Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. dubna 1974, R. & V. Haegeman proti belgickému státu, věc 181/73
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, Soud prvního stupně v Bruselu, dohody o přidružení, zemědělství, odvětví vína, dovoz, vyrovnávací poplatek.
Předmět:
Rozhodnutí o předběžné otázce o výkladu některých ustanovení „dohody zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Řeckem“ podepsané v Aténách dne 9. července 1961 a protokolu č. 14 uvedeného v závěrečném aktu uvedené dohody, aby bylo zjištěno, zda je možno vyrovnávací poplatek stanovený v čl. 9 odst. 3 nařízení Rady č. 816/70 ze dne 28. dubna 1970 uplatnit na řecké víno dovážené do Belgie a Lucemburského velkovévodství.
Skutkové okolnosti:
Předkládací usnesení a písemná vyjádření předložená podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS lze shrnout takto:
I. Skutkové okolnosti a písemná část řízení
1. Před vstupem v platnost nařízení Rady č. 816/70 ze dne 28. dubna 1970 (Úř. věst. 1970, L 99), které „stanoví doplňující ustanovení v oblasti společné organizace trhu s vínem“, nepodléhaly dovozy řeckého vína na území Beneluxu žádným clům nebo množstevním omezením. Po uzavření „dohody zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Řeckem“ (dále jen „dohoda z Atén“), podepsané v Aténách dne 9. července 1961 (Úř. věst. 1963 č. 26), začaly Belgie, Lucembursko a Nizozemsko uplatňovat na dovozy z Řecka režim přiznaný dovozům z Německa, Francie a Itálie, který nestanoví žádná cla.
Dne 1. června 1970 vstoupilo ve Společenství v platnost nařízení č. 816/70. Článek 9 stanoví především:
– ustavení referenční ceny pro červené a bílé víno;
Pro položené otázky jsou relevantní následující ustanovení dohody z Atén:
„Protokol č. 14 odstavec 2
„Belgické království, Lucemburské velkovévodství a Nizozemské království uplatňují na dovozy z Řecka stejný režim, jako je režim přiznaný dovozům z Německa, Francie a Itálie.“
Čl. 37 odst. 2 písm. a)
„Pro zemědělské produkty neuvedené v seznamu v příloze III a odchylně od článků 13, 14, 15, 17, 25, 26 a 27 dohody, smluvní strany:
a) mezi sebou nebudou zavádět nová cla nebo poplatky s rovnocenným účinkem na dovozy nebo vývozy a nebudou zvyšovat cla a poplatky, které již ve svém vzájemném obchodu uplatňují k datu vstupu dohody v platnost.“
Čl. 41 odst. 1
Vzhledem k tomu, že postupné rušení cel a množstevních omezení mezi smluvními stranami může vést k cenám, které by mohly ohrozit dosažení cílů stanovených v článku 39 Smlouvy o založení Společenství, může Společenství, od data zavedení společné zemědělské politiky, a Řecko, od data vstupu v platnost této dohody, uplatňovat na určité produkty systém minimálních cen, při jejichž nedosažení lze dovozy:
– dočasně pozastavit nebo omezit;
– povolit, ale za podmínky, že budou prováděny za cenu vyšší, než je minimální cena pro dotyčný produkt.
Ve druhém případě minimální ceny nezahrnují cla.
Článek 43
V případě, že produkt podléhá organizaci trhu nebo vnitřním předpisům s rovnocenným účinkem nebo v případě, že je produkt přímo nebo nepřímo ovlivněn organizací trhu pro jiné produkty, a v případě, že výsledná nerovnost cen použitých surovin má škodlivý vliv na trh jednoho nebo více členských států nebo Společenství na jedné straně, nebo Řecka na straně druhé, může dotyčná smluvní strana na dovozy takového produktu uplatnit vyrovnávací poplatek, pokud neexistuje vyrovnávací poplatek na vývoz.
Výši tohoto poplatku a pravidla, která se na něj vztahují, určí Rada přidružení.
Než rozhodnutí Rady přidružení vstoupí v účinnost, mohou výši tohoto poplatku a pravidla, která se na něho vztahují, určovat smluvní strany.
Vzhledem k tomu, že cena s dodáním na hranici za řecké víno dovážené do Belgie a Lucemburska byla nižší než referenční cena, byl na dovozy tohoto produktu do Belgie uvalen vyrovnávací poplatek. Société R. & V. Haegeman (dále jen „Haegeman“), dovozce vína, požádala Komisi dopisem ze dne 15. července 1971 o osvobození od platby tohoto poplatku pro smlouvy uzavřené před vstupem v platnost nařízení č. 816/70 a platné i po tomto datu (1. června 1970). Tato žádost byla odůvodněna odkazem na dohodu z Atén, konkrétně protokol č. 14 uvedený v závěrečném aktu dohody „týkající se řeckého vývozu vín z čerstvých hroznů a hroznového moštu z čerstvých hroznů, jehož kvašení bylo zastaveno přidáním alkoholu“, a rovněž tvrzením, že režim dovozů řeckého vína na území Beneluxu stanovený v uvedených dokumentech nespadá do působnosti článku 9 nařízení č. 816/70.
