Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61983J0014
Název:
Title:
JUDGMENT OF THE COURT OF 10 APRIL 1984. SABINE VON COLSON AND ELISABETH KAMANN GEGEN LAND NORDRHEIN-WESTFALEN. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING FROM THE ARBEITSGERICHT HAMM. EQUALITY OF TREATMENT BETWEEN MEN AND WOMEN - ACCESS TO EMPLOYMENT. CASE 14/83.
Publikace:
Publication:
REPORTS OF CASES 1984 PAGES 1891 - 1911
Předmět (klíčová slova):
Keywords
SOCIAL PROVISIONS;
Související předpisy:
Corresponding acts:
367L0207
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
    Dekker Case 177/88 Elisabeth Joahann Pacifica Dekker v Stichting Vormingscentrum voor jong Volwasenen Plus [1990] ECR I-3941
    · Johnston Case 222/84 Marguerite Johnston v Chief Constable of the Royal Ulster Constabulary [1986] ECR 1651
    · Kolpinghuis Case 80/86 Criminal proceedings against Kolpinghuis Nijmegen BV. [1987] ECR 3969
    · Marshall II Case C-271/91 M. Helen Marshall v Southampton and South West Hampshire Area Health Authority [1993] ECR I-4367
    · Beentjes Case 31/87 Gebroeders Beentjes BV v Kingdom of the Netherlands [1988] ECR 4635
    · Draempaehl Case C-180/95 Nils Draempaehl v Urania Immobilienservice [1997] ECR I-2195
    · Marleasing Case C-106/89 Marleasing v Commercial Internacional de Alimentacion SA [1990] ECR I-4135
    · Miret Case 334/92 Wagner Miret [1993] ECR I-6911
    · Emmott Case C-208/90 Theresa Emmot v Minister for Social Welfare and Attorney General [1991] ECR I-4269
Plný text:
Fulltext:
Ano

Fakta:
In 1982 two vacancies for social workers arose at Werl prison, a correctional institution which caters exclusively for male prisoners and which is administered by the Land Nordrhein-Westfalen (“Land”). Sabine von Colson and Elisabeth Kamann applied for these post, the Land, however, refused to engage them for reasons relating to their sex. The officials responsible for recruitment justified their refusal to engage by citing the problems and risks connected with the appointment of female candidates and for those reasons appointed instead male candidates who were however less well-qualified.
Thereupon Mrs von Colson and Mrs Kamann instituted proceedings against the Land at the Arbeitsgericht (Labour Court) Hamm, claiming that the Land should be ordered to offer them a contract of employment in the above-mentioned prison or, in the alternative, to pay them damages amounting to six months’ salary; in a further claim, in the alternative, Mrs von Colson demanded reimbursement of travelling expenses amounting to DM 7.20 incurred by her in pursuing her application for the post.
The Arbeitsgericht found that the plaintiffs were rejected for the posts in question because of their sex. Nevertheless, it considered that under German law it was not able to allow their claims with the exception of the alternative claim submitted by Mrs von Colson for her travelling expenses of DM 7.20. In these circumstances, the Arbeitsgericht stayed the proceedings and under Article 177 of the Treaty referred to the Court the questions (as summarized by the Court) whether Directive No 76/207/EEC Of 9 February 1976 on the implementation of the principle of equal treatment for men and women as regards access to employment, vocational training and promotion, and working conditions (OJ 1976, L 39, p. 40).
requires Member States to lay down legal consequences or specific sanctions in the event of discrimination regarding access to employment and whether individuals may, where appropriate, rely on the provisions of the directive before the national courts where the directive has not been transposed into the national legal order within the periods prescribed.


Názor soudu a komentář:
“According to the third paragraph of Article 189: ‘A directive shall be binding, as to the result to be achieved, upon each Member State to which it is addressed, but shall leave to the national authorities the choice of form and methods.’ Although that provision leaves the Member States to choose the ways and means of ensuring that the directive is implemented, that freedom does not affect the obligation imposed on all the Member States to which directive is addressed, to adopt in their national legal systems, all the measures necessary to ensure that the directive is fully effective in accordance with the objective it pursues.” (see also Emmott). Under these guidelines, the Court finds that Directive 76/207 does not prescribe a specific sanction. Article 6 of the directive merely demands that the Member States enable persons who consider themeselves wronged by discrimination “to pursue their claim by judicial process”. While the measures adopted by the national legislatures must be “sufficiently effective to achieve the objective of the directive and to ensure that those measures may in fact be relied on before the national courts” it does not prescribe that, in a case where access to a job has been denied in a discriminatory fashion, the employer must be obliged to employ the person concerned.
The directive does, however, require the Member States to adopt adequate sanctions. “[F]ull implementation of the directive (…) does entail that [the] sanction be such as to guarantee real and effective judicial protection. Moreover, it must also have a real deterrent effect on the employer. It follows that where a Member State chooses to penalize the breach of the prohibition of discrimination by award of compensation, that compensation must in any event be adequate in relation to the damage sustained.” Purely nominal damages such as - in the present case - the award of expenses incurred by the applicant in submitting the application do not adequately transform the requirements of Directive 76/207 (see also Dekker; Marshall II; Draempaehl).
Finally, the Court addresses the question of whether an individual may rely directly on the provisions of the Directive in the national courts where it has not adequately been transposed into national law, whether it, in other words, has a direct effect. The Court denies this because Directive 76/207 does not include any “unconditional and sufficiently precise obligation as regards sanctions for discrimination”, which, under the established case-law, is a precondition for the direct application of Community law. However, the Court observes that all authorities of the Member States, including the courts, are under an obligation to ensure the fulfilment of obligations arising under Community law. “It follows that, in applying the national law and in particular the provisions of a national law specifically introduced in order to implement Directive No 76/207, national courts are required to interpret their national law in the light of the wording and the purpose of the directive in order to achieve the result referred to in the third paragraph of Article 189.” “It is for the national court to interpret and apply the legislation adopted for the implementation of the directive in conformity with the requirements of Community law, in so far as it is given discretion to do so under national law” (see also Johnston; Beentjes; Marleasing; Miret).


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. ALTHOUGH THE THIRD PARAGRAPH OF ARTICLE 189 OF THE TREATY LEAVES MEMBER STATES FREE TO CHOOSE THE WAYS AND MEANS OF ENSURING THAT THE DIRECTIVE IS IMPLEMENTED, THAT FREEDOM DOES NOT AFFECT THE OBLIGATION, IMPOSED ON ALL THE MEMBER STATES TO WHICH THE DIRECTIVE IS ADDRESSED, TO ADOPT, WITHIN THE FRAMEWORK OF THEIR NATIONAL LEGAL SYSTEMS, ALL THE MEASURES NECESSARY TO ENSURE THAT THE DIRECTIVE IS FULLY EFFECTIVE, IN ACCORDANCE WITH THE OBJECTIVE WHICH IT PURSUES. THE MEMBER STATES' OBLIGATION ARISING FROM A DIRECTIVE TO ACHIEVE THE RESULT ENVISAGED BY THE DIRECTIVE AND THEIR DUTY UNDER ARTICLE 5 OF THE TREATY TO TAKE ALL APPROPRIATE MEASURES, WHETHER GENERAL OR PARTICULAR, TO ENSURE THE FULFILMENT OF THAT OBLIGATION, IS BINDING ON ALL THE AUTHORITIES OF MEMBER STATES INCLUDING, FOR MATTERS WITHIN THEIR JURISDICTION, THE COURTS. IT FOLLOWS THAT, IN APPLYING NATIONAL LAW AND IN PARTICULAR THE PROVISIONS OF A NATIONAL LAW SPECIFICALLY INTRODUCED IN ORDER TO IMPLEMENT A DIRECTIVE, THE NATIONAL COURT IS REQUIRE
D TO INTERPRET ITS NATIONAL LAW IN THE LIGHT OF THE WORDING AND THE PURPOSE OF THE DIRECTIVE IN ORDER TO ACHIEVE THE RESULT REFERRED TO IN THE THIRD PARAGRAPH OF ARTICLE 189.

2. DIRECTIVE NO 76/207/EEC DOES NOT REQUIRE DISCRIMINATION ON GROUNDS OF SEX REGARDING ACCESS TO EMPLOYMENT TO BE MADE THE SUBJECT OF A SANCTION BY WAY OF AN OBLIGATION IMPOSED ON THE EMPLOYER WHO IS THE AUTHOR OF THE DISCRIMINATION TO CONCLUDE A CONTRACT OF EMPLOYMENT WITH THE CANDIDATE DISCRIMINATED AGAINST. AS REGARDS SANCTIONS FOR ANY DISCRIMINATION WHICH MAY OCCUR, THE DIRECTIVE DOES NOT INCLUDE ANY UNCONDITIONAL AND SUFFICIENTLY PRECISE OBLIGATION WHICH, IN THE ABSENCE OF IMPLEMENTING MEASURES ADOPTED WITHIN THE PRESCRIBED TIME-LIMITS, MAY BE RELIED ON BY AN INDIVIDUAL IN ORDER TO OBTAIN SPECIFIC COMPENSATION UNDER THE DIRECTIVE, WHERE THAT IS NOT PROVIDED FOR OR PERMITTED UNDER NATIONAL LAW. ALTHOUGH DIRECTIVE NO 76/207/EEC, FOR THE PURPOSE OF IMPOSING A SANCTION FOR THE BREACH OF THE PROHIBITION OF DISCRIMINATION, LEAVES THE MEMBER STATES FREE TO CHOOSE BETWEEN THE DIFFERENT SOLUTIONS SUITABLE FOR ACHIEVING ITS OBJECTIVE, IT NEVERTHELESS REQUIRES THAT IF A MEMBER STATE CHOOSES TO PENALIZE BREACHES OF
THAT PROHIBITION BY THE AWARD OF COMPENSATION, THEN IN ORDER TO ENSURE THAT IT IS EFFECTIVE AND THAT IT HAS A DETERRENT EFFECT, THAT COMPENSATION MUST IN ANY EVENT BE ADEQUATE IN RELATION TO THE DAMAGE SUSTAINED AND MUST THEREFORE AMOUNT TO MORE THAN PURELY NOMINAL COMPENSATION SUCH AS, FOR EXAMPLE, THE REIMBURSEMENT ONLY OF THE EXPENSES INCURRED IN CONNEXION WITH THE APPLICATION. IT IS FOR THE NATIONAL COURT TO INTERPRET AND APPLY THE LEGISLATION ADOPTED FOR THE IMPLEMENTATION OF THE DIRECTIVE IN CONFORMITY WITH THE REQUIREMENTS OF COMMUNITY LAW, IN SO FAR AS IT IS GIVEN DISCRETION TO DO SO UNDER NATIONAL LAW.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA ZE DNE 10. dubna 1984 Jednací jazyk: němčina

