Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61994J0085
Název:
Title:
Rozsudek ESD z 12. října 1995
Věc C-85/94
Groupement des Producteurs, Importaeurs et Agents Généreaux d´Eaux Minérales Étrangéres, VZW (Piageme) a spol vs Peeters NV
Předběžné rozhodnutí
/1995/ECR I-2955
“Piageme II”
JUDGMENT OF THE COURT (FIFTH CHAMBER) OF 12 OCTOBER 1995.
GROUPEMENT DES PRODUCTEURS, IMPORTATEURS ET AGENTS GENERAUX D' EAUX MINERALES ETRANGERES, VZW (PIAGEME) AND OTHERS V PEETERS BVBA.
REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING: HOF VAN BEROEP BRUSSEL -
BELGIUM.
CONSUMER PROTECTION - LABELLING OF MINERAL WATERS - LANGUAGE.
CASE C-85/94.
Publikace:
Publication:
European Court Reports 1995 page I-2955
Předmět (klíčová slova):
Keywords
Související předpisy:
Corresponding acts:
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
    Piageme I Case C-369/89 Piageme and Others v Peeters [1991] ECR I-2971
Plný text:
Fulltext:
Ne

Fakta:
Stranami hlavního řízení byli dovozci a distributoři zahraničních minerálních vod v Belgii. Peeters NV (“Peeters”) uvádí na trh minerální vody ve vlámsky mluvícím regionu v lahvích, které jsou opatřeny etiketami ve francouzštině nebo němčině, přičemž v daném regionu, podle belgického práva, by etikety měly být v holandštině
11
Článek 11 Královského Dekretu z 13.listopadu 1986, nahrazený článkem 10 Královského Dekretu z 2.října 1980 ukládá: “Etiketování požadované článkem 2 stejně jako etiketování uložené zvláštními předpisy musí být přinejmenším v jazyce nebo jazycích jazykové oblasti, kde jsou potraviny nabízeny k prodeji.”
. Piageme a další žalobci tvrdí, že byli tímto poškozeni a podali žalobu proti Peetersovi, kterou usilovali o předběžné opatření. V předchozím rozhodnutí, které Soud učinil na základě postoupení předběžné otázky soudem první instance (
Piageme I
), Soud rozhodl, že články 30 Smlouvy ES a 14 Směrnice 79/112/ES
22
Z 18.prosince 1978 o sbližování předpisů členských států vztahujících se k etiketování, prezentaci a inzerování potravin určených k prodeji finálnímu spotřebiteli (OJ 1979 L 33, s.1).
Článek 1 (3)
Směrnice ukládá:
“Pro účely Směrnice:
etiketování
jsou slova, údaje, obchodní značky, značková jména, piktogramy nebo symboly vztahující se k potravině a umístěné na obalu, v dokumentu, letáku, na nálepce, kroužku nebo límečku doprovázejících potravinu, nebo na ni odkazujících; ....”
Článek 3
specifikuje povinné údaje, zejména následující:
jméno, pod kterým se výrobek prodává;
seznam ingrediencí;
váhu netto (v případě balených potravin);
datum minimální trvanlivosti;
všechny zvláštní skladovací podmínky nebo podmínky použití;
jméno nebo obchodní jméno a adresa výrobce nebo balírny, nebo prodejce ve Společenství;
údaje o místě původu nebo provenience v případech, kdy by neuvedení takových údajů mohlo spotřebitele potraviny uvést v omyl pokud jde o původ potravin;
instrukce, jejichž neuvedení by zabránilo vhodnému použití potraviny.
Článek 14
Směrnice ukládá:
“Členské státy by měly upustit od detailnějších požadavků, než jsou ty obsažené v článcích 3 až 11 týkající se způsobu, jakým by údaje článků 3 a 4(2) měly být vyznačovány.
Členské státy nicméně zajistí, aby prodej potravin na jejich území byl zakázán, pokud údaje uvedené v článcích 3 a 4(2) nejsou v jazyce snadno srozumitelném zákazníkovi. Toto opatření nebrání uvedení těchto údajů v různých jazycích.”
brání národnímu právu požadovat exkluzívní použití určitého jazyka k etiketování potravin, bez možnosti použít jiný jazyk zákazníku snadno srozumitelný nebo bez možnosti zajištění toho, aby byl zákazník informován jinými prostředky. V průběhu odvolacího řízení vyvolaného žalobcem (soud) Hof van Beroep v Bruselu podle článku 177 Smlouvy postoupil Evropskému soudnímu dvoru otázky, zda (1) národní předpis nařizující závazné použití určitého jazyka k etiketování potravin je

