Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61991J0002
Název:
Title: 		JUDGMENT OF THE COURT OF 17 NOVEMBER 1993. CRIMINAL PROCEEDINGS AGAINST WOLF W. MENG. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING: KAMMERGERICHT BERLIN - GERMANY. INSURANCE AGENTS - STATE RULES PROHIBITING THE GRANT OF DISCOUNTS - INTERPRETATION OF ARTICLES 3 (F), 5 (2) AND 85 (1). CASE C-2/91.
Rozsudek ESD ze dne 17. listopadu 1993
Věc č. C-2/91
Trestní řízení proti Wolfu W. Mengovi
Rozhodnutí o předběžné otázce
(1993) ECR I-5751 “Meng”
Publikace:
Publication:		REPORTS OF CASES 1993 PAGES I-5751
Předmět (klíčová slova):
Keywords		COMPETITION;RULES APPLYING TO UNDERTAKINGS;CONCERTED PRACTICES;
Související předpisy:
Corresponding acts:		157E003;157E005;157E085
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
    686J0267, 691J0185, 691J0245
    693J0153, 689J0339
    · Van Eyckle věc 267/86 Van Eyckle v. ASPA (1988) ECR 4769
    · Reif věc C-185/91 Bundesanslatt fr den Gebrder Reiff GmbH und Co. KG (1993) ECR I-5801
    · Ohra věc C-245/91 Ohra Schadeverzekeringen NV (1993) ECR I-5851
    · Delta věc C-153/93 Germany v. Delta Schiffahrts- und Speditionsgesellschaft mbH (1994) ECR I-2517
    · Alsthom Atlantique věc C-339/89 Alsthom Atlantique v. Sultzer (1991) ECR I-107
Plný text:
Fulltext:		Ano

Fakta:
Mr Meng is a professional financial adviser, providing advice in particular in relation to insurance policies. Between March 1987 and July 1988, in pursuit of that activity, when concluding contracts of insurance, he transferred to his clients on six occasions the commission paid to him by the insurance company.
Considering that by transferring his commission to his clients Mr Meng had infringed the relevant provisions, the Amtsgericht Tiergarten fined him DM 1850. Mr Meng appealed against that judgement to the Kammergericht (Higher Regional Court) Berlin , contending that the regulations were contrary to Article 3 (f), the second paragraph of Article 5 and Article 85 (1) of the Treaty. The Kammergericht, taking the view that the outcome of the dispute depended on the interpretation of Community law, under Article 177 of the Treaty referred to the Court the question whether the provision prohibiting the transfer of commissions are compatible with Articles 3 (f), 5 and 95 of the EEC Treaty.
Pan Meng
je profesionální finanční poradce, poskytující poradenství zvláště v oboru pojišťovnictví. Mezi březnem 1987 a červencem 1988, v souvislosti s touto činností, při uzavírání pojistných smluv, převedl v šesti případech na své klienty provizi, která mu byla
v
yplacena pojišťovací společností.


Převodem provize na klienty pan Meng porušil relevantní ustanovení a Amtsgericht Tiergarten mu v této souvislosti uložil pokutu ve výši 1.850,--DM. Pan Meng se proti rozhodnutí odvolal k Kammergericht (Vyššímu Krajskému soudu) v Berlíně, s tvrzením, že předpisy jsou v rozporu s článkem 3 (f), druhého odstavce článku 5 a článku 85 (1) Smlouvy ES. Vyšší Krajský soud při posuzování sporu shledal, že výsledek závisí na výkladu práva Společenství, a podle článku 177 Smlouvy
E
S postoupil ESD otázku, zda ustanovení zakazující převod provize jsou slučitelná s články 3 (f), 5 a 95 Smlouvy ES.

Názor soudu a komentář:
While Article 85 of the Treaty is (primarily) addressed to private parties, the Court has consistently held that this provision, read together with Article 5 of the Treaty, imposes obligation also upon the Member States. It requires them “not to introduce or maintain in force measures, even of a legislative or regulatory nature, which may render ineffective the competition rules applicable to undertakings. (…) [S]uch is the case where a Member State [1] requires, or favours the adoption of agreements, decisions or concerted practices contrary to Article 85 or [2] reinforces their effects or [3] deprives its own legislation of its official character by delegating to private traders responsibility for taking economic decisions affecting the economic sphere. (
Van Eycke;

Reiff; Ohra; Delta;
see also
Alsthom Atlantique
).
The Court, however, does not find that the relevant provisions were contrary to any of these three obligations of the Member States. First, they neither require nor favour the conclusion of agreements which impede competition. Secondly, they did not reinforce a pre-existing anit-competitive agreement. That would be the case only if “they reproduce the elements of an agreement, decision or concerted practice between economic agents in that sector”. And thirdly, the relevant provisions prohibit the grant of special advantages to policyholders, they do not, however, delegate the responsibility for taking decisions affecting the economic sphere to private traders.
Upholding the national rules in question, the ECJ makes it clear that - in the insurance sector - a limitation of competition, which results form uniform tariffs in that sector, is compatible with Community law. It is thus lawful to ensure the uniformity of the tariffs by prohibiting the transfer of commissions.
I když je článek 85 Smlouvy ES adresován (především) soukromoprávním stranám, Soud důsledně zastává názor, že toto ustanovení spolu s článkem 5 Smlouvy ES ukládají povinnosti rovněž členským státům. A to nezavádět, či nezachovávat taková opatření, ať legislativního, nebo administrativního charakteru, které mohou narušit účinnost soutěžních pravidel vztahujících se na
podniky (…) T
akovým příkladem je jednání, kdy členský stát
1
požaduje, nebo podporuje přijetí dohod, rozhodnutí, nebo jednání ve shodě, která jsou v rozporu s článkem 85, či
2
zesiluje jejich účinky, nebo
3 zbavuje vlastní legislativu jejího oficiá
lního charakteru tím, že přenáší na soukromé podnikatele odpovědnost za ekonomická rozhodnutí ovlivňující hospodářskou sféru. (*
Van Eyckle; Reiff; Ohra; Delta; viz. také Alsthom Atlantique
).


Soud však neshledává, že by relevantní předpisy byly v rozporu s kteroukoli z těchto tří povinností členských států. V prvé řadě, ani nepožadují, ani nepodporují uzavírání dohod bránících soutěži. Za druhé, nezesilovaly účinnost již existujících proti-soutěžních dohod. Tak by tomu bylo pouze v případě, pokud “reprod
u
kují prvky dohody, rozhodnutí, nebo jednání ve vzájemné shodě mezi obchodními zástupci v dotčeném sektoru”. A za třetí, relevantní předpisy zakazují poskytnutí zvláštních výhod pojištěncům, avšak nepřenášejí odpovědnost za rozhodování, které ovlivňuje hos
p
odářskou sféru na soukromé podnikatele.


Potvrzením dotčených národních pravidel ESD jasně stanoví, že v - sektoru pojišťovnictví - omezování soutěže, které spočívá v jednotném systému tarifů v tomto sektoru, je slučitelné s právem Společenství. Je proto plně v souladu s právem ES zajišťování jednotnosti tarifů zákazem převodu provizí.

Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. ALTHOUGH ARTICLE 85 OF THE TREATY, READ IN ISOLATION, RELATES ONLY TO THE CONDUCT OF UNDERTAKINGS AND DOES NOT COVER LEGISLATIVE MEASURES OR REGULATIONS ADOPTED BY MEMBER STATES, THE FACT NEVERTHELESS REMAINS THAT THAT ARTICLE, READ IN CONJUNCTION WITH ARTICLE 5 OF THE TREATY, REQUIRES THE MEMBER STATES NOT TO INTRODUCE OR MAINTAIN IN FORCE MEASURES, EVEN OF A LEGISLATIVE NATURE, WHICH MAY RENDER INEFFECTIVE THE COMPETITION RULES APPLICABLE TO UNDERTAKINGS. SUCH WOULD BE THE CASE IN PARTICULAR IF A MEMBER STATE WERE TO REQUIRE OR FAVOUR THE ADOPTION OF AGREEMENTS, DECISIONS OR CONCERTED PRACTICES CONTRARY TO ARTICLE 85 OR TO REINFORCE THEIR EFFECTS OR TO DEPRIVE ITS OWN LEGISLATION OF ITS OFFICIAL CHARACTER BY DELEGATING TO PRIVATE TRADERS RESPONSIBILITY FOR TAKING ECONOMIC DECISIONS AFFECTING THE ECONOMIC SPHERE.

2. ARTICLE 3(F), THE SECOND PARAGRAPH OF ARTICLE 5 AND ARTICLE 85 OF THE TREATY DO NOT, IN THE ABSENCE OF ANY CONDUCT OF THE KIND REFERRED TO IN ARTICLE 85(1) OF THE TREATY ON THE PART OF UNDERTAKINGS, PRECLUDE STATE RULES WHICH PROHIBIT INSURANCE INTERMEDIARIES FROM TRANSFERRING TO THEIR CLIENTS ALL OR PART OF THE COMMISSION PAID BY INSURANCE COMPANIES.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. listopadu 1993, trestní řízení proti Wolfu W. Mengovi, C-2/91, Recueil 1993, s. I-05751

Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Kammergericht Berlin – Německo. Zprostředkovatelé pojištění – právní úprava státu, která zakazuje poskytovat slevy – výklad čl. 3 písm. f), čl. 5 druhého pododstavce a čl. 85 odst. 1 Smlouvy.

Předmět:

O výkladu čl. 3 písm. f), čl. 5 druhého pododstavce a čl. 85 odst. 1 Smlouvy.