Komise však dopisem ze dne 9. srpna 1971 odpověděla, že požadované osvobození není odůvodněné ani z hlediska společné organizace trhu s vínem, ani z hlediska dohody z Atén. Toto stanovisko potvrdila dopisem ze dne 27. listopadu 1971.
Dne 13. prosince 1971 společnost Haegeman podala odvolání k Soudnímu dvoru (věc 96/71), v němž požadovala zrušení tohoto zamítnutí a náhradu utrpěné škody. Rozsudkem ze dne 25. října 1972 (Recueil 1972, s. 1005) Soudní dvůr žádost zamítl. Soudní dvůr za prvé došel k názoru, že rozhodnutí o žádosti o vrácení sporného poplatku je věcí příslušných vnitrostátních orgánů, a za druhé, že otázka případné odpovědnosti Komise je za daných okolností spojena s otázkou oprávněnosti výběru poplatku.
Předvoláním ze dne 16. května 1972 zahájila společnost Haegeman řízení proti belgickému státu, v osobě ministra hospodářství, a požadovala vrácení částky zaplacené v podobě vyrovnávacích poplatků na dovoz řeckých vín na území hospodářské unie Belgie a Lucemburska od 1. června 1970. Na podporu svých tvrzení společnost Haegeman uvedla, že nařízení č. 816/70 porušuje článek 2 protokolu č. 14 uvedený v závěrečném aktu dohody z Atén a rovněž články 37, 41 a 43 uvedené dohody. Případ byl předložen Soudu prvního stupně v Bruselu, který rozsudkem ze dne 17. října 1973 rozhodl o pozastavení řízení a o předložení následujících otázek Soudnímu dvoru podle článku 177 Smlouvy o EHS:
2. Předkládací usnesení bylo Soudnímu dvoru doručeno dne 7. listopadu 1973.
Société de personnes à responsabilité limitée R. & V. Haegeman, zastoupená svým generálním ředitelem Victorem Haegemanem, kterému asistoval Jacques Putzeys, advokát odvolacího soudu v Bruselu, belgický stát, zastoupený ministrem hospodářství, kterému asistoval Adolf Houtekier, advokát belgického Cour de Cassation, a Komise Evropských společenství, kterou zastupoval její právní poradce Bernard Paulin jako zmocněnec, předložili vyjádření v souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora.
Po vyslechnutí soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústní části řízení bez předběžného dokazování.
II – Písemná vyjádření předložená podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora
A – Vyjádření společnosti R. & V. Haegeman
Pokud jde o první otázku, společnost Haegeman připomíná, že jedním ze základních cílů dohody z Atén je vyhradit Řecku preferenční režim vůči členským státům v porovnání s jinými třetími státy. S ohledem na uvedený cíl vyhrazuje odstavec 2 protokolu č. 14 dovozům řeckých vín do zemí Beneluxu stejný režim, jako je režim, který tyto země uplatňují na dovozy vín z Německa, Itálie a Francie.
Režim dovozů z těchto zemí je zcela neomezen, proto by neměly clům a kvótám podléhat ani dovozy vín z Řecka. Bylo by chybné rozlišovat v této souvislosti mezi výrazem dovozní režim na jedné straně a celní režim a režim kvót na straně druhé. Vzhledem k tomu, že režim přiznaný dovozům řeckých vín do členských států spočívá výhradně v omezeních formou cel a kvót, nemá takové rozlišení v tomto kontextu smysl. Kromě toho by zbavil smyslu odstavec 2 protokolu č. 14 v případě Belgie, která na dovozy německých, italských a francouzských vín neuplatňuje cla ani kvóty.
Na druhé straně je možné rozlišovat mezi dovozním režimem řeckých vín a režimem pohybu řeckých vín na území členských států. Je však zcela zjevné, že výše definovaná zásada protokolu č. 14 platí pouze pro dovozní režim. Vyrovnávací poplatek je prvkem dovozního režimu, proto jeho výběr porušuje odstavec 2 uvedeného protokolu. Společnost Haegeman navrhuje na první otázku tuto odpověď:
„Pojem „režim“ v odstavci 2 protokolu č. 14, který je přílohou dohody zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Řeckem, je nutno chápat jako dovozní režim řeckých vín na území Belgického království, Lucemburského velkovévodství a Nizozemského království.“
Pokud jde o druhou otázku, společnost Haegeman tvrdí, že vzhledem k tomu, že výraz vyrovnávací poplatek nemá pevně daný právní obsah, je třeba jej definovat pro každou konkrétní situaci s ohledem na cíle a účinky jeho uvalení. V případě čl. 37 odst. 2 písm. a) dohody z Atén je nepochybné, že tento poplatek má účinek rovnocenný účinkům cla, protože znevýhodňuje dovoz do členských států, a jeho cílem a účinkem je ochrana produkce Společenství zvýšením ceny řeckého vína na úroveň referenční ceny.
