Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61974J0021

	Název: Title:		Rozsudek ESD z 20. února 1975 Věc 21/74 Jeanne Airola vs Komise /1975/ECR 221 "Airola" Judgment of the Court (Second Chamber) of 20 February 1975. Jeanne Airola v Commission of the European Communities. Case 21-74

	Publikace: Publication:		European Court Reports 1975 page 0221

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		Defrenne II Case 43/75 Defrenne v Sabena [1976] ECR 455 · Defrenne III Case 149/77 Defrenne v Sabena [1978] ECR 1365 · Barber Case C-262/88 Barber v Guardian Royal Exchange [1990] ECR I-1889


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
V lednu 1964 se paní Jeanne Airolová, narozená v Belgii roku 1933, stala stážistkou v Joint Research Centre (Společné výzkumné středisko) v italském Ispra. 26. dubna 1965 se provdala za Itala. Podle italských zákonů má manželství ten právní dopad, že paní Airolová získala italskou státní příslušnost. Na základě své žádosti si nicméně ponechala také belgickou státní příslušnost. Protože paní Airolová má od svého sňatku také italskou státní příslušnost, Komise svým rozhodnutím z 23. května zrušila své předešlé rozhodnutí, podle něhož náleželo paní Airolové odlučné. Vyplácení odlučného je upraveno článkem 4 (a) Dodatku VII Služebního řádu, podle kterého se odlučné má vyplácet úředníkům, kteří, slovy článku, “nemají a nikdy neměli státní příslušnost státu ES, ve kterém jsou zaměstnáni”. Zrušení bylo založeno na skutečnosti, že paní Airolová nyní získala italskou státní příslušnost.
Paní Airolová tvrdila, že článek 4 (a) má být interpretován odlišně. Argumentovala tím, že italskou státní příslušnost získala následkem okolností, které nemohla ovlivnit, a pouze jako výsledek národních předpisů. Uvedený článek ve spojení s příslušnými národními předpisy, které se týkají státní příslušnosti, mají diskriminační dopad na ženy, protože v některých národních legislativách - např. italské - stále platí, že, jak bývalo běžným pravidlem, státní příslušnost vdané ženy je závislá na manželově. Paní Airolová tedy podle článku 179 Smlouvy ES podala žalobu u Evropského soudního dvora s požadavkem na vyplacení odlučného od 1. června 1973 včetně úroků.

On 1 January 1964, Mrs Jeanne Airola, born in Belgium in 1933, became a student trainee at the Joint Research Centre at Ispra, Italy. On 26 April 1965 she married an Italian. Under Italian Law, this marriage had the legal consequence that Mrs Airola acquired Italian nationality. Upon her application, however, she also retained the Belgian nationality. Since Mrs Airola was as of the date of her marriage (also) of Italian nationality, the Commission by decision of 23 May 1973 withdrew the decision granting her an expatriation allowance. This expatriation allowance is provided for in Article 4 (a) of Annex VII of the Staff Regulation, whereby an expatriation allowance shall be paid to officials who, in the words of the Article, “are not and have never been nationals of the State in whose European territory the place where they are employed is situated”. The withdrawal was based on the ground that Mrs Airola had now acquired Italian nationality.
Mrs Airola contended that Article 4 (a) should be interpreted differently. She argued that she had obtained Italian nationality owing to circumstances outside her control and solely as the result of national laws. Said Article in conjunction with the applicable national regulations on nationality would have a discriminatory effect on women because under some legislations - such as the Italian - it is still provided that, as was once the common rule, the nationality of a married woman depends upon that of her husband. Mrs Airola therefore under Article 179 of the EEC Treaty brought an action before the European Court of Justice asking for payment of the expatriation allowance as from 1 June 1973 plus legal interest on the arrears.

