Předmět:
předložená ve spojených věcech 201 a 202/85 Jednací jazyk: francouzština
Podle odstavce 1 nového ustanovení se systém poplatků zavádí v každém regionu území členských států dle jednoho z následujících postupů:
- při postupu A podléhají poplatku výrobci mléka na základě množství mléka, které dodali odběrateli a které překračuje referenční množství, jež bude stanoveno;
- při postupu B podléhají poplatku odběratelé mléka nebo jiných mléčných výrobků (mlékárny) na základě množství mléka dodaného výrobci, které překračuje referenční množství, jež bude stanoveno. Odběratel podléhající poplatku smí tento poplatek uvalit pouze na ty výrobce, kteří své dodávky zvýšili, a to úměrně k podílu jednotlivých výrobců na překročení referenčního množství odběratele.
V rámci dotčené úpravy byla rovněž vytvořena rezerva Společenství s cílem doplnit garantovaná množství těch členských států, v nichž je zavedení systému poplatků spojeno s mimořádnými obtížemi a může mít dopad na jejich zásobovací nebo výrobní struktury (čl. 5c odst. 4).
b) Doplňkovým nařízením Rady č. 857/84 ze dne 31. března 1984, kterým se stanoví obecná prováděcí pravidla týkající se poplatku v odvětví mléka a mléčných výrobků dle článku 5c nařízení (EHS) č. 804/68 (Úř. věst. L 90, s. 13) byl poplatek stanoven na 75 % směrné ceny mléka při využití postupu A a na 100 % směrné ceny mléka při využití postupu B (čl. 1 odst. 1).
Toto nařízení navíc stanoví referenční množství v souladu se základním nařízením. Článek 2 v této souvislosti stanoví:
„1. Referenční množství uvedené v čl. 5c odst. 1 nařízení (EHS) č. 804/68 je rovno množství mléka či ekvivalentu mléka dodanému výrobcem během kalendářního roku 1981 (postup A) nebo množství mléka či ekvivalentu mléka nakoupenému odběratelem během kalendářního roku 1981 (postup B) navýšenému o 1 %.
2. Členské státy však mohou rozhodnout, že se na jejich území referenční množství dle odstavce 1 bude rovnat množství mléka či ekvivalentu mléka dodanému nebo nakoupenému v průběhu kalendářního roku 1982 nebo kalendářního roku 1983 s připočtením procenta určeného tak, aby se nepřekročilo garantované množství definované v článku 5c nařízení (EHS) č. 804/68. Toto procento může být upraveno v závislosti na výši dodávek některých kategorií poplatníků, na vývoji dodávek v některých regionech mezi lety 1981 a 1983 nebo na vývoji dodávek některých kategorií poplatníků ve stejném období, a to na základě podmínek, které budou určeny v souladu s postupem stanoveným v článku 30 nařízení (EHS) č. 804/68.
3. …“
V rámci restrukturalizace mléčné výroby mohou členské státy buď odškodnit výrobce, kteří se zavážou svou činnost v mléčné výrobě s konečnou platností ukončit, nebo za určitých podmínek přidělit výrobcům dodatečné referenční množství. Uvolněná referenční množství se podle potřeby připočtou do rezervy vytvořené členským státem v rámci jím garantovaného množství (čl. 4 odst. 1 a 2 a článek 5 nařízení č. 857/84). Rovněž je třeba zdůraznit, že za určitých podmínek a v omezeném časovém období mohou členské státy přidělovat nevyužitá referenční množství výrobců nebo odběratelů těm výrobcům nebo odběratelům, kteří vlastní referenční množství překročili (čl. 4a nařízení č. 857/84, ve znění nařízení Rady č. 590/85 ze dne 26. února 1985, Úř. věst. L 68, s. 1).
Konečně, v případě použití postupu B (kdy poplatku podléhají odběratelé) mohou členské státy za určitých podmínek přijmout nezbytná opatření, která umožní odběratelům mléka a mléčných výrobků spravovat jim přidělená referenční množství, a to včetně přidělení a přerozdělení množství jejich výrobců (čl. 8 odst. 1 nařízení č. 857/84 ve spojení s článkem 10 téhož nařízení).
c) Nařízením č. 1371/84 ze dne 16. května 1984 (Úř. věst. L 132, s. 11) stanovila Komise pravidla zavedení zvláštního poplatku na základě nařízení Rady.
2. Lucemburská právní úprava k provedení právní úpravy Společenství
Výše zmíněná právní úprava Společenství byla v Lucemburském velkovévodství provedena zejména prostřednictvím nařízení velkovévodství ze dne 3. října 1984 o použití systému zvláštních poplatků za mléko v Lucemburském velkovévodství (Mémorial 1984, s. 1486).
Toto nařízení volí postup B (článek 1). Stanoví referenční množství odběratelů na základě množství nakoupeného v roce 1981, k těmto základním množstvím se však přidávají určité koeficienty, které berou v úvahu vývoj množství mléka dodaného jednotlivým odběratelům mezi lety 1981 a 1983 vzhledem k průměrnému vývoji dodávek v Lucembursku (článek 2).
Nařízení velkovévodství také stanoví postupy přechodu povinnosti zaplatit případný poplatek za překročení referenčního množství odběratelem na výrobce. Vychází zde ze zásady, že základní individuální množství výrobce je stanoveno s ohledem na jím uskutečněné dodávky v roce 1981, přičemž toto množství je upraveno podle dodávek uskutečněných v roce 1983. V případě, že součet takto vypočítaných individuálních referenčních množství přesáhne referenční množství odběratele, nesou následky za překračující množství všechna jednotlivá individuální referenční množství úměrně k jejich velikosti. Zůstane-li však část referenčního množství odběratele nevyužita, jedná se o takzvanou „rezervu odběratele“, kterou může odběratel přidělit jen v souladu s pravidly, která stanoví nařízení velkovévodství (článek 3).
Zvláštní pravidla přechodu povinnosti zaplatit poplatek na výrobce se vztahují na případy, kdy dodavatel přejde od jednoho odběratele k jinému, a na případy, kdy dodavatel veškeré dodávky odběrateli ukončí. V prvním případě se z referenčního množství prvního odběratele odečte část odpovídající podílu daného dodavatele a přičte se k referenčnímu množství nového odběratele. Ve druhém případě je naproti tomu podíl na referenčním množství dodavatele, který dodávky zcela ukončil, připsán k rezervě posledního odběratele, jemuž dodavatel prodával mléko po dobu alespoň dvou po sobě následujících let (článek 7).