Sabine von Colsonová a Elisabeth Kamannová vs. Land Nordrhein-Westfalen (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená Arbeitsgericht v Hammu)



“Rovné zacházení pro muže a ženy – Přístup k zaměstnání”



Věc 14/83

Shrnutí





1. Opatření orgánů – Směrnice –Provádění členskými státy – Nezbytnost zajistit účinnost směrnic – Povinnosti vnitrostátních soudů 2. Sociální politika – Pracovníci mužského pohlaví a ženského pohlaví – Přístup k zaměstnání a pracovní podmínky – Rovné zacházení – Směrnice 76/207 – Diskriminace v přístupu k zaměstnání – Žádné sankce stanovené směrnicí – Účinky – Volba sankcí členskými státy – Přiznání náhrady škody – Nezbytnost náležité náhrady škody – Povinnosti vnitrostátních soudů 1. Ačkoliv čl. 189 třetí pododstavec Smlouvy ponechává členským státům volbu forem a prostředků k zajištění provádění směrnice, tato svoboda se však nedotýká povinnosti uložené členským státům, kterým je směrnice určena, přijmout v rámci svých vnitrostátních právních řádů všechna nezbytná opatření za účelem zajištění plné účinnosti směrnice v souladu s cílem, který sleduje. 2. Směrnice 76/207 nestanoví, že diskriminace na základě pohlaví týkající se přístupu k zaměstnání musí být postihována prostřednictvím povinnosti zaměstnavatele, původce diskriminace, uzavřít s diskriminovaným uchazečem o zaměstnání pracovní smlouvu. Ve věci 14/83

žádost zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS Arbeitsgericht v Hammu o rozhodnutí o předběžné otázce ve sporu probíhajícím před uvedeným soudem mezi



Sabine von ColsonOVOU a Elisabeth KamannOVOU


a





Land Nordrhein-Westfalen

o výkladu směrnice Rady 76/207 ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a pracovní podmínky (Úř. věst. č. L 39, s. 40),



SOUDNÍ DVŮR

ve složení: J. Mertens de Wilmarse, předseda, T. Koopmans, K. Bahlmann a Y. Galmot, předsedové senátů, P. Pescatore, Meckenzie Stuart, A. O´Keeffe, G. Bosco, O. Due a U. Everling a C. Kakouris, soudci,

generální advokát: paní S. Rozčsová,

vedoucí kanceláře: M. H. A. Rühl, hlavní správce

vynáší tento



ROZSUDEK



Skutkový základ






I – Skutkový stav a řízení

V roce 1982 byla v nápravném zařízení ve Werl neobsazená dvě místa sociálních pracovníků. Dvě žalobkyně v hlavním řízení se ucházely o tato místa. Nakonec však byli přijati dva uchazeči o zaměstnání mužského pohlaví.

Žalobkyně podaly u Arbeitsgericht v Hammu žalobu na Land Nordrhein-Westfalen, který má ve správě nápravné zařízení ve Werl. Šlo o žalobu na určení, zda nebyly přijaty pouze z důvodu jejich pohlaví. Požadovaly proto, aby bylo žalovanému Land nařízeno, aby jim buď nabídl pracovní poměr v uvedeném nápravném zařízení, nebo jim místo toho nahradil škodu a úroky ve výši šestiměsíčního platu. Ve druhé vedlejší žalobě požádala žalobkyně von Colsonová o nahrazení cestovních výdajů ve výši 7,20 DM, vzniklých v souvislosti s jejím ucházením se o toto místo.

Arbeitsgericht rozhodl, že žalobkyním byla tato místa odepřena z důvodu jejich pohlaví.

Považoval nicméně za nemožné, aby na základě německého práva vyhověl jejich žádostem, s výjimkou vedlejší žaloby žalobkyně von Colsonové o nahrazení cestovních výdajů (7,20 DM).

Článek 611a BGB, který má provést směrnici Rady 76/207, stanoví že:

“1) Zaměstnavatel nesmí znevýhodňovat pracovníka z důvodu jeho pohlaví v souvislosti se smlouvou nebo opatřením, zejména během sjednávání pracovního poměru, (….)

2) Pokud nevznikl pracovní poměr z důvodu porušení zásady rovného zacházení uvedené v odstavci 1, které je přičitatelné zaměstnavateli, je zaměstnavatel odpovědný za škodu za újmu, kterou pracovník utrpěl následkem toho, že plně důvěřoval v to, že vznik pracovního poměru nebude znemožněn takovým porušením (…)”

Tudíž podle vnitrostátního soudu je jedinou sankcí za diskriminaci v souvislosti s přístupem k zaměstnání náhrada škody za to, co se nazývá “Vertrauensschaden” (ztráta důvěry), tj. výdaje skutečně vynaložené zaměstnancem v důsledku jeho důvěry ve skutečnost, že překážkou vzniku pracovního poměru nebude porušení zákazu diskriminace.

Německý zákonodárný orgán výslovně nestanoví to, co bývá označováno jako “přímý nárok”, totiž nárok na přijetí do zaměstnání v důsledku porušení zásady rovného zacházení pro obě pohlaví.

Za účelem určení právních předpisů použitelných na úrovni Společenství v případě diskriminace týkající se přístupu k zaměstnání, se vnitrostátní soud domnívá, že musí požádat Soudní dvůr o výklad některých ustanovení směrnice Rady 76/207 ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a pracovní podmínky (Úř. věst. č. L 39, s. 40).

Arbeitsgericht proto požádal Soudní dvůr o předběžné rozhodnutí o těchto otázkách:

“1) Vyplývá z ustanovení směrnice Rady ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a pracovní podmínky (76/207/EHS), že diskriminace na základě pohlaví při přístupu k zaměstnání, (neuzavření pracovní smlouvy z důvodu pohlaví uchazeče o zaměstnání/upřednostnění jiného uchazeče o zaměstnání z důvodu jeho pohlaví) musí být sankcionována prostřednictvím povinnosti zaměstnavatele, původce diskriminace, uzavřít s diskriminovaným uchazečem o zaměstnání pracovní poměr?

2) V případě kladné odpovědi na první otázku:

3) Je-li základní otázkou objektivní posouzení kvalifikace uchazeče o zaměstnání ve smyslu otázky 2 a), b) a c): 4) V případě v zásadě kladné odpovědi na první otázku: 5) V případě v zásadě záporné odpovědi na první otázku: 6) Je směrnice 76/207/EHS tak, jak je vykládána Soudním dvorem v jeho odpovědích na výše položené otázky, přímo použitelná ve Spolkové republice Německo?”

Podle vnitrostátního soudu vyplývá z ustanovení směrnice i z jejího odůvodnění, že uvedená směrnice ukládá členským státům přijmout právní ustanovení spolu s účinnými sankcemi. Podle jeho stanoviska je účinné pouze věcná náhrada škody.

Dotyčná směrnice stanoví v podstatě zásadu rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, která zahrnuje povinnost zrušit ustanovení neslučitelná s uvedenou zásadou. Článek 6 směrnice navíc zaručuje soudní ochranu práv z ní vyplývajících. Takže členské státy musí za účelem uplatňování směrnice uvést v platnost “nezbytné právní a správní předpisy”.

Usnesení o předložení předběžné otázky bylo podáno do kanceláře Soudního dvora dne 24. ledna 1983.

V souladu s článkem 20 protokolu o statutu Soudního dvora EHS byla předložena písemná vyjádření žalobců v hlavním řízení zastoupených panem Clemensem Franzenem, právním tajemníkem Deutscher Gewekschaftsbund; vlády Spolkové republiky Německo zastoupené Dr Martinem Seidelem, ministerským radou na spolkovém ministerstvu hospodářství, a prof. Dr Manfredem Zuleegem ve funkci zmocněnce; dánské vlády zastoupené panem Lauridsem Mikaelsenem, právním poradcem na dánském ministerstvu zahraničních věcí ve funkci zmocněnce; vlády Spojeného království zastoupené panem J.D. Howesem, Treasury Solicitor´s Department ve funkci zmocněnce za pomoci pana Iana Glicka, Inner Temple, Londýn; a Komise Evropských společenství, zastoupené panem Dr Manfredem Berchelem, členem právního oddělení ve funkci zmocněnce za pomoci Prof. Dr Meinharda Hilfa.


II – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru

Žalobkyně v hlavním řízení zdůrazňují, že je nedostatečné omezovat náhradu škody vzniklé v důsledku nepřijetí do zaměstnání na ztrátu důvěry (“Vertrauensschaden”). Podle směrnice Společenství je Spolková republika Německo povinna jednat za účelem provádění a dodržování předpisů Společenství. To rovněž zahrnuje přijetí vhodných opatření určených k vyloučení diskriminace v budoucnosti.

Právě proto, že čl. 611a odst. 2 BGB výslovně omezil právo na náhradu škody za diskriminaci zjištěnou v průběhu přijímacího řízení na to, co bývá obvykle označováno jako ztráta důvěry (“Vertrauensschaden”), je německému soudu znemožněno použít obecné právní předpisy (např. obecný nárok na náhradu škody podle čl. 823 odst. 2 BGB, culpa in contrahendo, atd.).

Z tohoto hlediska Arbeitsgericht správně shledal, že v praxi je právo na náhradu škody omezené na ztrátu důvěry (“Vertrauensschaden”) bezvýznamné. Může se týkat jen případného proplacení nákladů vynaložených na dostavení se k zaměstnavateli (v daném případě 7,20 DM pro žalobkyni von Colsonovou).

Tento nesoulad vyvolal ve Spolkovém Německu silnou kritiku. V úřední zprávě německá spolková vláda sama prohlásila, že je velmi rozšířený názor, že systém náhrady škody podle čl. 611a odst. 2 BGB je nedostatečný a že žaloby jsou podávány jen velmi zřídka.

