Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61984J0018

	Název: Title:		Rozhodnutí ESD ze dne 7. května 1985 Věc 18/84 Komise Evropských společenství v Francouzská republika Porušení Smlouvy [1985] ECR 1339 “French tax free reserve for running newspapers”

	Publikace: Publication:

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:		157E030

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		- Věc 74/76 Iannelli & Volpi v Meroni [1977] ECR 557 - Věc 91/78 Hansen v Hauptzollamt Flensburg [1979] ECR 935 - Věc 177/78 Pigs and Bacon Commission v McCarren [1979] ECR 2161 - Věc 249/81 Komise v Irsko [1982] ECR 4005


	Plný text: Fulltext:		Ano

Fakta:
Komise předložila Soudu, dle procedury podle článku 169 Smlouvy o EHS, žalobu proti Francouzské republice, z důvodu nedodržení povinností podle článku 30 Smlouvy.
Dotčené francouzské daňové právo přiznávalo vydavatelům novin výhody spočívající v oprávnění získat osvobození od daní pro určité účely vztahující se k provozování novin Srov. článek 39 an. francouzského Všeobecného daňového zákoníku změněný článkem 80 finančního zákona č. 80/30 z 18. ledna 1980. Zájem Komise se soustředil na změnu v příslušných ustanoveních, která měla ten účinek, že vydavatelé nemohli získat výhody z tohoto oprávnění pokud jde o publikace, které tiskli v zahraničí.
Komise měla za to, že tyto předpisy francouzské vydavatele novin k uzavírání smluv pouze s francouzskými tiskárnami, aby získali plnou výhodu z daného oprávnění. Proto tato ustanovení měla být považována za opatření s účinkem rovnocenným kvantitativnímu omezení a porušila článek 30 Smlouvy.
Kromě toho Komise svůj názor ospravedlnila článkem 2, odst. 3, písm k směrnice 70/50 Směrnice 70/50 z 22. prosince 1969 (Official Journal, anglické zvláštní vydání 1970 [I], str. 17), který uvádí, že “opatření s účinkem rovnocenným kvantitativnímu omezení zahrnují všechna národní opatření, která brání soukromým osobám v nákupu pouze dovážených výrobků nebo povzbuzují, požadují nebo zvýhodňují nákup pouze domácích výrobků”.
Komise se držela předchozího rozhodnutí Soudu (srov. Věc 74/76) a vyloučila, že články 92 až 94 zamezují použití článku 30. Tak tomu bylo díky skutečnosti, že i když dotčené ustanovení bylo součástí sady daňových výhod tvořících podporu podle článků 92 až 94, bylo toto ustanovení takovým aspektem plánu podpor, který nebyl nezbytný pro dosažení cíle nebo pro správné fungování tohoto plánu.

Názor soudu a komentář:
Nejprve Soud zamítl tvrzení francouzské vlády, že tiskařství je služba, a proto nespadá ani pod článek 30 Smlouvy, ani pod směrnici č. 70/50. Tiskařství, uvádí Soud, vede přímo k článku ve fyzické podobě, který je klasifikován ve společném celním sazebníku Položka č. 49.02, nazvaná “Noviny, časopisy a periodika, včetně ilustrovaných”. Navíc Soud poukazuje na znění článku 60, který stanoví, že ustanovení Smlouvy, která se vztahují na služby, se mají použít, pouze pokud se dotyčná služba neřídí ustanoveními, která se vztahují na volný pohyb zboží, kapitálu a osob.
Dále Soud uvádí, že pojem “soukromá osoba” použitý v článku 2, odst. 3, písm. k směrnice č. 70/50 pokrývá jakéhokoliv soukromého obchodníka, a vydavatelé novin tedy nemohou být vyloučeni z jeho rozsahu.
Při odpovědi na otázku, zda v předloženém případě články 92 až 94 vylučují použití článku 30 Smlouvy, Soud zdůrazňuje, že v souladu s jeho konzistentním rozhodováním “ustanovení týkající se volného pohybu zboží, zrušení daňových diskriminačních ustanovení a podpory mají společný cíl, a to zajistit volný pohyb zboží mezi členskými státy za normálních podmínek soutěže (srov. Věci 74/76, 91/78, 177/78, 249/81).” Proto není možné vyjmout z článku 30 Smlouvy národní opatření, které může být eventuálně definováno jako podpora podle článku 92 (skutečnost, pro kterou francouzská vláda neposkytla žádný důkaz).
Závěrem Soud uvádí, že daňový předpis může být považován za překážku vnitřního trhu Společenství podle článku 2, odst. 3, písm. k směrnice č. 70/50, protože nelze popřít, že ustanovení dotčeného francouzského daňového práva odrazuje francouzské vydavatele novin od toho, aby si nechali udělat tiskařské práce v jiném členském státě. Proto toto ustanovení musí být považováno za opatření s účinkem rovnocenným kvantitativnímu omezení, které je zakázáno článkem 30 Smlouvy.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. května 1985, Komise Evropských společenství proti Francouzské republice, věc 18/84, Recueil 1985, s. 1339.