Bylo by nesprávné stavět dotyčný poplatek (aby bylo ospravedlněno jeho uplatnění) na roveň dávce na základě protokolu č. 12, který s přihlédnutím k článkům 12 a 37 dohody z Atén výslovně vylučuje, aby byly dávky ukládané v rámci společné zemědělské politiky považovány za poplatky s rovnocenným účinkem. V této souvislosti nesmí být přehlédnuta skutečnost, že ve věcech jako je tato, kde je Společenství vázáno dohodou o přidružení, která ukládá zachování stávajícího stavu („stand-still“) a zákaz nových cel nebo poplatků s rovnocenným účinkem, je nutno otázku povahy vyrovnávacího poplatku rozhodnout nikoli podle práva Společenství, ale podle práva mezinárodního. Při řešení takovýchto případů se musí brát ohled na úlohu cel v mezinárodních vztazích, která vždy spočívá v ochraně vnitrostátního trhu nebo trhu Společenství. Vzhledem k tomu, že sporný poplatek plní tuto ochrannou úlohu vůči třetím zemím, je nepochybné, že v mezinárodních souvislostech, a konkrétně v souvislostech dohody z Atén, je třeba jej považovat za poplatek s rovnocenným účinkem.
Kromě toho není možné stavět dotyčný poplatek na roveň dávce z toho důvodu, že nesplňuje požadavky a charakteristickou funkci takovéhoto finančního mechanismu. Vzhledem k tomu, že jsou řecká vína na území Beneluxu dovážena za ceny nižší, než je cena referenční, účinky vyrovnávacího poplatku ve Společenství nejsou ve všech členských státech stejné.
Společnost Haegeman navrhuje na druhou otázku tuto odpověď:
„Vyrovnávací poplatek, který Komise Evropských společenství uvalila na dovoz řeckých vín do Belgie a Lucemburského velkovévodství, je poplatek s účinkem rovnocenným clu ve smyslu čl. 37 odst. 2 písm. a) dohody o přidružení a podle mezinárodního práva jej nelze stavět na roveň dávce ve smyslu protokolu č. 12.“
Pokud jde o třetí otázku, společnost Haegeman poukazuje na to, že v rámci článku 43 dohody z Atén je vyrovnávací poplatek zamýšlen jako opatření chránící jednu smluvní stranu a mající proto dopad na trhy ostatních smluvních stran. Právě proto autoři dohody stanovili povinný postup pro určení částky takového poplatku a způsobu, jakým má být vybírán. Podle tohoto postupu je oprávněna rozhodovat v této věci pouze Rada přidružení, protože možnost uvedená v posledním odstavci článku 43 platí pouze pro zvláštní, naléhavou situaci vyžadující přijetí prozatímních opatření. V projednávané věci je však jasné, že vyrovnávací poplatek určilo jednostranně Společenství, aniž by konzultovalo Radu přidružení. Proto se na třetí otázku navrhuje tato odpověď:
„Podle článku 43 dohody o přidružení není Komise Evropských společenství oprávněna určit sama, tj. aniž by konzultovala Radu přidružení, výši vyrovnávacího poplatku a způsob, jakým má být vybírán.“
Konečně, pokud jde o čtvrtou otázku, společnost Haegeman tvrdí, že ačkoli čl. 41 první pododstavec dohody o přidružení umožňuje Společenství přijmout ochranná opatření, která mají zabránit tomu, aby uvolnění obchodních vztahů mezi smluvními stranami vedlo ke vzniku cen, jež by mohly ohrozit dosažení cílů článku 39 Smlouvy, dle uvedeného ustanovení Společenství nemá možnost určit, jaká opatření přijme. Jediná opatření, která může Společenství zavést, spočívají v systému minimálních cen, které omezují nevýhody, které nutně vyplynou pro druhou smluvní stranu. Tento systém nesmí být směšován s uplatněním vyrovnávacího poplatku. Za prvé, výše vyrovnávacího poplatku se mění podle nabídkové ceny s dodáním na hranici řeckých vín a podle referenční ceny vína Společenství, zatímco minimální ceny jsou nutně ceny pevné. Za druhé, vyrovnávací poplatek, který členské státy vybírají ve prospěch Společenství, nepřináší Řecku žádný prospěch. Z tohoto důvodu uplatnění vyrovnávacího poplatku namísto systému minimálních cen dvojnásobně zvýhodňuje Společenství na úkor Řecka, a tudíž maří rovnováhu mezi smluvními stranami, což je v rozporu s duchem a zněním dohody z Atén. Na čtvrtou otázku je tedy třeba odpovědět následovně:
„Ustanovení článku 41 pro výjimečný případ jednostranné ochrany Společenství lze uplatnit pouze prostřednictvím systému minimálních cen, nikoli prostřednictvím systému vyrovnávacích poplatků.“
B – Vyjádření belgického státu
Belgický stát připomíná, že v souladu s dohodou z Atén a po vstupu v platnost nařízení č. 816/70 podléhají dovozy vína z Řecka smíšenému režimu. Na jedné straně jsou osvobozena od cel (Beneluxu) nebo v rámci otevřených celních kvót (Francie, Itálie, Německo) podléhají clům nižším, než jsou cla podle společného celního sazebníku, na straně druhé podléhají vyrovnávacímu poplatku v případě, že jejich nabídková cena s dodáním na hranici je po připočtení byť i teoretického (Benelux) cla podle Společného celního sazebníku nižší než cena referenční.
