Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61989J0339

	Název: Title:		JUDGMENT OF THE COURT (SECOND CHAMBER) OF 24 JANUARY 1991. ALSTHOM ATLANTIQUE SA V COMPAGNIE DE CONSTRUCTION MECANIQUE SULZER SA. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING: TRIBUNAL DE COMMERCE DE PARIS - FRANCE. ARTICLES 2, 3 (F), 34 AND 85 (1) OF THE EEC TREATY - LIABILITY FOR DEFECTIVE PRODUCTS. CASE C-339/89. Rozsudek ESD ze dne 24. ledna 1991 Věc C-339/89 Alsthom Atlanique SA v. Compagnie de construction mécanique Sulzer SA Rozhodnutí o předběžné otázce (1991) ECR I-107 “Alsthom Atlantique”

	Publikace: Publication:		REPORTS OF CASES 1991 PAGES I-0107

	Předmět (klíčová slova): Keywords		FREE MOVEMENT OF GOODS;QUANTITATIVE RESTRICTIONS;MEASURES HAVING EQUIVALENT EFFECT;COMPETITION;RULES APPLYING TO UNDERTAKINGS;

	Související předpisy: Corresponding acts:		157E002;157E003;157E034;157E085

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		689J0009 686J0267 Věc C-9/89 Španělsko v. Rada (1990) ECR 1383 Van Eycke Věc 267/86 Van Eycke v. ASPA 1988 ECR 4769


	Plný text: Fulltext:		Ano

Fakta:
The Compagnie de construction mécanique Sulzer SA (“Sulzer”) had delivered ships’ engines to Alsthom Atlantique SA (“Alsthom”) which subsequently turned out to have latent defects. Alsthom therefore brought porceedings against Sulzer for payment of costs incurred to remedy the latent defects in the engines sold by Sulzer. Article 1643 of the French Civil Code Article 1643 provides: “The vendor shall be liable for any latent defects, even if he is unaware of those defects, unless he stipulates that he shall not be liable.” as interpreted by the French Court of Cassation raises an irrebuttable presumption that a manufacturer or trader is aware of any defects in the goods sold which he can avoid only if the contract is concluded with a trader in the same specialized field. Consequently, Sulzer would be liable for damages.
Sulzer claimed that this case law was incompatible with Community law, arguing that there is no case-law similar to that of the French Court of Cassation in any other Member State and that such case-law may distort competition and hinder the free movement of goods. The Tribunal de commerce, Paris, therefore stayed the proceedings and under Article 177 of the Treaty referred to the Court of Justice the question whether the provisions of Articles 2 and 3 f) Now Article 3 g) of the EC-Treaty.
read together with those of Articles 85 (1) and 34 of the EEC Treaty are to be interpreted as prohibiting the application of the French law of seller’s liability stated above.
Společnost Compagnie de construction mécanique Sulzer SA (dále jen “Sulzer”) dodala společnosti Alsthom Atlantique SA (dále jen “Alsthom”) lodní motory, které, jak se později ukázalo, trpěly skrytými vadami. Alsthom proto zahájil řízení proti Sulzer o náhradu nákladů vzniklých při odstraňování závad na motorech prodaných společností Sulzer. Článek 1643 francouzského občanského zákoníku1 podle výkladu francouzského kasačního soudu stanoví nevyvratitelnou domněnku, že výrobce nebo prodejce ví o všech vadách na prodaném zboží, ledaže zboží bylo prodáno obchodníkovi specializovaném na stejnou oblast. Tudíž Sulzer by byla odpovědná za škody. Sulzer namítala, že taková soudní praxe je neslučitelná s právem Společenství, s odůvodněním, že taková rozhodovací praxe, jakou vytvořil francouzský kasační soud neexistuje v žádném jiném členském státě, a že taková rozhodovací praxe je schopna narušit soutěž a bránit svobodnému pohybu zboží. Tribunal de commerce Paris proto přerušil řízení a v souladu s ustanovením článku 177 Smlouvy postoupil Soudnímu dvoru otázku, zda ustanovení článků 2 a 3f)2 spolu s ustanoveními článků 85 (1) a 34 Smlouvy ES mají být vykládána tak, že zakazují použití výše uvedeného francouzského práva o odpovědnosti prodejce.