Skutkové okolnosti:

I – Skutkové okolnosti a řízení

A – Popis skutkových okolností

Wolf Meng vykonává činnost jako nezávislý finanční poradce, přičemž se zabývá zejména otázkami vztahujícími se k uzavírání pojistných smluv. V době od března 1987 do července 1988 v šesti případech poskytl zákazníkům radu ve věci pojištění, vedl na jejich účet nezbytnou korespondenci s pojišťovnami až do uzavření smluv a vyplatil jim provize, které mohl obdržet od těchto pojišťoven v souvislosti s uzavřením smluv. Zákazníci mu na druhé straně museli zaplatit předem dohodnuté odměny. Ve všech šesti případech pan Meng vyplatil zákazníkům provize, které obdržel od pojišťoven. Sporné smlouvy se vztahují na zdravotní pojištění a pojištění právní ochrany.

Bundesaufsischtsamt für das Versicherungswesen (Úřad pro dohled nad pojišťovnictvím Spolkové republiky Německo, dále jen „Bundesaufsichtsamt“) měl za to, že tyto skutečnosti představují porušení Versicherungsaufsichtsgesetz (zákon o dohledu nad pojišťovnictvím) a opatření přijatá k jeho provedení.

Podle § 81 odst. 2 třetí věty Versicherungsaufsichtsgesetz orgán dohledu

„může obecně nebo pro určitá odvětví pojištění zakázat pojišťovnám a zprostředkovatelům pojištění poskytovat zvláštní výhody v jakékoli podobě.“

Ustanovení § 144a odst. 1 bodu 2 tohoto zákona uvádí kromě jiného, že:

„Protiprávního jednání se dopustí, kdo úmyslně nebo z nedbalosti jedná v rozporu s opatřením přijatým podle § 81 odst. 2 třetí a čtvrté věty.“

Na základě uvedeného zákona přijaly Reichsaufsichtsamt für Privatversicherung v roce 1934 a Bundesaufsichtsamt v roce 1982 pravidla zakazující převod provize zprostředkovateli v odvětvích zdravotního pojištění a pojištění odpovědnosti za škodu (dále jen „právní úprava“).

Anordnung über das Verbot der Gewährung von Sondervergütungen und des Abschlusses von Begünstigungsveträgen in der Krankenversicherung (nařízení o zákazu zvláštních odměn a uzavírání zvýhodněných smluv v oblasti zdravotního pojištění) vydané Reichsaufsichtsamt für Privatversicherung v roce 1934 stanoví ve svém bodě I:

„Podle § 81 odst. 2 třetí a čtvrté věty zákona ze dne 6. června 1931 o dohledu nad soukromými pojišťovnami a spořitelnami (RGBl I, s. 315) se na soukromé zdravotní pojišťovny podléhající státnímu dohledu a zprostředkovatele všeho druhu, kteří vykonávají činnost pro tyto pojišťovny, použijí následující ustanovení:

I. Pojišťovnám a zprostředkovatelům působícím při uzavírání pojistných smluv je zakázáno poskytovat pojistníkovi zvláštní výhody v jakékoli podobě.

(…)“

Ustanovení § 2 Verordnung über das Verbot von Sondervergütungen und Begünstigungsveträgen in der Schadeversicherung (nařízení o zákazu zvláštních odměn a zvýhodněných smluv v oblasti pojištění odpovědnosti za škodu) přijatého Bundesaufsichtsamt v roce 1982 stanoví:

„
1) Pojišťovnám podléhajícím spolkovému dohledu a osobám jednajícím jako zprostředkovatelé pojistných smluv uzavíraných s těmito pojišťovnami, vztahujících se na pojištění odpovědnosti za škodu, úrazové pojištění, pojištění úvěru, pojištění záruky a pojištění právní ochrany, je zakázáno poskytovat pojistníkům zvláštní výhody v jakékoli podobě. 2) Zvláštní výhodou se rozumí jakákoli přímá nebo nepřímá výhoda poskytnutá nad rámec plnění vyplývajícího z pojistné smlouvy, zejména jakýkoli převod provize. 3) Poskytnutí provize pojistníkům, kteří působí zároveň jako zprostředkovatelé pro dotyčnou pojišťovnu, nepředstavuje zvláštní výhodu, ledaže byl zprostředkovatelský vztah založen jen za tím účelem, aby tito zprostředkovatelé obdrželi takové výhody za svá vlastní pojištění.“

B – Řízení před německými soudy

Rozsudkem ze dne 29. ledna 1990 Amtsgericht Tiergarten, jenž měl za to, že W. Meng porušil tato ustanovení, uložil tomuto pokutu ve výši 1 850 DEM.

Pan Meng podal proti tomuto rozsudku odvolání ke Kammergericht Berlin.

Na podporu tohoto odvolání W. Meng především tvrdil, že uvedená právní úprava na něj není použitelná, neboť jednal jakožto zmocněnec, a nikoliv jako zprostředkovatel. Kammergericht Berlin však v tomto bodě potvrdil rozhodnutí nižšího soudu.

Podpůrně W. Meng uplatňoval, že právní úprava není v souladu s čl. 3 písm. f), čl. 5 druhým pododstavcem a čl. 85 odst. 1 Smlouvy. Žádal proto, aby řízení bylo přerušeno a Soudnímu dvoru byla položena předběžná otázka. Podle Kammergericht Berlin Soudní dvůr rozhodl, že veřejný zájem může odůvodnit omezení svobody hospodářských subjektů, zejména v oblasti pojištění. Může však odůvodnit zákaz převodu provize? Je situace odlišná, pokud normám odůvodněným veřejným zájmem předcházejí nebo po nich následují dohody, které mají týž předmět? Kammergericht Berlin měl za to, že zodpovězení těchto otázek vyžaduje výklad Smlouvy, a položil Soudnímu dvoru usnesením ze dne 26. listopadu 1990 tuto předběžnou otázku:

„Jsou ustanovení bodu 1 nařízení Deutsches Reichsaufsichtsamt für Privatversicherung ze dne 5. června 1934 o zákazu zvláštních odměn a uzavírání zvýhodněných smluv v oblasti zdravotního pojištění (č. 129 Deutscher Reichsanzeiger und Preussischer Staatsanzeiger ze dne 6. června 1934) a § 1 nařízení Bundesaufsichtsamt für das Versicherungswesen ze dne 17. srpna 1982 o zákazu zvláštních odměn a zvýhodněných smluv v oblasti pojištění odpovědnosti za škodu (BGBl. I, s. 1243 – VerBAV 1982, s. 456), podle nichž je zakázáno – rovněž – nezávislým zprostředkovatelům pojištění poskytovat zvláštní výhody formou převodu jejich provize, v rozporu s čl. 3 písm. f), článkem 5 a čl. 85 odst. 1 Smlouvy o EHS, a nelze je tedy uplatňovat?“

C – Řízení před Soudním dvorem

Usnesení Kammergericht Berlin bylo uloženo u kanceláře Soudního dvora dne 3. ledna 1991.

V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora Evropských společenství písemná vyjádření předložili:

— dne 11. dubna 1991 W. Meng, obžalovaný v původním řízení, zastoupený B. Grüberem, advokátem;

— dne 17. dubna 1991 německá vláda, zastoupená E. Röderem ze Spolkového ministerstva hospodářství, a J. Karlem, z téhož ministerstva, jako zmocněnci;

— a dne 19. dubna 1991 Komise Evropských společenství, zastoupená B. Jansenem, členem právní služby, jako zmocněncem.


II – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru

Pan Meng tvrdí, že právní úprava porušuje čl. 3 písm. f), čl. 5 druhý pododstavec a čl. 85 odst. 1 Smlouvy.

Předně odkazuje na rozsudek ze dne 1. října 1987, Vlaamse Reisbureaus (311/85, Recueil s. 3801), v němž Soudní dvůr rozhodl, že čl. 3 písm. f), čl. 5 druhý pododstavec a čl. 85 odst. 1 Smlouvy brání tomu, aby členský stát zakázal cestovním kancelářím převést na jejich zákazníky celou provizi nebo část provize získané za prodej cest, pokud cílem nebo výsledkem takového zákazu je posílení účinku kartelových dohod porušujících článek 85.

Podle W. Menga je tento případ srovnatelný s projednávanou věcí. Právní úpravě předcházely soukromé dohody, které měly týž předmět (heidelberská dohoda z roku 1900, dohoda proti slevám z roku 1911 a „směrnice“ z roku 1919). Protože nemohly zajistit uplatňování těchto dohod, vyvinuly pojišťovny tlak, aby byl zákaz převodu provize uložen státem. Zákon o dohledu nad pojišťovnictvím byl pozměněn a v důsledku tohoto tlaku byla přijata uvedená právní úprava.

Pan Meng dodává, že tento zákaz má za cíl a účinek omezení hospodářské soutěže mezi zprostředkovateli; brání zprostředkovatelům, „aby si vytvořili vlastní klientelu, která by se neobrátila na konkurenci, jestliže by jí byla přenechána část provizí“. Tento zákaz také „nepřímo“ ovlivňuje pojišťovny, „které jsou nuceny nabízet stále vyšší provize svým zástupcům, aby tito byli nadále s to uzavírat obchody“. Kromě toho sporný zákaz vyvolává narušení hospodářské soutěže ve prospěch hospodářských subjektů, kteří na rozdíl od W. Menga nabízejí svým zákazníkům současně více výrobků nebo služeb; tyto hospodářské subjekty jsou schopny beztrestně převést celou svou provizi nebo její část tím, že poskytnou slevu z ceny výrobků nebo služeb nabídnutých zákazníkovi spolu s pojistnou smlouvou.