Je tedy třeba mít za to, že čl. 611a odst. 2 nemusí být brán v úvahu, pokud právo na náhradu škody, v případě určité diskriminace při přijímacím řízení, je omezeno pouze na ztrátu důvěry (“Vertrauensschaden”). Zaměstnavatel je tedy povinen s diskriminovaným uchazečem o zaměstnání uzavřít pracovní poměr.

S ohledem na předpisy německého práva týkající se odůvodnění žádosti a důkazní povinnosti (které ukládají za určitých okolností důkazní povinnost žalovanému), není naprosto nutné odpovídat na otázky č. 2 a 3 v příkazu o postoupení věci.

Pokud jde o čtvrtou otázku, žalobkyně se domnívají, že je ve shodě s vnitrostátním občanským právem procesním, aby bylo v určitých případech stejné místo poskytnuto jako náhrada škody oběma žalobkyním. Pokud zaměstnavatel není schopen prokázat, že se nedopustil diskriminace, vystavuje se nebezpečí mnohonásobného uplatňování nároku. Není tudíž nezbytné z důvodu uplatnění německého práva, odpovídat ani na uvedenou otázku.

Konečně, žalobkyně se domnívají, že i kdyby, navzdory veškerému očekávání, směrnice s ohledem na vnitrostátní právo nezahrnovala žádný nárok na přijetí do zaměstnání, smysl a cíl směrnice vyžadují alespoň, aby zaměstnavatel byl v případě zjištěné diskriminace povinen poskytnout peněžitou náhradu.

Pokud jde o otázku přímé použitelnosti směrnice, žalobkyně by si přály, aby Soudní dvůr odpověděl v souladu se stávající judikaturou.

Vláda Německé spolkové republiky zdůrazňuje, že návrh zákona byl Komisi oznámen před přijetím zákona a že ta nevznesla žádné námitky vůči důsledkům v něm stanoveným pro případ diskriminace týkající se přístupu k zaměstnání. Ani ve svém odůvodněném stanovisku ze dne 29. října 1982 Komise nenavrhla, že v tomto ohledu zákon představuje porušení směrnice 76/207/EHS. Nové právní předpisy jdou ostatně dále než předcházející právní předpisy, a to zejména proto, že napříště stanoví, že všichni možní i skuteční zaměstnavatelé jsou jí vázáni.

Spolková vláda si je sice vědoma nezbytnosti účinného provedení směrnice, ale trvá na tom, že každý členský stát má prostor k vlastnímu uvážení právních důsledků, které musí vyplývat z porušení zásady rovného zacházení (čl. 189 třetí pododstavec Smlouvy o EHS).

Vyloučení nároku na přijetí do zaměstnání, se nachází, pokud jde o formu a prostředky, jež směrnice každému členskému státu povoluje, v mezích prostoru pro volné uvážení. Právo Společenství nevyžaduje, aby zájmy diskriminovaného uchazeče o zaměstnání byly jednostranně stavěny do popředí, neboť jinak by ustanovení čl. 2 odst. 4 směrnice 76/207, které členským státům povoluje, aby přijaly opatření na podporu rovnosti příležitostí pro muže a ženy, nebylo nezbytné.

Přijetí osoby, které dal zaměstnavatel přednost, nemůže být zrušeno, aniž by byly zklamána oprávněná očekávání uvedeného pracovníka. Naproti tomu vytvoření jiného místa nebo dokonce více míst se ocitá mimo zákaz diskriminujícího zacházení a představuje kladné opatření, které nemůže být uloženo případnému zaměstnavateli. Konečně, i když se diskriminace objeví ještě dříve, než je místo obsazeno, není možné nutit zaměstnavatele, aby někoho zaměstnal.

Spolková vláda proto navrhuje, aby na první otázku vnitrostátního soudce byla dána záporná odpověď. Odpovědi na otázky č. 2 až 4 se tak stanou zbytečné.

Pokud jde o otázku č. 5, spolková vláda zdůrazňuje, že pokud se Soudní dvůr domnívá, že jsou pro účinnější prosazování zásady rovného zacházení nezbytné významnější právní důsledky, je nutné nejprve požadovat na vnitrostátních soudech, aby vyčerpaly možnosti stanovené vnitrostátními právními řády. Podle jejího názoru mohou německé soudy vypracovat v obecném rámci soukromého práva vhodná řešení splňující jak zásadu rovného zacházení, tak zájmy všech stran.

Mezi účinnými opatřeními za účelem prosazování zásady rovného zacházení stanoví německý občanský zákoník nároky na náhradu škody.

Právní důsledky diskriminace musí být přiměřené. Za účelem prosazování zásady rovného zacházení tak postačuje znatelný právní důsledek. Navíc nárok na náhradu škody by měl existovat pouze tehdy, je-li diskriminovaný uchazeč o zaměstnání pro výkon uvedeného zaměstnání kvalifikovanější než ostatní, ale nikoli, pokud jsou všichni stejně kvalifikovaní.

Pokud jde o otázku č. 6, spolková vláda se domnívá, že směrnice 76/207 vytváří ve vnitrostátním rámci právní účinky, jejichž dosah vyplývá ze stávající judikatury Soudního dvora.

Dánská vláda se domnívá, že směrnice v žádné své části členským státům nestanoví povinnost zavést sankce určitého druhu. Srovnání se směrnicí Rady 75/117 ze dne 10. února 1975 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se provádění zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy ukazuje, že tato posledně uvedená směrnice stanoví výslovně sankce v případě porušení zásady stejné odměny. Zákonodárný orgán Společenství tedy záměrně ponechal tuto otázku, pokud jde o směrnici týkající se zásady rovného zacházení, otevřenou.

Dánská vláda mimo to poznamenává, že i ve směrnici o zásadě stejné odměny ponechala Rada na členských státech volbu vhodných opatření “v souladu s jejich vnitrostátními podmínkami a právními řády”, což navíc podporuje myšlenku, že ze směrnice o rovném zacházení nelze odvodit pravidla týkající se povinnosti stanovit specifické sankce.

Volba vhodných sankcí tudíž přísluší členským státům, s výhradou omezení odvozených z článků 5 a 189 Smlouvy. Jinak je vhodné, aby členské státy postihovaly porušení takových předpisů stejným způsobem, jakým postihují v rámci svých právních řádů obdobná porušení vnitrostátních předpisů v příbuzných oblastech, které se neřídí právem Společenství.

Srovnání s úmluvou č. 158 Mezinárodní organizace práce o skončení pracovního poměru z podnětu zaměstnavatele, přijatou v roce 1982 ukazuje, že v mezinárodním měřítku se připouští, že ani v případě propouštění nedozrál ještě čas pro zavedení povinnosti zaměstnavatele (znovu)zaměstnat propuštěného zaměstnance.

Vláda Spojeného království zastává shodné stanovisko, že přísluší členským státům, aby zvolily a zavedly opatření, která považují za vhodná k zajištění plnění povinností vyplývajících pro ně ze směrnice, a že Spolková republika Německo tak učinila.

Článek 6 směrnice neříká nic o opatřeních, která mají členské státy přijmout. Spojené království proto považuje tvrzení, podle něhož existuje mlčky předpokládaná a výlučná povinnost, za překvapivé.

Otázky předložené ze strany Arbeitsgericht a jejich poznámky ukazují v podstatě a jasně značnou obtíž, s níž by se Soudní dvůr setkal, kdyby se pokusil vyvíjet zákonodárnou činnost v této oblasti za členské státy.

Pokud jde o otázku použitelnosti směrnice, vláda Spojeného království zdůrazňuje, že směrnice, která nebyla provedena, nemůže ukládat povinnosti jednotlivcům, kterým není určena. Spojené království soudí, že směrnice se nedotýká Land Nordhrein-Westfalen.

I kdyby měl být v daném případě Land pokládán za Spolkovou republiku, přímý účinek by se mohl týkat pouze členského státu jakožto státu, a nikoli členského státu jakožto zaměstnavatele. Po této stránce je jeho situace ve skutečnosti obdobná jako situace jednotlivce. Osoby, které jsou nebo si přejí být zaměstnávány členským státem, se nesmějí nacházet ve výhodnějším postavení než osoby, které jsou nebo si přejí být zaměstnávány jiným jednotlivcem (rozsudek ze dne 12. 12. 1974, Walrave a Koch, věc 36/74 Sbírka 1974, s. 1405, body 19 až 25 rozhodnutí).

Kromě toho, kdyby směrnice mlčky vyžadovala na vnitrostátních soudech, aby nařizovaly zaměstnavatelům přijmout uchazeče o zaměstnání, kteří byli diskriminováni, tato mlčky předpokládaná povinnost by neměla přímý účinek, neboť by nebyl ani jasný, ani jednoznačný a jeho plnění by záviselo na doplňujících opatřeních přijatých vnitrostátními orgány. Obdobně ani článek 6 nemůže mít přímý účinek, protože členským státům výslovně nařizuje, aby zavedly blíže neurčená opatření.

Komise nejprve široce přezkoumává příslušná ustanovení jak na úrovni Společenství, tak na úrovni Německa, nepřeje si však, pokud to není nutné, otevírat otázku, do jaké míry může německé právo v tomto případě přispět k úspěchu žaloby žalobkyní.

Komise se domnívá, že není možné odvodit ze směrnice 76/207 nárok na zaměstnání. To vyplývá nejprve ze znění směrnice, která nestanoví takovou sankci. Zvláště článek 6 podle svého znění stanoví pouze formální právní prostředek, aniž by poskytl hmotné právo.

Pozadí směrnice navíc není přesvědčivé. Ani odůvodnění návrhu směrnice, ani jednání Evropského parlamentu, ani jednání Hospodářského a sociálního výboru nepřezkoumaly podrobně možné sankce.

Reakce členských států odhalují v rámci prováděcích právních předpisů širokou škálu různých sankcí. Pouze v italském právu bylo zjištěno, že soudy jsou “oprávněny nařídit skončení nebo zrušení diskriminace během přijímání do zaměstnání”. Uvedený přístup je vykládán existencí souběžné zásady smluvní svobody zaměstnavatele.