Klíčová slova:

Daňové výhody pro vydavatele tiskovin

Předmět:

Žaloba, jejímž předmětem je určení, že Francouzská republika tím, že stanovila, že vydavatelství tiskovin nemohou u tiskovin, které tisknou v jiných členských státech, využívat některých daňových výhod, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 30 Smlouvy o EHS

Skutkové okolnosti:

(Část „Skutkové okolnosti“ není reprodukována.)

Právní otázky:

1 Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 19. ledna 1984 podala Komise Evropských společenství na základě článku 169 Smlouvy o EHS žalobu, kterou se domáhá, aby bylo určeno, že Francouzská republika tím, že připravila vydavatelství tiskovin o možnost využít u tiskovin, které tisknou v jiných členských státech, některých daňových výhod, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 30 Smlouvy o EHS.

2 Z žaloby vyplývá, že článek 39 bis francouzského Code général des impôts [Všeobecného daňového zákoníku] stanoví určité daňové výhody pro vydavatelství, která vydávají deník, měsíčník či dvouměsíčník, jenž se z velké části věnuje politickým tématům. Tyto výhody spočívají v povolení vytvořit prostřednictvím dávky ze zdanitelného zisku rezervu osvobozenou od daně na nákup majetku potřebného pro provozování deníku nebo snížit zdanitelný zisk o náklady za tímto účelem vynaložené. Omezení těchto rezerv a odpočtů se v jednotlivých rozpočtových letech liší, stejně jako určení majetku, který může být takto financován.

3 V této souvislosti zavedl článek 80 Loi de finances [finančního zákona] pro rok 1980 č. 80-30 ze dne 18. ledna 1980 (JORF [Úřední věstník Francouzské republiky] ze dne 19. ledna 1980, s. 147) změnu režimu stanoveného v článku 39 bis Code général des impôts. Podle čl. 80 posledního pododstavce Loi de finances se „ustanovení článku 39 bis nevztahují na tiskoviny, které vydavatelství tisknou v zahraničí“.

4 Komise se domnívá, že toto ustanovení je v rozporu s článkem 30 Smlouvy o EHS, a zaslala dne 29. března 1982 francouzské vládě podle článku 169 Smlouvy dopisem výzvu k předložení vyjádření ohledně dotyčného opatření. Jelikož na tuto výzvu neobdržela žádnou odpověď, oznámila s datem 5. května 1983 Francouzské republice odůvodněné stanovisko.

5 Komise má za to, že dotčené ustanovení může vést francouzská vydavatelství k uzavírání smluv s francouzskými tiskárnami a nikoliv s tiskárnami usazenými v jiných členských státech, aby mohla výše popsaného systému daňových výhod využít co nejvíce. Z tohoto důvodu je třeba režim uvedený v článku 39 bis Code général des impôts označit za opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením, která článek 30 Smlouvy o EHS zakazuje. Komise zároveň v této souvislosti připomíná svou směrnici 70/50 ze dne 22. prosince 1969 (Úř. věst. 1970 L 13, s. 29), jejíž čl. 2 odst. 3 písm. k) označuje za opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením všechna vnitrostátní ustanovení, která „kladou překážky nákupu dováženého zboží soukromými osobami nebo doporučují, ukládají nebo zvýhodňují nákup domácích produktů“.

6 Komise dodává, že dotčené ustanovení je součástí systému daňových výhod, které by mohly představovat podporu ve smyslu článků 92 až 94 Smlouvy. Avšak uvádí, že jelikož se jedná o způsoby podpory, které nejsou pro dosažení účelu nebo fungování takové podpory nezbytné, nemohou uvedená ustanovení Smlouvy bránit použití článku 30, jak rozhodl Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 22. března 1977 (Ianelli & Volpi, věc 74/76, Recueil s. 557).

7 Během řízení před Soudním dvorem předložila Francouzská republika na svou obhajobu tři důvody.

8 Za prvé uvádí, že se tisk nepovažuje za výrobek, ale že představuje službu, tudíž daňové ustanovení kritizované Komisí je mimo působnost článku 30 Smlouvy a směrnice 70/50. Na takovou činnost lze uplatnit pouze ustanovení Smlouvy o volném pohybu služeb. Pokud jde o použití směrnice 70/50, francouzská vláda dále uvádí, že čl. 2 odst. 3 písm. k) se vztahuje na nákupy „soukromými osobami“, a tudíž jej nelze použít na vydavatelství tiskovin, jelikož ta není možné k takovým soukromým osobám přirovnávat.

9 Za druhé Francouzská republika popírá, že by skutečnost, že určitá tiskovina byla vytištěna ve Francii a nikoliv v jiném členském státě, mohla mít na volbu potenciálního čtenáře jakýkoliv vliv. Snaha Komise prokázat, že sporné opatření patří k těm, která ve smyslu zmíněného ustanovení směrnice 70/50 „doporučují nákup domácích produktů“, tak nemá žádný smysl.