Názor soudu a komentář:
The Court held that the French case-law based on Article 1643 of the Code Civil is not contrary to Community law.
As regards Article 2 of the Treaty, the Court notes that this provision describes the task of the European Economic Community and lays down aims concerned with the existence and functioning of the Community. “Those aims (…) cannot have the effect either of imposing legal obliagtions on the Member States or of conferring rights on individuals.” Sulzer could therefore not rely upon this provision before the national court.
Similarly, Article 3 f) merely provides for the objective of the Community: the institution of a system ensuring that competition in the Common Market is not distorted. This objective, however, is specified in other provisions of the Treaty, in particular Article 85 which prohibits agreements and concerted practices between undertakings which may affect trade between Member States and which have the object or effect the prevention, restriction or distortion of competition within the Common Market. While Articles 85 and 86 of the Treaty are primarily concerned with the conduct of undertakings, the Treaty nevertheless “imposes a duty on Member States not to adopt or maintain in force any measure which could deprive those provisions of their effectiveness. That would be the case, in particular, if national case-law were to favour the adoption of agreements, decisions or concerted practices contrary to Article 85 of the Treaty or to reinforce their effects” (see also Van Eycke). The Court, however, does not find that the French law on the seller’s liability has such effect. Article 1643 of the Code Civil and the case-law of the Court of Cassation, the Court argues, have been developed “for reasons connected with the protection of buyers and is unlikely to favour or facilitate the adoption of agreements contrary to Article 85”.
Finally, the Court addresses Article 34 of the Treaty, according to which quantitative restrictions on exports and all measures having an equivalent effect are prohibited between Member States. However, according to the Court’s established case-law, the provision only concerns measures “which have as their specific object or effect the restriction of patterns of exports and thereby the establishment of a difference in treatment between the domestic trade of a Member State and its export trade in such a way as to provide a particular advantage for national production or for its domestic market at the expense of the production or of trade of other Member States.” (cf. Case C-9/89) The French law at issue, being indistinctly applicable to all commercial relations governed by French law, does not have such object or effect, particularly taking into account the fact that the parties to an international contract are generally free under international private law (cf. Article _______ Convention Convention on _______ of 19.6.1980 (OJ 1980 L 266, p. 1).
) to determine the law applicable to their contractual relations and can thus avoid being subject to French law.
Soud shledal, že rozhodovací praxe francouzského soudu založená na článku 1643 občanského zákoníku není v rozporu s právem Společenství.
______________________1Článek 1643 stanoví: “že prodávající, je odpovědný za skryté vady, i přesto že o těchto vadách neví, pokud není stanoveno, že za takové vady není odpovědný”2Nyní článek 3g) Smlouvy o založení ESCo se týče článku 2 Smlouvy, Soud poznamenává, že toto ustanovení popisuje úlohu Evropského hospodářského společenství a vymezuje cíle, které se týkají existence a fungování Společenství. “Tyto cíle (...) nemohou mít za účinek uložení právních povinností členským státům, nebo udělení práv jednotlivcům.” Sulzer se proto nemohl tohoto ustanovení před národním soudem dovolávat. Podobně článek 3 f) pouze vymezuje cíl Společenství; tj. zavedení systému zaručujícího, že soutěž na Společném trhu nebude narušena. Tento cíl je však dále rozveden v ostatních ustanoveních Smlouvy, zvláště v článku 85, který zakazuje dohody a sladěné praktiky mezi podniky, které mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy, a jejichž cílem, nebo výsledkem je vyloučení, omezení, nebo narušení soutěže na Společném trhu. Zatímco články 85 a 86 Smlouvy se v prvé řadě dotýkají jednání mezi podniky, přesto však Smlouva “ukládá za povinnost členským státům nepřijímat a neponechávat jakákoliv opatření, která by mohla snižovat účinnost těchto ustanovení. Tak by tomu zejména bylo v případě, kdy by národní rozhodovací soudní praxe napomáhala přijímání smluv, rozhodnutí, nebo sladěných praktik, které by nebyly v souladu s článkem 85 Smlouvy, nebo by zesilovala jejich účinky” (viz také * Van Eycke). Soud však neshledal, že by francouzský zákon měl takový účinek. Soud argumentuje, že článek 1643 občanského zákoníku a rozhodovací praxe francouzského kasačního soudu byly vyvinuty “z důvodů ochrany kupujících a nestraní, a ani nepodporují přijetí takových dohod, které by byly v rozporu s článkem 85”. Na závěr se Soud zabýval článkem 34 Smlouvy, podle kterého kvantitativní omezení exportu a všechna opatření s rovnocenným účinkem jsou mezi členskými státy zakázána. Nicméně, podle rozhodovací praxe Soudu se článek týká pouze takových opatření, “jejichž specifickým cílem, nebo účinkem je omezení exportních toků a tím vznik rozdílů v zacházení mezi domácím obchodem členského státu a jeho zahraničním obchodem v takové míře, že to znamená zvláštní zvýhodnění národní produkce, nebo národního trhu na úkor produkce, nebo obchodu jiných členských států.” (srov. * věc C-9/89) Dotčený francouzský zákon, použitelný bez rozdílu na všechny obchodní vztahy upravené francouzským právem, si neklade takový cíl a nemá takový účinek, zvláště když vezmeme v úvahu, že strany mezinárodní smlouvy si mohou podle mezinárodního práva soukromého (srov. Článek ____ Konvence3)3Konvence ze dne 19. 6. 1980 (OJ 1980 L 266, str. 1).
určit právo, kterým se smluvní vztahy budou řídit a vyhnout se tak podřízenosti francouzského práva.