3. Spory v původním řízení
Žalobci v původním řízení ve věci 201/85, M. Kipgen rozená Klensch, která provozuje podnikatelskou činnost pod názvem Laiterie Ekabe v Eschweiler, Association agricole pour la promotion de la commercialisation laitière Procola ze Stolzembourg a Association agricole pour la promotion de la commercialisation laitière Corelux z Berdorf, jsou odběrateli mléka ve smyslu výše zmíněné právní úpravy. U Conseil d’État du grand-duché de Luxembourg (Státní radu Lucemburského velkovévodství) podali žalobu, kterou se domáhají zrušení vyhlášek Secrétaire d’État à l’Agriculture et à la Viticulture (Státního tajemníka pro zemědělství a vinařství) č. 1666/84, 1668/84 a 1669/84 ze dne 10. října 1984, jimiž se stanoví jejich referenční množství pro účely provádění systému Společenství týkajícího se zvláštního poplatku za mléko. Paní Kipgen se kromě toho ve své žalobě domáhá mimo zrušení již zmíněných vyhlášek č. 1666/84 a 1668/84 také zrušení vyhlášky č. 1667/84 téhož státního tajemníka ze dne 10. října 1984 v rozsahu, v němž tyto vyhlášky stanoví referenční množství odběratelů konkurenčních vůči společnosti Ekabe.
Žalobce v původním řízení ve věci 202/85, Société civile Exploitation agricole de Niederterhaff z Bertrange, je výrobcem mléka. Žalobou podanou ke Conseil d’État du grand-duché du Luxembourg se domáhá jednak zrušení již zmíněné vyhlášky č. 1669/84, která stanoví referenční množství společnosti Ekabe, v rozsahu, v němž má tato vyhláška za následek určení referenčního množství uplatnitelného na výrobu žalobce, jednak zrušení správního rozhodnutí ministerstva zemědělství, které udává individuální referenční množství, jež bylo žalobci přiděleno jakožto dodavateli společnosti Ekabe.
Na podporu těchto žalob žalobci kromě několika žalobních důvodů založených na nedodržení ústavy a právních předpisů Lucemburska a Evropské úmluvy o lidských právech uvádějí, že došlo k porušení zákazu diskriminace mezi výrobci a dodavateli mléka, jenž je stanoven v čl. 40 odst. 3 Smlouvy, a k porušení několika ustanovení právní úpravy Společenství týkající se zvláštního poplatku za mléko.
Za účelem posouzení posledně uvedených argumentů založených na porušení práva Společenství lucemburský Conseil d’État řízení přerušil a v souladu s článkem 177 smlouvy o EHS se obrátil na Soudní dvůr s následujícími otázkami společnými pro obě věci:
„1. Znemožňuje členskému státu čl. 40 odst. 3 Římské smlouvy, podle něhož musí společná organizace zemědělských trhů vylučovat jakoukoli diskriminaci mezi výrobci uvnitř Společenství, zvolit za referenční rok pro stanovení referenčního množství dle čl. 5c odst. 1 nařízení (EHS) č. 804/68 v souladu s článkem 2 nařízení Rady (EHS) č. 857/84 rok, jenž je uveden v čl. 2 odst. 1, má-li taková volba v praxi za následek zvýhodnění některého odběratele a tudíž i výrobců mléka, kteří tomuto odběrateli dodávají, na úkor ostatních výrobců a odběratelů, jimž dodávají tito ostatní výrobci?
2. Povoluje čl. 2 odst. 1 a 2 nařízení (EHS) č. 857/84 v případě, kdy si členský stát za referenční rok zvolil rok 1981, připočítat k referenčnímu množství dle uvedeného odstavce 1 procento, které se upravuje v závislosti na úrovni dodávek některých kategorií poplatníků, ačkoli je tato možnost v odstavci 2 výslovně vztažena pouze na případy, kdy si členský stát za referenční rok zvolil kalendářní rok 1982 nebo kalendářní rok 1983?
3. Umožňuje obecné nastavení nařízení č. 857/84 a zejména čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2 a čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení členskému státu, který zvolil postup B, připsat individuální referenční množství výrobce, jenž z důvodu ukončení podnikatelské činnosti přestal dodávat, do rezervy odběratele, kterému tento výrobce mléko dodával, místo toho, aby toto množství připsal do státní rezervy?
4. Povoluje nařízení (EHS) č. 857/84 a zejména jeho čl. 4 odst. 2 členskému státu připsat individuální referenční množství dodavatele, který ukončil činnost, k rezervě posledního odběratele i v případě, že toto individuální referenční množství bylo navýšeno o doplňková množství ze státní rezervy?
5. Je-li odpověď na čtvrtou otázku kladná, umožňuje nařízení (EHS) č. 857/84 připsat toto referenční množství k rezervě posledního odběratele, kterému výrobce dodával mléko po dobu alespoň dvou po sobě následujících let?“
4. Řízení před Soudním dvorem
Předkládací rozsudky byly zapsány kanceláří Soudního dvora dne 1. července 1985.
Usnesením ze dne 10. července 1985 se Soudní dvůr rozhodl obě věci pro účely řízení a rozsudku spojit.
V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložili svá písemná vyjádření žalobci v původním řízení ve věci 201/85 Marthe Kipgen, rozená Klensch, zastoupená Yvesem Prussenem z lucemburské advokátní komory, a Association agricole pour la promotion de la commercialisation laitière Procola a Association agricole pour la promotion de la commercialisation laitière Corelux, obě zastoupené Fernandem Entringerem, lucemburským avocat-avoué; lucemburská vláda zastoupená Ferdinandem Hoffstetterem, conseiller de direction adjoint z ministerstva zemědělství a vinařství, jako zmocněncem, a Komise Evropských společenství zastoupená Denise Sorasio, členkou její právní služby, jako zmocněncem.
Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta se Soudní dvůr rozhodnutím ze dne 4. března usnesl o přidělení věci pátému senátu v souladu s článkem 95 jednacího řádu a o zahájení ústní části řízení bez předběžného dokazování. Soudní dvůr se však rozhodl položit Komisi písemné otázky.
II – Vyjádření
1. Situace na lucemburském trhu s mlékem
a) Podle M. Kipgen lze organizaci trhu s mléčnými výrobky v Lucembursku popsat tak, že zde existují pouze dva podniky, které zajišťují pasterizaci a zpracování mléčných výrobků, totiž zemědělská asociace Luxlait, pod níž spadá převážná většina lucemburských výrobců mléka, a soukromý podnik Ekabe. V roce 1983 měla podle M. Kipgen asociace Luxlait podíl na mléčné výrobě 71,5 %, společnost Ekabe pak měla podíl 15,3 %. Vedle toho existují dvě zemědělské asociace Procola a Corelux, které organizují prodej mléčných výrobků od členských výrobců do Spolkové republiky Německo.
Podíl asociace Luxlait na trhu s mléčnými výrobky již několik let klesá z důvodu nespokojenosti jejích členů s cenovou politikou, kterou asociace Luxlait uplatňuje. V důsledku toho se značný počet členů asociace Luxlait svého členství vzdal a stal se dodavatelem společnosti Ekabe nebo asociací Corelux či Procola.