Za druhé W. Meng odkazuje na rozsudek ze dne 10. ledna 1985, Leclerc v. Au Blé Vert (229/83, Recueil s. 1). Podle této judikatury může být členský stát odsouzen za porušení čl. 3 písm. f), čl. 5 druhého pododstavce a čl. 85 odst. 1 Smlouvy, aniž je třeba předložit důkaz, že kartelová dohoda existovala dříve, než byly přijaty dotčené vnitrostátní předpisy. Pokud Soudní dvůr v tomto rozsudku došel k závěru, že dotčená právní úprava neporušuje Smlouvu, bylo tomu tak proto, že v této záležitosti neexistovaly dostatečně určité povinnosti, jejichž plnění mohlo být členskými státy ohroženo.

Za třetí W. Meng tvrdí, že právní úprava není odůvodněna žádným veřejným zájmem, jenž by měl být chráněn. Funkce, kterou ve společnosti plní pojišťovny, není v tomto ohledu natolik zvláštní, aby odůvodňovala odchylku od pravidel hospodářské soutěže. Vzhledem ke své prosperitě jsou pojišťovny způsobilé podléhat skutečné hospodářské soutěži. Navíc, jak tvrdí, je právní úprava v praxi často obcházena, aniž by to vedlo k nežádoucím účinkům.

Německá vláda tvrdí, že čl. 85 odst. 1 se týká pouze chování podniků, a nikoliv právních a správních předpisů členských států. Uvádí, že v odvětvích zdravotního pojištění a pojištění právní ochrany, která jsou jedinými dotčenými odvětvími v projednávaném případě, nedošlo k žádné kartelové dohodě.

Podle této vlády důvody veřejného zájmu, které ji přiměly zakázat, aby zprostředkovatelé pojištění převáděli celou svou provizi nebo její část na své zákazníky, jsou následující:

— zabránit zvýšení pojistného: prostředníci by převáděli celou svou provizi nebo její část, ale zároveň by od pojišťoven požadovali zvýšení této provize, aby si zajistili stálou odměnu; toto zvýšení provizí by mělo za následek zvýšení pojistného;

— zaručit rovnost mezi pojistníky: z převodu provize by měli prospěch jen zákazníci, kterým byla tato výhoda poskytnuta, zatímco zvýšení pojistného, které by převod vyvolal, by mělo dopad na všechny pojistníky;

— konečně ochránit pojistníky před unáhleným uzavíráním smluv, které neodpovídají jejich potřebám.

Komise odkazuje na výše uvedený rozsudek Vlaamse Reisbureaus a na rozsudek ze dne 21. září 1988, Van Eycke (267/86, Recueil s. 4769), a zastává názor, že právní úprava posiluje kartelovou dohodu porušující článek 85, a je tedy v rozporu s čl. 3 písm. f), čl. 5 druhým pododstavcem a čl. 85 odst. 1 Smlouvy.

Za prvé tvrdí, že v odvětví životního pojištění předcházela obdobné právní úpravě dohoda mezi podniky, ale poznamenává, že nic nenasvědčuje tomu, že by podobné dohody existovaly v odvětvích zdravotního pojištění a pojištění právní ochrany, do nichž náleží šest smluv, jichž se týká tato věc.

Za druhé, Komise má za to, že dohoda, která zakazuje zprostředkovatelům pojištění převádět jejich provizi, je v rozporu s pravidly hospodářské soutěže a nemůže být předmětem výjimky. To vyplývá ze skutečnosti, že tento zákaz ovlivňuje tvorbu cen pojistek.

Za třetí, Komise tvrdí, že právní úprava posílila kartelovou dohodu. Soudní dvůr dosud neurčil konečným způsobem povahu vztahů, které musejí být mezi právní úpravou státu a kartelovou dohodou, kterou tato úprava posiluje. Nicméně vztah existující mezi sporným omezením a právní úpravou je v projednávané věci dostatečně úzký.

— Svazy pojistitelů usilovaly o to, aby jejich kartelová dohoda byla včleněna do právního předpisu, protože nebyly schopny ji samy uplatňovat. Již v roce 1919 vyzvaly vládu, aby za tím účelem přijala návrh zákona. Tento záměr byl završen v roce 1923, kdy byl pozměněn německý zákon o dohledu nad pojišťovnictvím a úřad pro dohled nad pojišťovnictvím byl oprávněn zakázat převody provize.

— Oblast působnosti tohoto zákazu byla rozšířena uvedenou právní úpravou, což znamenalo posílení. Komise upozorňuje, že nařízení přijaté úřadem k provedení zákona se původně vztahovalo na pojistné smlouvy životního pojištění, úrazového pojištění a pojištění občanskoprávní odpovědnosti, podepsané u pojišťoven nebo jejich zprostředkovatelů. Zákaz byl následně vztažen na smlouvy o pojištění majetku, zdravotním pojištění a pojištění právní ochrany. Byl rozšířen mimo jiné i na všechny nezávislé zprostředkovatele.

Konečně, Komise má za to, že právní úprava státu porušující čl. 3 písm. f), čl. 5 druhý pododstavec a čl. 85 odst. 1 Smlouvy může být odůvodněna důvody veřejného zájmu. Uplatňované argumenty však nejsou v projednávané věci přesvědčivé. Rovnost pojistníků bude zachována, pokud každý zákazník bude oprávněn dojednat si se zprostředkovatelem slevu. Co se týče zvýšení nákladů, neměly by pojišťovny zakládat svou finanční situaci na provizích, nýbrž na části pojistného, která představuje cenu pojišťovaného rizika.

Komise si nicméně vyhrazuje své konečné stanovisko, pokud jde o odůvodnění právní úpravy. Podle ní nelze vyloučit, že Spolková republika Německo může v pozdějším stádiu řízení podat důkaz o tom, že zákaz převodu provize je nezbytný z důvodů veřejného zájmu. Poznamenává, že tato otázka „bude popřípadě muset být důkladně zvážena vnitrostátním soudem“. Komise nakonec poukazuje na to, že ostatní členské státy přijaly obdobné právní úpravy, a přikládá shrnutí těchto právních úprav ke svým písemným vyjádřením.

Komise navrhuje, aby na otázku položenou Kammergericht Berlin byla dána následující odpověď:

„Ustanovení čl. 3 písm.f), čl. 5 druhého pododstavce a článku 85 Smlouvy o EHS musejí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu ustanovení, které zakazuje zprostředkovatelům pojistných smluv převést na pojistníka celou provizi nebo část provize, která jim je vyplacena na základě uzavření smlouvy, pokud toto vnitrostátní ustanovení přejímá podstatné prvky dřívější kartelové dohody porušující pravidla hospodářské soutěže a není odůvodněno vážnými důvody veřejného zájmu.“

III – Odpovědi na otázky položené Soudním dvorem

Německá vláda byla nejprve vyzvána, aby objasnila složení a poslání Reichsaufsichtsamt für Privatversicherung a Bundesaufsichtsamt für das Versicherungswesen a popsala vztahy existující mezi těmito orgány a sdruženími, která zastupují pojišťovny v Německu.

Aniž upřesnila složení těchto orgánů, německá vláda odpověděla, že se jedná o správní orgány pověřené dohledem nad činností pojišťoven v Německu s cílem zejména chránit zájmy pojištěnců; první z orgánů podléhal německému Ministerstvu hospodářství, zatímco druhý z nich je podřízen Spolkovému ministerstvu financí téže země. Podle německé vlády jsou sdružení pojišťoven v některých případech vyzvána, aby se podílela na přípravě rozhodnutí výše uvedených orgánů, a hájí před těmito orgány zájmy svých členů.

Dále byla německá vláda požádána, aby odpověděla na tři otázky týkající se zákazu, daného zprostředkovatelům pojištění, převádět jejich provize nebo části provizí na jejich zákazníky.

Na první otázku týkající se odvětví, v nichž byla přijata tato právní úprava, uvedla německá vláda oblasti životního pojištění a pojištění odpovědnosti za škodu, odvětví, v nichž uvedený zákaz platil již od roku 1923 a 1924; tento zákaz byl pak rozšířen na pojištění majetku a pojištění právní ochrany, a to od roku 1934 v prvním případě a od roku 1967 ve druhém.

Při odpovědi na druhou otázku týkající se důvodů, jež vedly Reichsaufsichtsamt a Bundesaufsichtsamt k přijetí sporné právní úpravy, vycházela německá vláda z toho, že zprostředkovatel, který převede celou svou provizi nebo její část, se snaží vynahradit si u pojišťoven ztrátu příjmů, která mu vzniká, tím, že od těchto pojišťoven vyžaduje zvýšení provizí. To má nevyhnutelně za následek zvýšení pojistného placeného pojištěnci. Má za to, že tato ztráta příjmů nemůže být nahrazena jiným způsobem, jako je například lepší správa nákladů.

Konečně ve třetí otázce byla německá vláda požádána, aby vysvětlila postoj zaujímaný oběma výše uvedenými orgány vůči zprostředkovatelům nebo podnikům, kteří poskytují svým zákazníkům z cen výrobků a služeb nabízených společně s pojistnými smlouvami slevu obdobnou převodu provize. Odpověděla, že kritizovaný zákaz se vztahuje také na nepřímé převody provize, zejména ty, ke kterým dochází v podobě poskytování uvedených slev.

Nakonec byla německá vláda požádána, aby popsala prostor ponechaný hospodářské soutěži v odvětví pojišťovnictví v Německu a informovala Soudní dvůr o dohodách uzavřených v Německu zprostředkovateli či pojišťovnami s cílem zakázat převody provize.

Ve své odpovědi německá vláda uvedla, že hospodářská soutěž mezi pojišťovnami je v Německu v zásadě volná. Tato hospodářská soutěž je omezena pouze ve třech odvětvích (životní pojištění, zdravotní pojištění a povinné pojištění motorových vozidel), v nichž sazby pojistného podléhají úřednímu schválení. Avšak i v těchto odvětvích je zachována skutečná hospodářská soutěž, především z toho důvodu, že pojišťovnám je umožněno vrátit svým zákazníkům část jimi zaplaceného pojistného.

