Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. listopadu 1976 Jednací jazyk: nizozemština , Handelskwekerij G. J. Bier B. V. proti Mines de Potasse d’Alsace S. A., věc 21/76, Recueil 1976
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Gerechtshof Haag – Nizozemsko. Úmluva o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí, čl. 5 odst. 3. Odpovědnost za nedovolené jednání či jednání, které je postaveno na roveň nedovolenému jednání.
Předmět:
O výkladu významu „místa, kde došlo ke škodné události“ v čl. 5 odst. 3 úmluvy ze dne 27. září 1968
Skutkové okolnosti:
Skutkový základ věci, průběh řízení a vyjádření předložená podle Protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Soudním dvorem mohou být shrnuty takto:
I – Skutkový stav a písemná část řízení
Zahradnická školka G. J. Bier B.V. (dále jen „Bier“) se sídlem v Nieuwerkerk aan de IJssel (Nizozemsko) používá na zalévání a zavlažování svých záhonů vodní plochu, která obklopuje její pozemek. Tyto takto využívané povrchové vody pocházejí hlavně z Rýna. Silná slanost těchto vod způsobuje škody na záhonech a společnost Bier musí provádět nákladná opatření na omezení těchto škod.
Nadace Reinwater (dále jen „Reinwater“), se sídlem v Amsterodamu, se snaží podporovat veškerá možná zlepšení kvality vody v povodí Rýna, zejména odporem proti veškerému zhoršování přirozené kvality vody. Prostředky, kterými chce dosáhnout tohoto cíle, jsou zejména právní kroky za účelem zajištění ochrany práv jednotlivců, jejichž životní prostředí je ovlivněno kvalitou vody z Rýna, a zejména těch, jejichž živobytí je na ní závislé.
Společnost Bier a nadace Reinwater podaly k Arrondissementsrechtbank (prvoinstanční soud) v Rotterdamu žalobu na společnost Mines de Potasse d´Alsace se sídlem v Mulhouse, která provozuje doly v Alsasku. Tato společnost údajně vylévá do Rýna odtokovým kanálem více než 10 000 tun chloridů za každých 24 hodin nebo v každém případě takové množství průmyslového odpadu ve formě zbytkových solí, že se obsah soli v Rýnu podstatně a závažně zvýšil. Společnost Bier a nadace Reinwater požadovaly na nizozemském soudu zejména, aby rozhodl, že vypouštění odpadních solí do Rýna společností Mines de Potasse d´Alsace je protiprávní a že dotyčná společnost má nahradit škodu, kterou takto způsobila nebo kterou může takto způsobit.
Společnost Mines de Potasse d´Alsace, aniž by se hájila ve věci samé, namítla, že Arrondissementsrechtbank a obecně nizozemské soudy nejsou příslušné v této věci podle článků 2 a 3 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.
Rozsudkem ze dne 12. května 1975 prohlásil Arrondissementsrechtbank, že není příslušný, neboť jednáním, které způsobilo škodu, je vypouštění odpadních solí do Rýna ve Francii a tudíž v souladu s úmluvou z roku 1968 spadá spor do příslušnosti francouzského soudu, v jehož obvodě byly soli vypouštěny.
Společnost Bier a nadace Reinwater podaly proti tomuto rozsudku odvolání dne 13. června 1975 k Gerechtshof (odvolacímu soudu) v Haagu a požadovaly, aby tento soud rozhodl, že je příslušným k projednání jejich žaloby.
Společnost Bier a nadace Reinwater se odvolávaly na čl. 5 odst. 3 úmluvy ze dne 27. září 1968, který stanoví, že osoba, která má bydliště na území smluvního státu, může být v jiném smluvním státě žalována ve věcech týkajících se nedovoleného jednání či jednání, které je postaveno na roveň nedovolenému jednání, nebo nároků z takového jednání, u soudu místa, kde došlo ke škodné události. Druhý senát Gerechtshof se domníval, že je třeba použít čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 2 Protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí Soudním dvorem. Následkem toho rozsudkem ze dne 27. února 1976 rozhodl o přerušení řízení do doby, než Soudní dvůr rozhodne o předběžné otázce ohledně výkladu pojmu „místo, kde došlo ke škodné události“ v čl. 5 odst. 3 úmluvy. Konkrétně požádal Soudní dvůr, aby rozhodl, zda má být tento pojem chápán ve smyslu „místo, kde došlo ke škodě (místo, kde vznikla škoda nebo kde škoda vyšla najevo)“ nebo spíše „místo, kde došlo k události, jejímž následkem vznikla škoda (místo, kde byl nebo nebyl čin uskutečněn)“.