Je tedy v souladu s cílem směrnice 76/207, že tato směrnice ponechává na členských státech volbu a stanovení sankcí (čl. 189 třetí pododstavec Smlouvy o EHS). Tato zásada se však uplatňuje pouze v souvislosti s obecnou zásadou, která tvoří základ každé směrnice a podle které musí být provádění, co se týče výsledku, účinné.

Pokud je na otázku č. 1 zjevně nutné odpovědět záporně, není nezbytné, dokonce ani z podpůrného důvodu, zaujmout stanovisko vůči otázkám č. 2 až 4.

Pokud jde o otázku č. 5, zakládá se na uznání neúčinnosti německého předpisu, podle kterého se poskytuje pouze náhrada za “ztrátu důvěry” (“Vertrauensschaden”) a jejím cílem je dosáhnout toho, aby Soudní dvůr uznal případnou existenci mlčky předpokládaného nároku na peněžitou náhradu škody, pokud jde o platný věcný nárok.

V tomto směru Komise uznává, že jak znění tak i pozadí směrnice neposkytuje přesné důvody argumentace a že všechny členské státy nestanovily občanskoprávní sankce v podobě nároku na náhradu škody.

Čl. 3 odst. 1 směrnice obsahuje velmi jasnou základní povinnost: ve vztahu k přístupu k zaměstnání není povolena žádná diskriminace na základě pohlaví. Z článku 6 směrnice naproti tomu vyplývá, že v uvedeném rozsahu je třeba přiznat osobě hledající zaměstnání nárok odpovídající výše uvedené povinnosti v případě, že je “poškozena” porušením této povinnosti ze strany zaměstnavatele. Pro tento případ předpokládá článek 6 existenci “nároků”, jichž se může dotyčná osoba domáhat soudní cestou. Je pravda, že ani článek 6, ani žádné jiné ustanovení směrnice nestanovuje, jakého druhu mají být tyto “nároky”, aby byly splněny požadavky práva Společenství. Nicméně nároky přiznané diskriminovaným uchazečům o zaměstnání, musí být takové, aby ukazovaly na účinné provádění cílů směrnice. To znamená, že právní důsledky porušení zásady rovného zacházení nesmí být v žádném případě tak směšné, aby je zaměstnavatel mohl bez dalšího opomíjet při rozhodování o přijetí nebo odmítnutí uchazeče o zaměstnání.

Zásada účinného provádění směrnice vyžaduje, aby nároky byly takové, aby pro uchazeče o zaměstnání, jehož práva byla porušena, představovaly přiměřenou náhradu škody a pro zaměstnavatele prostředek nátlaku, který je třeba brát vážně a který nabádá k dodržování zásady rovného zacházení. Vnitrostátní právní předpisy, které omezují nárok na náhradu škody uchazeče o zaměstnání, jehož právo na rovné zacházení bylo porušeno, na náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s jeho ucházením se o zaměstnání, nejsou v souladu s požadavky práva Společenství, které má za cíl účinné provádění cílů směrnice.

Pokud jde o otázku č. 6, problém “přímé použitelnosti” směrnice 76/207 zde nevyvstává, protože z této směrnice nemůže být odvozena žádná sankce. Pokud Soudní dvůr přesto spatřuje v nepoužitelnosti omezení náhrady škody zahrnutého v čl. 611a odst. 2 BGB prostředek jak žalobkyním přiznat právo na širší obecnou náhradu škody, vyplynou z toho, pokud jde o otázky přímé použitelnosti směrnice, další problémy.

Zatímco za určitých okolností by směrnice mohla mít vůči členskému státu nebo vůči jeho orgánům vertikální účinek, je vyloučeno, s výjimkou výjimečných případů, přiznat jí takový účinek v horizontálních vztazích mezi osobami v rámci soukromého práva.

V projednávaném případě žalobkyně podaly žalobu proti Land Nordrhein-Westfalen, která je součástí státní moci. Právo Společenství uznává zásadu jednoty státní moci. Do jisté míry je každému členskému státu dovoleno, aby stanovil, jak a prostřednictvím jakých subjektů zamýšlí splnit povinnosti vyplývající pro něj z práva Společenství.

Jistě, podle uvedeného názoru směrnice pohlíží na soukromoprávní pracovní poměry uzavřené mezi jednotlivci odlišně, než na pracovní poměry uzavřené mezi Land a žalobkyněmi jakožto soukromými osobami. Diskriminace, která je toho následkem, se však, v rámci tohoto případu, vysvětluje na základě skutečnosti, že státní orgány jsou zvláště odpovědné za dodržování základních práv. Zvláštní požadavek uložený veřejnoprávnímu zaměstnavateli je tedy objektivně podložen. Ve vnitrostátním právu je toto rozlišení vyjádřeno v obecném odmítnutí uznávat zásadu “účinku základních práv vzhledem ke třetím stranám” (“Drittwirkung”) ve vztazích mezi jednotlivci.


III – Otázky položené německé vládě

Německá vláda byla vyzvána, aby písemně odpověděla na otázku, do jaké míry může být přijetí článku 611a BGB pokládáno za opatření, které omezilo nárok na náhradu škody pro ženy, které se staly předmětem diskriminace v přístupu k zaměstnání, když vyloučilo uplatňování obecných ustanovení občanského práva týkajících se náhrady škody a když omezilo jejich nárok na náhradu škody pouze na částku náležející, pokud jde o ztrátu důvěry (“Vertrauensschaden”).

Německá vláda odpověděla, že uvedený článek neomezil právo na náhradu škody a nevyloučil uplatňování obecných ustanovení týkajících se náhrady škody. Naopak společně s čl. 823 odst. 2 BGB vytvořil specifické možnosti pro získání náhrady škody.


IV – Ústní řízení

Na jednání dne 13. prosince 1983 byla vyslechnuta ústní vyjádření žalobců v hlavním řízení zastoupených panem Clemensem Franzenem, zmocněncem, žalovaného zastoupeného panem Siefkem, Regierungsdirektor, zmocněncem, německé vlády zastoupené panem Dr Martinem Seidelem a Prof. Dr. Manfredem Zuleegem, zmocněnci, a Komise zastoupené panem Dr Manfredem Beschelem, zmocněncem, za pomoci Prof. Dr Meinharda Hilfa a účastníci odpověděli na otázky položené Soudním dvorem.

Generální advokát předložil své stanovisko na jednání dne 31. ledna 1984.



Rozhodnutí




1 Usnesením ze dne 6. prosince 1982 došlým Soudnímu dvoru dne 24. ledna 1983 položil Arbeitsgericht v Hammu v souladu s článkem 177 Smlouvy o EHS Soudnímu dvoru několik předběžných otázek týkajících se výkladu směrnice Rady 76/207/EHS ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a pracovní podmínky (Úř. věst. č. L 39, s. 40).

2 Tyto otázky vyvstaly v rámci sporu dvou diplomovaných sociálních pracovnic Sabine von Colsonové a Elisabeth Kamannové proti Land Nordhrein-Westfalen. Z odůvodnění usnesení o předložení předběžné otázky vyplývá, že nápravné zařízení ve Werl, určené pro vězně mužského pohlaví a ve správě Land Nordhrein-Westfalen, odmítlo přijmout žalobkyně v hlavním řízení do pracovního poměru z důvodů souvisejících s jejich pohlavím. Úředníci pověření náborem pracovníků zdůvodňovali své odmítnutí přijmout žalobkyně do pracovního poměru tvrzením o problémech a nebezpečích spjatých se zaměstnáním uchazečů ženského pohlaví v ústavech tohoto druhu, a proto dali přednost uchazečům mužského pohlaví, přestože jejich kvalifikace byla nižší.

3 Vnitrostátní soud poté, co shledal, že jde o diskriminaci, usoudil, že jedinou sankcí za diskriminaci při přijímání do zaměstnání, je podle německého práva náhrada za ztrátu důvěry (“Vertrauensschaden”), to jest za újmu, kterou diskriminovaní uchazeči o zaměstnání utrpěli v důsledku jejich důvěry, že ke vzniku pracovního poměru dojde bez jakékoli diskriminace. Taková náhrada škody je stanovena v čl. 611a odst. 2 BGB.

4 Podle uvedeného ustanovení je zaměstnavatel v případě diskriminace v přístupu k zaměstnání odpovědný “za náhradu škod za újmu, kterou pracovník utrpěl následkem toho, že choval plnou důvěru v to, že podobné porušení (zásady rovného zacházení) nebude na překážku vzniku pracovního poměru”. Uvedené ustanovení má za cíl provést směrnici Rady 76/207.

5 Proto se vnitrostátní soud domníval, že podle německého práva může nařídit pouze náhradu cestovních výdajů vynaložených žalobkyní von Colsonovou v souvislosti s jejím ucházením se o místo (7,20 DM) a je nucen žalobkyním zamítnout ostatní body jejich žaloby.

6 Nicméně za účelem určení právních předpisů použitelných na úrovni Společenství v případě diskriminace týkající se přístupu k zaměstnání položil vnitrostátní soud Soudnímu dvoru tyto otázky:

7 Tyto otázky usilují zejména o to zjistit, zda směrnice 76/207 členským státům ukládá, aby v případě diskriminace týkající se přístupu k zaměstnání (otázky č. 1 až 5) stanovily právní důsledky nebo zvláštní sankce a zda jednotlivci mohou popřípadě před vnitrostátní soudem odvolávat na ustanovení směrnice, která nebyla transponována do vnitrostátního právního řádu ve stanovené lhůtě (otázka č. 6). 8 Ve své první otázce se vnitrostátní soud v podstatě ptá, zda směrnice 76/207 ukládá, že diskriminace na základě pohlaví během přístupu k zaměstnání musí být sankcionována prostřednictvím povinnosti zaměstnavatele, původce diskriminace, uzavřít s diskriminovaným uchazečem o zaměstnání pracovní poměr.

9 Podle názoru vnitrostátního soudu vyplývá z odůvodnění i samotného znění směrnice, že směrnice ukládá členským státům přijmout právní předpisy, které stanoví účinné sankce, avšak podle jeho názoru je účinná pouze věcná náhrada škody vedoucí k přijetí diskriminovaných osob do pracovního poměru.