Soudní dvůr požádal Komisi, aby jej informovala o jí známých dohodách, jimiž pojišťovny nebo zprostředkovatelé pojištění zakázali nebo omezili převody provizí.

Komise odpověděla, že přezkoumala několik dohod této povahy, které byly uzavřeny buď zprostředkovateli, nebo pojišťovnami a zprostředkovateli, a že stranám oznámila, že tyto dohody jsou podle jejího názoru zakázány článkem 85 Smlouvy o EHS. Komise se kromě toho zmínila o dohodě zakazující převody provize, která byla přijata v roce 1971 v rámci Svazu sdružení německých pojistitelů; oznámila, že bude „bezodkladně“ zahájeno šetření o slučitelnosti této dohody se Smlouvou o EHS.

Soudní dvůr se mimo jiné dotázal Komise, zda má v úmyslu určit nesplnění povinnosti ze strany členských států, jež mají obdobné právní úpravy, jako je právní úprava dotčená v projednávané věci.

Komise uvedla, že tyto právní úpravy přezkoumá. Dodala, že vzhledem k informacím, jež má k dispozici k dnešnímu dni, se jí tyto právní úpravy zdají slučitelné se Smlouvou o EHS, pokud neposilují kartelové dohody porušující článek 85 ani neukládají pojišťovnám či zprostředkovatelům pojištění takové dohody uzavřít.

IV – Odpovědi na otázky položené v usnesení Soudního dvora ze dne 9. prosince 1992

Usnesením ze dne 9. prosince 1992 Soudní dvůr nařídil znovuotevření ústní části řízení a položil účastníkům původního řízení, členským státům a Komisi šest otázek.

Než odpovědělo na tyto otázky, považovalo pět členských států a Komise za nutné učinit určité poznámky.

Dánská vláda má za to, že Soudní dvůr musí zachovat svou současnou judikaturu, co se týká oblasti působnosti čl. 3 písm. f) a článků 5 a 85 Smlouvy. Rozšíření oblasti působnosti by totiž mělo za následek zasahování soudního systému Společenství do vnitrostátní zákonodárné moci.

Francouzská vláda uplatňuje, že článek 85 se vztahuje výlučně na chování podniků a že článek 5 ve spojení s článkem 85 pouze ukládá členským státům, aby nepřijímaly ani nezachovávaly v platnosti opatření přijaté se specifickým cílem umožnit podnikům porušovat článek 85, aniž je možné dovolávat se jakéhokoli veřejného zájmu.

Pokud jde o irskou vládu, názor, že článek 85 by měl být rozšířen na opatření státu, není v souladu ani s oblastí působnosti tohoto článku, ani s jeho funkcí a jeho postavením v rámci Smlouvy, ani s judikaturou Soudního dvora. Takový přístup by totiž podřídil dohledu Společenství řadu opatření upravujících ve veřejném zájmu činnost podniků. Irská vláda uvádí v této souvislosti příklad právních úprav, které mají pouze druhotný účinek na hospodářskou soutěž, jako jsou britské právní předpisy o zavření obchodů v neděli, které Soudní dvůr ve svých rozsudcích ze dne 16. prosince 1992, Anders (C-306/88, Recueil s. I-6457), Payless Diy a další (C-304/90, Recueil s. I-6493) a B & Q (C-169/91, Recueil s. I-6635), neshledal jako zakázané článkem 30. Uvádí rovněž příklad francouzské právní úpravy týkající se prodejní ceny ropných produktů, kterou Soudní dvůr prohlásil za protiprávní, nikoliv však s ohledem na čl. 3 písm. f) a články 5 a 85, ale podle článku 30 (výše uvedený rozsudek ze dne 29. ledna 1985, Cullet v. Leclerc).

Pokud jde o nizozemskou vládu, z judikatury týkající se čl. 3 písm. f) a článků 5 a 85 Smlouvy o EHS vyplývá, že členské státy nemohou přijímat ani zachovávat v platnosti opatření způsobilá vyloučit užitečný účinek pravidel hospodářské soutěže použitelných na podniky. V důsledku toho, aby ustanovení o hospodářské soutěži mohla být použita na opatření státu, by musely existovat předchozí chování podniku a přímý vztah mezi uvedeným opatřením a tímto chováním.

Vláda Spojeného království rovněž poznamenává, že pokud neexistuje vztah k chování podniků, není možné mít za to, že by opatření státu porušovalo spojená ustanovení čl. 3 písm. f) a článků 5 a 85. Netrvat na požadavku takového vztahu by vedlo k používání těchto článků na všechna opatření upravující obchodní činnost, jejichž účinkem je, hypoteticky, omezení hospodářské soutěže.

Nakonec Komise poznamenává, že extenzivní výklad čl. 3 písm. f) a článků 5 a 85 by znamenal přednostní postavení pravidel hospodářské soutěže vůči ostatním pravidlům určeným členským státům a nutil by je zdůvodňovat jejich hospodářskou politiku podle práva Společenství. Tyto důsledky by byly v rozporu se zásadou subsidiarity zakotvenou ve Smlouvě o Evropské unii.

A – První otázka

Soudní dvůr se dotázal:

„Od roku 1985 (viz patnáctá zpráva o politice hospodářské soutěže, Brusel, 1985, s. 101-102) zastává Komise názor, že obsah povinnosti členských států nenarušovat užitečný účinek článku 85 jim zakazuje pouze:

— nařídit, zvýhodnit nebo usnadnit uzavírání zakázaných kartelových dohod;

— posilovat účinky takových kartelových dohod jejich rozšiřováním na podniky, které nejsou jejich stranou;

— přijímat veřejná opatření omezující hospodářskou soutěž se specifickým cílem umožnit podnikům vyhnout se článkům 85 a 86, aniž je možné se odvolat na nějaký veřejný zájem.

Která opatření spadají do výše uvedené třetí kategorie? Zahrnuje dotčená opatření?“

Wolf Meng odpověděl, že do uvedené kategorie spadají všechna veřejná opatření omezující hospodářskou soutěž.

Má za to, že státní zákaz převodu provizí ovlivňuje volnou hospodářskou soutěž ve smyslu článků 85 a 86 mezi zprostředkovateli a pojišťovnami, které nabízejí pojištění přímo svým zákazníkům a převádějí na ně částky odpovídající nákladům na správu a zprostředkování prostřednictvím snížení pojistného. Tento zákaz tedy není odůvodněn veřejným zájmem a přežitím odvětví pojišťovnictví. Spadá proto do třetí kategorie.

Podle belgické vlády mohou být myšleny jiné zákazy než ty, které jsou uvedeny v patnácté zprávě, ale sestavit jejich seznam by umožnilo pouze zkoumání případ od případu.

Dánská vláda považuje za obtížné uvést opatření, která spadají do kategorie zmíněné v otázce.

Řecká vláda má také za to, že je možné zjistit, která opatření státu jsou přijata pouze za tím specifickým účelem, aby umožnila podnikům vyhnout se článkům 85 a 86, aniž je možné se odvolat na nějaký veřejný zájem.

Španělská vláda má za to, že ačkoliv se články 85 a 86 týkají jen chování podniků, a nikoliv opatření státu, nesmí členské státy potlačovat užitečný účinek těchto pravidel. Proto členské státy nemohou nařídit nebo zvýhodnit kartelové dohody, posilovat jejich účinky nebo přenést svou rozhodovací pravomoc na soukromé subjekty. Neměly by navíc smět přijímat opatření umožňující podnikům, aby získaly postavení, které by nemohly získat samostatným jednáním bez porušení článků 85 a 86.

V každém případě však k zákazu opatření státu nestačí, aby toto opatření mělo protisoutěžní účinek; je třeba mimo jiné, aby mělo vztah k chování subjektů. Netrvat na tomto vztahu by vedlo k přestoupení užitečného účinku článku 85 a k přeměně tohoto ustanovení v nástroj dohledu nad každým opatřením státu majícím účinek na hospodářskou soutěž.

V projednávané věci je dáno protisoutěžní chování podniku, které má svůj původ v opatření státu.

Francouzská vláda má za to, že na tuto otázku může odpovědět pouze Komise.

Podle irské vlády se třetí kategorie týká opatření státu, která posilují dohody nebo jednání ve vzájemné shodě podniků a mají protisoutěžní účinek.

Vztah mezi vnitrostátním opatřením a chováním podniků může mít různou podobu; v této věci tak byly podniky oprávněny veřejnou mocí k přijetí sporných opatření.

Pokud jde o italskou vládu, společným jmenovatelem pravidel hospodářské soutěže Smlouvy je jejich účinek na obchod. Rozlišuje však dva subsystémy, první použitelný na podniky a druhý na členské státy. Povinnosti uložené podnikům a státům, jakož i příslušné postihy, se tudíž odlišují; proto se absolutní neplatnost aktů podniků, porušujících článek 85, nevztahuje na opatření státu.

Článek 5 nepochybně stanoví státům meze výkonu jejich pravomocí, co se týká dodržování cíle nenarušené hospodářské soutěže na společném trhu. Toto ustanovení však nemůže sloužit jako základ povinností určených konkrétněji prostřednictvím odkazu na to, co článek 85 stanoví pro podniky.

Podle nizozemské vlády je dotčené opatření státu opatřením, které neslouží veřejnému zájmu nebo mu slouží nedostatečně.