10 A za třetí, pro případ, že by dotyčné opatření bylo uznáno za součást režimu podpor, francouzská vláda vysvětluje, že toto daňové opatření nelze oddělit od systému podpory tisku stanoveného v dotčených daňových ustanovení. Opatření, které je nedílnou součástí takového systému, nelze ve smyslu judikatury uváděné Komisí považovat za vedlejší, které by jako takové podléhalo článku 30.

11 Tyto důvody uvedené na obhajobu vyžadují následující vyjádření.

12 Za prvé, tiskařské práce nelze označit za „služby“, jelikož produkty tiskárny vedou přímo k výrobě hmotného předmětu, který je jako takový mimo jiné zařazen ve Společném celním sazebníku pod číslem 49.02 „noviny, časopisy a periodika, též ilustrované“. V každém případě se podle článku 60 Smlouvy „za služby pokládají výkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží“. Je tedy namístě věc posuzovat pouze na základě článku 30.

13 Pokud jde o otázku, zda by mohlo být opatření stanovené francouzskými daňovými právními předpisy považováno případně za nedílnou součást systému podpor, je třeba nejprve poznamenat, že z odpovědí na otázku Soudního dvoru vyplývá, že takový systém nebyl nikdy Komisi úředně oznámen. Za druhé je třeba připomenout, že články 92 a 94 nelze v žádném případě použít k maření pravidel Smlouvy týkajících se volného pohybu zboží ani pravidel týkajících se odstranění daňové diskriminace, jak vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora. Podle této judikatury totiž ustanovení o volném pohybu zboží, o odstranění daňové diskriminace a o podporách sledují společný cíl, kterým je zajistit volný pohyb zboží mezi členskými státy za normálních podmínek hospodářské soutěže (viz kromě rozsudku ze dne 22. března 1977 citovaného Komisí rozsudky ze dne 13. března 1979, Hansen v. Hauptzollamt Flensburg, věc 91/78, Recueil s. 935, ze dne 26. června 1979, Pigs and Bacon Commission v. McCarren, věc 177/78, Recueil s. 2161, a ze dne 24. listopadu 1982, Komise v. Irsko, věc 249/81, Recueil s. 4005). Pouhá skutečnost, že by vnitrostátní opatření mohlo být případně označeno za podporu ve smyslu článku 92, není dostatečným důvodem pro osvobození od zákazu podle článku 30. Argument vztahující se k systému podpor ve Společenství, který vláda Francouzské republiky uvedla na základě vyjádření Komise pouze jako hypotetický, tedy nelze přijmout.

14 Pokud jde o použitelnost kritérií směrnice 70/50, je třeba nejprve poznamenat, že označení „soukromé osoby“ v čl. 2 odst. 3 písm. k) zahrnuje všechny hospodářské subjekty soukromého charakteru, takže z něj nelze vyloučit ani vydavatelství tiskovin.

15 Pokud jde o argument francouzské vlády ohledně uvedené směrnice v souvislosti s tím, že původ tiskovin prodávaných francouzskými vydavatelstvími tiskovin volbu potenciálního čtenáře nijak neovlivňuje, je třeba poznamenat, že se žaloba Komise netýká konečných příjemců tištěných výrobků, ale možností vydavatelství, pokud jde o výrobu jejich tiskovin. Nelze totiž zpochybnit, že zbavení daňové výhody stanovené v článku 39 bis Code général des impôts má za následek pobízení podniků k provádění tiskařských prací spíše ve Francii než v jiném členském státě. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že čl. 2 odst. 3 písm. k) směrnice 70/50 umožňuje příslušným způsobem označit daňový postup, který je předmětem žaloby, za překážku obchodu uvnitř Společenství, která zvýhodňuje tiskoviny vyrobené na domácím území.

16 Zdá se tedy, že daňové ustanovení kritizované Komisí pobízí vydavatelství tiskovin k výrobě tiskovin spíše ve Francii než v jiných členských státech, a tudíž pravděpodobně brání dovozům tiskovin pocházejících z těchto států, a musí být označeno za opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením, které zakazuje článek 30.

17 Je tedy třeba uznat, že tím, že Francouzská republika připravila vydavatelství tiskovin o možnost využívat u tiskovin, které tisknou v jiných členských státech, některé daňové výhody, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 30 Smlouvy o EHS.

K nákladům řízení

18 Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu je účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že Francouzská republika neměla ve věci úspěch, je namístě jí uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

rozhodl takto:

1) Tím, že Francouzská republika připravila vydavatelství tiskovin o možnost využívat u tiskovin, které tisknou v jiných členských státech, některé daňové výhody, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 30 Smlouvy o EHS.

2) Francouzské republice se ukládá náhrada nákladů řízení.

_____________________________________________________________________________