Rozsudek Gerechtshof v Haagu došel kanceláři Soudního dvora dne 2. března 1976.
V souladu s čl. 5 odst. 1 protokolu ze dne 3. června 1971 a s článkem 20 protokolu o statutu Soudního dvora EHS byla předložena písemná vyjádření Komisí Evropských společenství dne 5. května 1976, společností Mines de Potasse d´Alsace, žalovanou v hlavním řízení, dne 6. května, vládou Francouzské republiky dne 13. května a vládou Nizozemského království dne 17. května.
Po vyslechnutí zprávy soudce-zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústní části řízení bez dokazování.
II – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru
Společnost Mines de Potasse d´Alsace, žalovaná v hlavním řízení, poznamenává, že ze zprávy sestavené výborem odborníků, kteří připravovali Úmluvu z 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, vyplývá, že výbor nepovažoval za nutné výslovně upravit v čl. 5 odst. 3 úmluvy, zda je tím pravým kritériem místo, kde se uskutečnila událost, jež způsobila škodu, nebo zda by to mělo být místo, kde došlo ke škodě. Místo toho považoval za vhodnější zachovat formulaci použitou v několika právních řádech (Německo, Francie).
Z tohoto hlediska lze poznamenat, že návrh úmluvy o právu použitelném na smluvní a mimosmluvní závazky stanoví v čl. 10 odst. 1, že mimosmluvní závazky vzniklé v souvislosti se škodní událostí se mají řídit právem země, kde k této události došlo. Ustanovení čl. 10 odst. 2 však uvádí výjimku z tohoto pravidla jednak v případě, kdy neexistuje významný vztah mezi situací vyplývající ze škodní události a zemí, kde k této události došlo, a jednak v případě, kdy má tato situace zásadní souvislost s jinou zemí.
Problém výkladu úmluvy ze dne 27. září 1968, který vyvstává v této věci, nemůže být vyřešen pouze odkazem na ustanovení francouzského nebo německého práva, kterými se úmluva inspirovala, zejména článek 59 poslední odstavec francouzského občanského soudního řádu ve znění platném v předmětné době a článek 32 německého občanského soudního řádu.
Řešení je třeba hledat ve výkladu úmluvy samotné.
Ta se snaží podporovat volný pohyb soudních rozhodnutí uvnitř Společenství a vymezit mezinárodní soudní příslušnost členských států v soudní oblasti. Z tohoto důvodu obsahuje pravidla ohledně přímé příslušnosti, kterým musejí členské státy vyhovět a kterým musejí ustanovení vnitrostátního práva dát přednost, dokud nejsou potvrzena. Tak v článku 2 stanovuje úmluva obecnou zásadu, že osoby, které mají bydliště či sídlo na území smluvního státu, mohou být žalovány bez ohledu na svou státní příslušnost u soudů uvedeného státu, a co se týče právních vztahů mezi členskými státy, článek 3 vyjímá případy příliš dalekosáhlé příslušnosti známé vnitrostátním právním řádům. Jako výjimku z této základní zásady vyjmenovává úmluva několik zvláštních doplňkových oblastí příslušnosti ve zvláštních případech. Tak záměrem čl. 5 odst. 3 je svěřit rozhodování o nárocích založených na údajném protiprávním jednání žalovaného soudu nejvhodněji umístěnému pro ověření skutečností, totiž soudu místa, kde došlo k napadenému jednání. V tomto kontextu je cílem tohoto ustanovení přivést všechny spory, které mají původ v určitém protiprávním jednání, před jeden a tentýž soud. Činí tak v zájmu účelného výkonu spravedlnosti a nestaví žalobce do výhodnějšího postavení nežli žalovaného.
Opačný názor by znamenal, že by příslušným soudem byl soud místa bydliště žalobce. Výsledkem by bylo to, že namísto žalob vycházejících z jednoho a téhož protiprávního jednání projednávaných jedním soudem by byla věc předložena velkému počtu soudů v různých státech. To zcela jistě nebylo úmyslem úmluvy a nevyhovělo by to požadavkům účelného výkonu spravedlnosti.