10 Podle žalobkyní v hlavním řízení čl. 611a odst. 2 BGB tím, že omezuje nárok na náhradu škody pouze na ztrátu důvěry (“Vertrauensschaden”), vylučuje možnosti náhrady škody vyplývající z obecné právní úpravy. Směrnice 76/207 ukládá členským státům povinnost, aby zavedly vhodná opatření za účelem zamezení diskriminace v budoucnu. Je tedy nutné se přinejmenším domnívat, že čl. 611a odst. 2 nesmí být brán v úvahu. V důsledku toho by zaměstnavatel byl povinen uzavřít pracovní poměr s diskriminovaným uchazečem o zaměstnání.

11 Vláda Spolkové republiky Německo si je sice vědoma nezbytnosti účinné transpozice směrnice, ale trvá na tom, že každý členský stát má podle článku 189 Smlouvy o EHS prostor k vlastnímu uvážení právních důsledků, které musí vyplývat z porušení zásady rovného zacházení. Německá vláda mimo to zdůrazňuje, že německým soudům byla nabídnuta možnost, aby vypracovaly na základě vnitrostátního soukromého práva a v souladu s obsahem směrnice přiměřená řešení splňující jak zásadu rovného zacházení, tak zájmy všech stran. Podle jejího názoru totiž postačuje k prosazování zásady rovného zacházení citelný právní důsledek, a ten smí následovat jen tehdy, je-li diskriminovaný uchazeč o zaměstnání pro výkon dotyčného zaměstnání kvalifikovanější než ostatní, ale ne, jsou-li uchazeči o zaměstnání stejně kvalifikovaní.

12 Dánská vláda se domnívá, že směrnice záměrně ponechala na členských státech, aby zvolily sankce v souladu se svými vnitrostátními podmínkami a právními řády. Je vhodné, aby členské státy postihovaly porušení zásady rovného zacházení stejným způsobem, jakým postihují obdobná porušení vnitrostátních předpisů v příbuzných oblastech, které neupravuje právo Společenství.

13 Vláda Spojeného království zastává shodné stanovisko, že členským státům přísluší, aby zvolily opatření, která považují za schopná zajistit plnění povinností, které pro ně vyplývají ze směrnice. Směrnice neříká nic o opatřeních, která musí členské státy přijmout, a otázky předložené Soudnímu dvoru samy jasně poukazují na obtíže při stanovování vhodných opatření.

14 Komise evropských společenství se domnívá, že i když směrnice ponechává na členských státech volbu a stanovení sankcí, transpozice této směrnice musí být i přesto, pokud jde o její výsledek, účinná. Zásada účinné transpozice směrnice vyžaduje, aby sankce byly takové, aby pro diskriminované uchazeče o zaměstnání představovaly přiměřenou náhradu škody a pro zaměstnavatele prostředek nátlaku, který je třeba brát vážně a který podněcuje k dodržování rovného zacházení. Vnitrostátní úprava, která stanoví náhradu škody pouze za ztrátu důvěry (“Vetrauensschaden”), dostatečně nezaručuje dodržování této zásady.

15 Podle čl. 189 třetího pododstavce “Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům.” Ačkoliv uvedené ustanovení vyhrazuje členským státům svobodu zvolit si způsoby i prostředky určené k zajištění provádění směrnice, tato svoboda se však nedotýká povinnosti uložené všem členským státům, jimž je směrnice určena, přijmout v rámci svých vnitrostátních právních řádů všechna nezbytná opatření k zajištění plné účinnosti směrnice v souladu s cílem, který sleduje.

16 Je tedy nezbytné přezkoumat směrnici 76/207 za účelem určení, zda směrnice členským státům ukládá stanovit určené právní důsledky nebo sankce v případě porušení zásady rovného zacházení v přístupu k zaměstnání.

17 Tato směrnice má za cíl zavést v členských státech zásadu rovného zacházení pro muže a ženy, a to zejména tak, že zajistí pracovníkům jednoho i druhého pohlaví skutečnou rovnost příležitostí v přístupu k zaměstnání. Za tímto účelem definuje článek 2 zásadu rovného zacházení a její meze, zatímco čl. 3 odst. 1 stanoví její oblast působnosti, pokud jde právě o přístup k zaměstnání. Čl. 3 odst. 2 písm. a) stanoví, že členské státy přijmou opatření nezbytná k tomu, aby byla zrušeny právní a správní předpisy odporující zásadě rovného zacházení.

18 Článek 6 ukládá členským státům povinnost zavést do svých vnitrostátních právních řádů opatření nezbytná k tomu, aby bylo každé osobě, která se cítí poškozena diskriminací, umožněno “domáhat se svých práv soudní cestou”. Z tohoto ustanovení vyplývá, že členské státy jsou povinny přijmout opatření dostatečně účinná pro dosažení cíle směrnice a k zajištění, aby se uvedených opatření mohly účinně dovolávat dotyčné osoby před vnitrostátními soudy. Taková opatření mohou například zahrnovat ustanovení vyžadující po zaměstnavateli, aby přijal do pracovního poměru diskriminovaného uchazeče o zaměstnání, nebo zajištující přiměřenou peněžitou náhradu škody, posílenou v případě potřeby o systém pokut. Je však třeba poznamenat, že směrnice neukládá určitou sankci, ale ponechává členským státům svobodu volby mezi různými řešeními vhodnými k uskutečnění jejího cíle.

19 Proto je třeba na první otázku odpovědět, že směrnice 76/207 nestanoví, že diskriminace na základě pohlaví během přístupu k zaměstnání musí být sankcionována povinností zaměstnavatele, původce diskriminace, uzavřít s diskriminovaným uchazečem o zaměstnání pracovní poměr.

20 Protože otázky č. 2 až 4 byly položeny pouze pro případ, kdy je zaměstnavatel povinen diskriminovaného uchazeče o zaměstnání přijmout do pracovního poměru, není dále třeba na ně odpovídat. 21 V páté otázce se vnitrostátní soud v podstatě ptá Soudního dvora na to, zda je možné v případě diskriminace vyvodit ze směrnice jinou sankci než nárok na uzavření pracovní poměru. Šestá otázka má za cíl zjistit, zda se mohou směrnice, je-li správně vyložena, dovolávat poškozené osoby před vnitrostátními soudy.

22 V tomto ohledu je případné poznamenat, že skutečná rovnost příležitostí nemůže být zavedena bez vhodného systému sankcí. Takový důsledek vyplývá nejen ze samotného cíle směrnice, ale zejména z jejího článku 6, který tím, že dává uchazečům o zaměstnání, kteří se stali předmětem diskriminace, právo obrátit se na soud, uznává,že tito uchazeči o zaměstnání mají práva, kterých se lze dovolávat před soudy.

23 Ačkoliv, jak bylo zjištěno v odpovědi na první otázku, úplné provedení směrnice nevyžaduje přesnou formu sankce v případě porušení zákazu diskriminace, předpokládá však, že uvedená sankce musí být taková, aby zajistila skutečnou a účinnou právní ochranu. Musí tedy mít na zaměstnavatele skutečný odstrašující účinek. Z uvedeného vyplývá, že pokud se členský stát rozhodne postihovat porušení zákazu diskriminace poskytnutím náhrady škody, musí být tato náhrada škody v každém případě přiměřená vzniklé újmě.

24 V důsledku toho se jeví, že vnitrostátní právní předpisy, které omezují nároky na náhradu škody osob, které se staly předmětem diskriminace v souvislosti s přístupem k zaměstnání, na čistě symbolickou náhradu, jakou je například náhrada případných nákladů vzniklých ve spojitosti s jejich ucházením se o místo, nejsou v souladu s požadavky účinné transpozice směrnice.

25 Povaha sankcí stanovených Spolkovou republikou Německo v případě diskriminace v přístupu k zaměstnání, a zejména otázka, zda pravidlo v čl. 611a odst. 2 BGB vylučuje možnosti náhrady škody na základě obecné právní úpravy, byly před Soudním dvorem dlouze projednávány. Vláda Spolkové republiky Německo v průběhu ústního řízení zdůraznila, že uvedené ustanovení nutně nevylučuje použití obecné právní úpravy ohledně náhrady škody. Přísluší pouze vnitrostátnímu soudu, aby rozhodl v tomto bodě výkladu týkajícího se jeho vnitrostátního práva.

26 Je však třeba uvést, že ze směrnice vyplývající povinnost členských států dosáhnout výsledku stanoveného touto směrnicí a jejich povinnost na základě článku 5 Smlouvy přijmout veškerá obecná nebo zvláštní opatření k zajištění plnění uvedené povinnosti, se týká všech orgánů členských států včetně soudů v rámci jejich pravomocí. Z toho vyplývá, že při uplatňování vnitrostátního práva, a zejména ustanovení vnitrostátního právního předpisu zavedeného zvláště za účelem provádění směrnice, je vnitrostátní soud povinen vykládat své vnitrostátní právo s ohledem na znění a cíl směrnice za účelem dosažení výsledku uvedeného v čl. 189 třetím pododstavci.

27 Naproti tomu, jak vyplývá z výše uvedených úvah, směrnice neobsahuje, pokud jde o sankce za případnou diskriminaci, žádnou bezpodmínečnou a dostatečně přesnou povinnost, na kterou se v případě nedostatku prováděcích opatření přijatých ve lhůtě může jednotlivec odvolat, aby získal náhradu škody podle směrnice, pokud takový důsledek není stanoven nebo povolen vnitrostátními právními předpisy.

28 Je však třeba vnitrostátní soud upozornit, že ačkoli směrnice 76/207 ponechává členským státům, pro účely uložení sankce za porušení zákazu diskriminace, svobodu zvolit si mezi různými řešeními vhodnými k dosažení jejího cíle, předpokládá však, že pokud se členský stát rozhodne sankcionovat porušení dotyčného zákazu přiznáním náhrady škody, musí být tato náhrada škody, aby byla zajištěna účinnost a odstrašující účinek, v každém případě přiměřená utrpěným škodám a musí být tedy vyšší než čistě symbolická náhrada škody, jakou je například náhrada pouze výdajů vzniklých v souvislosti s ucházením se o zaměstnání. Vnitrostátnímu soudu přísluší vykládat a uplatňovat právní předpisy přijaté za účelem provádění směrnice v souladu s požadavky Společenství, v míře, v jaké mu vnitrostátní právo poskytuje prostor k vlastnímu uvážení.