Vzhledem k tomuto systému spočívá základní otázka, která musí být vyřešena, v tom, zda po uzavření dohody z Atén má Rada nadále pravomoc jednostranně ukládat vyrovnávací poplatek na dovozy řeckých vín, nebo zda Rada takový poplatek může zavést jedině v případě, že je uplatněn postup podle článku 43 dohody.
Pokud jde o první otázku, belgický stát se domnívá, že pojem „režim“ v odstavci 2 protokolu č. 14 musí být vykládán s ohledem na cíle tohoto dokumentu. Zejména z odstavců 1 a 3 vyplývá, že cílem tohoto protokolu je upravit systém cel a kvót, které má na dovoz řeckých vín uplatňovat Spolková republika Německo, Francouzská republika a Italská republika. Odstavec 2, který se objevuje v rámci tohoto ustanovení, se proto při odkazu na „režim přiznaný dovozům z Německa, Francie a Itálie“ vztahuje pouze k režimu uvedených dovozů z hlediska cel a kvót, a netýká se vyrovnávacího poplatku.
Pokud jde o druhou otázku, belgický stát tvrdí, že vyrovnávací poplatek nepředstavuje clo ani poplatek s rovnocenným účinkem. Má povahu dávky. Jeho zavedení odpovídá požadavkům společné obchodní politiky a spadá do působnosti protokolu č. 12 dohody z Atén, podle kterého (první pododstavec):
„Režim dávek v rámci společné zemědělské politiky představuje opatření specifické pro tuto politiku a v případě, že je jedna ze stran uplatní, nemůže být považováno za poplatek s účinkem rovnocenným clům ve smyslu článků 12 a 37 dohody o přidružení“.
Sama struktura tohoto poplatku, jeho účel a způsoby jeho uplatnění ukazují, že se jedná o proměnlivý poplatek s typickými znaky dávky.
Pokud jde o třetí otázku, belgický stát se domnívá, že výběr vyrovnávacího poplatku nespadá do působnosti článku 43 dohody z Atén. Uvalení tohoto poplatku, který má povahu dávky, upravuje protokol č. 12 výše uvedené dohody. Kromě toho podmínky pro použití článku 43 nejsou v tomto případě splněny. Jak vyplývá z odstavce 1 tohoto ustanovení, za daných okolností je na řeckých orgánech, nikoli na orgánech Společenství, aby požadovaly využití uvedeného článku, pokud se domnívají, že dotyčná organizace trhu má škodlivý účinek, a aby požadovaly schůzi Rady přidružení ohledně uvalení případného poplatku v Řecku. Kromě toho se článek 43 nezabývá vyčerpávajícím způsobem všemi případy, v nichž lze uvalit vyrovnávací poplatek, ale zabývá se pouze jedním, přesně definovaným případem, aniž by tím byly dotčeny jiné možnosti spojené s prováděním Smlouvy. Konečně je třeba mít na paměti, že vzhledem k tomu, že článek 43 nemá přímý účinek, nemůže společnost Haegeman argumentovat jeho možným porušením.
Pokud jde o čtvrtou otázku, belgický stát připomíná, že vzhledem k tomu, že Společenství může zavést jednostranné dávky nebo vyrovnávací poplatky s účinkem rovnocenným dávkám, není článek 41 dohody za daných okolností relevantní.
C -– Vyjádření Komise Evropských společenství
Komise nejprve shrnuje základní rysy právního režimu uplatňovaného na dovozy vín z Řecka původními členskými státy Společenství před vstupem a po vstupu v platnost nařízení č. 816/70 (1. června 1970).