Soudní dvůr by tedy měl rozhodnout, že čl. 5 odst. 3 úmluvy nesvěřuje příslušnost soudu místa, kde došlo ke škodě, ale svěřuje příslušnost pouze soudu místa, kde byl učiněn protiprávní čin.
Vláda Francouzské republiky připomíná, že úmluva ze dne 27. září 1968 je založena na článku 220 Smlouvy o EHS. Nezbytnost jejího přijetí vyplynula z důvodu hlubokých rozdílů ve vnitrostátních právních úpravách jednotlivých členských států či jako důsledek bilaterálních úmluv jak v oblasti soudní příslušnosti, tak v oblasti výkonu soudních rozhodnutí. Ve společné deklaraci členské státy zdůraznily snahu vyhnout se rozdílům ve výkladu a pozitivním i negativním sporům o příslušnost.
Výklad ustanovení úmluvy by měl sledovat její cíle a zásady, zejména v oblasti příslušnosti. Takový přístup je odůvodněný zvláště pokud jde o čl. 5 odst. 3. Znění tohoto ustanovení neumožňuje stanovit, zda příslušným soudem je soud místa, kde se došlo ke škodě, nebo soud místa, kde došlo k činu způsobujícímu škodu. Tuto nejasnost nelze ozřejmit odkazem na přípravné dokumenty. Protože odpověď na tuto otázku nelze najít v úmyslech stran vyjednávajících úmluvu, výklad článku 5 odst. 3 musí tedy vycházet z cílů a obecných zásad stanovených úmluvou.
Úmyslem úmluvy bylo to, aby všechny žaloby vztahující se k týmž skutečnostem směřovaly ke stejnému soudu a aby se tak zabránilo mnohonásobnosti žalob podaných v různých zemích. Účelem projednávání žalob u jednoho soudu je, pokud možno, předejít situaci, ve které jsou uznávány či předkládány k výkonu protichůdné nebo neslučitelné rozsudky v jednom státě. Tento cíl by zcela zjevně nebyl dosažen, pokud by příslušnost byla přiznána soudům místa, kde vznikla škoda, v situaci, kdy škoda způsobená týmž protiprávním jednáním vznikne na více místech, dokonce i v několika státech.
Mnohočetnost příslušných soudů by vedla k situaci, která by mohla být v rozporu se spravedlností, a to jak pro žalobce, tak pro žalované. Ti první by se mohli ocitnout v jiné právní, či dokonce protiprávní situaci v závislosti na místu svého bydliště či sídla, ti druzí by byli vystaveni mnohočetným řízením náležejícím ke stejné události, a navíc by tato řízení mohla vést k protichůdným výsledkům.
V souladu se zásadou účelného výkonu spravedlnosti, kterou úmluva zastává, prokázání škody, přestože je velmi důležité, by mělo dát přednost prokázání existence události, která způsobila škodu a která je přičitatelná žalovanému, bez níž jej nelze shledat odpovědným. Je zřejmé, že tento důkaz lze nejjednodušeji provést u soudu místa, kde k dotyčné události došlo .
Výraz „místo, kde došlo ke škodné události“ uvedený v čl. 5 odst. 3 úmluvy ze dne 27. září 1968 je tedy třeba chápat jako „místo, kde došlo k události, která měla za následek vzniklou škodu“.
Vláda Nizozemského království taktéž uvádí, že smluvní strany úmluvy ze dne 27. září 1968 zamýšlely, aby byl problém, zda má být čl. 5 odst. 3 chápán ve významu místa, kde došlo k události, v jejímž důsledku vznikla škoda nebo místa, kde došlo ke škodě, vyřešen soudním rozhodnutím.
a) Gerechtshof v Haagu se mylně domnívá, že musí být vybrána jedna z těchto dvou možností. Sama úmluva připouští, že příslušným může být více než jeden soud. Není důvod, proč by čl. 5 odst. 3 neměl být vykládán v tom smyslu, že příslušným může být jak soud místa činu, tak soud místa, kde došlo ke škodě, výběr přísluší žalobci. Úmluva převzala formulaci používanou zejména německým a francouzským právním řádem. Zejména německá judikatura připouští současně obě dvě příslušnosti. Jelikož autoři úmluvy více neupřesnili čl. 5 odst. 3, nepochybně mysleli na zájmy poškozené strany, v jejíž prospěch by byla možnost zvolit příslušný soud.
b) Pokud by nebylo přijato, že jsou příslušné oba soudy, jak soud místa činu, tak soud místa, kde došlo ke škodě, měla by být upřednostněna příslušnost soudu místa, kde došlo ke škodě.