Vláda Spojeného království uplatňuje, že třetí kategorie je pouze teoretická. Je nepřesná ve dvou ohledech. Především se nemůže vztahovat k pouhé skutečnosti, že určitá právní úprava vede k protisoutěžnímu výsledku, neboť takto by zahrnula veškerou obchodní právní úpravu. Za druhé se nemůže týkat právní úpravy vedoucí k výsledku, který by zároveň spadal pod čl. 85 odst. 1, pokud by vyplynul z kartelové dohody. Kartelová dohoda totiž může využít některé z výjimek podle odstavce 3 tohoto článku.

Kromě toho je v praxi nemožné určit, zda je opatření v souladu se záměry podniků. V projednávané věci proto není možné ověřit, zda právní úprava umožnila podnikům vyhnout se článku 85.

Komise zdůrazňuje, že kritériem pro opatření spadající do třetí kategorie je úmysl zákonodárce vyjmout některé podniky z oblasti působnosti článku 85. Naopak není rozhodujícím kritériem výsledek opatření.

B – Druhá otázka

„Čím je odůvodněno rozlišování, jež Komise činí mezi případy, kdy právní úprava státu posiluje dřívější kartelovou dohodu, a případy, kdy je přijata právní úprava stejného obsahu, které kartelová dohoda nepředchází?“

Podle W. Menga není rozlišování mezi právními úpravami, jimž předchází kartelová dohoda, a těmi, jimž uvedená dohoda nepředchází, odůvodněné, protože některé podniky mohou lobováním dosáhnout přijetí právní úpravy protisoutěžní povahy. Jediný rozdíl vyplývá ze skutečnosti, že v prvním případě je absence veřejného zájmu zřetelnější.

Belgická vláda odpovídá, že není namístě rozlišovat s ohledem na článek 5 Smlouvy opatření, jimž předchází kartelová dohoda, a opatření, jimž tato dohoda nepředchází.

Naopak dánská vláda má za to, že je důvodné rozlišovat mezi oběma druhy právních úprav s ohledem na znění článků 85 a 86, které se vztahují výlučně na podniky, uspořádání Smlouvy, jejíž hlavy v třetí části se týkají jen podniků, jakož i na nejasnost, která by vznikla, jestliže by se takové rozlišování neprovádělo. Protože Smlouva rozlišuje mezi pravidly použitelnými na podniky a pravidly použitelnými na státy, nelze vyvodit jiný závěr, než že pravidla vztahující se na podniky nemohou být rozšířena na členské státy.

Podle této vlády však články 85 a 86 neimplikují neexistenci odpovědnosti ze strany členských států. Připomíná v této souvislosti judikaturu Soudního dvora týkající se čl. 3 písm. f) a článků 5 a 85 Smlouvy, podle níž členským státům není dovoleno využívat své zákonodárné moci k tomu, aby činily bezvýznamným užitečný účinek pravidel hospodářské soutěže.

Podle názoru německé vlády jsou právními úpravami, na které se vztahují ustanovení čl. 3 písm. f) a článků 5 a 85 nebo článku 86, ty právní úpravy, které mohou být spojovány s jednáním ve vzájemné shodě, dominantním postavením na trhu nebo kolektivními mechanismy, jako jsou výměna informací, konzultace nebo jednání ve vzájemné shodě, pokud jde o důležité faktory hospodářské soutěže, například ceny, množství či investice.

Naopak právní úpravy státu bez předchozího chování podniků nespadají do čl. 3 písm. f) a článků 5 a 85. Vztahují se na ně články 30, 36 a 59 Smlouvy.

Pokud jde o řeckou vládu, důvody, jež by mohly odůvodnit rozlišování mezi opatřeními státu, jsou spojeny s existencí kartelové dohody. V případě kartelové dohody je namístě přezkoumat, zda je slučitelná s články 85 a 86 Smlouvy nebo zda je odůvodněná ustanovením čl. 85 odst. 3. Touto předchozí analýzou je podmíněno následné posouzení opatření státu. Při neexistenci kartelové dohody by právní úprava státu měla být posuzována nezávisle a popřípadě odůvodněna důvody obecného zájmu.

Španělská vláda považuje za určující kritérium existenci nebo neexistenci vztahu mezi sporným opatřením státu a chováním či postavením podniků na trhu. Tento vztah může být zjištěn rovněž ve všech případech, kdy navzdory neexistenci předchozího kartelového jednání dalo opatření státu podniku postavení, které se shoduje s postavením, v němž by se podnik nacházel, pokud by sám přijal dotčené opatření.

Francouzská vláda zastává názor, že rozlišování uvedené v této otázce nemá žádný důvod. Opatření státu, které plně přebírá obsah kartelové dohody, takže po jeho přijetí již není zapotřebí žádné chování ze strany podniků, není neslučitelné s čl. 3 písm. f) a články 5 a 85, pokud nemůže být prokázáno, že uvedené opatření je odůvodněno jen úmyslem státu vyjmout podniky z oblasti působnosti článku 85, a nikoliv obecným zájmem.

Irská vláda má za to, že rozlišování je třeba provádět podle toho, zda mezi právní úpravou státu a chováním podniků existuje nebo neexistuje přímý vztah.

Podle italské vlády není účast dotčených hospodářských subjektů na rozhodovacím procesu státu v zásadě podrobena kritice. Jinak by tomu bylo, pokud by takto stát jednal jen za tím účelem, aby umožnil podnikům dosáhnout výsledků, jichž by nemohly dosáhnout svým vlastním přičiněním bez porušení článku 85.

Pokud jde o stanovisko nizozemské vlády, v případě právní úpravy státu je otázka existence kartelové dohody, jde-li o určení, zda se na tuto právní úpravu může vztahovat čl. 3 písm. f) a články 5 a 85, důležitá, avšak nikoli rozhodující. Existence takové kartelové dohody může naznačovat, že členský stát měl zvláštní úmysl umožnit dotyčnému podniku vyhnout se článku 85 Smlouvy.

Portugalská vláda považuje rozlišování mezi oběma druhy právních úprav za odůvodněné, protože v případě neexistence kartelové dohody se hospodářské subjekty omezí na to, aby dosáhly souladu se zákonným modelem.

Podle názoru vlády Spojeného království vyplývá rozlišování uvedené v otázce z uspořádání a ustanovení Smlouvy.

Článek 85 se vztahuje pouze na chování podniků a nemůže být rozšířen na opatření státu odkazem na čl. 3 písm. f) a článek 5. Tato opatření mohou být předmětem zkoumání z hlediska pravidel o volném pohybu zboží, článků 90 a 92 nebo 100 až 102. Extenzivní výklad čl. 3 písm. f) a článků 5 a 85 by navíc uvedená ustanovení zatemnil.

Odkaz Soudního dvora na kombinovaný účinek čl. 3 písm. f) a článků 5 a 85 ukazuje, že členské státy mají povinnost zajistit dodržování článku 85 ze strany podniků, ale nikoliv zrušit veškerou obchodní právní úpravu, která nevyhnutelně omezuje chování podniků.

Uvedené rozlišování ostatně představuje jediný praktický přístup, neboť jinak by byla veškerá státní úprava obchodu podrobena dohledu Společenství.

Komise zastává názor, že pokud opatření státu posiluje kartelovou dohodu, porušuje článek 5 Smlouvy, jelikož ospravedlňuje chování podniku, které je v rozporu s pravidly hospodářské soutěže. Naopak vnitrostátní opatření, jemuž nepředchází kartelová dohoda, neusiluje o uchránění podniků před povinnostmi, jimž podléhají podle článku 85. Takové opatření by jistě mohlo omezovat hospodářskou soutěž, považuje se však za opatření, jehož účelem je ochrana veřejného zájmu.

C – Třetí otázka

„Za předpokladu, že opatření státu, které má stejné účinky jako kartelová dohoda, jež by mohla být uzavřena mezi podniky ohledně téže věci, by muselo být považováno za protiprávní, které druhy stávajících právních úprav by mohly být považovány za neslučitelné s čl. 3 písm. f), čl. 5 druhým pododstavcem a článkem 85 Smlouvy?“

Podle belgické vlády se může jednat jedině o opatření státu upravující chování podniků ve vztahu k hospodářské soutěži.

Pokud jde o dánskou vládu, stávající právní předpisy by bylo možné v několika případech považovat za neslučitelné s ustanoveními Smlouvy, například vnitrostátní právní úpravy týkající se pevných cen, závazných maximálních cen, zákazu reklamy založené na ceně nebo dohod mezi výrobci a distributory apod.

Německá vláda má za to, že pokud by v rozporu s jejím stanoviskem měly být čl. 3 písm. f), čl. 5 druhý pododstavec a článek 85 používány na předpisy státu, které nemají žádný vztah ke kartelové dohodě, vztahovala by se tato ustanovení prakticky na veškerou právní úpravu státu, která podrobuje chování podniků jednotným požadavkům a má účinky na obchod Společenství.

Podle řecké vlády jsou neslučitelné všechny právní úpravy, jimiž stát zasahuje do trhu a hospodářské soutěže.

Španělská vláda má rovněž za to, že předmětnými právními úpravami jsou ty, které upravují chování hospodářských subjektů na trhu a jejichž cílem nebo účinkem je narušení hospodářské soutěže.

Pokud jde o názor francouzské vlády, mnoho právních úprav by mohlo být považováno za neslučitelné s čl. 3 písm. f) a články 5 a 85, jako například německá právní úprava dotčená v této věci, francouzský zákon o cenách knih, osvobození od daně z příjmu ze spořitelních vkladů v Belgii, jež bylo předmětem výše uvedeného rozsudku Van Eycke, právní úprava o otevírací době obchodů dotčená v rozsudku ze dne 28. února 1991, Marchandise (C-332/89, Recueil, s. I-1027), nebo též právní úpravy v sociální oblasti.

Irská vláda má za to, že není možné určit kategorie pravidel.