29 Výdaje vzniklé vládám Spolkové republiky Německo, Dánska a Spojeného království a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky hlavního řízení, povahu mezitímního řízení ve sporu probíhajícím před vnitrostátním soudem, k rozhodnutí o nákladech řízení je příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů



SOUDNÍ DVŮR

o otázkách, které mu předložil Arbeitsgericht v Hammu usnesením ze dne 6. prosince 1982, rozhodl takto:

1) Směrnice 76/207 nevyžaduje, aby diskriminace na základě pohlaví ohledně přístupu k zaměstnání byla sankcionována prostřednictvím povinnosti zaměstnavatele, původce diskriminace, uzavřít s diskriminovaným uchazečem o zaměstnání pracovní poměr.

2) Směrnice neobsahuje, pokud jde o sankce za případnou diskriminaci, žádnou bezpodmínečnou a dostatečně přesnou povinnost, na kterou se v případě nedostatku prováděcích opatření přijatých ve lhůtě může jednotlivec odvolat, aby získal náhradu škody podle směrnice, pokud takový důsledek není stanoven nebo povolen vnitrostátními právními předpisy.

3) Ačkoliv směrnice 76/207/EHS ponechává členským státům, pro účely ukládání sankce za porušení zákazu diskriminace, svobodu zvolit si mezi různými řešeními vhodnými k dosažení jejího cíle, předpokládá však, že pokud se členský stát rozhodne sankcionovat porušení dotyčného zákazu přiznáním náhrady škody, musí být tato náhrada, aby byla zajištěna účinnost a odstrašující účinek, v každém případě přiměřená utrpěným škodám a musí být tedy vyšší než čistě symbolická náhrada, jakou je například nahrazení výdajů vzniklých v souvislosti s ucházením se o zaměstnání. Vnitrostátnímu soudu přísluší vykládat a uplatňovat právní předpisy přijaté za účelem provádění směrnice v souladu s požadavky práva Společenství, v míře, ve které mu vnitrostátní právo poskytuje prostor k vlastnímu uvážení.
Mertens de Wilmars
Koopmans
Bahlmann
Galmot
Pescatore
Mackenzie StuartO´Keeffe
Bosco
Due
EverlingKakouris


Vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 10. dubna 1984.
Vedoucí kanceláře
Předseda soudu
P. Heim
J. Mertens de Wilmars

stanovisko generálního advokáta PANÍ SIMONE ROZČSOVÉ, ZE DNE 31. ledna 1984






Pane předsedo soudu,

pánové soudci,

Otázky, s nimiž se na vás obrátil Arbeitsgericht (pracovní soud) v Hammu (věc 14/83) a Arbeitsgericht (pracovní soud) v Hamburku (věc 79/83), poukazují na problém právních důsledků, které musí vnitrostátní právo spojovat s porušením zásady rovného zacházení pro muže a ženy, zejména pokud jde o přístup k zaměstnání, jak ji zavedla směrnice Rady 76/207 ze dne 9. února 1976 Úř. věst. L 39, 14. 2. 1976, s. 40. Oba soudy nepochybují, že žalobkyně byly obětí diskriminace na základě pohlaví, přičemž okolnosti obou projednávaných případů mohou být shrnuty takto:

– ve věci 14/83 byly Sabine von Colsonová a Elisabeth Kamannová uchazečkami o dvě volná místa sociálních pracovnic v nápravném zařízení v Severním Porýní-Westfálsku. Přestože byly radou sociálních pracovníků zařazeny na přední místo, byly odpovědnou správou odsunuty a přednost dostali dva uchazeči o zaměstnání mužského pohlaví; podle pracovního soudu v Hammu postoj příslušné správy jednoznačně odhalil, že obě uchazečky o zaměstnání byly diskriminovány z důvodu jejich pohlaví;
– ke stejnému závěru dospěl i pracovní soud v Hamburku v rámci řízení zahájeného na podnět Dorit Harzové: podnik Deutsche Tradax GmbH uvedenou osobu z důvodu, že je žena, odmítl přijmout na místo, o které žádala, kvůli zvláštní povaze dotyčného místa.

Porušení zásady rovného zacházení, pokud jde o přístup k zaměstnání, se zdá být průkazné: pochybnosti německých soudů se týkají druhu náhrady přiznané obětem podle čl. 611a odst. 2 Bürgerliches Gesetzbuch (BGB – německý občanský zákoník). Tento článek byl do občanského zákoníku doplněn zákonem ze dne 13. srpna 1980 provádějícím pracovní právní předpisy Evropského společenství (Bundesgesetzblatt 1980 I, s. 1308). Čl. 611a odst. 1 stanoví zásada zákazu veškeré diskriminace na základě pohlaví, zejména během vzniku pracovního poměru. Čl. 611a odst. 2 uvádí, že:

“nevznikne-li pracovní poměr z důvodu porušení zásady rovného zacházení uvedené v odst. 1, které je přičitatelné zaměstnavateli, zaměstnavatel je odpovědný za náhradu škody za újmu, kterou pracovník utrpěl následkem toho, že plně důvěřoval v to, že vznik pracovního poměru nebude znemožněn takovým porušením.”

Podle německého práva tedy uchazeč o zaměstnání odmítnutý z důvodu jeho pohlaví má nárok na náhradu škody za újmu, kterou utrpěl následkem toho, že byla zklamána jeho důvěra, že zaměstnavatel dodrží zákaz diskriminace na základě pohlaví. Není mu však přiznán žádný nárok na přijetí do zaměstnání: je nahrazena pouze “ztráta důvěry” (“Vertrauensschaden”). Tudíž náhrada škod, která je mu na základě toho přiznána, pokrývá pouze výdaje spojené s ucházením se o zaměstnání (poštovní známka, obálka, cestovní výdaje, náklady na sepsání životopisu), které se obvykle rovnají částce několika DM. Soudy pokládající otázky mají pochybnosti, zda je tato slabá náhrada v souladu se směrnicí Společenství 76/207. Jejich předběžné otázky, mající obdobné znění, mohou být shrnuty takto:

1. Porušení zásady rovného zacházení pro pracovníky ženského a mužského pohlaví, pokud jde o přístup k zaměstnání, kterou stanoví směrnice 76/207,

2. Je směrnice 76/207, a zvláště články 1 až 3, přímo použitelná (věc 14/83, otázka č. 6 a věc 79/83, otázka č. 5)?

Z těchto otázek vyplývá, že hlavní obtíží je především ověřit, zda směrnice 76/207 ukládá členským státům přijmout specifické sankce. V případě, že se uvedený rozbor ukáže bezvýsledným, je třeba na druhém místě zvážit, zda právo Společenství ukládá členským státům zvláštní povinnosti, pokud jde o zajištění dodržování směrnic.

I – Vyžaduje směrnice 76/207, aby členské státy přijaly sankce určitého druhu?

Při odpovědi na tuto otázku, která je hlavním předmětem obou předběžných otázek, je třeba předem připomenout, že v souladu s ustanoveními článku 189 Smlouvy,

“Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům.”.

1. Přesný rozsah státní pravomoci k provádění směrnice se určuje v závislosti na výsledku, jehož má být dosaženo: toto řešení stanovil Soudní dvůr v rozsudku ve věci Leeová, kde se jednalo o stanovení, zda směrnice Rady č. 72/159/EHS o modernizaci zemědělských podniků33 Úř. věst. č. L 96, 23. 4. 1972, s. 1 ukládá členským státům povinnost, aby zajistily podat opravný prostředek k soudu proti správním rozhodnutím týkajícím se výhod, které z ní plynou44 Rozsudek ze dne 6. 5. 1980, věc 152/79, Sbírka 1980, s. 1495, bod 12; viz též rozsudek ze dne 23. 11. 1977, ENKA-BV, věc 38/77, Sbírka s. 2203, bod 11 rozhodnutí.. Obecně je nezbytné přezkoumat rámec stanovený směrnicí, abychom mohli definovat přesnou povahu povinností členských států, pokud jde o výsledek, kterého má být dosaženo, a tedy prostor k vlastnímu uvážení, který má členský stát při provádění uvedené povinnosti.

2. Přenesme tento proces na směrnici 76/207: jejím cílem je “zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a pracovní podmínky”. Tento cíl je zopakován v článku 1, zatímco článek 2 definuje zásadu rovného zacházení a její meze. Články 3 až 8 umožňují ohraničit rozsah takto definované zásady, která získává dvojí význam:

a) zahrnuje především vyloučení jakékoli diskriminace na základě pohlaví pro každou z oblastí, pro něž je směrnice přijata55 Čl. 3 odst. 1; čl. 4 první pododstavec; čl. 5 odst. 1., zejména “v podmínkách přístupu, včetně kritérií výběru, ke všem zaměstnáním nebo pracovním místům, nezávisle na oboru nebo odvětví činnosti, a ke všem stupňům hierarchie pracovních funkcí”66 Čl. 3 odst. 1 směrnice 76/207.;

b) zahrnuje mimo jiné povinnost členských států přijmout nezbytná opatření k zajištění, aby zejména:

– byly zrušeny všechny právní a správní předpisy nebo ustanovení vyplývající z kolektivních smluv a vnitřních předpisů podniků, které odporují zásadě rovného zacházení77 Čl. 3 odst. 2; čl. 4 a), b), c); čl. 5 odst. 2.;
– bylo umožněno “všem osobám, které se cítí poškozeny v důsledku neuplatnění zásady rovného zacházení podle článků 3, 4 a 5, domáhat se svých nároků soudní cestou po případném odvolání k jiným příslušným orgánům”88 Článek 6 (viz k tomuto bodu rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 1983, věc 163/82, Komise vs. Itálie, Sbírka 1983, s. 3273, bod 18 až 21 rozhodnutí a naše stanovisko bod II, 2).; článek 7 toto ustanovení doplnil: ukládá totiž členským státům povinnost chránit pracovníky, kteří využili této soudní cesty proti propouštění coby odvetného opatření zaměstnavatele; článek 8 stanovil členským státům povinnost zajistit informovanost pracovníků. Konečně, článek 9 stanoví lhůtu k provedení směrnice a článek 10 stanoví členským státům povinnost předat Komisi všechny nezbytné informace, které jí umožní sestavit zprávu o provádění této směrnice, kterou předloží Radě ministrů.