Výběrem slova „jednání“ autoři úmluvy ze dne 27. září 1968 chtěli poukázat na něco jiného, než je čin. Analogicky lze prohlásit, že Úmluva o právu použitelném na odpovědnost za výrobky, podepsaná v Haagu dne 2. října 1973, formulací „stát, na jehož území došlo k poškození“ označuje jak „právo místa, kde škoda poprvé vznikla“, tak „právo místa, kde škoda poprvé vyšla najevo“, a nikoli „právo místa, kde došlo k protiprávnímu činu, který způsobil škodu“.
Za účelem stanovení základu příslušnosti je třeba provést rozlišení na základě nejcharakterističtějšího aspektu právně relevantních skutečností a země, se kterou je tento aspekt nejvíce spojen. Škoda vyplývající z činu nebo opomenutí musí být vždy považována za rozhodující prvek a tedy charakteristický prvek.
Navíc, pokud škoda vznikne v jiném státě než je stát, ve kterém došlo k prvnímu jednání, poškozená strana je často znevýhodněna z hlediska řízení ve vztahu ke straně odpovědné. Zejména obtíže při určování řetězce příčin a následků mezi činem a škodou během dokazování povahy a rozsahu škody a při určování odpovědných stran se zvyšují, pokud je přítomný mezinárodní prvek. Tato nevyváženost je do značné míry snížena, pokud má poškozená strana možnost podat žalobu k soudu místa, kde došlo ke škodě.
Je také třeba připomenout, že při výkladu článku 59 francouzského občanského zákoníku, ve znění platném v době vypracování úmluvy, prohlašovaly francouzské soudy příslušným soud místa, kde došlo ke škodě.
c) Odpověď na otázku, který soud je příslušným, nemusí být stejná pro všechny kategorie protiprávního jednání. Může záviset na povaze deliktu. Jelikož jde v projednávaném případě o škodu způsobenou mezinárodním znečištěním, lze se domnívat, že povaha tohoto deliktu vyžaduje, aby byl výběr soudu ponechán žalobci. Kdyby tato možnost volby nebyla dle úmluvy možná, povaha deliktu v případech mezinárodního znečištění by měla vést ve prospěch příslušnosti soudu místa, kde došlo ke škodě.
Ve věcech týkajících se znečištění životního prostředí může být čin či opomenutí vymezeno jako protiprávní spíše z důvodů jeho škodlivých následků než z důvodu povahy toho, co je či není učiněno v první řadě. Takové znečištění může vzniknout protiprávním opomenutím a na rozdíl od škody je protiprávní opomenutí často těžké přiřadit k určitému místu tam, kde příčinu a následek odděluje určitá vzdálenost. Také z tohoto důvodu se nezdá být žádoucí vyloučit příslušnost soudu místa, kde došlo ke škodě.
Mezinárodní úmluva o občanské odpovědnosti za škody způsobené znečištěním ropnými látkami, podepsaná v Bruselu dne 29. listopadu 1969, uděluje výhradní příslušnost k projednání žalob na náhradu škody soudu státu, kde došlo ke škodě. Přiznává důležitost zájmům poškozené strany v otázce příslušnosti soudů v případě znečištění několika států.
Pokud škodu způsobí více subjektů usazených v různých státech, určení příslušnosti soudu místa, kde došlo ke škodě, má tu výhodu, že poškozená strana může všechny žaloby v této věci podat u jednoho a téhož soudu. To do určité míry napomáhá jednotnému postupu ve stejných situacích.
Tyto úvahy platí především pro jednání, která znečišťují životní prostředí v různých státech. V rámci právní politiky, která má být sledována v oblasti životního prostředí, je třeba vyhradit poškozenému silnou pozici zejména tím, že se z hlediska řízení ocitne v příznivé situaci.
Komise Evropských společenství připomíná, že výraz „místo, kde došlo ke škodné události“ použitý v čl. 5 odst. 3 úmluvy ze dne 27. září 1968 nehovoří v žádné z jazykových verzí ve prospěch daného řešení.