Shrnutí (Summary of the Judgment):
LES DISPOSITIONS COMBINÉES DES ARTICLES 2, 3, SOUS F), 34 ET 85, PARAGRAPHE 1, DU TRAITÉ DOIVENT ëTRE INTERPRÉTÉES EN CE SENS QU' ELLES NE S' OPPOSENT PAS ů L' APPLICATION D' UNE JURISPRUDENCE D' UN ETAT MEMBRE AYANT POUR EFFET, EN INTERDISANT AUX VENDEURS PROFESSIONNELS DE FAIRE LA PREUVE QU' ILS N' AVAIENT PAS CONNAISSANCE DU VICE DE LEUR FOURNITURE ů LA DATE DE LIVRAISON DE CELLE-CI, DE LES EMPëCHER DE SE PRÉVALOIR DES DISPOSITIONS LÉGISLATIVES NATIONALES LEUR PERMETTANT DE LIMITER LEUR RESPONSABILITÉ LORSQU' ILS N' ONT PAS CONNAISSANCE DU VICE, ALORS QUE LEURS CONCURRENTS DES AUTRES ETATS MEMBRES PEUVENT LE FAIRE SUR LA BASE DES DISPOSITIONS DE LEUR DROIT NATIONAL. EN EFFET, EN PREMIER LIEU, LES DISPOSITIONS DE L' ARTICLE 2 NE SONT PAS SUSCEPTIBLES D' ëTRE INVOQUÉES PAR UN PARTICULIER DEVANT UNE JURIDICTION NATIONALE. EN SECOND LIEU, UNE TELLE JURISPRUDENCE, DÉVELOPPÉE POUR DES RAISONS DE PROTECTION DE L' ACHETEUR, N' EST PAS SUSCEPTIBLE DE FAVORISER OU DE FACILITER LA CONCLUSION D' ACCORDS CONTRAIRES ů L
' ARTICLE 85. ENFIN, CETTE JURISPRUDENCE, S' APPLIQUANT INDISTINCTEMENT ů TOUTES LES RELATIONS COMMERCIALES RÉGIES PAR LE DROIT NATIONAL, N' A NI POUR OBJET NI POUR EFFET DE RESTREINDRE SPÉCIFIQUEMENT, EN VIOLATION DE L' ARTICLE 34, LES COURANTS D' EXPORTATION ET FAVORISER AINSI LA PRODUCTION NATIONALE OU LE MARCHÉ INTÉRIEUR NATIONAL, ÉTANT NOTÉ PAR AILLEURS QUE LA CONCLUSION D' UN CONTRAT DE VENTE INTERNATIONAL OUVRE GÉNÉRALEMENT LA POSSIBILITÉ DE CHOISIR LE DROIT APPLICABLE.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):

Odkaz: Rozsudek Soudního dvora (druhý senát) ze dne 24. ledna 1991, Alsthom Atlantique SA proti Compagnie de construction mécanique Sulzer SA. C-339/89, Recueil 1991

Klíčová slova: Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Tribunal de commerce v Paříži – Francie. Článek 2, čl. 3 písm. f), článek 34 a čl. 85 odst. 1 Smlouvy o EHS – Odpovědnost za vadné výrobky.

Předmět:

Skutkové okolnosti:

ZPRÁVA K JEDNÁNÍ
předložená ve věci C-339/89 Jednací jazyk: francouzština

I – Skutkové okolnosti
A – Skutečnosti předcházející sporu v původním řízení
1. Francouzská společnost Alsthom Atlantique (dále jen společnost „Alsthom“) prodala v letech 1980 a 1981 nizozemské společnosti Holland America Tours (dále jen společnost „HAT“) dvě rekreační lodě. V souladu se smluvními ustanoveními byly lodě vybaveny motory, jež Alsthom objednal u francouzské společnosti Compagnie de construction mécanique Sulzer (dále jen společnost „Sulzer“). Ta zadala splnění této objednávky německému subdodavateli. Když byly lodě dodány, společnost HAT se dovolávala toho, že vybavení dodané společností Sulzer funguje špatně, a využila rozhodčích doložek obsažených ve smlouvě uzavřené se společností Alsthom. Společnost Alsthom poté podala různé žaloby k tribunal de commerce v Paříži, a to zejména kvůli tomu, aby společnosti Sulzer byla povinna poskytnout společnosti Alsthom náhradu za veškeré nepříznivé rozsudky proti společnosti Alsthom na základě žaloby společnosti HAT. Společnost Sulzer vyzvala k plnění svého pojistitele pojišťovnu UAP (dále jen „UAP“), aby poskytla společnosti Sulzer náhradu za veškeré nepříznivé rozsudky proti společnosti Sulzer na základě žaloby společnosti Alsthom.
2. Dle judikatury francouzského Cour de cassation (Kasačního soudu) (Cassation, obchodní senát, dne 4. června 1969, vydáno v Recueil Dalloz, 1970, s. 51; Cassation, první občanský senát, dne 5. května 1982, vydáno v Bulletin de la Cour de cassation, I, č. 163, s. 145; Cassation, obchodní senát, dne 3. prosince 1985, vydáno v Bulletin de la Cour de cassation, IV, č. 287, s. 244) výrobce nebo obchodník podléhá nevyvratitelné domněnce, že si je vědom vad prodávané věci, tento podnikatel může být zproštěn této domněnky pouze v případě smluvních vztahů s kupujícím ze stejného oboru. Tato judikatura má za výchozí bod články 1641 a 1643 francouzského občanského zákoníku, jež stanoví toto:
„Článek 1641
Prodávající odpovídá za veškeré skryté vady prodávané věci, v jejichž důsledku je tato věc nepoužitelná k účelu, k němuž je určena, nebo je její použití natolik omezeno, že kdyby o těchto vadách kupující věděl, věc by si nekoupil nebo by za ni zaplatil pouze nižší cenu.
Článek 1643
(Prodávající) Odpovídá za veškeré skryté vady i přesto, že o nich nevěděl, pokud nesjednal, že za ně neodpovídá.“
Francouzský Cour de cassation výše uvedený článek 1643 vyložil v tom smyslu, že prodávající nebo obchodník musí vědět o vadách zatěžujících věc, kterou prodává, a nemůže se tedy využít smluvní ustanovení předem vylučující nebo omezující jeho odpovědnost za skryté vady. Podle této judikatury jsou ustanovení omezující odpovědnost přípustné pouze tehdy, pokud jsou obsaženy ve smlouvách uzavřených mezi odborníky ze stejného oboru.
3. Ze stanoviska společnosti Sulzer předloženého tribunal de commerce v Paříži plyne, že z této judikatury Cour de cassation vyplývá, že loďařská společnost Alsthom nemůže vůči společnosti HAT namítat ustanovení omezující odpovědnost, protože nejsou odborníky ze stejného oboru. Podle společnosti Sulzer taková judikatura v žádném jiném členském státě neexistuje. Dochází tedy k faktické diskriminaci společností podléhajících francouzskému právu, a tedy k narušení hospodářské soutěže. Tato judikatura je dle společnosti Sulzer rovněž v rozporu s ustanoveními Smlouvy o odstranění množstevních omezení mezi členskými státy. Jak tato společnost tvrdí, nabývá tato otázka závažného rázu zejména v případě stavby lodí ve Francii, protože loděnice i jejich subdodavatelé jsou v nevýhodném postavení vůči svým zahraničním smluvním partnerům, kteří se podle potřeby odvolávají na právo francouzské nebo zahraniční podle toho, které je pro ně příznivější.
B – Předběžná otázka
4. Pařížský Tribunal de commerce se domnívá, že tento spor vznáší otázky o výkladu ustanovení práva Společenství, a proto rozsudkem ze dne 10. května 1989 přerušil řízení a na základě článku 177 Smlouvy o EHS požádal Soudní dvůr o rozhodnutí o této předběžné otázce:
„Musí se ustanovení ve vzájemném spojení článku 2 a čl. 3 písm. f) a čl. 85 odst. 1 a článku 34 Římské smlouvy vykládat v tom smyslu, že zakazují použití judikatury členského státu, která tím, že obchodníkům zakazuje předložit důkaz o tom, že si ke dni dodání nebyli vědomi vad, způsobuje to, že obchodníci nesmí využít ustanovení článku 1643 francouzského občanského zákoníku, jež jim umožňují omezit odpovědnost, pokud jim vada nebyla známa, tak jak to mohou za stejných podmínek učinit soutěžitelé z jiných členských států na základě ustanovení jsvého vnitrostátního práva?“