slučitelný s článkem 30 Smlouvy ES a s článkem 14 Směrnice 79/112, i když současně nevylučuje použití jiných jazyků, a (2) které faktory smí nebo musí být vzaty do úvahy při určování, zda požadované údaje vyhovují podmínkám formulovaným druhým odstavcem č
l
ánku 14 Směrnice.
The parties to the main proceedings were importers and distributors of foreign mineral waters in Belgium. Peeters NV (“Peeters”) markets the mineral waters in the Flemish-speaking region in bottles which are labelled either in French or in German whereas in that region, pursuant to Belgian laws, the labelling should be in Dutch.
Article 11 of the Royal Decree of 13 November 1986, which replaced Article 10 of the Royal Degree of 2 October 1980 but is in identical terms, provides:
“The labelling required under Article 2 as well as that provided by specific rules must at least appear in the language or languages of the linguistic region where the foodstuffs are offered for sale.”
Piageme and the other plaintiffs claiming that they had suffered damages brought an action against Peeters seeking an interim order. In a prior ruling, which the Court had given upon reference of the court of first instance (
Piageme I
), the Court had ruled that Articles 30 of the EEC Treaty and 14 of Directive 79/112/EEC
Of 18 December 1978 on the approximation of the laws of the Member States relating to the labelling, presentation and advertising of foodstuffs for sale to the ultimate consumer (OJ 1979 L 33, p. 1).
Article 1 (3)
of that Directive provides:
“For the purpose of this Directive
(a) ‘labelling’ shall mean any words, particulars, trade marks, brand name, pictorial matter or symbol relating to a foodstuff and placed on any packaging, document, notice, label, ring or collar accompanying or referring to such foodstuff; ....”
Article 3
specifies certain compulsory particulars, essentially the following:
· the name under which the product is sold;
· the list of ingredients;
· the net quantity (in case of prepackaged foodstuffs);
· the date of minimum durability
· any special storage conditions or conditions of use;
· the name or business name and address of the manufacturer or packager, or of a seller established within the Community;
· particulars of the place of origin or provenance in the cases where failure to give such particulars might mislead the consumer to a material degree as to the true origin or provenance of the foodstuff;
· instructions for use when it would be impossible to make appropriate use of the foodstuff in the absence of such instructions.
Article 14
of the Directive provides:
“Member States shall refrain from laying down requirements more detailed than those already contained in Articles 3 to 11 concerning the manner in which the particulars provided for in Article 3 and Article 4(2) are to be shown.
The Member States shall, however, ensure that the sale of foodstuffs within their own territories is prohibited if the particulars provided for in Article 3 and Article 4(2) do not appear in a language easily understood by purchaser is informed. This provision shall not prevent such particulars from being indicated in various languages.”
precluded a national law from requiring the exclusive use of a specific language for the labelling of foodstuffs, without allowing for the possibility of using another language easily understood by purchasers or of ensuring that the purchaser was informed by other measures. In the course of an appeal brought by the plaintiffs, the Hof van Beroep, Brussels, stayed the proceedings and under Article 177 of the Treaty referred additional questions to the Court of Justice: (1) whether national rules making the use of a specific language obligatory in the labelling of foodstuffs are compatible with Article 30 of the EC Treaty and Article 14 of Directive 79/112, even if they do not preclude the use of other languages at the same time and (2) which factors may or must be taken into account in determining whether the particulars that it is obligatory to give satisfy the conditions laid down in the second paragraph of Article 14 of the Directive.