Z uspořádání úmluvy je však možné vyvodit několik výkladů:
a) Ve prospěch místa, kde k činu došlo (místo činu, Handlungsort), lze uvést z právního hlediska, že pojem učinit nebo neučinit je podstatnou složkou nedovoleného činu, a škoda je pouhým následkem uskutečnění nebo neuskutečnění zmíněného činu. Navíc dodává toto řešení právní jistotu osobě, která jedná nebo opomene jednat. Stačí, aby znala platné zákony v místě, kde jedná, a není nezbytné, aby znala také povinnosti, které by pro ni vyplývaly jinde ve světě ze skutečnosti, že uskutečnila nebo neuskutečnila uvedené jednání. Tento posledně jmenovaný argument má větší význam v případech, kdy protiprávní čin je současně trestným činem a je tedy úzce spojen s argumenty ve prospěch územní působnosti trestního práva.
Z hlediska řízení představuje místo činu výhodu, pokud je škoda vyplývající z jednoho jednání způsobena více osobám. V tomto případě je stejné jednání předmětem rozsudku jednoho soudu, což umožňuje řešit různé případy podle stejných kritérií a vyvarovat se mnohočetnosti řízení.
Toto řešení současně s sebou z hlediska řízení nese určitou jistotu, která neexistuje, pokud se za určující bere místo, kde došlo ke škodě. Zatímco je často možné určit místo, kde došlo k jednání, většinou nejsou známa místa, na kterých se mohou projevit škody.
Argumenty ve prospěch místa jednání se jeví jako argumenty zvýhodňující toho, kdo škodu způsobil, protože je-li více poškozených, nemusí se bránit u více soudů. Dále, pokud je místo činu současně jeho bydlištěm či sídlem, může být žalován u soudu svého sídla či bydliště.
b) Řešení, které přijímá místo, kde došlo ke škodě (místo škody, Erfolgsort), se odvolává na poslední článek řetězu prvků, které jako celek vytvářejí protiprávní čin.
Z právního hlediska vyžaduje existence nedovoleného jednání nejen uskutečnění nebo neuskutečnění určitého jednání, ale také skutečnost, že tím byla způsobena škoda. Současné mezinárodní právo soukromé klade větší důraz spíše na náhradu způsobené škody než na samotné protiprávní jednání.
Místo, kde došlo ke škodě, je vyhovujícím řešením v případě striktní odpovědnosti.
Zajišťuje, že pokud více osob způsobí škodu jedné osobě nebo na jednom majetku, jako je tomu v případě znečištění Rýna, jsou všechny souzeny podle stejného kritéria.
V případě protiprávního činu proti ochraně životního prostředí je často místem škody bydliště či sídlo poškozené strany; ta má tak výhodu podat žalobu na škůdce k soudu místa svého bydliště či sídla.
Tento výklad by měl být považován za slučitelný s uspořádáním úmluvy. Ustanovení týkající se příslušnosti uvedená v článku 5 mají formu autonomních ustanovení, která jsou nezávislá na obecných ustanoveních článku 2 stanovujících obecné pravidlo, že soudní příslušnost sleduje místo bydliště či sídla. Příslušnosti uvedené v čl. 5 odst. 3 tak nemusejí být nutně vykládány restriktivně.
Koncepce místa, kde došlo ke škodě, je sledována francouzskou judikaturou a částí francouzské doktríny. Je proto příznačné, že formulace použitá čl. 5 odst. 3 úmluvy odpovídá formulaci z francouzského práva. Pokud jde o právo německé, ze kterého je formulace úmluvy také odvozena, to zná jak místo jednání, tak místo, kde došlo k jeho následkům .
c) Za spojovací faktor lze také pokládat místo, kde je soustředěn základní aspekt právní oblasti nedovoleného jednání.
Toto kritérium nejpodstatnějšího vztahu je zjemněním pravidla „locus delicti commissi“. Je založeno na stanovení podstatného vztahu nebo rozhodujícího spojení mezi situací vyplývající ze škodné události na jedné straně a určité země, která nemusí být nutně zemí, kde k této události došlo, na straně druhé.
Úmluva umožňuje vzít v úvahu více prvků ze souboru skutečností a okolností, které dohromady tvoří nedovolené jednání. Toto řešení se shoduje také s hlavními proudy objevujícími se v současnosti v mezinárodním právu soukromém pokud jde o použitelné hmotné právo.
Velkou výhodou tohoto kritéria je, že vždy dosáhne uspokojivých výsledků.
