Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61986J0012
Název:
Title: 		Rozsudek ESD z 30. září1987
Věc 12/86
Meryem Demirel v Stadt Schwäbish Gmünd
Rozhodnutí o předběžné otázce
[1987] SbSD 3719
"Demirel"
Publikace:
Publication:		REPORTS OF CASES 1987 PAGES 3719
Předmět (klíčová slova):
Keywords		FREE MOVEMENT OF WORKERS;EXTERNAL RELATIONS;ASSOCIATION;
Související předpisy:
Corresponding acts:		264A1229(01);264A1229(01);270A1123(01);372R2760
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:		- Věc 18/73, Haegemann,1974 SbSD 449

- Věci 60 a 61/84, Cinéthčque, 1985 SbSD 2605

Plný text:
Fulltext:		Ne

Fakta:
V březnu 1983 přijela paní Demirelová – turecká státní občanka do SRN. Měla pobytové vízum platné do 9. června 1984. V tomto vízu bylo výslovně uvedeno, že neumožňuje výkon zaměstnání v SRN, a že není vydáváno za účelem sloučení rodiny. Paní Demirelová bydlela u svého manžela, rovněž Turka, který legálně pobýval a pracoval v SRN od roku 1979. Jelikož paní Demirelová se po vypršení víza odmítla vrátit do Turecka, nařídil ji v květnu 1985 městský úřad Schwäbish Gmünd, aby opustila zemi. Německé úřady dospěly k názoru, že předpisy o sloučení rodin nemohou být použity na případ paní Demirelové, a to v důsledku jejich zpřísnění v letech 1982 a 1984. Zpřísnění spočívalo v tom, že se prodloužil ze tří na osm let požadavek nepřerušeného pobytu cizinců na území SRN jako podmínky povolení pobytu za účelem sloučení rodiny. Manžel paní Demirelové nesplňoval tento zpřísněný požadavek.
Paní Demirelová podala žalobu, kterou se domáhala zrušení nařízení o vyhoštění. Správní soud postoupil ESD předběžnou otázku, zda čl. 12 asociační dohody s Tureckem Čl. 12 stanoví “smluvní strany souhlasí, že se budou řídit články 48, 49 a 50 Smlouvy ES za účelem postupného zajištění volného pohybu pracovníků mezi nimi (čísla článků jsou uváděna podle před-amsterodamského číslování). a čl. 36 protokolu k ní Čl. 36 uvádí ”volný pohyb pracovníků mezi členskými státy ES a Tureckem bude postupně zaveden v souladu s principy uvedenými v čl. 12 asociační dohody v období mezi 12 a 22 rokem vstupu Dohody v platnost. Asociační rada přijme za tímto účelem potřebná pravidla.” Asociační dohoda vstoupila v platnost 1. 12. 1964., ve spojitosti s čl. 7 asociační dohody Článek 7 zní “smluvní strany přijmou potřebná opatření , ať už obecná, nebo zvláštní k zajištění splnění závazků vyplývajících z této dohody. Zdrží se jakýchkoliv opatření, která by mohla ohrozit dosažení cílů podle této Dohody. jsou bezprostředně aplikovatelné a brání zavedení dodatečných omezení svobody pohybu tureckých pracovníků legálně pobývajících v členském státě. Správní soud se rovněž ptal, zda pojem volného pohybu v asociační dohodě je třeba vykládat tak, že dává tureckým pracovníkům pobývajícím v členském státě právo přivést si do dotyčné země i manželku a nezletilé děti.