Výrobci přidružení k posledně zmiňovaným podnikům se řadí mezi nejaktivnější podnikatele. Mezi výrobci spadajícími pod asociaci Luxlait se naproti tomu vyskytuje zvláště vysoký počet drobných podnikatelů (kteří vyrábějí méně než 80 000 litrů ročně). 92,3 % drobných výrobců se sdružuje v asociaci Luxlait, zatímco společnosti Ekabe dodává pouhých 7,3 % drobných výrobců.
Rovněž je zřejmé, že zdaleka nejvyšší počet zanikajících podniků dodává právě asociaci Luxlait. Výroba dodavatelů společnosti Ekabe tak mezi lety 1981 a 1983 vzrostla v průměru o 15 %, zatímco výroba dodavatelů asociace Luxlait se v průměru zvýšila o pouhých 9,36 %.
b) Zemědělské asociace Procola a Corelux uvádějí, že až do vzniku asociace Procola (v srpnu 1978) a asociace Corelux (v květnu 1982) v Lucembursku existovali pouze dva odběratelé mléka, a to asociace Luxlait a společnost Ekabe.
Uvnitř asociace Luxlait došlo k rozporům z důvodu netransparentního účetnictví, jehož cílem bylo zamaskovat financování ztrátové činnosti prostřednictvím hospodářsky úspěšných odvětví, jako je mléčný průmysl. Proto v průběhu let řada výrobců od asociace Luxlait odešla a vytvořila vlastní zemědělské asociace pod názvem Procola a Corelux. V roce 1981 uvedli všichni čtyři odběratelé na trh následující množství:
Po založení asociací Procola a Corelux byly odchody výrobců od asociace Luxlait stále častější – ke dni 31. prosince 1985 oznámili zrušení členství v asociaci Luxlait a přechod k asociaci Procola nebo Corelux výrobci, kteří představovali celkový objem výroby zhruba 4,5 milionů kg mléka.
c) Lucemburská vláda zdůrazňuje, že zavedení systému kvót, kterým se omezil trh, bylo pro lucemburský mléčný průmysl obzvlášť těžké. V Lucembursku totiž mléčná výroba představuje více než 45 % celkové konečné produkce zemědělství. Je tedy jedním z hlavních pilířů lucemburského zemědělství a jako taková tvoří důležitý zdroj příjmů mnoha podniků.
Kromě toho trpí lucemburské zemědělství některými nevýhodnými přírodními podmínkami (Lucembursko se řadí mezi znevýhodněné oblasti) a nedisponuje v podstatě žádnou ekonomicky přijatelnou alternativní možností výroby. Navíc v době zavedení systému kvót vykazovalo mnoho podniků výrazné strukturální opoždění, ať už proto, že tyto podniky dosud nezahájily proces rozvoje, nebo proto, že nedávno započaly s restrukturalizací.
Orgány Společenství vzaly tyto potíže v úvahu a přidělily Lucembursku část rezervy Společenství.
d) Komise uvádí, že v roce 1981 dosahovala v Lucembursku výroba mléka dodaného podnikům k úpravě a zpracování 261 800 tun. V důsledku toho bylo „celkové garantované množství“ na první období uplatnění zvláštního poplatku stanoveno na 268 000 tun a na každé ze čtyř následujících období na 265 000 tun, tedy přibližně na úroveň odpovídající množství skutečně dodanému v roce 1981 a navýšenému o 1 % (čl. 5c odst. 3 nařízení č. 804/68, ve znění nařízení č. 856/84).
Lucembursku bylo navíc přiděleno 25 000 tun z rezervy Společenství, jejíž celková výše je 393 000 tun, čímž se celkové garantované množství zvýšilo na 293 000 tun (viz článek 1 nařízení č. 1371/84). Navíc se dodávky mléka v Lucembursku pohybují na úrovni 291 000 tun, tedy pod stanoveným limitem.
Podle informací zveřejněných v odborném tisku odpovídá množství přidělené čtyřem lucemburským odběratelům následujícím údajům:
Lucemburské orgány rovněž provedly právní úpravu Společenství, jež na první dvanáctiměsíční období povoluje členským státům přepsat část referenčních množství, kterou někteří poplatníci nevyužili, na ty poplatníky, kteří vlastní referenční množství překročili. Protože ostatní odběratelé v Lucembursku nevyužili ze svých referenčních množství celkem 2 813 tun, byla referenční množství původně přidělená asociacím Procola a Corelux navýšena o 606, resp. 264 tun, což odpovídá množstvím, o která tyto asociace svůj limit překročily.
Z tohoto opatření vyplývá, že žádný odběratel a tudíž ani žádný výrobce v Lucembursku nemusí ve skutečnosti za dotyčné období zvláštní poplatek hradit.
2. K první otázce
Žalobci v původním řízení jsou toho názoru, že na první otázku by mělo být odpovězeno kladně, zatímco lucemburská vláda navrhuje odpověď zápornou. Stanovisko Komise je nevyhraněné.
a) Paní Kipgen má za to, že z důvodů souvisejících s vývojem trhu vede volba referenčního roku ke zjevnému zkreslení. Úprava referenčního množství na základě zvýšení výroby mezi lety 1981 a 1983 výsledné nerovné zacházení v zásadě neodstranila.
Mlékárna Luxlait, která v letech předcházejících zavedení mléčných kvót zaznamenala nejmírnější nárůst výroby, dostala přiděleno referenční množství ve výši 105,01 % své výroby v roce 1983. Společnost Ekabe dostala referenční množství ve výši 104,1 %, zatímco ostatním dvěma odběratelům bylo přiděleno referenční množství ve výši 96,34 % a 103,49 % jejich výroby v roce 1983. To vedlo k tomu, že asociace Luxlait svou kvótu nevyčerpala, zatímco ostatní tři odběratelé své kvóty překročili. Podle M. Kipgen to znamená, že uplatněné mechanismy mají za výsledek zvýhodnění jednoho odběratele na úkor konkurenčních odběratelů a jejich dodavatelů. Z tohoto důvodu muselo mnoho zemědělských podniků přidružených k těmto dalším třem odběratelům snížit výrobu o 15 až 20 %.
Takový průběh zakládá podle M. Kipgen diskriminaci, která je zakázána čl. 40 odst. 3 Smlouvy. Podle judikatury Soudního dvora je toto opatření pouze specifickým vyjádřením obecné zásady rovnosti, která je součástí základních zásad práva Společenství. Z toho vyplývá, že systém, který nařizuje diskriminační rozložení zátěže, není v rámci uskutečňování cílů společné zemědělské politiky ospravedlnitelný. Takový systém je navíc porušením zásady přiměřenosti, která zákaz diskriminace doprovází.
b) Zemědělské asociace Procola a Corelux uvádějí, že volba roku 1981 jako roku referenčního znamená skryté zvýhodnění asociace Luxlait na úkor ostatních odběratelů. Vzhledem k tomu, že od roku 1981 ukončila řada dodavatelů asociace Luxlait činnost, disponuje asociace ke své základní kvótě nejvyšší rezervou, které by díky tomu k ní přidružení výrobci mohli využít a omezení výroby by tak na ně nemělo dopad. Rezerva asociace Luxlait dosahuje výše 3,67 % její základní kvóty, zatímco rezervy společností Ekabe a Procola představují pouze 1,28 %, resp. 0,27 % jejich základních kvót; Corelux žádnou takovou rezervu nemá.