Proti tomuto spojovacímu faktoru stojí argument, že větší důraz klade na stanovení použitelného hmotného práva než na hledání příslušného soudu, a skutečnosti, že není uveden ve zprávě o úmluvě z roku 1968.
d) V německém právu se, pokud jde o hmotné právo, používá řešení místa nejvýhodnějšího pro poškozenou stranu. Tento spojovací faktor, který vždy zvýhodňuje poškozeného, sleduje, stejně jako spojovací faktor základního aspektu právní oblasti, spíše zájem o použití hmotného práva než práva procesního.
Proti tomuto kritériu lze uvést, že nemá prakticky žádnou podporu ve znění úmluvy a že je velmi zřídka využíváno.
e) Pro účely výkladu čl. 5 odst. 3 úmluvy jsou dány dobré důvody pro doporučení řešení v souběhu několika spojovacích faktorů. Hlavními argumenty ve prospěch tohoto řešení jsou:
– na rozdíl od problému stanovení spojovacích faktorů za účelem použití hmotného práva, kde může být na určitou právní situaci použito pouze hmotné právo jednoho určitého státu, není nezbytné, pro stanovení spojovacích faktorů za účelem hledání příslušného soudu, stanovit pouze jeden příslušný soud;
– zdá se, že formulace čl. 5 odst. 3 se týká celé protiprávní fáze mezi vykonaným nebo nevykonaným činem a výskytem škody; nezabraňuje tedy tomu, aby bylo příslušnými prohlášeno více soudů;
– veškerá příslušnost určená článkem 5 se přidává k příslušnosti určené podle článku 2. Nemůže tedy být vykládána restriktivně;
– existence více příslušných soudů musí být chápána jako zvýhodňující poškozenou stranu;
– existence více příslušných soudů může také sloužit zájmům Společenství, zvláště tam, kde jde o dodržování právních předpisů Společenství v oblasti ochrany životního prostředí, jelikož jde o přímo použitelné právo Společenství, může se poškozená strana obrátit na několik soudů, aby použily toto právo.
Řešení zahrnující souběh spojovacích faktorů v zásadě znevýhodňuje původce škody. Množství soudů, u kterých může být žalován, pro něj znamená právní nejistotu.
f) Znění čl. 5 odst. 3 úmluvy může tedy být vykládáno v tom smyslu, že „místo, kde došlo ke škodné události“ lze chápat, stejně jako místo, kde došlo k činu, buď jako místo škody nebo jako místo, kde se nachází podstatný aspekt právní oblasti nedovoleného činu, takže v případě nedovoleného jednání si lze mezi těmito třemi místy vybrat. Argumenty ve prospěch výkladu čl. 5 odst. 3 ve smyslu místa nejvýhodnějšího pro poškozenou stranu se nezdají dostatečně přesvědčivé.
III – Ústní část řízení
Žalobkyně v hlavním řízení, společnost Bier a nadace Reinwater, zastoupené panem J. R. Voûtem, advokátem z Amsterodamu, a předsedou sdružení advokátů panem Claudem Lussanem, z advokátní komory v Paříži, žalovaná v hlavním řízení, společnost Mines de Potasse d´Alsace, zastoupená panem C. D. Van Boeschotenem, advokátem z Haagu, a panem Rolandem Schwobem, advokátem z Mulhouse, Komise Evropských společenství, zastoupená panem Hendrikem Brinkhorstem, členem jejího právního oddělení, předložily ústní vyjádření na jednání konaném dne 12. října 1976.
V průběhu tohoto jednání společnost G. J. Bier a nadace Reinwater zejména uvedly, že pokud jde o příslušnost, úmluva ze dne 27. září 1968 obsahuje pravidla, jejichž účelem je ochrana slabší strany, konkrétně strany poškozené nedovoleným jednáním či jednáním, které je postaveno na roveň nedovolenému jednání. Za tímto účelem přijímá čl. 5 odst. 3 příslušnost soudu místa, kde došlo ke škodě. Uznat příslušným soud místa, kde došlo ke škodě, odpovídá správnému výkladu úmluvy, nezakládá „forum shopping“, odpovídá řešení přijatému současnými úmluvami ve srovnatelných oblastech, je v souladu s výkladem ustanovení francouzského práva, na kterých je čl. 5 odst. 3 založen, a zajišťuje efektivnější výkon spravedlnosti, takže škoda může být posouzena v místě, kde vyšla najevo.
Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 10. listopadu 1976.
Právní otázky:
1 Rozsudkem ze dne 27. února 1976 došlým kanceláři Soudního dvora dne 2. března 1976 položil Gerechtshof (odvolací soud) v Haagu v souladu s protokolem ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen: „úmluva“) otázku týkající se výkladu čl. 5 odst. 3 výše uvedené úmluvy.
2 Z předkládajícího rozsudku vyplývá, že v tomto stádiu se řízení, které bylo předloženo Gerechtshof jako odvolání, týká příslušnosti prvoinstančního soudu v Rotterdamu, a obecně nizozemských soudů, k projednání žaloby podané zahradnickým podnikem sídlícím v obvodu prvoinstančního soudu, a nadací Reinwater, která se věnuje podpoře zlepšení kvality vody v povodí Rýna, proti společnosti Mines de Potasse d’Alsace, se sídlem v Mulhouse (Francie) týkající se znečištění vod Rýna vypuštěním slaného odpadu z výroby žalované do vodního toku.
3 Ze spisu vyplývá, že zavlažování zahradnického podniku prvně jmenované žalobkyně v odvolacím řízení závisí hlavně na vodách Rýna, jejíž vysoký obsah soli způsobuje, podle tvrzení žalobkyně, škodu na výsadbě a nutí ji k nákladným opatřením za účelem snížení škody.
4 Žalobkyně v odvolacím řízení se domnívají, že zvýšená slanost Rýna je způsobena v zásadě hromadným vypouštěním odpadu společností Mines de Potasse d´Alsace a prohlašují, že z tohoto důvodu se rozhodly podat žalobu na určení odpovědnosti zmíněného podniku.
5 Rozsudkem ze dne 12. května 1975 rozhodl soud v Rotterdamu, že v této věci není příslušný, neboť se domnívá, že podle čl. 5 odst. 3 úmluvy spadá spor do příslušnosti francouzského soudu, v jehož obvodě byly soli vypouštěny.
6 Společnost Bier a nadace Reinwater podaly proti tomuto rozsudku odvolání k Gerechtshof v Haagu, který následně položil Soudnímu dvoru tuto otázku:
„Mají být slova „místo, došlo ke škodné události“ uvedená v textu čl. 5 odst. 3 Úmluvy o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech uzavřené v Bruselu dne 27. září 1968, chápána ve smyslu „místo, kde došlo ke škodě (místo, kde vznikla škoda nebo kde škoda vyšla najevo)“ nebo spíše „místo, kde došlo k události, jejímž následkem vznikla škoda (místo, kde byl nebo nebyl čin uskutečněn)“?“
7 Podle článku 5 úmluvy „osoba, která má bydliště na území smluvního státu, může být v jiném smluvním státě žalována: … 3. ve věcech týkajících se nedovoleného jednání či jednání, které je postaveno na roveň nedovolenému jednání, nebo nároků z takového jednání, u soudu místa, kde došlo ke škodné události“.
8 Toto ustanovení musí být vykládáno v rámci systému udělování příslušnosti, který je předmětem hlavy II úmluvy.
9 Systém je založen na všeobecném pravidlu stanoveném v článku 2, že příslušnými soudy jsou soudy státu bydliště či sídla žalovaného.
10 Článek 5 však uvádí řadu případů zvláštní příslušnosti, jejichž výběr závisí na volbě žalobce.
11 Tato svoboda volby byla zavedena s ohledem na existenci, za určitých přesně stanovených okolností, zvláště úzkého spojovacího faktoru mezi sporem a soudem, kterému má být z hlediska účelného procesního postupu spor předložen.
12 Tak ve věcech týkajících se nedovoleného jednání nebo jednání, které je postaveno na roveň nedovolenému jednání, umožňuje čl. 5 odst. 3 žalobci předložit věc soudu „místa, kde došlo ke škodné události“.
13 Význam tohoto výrazu je v kontextu úmluvy nejasný, pokud se místo události, která je příčinou škody, nachází v jiném státě, než je stát místa, kde došlo ke škodě, což je mimo jiné případ znečištění ovzduší nebo vod za hranicemi jednoho státu.
14 Formulace „místo, kde došlo ke škodné události“ použitá ve všech jazykových verzích úmluvy ponechává otevřenou otázku, zda je třeba v popsané situaci pro stanovení soudní příslušnosti vybrat jako spojovací faktor místo události, v jejímž důsledku vnikla škoda, nebo místo, kde došlo ke škodě, nebo povolit žalobci volbu mezi jedním nebo druhým spojovacím faktorem.