Názor soudu a komentář:
Předtím než se Soud začal zabývat postoupenými otázkami, posuzoval připomínky některých členských států, které zpochybňovaly pravomoc ESD vykládat ustanovení asociační dohody a protokolu k ní. Soud poukazuje, že dohoda uzavřená Radou jménem Společenství je aktem instituce Společenství ve smyslu čl. 234 (1)(b) Smlouvy ES (dříve čl. 177) a tato dohoda od okamžiku své ho vstupu v platnost je integrální součástí komunitárního právního systému. V rámci tohoto systému má Soud pravomoc vydávat rozhodnutí o předběžných otázkách týkající se výkladu takovýchto dohod (Haegemann). Členské státy uváděly, že v případě “smíšených” dohod nemá Soud pravomoc vykládat závazky učiněné členskými státy vůči nečlenskému státu v rámci jejich vlastních pravomocí. Soud se k tomu však vyjadřuje, že projednávaná věc právě takovýmto případem není. Článek 310 Smlouvy ES (dříve čl. 238) musí nezbytně vybavovat Společenství pravomocemi potřebnými ke splnění závazků ve vztahu k nečlenským zemím, a to ve všech oblastech pokrytých Smlouvou, tedy i v oblasti volného pohybu pracovníků. Otázka, zda Soud má pravomoc vykládat ustanovení ve smíšené dohodě, které obsahuje závazek, který na sebe může vzít pouze členský stát tudíž ve stávajícím případě nevyvstává.
Pokud jde o první postoupenou otázku Soud připomíná, že ustanovení dohody uzavřené Společenstvím s nečlenským státem je bezprostředně aplikovatelné “pokud s ohledem na znění, účel a povahu samotné dohody obsahuje dotčené ustanovení jasný a přesný závazek, který pokud jde o jeho účinky nebo provedení není podmíněn přijetím jakéhokoliv následného opatření”. Soud poté zkoumá znění čl. 36 Protokolu a systematiku celé Dohody. Soud zdůrazňuje že čl. 36 přiděluje asociační radě výlučnou pravomoc přijímat podrobná pravidla potřebná k postupnému zajištění svobody pohybu. Jediné rozhodnutí, které asociační rada přijala k této problematice bylo rozhodnutí čl. 1/80 z 19. září 1980, které pokud jde o turecké pracovníky legálně pracující v členském státě zakazuje jakékoliv další omezení, pokud jde o podmínky jejich přístupu k zaměstnání. Pokud jde o slučování rodin žádné rozhodnutí k této problematice nebylo přijato. Posuzováním čl. 12 Dohody a čl. 36 Protokolu Soud zjistil, že jde o programové články, a že nejsou dostatečně přesné a bezpodmínečné, aby byly bezprostředně aplikovatelné na volný pohyb pracovníků.
Soud dospívá ke stejnému závěru pokud jde o čl. 7 Dohody. Článek 7 neobsahuje žádný zákaz zpřísňování podmínek při slučování rodin. Článek 7 stanoví velmi obecně, že smluvní strany mají spolupracovat za účelem zajištění dosažení cílů plynoucích z dohody, nemůže bezprostředně zakládat práva jednotlivců, jestliže je nezakládají jiná ustanovení Dohody. Dotčená pravidla proto nejsou bezprostředně aplikovatelná.
Ve světle zamítavé odpovědi na první otázku, nevyžadovala druhá otázka odpověď .
Na závěr se Soud vyjadřuje k problematice ochrany rodiny podle čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Soud poukazuje, že je jeho povinností zajistit dodržování základních práv v oblasti komunitárního práva. Nemá však žádnou pravomoc posuzovat národní předpisy členských států, pokud tyto předpisy nespadají do působnosti komunitárního práva. (Cinétheque). V daném případě však , jak je i patrné z odpovědi na první otázku, zatím neexistují žádné komunitární pravidla a předpisy, které by stanovily podmínky, za kterých musí členské státy umožnit sloučení rodin ve vztahu k tureckým pracovníkům, legálně pobývajících ve Společenství. Dotčené předpisy o slučování rodin neprovádějí pravidla komunitárního práva. Soud tudíž nemá pravomoc určit zda vnitrostátní předpisy jsou slučitelné s článkem 8 Evropské úmluvy o lidských právech.

Shrnutí (Summary of the Judgment):


Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):