Žádné z ustanovení směrnice tedy výslovně ukládá povinnost členských států stanovit pro nedodržování zásady rovného zacházení sankci, ať už jakoukoli, tím spíše sankci zvláštního druhu. Pouze články 6 a 7 naznačují, že porušení zásady nezůstane bez vnitrostátních sankcí; i přesto poskytnutí práva na podání žaloby k soudu a požadavku na ochranu žalobce nevyřeší konečnou volbu druhu sankcí, které mají být přijaty.

3. Z uvedeného rozboru vyvozujeme dvojí závěr:

A – Členské státy mají pravomoc jednat podle vlastního uvážení pokud jde o volbu druhu použitelných sankcí za porušení zásady stanovené směrnicí: uvedený návrh není ve vyjádřeních předložených v obou případech projednáván. Srovnávací studie provedená Komisí různých vnitrostátních opatření odhalila rozmanitost přijatých řešení: pouze Itálie stanoví nárok na přijetí do zaměstnání, zatímco všechny ostatní členské státy kromě Spolkové republiky Německo a Nizozemí zavádějí nejméně dva druhy sankcí, ať již jsou občanskoprávní, trestní nebo správní99 Zpráva Komise ze dne 9. 2. 1981, s. 201, KOM(80) 832 konečné znění.. Směrnice 76/207 tak neukládá členským státům povinnost stanovit sankce, jako je například nárok na uzavření pracovního poměru nebo na náhradu škody ve výši šestiměsíční, roční nebo dvouleté odměny za práci nebo zcela jiný druh sankcí.

Proto se otázky č. 2 až 4 (věc 14/83) stejně jako otázky č. 2 až 4 (věc 79/83), které byly vzneseny pouze pro případ kladné odpovědi na otázku č. 1, stávají bezpředmětnými; je třeba pouze zdůraznit, že podle konstantní judikatury je Soudní dvůr toho názoru, že je výlučně na vnitrostátním soudu, aby posoudil skutečnosti a procedurální pravidla použitelná na řízení před ním probíhající110 Viz např. rozsudek ze dne 28. 3. 1979, ICAP, věc 222/78, Sbírka s. 1163, body 10 a 11 rozhodnutí.0.

B – Otázka přímého účinku směrnice nebo některých jejích ustanovení již není opodstatněná: směrnice nestanoví, jak jsme již zdůraznili, žádnou bezpodmínečnou a přesně stanovenou povinnost, která by členským státům ukládala povinnost přijmout přesně stanovené jednání, v tomto případě zvolit si sankce určitého druhu111 Rozsudek ze dne 19. 1: 1982, Becker, věc 8/81, Sbírka s. 53, bod 25 a 52 rozhodnutí.1; tento bod není účastníky v daném případě projednáván.

Docházíme tedy k odpovědi, že směrnice 76/207 neukládá členským státům povinnost stanovit sankce určitého druhu v případě porušení zásady zákazu diskriminace pro pracovníky mužského a ženského pohlaví. Neznamená to však, že členské státy mají volnost stanovit jakékoli sankce; není v tom žádný rozpor: v tomto stadiu je třeba znovu doplnit povinnosti, které pro každý členský stát zahrnuje provádění právního předpisu Společenství.

II – Ukládá právo Společenství členským státům zvláštní povinnosti při provádění směrnic?

Viděli jsme, že povinnost členských států, pokud jde o výsledek, kterého má být dosaženo, je provést zásadu rovného zacházení v oblastech, na které se vztahuje směrnice 76/207. Uvedená povinnost vyžaduje v praxi vyloučení stávající diskriminace; je doplněna zavedením práva podat žalobu k soudu, s ochranou přiznávanou vnitrostátními právními předpisy.

Za účelem dodržování povinnosti takto přenesené do vnitrostátního právního řádu není dostatečné přijmout pouze tato procedurální opatření: skutečná účinnost zásady provedené členskými státy závisí totiž také na sankcích za její případné porušení. I když směrnice o tomto bodě mlčí a ponechává přijetí nezbytných opatření na vnitrostátních orgánech112 Viz ohledně vnitrostátních sanckí upravujících porušení nařízení rozsudek ve věci Amsterdam Bulb, 50/76, Sbírka 1977, s. 137, bod 32 a 33 rozhodnutí.2, přece jen není možné zde opomenout povahu obecných povinností připadající na tyto orgány v rámci provádění všech předpisů Společenství. Článek 5 Smlouvy stanoví, že

“Členské státy učiní veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění povinností, které vyplývají z této smlouvy nebo z rozhodnutí orgánů Společenství.”

1. Pokud se jedná o rovné zacházení pro muže a ženy, v rozsudku ve věci 61/81 Soudní dvůr rozhodl, že směrnice 75/117 ze dne 10. února 1975 má za cíl provádění zásady stejné odměny za práci pro pracovníky ženského a mužského pohlaví uvedené v článku 119 Smlouvy113 Úř. věst. č. L 45, 10. 2. 1975, s. 19, směrnice “o sbližování právních předpisů členských států týkajících se provádění zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy”.3, a odvodil z toho “že je především odpovědností členských států zajistit uplatňování této zásady prostřednictvím příslušných právních a správních ustanovení takovým způsobem, aby všichni zaměstnanci ve Společenství mohli požívat v této oblasti ochrany”114 Rozsudek ze dne 6. 7. 1982, Komise vs. Spojené království, věc 61/81, Sbírka 1982, s. 2601, bod 7 rozhodnutí; stanovisko generálního advokáta VerLoren van Themaata, zejména s. 2624.4.

Ve stejné věci se Soudní dvůr odvolával115 Výše uvedený rozsudek ve věci 61/81, bod 10 rozhodnutí.5 na článek 6 směrnice č. 75/117, který stanoví, že členské státy

“přijmou v souladu se svými vnitrostátními podmínkami a právními řády opatření nezbytná k zajištění uplatňování zásady stejné odměny. Ujistí se o existenci účinných prostředků, které umožňují dbát na dodržování této zásady”.

Soudní dvůr dospěl k závěru, že právní předpisy Spojeného království, které ponechávají zaměstnavateli možnost odmítnout jakýkoli systém klasifikace odborného vzdělání, a tak bránit zaměstnancům ve zjištění rovnocennosti vykonané práce za účelem uplatnění zásady stejné odměny, není v souladu s cíli směrnice. V uvedeném případě nedbalost Spojeného království ohrožovala i samotnou účinnost zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy.

Je pravda, že směrnice 76/207 nezahrnuje ustanovení podobná článku 6 směrnice 75/117, ale přesto vyžaduje, aby členské státy přijaly veškerá “opatření nezbytná” k provádění směrnice: vnitrostátní opatření určená k provedení směrnice musí sloužit účinnému dosažení výsledku uloženému členskému státu116 Viz ohledně doporučení ESUO důležitost přikládaná sankcím uloženým za porušení jeho cílů rozsudek ve věci 9/61, Nizozemsko, Sbírka 1962, s. 413; stanovisko generálního advokáta Roemera, zvláště s. 455.6. Je v tomto ohledu jasné, že účinnost zásady rovného zacházení, který vyplývá z článku 119 Smlouvy, závisí na plnění uvedené povinnosti. Zdá se nám možné ještě upřesnit rozsah povinnosti, takto uložené členským státům.

2. Obecněji, ponecháme-li na okamžik stranou provádění článku 119 Smlouvy, odkaz na vnitrostátní právo není bez omezení.

V otázce vrácení neoprávněně požadovaných částek Soudní dvůr rozhodl ve věci Fromme, že

“uplatnění vnitrostátního práva se nesmí dotýkat ani rozsahu ani účinnosti práva Společenství tím, že činí vymáhání neoprávněně vyplacených částek v praxi nemožným”.

a nesmí podřizovat uvedené vymáhání

“podmínkám nebo podrobnostem méně příznivým, než jaké se uplatňují na podobné postupy, které se řídí pouze vnitrostátním právem, a vnitrostátní orgány musí v této oblasti postupovat se stejnou pečlivostí jako při provádění odpovídajících vnitrostátních právních předpisů a vyhnout se jakémukoli poškození účinnosti práva Společenství”.

Konečně, uložením takových omezení na odkaz na vnitrostátní právo Soudní dvůr rozhodl:

“pokud jde o vztahy k postupům pro rozhodnutí podobných, ale čistě vnitrostátních, sporů, že uplatnění vnitrostátního práva na základě uvedeného odkazu musí být provedeno nediskriminujícím způsobem ve vztahu k těmto postupům”117 Rozsudek ze dne 6. 5. 1982, věc 54/81, Fromme, Sbírka 1982, s. 1449, bod 6 rozhodnutí; viz též přehled judikatury generálního advokáta VerLoren van Themaatem ve stejném případě, s. 1469.7.

Z uvedeného rozhodnutí, které shrnuje v jeden celek předchozí judikaturu Soudního dvora, vyplývá trojí požadavek, jak zdůraznil generální advokát VerLoren van Themaat118 Stejný rozsudek, s. 1470.8:

a) vnitrostátní opatření, na které je odkazováno, nesmí v žádném případě ohrozit účinnost předpisů Společenství;

b) v důsledku toho nemohou být méně účinná než “způsob uplatňování srovnatelných vnitrostátních předpisů”, abychom použili přímo výraz generálního advokáta119 Stejný rozsudek, s. 1471.9;

c) proto nemohou, aniž by byly diskriminační, být pro jednotlivce méně příznivá než v případě uplatnění vnitrostátních předpisů.

Stručně řečeno, kromě toho, že jsou neutrální vůči právu Společenství, musí být stejně účinná, jako jsou prováděcí vnitrostátní předpisy, a nediskriminující vůči státním příslušníkům členských států. Tyto shrnující podmínky stanovují rozsah povinností, které jsou členskému státu uloženy pokaždé, když mu právo Společenství ponechává prostor k vlastnímu uvážení při provádění předpisů Společenství. Nepřekvapí nás tudíž, že Soudní dvůr tyto zásady uplatnil zvláště jasně v případě sankcí, které má členský stát ukládat při porušení správních formalit kontroly cizinců.