Nerovnost dle asociací panuje také v oblasti dopadu těchto pravidel na výrobce. Odběr asociace Luxlait tak ve srovnání s rokem 1983 vzrostl o 4,74 %, zatímco odběr společnosti Ekabe se zvýšil o pouhých 3,75 %. Podniky Procola a Corelux dokonce vykázaly snížení odběru o 3,17 %, resp. o 5,83 %.
Tyto objektivně neoprávněné nerovnosti jsou v rozporu jak s čl. 40, odst. 3 Smlouvy, tak se zásadou otevřeného trhu, která je základem společné organizace zemědělských trhů.
c) Lucemburská vláda uvádí, že systém Společenství týkající se kvót na mléko nastiňuje obecný rámec a některá rozhodnutí, jež mají zajistit jeho uplatňování, ponechává v pravomoci členských států. Mezi tato rozhodnutí se řadí výběr referenčního roku z let 1981, 1982 a 1983, přičemž lucemburská vláda se přiklonila k roku 1981.
Tímto rozhodnutím se lucemburská vláda pokusila najít řešení zohledňující všechny dotčené zájmy. Skutečností ovšem je, že různé mlékárny jsou co do výroby mléka svých dodavatelů různě strukturovány. Jejich situace totiž záleží na podílu drobných výrobců mléka, na podílu středních a velkých výrobců mléka a na podílu výrobců, jejichž výroba se v průběhu let výrazně měnila. Z toho vyplývá, že uplatnění zvoleného postupu přidělování kvót nemá na jednotlivé odběratele stejný dopad. Tento rozdíl v dopadu ovšem není důsledkem svévolného rozhodnutí, ale složení jejich dodavatelů.
Pokud jde o výrobce, nezávisle na zvoleném referenčním roce obnáší systém omezení nevyhnutelně rozdílné zacházení podle stupně rozvoje jejich mléčné výroby. Tento rozdíl však odpovídá jejich nestejným situacím v okamžiku zavedení systému kvót.
Na základě těchto vysvětlení je jasné, že při výběru roku 1981 se lucemburská vláda řídila objektivními kritérii jako je zohlednění dynamiky rozvinutých podniků a umožnění restrukturalizace podniků malých a středně velkých. Tato politika je v souladu s čl. 40, odst. 3 Smlouvy, tak jak jej vykládá Soudní dvůr. Ten v rozsudku ze dne 27. září 1979 (Eridania, 230/78, Recueil s. 2749) rozhodl, že „k diskriminaci ve smyslu článku 40 Smlouvy nedochází, pokud nerovné zacházení s podniky odpovídá nerovným situacím, v nichž se podniky nacházejí“.
d) Komise má za to, že základní prvky odpovědi předkládajícímu soudu na otázku ohledně výběru referenčního roku vyplývají ze samotného článku 2 nařízení č. 857/84.
Podle tohoto ustanovení mohou členské státy stanovit referenční množství poplatníků, v tomto případě odběratelů (postup B), buď na základě množství mléka nakoupeného v roce 1981, které je navýšeno o 1 %, nebo na základě množství nakoupeného v roce 1982 nebo 1983, přičemž v tomto případě se k tomuto množství přičte procento s cílem získat stejný celkový kvantitativní výsledek na celostátní úrovni, jako by se počítalo s rokem 1981 + 1 %, a toto procento musí být stejné pro všechny poplatníky.
Platí tedy zásada, že se referenční množství stanoví na základě roku 1981. Použití údajů za roky 1982 nebo 1983 je výjimka a zároveň možnost, která záleží na svobodném rozhodnutí členských států. Tím spíše, že volba prvního řešení nezávisí na splnění žádných požadavků. Proto nelze říci, že je použití roku 1981 jako roku referenčního zákonné pouze za zvláštní situace nebo za zvláštních podmínek. Naopak, tento postup má všechny rysy režimu, který je součástí obecného práva, a normy, kterou mohou státní orgány plným právem automaticky uplatnit.
Z toho vyplývá, že možnost členských států zvolit rok 1981 není s ohledem na zásadu rovného zacházení napadnutelná, aniž by byla zpochybněna platnost čl. 2 odst. 1 nařízení č. 857/84. Protože však soudce členského státu takovou věc nezmiňuje, Komise se pouze vyjadřuje v tom smyslu, že vysoká různorodost struktur výroby a odběru mléka ve Společenství a různé tempo vývoje v nedávných letech jsou dostatečným důvodem opravňujícím k tomu, aby právní úprava Společenství – která je z definice obecná a navíc je pro ty, již jí podléhají, do vysoké míry závazná – ponechala výběr mezi různými postupy, pokud jde o řadu prvků nového systému, na členských státech.
Při výběru možností, které se nabízejí, musí nicméně členské státy zároveň brát ohled na veškerá ustanovení právní úpravy obecného dosahu. Týká se to zejména opatření, která stanoví, že pro účely určení referenčního množství odběratele je třeba brát ohled na situaci výrobců dodávajících mu mléko, a zvláště opatření, která upravují pohyb výrobců mezi mlékárnami.
Komise v tomto směru upřesňuje, že prováděcí nařízení č. 1371/84 uvádí v článku 6 taxativní výčet případů, v nichž je namístě upravit referenční množství odběratele, a sem spadá případ přechodu výrobců od jednoho odběratele k jinému. Tento text má být vykládán v tom smyslu, že se vztahuje i na přechody, k nimž došlo mezi referenčním rokem a vstupem nových předpisů v platnost.
Pokud si tedy členský stát k určení referenčního množství odběratelů zvolí množství skutečně dodané odběratelům v roce 1981 a navýšené o 1 %, má dle Komise toto množství upravit na základě přechodů výrobců od jednoho odběratele k jinému a zároveň na základě vzniků, zániků nebo fúzí odběratelů, k nimž došlo mezi referenčním rokem a vstupem nových předpisů v platnost.