Nizozemská vláda poukazuje na to, že hospodářská politika členských států má vždy účinky na hospodářskou soutěž. Je tomu tak u požadavků na životní prostředí, u bezpečnostních pravidel, právních úprav týkajících se zavírání obchodů a omezení reklamy u některých výrobků z důvodů veřejného zdraví.

Pokud by si Soudní dvůr přál přijmout extenzivní výklad čl. 3 písm. f) a článků 5 a 85, právními úpravami podléhajícími jeho posouzení by měly být právní úpravy, jejichž oblast působnosti není obecná, přijaté za specifickým účelem ohrožení systému volné hospodářské soutěže, například právní úprava, která vylučuje některé hospodářské subjekty z hospodářské soutěže nebo zbavuje subjekty možnosti stanovit zcela nezávisle ceny a kvalitu svých výrobků.

Portugalská vláda poznamenává, že všechny právní úpravy mikroekonomické povahy, které mohou ovlivnit obchod a volnou hospodářskou soutěž mezi členskými státy, mohou být neslučitelné s čl. 3 písm. f), čl. 5 druhým pododstavcem a článkem 85.

Vláda Spojeného království příkladmo uvádí opatření k ochraně pracovníků, spotřebitelů, životního prostředí, a rovněž právní úpravy platné jak pro jednotlivce, tak pro podniky, jako jsou pravidla silničního provozu.

Komise znovu zdůrazňuje, že Smlouva neumožňuje, aby opatření státu, která mají stejné účinky na hospodářskou soutěž jako kartelová dohoda, byla přezkoumávána za účelem posouzení jejich slučitelnosti s právem Společenství.

D – Čtvrtá otázka

„Kde by v této souvislosti měla vést dělící čára mezi právními úpravami, které je nutné posuzovat podle čl. 3 písm. f) a článků 5 a 85, a právními úpravami, které je nutné posuzovat podle článků 30 a 59?“

Podle W. Menga jsou články 30 a 59 určeny členským státům a články 85 a 86 podnikům. Jen ve spojení s čl. 5 druhým pododstavcem platí zákazy uvedené v článcích 85 a 86 také pro členské státy. Ustanovení čl. 5 druhého pododstavce by tedy mělo být považováno za „lex generalis“ a články 30 a 59 za „lex specialis“ upravující zvláštní oblasti.

Belgická vláda zpochybňuje nezbytnost takového rozlišování, neboť všechna tato ustanovení jsou určena k vytvoření společného trhu založeného na hospodářské soutěži a volném pohybu zboží a služeb. Podle stanoviska této vlády budou ke klasifikaci opatření nebo kartelové dohody někdy postačovat čl. 3 písm. f) a články 5 a 85 nebo články 30 a 59, jindy se v komplexnější situaci použijí všechny výše uvedené články.

Dánská vláda má také za to, že je obtížné stanovit dělící čáru mezi právními úpravami. Pokud by opatření státu, které má stejné účinky jako kartelová dohoda, bylo protiprávní podle čl. 3 písm. f) a článků 5 a 85, musela by být prakticky všechna vnitrostátní opatření spadající pod článek 30 nebo 59 v budoucnu přezkoumávána s ohledem na článek 85.

Rovněž německá vláda tvrdí, že je prakticky nemožné tyto právní úpravy rozlišovat. Ve velkém počtu případů se uvedená ustanovení použijí společně.

Řecká vláda uvádí, že stát může zasahovat v souladu s články 3 a 5 Smlouvy za účelem vytvoření rámce, v němž se může rozvíjet zdravá a nenarušená hospodářská soutěž. Podobně by mohl omezit pohyb zboží a služeb, aniž by porušil články 30 a 59, pokud se nedopustí diskriminace na základě státní příslušnosti.

Španělská vláda má za to, že má-li dotčené opatření spadat pod čl. 3 písm. f) a články 5 a 85, musí mít protisoutěžní cíl nebo účinek, kdežto má-li spadat pod články 30 a 59, musí mít diskriminační účinek; některá opatření by však mohla spadat současně do obou kategorií.

V této věci veřejná opatření omezují svobodu podniků stanovit ceny a omezují tak hospodářskou soutěž.

Pokud jde o názor francouzské vlády, článek 85 se vztahuje na chování podniků a použije se, kdykoli je ovlivněn obchod mezi členskými státy. Články 30 a 59 se vztahují na právní úpravy, které mají účinek, byť potenciální, na volný pohyb zboží.

Uplatnění čl. 3 písm. f) a článků 5 a 85 by vedlo ke zrušení sporné právní úpravy, zatímco články 30 a 59 pouze vyžadují, aby tato úprava byla uvedena do souladu se zásadou volného pohybu.

Výjimečně by opatření státu mohla být posuzována jak podle článků 30 a 59, tak i čl. 3 písm. f) a článků 5 a 85, jestliže by existovala kartelová dohoda porušující článek 85 a opatření státu by nebylo odůvodněno veřejným zájmem.

Podle irské vlády státní pravidla nespadají jako taková pod článek 85 nebo 86. Podle judikatury má spojený účinek čl. 3 písm. f) a článků 5 a 85 zbavit podniky práva odůvodňovat jejich protisoutěžní chování odvoláním se na opatření státu.

Nizozemská vláda má za to, že je třeba zachovávat dělící čáru mezi články 30 a 59 Smlouvy, které jsou použitelné na státy, a článkem 85, který je použitelný na podniky.

Portugalská vláda se domnívá, že právní úpravy ochranářské povahy spadají pod články 30 a 59 a právní úpravy, které potlačují užitečný účinek článku 85, pod čl. 3 písm. f) a články 5 a 85.

Vláda Spojeného království uplatňuje, že použití čl. 3 písm. f) a článků 5 a 85 vyžaduje současnou existenci kartelové dohody a opatření státu. Článek 5 ve spojení s článkem 85 neukládá členským státům povinnosti obdobné povinnostem, jež platí pro podniky. Naopak články 30 a 59 výslovně ukládají těmto státům určité povinnosti.

Široký výklad čl. 3 písm. f) a článků 5 a 85 by zbavil články 30 a 59 veškerého dosahu, jelikož tato ustanovení se nevyhnutelně týkají opatření omezujících obchodní činnost.

Rovněž podle názoru Komise, pokud by se článek 85 vztahoval na veškerou právní úpravu státu omezující hospodářskou soutěž, články 30 a 59 by již nedávaly mnoho smyslu.

E – Pátá otázka

„a) Účastníci původního řízení, členské státy a Komise jsou vyzváni, aby sdělili své stanovisko k možnosti odůvodnit právní úpravy porušující čl. 3 písm. f) a články 5 a 85 Smlouvy a ke kritériím, která by mohla být použita k tomuto účelu. Mohl by Soudní dvůr v této souvislosti odkázat na důvody uvedené v čl. 85 odst. 3 nebo vzít v úvahu kategorické požadavky obecného zájmu uznané Soudním dvorem ve vztahu k článkům 30 a 59?

b) Které důvody obecného zájmu by bylo možné popřípadě uplatňovat pro odůvodnění dotčených opatření státu?

Pan Meng má za to, že mezi kritéria, která by takové právní úpravy mohla odůvodnit, patří ta, jež jsou uvedena v čl. 85 odst. 3, jakož i kategorické požadavky obecného zájmu. Upřesňuje však, že žádný důvod obecného zájmu nemůže odůvodnit státní zákaz převodů provizí.

Belgická vláda se domnívá, že právní úpravy porušující čl. 3 písm. f) a články 5 a 85 Smlouvy by mohly být odůvodněny v některých případech výjimkami uvedenými buď v čl. 85 odst. 3, anebo v článku 36, v jiných případech pak kategorickými požadavky obecného zájmu (rozsudek „Cassis de Dijon“).

Dánská vláda se rovněž domnívá, že právní úpravy porušující čl. 3 písm. f) a články 5 a 85 by mohly být odůvodněny čl. 85 odst. 3 a důvody obecného zájmu.

Německá vláda vysvětluje, že pokud by byla sledována logika páté otázky, mohla by být opatření státu mající protisoutěžní účinek odůvodněna, jen pokud sledují cíle práva Společenství a neovlivňují systém nenarušené hospodářské soutěže v míře, která je v rozporu se zájmem Společenství.

Řecká vláda má za to, že dotčené právní úpravy státu by mohly být odůvodněny, pokud je jejich účinkem zabránění vzniku kartelových dohod či jednání ve vzájemné shodě. Kritériem, které by umožnilo je odůvodnit, by byla skutečnost, že nezahrnují diskriminaci ani nekladou překážky poskytování služeb. Obecně je se Smlouvou slučitelná každá právní úprava, která nepředstavuje prostředek k svévolným nebo zastřeným omezením v hospodářských vztazích mezi státy.

Důvody vyjmenované v čl. 85 odst. 3 by mohly být použity jako obecná kritéria, pokud důvody opatření nejsou v právní úpravě výslovně zmíněny.

Jiné důvody obecného zájmu, jako jsou veřejná bezpečnost, by také mohly odůvodňovat opatření státu.

Španělská vláda má rovněž za to, že by bylo možné dovolávat se odůvodnění uvedených v čl. 85 odst. 3, kategorických požadavků uznaných v oblasti volného pohybu, jakož i důvodů uvedených v čl. 90 odst. 2.

Co se týče této věci, španělská vláda zdůrazňuje, že zákaz převodu provize z pojištění je odůvodněn ochranou spotřebitele a systémem distribuce prostřednictvím zástupců.