15 Z tohoto hlediska je třeba upozornit, že místo události, v jejímž důsledku vznikla škoda, může být stejně dobře jako místo, kde došlo ke škodě, podle jednotlivých případů významným spojovacím faktorem z hlediska soudní příslušnosti.
16 Odpovědnost za nedovolené jednání nebo jednání, které je postaveno na roveň nedovolenému jednání, může totiž přicházet v úvahu pouze za podmínky, že lze určit příčinnou souvislost mezi škodou a událostí, z níž škoda vznikla.
17 Vzhledem k úzkému vztahu mezi základními prvky všech druhů odpovědnosti se nezdá vhodné volit jeden ze dvou spojovacích faktorů s vyloučením druhého, protože každý z nich může být podle okolností zvlášť užitečný z hlediska důkazů a procesního postupu.
18 Vyloučit jednu možnost se jeví tím méně žádoucí vzhledem k tomu, že čl. 5 odst. 3 úmluvy svou zevrubnou formulací pokrývá značně rozmanité druhy odpovědnosti.
19 Význam výrazu „místo, kde došlo ke škodné události“ v čl. 5 odst. 3 musí být tedy stanoven způsobem, který přiznává žalobci volbu zahájit řízení buď v místě, kde došlo ke škodě, nebo v místě události, v jejímž důsledku škoda vznikla.
20 Tento závěr je podporován úvahou, zaprvé, že rozhodnout pouze ve prospěch místa události, v jejímž důsledku vznikla škoda, by ve značném počtu případů vneslo zmatek mezi body příslušnosti stanovené článkem 2 a čl. 5 odst. 3 úmluvy, takže by druhé ze jmenovaných ustanovení ztratilo v tomto rozsahu účinnost.
21 Zadruhé, rozhodnout pouze ve prospěch místa, kde došlo ke škodě, by v případech, kdy se místo události, v jejímž důsledku vznikla škoda, neshoduje s místem bydliště či sídla odpovědné osoby, znamenalo vyloučení užitečného spojovacího faktoru s příslušností soudu zvláště blízkého příčině škody.
22 Navíc ze srovnání vnitrostátních právních úprav a vnitrostátní judikatury týkající se rozdělení soudní příslušnosti – jak ve vnitřních vztazích, mezi soudy různých oblastí, tak v mezinárodních vztazích – vyplývá, že i přes různé právní metody je nalezeno místo pro oba spojovací faktory zde uvažované, a že v několika státech jsou tyto přijímány souběžně.
23 Za těchto okolností má výše uvedený výklad tu výhodu, že se může vyhnout jakýmkoli zvratům v řešeních vypracovaných v rámci různých vnitrostátních právních řádů, protože směřuje ke sjednocení, v souladu s čl. 5 odst. 3 úmluvy, způsobem systematizace řešení, která v zásadě již byla přijata ve většině dotčených států.
24 Je tedy třeba odpovědět tak, že v případě, kdy se místo, kde došlo k události, která může založit odpovědnost za nedovolené jednání nebo jednání, které je postaveno na roveň nedovolenému jednání, a místo, kde tato událost způsobila škodu, neshodují, musí být výraz „místo, kde došlo ke škodné události“ v čl. 5 odst. 3 úmluvy chápán v tom smyslu, že zahrnuje jak místo, kde došlo ke škodě, tak místo, kde došlo k události, jejímž následkem vznikla škoda.
25 Z toho vyplývá, že žalovaný může být žalován podle výběru žalobce buď u soudu místa, kde došlo ke škodě, nebo u soudu místa události, v jejímž důsledku došlo ke škodě a která je zdrojem této škody.
Náklady řízení:
26 Výdaje vzniklé vládám Francouzské republiky, Nizozemského království a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují.
27 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před Gerechtshof v Haagu, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
SOUDNÍ DVŮR
o otázce, kterou mu předložil Gerechtshof v Haagu rozsudkem ze dne 27. února 1976, rozhodl takto:
Z toho vyplývá, že žalovaný může být žalován podle výběru žalobce buď u soudu místa, kde došlo ke škodě, nebo u soudu místa události, v jejímž důsledku došlo ke škodě a která je zdrojem této škody.