Závěrem Komise navrhuje odpovědět na první otázku následovně:
„Čl. 2 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 857/84 nepodrobuje rozhodnutí členského státu, že bude za referenční množství osob podléhajících systému zvláštních poplatků stanovena výše skutečných dodávek mléka v roce 1981 s připočtením 1 %, žádným zvláštním podmínkám, avšak toto nemá vliv na dodržování ostatních ustanovení právní úpravy Společenství, která vyžadují ohled na některé události nastalé po roce 1981, zejména pak na přechody výrobců od jednoho odběratele k jinému.“
3. K druhé otázce
Lucemburská vláda má za to, že na druhou otázku je třeba odpovědět kladně. Komise naproti tomu navrhuje zápornou odpověď. Žalobci v původním řízení k této otázce nezaujali zvláštní stanovisko.
a) Lucemburská vláda uznává, že při doslovném rozboru čl. 2 odst. 1 a 2 nařízení č. 857/84 lze dospět k závěru, že úprava referenčních množství je přípustná pouze v případě volby referenčního roku 1982 nebo 1983. Zároveň je ale podle ní potřeba zdůraznit, že žádné ustanovení tohoto nařízení možnost úpravy v případě volby roku 1981 výslovně nevylučuje. A nejen to, zdá se, že takové úpravy jsou v souladu s cílem právní úpravy Společenství. Z odůvodnění a z vlastních ustanovení totiž vyplývá, že Rada chtěla zavedením velmi složitého systému kvót dosáhnout zohlednění rozmanitosti struktur mléčné výroby, a tudíž zabránit jeho příliš tvrdému dopadu.
b) Podle Komise naproti tomu úpravu referenčního množství různým kategoriím poplatníků nelze provádět, pokud si členský stát za referenční rok zvolil rok 1981.
Ze samotného znění daného ustanovení vyplývá, že se státním orgánům možnost upravit referenční množství nabízí pouze v případě, že za referenční rok zvolily rok 1982 nebo 1983. Možnost upravit procento, které se přičte ke skutečným dodávkám v roce 1982 nebo 1983 buď na základě vývoje dodávek podle regionů, nebo na základě výše či vývoje dodávek každé kategorie poplatníků, se členského státu, jenž si za referenční rok vybral rok 1981, netýká.
Toto ustanovení se logicky začleňuje do celkového rámce zavedeného systému. Členský stát se totiž buď může rozhodnout referenční množství stanovit na základě roku 1981, a tak nebrat ohled na následný vývoj, nebo zvolit referenční rok bližší vstupu nového systému v platnost, a mít v důsledku toho možnost zohlednit vývoj výroby a odběru, ke kterému do tohoto okamžiku došlo.
Jakoukoli právní úpravu členského státu, která určitým způsobem směšuje tyto dvě možnosti, jež jsou v právní úpravě Společenství jasně rozlišeny, tedy nelze považovat za právní úpravu v souladu s právní úpravou Společenství. To se vztahuje na zohlednění vývoje odběru po roce 1981 nebo výše dodávek od výrobců po roce 1981.
Závěrem Komise navrhuje odpovědět na druhou otázku takto:
„V případě, že si členský stát za referenční rok zvolil rok 1981 v souladu s čl. 2 odst. 1 nařízení (EHS) č. 857/84, článek 2 zmíněného nařízení nepovoluje připsat k takto definovanému referenčnímu množství odběratelů procento upravené pro kategorie poplatníků, jež je vymezeno v odst. 2, druhé větě uvedeného článku, neboť tento článek se vztahuje výhradně na případ, kdy si členský stát za referenční rok zvolil rok 1982 nebo 1983.“
4. Ke třetí otázce
Žalobci v původním řízení doporučují na třetí otázku odpovědět záporně, zatímco lucemburská vláda a Komise odpovídají kladně.
a) Paní Kipgen má za to, že ustanovení nařízení velkovévodství, podle něhož referenční množství podniků, jež svou činnost ukončily nebo ji utlumují, připadají mlékárnám a jsou následně zahrnuty do rezervy dostupné všem dodavatelům dané mlékárny, znamená zvláštní výhodu pro dodavatele určitého odběratele na úkor dodavatelů přidružených k jiným odběratelům. Ustanovení je tedy prvkem narušujícím hospodářskou soutěž, protože rozdíl v cenách vyplácených odběrateli dodavatelům je zastíněn lákavým příslibem, který v současnosti nabízí spojení s asociací Luxlait, totiž že dodavatel bude moci vyrábět nad oficiální kvótu.
Toto opatření má za cíl odradit výrobce spadající pod asociaci Luxlait od přechodu od této zemědělské asociace k některému jinému odběrateli.
Z toho vyplývá, že nařízení č. 857/84 znemožňuje členskému státu, který si zvolil postup B, připsat individuální referenční množství dodavatele, jenž své dodávky zastavil z důvodu ukončení činnosti, k rezervě odběratele, kterému tento výrobce dodával, místo aby toto množství zařadil do státní rezervy.
b) Zemědělské asociace Procola a Corelux poukazují na to, že cílem dotčených nařízení je snížit přebytky a nastolit tak rovnováhu mezi výrobou a spotřebou. K dosažení tohoto cíle je nezbytná společná mléčná politika a ji doplňující státní mléčná politika.
Proto by individuální referenční množství výrobce, který ukončí výrobu, mělo připadnout do státní rezervy, aby politické orgány získaly prostředky k uplatňování zemědělské politiky, jež by v souladu s ustanoveními práva Společenství měla podporovat příjmy zemědělců.
c) Lucemburská vláda tvrdí, že odpověď na třetí otázku vyplývá z čl. 8 odst. 1 nařízení č. 857/84, který stanoví, že „v případě použití postupu B mohou členské státy přijmout nezbytná opatření, která umožní odběratelům mléka a mléčných výrobků spravovat jim přidělená referenční množství, a to včetně přidělení a nového přidělení množství uvedených v článku 10“. Z tohoto ustanovení vyplývá, že množství uvolněné v důsledku ukončení výroby dodavatelem má zůstat odběrateli a je tudíž připsáno k jeho rezervě, protože odběratel je smí přidělovat pouze v souladu s vnitrostátními právní předpisy.
Toto stanovisko je podpořeno skutečností, že nařízení č. 857/84 v čl. 4 odst. 1 písm. a) a odst. 2 výslovně upravuje případ, kdy má dojít k přesunu uvolněných referenčních množství do státní rezervy, když členské státy poskytnou výrobcům odškodnění za jejich závazek ukončit výrobu mléka.
d) Podle Komise z volby referenčního roku 1981 vyplývá, že referenční množství odběratelů jsou stanovena podle skutečně odebraného množství v daném roce, s výjimkou případů, kdy opačné ustanovení nařizuje nebo povoluje zohlednění následných událostí, jako je přechod výrobců od jednoho odběratele k jinému. Protože právní úprava Společenství spontánní ukončení nebo utlumení výroby nezmiňuje, pro snížení množství pro odběratele z důvodu těchto faktorů není právní základ.