Francouzská vláda odkazuje na důvody pro výjimky uvedené v čl. 85 odst. 3, kategorické požadavky uznané ve vztahu k článkům 30 a 59, odchylky stanovené články 36, 48, 56 a 66 a odůvodnění uvedená v článcích 104, 109, 117, 130a a 130b a čl. 223 odst. 1 písm. b). Určitá vnitrostátní opatření mohou být odůvodněna také vůlí upřednostnit některý způsob dopravy nebo uchránit rozmanitost distribučních sítí.

Naopak podle irské vlády nemůže být pravidlo porušující čl. 3 písm. f) a články 5 a 85 nikdy odůvodněno. Na porušení, kterého se dopustí stát, se vztahuje článek 5, avšak v případě, že by opatření bylo odůvodněno na základě čl. 85 odst. 3 nebo článku 36, nehledělo by se na stát tak, jako by porušil článek 5.

Pokud jde o italskou vládu, opatření regulující hospodářský život přijatá státem by mohla být odůvodněna na základě článku 36, kategorických požadavků nebo čl. 85 odst. 1.

Nizozemská vláda zastává názor, že při posuzování opatření státu ve světle Smlouvy, které se vztahuje ke specifickému chování jednoho nebo několika podniků na trhu, by mohly být vzaty v úvahu výjimky uvedené v článcích 36, 56 a 66, jakož i kategorické požadavky obecného zájmu.

Pokud by nebylo možné dovolávat se obecného zájmu jako základu pro opatření státu, byla by narušena rovnováha v posuzování s ohledem na čl. 3 písm. f) a články 5 a 85 nebo s ohledem na článek 30 a/nebo 59 Smlouvy o EHS.

Pokud jde o názor portugalské vlády, právní úpravy porušující čl. 3 písm. f) a články 5 a 85 by mohly být odůvodněny pojmem kategorických požadavků obecného zájmu.

Vláda Spojeného království především zdůrazňuje, že pátá otázka je založena na extenzivním výkladu čl. 3 písm. f) a článků 5 a 85, který nesdílí. Pokud se připustí nezbytnost porušení článku 85 podniky, pak jedinými možnými kritérii odůvodnění budou kritéria podle čl. 85 odst. 3.

Bylo by možné odvolat se mimo jiné na kategorické požadavky nebo na „rule of reason“ (rozumné uvážení). Takový přístup by však znamenal, že opatření státu upravující chování podniků budou odůvodněna, zatímco právo Společenství neobsahuje v tomto ohledu žádné kritérium posouzení, zejména pokud sledovaný cíl není hospodářské povahy. Nadto by tento přístup vyvolal lavinu žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce v důsledku nejistoty, jíž by byly vystaveny vnitrostátní soudy.

Na první část této otázky Komise odpovídá, že opatření státu může být odůvodněno úvahami týkajícími se veřejného pořádku, které jdou nad podmínky ustanovení čl. 85 odst. 3 (například zákaz reklamy na tabák).

S ohledem na spojené používání článků 5 a 85 by ustanovením porušeným členským státem byl především článek 5, a nikoliv čl. 85 odst. 1. Důvody uvedené v čl. 85 odst. 3 jsou nedostatečné pro odůvodnění opatření státu. Na rozdíl od podniků jednají totiž členské státy v obecném zájmu: mohou se proto odvolávat nejen na hospodářské důvody, ale také na jiné cíle hodné ochrany.

Na druhou část této otázky Komise odpovídá, že ochrana spotřebitelů a poctivost obchodních transakcí mohou odůvodnit opatření státu. Taková odůvodnění mohou být relevantní v projednávané věci.

F – Šestá otázka

V rozsudku ze dne 13. prosince 1991, RTT (C-18/88, Recueil s. I-5941, bod 20), Soudní dvůr prohlásil, že čl. 90 odst. 1 „zakazuje členským státům uvádět prostřednictvím právních a správních opatření podniky veřejného práva a podniky, kterým přiznávají zvláštní nebo výlučná práva, do postavení, které by tyto podniky nemohly získat samostatným jednáním bez porušení ustanovení článku 86.

Je namístě vyvodit z tohoto rozsudku důsledky pro posouzení legislativní činnosti členských států ve vztahu k soukromým podnikům, které nepožívají zvláštních nebo výlučných práv (čl. 3 písm. f), čl. 5 druhý pododstavec a článek 85 Smlouvy)?“

Pan Meng má za to, že vzhledem k tomuto rozsudku neexistuje žádná pochybnost, že je rovněž zakázáno, aby členské státy přijímaly opatření státu umožňující podniku, aby získal postavení zakázané články 85, 86 a 90. Pokud členský stát nemá právo zvýhodňovat své podniky veřejného práva, pak tím spíše nemůže zvýhodňovat své soukromé podniky.

Belgická vláda má rovněž za to, že pokud členské státy nemohou uvádět podniky veřejného práva nebo podniky, kterým přiznávají zvláštní nebo výlučná práva, do popsaného postavení, nemohou tím spíše uvádět do tohoto postavení soukromé podniky, které taková práva nepožívají.

Naopak dánská vláda má za to, že není namístě vyvozovat z výše uvedeného rozsudku ze dne 13. prosince 1991, RTT, důsledky použitelné na opatření státu.

Co se týče španělské vlády, tato se domnívá, že rozšíření řešení zastávaného v uvedeném rozsudku na soukromé podniky je odůvodněno následujícími důvody:

— nezbytnost systematického a teleologického výkladu Smlouvy za účelem zabránění tomu, aby určitá protisoutěžní chování byla vyňata z její oblasti působnosti;

— ochrana rovného zacházení mezi podniky veřejného práva a soukromými podniky;

— význam výše uvedeného rozsudku ze dne 10. ledna 1985, Leclerc v. Au Blé vert, kde Soudní dvůr dospěl k závěru, že čl. 3 písm. f) a články 5 a 85 se uplatní vždy, jsou-li v dotčeném odvětví povinnosti členských států dostatečně definovány.

Francouzská vláda uplatňuje, že judikaturu vztahující se k článku 90 nelze uplatňovat při přezkumu slučitelnosti opatření státu s čl. 3 písm. f) a články 5 a 85.

Tato vláda z toho vyvozuje závěr, že čl. 3 písm. f) a články 5 a 85 neumožňují přezkum opatření státu v hospodářské oblasti, nemá-li být zkreslen záměr autorů Smlouvy a porušena její litera.

Irská vláda má rovněž za to, že z výše uvedeného rozsudku nelze vyvozovat důsledky, co se týče legislativní činnosti členských států ve vztahu k soukromým podnikům. V tomto rozsudku byla totiž povinnost členských států neumožnit podnikům, aby zneužívaly dominantního postavení, založena na článku 90, a nikoliv na článku 5. Navíc oproti článku 85 se čl. 90 odst.1 výslovně vztahuje na opatření státu.

Italská vláda odpovídá záporně. Ustanovení čl. 90 odst. 1 se totiž vztahuje na stát jako hospodářský subjekt a nemůže být rozšířeno na případy, kdy stát zasahuje jako regulátor hospodářských vztahů.

Nizozemská vláda se domnívá, že na tento rozsudek je třeba pohlížet ve specifické souvislosti povinností členských států na základě článku 90 ohledně podniků požívajících zvláštních práv. Kritéria a normy rozvedené v tomto rámci totiž nemohou být převedeny na použití čl. 3 písm. f) a článků 5 a 85 Smlouvy o EHS. Není namístě vyvozovat z tohoto rozsudku jiné důsledky.

Naopak portugalská vláda má za to, že tento rozsudek musí být rozšířen na soukromé podniky, které díky právním předpisům získají privilegovaná postavení, jež by nemohly získat samostatným jednáním bez porušení ustanovení článku 85 Smlouvy.

Vláda Spojeného království se domnívá, že koncepce, která je podkladem k této otázce, překračuje třetí kategorii definovanou Komisí a začleňuje do oblasti působnosti čl. 3 písm. f) a článků 5 a 85 jakékoliv opatření státu, které s sebou nese omezení obchodního chování.

Závěry přijaté Soudním dvorem ohledně článků 90 a 86 nemohou být přeneseny na čl. 3 písm. f) a články 5 a 85, zejména z toho důvodu, že dosah článku 86 je odlišný od dosahu článku 85.

Konečně podle názoru Komise lze jenom tehdy, bude-li citovaný výňatek z rozsudku vytržen ze souvislostí a rozšířen na článek 85, tvrdit, že článek 5 rovněž zakazuje členským státům přijímat opatření státu omezující volnou hospodářskou soutěž.

Takový přístup by podroboval dohledu Společenství například právní úpravu, která stanoví jednotné parametry nákladů práce, stanovení diskontní sazby centrální bankou či právní předpisy stanovující emisní normy pro nebezpečný výrobek. To by vážným způsobem narušilo rovnováhu mezi Společenstvím a členskými státy zavedenou Smlouvou, pokud jde o přezkum souladu hospodářských právních předpisů členských států s právem Společenství.