V odůvodnění předkládacího rozsudku se tribunal de commerce domnívá, že „nemůže nevnímat argumenty předložené účastníky řízení z důvodu diskriminujícího postavení, v němž se francouzské podniky nacházejí vůči zahraničním soutěžitelům“.
II – Řízení
5. Předkládací rozsudek byl kanceláři Soudního dvora podán dne 3. listopadu 1989.
6. V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu byla předložena písemná vyjádření:
– společností Compagnie de construction mécanique Sulzer SA v zastoupení Michela Normanda, advokáta u cour d’appel (odvolacího soudu) v Paříži;
– společností Union des Assurances de Paris v zastoupení Alaina Tinayrea, advokáta u cour d’appel (odvolacího soudu) v Paříži;
– Komisí Evropských společenství v zastoupení J. Currala, člena právní služby, za asistence H. Lehmana, úředníka francouzského státu přiděleného právní službě Komise, ve funkci zmocněnců.
7. Soudní dvůr na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl o zahájení ústní části řízení bez předběžného dokazování.
8. Rozhodnutím ze dne 13. června 1990 přijatým na základě čl. 95 odst. 1 a 2 jednacího řádu Soudní dvůr postoupil tuto věc druhému senátu.
III – Shrnutí písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru
9. Společnosti Sulzer a UAP předně připomínají judikaturu francouzského cour de cassation, která zavdala příčinu k předběžné otázce tribunal de commerce v Paříži. Ve vztahu k této judikatuře má předběžná otázka dvě části:
„a) Je v rozporu se Smlouvou zákaz, učiněný judikaturou francouzského cour de cassation, že obchodníci nesmí prokázat, že si nebyli vědomi vady ke dni dodání?
b) Je v rozporu se Smlouvou zákaz, učiněný toutéž judikaturou, že výrobci a obchodníci nesmí využít ustanovení článku 1643 francouzského občanského zákoníku, jež jim umožňují omezení odpovědnosti, pokud jim vada nebyla známa, tak jak to mohou za stejných podmínek učinit soutěžitelé z jiných členských států na základě ustanovení svého vnitrostátního práva?“
10. Společnosti Sulzer a UAP dále uvádějí, že doložky omezující odpovědnost, obsažené ve smlouvě mezi společnostmi Alsthom a HAT nejsou v případě těchto dvou obchodníků použitelné, protože nespadají do stejného oboru. Pokud by skrytá vada zatížila dodávku uskutečněnou německým subdodavatelem, se kterým společnost Sulzer jednala v rámci smlouvy obsahující rovněž ustanovení omezující odpovědnost, bylo by možné, že by společnost Sulzer vyzvala tohoto subdodavatele k plnění a tento subdodavatel by měl vůči ní namítat normy německého práva, které ustanovení omezující odpovědnost připouští. Z toho je zřejmé, že v mezinárodních smlouvách o dovozu i vývozu jsou francouzské smluvní strany z důvodu judikatury francouzského cour de cassation vůči svým smluvním partnerům z jiných členských států diskriminovány. Tato diskriminace je ve zjevném rozporu se Smlouvou o EHS.
11. Společnosti Sulzer a UAP ve zbývající části tvrdí, že článek 2 Smlouvy o EHS je přímo použitelný. S využitím čl. 3 písm. f), čl. 85 odst. 1 písm. d) a článků 30 a 34 Smlouvy o EHS Sulzer a UAP dodávají, že jelikož judikatura francouzského cour de Cassation vytváří diskriminaci, je v rozporu s výše uvedenými ustanoveními.
12. Společnosti Sulzer a UAP kromě toho uvádějí rozsudek ze dne 29. listopadu 1978, Pigs Marketing Board (83/78, Recueil s. 2347) a vyvozují z něj, že porušení Smlouvy může vyplývat z použití judikatury soudu členského státu. Z rozsudků ze dne 10. ledna 1985, Leclerc/Au blé vert (229/83, Recueil s. 1), ze dne 29. ledna 1985, Cullet/Leclerc (231/83, Recueil s. 305) a ze dne 30. ledna 1985, BNIC/Clair (123/83, Recueil s. 391) vyplývá, že čl. 3 písm. f) Smlouvy ve spojení s články 5, 85 a 86 Smlouvy ukládá členským státům, a tedy i jejich vnitrostátním soudům, obecnou povinnost neohrožovat účinnost pravidel hospodářské soutěže platných pro podniky.
13. Společnost Sulzer a UAP dále vyjadřují názor, že rozhodnutí, které pochází od soudu členského státu zcela zjevně představuje akt vydaný veřejným orgánem ve smyslu článku 2 směrnice Komise č. 70/50/EHS ze dne 22. prosince 1969 založené na ustanoveních čl. 33 odst. 7 o odstranění opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu, na která se nevztahují jiná ustanovení přijatá na základě Smlouvy o EHS (Úř. věst. 1970, L 13, s. 29).
14. Závěrem společnost Sulzer a UAP žádají Soudní dvůr, aby odpověděl kladně na otázku předloženou rozhodnutím tribunal de commerce v Paříži.