Do 1. června 1970 se dotyčný režim tvořený cly a kvótami značně lišil podle toho, který členský stát byl dovozcem a zda se jednalo o jednu ze zemí Beneluxu.
Vstup v platnost nařízení č. 816/70 neovlivnilo tarifní strukturu tohoto režimu, který v souladu s čl. 23 odst. 3 Smlouvy o EHS podléhal od 1. ledna 1970 společnému celnímu sazebníku. Režim obchodní politiky vyplývající z tohoto nařízení zejména zahrnuje, vedle možného uplatnění ochranné doložky obdobné doložce existující v jiných společných organizacích trhu, zákaz poplatků s rovnocenným účinkem, zákaz množstevních omezení a stanovení referenční ceny. Zákaz poplatků s rovnocenným účinkem a množstevních omezení byl prospěšný i pro řecká vína. Navíc každá země, která není členem Společenství, je třetí zemí, a vzhledem k tomu, že to dohoda z Atén rozhodně nezakazuje a naopak uděluje výslovné povolení, se zdálo rozumné rozšířit systém referenčních cen na Řecko, stejně jako na ostatní třetí země.
Uplatnění vyrovnávacího poplatku podle podmínek stanovených v článku 9 je s tímto systémem úzce spjato. Neovlivňuje zvláštní celní režim, kterého řecké víno nadále využívá. Zatímco tyto dovozy podléhají v Beneluxu pouze povinnosti platit vyrovnávací poplatek, dovozy vín z ostatních třetích zemí podléhají společnému celnímu režimu, který navíc zahrnuje platbu cel podle společného celního sazebníku.
Problém, který v této souvislosti vyvolalo nařízení č. 816/70, se týká pouze Společenství v původní podobě, protože dohoda z Atén je pro nové členské státy závazná pouze prostřednictvím dodatečného protokolu, který je v současné době projednáván.
Komise dále přistoupila ke zkoumání položených otázek a ohledně jejich přípustnosti dochází k závěru, že způsob, jakým byly formulovány, neumožňuje předkládajícímu soudu spor vyřešit. Je totiž nutné zjistit, zda je čl. 9 odst. 3 nařízení č. 816/70 pro Společenství závazný a zda se ho mohou zúčastněné strany dovolávat u soudu, a pokud ano, zda je nebo není v souladu s příslušnými ustanoveními dohody z Atén. Belgický soud bude schopen tento případ vyřešit, teprve až bude rozhodnuto o těchto otázkách. Hlavní otázka, kterou měl položit Soudnímu dvoru, zní:
„Je nařízení č. 816/70 – co se týče stanovení výběru vyrovnávacích poplatků ve vztahu k Řecku – neplatné z důvodu rozporu s čl. 37 odst. 2, článkem 41 a článkem 43 dohody z Atén a rovněž s odstavcem 2 protokolu 14, který je přílohou dohody?“
Nakonec Komise přechází k šetření podstaty položených otázek a předem poukazuje na to, že pokud jde o zemědělství, nebyl program uvedený v článcích 33 až 36 dohody z Atén prakticky využíván, protože politická situace v Řecku od 21. dubna 1967 vedla Společenství k tomu, že uplatňování dohody omezilo na minimum. Z tohoto důvodu jediná opatření týkající se zemědělství, která mohla být uplatňována, byly přechodné režimy uvedené v článku 37 dohody a jejích protokolech. Tyto režimy se však týkají pouze cel a množstevních omezení, tzn. překážek volného pohybu zboží existujících k 9. červenci 1961.
Co se týče prvních dvou otázek, Komise tvrdí, že pojem „režim“ užitý v odstavci 2 protokolu č. 14 se vztahuje pouze k otázkám spadajícím do působnosti uvedeného protokolu, tzn. režimu cel a množstevních omezení platných pro dotyčné dovozy. Tvrdit, že má slovo „režim“ význam daleko širší a zahrnuje všechna opatření, kterým uvedené dovozy podléhají, by vedlo k absurdním závěrům.
Kdyby odstavec 2 protokolu č. 14 měl zavazovat země Beneluxu, aby uplatňovaly na řecká vína stejný režim, který musí podle předpisů Společenství uplatňovat na vína francouzská, německá a italská, muselo by se dojít k závěru, že cílem a účinkem protokolu bylo rozšířit na produkci řeckých vín nejen působnost ustanovení společné organizace trhu, ale i všech pravidel, která mají zajistit účinnost celní unie, včetně ustanovení o pohybu produktů ve Společenství. Proto lze pojem „režim“ použitý v odstavci 2 protokolu č. 14 vykládat pouze jako režim cel a kvót upravený tímto protokolem.