Samotná povaha postupu založeného na odběratelích (postup B) navíc umožňuje odběrateli automatické vyrovnávání výrobců navyšujících výrobu a výrobců, kteří výrobu utlumují nebo ji zcela ukončili. Právě za účelem zohlednění této situace je sazba poplatku u postupu B 100 % směrné ceny mléka, zatímco u postupu A se jedná o 75 % této ceny. Nastavení systému zvláštních poplatků tedy znamená, že v případě uplatnění postupu B přináší snížení výroby u části výrobců užitek ostatním výrobcům dodávajícím stejnému odběrateli.
Kromě toho jsou zdroje plynoucí do státní rezervy, jejímž účelem je umožnit přidělení dodatečných množství v určených případech (článek 5 nařízení č. 857/84), taxativně vymezeny. Jedná se zejména o plošnou úlevu z referenčního množství pro všechny poplatníky a o případy, kdy je výroba mléka s konečnou platností ukončena po vstupu nového systému v platnost, v souladu se státním pobídkovým systémem zahrnujícím odškodnění výrobce. Tato ukončení činnosti se zcela odlišují od těch, která jsou předmětem otázky.
Závěrem Komise navrhuje odpovědět na třetí otázku následovně:
„Právní úprava Společenství týkající se systému zvláštních poplatků neobsahuje žádné ustanovení, které by umožňovalo odečíst od referenčního množství odběratele množství odpovídající ukončení dodávek veškerým odběratelům, k němuž výrobce přikročil v období mezi referenčním rokem a vstupem systému zvláštních poplatků v platnost.“
5. Ke čtvrté a páté otázce
Žalobci v původním řízení navrhují na čtvrtou otázku rovněž zápornou odpověď, čímž se pátá otázka stává bezpředmětnou. Lucemburská vláda navrhuje naproti tomu odpovědět na čtvrtou i pátou otázku kladně. Komise má za to, že čtvrtá otázka má být zodpovězena kladně a pátá otázka záporně.
a) Paní Kipgen tvrdí, že nařízení č. 857/84, a zejména jeho čl. 4 odst. 2 uvažovaný v kontextu článků 39 a 40 Smlouvy, z důvodů již uvedených v souvislosti s třetí otázkou neumožňuje členskému státu připsat k rezervě posledního odběratele individuální referenční množství dodavatele, který ukončil činnost, s přičtením doplňkových množství ze státní rezervy.
b) Zemědělské asociace Procola a Corelux uvádějí, že se množství individuálního výrobce může skládat ze dvou rozdílných částí, z nichž jedna pochází ze státní rezervy. Dle jejich názoru se individuální referenční množství, případně alespoň jeho doplňková část pocházející ze státní rezervy, musí v případě úplného ukončení činnosti v plné výši do národní rezervy vrátit.
V každém případě jsou vnitrostátní právní předpisy v rozsahu, v němž stanoví v otázce změny odběratele dvouletou lhůtu, svévolné a neodůvodněné žádným objektivním faktorem.
c) Lucemburská vláda má za to, že odpověď na čtvrtou otázku je nutno hledat v čl. 6 odst. 1 prováděcího nařízení č. 1371/84. Toto ustanovení totiž uvádí, že v rámci postupu B se referenční množství odběratele upravuje zejména za účelem zohlednění doplňkových množství přidělených výrobcům v souladu s články 3 a 4 nařízení č. 857/84. Zavádí tedy zásadu, že doplňková množství přidělená výrobcům, kteří uskutečňují rozvojový plán, se přičítají k referenčnímu množství odběratele. Doplňková množství tudíž podléhají obecným pravidlům uplatnitelným na referenční množství odběratele.
Pátá otázka se týká ustanovení vnitrostátní právní úpravy, podle něhož se referenční množství uvolněná v důsledku ukončení činnosti výrobce připisují k rezervě posledního odběratele, kterému výrobce dodával mléko po dobu alespoň dvou po sobě následujících let. Tento požadavek byl zaveden proto, aby se výrobci chystající se ukončit činnost nestávali ze strany odběratelů terčem finančních nabídek, jejichž snahou by bylo přimět výrobce přejít k odběrateli krátce před ukončením činnosti a zvýšit mu tak kvótu. Takové vnitrostátní ustanovení sice nemá v právní úpravě Společenství výslovný podklad, nelze však říci, že je proto v rozporu s právem Společenství.
d) Komise uvádí, že čtvrtá a pátá otázka se vztahují na případný dopad úplného zastavení dodávek od výrobce na referenční množství odběratele.
Z odpovědi na třetí otázku vyplývá, že v rozsahu, v němž se jedná o spontánní ukončení výroby, nemůže být odpovídající množství převedeno do státní rezervy a zůstává součástí referenčního množství odběratele. Tento následek zohledňuje nutnost chránit právo výrobce na jeho individuální množství. Spontánní ukončení činnosti je totiž proces vratné povahy a výrobci, který činnost ukončil, nic nebrání v tom, aby ji později opět začal provozovat. Pokud se tak stane, zůstává výrobci právo na dříve stanovené individuální množství.
Skutečností, že dotčenému výrobci bylo původně přiděleno doplňkové množství dle článku 4 nařízení č. 857/84, se toto stanovisko nijak nemění. Žádné zastavení dodávek s výjimkou těch, která jsou výslovně stanovena v právní úpravě Společenství, nemá na referenční množství odběratele dopad.
Pokud jde o požadavek, dle něhož si výhodu připsání nevyužitého množství následkem ukončení dodávek smí připsat pouze odběratel, kterému výrobce dodával mléko po dobu alespoň dvou po sobě následujících let, je Komise toho názoru, že v právní úpravě Společenství pro něj není podklad. Případy přechodů od jednoho odběratele k jinému se řídí ustanoveními, která výslovně odkazují na pravidla pro nahrazení jednoho odběratele jiným (čl. 7 odst. 2 nařízení č. 857/84). Tato pravidla naopak stanoví, že je nutno brát ohled na změnu situace, k níž došlo v rámci dvanáctiměsíčního období, poměrně k době, jež zatím neuplynula.
Logika celého systému tedy zakazuje odečítat individuální množství výrobce od referenčního množství odběratele, kterému výrobce skutečně dodával v okamžiku ukončení činnosti, a přičítat je do státní rezervy nebo je teoreticky připisovat k referenčnímu množství dřívějšího odběratele, jemuž výrobce dodával po dobu alespoň dvou po sobě následujících let. Státní orgány nemají právo nebrat ohled na přechod od jednoho výrobce k jinému uskutečněný během doby platnosti systému, a to i přesto, že po něm v tomto období následuje zastavení dodávek.