15. Komise se předběžně domnívá, že ačkoli směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky (Úř. věst. L 210, s. 29) není v projednávané věci předložené Soudnímu dvoru použitelná, jsou v ní obsažena pravidla, která umožňují odvodit obecnou filozofii Společenství v oblasti odpovědnosti výrobce. Znění článku 1 této směrnice je založeno na zásadě odpovědnosti bez zavinění na straně výrobce. Podle druhého bodu odůvodnění této směrnice je tato zásada jediným prostředkem, jak přiměřeně řešit spravedlivé rozdělení rizik spojených s moderní technologickou výrobou. Podle Komise článek 15 směrnice umožňuje každému členskému státu, s výhradou, že dodrží oznamovací postup, zanechat nebo stanovit ve svých právních předpisech, že výrobce je odpovědný, i když prokáže, že stav vědeckých a technických znalostí v době, kdy uvedl výrobek do oběhu, neumožňoval odhalit existenci vady.
16. Dle názoru Komise nemá článek 2 Smlouvy závazný účinek a nemůže tedy dojít k jeho porušení, je-li obchodníkovi zakázáno zprostit se závazku ze záruky vůči kupujícímu. Tento článek, který se nachází v části Smlouvy s názvem „Zásady“, totiž stanoví úkol Společenství a prostředky, jimiž má Společenství svých cílů dosáhnout. Mezi tyto prostředky patří „vytvoření společného trhu“ a „postupné odstraňování rozdílů mezi hospodářskými politikami členských států“. Výraz „postupný“ naznačuje, že by k odstraňování rozdílů mělo docházet v průběhu harmonizace. Článek 2 tedy podle Komise neobsahuje přímo použitelná pravidla, avšak stanoví politické cíle. V tomto smyslu Komise uvádí rozsudek ze dne 29. září 1987, Gimenez Zaera v. Instituto nacional de la seguridad social e.a. (126/86, Recueil s. 3697). Soudní dvůr upřesnil, že „rychlejší zvyšování životní úrovně“ ve smyslu článku 2 Smlouvy představuje jeden z cílů, který byl podnětem k založení Evropského hospodářského společenství, které s ohledem na svou obecnost a systematickou spojitost (rattachement systématique) s vytvořením společného trhu a postupným odstraňováním rozdílů mezi hospodářskými politikami nemůže ukládat členským státům žádné právní závazky, ani udělovat jednotlivcům žádná práva.
17. Podle Komise zahrnuje pojem „opatření“ ve smyslu článku 34 Smlouvy právní a správní ustanovení, správní praxi i všechny akty veřejných orgánů. Judikatura používaná ustáleným způsobem může takové opatření způsobit, neboť se jedná o sled soudních rozhodnutí vydaných veřejnými orgány. Na podporu tohoto tvrzení uvádí Komise rozsudek ze dne 22. ledna 1981, DanskSupermarked (58/80, Recueil s. 181). Z rozsudků ze dne 8. listopadu 1979, Groenveld (15/79, Recueil s. 3409), ze dne 14. července 1981, Oebel (155/80, Recueil s. 1993), ze dne 15. prosince 1982, Oosthoek (286/81, Recueil s. 4575), ze dne 10. března 1983, Inter-Huiles (172/82, Recueil s. 555) a ze dne 7. února 1984, Jongeneel Kaas (237/82, Recueil s. 483), Komise vyvozuje, že z toho důvodu, aby mohlo opatření spadat do působnosti článku 34 Smlouvy, musí existovat konkrétní omezení obchodních toků a zároveň rozdílné zacházení, které pro vnitrostátní výrobu nebo vnitrostátní trh zaručují zvláštní výhody.
Je tedy třeba zkoumat, zda to, že se prodávající nemůže zprostit závazku ze záruky za skryté vady prodávané věci, má za cíl omezení vývozních toků nebo má na něj vliv. Takové omezení obchodních toků posuzovaná judikatura rozhodně za cíl nemá, neboť jejím skutečným cílem je zajistit poctivost obchodních transakcí prostřednictvím lepší ochrany kupujícího. Kupující není schopen v okamžiku nabytí skryté vady zjistit. Tento cíl je stejného druhu jako cíl sledovaný výše uvedenou směrnicí 85/374.
Judikatura francouzského cour de cassation také nemá vliv na vývozní toky. Kromě toho i kdyby tomu tak bylo, byl by tím zasažen veškerý vývoz dotyčného členského státu. Neexistence omezujícího účinku vyplývá nejprve ze skutečnosti, že vývozní smlouvy podléhají zásadě volby práva, která umožňuje smluvním stranám mezinárodní smlouvy dohodnout se na právním řádu, jemuž budou jejich smluvní vztahy podléhat. Tato zásada byla ve Francii zavedena rozsudkem cour de cassation ze dne 5. listopadu 1910. U jakékoli smlouvy o vývozu tudíž mají podniky možnost zvolit si právo, které posuzovanou právní normu neobsahuje. Nehledě na skutečnost, že nezávazné pravidlo nemůže mít dopad na obchodní chování, nebylo podle názoru Komise prokázáno, že nemožnost vyvázat se z odpovědnosti za skryté vady v případech, kdy tato odpovědnost existuje, je prvkem narušujícím koupě. Lepší záruka na prodávané zboží naopak představuje nezanedbatelný důvod ke koupi. Komise z toho vyvozuje, že skutečnost, že se prodávající nemůže zprostit závazku ze záruky, nemá za cíl ani za účinek narušení obchodu uvnitř Společenství.