Protože vyrovnávací poplatek stanovený nařízením č. 816/70 nelze stavět na roveň množstevnímu omezení ani clu jako takovému, netvoří součást takto definovaného „režimu“. Má povahu dávek zaváděných v rámci společné zemědělské politiky. Tyto dávky se uplatňují různými způsoby. Mohou mít podobu jediného proměnlivého poplatku nahrazujícího všechny ostatní formy ochrany na hranici, nebo souhrnu dvou prvků, jednoho pevného, který je tvořen clem, a druhého proměnlivého, připočítávaného k pevnému prvku. V obou případech je účel dávky stejný – umožnit úpravu ceny dováženého produktu na úroveň stanovenou v rámci Společenství.
Kromě toho i za předpokladu, že by sporný vyrovnávací poplatek mohl být teoreticky postaven na roveň poplatku s rovnocenným účinkem, by taková interpretace byla vyloučena vzhledem ke znění dohody z Atén i záměru jejích autorů. Ze všech těchto důvodů je tedy třeba vyvodit závěr, že uvedený poplatek má povahu dávky a jako takový není v rozporu s ustanoveními čl. 37 odst. 2 písm. a) dohody.
Po upozornění na skutečnost, že samo Řecko zjevně sdílí postoj Společenství, pokud jde o pojem dávky a její oprávněnost podle dohody z Atén (vyhláška č. 105, Řecký úřední věstník č. 145, ze dne 22. srpna 1965), Komise v závěru navrhuje následující odpovědi na první dvě otázky:
„1. Pojem „režim“ uvedený v odstavci 2 protokolu č. 14, který je přílohou dohody z Atén, se týká pouze cel a množstevních omezení.
2. Vyrovnávací poplatek stanovený nařízením č. 816/70 představuje dávku ve smyslu protokolu č. 12, který je přílohou dohody z Atén, a nelze jej tedy podle podmínek uvedeného protokolu považovat za clo ani za poplatek s rovnocenným účinkem ve smyslu čl. 37 odst. 2 uvedené dohody.“
Pokud jde o další dvě otázky, Komise poukazuje jednak na to, že jsou špatně formulovány, a jednak na to, že jsou zbytečné. Za prvé je zřejmé, že Komise nikdy nerozhodla o uvalení vyrovnávacích poplatků na dovozy řeckého vína, ale pouze provedla nařízení Rady č. 816/70 tím, že určila poplatky v nařízení stanovené. Za druhé Komise nikdy netvrdila, že jedná, ani nechtěla jednat v rámci článků 41 a 43 dohody z Atén.
Odpověď na tyto otázky by proto měla znít takto:
„3. Společenství je oprávněno určit výši poplatku uvedeného v článku 43 dohody z Atén a způsob, jakým bude vybírán, pouze prozatímně, dokud nerozhodne Rada přidružení.
4. Systém minimálních cen předpokládaný v článku 41 dohody z Atén nelze provést pomocí systému vyrovnávacích poplatků.“
Tato odpověď však neřeší podstatu problému, před kterým stojí belgický soud. Bylo by nesprávné z této záporné odpovědi vyvozovat, že vyrovnávací poplatek uvalený podle nařízení č. 816/70 je v rozporu s články 41 a 43 dohody z Atén a že uvedené nařízení je tudíž neplatné. Při rozhodování o sporném opatření nevycházely orgány Společenství nikdy ze zmíněných článků, které upravují jasně vymezené situace, zcela odlišné od skutečností v tomto případě.
Komise se domnívá, že v odpovědi na tyto otázky by Soudní dvůr měl současně postupujícímu soudu vyjasnit, že jeho odpověď, zejména na třetí a čtvrtou otázku, neznamená, že nařízení č. 816/70 je neplatné, co se týče stanovení výběru vyrovnávacích poplatků za řecká vína.
III – Ústní část řízení
Společnost Haegeman, belgický stát a Komise Evropských společenství předložily svá ústní vyjádření na jednání dne 12. března 1974.
Generální advokát předložil své stanovisko dne 4. dubna 1974.
Právní otázky:
1 Rozhodnutím ze dne 17. října 1973, došlým Soudnímu dvoru dne 7. listopadu 1973, položil Soud prvního stupně v Bruselu na základě článku 177 Smlouvy o EHS předběžnou otázku o výkladu čl. 9 odst. 3 nařízení Rady č. 816/70 ze dne 28. dubna 1970 (Úř. věst. 1970, L 99) a některých ustanovení „dohody zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Řeckem“ uzavřené na základě rozhodnutí Rady (63/106/EHS) ze dne 25. září 1961 a zveřejněné v Úředním věstníku ze dne 18. února 1963 (s. 293), dále jen „dohoda z Atén“.
2 Podle čl. 177, odst. 1 Smlouvy o EHS „má Soudní dvůr pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se … výkladu aktů přijatých orgány Společenství“.