Odůvodnění:

1 Usnesením ze dne 26. listopadu 1990, které Soudní dvůr obdržel dne 3. ledna 1991, Kammergericht Berlin položil Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS předběžnou otázku týkající se výkladu čl. 3 písm. f), čl. 5 druhého pododstavce a čl. 85 odst. 1 Smlouvy za účelem posouzení souladu právní úpravy státu, jejímž účinkem je omezení hospodářské soutěže mezi hospodářskými subjekty, s těmito ustanoveními. 2 Tato otázka vyvstala v rámci řízení zahájeného W. Mengem proti rozsudku, jímž mu Amtsgericht Tiergarten (Spolková republika Německo) uložil pokutu za porušení právních předpisů o pojišťovnictví, které zakazují převod provizí na zákazníky. 3 Z předkládacího usnesení vyplývá, že W. Meng vykonává povolání poradce v oblasti finančnictví, a zejména v oblasti pojistných smluv. V rámci této činnosti šestkrát v době od března 1987 do července 1988 při uzavření pojistných smluv převedl na své zákazníky provizi, která mu byla vyplacena pojišťovnou. Tři z těchto smluv se týkaly zdravotního pojištění a tři další pojištění právní ochrany. 4 Převod provize zakazuje ve Spolkové republice Německo, pokud jde o zdravotní pojištění, Anordnung über das Verbot der Gewährung von Sondervergütungen und des Abschlusses von Begünstigungsverträgen in der Krankenversicherung (nařízení o zákazu zvláštních odměn a uzavírání zvýhodněných smluv v oblasti zdravotního pojištění, dále jen „Anordnung“, vyhlášené v Deutscher Reichsanzeiger und Preussischer Staatsanzeiger č. 129 ze dne 6. června 1934, s. 3), které bylo vydáno dne 5. června 1934 Reichsaufsichtsamt für Privatversicherung (německý úřad pro dohled nad pojišťovnictvím, dále jen „úřad pro dohled“). Bod I Anordnung stanoví: 5 Stejný zákaz se uplatňuje v oblasti pojištění odpovědnosti za škodu, jakož i v oblasti pojištění právní ochrany podle Verordnung über das Verbot von Sondervergütungen und Begünstigungsverträgen in der Schadenversicherung (nařízení o zákazu zvláštních odměn a zvýhodněných smluv v oblasti pojištění odpovědnosti za škodu, dále jen „Verordnung“, vyhlášené v Bundesgesetzblatt I, s. 1243), které bylo přijato dne 17. srpna 1982 Bundesaufsichtsamt für das Versicherungswesen (německý úřad pro dohled nad pojišťovnictvím, který převzal funkci Reichsaufsichtsamt für Privatversicherung, dále rovněž jen „úřad pro dohled“). Verordnung stanoví ve svém § 2: 1) Pojišťovnám podléhajícím spolkovému dohledu a osobám jednajícím jako zprostředkovatelé pojistných smluv uzavíraných s těmito pojišťovnami, vztahujících se na pojištění odpovědnosti za škodu, úrazové pojištění, pojištění úvěru, pojištění záruky a pojištění právní ochrany, je zakázáno poskytovat pojistníkům zvláštní výhody v jakékoli podobě. 2) Zvláštní výhodou se rozumí jakákoli přímá nebo nepřímá výhoda poskytnutá nad rámec plnění vyplývajícího z pojistné smlouvy, zejména jakýkoli převod provize.“

6 Anordnung a Verordnung byla přijata úřadem pro dohled na základě Gesetz über die Beaufsichtigung der Versicherungsunternehmen ze dne 12. května 1901 (zákon o dohledu nad pojišťovnami, RGBl., s. 139). Ustanovení § 81 odst. 2 třetí věty tohoto zákona, v úplném znění ze dne 13. října 1983 (BGBl. I, s. 1261), stanoví, že úřad pro dohled

„může obecně nebo pro určitá odvětví pojištění zakázat pojišťovnám a zprostředkovatelům pojištění poskytovat zvláštní výhody v jakékoli podobě.“
7 Amtsgericht Tiergarten měl za to, že W. Meng tím, že převedl svou provizi na své zákazníky, porušil výše uvedenou právní úpravu, a uložil mu pokutu ve výši 1 850 DEM. Pan Meng podal proti tomuto rozsudku odvolání ke Kammergericht Berlin a uplatňoval, že právní úprava je v rozporu s čl. 3 písm. f), čl. 5 druhým pododstavcem a čl. 85 odst. 1 Smlouvy. 8 Za těchto okolností Kammergericht Berlin, jenž měl za to, že výsledek sporu závisí na výkladu práva Společenství, položil Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:

9 Pro podrobnější popis skutkových okolností sporu v původním řízení, průběhu řízení a písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru se odkazuje na zprávu k jednání. Tyto části spisu jsou dále převzaty pouze v míře nezbytné pro úvahy Soudního dvora.

10 Úvodem je třeba poznamenat, že Soudnímu dvoru nepřísluší, aby se v rámci řízení zahájeného na základě článku 177 Smlouvy vyjadřoval ke slučitelnosti norem vnitrostátního práva s ustanoveními práva Společenství, je však příslušný, aby poskytl vnitrostátnímu soudu veškeré prvky výkladu práva Společenství, které tomuto soudu umožní posoudit slučitelnost těchto norem s právní úpravou Společenství.

11 Za těchto podmínek musí být otázka položená Kammergericht Berlin chápána v podstatě tak, že směřuje k určení, zda čl. 3 písm. f), čl. 5 druhý pododstavec a článek 85 Smlouvy brání tomu, aby právní úprava státu zakázala zprostředkovatelům pojištění převést na jejich zákazníky celou provizi nebo část provize vyplacené pojišťovnami.

Ke státnímu charakteru právní úpravy

12 Úvodem je třeba poukázat na to, že úřad pro dohled je správním orgánem, který podléhá ministerstvu (v současné době Spolkovému ministerstvu financí) a je zákonem pověřen dohlížet na činnost pojišťoven. K tomuto účelu je úřad zejména oprávněn přijímat právní opatření, jimiž se zakazuje chování, jež může ohrozit zájmy spotřebitelů. Na tomto základě přijal v roce 1934 a v roce 1982 sporná opatření.

13 Ze statutu a pravomocí úřadu je namístě vyvodit, že uvedená opatření mají státní charakter. Je tedy třeba přezkoumat, zda, jak tvrdí W. Meng, článek 85 ve spojení s čl. 3 písm. f) a čl. 5 druhým pododstavcem Smlouvy brání takové právní úpravě.

K výkladu čl. 3 písm. f), čl. 5 druhého pododstavce a článku 85 Smlouvy

14 Pokud jde o výklad čl. 3 písm. f), čl. 5 druhého pododstavce a článku 85 Smlouvy, je namístě připomenout, že článek 85 sám o sobě se týká pouze chování podniků a nevztahuje se na právní opatření přijatá členskými státy. Avšak z ustálené judikatury vyplývá, že článek 85 ve spojení s článkem 5 Smlouvy ukládá členským státům, aby nepřijímaly ani nezachovávaly v platnosti opatření, včetně opatření právní povahy, způsobilá vyloučit užitečný účinek pravidel hospodářské soutěže použitelných na podniky. To je podle téže judikatury případ, kdy členský stát buď nařídí nebo zvýhodní uzavírání kartelových dohod porušujících článek 85 nebo posiluje účinky takových kartelových dohod nebo zbaví svou vlastní právní úpravu jejího státního charakteru tím, že přenese odpovědnost za přijetí intervenčních rozhodnutí hospodářského významu na soukromé subjekty (viz rozsudek ze dne 21. září 1988, Van Eycke, 267/86, Recueil s. 4769, bod 16).

15 V tomto ohledu je třeba především konstatovat, že německá právní úprava pojišťovnictví nenařizuje ani nezvýhodňuje uzavření protiprávní kartelové dohody zprostředkovateli pojištění, neboť zákaz, který stanoví, k tomu postačuje sám o sobě.

16 Je tedy namístě ověřit, zda účinkem právní úpravy bylo posílení protisoutěžní dohody.

17 V tomto ohledu je zjevné, že této právní úpravě nepředcházela žádná dohoda v odvětvích, na něž se vztahuje, tedy v odvětvích zdravotního pojištění, pojištění odpovědnosti za škodu a pojištění právní ochrany.

18 Komise však uplatňovala, že některé podniky uzavřely dohodu směřující k zákazu převodů provizí v odvětví životního pojištění a že právní úprava tím, že vztáhla tuto dohodu na jiná odvětví, posílila její dosah.

19 Tento názor nelze potvrdit. Na právní úpravu použitelnou na určité odvětví pojištění může být pohlíženo tak, že posiluje účinky dřívější kartelové dohody, jen pokud se omezuje pouze na přejmutí prvků kartelové dohody sjednané mezi hospodářskými subjekty v tomto odvětví.

20 Konečně je třeba poukázat na to, že právní úprava sama stanoví zákaz poskytovat výhody pojistníkům a nepřenáší odpovědnost za přijetí intervenčních rozhodnutí hospodářského významu na soukromé subjekty.

21 Z předchozích úvah vyplývá, že taková právní úprava, jako je právní úprava, jež je předmětem sporu v původním řízení, nespadá do kategorie právních úprav státu, které podle judikatury Soudního dvora ohrožují užitečný účinek čl. 3 písm. f), čl. 5 druhého pododstavce a článku 85 Smlouvy.

22 Na otázku položenou vnitrostátním soudem je proto třeba dát odpověď, že čl. 3 písm. f), čl. 5 druhý pododstavec a článek 85 Smlouvy o EHS nebrání tomu, aby pokud neexistuje žádný vztah k chování podniků uvedenému v čl. 85 odst. 1 Smlouvy, právní úprava státu zakázala zprostředkovatelům pojištění převést na jejich zákazníky celé provize nebo část provizí vyplacených pojišťovnami.

Náklady řízení:

23 Výdaje vzniklé belgické, dánské, německé, řecké, španělské, francouzské, irské, italské, nizozemské a portugalské vládě a vládě Spojeného království a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

o otázce, kterou mu předložil Kammergericht Berlin usnesením ze dne 26. listopadu 1990, rozhodl takto:

Ustanovení čl. 3 písm. f), čl. 5 druhého pododstavce a článku 85 Smlouvy o EHS nebrání tomu, aby pokud neexistuje žádný vztah k chování podniků uvedenému v čl. 85 odst. 1 Smlouvy, právní úprava státu zakázala zprostředkovatelům pojištění převést na jejich zákazníky celé provize nebo část provizí vyplacených pojišťovnami.


_____________________________________________________________________________