Závěrem Komise navrhuje odpovědět na čtvrtou a pátou otázku takto:
„V souladu s čl. 4 odst. 2 nařízení (EHS) č. 857/84 lze referenční množství uvolněná po ukončení výroby dle odst. 1 písm. a) tohoto článku převádět pouze do státní rezervy; referenční množství uvolněná v souvislosti s ostatními druhy zastavení dodávek veškerým odběratelům uskutečněných po začátku platnosti systému zvláštních poplatků nemají vliv na referenční množství odběratele, i když výrobci, jenž činnost ukončil, bylo přiděleno doplňkové nebo zvláštní množství v souladu s článkem 3 nebo 4 nařízení č. 857/84; právní úprava Společenství nepovoluje podmiňovat zachování referenčního množství odběratele požadavkem, že výrobce musel tomuto odběrateli dodávat po určitou minimální dobu.“
III – Odpovědi na otázky Soudního dvora
Na otázky předložené Soudním dvorem odpověděla Komise takto:
a) Důvodem pro ustanovení roku 1981 rokem referenčním v právní úpravě Společenství je skutečnost, že v odvětví mléka a mléčných výrobků bylo zavedeno zaručené prahové množství, které je k tomuto roku rovněž vztaženo.
Nařízením č. 1183/82 ze dne 18. května 1982 (Úř. věst. L 140, s. 1), které do základního nařízení č. 804/68 zavádí čl. 5b, se Rada rozhodla, že se každý rok bude u mléka určovat zaručené prahové množství, jenž bude mít za cíl „přispět k lepšímu zaměření výroby, a tak zmírnit zátěž na rozpočet Společenství“ (preambule). Za těchto podmínek článek 2 nařízení Rady č. 1184/82 ze dne 18. května 1982 (Úř. věst. L 140, s. 2) stanovil zaručené prahové množství pro rok 1982 na „úroveň množství mléka dodávaného do podniků upravujících nebo zpracujících mléko v průběhu kalendářního roku 1981, navýšeného o 0,5 %.“, přičemž toto navýšení odpovídá předpovědím běžného ročního nárůstu spotřeby. Následující rok se opakoval stejný postup a článkem 2 nařízení Rady č. 1205/83 ze dne 17. května 1983 (Úř. věst. L 132, s. 1) bylo zaručené prahové množství pro rok 1983 stanoveno na „úroveň množství mléka dodávaného do podniků upravujících nebo zpracujících mléko v průběhu kalendářního roku 1981, navýšeného o 1 %“, hodnota určená pro rok 1982 byla tedy navýšena o 0,5 %.
Když byl v roce 1984 přijat systém zvláštních poplatků, stalo se zaručené prahové množství pro rok 1983, tedy hodnota pro rok 1981 + 1 %, základem pro určení globálních množství garantovaných členským státem. Bylo rozhodnuto, že s ohledem na patrné ustálení spotřeby není každoroční navyšování o dalších 0,5 % vhodné.
Možnost zvolit si referenční rok 1982 nebo 1983 pro určení referenčního množství pro poplatníky (tj. výrobce nebo odběratele) byla zavedena proto, aby se zohlednily různorodé struktury výroby a odběru mléka v členských státech a zejména odlišné vývojové tendence po roce 1981.
Úprava procenta, jež se přičítá k dodávkám, v rámci členského státu bylo ustanoveno zejména z důvodu zohlednění strukturálních změn provedených po roce 1981. V tomto směru se považovalo za nutné nejen to, aby právní úprava Společenství vymezila obecná objektivní kritéria pro takové rozlišování, ale také to, aby podmiňovala použití tohoto postupu ohledem na nejnovější faktické údaje, tedy na ty, které jednotlivé situace nejlépe vystihují.
b) Pokud jde o slučitelnost volby roku 1981 s požadavky čl. 40 odst. 3 Smlouvy, Komise uvádí, že volba roku 1981 za rok referenční úzce souvisí s cílem stabilizace trhů dle čl. 39 odst. 1 písm. c) Smlouvy a s určením zaručeného prahového množství pro mléko, z něhož vyplývá. Posledně zmiňované opatření nařízené v roce 1982 bylo navíc svou povahou upozorněním pro všechny výrobce, že stávající situace na trhu znamená vážné nebezpečí a že Společenství bude muset v budoucnu přikročit k novým opatřením za účelem regulace mléčné výroby. Proto volba roku 1981 s ohledem na zajištění rovného zacházení se všemi poplatníky vylučuje jakoukoli diskriminaci mezi výrobci ve Společenství.
Souběžná existence tohoto postupu s možnostmi volby roků 1982 nebo 1983, které lze navíc upravit prostřednictvím definice různých kategorií poplatníků, má členským státům umožnit vybrat si tu nejvhodnější možnost s ohledem na jejich strukturu výroby nebo odběru a na případný vývoj těchto struktur po roce 1981.
c) Na otázku, jaké možnosti si členské státy (s výjimkou Španělska a Portugalska) zvolily, přináší Komise odpověď, že rok 1981 si za referenční rok vybraly pouze dva členské státy (Řecko a Lucembursko) a ostatních osm členských států se přiklonilo k roku 1983. Čtyři členské státy (Německo, Belgie, Itálie a Nizozemsko) zvolily možnost postupu A (postup založený na výrobcích), pět členských států (Dánsko, Francie, Řecko, Irsko a Lucembursko) zvolilo možnost postupu B (postup založený na odběratelích). Jeden členský stát (Spojené království) si původně pro jeden z regionů (Severní Irsko) vybral postup A a pro zbytek území postup B, ale ode dne 1. dubna 1985 rozšířil postup B na celé území.