3 Dohodu z Atén uzavřela Rada v souladu s články 228 a 238 Smlouvy, jak vyplývá z podmínek rozhodnutí ze dne 25. září 1961.
4 Tato dohoda je od toho okamžiku z hlediska Společenství aktem jednoho z orgánů Společenství ve smyslu čl. 177, odst. 1, písm. b).
5 Ustanovení dohody tvoří od vstupu dohody v platnost součást právního řádu Společenství.
6 V rámci tohoto právního řádu má Soudní dvůr pravomoc vydávat rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu této dohody.
7 První otázka se týká přesného obsahu a dosahu slova „režim“ v odstavci 2 protokolu č. 14, který je přílohou dohody z Atén.
8 Ze spisu vyplývá, že podstatou otázky je, zda se slovo „režim“ v uvedeném odstavci týká pouze režimu cel a kvót nebo obecného režimu, podle něhož jsou řecká vína dovážena do zemí Beneluxu.
9 Odstavec 2 protokolu č. 14 stanoví, že „Belgické království, Lucemburské velkovévodství a Nizozemské království uplatňují na dovozy z Řecka režim přiznaný dovozům z Německa, Francie a Itálie“.
10 Uvedené ustanovení je nutné vykládat s ohledem na obecnou strukturu dohody z Atén, jejíž je součástí, i na všechna ustanovení obsažená v samotném protokolu.
11 Podle podmínek článku 6 uvedené dohody je přidružení mezi Společenstvím a Řeckem „založeno na celní unii, která, nestanoví-li dohoda jinak, pokrývá veškerý obchod zbožím a která zahrnuje jak zákaz vývozních a dovozních cel a všech poplatků s rovnocenným účinkem mezi členskými státy Společenství a Řeckem, tak i přijetí společného celního sazebníku Společenství Řeckem ve vztahu ke třetím zemím“.
12 Fungování a další vývoj přidružení, co se týče konkrétně zemědělských produktů, by podle článku 33 dohody měla doprovázet postupná harmonizace zemědělských politik Společenství a Řecka.
13 Tato harmonizace je podmíněna za prvé pokrokem Společenství při vytváření jeho vlastní společné zemědělské politiky a za druhé prováděním postupu uvedeného v článcích 34 a 35 dohody.
14 Před touto harmonizací podléhají zemědělské produkty režimu definovanému v článku 37 dohody, který pro produkty uvedené v seznamu v příloze III předpokládá postupné odstraňování cel a dovozních kvót i poplatků a opatření s rovnocenným účinkem.
15 Režim pro produkty neuvedené na výše zmíněném seznamu spočívá v konsolidaci vnitrostátních opatření týkajících se cel a kvót, které smluvní strany uplatňovaly v době vstupu dohody v platnost, a v rozšíření na jejich vzájemný obchod koncesí v oblasti cel a kvót poskytovaných třetím zemím.
16 Kromě toho v případě zemědělských produktů stanoví protokol č. 12, který je přílohou uvedené dohody, možnost zahrnutí těchto produktů do systému dávek zamýšleného v rámci společné zemědělské politiky.
17 Z této právní úpravy vyplývá, že předmětem dohody z Atén je dosažení celní unie, a to se třemi výhradami: časové lhůty stanovené v této dohodě, zvláštní výhody v oblasti cel a kvót pro řecké vývozy určitých zemědělských produktů a svobodné volby Společenství, zajištěné protokolem č. 12, rozhodnout o nutných opatřeních pro provádění společné zemědělské politiky.
18 Protokol č. 14 stanoví, že na vývoz řeckých vín budou rozšířeny koncese, které poskytují nebo by mohly poskytovat členské státy ve svém vzájemném obchodu, a proto tvoří nedílnou součást tohoto opatření.
19 Z toho důvodu je zjevné, že předmět odstavce 2 uvedeného protokolu se týká výhradně cel a kvót platných pro řecké vývozy vín.
20 Kromě toho se tento odstavec vyskytuje v ustanovení, které se v případě dovozu řeckých vín do Německa, Francie a Itálie týká výhradně otázek cel a kvót.
21 Je proto nutno konstatovat, že slovo „režim“ v odstavci 2 protokolu č. 14, který je přílohou dohody o přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Řeckem, je nutno chápat tak, že se vztahuje pouze na otázky cel a množstevních omezení. 22 Druhá otázka má za cíl zjistit, zda vyrovnávací poplatek, který Komise Evropských společenství uvalila na řecká vína dovážená do Belgie a Lucemburského velkovévodství, je clo nebo poplatek s rovnocenným účinkem ve smyslu čl. 37 odst. 2 uvedené dohody o přidružení.