18 Komise podotýká, že z předběžné otázky vyplývá, že udávaného narušení vývozu tkví v ustanovení vnitrostátního práva nebo v judikatuře, která se k tomu se vztahuje.

Články 85 a 86 Smlouvy o EHS se však vztahují pouze na chování podniků, jehož cílem či účinkem je narušení obchodu mezi členskými státy. Ze sporu v původním řízení ostatně nevyplývá ani to, že by článek 1643 francouzského občanského zákoníku nebo k tomu se vztahující judikatura měly za následek vyloučení účinnosti ustanovení Smlouvy nebo podporu uzavírání kartelových dohod v rozporu s článkem 85 Smlouvy o EHS ve smyslu rozsudků ze dne 1. října 1987, Vlaamse Reisbureaus (311/85, Recueil s. 3801) a ze dne 30. dubna 1986, Asjes (209/84 až 213/84, Recueil s. 1425).
19. Komise tvrdí, že tyto úvahy jsou dostatečné k tomu, aby se upustilo od použitelnosti článku 85 Smlouvy o EHS. Tento článek je konkrétním vyjádřením čl. 3 písm. f) Smlouvy o EHS, jehož jediným účelem je oznámit prostředky vedoucí k dosažení cílů Společenství stanovených v článku 2 Smlouvy. Jestliže články 85 a 86 nejsou použitelné, čl. 3 písm. f) je nahradit nemůže.

20. Komise Soudnímu dvoru navrhuje na otázku položenou rozsudkem tribunal de commerce v Paříži odpovědět takto:

„Judikatura, která obchodníkovi neumožňuje smluvně se vyvázat z odpovědnosti ze záruky vůči kupujícímu za skryté vady prodávané věci, je slučitelná s ustanoveními článku 2, čl. 3 písm. f), článku 34 a čl. 85 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství.“

G. F. Mancini
soudce zpravodaj

Právní otázky:
1 Rozsudkem ze dne 10. května 1989 došlým kanceláři Soudního dvora dne 3. listopadu 1989 položil tribunal de commerce v Paříži Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS předběžnou otázku týkající se výkladu článku 2, čl. 3 písm. f), článku 34 a čl. 85 odst. 1 Smlouvy o EHS.
2 Tyto otázky byly vzneseny v rámci sporu mezi společností Alsthom Atlantique SA (dále jen společnost „Alsthom“) a společností Compagnie de construction mécanique Sulzer SA (dále jen společnost „Sulzer“) za přítomnosti společnosti Union des assureurs de Paris, kterou k plnění vyzvala společnost Sulzer ve věci špatně fungujících lodních motorů zajištěných pro společnost Alsthom společností Sulzer, jež byly vestavěny do dvou rekreačních osobních lodí dodaných nizozemské společnosti Holland & America Tours (dále jen společnost „HAT“).
3 Jedna z hlavních otázek projednávaných před vnitrostátním soudem se týká článku 1643 francouzského občanského zákoníku, který stanoví toto:
„Prodávající odpovídá za veškeré skryté vady i přesto, že o nich nevěděl, pokud nesjednal, že za ně neodpovídá.“
4 Francouzský cour de cassation vykládá ve své judikatuře tento článek v tom smyslu, že výrobce nebo obchodník podléhá nevyvratitelné domněnce, že si je vědom vad prodávané věci, které může být tento podnikatel zproštěn pouze v případě smluvních vztahů s kupujícím ze stejného oboru.
5 U předkládajícího soudu, který společnost Alsthom požádala o rozhodnutí ve věci zaplacení výdajů vzniklých za účelem odstranění skrytých vad na motorech prodaných společností Sulzer, posledně zmiňovaná společnost uvádí, že v žádném jiném členském státě neexistuje judikatura, jako má francouzský cour de cassation, a že tato judikatura narušuje hospodářskou soutěž a narušuje volný pohyb zboží.
6 Tribunal de commerce v Paříži se domnívá, že tento spor vznáší otázky o výkladu článku 2, čl. 3 písm. f), článku 34 a čl. 85 odst. 1 Smlouvy o EHS, a proto se rozhodl položit Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:

„Musí se ustanovení ve vzájemném spojení článku 2 a čl. 3 písm. f) a čl. 85 odst. 1 a článku 34 Římské smlouvy vykládat v tom smyslu, že zakazují použití judikatury členského státu, která tím, že obchodníkům zakazuje předložit důkaz o tom, že si ke dni dodání nebyli vědomi vad, způsobuje to, že obchodníci nesmí využít ustanovení čl. 1643 francouzského občanského zákoníku, jež jim umožňují omezení odpovědnosti, pokud jim vada nebyla známa, tak jak to mohou za stejných podmínek učinit soutěžitelé z jiných členských států na základě ustanovení svého vnitrostátního práva?“