Názor soudu a komentář:
Soud z větší části podpořil žádost paní Airolové. Své rozhodnutí zakládá na účelu a systematice článku 4 Dodatku VII na jedné straně, a na zákazu diskriminace založené na pohlaví na straně druhé. Účelem vyplácení odlučného je “kompenzovat úředníkům zvláštní náklady a nevýhody vzniklé přijetím zaměstnáním u Společenství, jako např. nutnost změnit bydliště.” ,Obecným modelem‘ článku 4 Dodatku VII je považovat obvyklé bydliště úředníka předtím, než nastoupil do služby, jako hlavní hledisko, které určuje vyplácení odlučného. “Státní příslušnost úředníka je považována pouze za druhotné hledisko např. sloužící k určení dopadu délky pobytu mimo oblast, ve které se nachází místo, kde je úředník zaměstnán.”I když tyto důvody samy o sobě by mohly ospravedlnit žádost paní Airolové, Soud nicméně pokračuje v tom, aby založil svůj rozsudek na argumentu, že čl. 4 nesmí být interpretován tak, aby porušoval zákaz diskriminace založené na pohlaví: “Služební řád úředníků v daném ohledu nemůže s úředníky zacházet různě podle toho, zda jsou mužského či ženského pohlaví, protože vyplácení odlučného musí být v každém případě určeno hledisky, která jsou jednotná a která nezohledňují rozdíly v pohlaví. Pojem ,státní příslušnosti‘ obsažený v čl.4 (a) musí být proto interpretován tak, aby se předešlo všem neodůvodněným rozdílům v zacházení s ženskými a mužskými úředníky, kteří jsou ve skutečnosti ve srovnatelné situaci.” Takové rozdíly by jistě nastaly v případě, že státní příslušnost je ze zákona neodvolatelně uvalena na úřednice - ale nikoliv na úředníky - jako důsledek sňatku. Ve světle těchto úvah Soud shledává, že paní Airolová splňuje podmínky článku 4 (a) Dodatku VII Služebního řádu.
Tento přístup je pozoruhodný. Za prvé, Soud se zřejmě chopil příležitosti, aby stanovil princip nediskriminace jakožto základní princip: jak bylo ukázáno, Soud mohl případ rozhodnout, aniž by přihlédl k principu nediskriminace. Za druhé, Soud, ačkoliv bez podrobné argumentace, v tomto rozsudku položil základy pro uznání nediskriminačního principu jakožto základního práva Společenství (viz také Defrennová III). Z pohledu Soudu se princip nediskriminace řadí nad Služební řád, který musí uvedenému principu vyhovět.
Soud nicméně odmítá nárok na úroky z prodlení. Tvrdí, že paní Airolová se nepokusila odůvodnit tento nárok, na druhé straně, Komise interpretovala ustanovení článku 4 (a) “chybně, ale v dobré víře” a proto by neměla platit úroky. Tato část rozsudku se jeví nepřesvědčivá, zejména když se berou v úvahu následná rozhodnutí Soudu vztahující se k časovému omezení účinků jeho rozsudků: Soud v několika případech (např.
Defrennová II; Barber) ukázal, že jeho interpretace práva, z důvodu objektivity práva, platí retroaktivně; jen za výjimečných okolností může být nařízeno časové omezení. Omezil tak časovou působnost v případech, kdy a) jedna ze stran byla oprávněna spoléhat na odlišnou interpretaci vzhledem ke zvláštním okolnostem, zejména vyplývala-li z postupu a praxe orgánů Společenství, a kdy b) by retroaktivní účinek měl tvrdé ekonomické důsledky. Ani jedna z podmínek není ve stávajícím případě splněna. Navíc, Soud obvykle neomezil časovou působnost pro ty, kdo zahájili soudní řízení před datem rozsudku. Zamítnutí žádosti na úroky není proto možno chápat jako vzorové rozhodnutí Soudu.

The Court in the main part grants Mrs Airola’s request. It bases its decision on the purpose and the systematic of Article 4 of Annex VII on the one hand and on the prohibition of discrimination on the basis of sex on the other.
The object of the expatriation allowance is “to compensate officials for the extra expense and inconvenience of taking up employment with the Communities and being thereby obliged to change their residence.” The “general pattern” of Article 4 of Annex VII is to adopt the official’s habitual residence before he entered the service as the paramount consideration in determining entitlement to an expatriation allowance. “The official’s nationality is regarded as being only a subsidiary consideration, i.e. as serving to define the effect of the length of such residence outside the territory in which the place where he is employed is situated.”While arguably these considerations could have justified Mrs Airola’s request, the Court nonetheless goes on to also found its judgement on the argument that Article 4 may not be interpreted so as to violate the prohibition of discrimination on the basis of sex: “[T]he Staff Regulations of Officials cannot treat officials differently in this respect according to whether they are of the male or of the female sex since, in either case, payment of the expatriation allowance must be determined by considerations which are uniform and disregard the difference in sex. The concept of ‘nationals’ contained in Article 4 (a) must therefore be interpreted in such a way as to avoid any unwarranted difference of treatment as between male and female officials who are, in fact, placed in comparable situations.” Such differences would indeed result if also the nationality which is being imposed by law on a female - but not on a male - official by virtue of the marriage, and which cannot be renounced. In the light of these considerations, the Court finds that Mrs Airola fulfils the conditions of Article 4 (a) of Annex VII of the Staff Regulations.
This approach is rather noteworthy. First, the Court apparently took the opportunity to establish the principle of non-discrimination as a general principle: As has been pointed out, the Court arguably could have decided the case without any reference to the principle of non-discrimination. Secondly, the Court, though without further argumentation, in this judgement lays the foundation for the recognition of the principle of non-discrimination as a fundamental right under Community law (cf. also Defrenne III). The principle of non-discrimination, in the view of the Court, apparently ranks above the Staff Regulations which have to comply with said principle.
The Court, however, rejects the application for legal interst on the arrears of expatriation allowance. It argues that Mrs Airola had not attempted to justify this claim, the Commission, on the other hand, had interpreted the provision of Article 4 (a) “erroneously but in good faith” and therefore should not be obliged to pay interest. This latter part of the judgement appears rather unconvincing, in particular taking into account the Court’s subsequent rulings on the temporal limitation of its judgements: The Court has pointed out on several occasions (e.g. Defrenne II; Barber), that its interpretation of the law, for reasons of the objectivity of the law, also applies retroactively; only under exceptional circumstances may a temporal limitation be ordered. It has thus provided for a temporal limitation in cases where (a) one party was entitled to rely on a different interpretation because of special circumstances, in particular a practice observed by Community institutions and where (b) the retroactive effect would have severe economic consequences. Neither of those conditions is presently fulfilled. Furthermore, the Court has usually not ordered a temporal limitation for those who had instituted legal proceedings before the date of the judgement. The negation of the request for legal cannot therefore be taken as representative for the Court’s case law.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):