23 Podle čl. 9 odst. 3 prvního pododstavce nařízení č. 816/70 „v případě, že je nabídková cena vína s dodáním na hranici zvýšená o cla nižší než referenční cena stanovená pro dotyčné víno, je při dovozu tohoto vína a vín ve stejné kategorii vybírán vyrovnávací poplatek ve výši rozdílu mezi referenční cenou a nabídkovou cenou s dodáním na hranici zvýšenou o cla“.
24 Hlavním cílem tohoto poplatku je podle čtvrtého bodu odůvodnění nařízení zabránit narušení trhu Společenství způsobenému nabídkami na světovém trhu za neobvykle nízké ceny.
25 Z tohoto ujednání vyplývá, že dotyčný poplatek je určován v závislosti na cenové hladině stanovené v souladu s cíli společného trhu, jeho výše je proměnlivá a mění se v závislosti na konjunkturálních výkyvech, čímž plní stabilizující úlohu na trhu s vínem v rámci Společenství.
26 Takový poplatek představuje dávku neoddělitelnou od zřízení společné organizace trhu s vínem.
27 U dovozu řeckých vín do zemí Beneluxu neplní tento poplatek svou ochrannou roli, neboť uplatnitelné clo je nulové. Tato skutečnost však neovlivňuje jeho právní podstatu, ale je výhradně důsledkem privilegované povahy obchodního režimu uplatňovaného pro tyto dovozy.
28 Uvedená dávka spadá mezi opatření přijaté v rámci společné zemědělské politiky, a zejména mezi dodatečná ustanovením o společné organizaci trhu s vínem stanovená nařízením č. 816/70.
29 První pododstavec protokolu č. 12, který je přílohou dohody z Atén, ponechává svobodnou volbu Společenství tím, že stanoví, že „systém dávek předpokládaný v rámci společné zemědělské politiky představuje opatření specifické pro tuto politiku, které v případě, že je jedna ze stran uplatní, nelze považovat za poplatek s účinkem rovnocenným clům ve smyslu článků 12 a 37 dohody o přidružení“.
30 Odpověď na druhou otázku tedy musí znít, že vyrovnávací poplatek uvalený na řecká vína dovážená do Belgie a Lucemburského velkovévodství podle čl. 9 odst. 3 nařízení č. 816/70 představuje dávku ve smyslu protokolu č. 12, který je přílohou dohody o přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Řeckem, a podle podmínek uvedeného protokolu jej nelze považovat za clo ani za poplatek s rovnocenným účinkem ve smyslu čl. 37 odst. 2 uvedené dohody.
31 Cílem třetí otázky je zjistit, zda je podle článku 43 dohody z Atén Komise Evropských společenství oprávněna sama určit, tj. aniž by konzultovala Radu přidružení, výši a způsob výběru vyrovnávacího poplatku, který má být uvalen na dovoz řeckého vína na území EHS.
32 Cílem čtvrté otázky je mimo jiné zjistit, zda za předpokladu, že budou splněny podmínky pro použití článku 41 dohody o přidružení, může Komise Evropských společenství zavést ochranná opatření, která sama stanoví, a to jinak než formou systému minimálních cen, konkrétně systémem vyrovnávacích poplatků vybíraných Společenstvím.
33 Články 41 a 43 dohody upravují zvláštní případy, které by mohly ohrozit dosažení cílů
obtíží způsobených neobvyklými situacemi na trhu.
35 Sporný vyrovnávací poplatek je naopak opatření, jehož cílem je stabilizace dovozu, a
tvoří nezbytnou součást společné organizace trhu s vínem.
36 Články 41 a 43 dohody nemají žádný vliv na použití uvedeného poplatku, proto jsou
otázky týkající se jejich výkladu za daných okolností bezpředmětné.
K nákladům řízení
1 Výdaje vzniklé francouzské vládě a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru svá vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR (šestý senát)
o otázkách, které mu postoupil Soud prvního stupně v Bruselu rozhodnutím uvedeného soudu ze dne 17. října 1973, rozhodl takto:
1. Slovo „režim“ v odstavci 2 protokolu č. 14, který je přílohou dohody o přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Řeckem, je nutno chápat tak, že se vztahuje pouze na otázky cel a množstevních omezení.
2. Vyrovnávací poplatek uvalený na řecká vína dovážená do Belgie a Lucemburského velkovévodství podle čl. 9 odst. 3 nařízení č. 816/70 představuje dávku ve smyslu protokolu č. 12, který je přílohou dohody o přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Řeckem, a podle podmínek uvedeného protokolu jej nelze považovat za clo ani za poplatek s rovnocenným účinkem ve smyslu čl. 37 odst. 2 uvedené dohody.
3. Články 41 a 43 dohody o přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Řeckem nemají žádný vliv na použití vyrovnávacího poplatku stanoveného v čl. 9 odst. 3 nařízení č. 816/70.