7 Na podrobnější vylíčení skutkových okolností věci v původním řízení, průběhu řízení a na písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru odkazuje zpráva k jednání. Tyto součásti spisu jsou níže přejímány pouze v míře nezbytné pro úvahy Soudního dvora.
8 Nejprve je třeba připomenout, že článek 2 Smlouvy popisuje poslání Evropského hospodářského společenství. Cíle vymezené tímto ustanovením mají být výsledkem vytvoření společného trhu a postupného odstraňování rozdílů mezi hospodářskými politikami členských států, přičemž se zároveň jedná o cíle, jejichž naplnění je základním účelem Smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. září 1987, Gimenez Zaera, bod 10, 126/86, Recueil s. 3697).
9 Tyto cíle, které podnítily vznik Společenství, zejména pak cíl podpory harmonického rozvoje hospodářských činností ve Společenství, nemohou zakládat právní závazky vůči členským státům ani udílet práva jednotlivcům. Z toho vyplývá, že se jednotlivec nemůže na ustanovení článku 2 Smlouvy odvolávat před vnitrostátním soudem.
10 Zavedení systému, v němž v rámci společného trhu nedochází k narušování hospodářské soutěže, na který odkazuje čl. 3 písm. f), je cílem upřesněným v několika dalších ustanoveních o pravidlech hospodářské soutěže (v tomto ohledu viz rozsudky ze dne 13. února 1979, Hoffmann-La Roche, 85/76, Recueil s. 461, a ze dne 9. listopadu 1983, Michaelin, bod 29, 322/81, Recueil s. 3461) včetně článku 85 Smlouvy, jenž zakazuje veškeré dohody mezi podniky a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy, jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu.
11 Je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora (viz zejména rozsudek ze dne 1. října 1987, Vereniging van Vlaamse Reisbureaus, bod 10, 311/85, Recueil s. 3801) se články 85 a 86 týkají chování podniků, nikoli opatření přijatých orgány členských států. Smlouva nicméně těmto orgánům ukládá povinnost nepřijímat ani neponechávat v platnosti opatření, jež by mohla zabraňovat užitečnému účinku těchto ustanovení. Takový případ by nastal zejména tehdy, kdyby vnitrostátní judikatura podporovala dohody neslučitelné s článkem 85 Smlouvy nebo zesilovala jejich účinek.
12 Co se týče projednávané věci, je namístě učinit závěr, že nevyvratitelná domněnka o tom, že si je prodávající vědom vad na prodávané věci, na něž poukazuje předkládající soud, byla judikaturou rozebrána z důvodu ochrany odběratele, a nelze o ní tvrdit, že by podporovala nebo usnadňovala uzavírání dohod v rozporu s článkem 85.
13 Podle článku 34 Smlouvy jsou mezi všemi členskými státy zakázána množstevní omezení vývozu jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem.
14 Podle ustálené judikatury Soudního dvora (viz nejnověji rozsudek ze dne 27. března 1990, Španělsko v. Rada, bod 21, C-9/89, Recueil s. I-1383) se článek 34 vztahuje pouze na ta opatření, jejichž cílem nebo výsledkem je konkrétní omezení vývozních toků a z něho plynoucí takové rozdílné zacházení mezi vnitřním obchodem členského státu a jeho obchodem vývozním, že zajišťuje zvláštní výhodu pro domácí výrobu nebo pro vnitřní trh na úkor výroby nebo obchodu jiného členského státu.
15 Je namístě konstatovat, že judikatura francouzského cour de cassation, na niž se v této věci odkazuje, se použije bez rozdílu na všechny obchodní vztahy, které se řídí francouzským právem, a ani jejím cílem, ani výsledkem není konkrétní omezení vývozních toků a z něho plynoucí zvýhodnění domácí výroby nebo vnitřního trhu. Smluvní strany mezinárodní kupní smlouvy si ostatně zpravidla mohou svobodně určit právo použitelné na své smluvní vztahy, a zamezit tak tomu, aby podléhaly francouzskému právu.
16 S ohledem na tyto úvahy je na předběžnou otázku třeba odpovědět tak, že vzájemné spojení znění článku 2 a čl. 3 písm. f) a čl. 85 odst. 1 a článku 34 Smlouvy o EHS je nutno vykládat v tom smyslu, že nebrání použití judikatury členského státu, která tím, že obchodníkům zakazuje předložit důkaz o tom, že si ke dni dodání zboží nebyli vědomi vady věci, jim zabraňuje spolehnout se na vnitrostátní právní ustanovení, která jim umožňují omezit odpovědnost, pokud jim vada nebyla známa, tak jak to mohou učinit soutěžitelé z jiných členských států.

K nákladům řízení

17 Výdaje vzniklé Komisi Evropských společenství, která Soudnímu dvoru předložila svá vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve sporu probíhajícím před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z tohoto důvodu

SOUDNÍ DVŮR (druhý senát)

o předběžné otázce předložené rozsudkem tribunal de commerce v Paříži ze dne 10. května 1989 rozhodl takto:
Vzájemné spojení znění článku 2 a čl. 3 písm. f) a čl. 85, odst. 1 a článku 34 Smlouvy o EHS je nutno vykládat v tom smyslu, že nebrání použití judikatury členského státu, která tím, že obchodníkům zakazuje předložit důkaz o tom, že si ke dni dodání zboží nebyli vědomi vady věci, jim zabraňuje spolehnout se na vnitrostátní právní ustanovení, která jim umožňují omezit odpovědnost, pokud jim vada nebyla známa, tak jak to mohou učinit soutěžitelé z jiných členských států.

_____________________________________________________________________________