Soudce zpravodaj
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu)
ze dne 25. listopadu 1986 Jednací jazyk: francouzština
Ve spojených věcech 201 a 202/85,
jejichž předmětem je žádost zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy soudem Conseil d’État du grand-duché du Luxembourg (Státní rada Lucemburského velkovévodství) o rozhodnutí o předběžné otázce ve sporech probíhajících před uvedeným soudem mezi
1) Marthe Kipgen, rozenou Klensch, vdovou, která podniká v Eschweiler pod názvem Laiterie Ekabe,
2) Association agricole pour la promotion de la commercialisation laitière Procola usazenou ve Stolzembourg,
3) Association agricole pour la promotion de la commercialisation laitière Corelux usazenou v Berdorf,
a mezi
Société civile Exploitation agricole de Niederterhaff usazená a se sídlem v Bertrange
o výkladu čl. 40 odst. 3 Smlouvy a několika ustanovení nařízení Rady (EHS) č. 857/84 ze dne 31. března 1984, kterým se stanoví obecná prováděcí pravidla týkající se poplatku v odvětví mléka a mléčných výrobků dle článku 5c nařízení (EHS) č. 804/68 (Úř. věst. L 90, s. 13), ve znění nařízení Rady (EHS) č. 590/85 ze dne 26. února 1985 (Úř. věst. L 68, s. 1) a nařízení Rady (EHS) č. 1305/85 ze dne 23. května 1985 (Úř. věst. L 137, s. 12),
SOUDNÍ DVŮR (pátý senát)
generální advokát: Sir Gordon Slynn vedoucí kanceláře: H. A. Rühl, vrchní rada
s ohledem na vyjádření předložená:
– paní Marthe Kipgen, rozenou Klensch, zastoupenou Yvesem Prussenem z lucemburské advokátní komory, – Association agricole pour la promotion de la commercialisation laitière Procola a Association agricole pour la promotion de la commercialisation laitière Corelux Fernandem Entringerem, lucemburským avocat-avoué, – Société civile Exploitation agricole de Niederterhaff Yvesem Prussenem z lucemburské advokátní komory, – lucemburskou vládou, zastoupenou Ferdinandem Hoffstetterem, conseiller de direction adjoint z Ministerstva zemědělství a vinařství, – Komisí Evropských společenství, zastoupenou Denise Sorasio, členkou jejího právního oddělení, s přihlédnutím ke zprávě k jednání a na základě ústní části řízení konané dne 27. května 1986 a
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 8. července 1986,
vydává tento
1 Rozsudky ze dne 21. června 1985 došlými kanceláři Soudního dvora dne 1. července 1985 položil Conseil d’État du grand-duché de Luxembourg na základě článku 177 Smlouvy o EHS pět předběžných otázek společných pro obě spojené věci o výkladu čl. 40 odst. 3 Smlouvy a několika ustanovení nařízení Rady (EHS) č. 857/84 ze dne 31. března 1984, kterým se stanoví obecná prováděcí pravidla týkající se poplatku v odvětví mléka a mléčných výrobků dle článku 5c nařízení č. 804/68 (Úř. věst. L 90, s. 13). 2 Tyto otázky vyvstaly v rámci žalob podaných třemi mlékárnami, totiž mlékárnou provozovanou M. Kipgen, rozenou Klensch, vdovou, která podniká v Eschweiler pod názvem Laiterie Ekabe, Association agricole pour la promotion de la commercialisation laitière Procola ze Stolzembourg a Association agricole pour la promotion de la commercialisation laitière Corelux z Berdorf (věc 201/85), a výrobcem mléka Société civile Exploitation agricole de Niederterhaff z Bertrange (věc 202/85), na Secrétaire d’État à l’Agriculture et à la Viticulture Lucemburského velkovévodství. 3 V uvedených žalobách se domáhají zrušení několika vyhlášek, kterými Secrétaire d’État à l’Agriculture et à la Viticulture stanoví referenční množství za účelem uplatnění systému Společenství týkajícího se zvláštních poplatků za mléko. Na podporu svých návrhů žalobci v původním řízení uvádějí, že došlo mimo jiné k porušení zákazu diskriminace mezi výrobci a odběrateli zakotveného v čl. 40 odst. 3 Smlouvy a několika ustanovení právní úpravy Společenství v oblasti zvláštního poplatku za mléko. 4 Pokud jde o dotčenou právní úpravu Společenství, právní předpisy Lucemburska, které ji zavedly, a vyjádření předložená žalobci v původním řízení, lucemburskou vládou a Komisí, odkazuje se na zprávu k jednání. Tyto údaje ze spisu jsou dále převzaty pouze v míře nezbytné pro úvahy Soudního dvora. 5 Za účelem posouzení slučitelnosti vnitrostátních právních předpisů s právem Společenství se Conseil d’État du grand-duché de Luxembourg rozhodl přerušit řízení a položil Soudnímu dvoru následující otázky: „1) Znemožňuje členskému státu čl. 40 odst. 3 Římské smlouvy, podle něhož musí společná organizace zemědělských trhů vylučovat jakoukoli diskriminaci mezi výrobci uvnitř Společenství, zvolit za referenční rok pro stanovení referenčního množství dle čl. 5c) odst. 1 nařízení (EHS) č. 804/68 v souladu s článkem 2 nařízení Rady (EHS) č. 857/84 rok, jenž je uveden v čl. 2 odst. 1, má-li taková volba v praxi za následek zvýhodnění některého odběratele a tudíž i výrobců mléka, kteří tomuto odběrateli dodávají, na úkor ostatních výrobců a odběratelů, jimž dodávají tito ostatní výrobci?
2) Povoluje čl. 2 odst. 1 a 2 nařízení (EHS) č. 857/84 v případě, kdy si členský stát za referenční rok zvolil rok 1981, připočítat k referenčnímu množství dle uvedeného odstavce 1 procento, které se upravuje v závislosti na úrovni dodávek některých kategorií poplatníků, ačkoli je tato možnost v odstavci 2 výslovně vztažena pouze na případy, kdy si členský stát za referenční rok zvolil kalendářní rok 1982 nebo kalendářní rok 1983?
3) Umožňuje obecné nastavení nařízení č. 857/84 a zejména čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2 a čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení členskému státu, který zvolil postup B, připsat individuální referenční množství výrobce, jenž z důvodu ukončení podnikatelské činnosti přestal dodávat, do rezervy odběratele, kterému tento výrobce mléko dodával, místo toho, aby toto množství připsal do státní rezervy?
4) Povoluje nařízení (EHS) č. 857/84 a zejména jeho čl. 4 odst. 2 členskému státu připsat individuální referenční množství dodavatele, který ukončil činnost, k rezervě posledního odběratele i v případě, že toto individuální referenční množství bylo navýšeno o doplňková množství ze státní rezervy?
5) Je-li odpověď na čtvrtou otázku kladná, umožňuje nařízení (EHS) č. 857/84 připsat toto referenční množství k rezervě posledního odběratele, kterému výrobce dodával mléko po dobu alespoň dvou po sobě následujících let?“
Ke třetí a čtvrté otázce
K páté otázce
K nákladům řízení
Z těchto důvodů
1) Zákaz diskriminace stanovený v čl. 40 odst. 3 Smlouvy brání členskému státu zvolit si rok 1981 za rok referenční ve smyslu článku 2 nařízení Rady č. 857/84 ze dne 31. března 1984, má-li využití této možnosti na jeho území s ohledem na zvláštní podmínky na jeho trhu za následek diskriminaci mezi výrobci uvnitř Společenství.
2) Článek 2 nařízení Rady č. 857/84 ze dne 31. března 1984, kromě případů výslovně vymezených v právní úpravě, brání členskému státu, který si vybral za referenční rok ve smyslu tohoto ustanovení rok 1981, určit referenční množství odběratelů tak, že k jimi nakoupenému množství mléka v průběhu tohoto roku přičte procento upravené v závislosti na výši dodávek některých kategorií poplatníků.
3) Nařízení Rady č. 857/84 ze dne 31. března 1984 brání členskému státu, který zvolil postup B, připsat individuální referenční množství výrobce, který ukončil činnost, k referenčnímu množství odběratele, kterému tento výrobce mléko dodával v okamžiku ukončení činnosti, místo toho, aby toto množství připsal do státní rezervy.
_____________________________________________________________________________