Názor soudu a komentář:
Soud poukazuje na to, že Směrnice 79/112 požaduje pouze použití jazyka snadno srozumitelného, ale ne “oficiálního jazyka”, na rozdíl od článku 8 Směrnice Rady 92/27/ES
33
Z 31.března 1992 o označování farmaceutických výrobků pro lidi a o označování návodů (OJ 1992 L 113, s.8).
. Jak Soud uvedl v případu
Piageme I
, členské státy nesmí uvalit přísnější závazek než je použití jazyka snadno srozumitelného. Soud shledává, že požadavek belgického práva použít specifický jazyk představuje takový přísnější závazek, i když použití jiného jazyka není současně zakázáno. Dotčená opatření belgického práva tak nejsou slučitelná se Směrnicí 79/112.
Soud se pak věnuje faktorům, které je nutno vzít v úvahu, má-li se určit, zda požadavky článku 14 Směrnice jsou naplněny. “Cílem článku 14 je zajistit, aby měl spotřebitel snadný přístup k povinným údajům podle Směrnice.” Spotřebitel musí mít přístup k požadované informaci nejen v čase nákupu, ale také v době spotřeby. Toto platí zejména

v případě, že konečný spotřebitel je někdo jiný než zákazník, který potravinu koupil. Na základě těchto úvah Soud dochází k závěru, že všechny závazné údaje specifikované Směrnicí musí být na samotné etiketě vyjádřeny v jazyce snadno srozumitelném zákazní
k
ovi nebo jinými prostředky, jako např. designem, symboly, piktogramy. Posouzení, zda informace na etiketě tyto požadavky splňují a zda jsou snadno srozumitelné, je v jednotlivých případech na národních soudech. K poslednímu aspektu, “rozličné faktory moho
u
být relevantní, ač samy o sobě nemusí být rozhodující; kupříkladu možná podobnost slov v různých jazycích, v populaci rozšířená znalost více než jednoho jazyka, existence zvláštních okolností, jako např. rozsáhlá reklamní kampaň nebo rozšířená distribuce

výrobku zajišťující předpoklad, že spotřebitel je dostatečně informován.”
The Court points out that Directive 79/112 merely requires the use of a language easily understood but not “the official language” as, in contrast, Article 8 of Council Directive 92/27/EEC
Of 31 March 1992 on the labelling of medicinal products for human use and on package leaflets (OJ 1992 L 113, p. 8).
. As the Court had already stated in
Piageme I
Member States may not impose a stricter obligation than the use of a language easily understood. It finds that the requirement of using a specific language provided for by Belgian law constitutes such a stricter obligation, even if the use of other languages at the same time is not precluded. The relevant provisions of Belgian law were thus incompatible with Directive 79/112.
The Court then addresses the factors that have to be taken into account in order to determine whether the requirements of Article 14 of the Directive are satisfied. “The aim of Article 14 is to ensure that the consumer is given easy access to the compulsory particulars in the Directive.” The consumer must have access to the information required not only at the time of the purchase but also at the time of the consumption. This is true in particular with a view to the case that the ultimate consumer is different from the person who purchased the foodstuffs. Upon these considerations, the Court concludes that all the compulsory particulars specified in the Directive must appear on the label itself in a language easily understood by purchasers or by means of other measures such as designs, symbols or pictograms. Whether the information given on the labelling satisfies the requirements and whether it can be easily understood is for the national court in each individual case do determine. As to the latter aspect, “various factors may be relevant, though not decisive in themselves; for example the possible similarity of words in different languages, the widespread knowledge amongst the population concerned of more than one language, or the existence of special circumstances such as a wide-ranging advertising campaign or widespread distribution of the product, provided that it can be established that the consumer is given sufficient information”.


Shrnutí (Summary of the Judgment):


Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):