3. Členské státy si ponechaly v oblasti volného pohybu osob pravomoc kontrolovat přítomnost cizích státních příslušníků na svém území220 Rozsudek ze dne 8. 4. 1976, věc 48/75, Royer, Sbírka 1976, s. 497, bod 42 rozhodnutí; rozsudek ze dne 7. 7. 1976, věc 118/75, Watson, Sbírka 1976, s. 1185, bod 17 rozhodnutí.0. Na základě toho jim mohou zejména ukládat dodržování správních formalit stanovených směrnicí Rady 68/360 “o odstranění omezení pohybu a pobytu pracovníků členských států a jejich rodinných příslušníků uvnitř Společenství”221 Úř. věst. č. L 257, 19. 10. 1968, s. 13.1, jako je držení některých dokladů totožnosti nebo povolení k pobytu222 Články 3, 4 a 7.2 nebo ohlašovací povinnost stanovená čl. 8 odst. 2223 Výše uvedený rozsudek ve věci 118/75, bod 18 a následující body rozhodnutí; rozsudek ze dne 14. 7. 1977, věc 8/77, Sagulo, Sbírka 1977, s. 1495, body 4 a 5 rozhodnutí; rozsudek ze dne 3. 7. 1980, věc 157/79, Pieck, Sbírka 1980, s. 2171, bod 17 rozhodnutí.3. Ačkoliv členské státy mohou následkem toho stanovit sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých v souladu se směrnicí, nemohou však zavést libovolné sankce: sankce musí být totiž “srovnatelné se sankcemi, které se použijí na vnitrostátní protiprávní jednání stejné důležitosti”, a přiměřené povaze spáchaného protiprávního jednání, aby nenarušovaly zásadu volného pohybu osob224 Výše uvedený rozsudek ve věci 118/75, bod 21 rozhodnutí; výše uvedený rozsudek ve věci 8/77, bod 13 rozhodnutí; výše uvedený rozsudek ve věci 157/79, bod 19 rozhodnutí.4.

Vnitrostátní sankce uložené členskými státy mají zajistit dodržování správních předpisů umožňujících kontrolovat řádnost pobytu, pohybu a bydliště státních příslušníků z jiného členského státu Společenství na jejich území. Přeneseme-li do této oblasti trojí výše uvedenou podmínku, shledáme, že účinnost sankcí je omezena dvojím způsobem:

– nejprve předpokládá, že sankce jsou rovnocenné se sankcemi, které jsou použitelné na srovnatelná protiprávní jednání v rámci vnitrostátního práva,
– dále předpokládá, že tyto sankce nesmí být nepřiměřené závažnosti protiprávního jednání tak, aby se dotýkaly rozsahu zásad volného pohybu a rovného zacházení.

Tento výklad –sankce je účinná, je-li přiměřená protiprávnímu jednání a rovnocenná s vnitrostátní sankcí – se vysvětluje tímto odůvodněním: formality, které směrnice 68/360 ukládá migrujícím pracovníkům, představují nezbytnou úpravu základní zásady jejich volného pohybu; pravomoc kontroly přiznaná členským státům musí být proto vykládána obzvláště přísným způsobem, aby se zabránilo tomu, že tyto předpisy nakonec učiní práva přiznaná státním příslušníkům Společenství samotnou Smlouvou neproveditelnými (články 7 a 48)225 Stanovisko generálního advokáta Mayrase, ve věci 48/75, Royer, Sbírka 1976, s. 526; výše uvedený rozsudek ve věci 118/75, bod 18 rozhodnutí.5.

4. Naproti tomu nás stejný výklad vede k upřednostnění požadavku účinnosti, pokud jsou vnitrostátní sankce určeny k zajištění dodržování základní zásady zavedené ve Smlouvě, jakou je zásada rovného zacházení pro pracovníky mužského a ženského pohlaví226 Viz třetí bod odůvodnění výše uvedené směrnice č. 68/360 a rozsudek ze dne 8. 4. 1976, ve věci 43/75, Defrenne, Sbírka 1976, s. 473, bod 12 rozhodnutí.6. Aby byly schopny zajistit plnění povinnosti uložené Smlouvou a článkem 2 směrnice 76/207 v souladu s obecným požadavkem čl. 5 prvního pododstavce Smlouvy, musí být tyto sankce účinné, tzn. musí mít odstrašující účinek: v opačném případě je ohrožen dvojí, ekonomický i sociální, cíl 227 Výše uvedený rozsudek ve věci 43/75, Sbírka s. 455, bod 8 až 12 rozhodnutí.7 článku 119, podnikům by bylo dovoleno obcházet bez rizika předpis Společenství a pracovnice by byly zbaveny ochrany, které by se jim na základě Smlouvy mělo dostávat. Pokud jde o povahu těchto sankcí, musí podle nás splňovat dvě podmínky, které stanovil Soudní dvůr, pokud jde o vynutitelný účinek pro sankce uložené za porušení správních formalit v oblasti volného pohybu. Požadavek rovnocennosti a přiměřenosti spočívá, pokud jde o sankce, v účinku, ale v této souvislosti, pokud jde o sankce určené k zajištění dodržování základní zásady Společenství, v jejich účinnosti. V důsledku toho, aby byly vhodné, vnitrostátní sankce, které ukládá členský stát v souvislosti s nedodržováním zásady rovného zacházení pro pracovníky mužského a ženského pohlaví, musí být

– srovnatelné se sankcemi uplatňovanými na protiprávní jednání stejné důležitosti,
– přiměřené závažnosti protiprávního jednání, představujícího porušení některé základní zásady Společenství.

Odstrašující účinek sankcí stanovených daným vnitrostátním předpisem nebo právní úpravou je třeba posuzovat v závislosti na těchto požadavcích.

5. Od tohoto se tedy dostáváme k přezkoumání čl. 611a odst. 2 BGB, předmětu projednávaných stížností. Žalobkyně a zmocněnec německé vlády ve svých argumentech před Soudním dvorem o tomto bodě vyjádřili různé názory na pravomoc volného uvážení vnitrostátních soudů, pokud jde o uvedené ustanovení, zejména možnost odchýlení se od něho za účelem uplatnění obecných právních ustanovení na náhradu škody v rámci občanského práva; Komise vyjádřila pochybnosti o účinnosti vývoje judikatury tohoto druhu. Mimo to účastníci dlouze diskutovaly o povaze jiných možných sankcí, schopných nahradit náhradu škody stanovenou v čl. 611a odst. 2, přičemž připomínaly jednak nárok na uzavření pracovního poměru, jednak, nedojde-li k němu, peněžitou náhradu škody v ekonomicky citelné výši, na základě různých vnitrostátních ustanoveních, jimiž se řídí tato oblast.

Nepřísluší nám v rámci článku 177 zaujímat stanovisko k otázkám, které závisejí na výhradním posouzení vnitrostátních soudů, pokud se týkají uplatňování vnitrostátního práva. Avšak pokud jde o sankce použitelné na nedodržování opatření pro kontrolu cizinců, Soudní dvůr uznal, že vnitrostátní soud, který se setkal s nepřizpůsobením vnitrostátního práva ve věci sankcí, má “… využít volného uvážení, které mu je vyhrazeno, aby uložil trest odpovídající povaze a cíli ustanovení právních předpisů Společenství, jejichž dodržování má sankce zaručit”228 Výše uvedený rozsudek ve věci 8/77, Sagulo, bod 12 rozhodnutí.8. Zdá se nám, že stejná povinnost spočívá na vnitrostátním soudu, který s ohledem na kritéria stanovená Soudním dvorem zjistí nepřijatelnou povahu sankcí použitých na porušení zásady rovného zacházení pro muže a ženy stanovené v článku 119 Smlouvy a definované směrnicí 76/207.

Vezmeme-li v úvahu tyto poznámky a celou výše uvedenou judikaturu, jako odpověď můžeme dát vnitrostátním soudům?

Zaprvé můžeme zdůraznit, že účastníci hlavního řízení ve svých vyjádřeních uznaly, že náhrada škody vyplývající z čl. 611a odst. 2 BGB nemá odstrašující účinek do té míry, nakolik se nabízejí možnosti tvrdších peněžitých nebo věcných sankcí.

Za druhé je třeba zdůraznit, že náhrada za ztrátu důvěry (“Vertrauensschaden”) je o to nevhodnější, oč více se jeví nahodilá: ve skutečnosti Dorit Harzová zdůraznila, aniž by se setkala s odporem, že cíl sporného vnitrostátního ustanovení – odškodnit zklamanou důvěru uchazečky o zaměstnání – by nemusel vést k žádné náhradě, pokud by zaměstnavatel dal jasně najevo svůj úmysl nepřijímat na místo uchazeče ženského pohlaví.

Konečně nedostatečná účinnost náhrady za pouhou ztrátu důvěry (“Vertrauensschaden”) jasně vyplývá z uplatnění výše uvedených požadavků na čl. 611a odst. 2. Během jednání musel zmocněnec německé vlády uznat, že protiprávní jednání srovnatelná s diskriminací na základě pohlaví v souvislosti s přístupem k zaměstnání, jakými jsou například rasová nebo náboženská diskriminace, podvod nebo korupce při přijímání do zaměstnání, tvoří předmět trestních i občanskoprávních sankcí, přičemž sankce uvedené na druhém místě zahrnují věcnou náhradu škody nebo, pokud není možná, úhradu skutečných škod. Náhrada škody omezující se na výdaje vynaložené diskriminovanou uchazečkou o zaměstnání není tedy schopná zajistit dodržování tak základní zásady, jakou je rovné zacházení pro pracovníky mužského a ženského pohlaví, zaručené ostatně ústavou Spolkové republiky Německo (“Grundgesetz”), pokud jsou srovnatelná právní jednání předmětem sankcí, které mají více odstrašující účinek, a jsou přiměřená závažnosti spáchaného protiprávního jednání.

Závěrem navrhujeme, aby Soudní dvůr, v odpovědi na předběžné otázky zaslané pracovními soudy v Hammu a Hamburku, rozhodl takto

– peněžitá náhrada nákladů vynaložených uchazečem o zaměstnání při ucházení se o nabízené místo nepředstavuje náhradu škody schopnou zajistit dodržování zásady rovného zacházení pro pracovníky mužského a ženského pohlaví, která vyplývá z článku 119 Smlouvy a ze směrnice 76/207, pokud ustanovení vnitrostátního práva nebo právní úprava stanoví pro srovnatelná protiprávní jednání sankce přiměřenější závažnosti spáchaného protiprávního jednání.

_____________________________________________________________________________