Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61983J0135
Název:
Title:
JUDGMENT OF THE COURT OF 7 FEBRUARY 1985. H.B.M. ABELS V BESTUUR VAN DE BEDRIJFSVERENIGING VOOR DE METAALINDUSTRIE EN DE ELECTROTECHNISCHE INDUSTRIE. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING FROM THE RAAD VAN BEROEP, ZWOLLE. SAFEGUARDING OF EMPLOYEES' RIGHTS IN THE EVENT OF TRANSFERS OF UNDERTAKINGS. CASE 135/83.
Rozhodnutí ESD ze dne 7. února 1985
Věc 135/83
H.B.M. Abels v The Administrative Board of the Bedrijfsvereniging voor de Metaalindustrie en de Electrotechnische Industrie
Rozhodnutí o předběžné otázce
[1983] ECR 469 “Abels”
Publikace:
Publication:
REPORTS OF CASES 1985 PAGES 0469 - 0489
Předmět (klíčová slova):
Keywords
SOCIAL PROVISIONS;
Související předpisy:
Corresponding acts:
377L0187
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
    References in the text (to judgements to be included into the series)
Plný text:
Fulltext:
Ne

Fakta:
Mr Abels was employed at by the Machinefabriek Thole BV (“Thole”). By order of the Arrondissementsrechtsbank (District Court) of 2 September 1981, Thole was granted “surséance van betaling” (judicial leave to suspend payment of debts) before being put into liquidation on 9 June 1982. During the liquidation proceedings, pursuant to an agreement concluded by the liquidator, Thole’s business was transferred with effect from 10 June 1982 to Transport Toepassing en Produktie BV (TTP) which continued to operate the undertaking and took over most of its work-force, including Mr Abels. Since Mr Abels had not received pay for the period from 1 to 9 June 1982 either from Thole or from TTP, he sought payment of the outstanding sums from the Bedrijfsvereniging which in his view was subsidiarily liable to pay them to him under Netherlands legislation. The Bedrijfsvereniging, however, refused payment on the ground that in its view, pursuant to the transfer of the undertaking, TTP was required to fulfil Thole’s obligations towards its workers under the contract of employment.
The Raad van Beroep, Zwolle, to which Mr Abels appealed against this decision, referred two questions concerning the application and interpretation of Council Directive No 77/187/EEC Of 14 February 1977 on the approximation of the laws of the Member States relating to the safeguarding of employees’ rights in the event of transfers of undertakings, businesses or parts of businesses (OJ 1977 L 61, p. 26).
to the ECJ: (1) Whether said directive also applied in the case of a transfer which occurred in the course of insolvency proceedings or judicial leave to suspend payment of debts and (2) whether the transferee was also liable for payment of debts which arose from the contract of employment before the date of the transfer within the meaning of Article 1 (1) of the directive.
Pan Abels byl zaměstnancem Mechienfabriek Thole BV (“Thole”). Soudním příkazem z 2. září 1981 udělil Arrondissementsrechsbank (Krajský soud) Thole “surséance van betaling” (povolení soudu k zastavení splácení dluhů) než bude 9. června 1982 zahájena jeho likvidace. V průběhu likvidace byl podnik Thole na základě smlouvy uzavřené likvidátorem převeden na Transport Toepassing en produktie BV (“TTP”), a to s účinností od 10. června 1982. TTP v činnosti podniku pokračovalo a převzalo také většinu jeho pracovních sil, včetně pana Abelse.
Vzhledem k tomu, že pan Abels neobdržel mzdu za období od 1. do 9. června ani od Thole ani od TTP, domáhal se zaplacení dlužných částek od Bedrijfsvereniging, které bylo podle jeho názoru na základě nizozemské legislativy subsidiárně odpovědné za vyplácení jeho mzdy. Bedrijfsvereniging však mzdu vyplatit odmítlo z toho důvodu, že podle jeho názoru je TTP v důsledku převodu podniku povinno splnit závazky Thole, které toto mělo vůči svým pracovníkům na základě pracovních smluv.
Raad van Beroep, Zwolle, ke kterému se pan Abels proti rozhodnutí Bedrijfsvereniging odvolal, předložil Soudnímu dvoru dvě následující otázky týkající se aplikace a interpretace směrnice rady č. 77/187/EHS11 Ze 14. února 1977 o sbližování práva členských států týkajícího se zajištění práv zaměstnanců v případě převodů podniků, společností nebo jejich částí (OJ 1977, L 61, str. 26): (1) Zde se uvedená směrnice vztahuje také na případy převodu, ke kterému došlo v průběhu konkurzního řízení nebo na případy, kdy soud vydal povolení zastavit splácení dluhů a (2) zda ten, na koho byl podnik převeden, je také odpovědný za splacení dluhů, které vznikly z pracovní smlouvy uzavřené před datem převodu ve smyslu článku 1(1) směrnice.


Názor soudu a komentář:
In a well-reasoned judgement, the Court first establishes the relation between Directive 77/187 and insolvency laws. The Court points out that a merely textual interpretation of the directive could not be sufficient, given the fact that the various language versions of Article 1 (1) differed on the issue whether only contractual transfers were covered (cf. e.g. the German version: “vertragliche Übertragung”) or any kind of transfer (cf. the English version: “legal transfer”) - including, in particular, transfers pursuant the intervention of a Court which regularly occur in the course of insolvency proceedings. The Court therefore takes into account “the scheme of the directive, its place in the system of Community law in relation to the rules on insolvency, and its purpose”. As to the systematic argument, the Court points out that the national insolvency laws of the Member States provide for specific rules which “derogate, at least partially, from other provisions, of a general nature, including provisions of social law”. But also Community law accepts that insolvency proceedings require specific regulations. For example, the Court points out that Article 1 (2) of Council Directive 75/129/EEC Of 17 February 1975 on the approximation of the laws of the Member States relating to collective redundancies (OJ 1975 L 48, p. 29).
expressly excludes from its scope workers affected by termination of an establishment’s activities “where that is the result of a judicial decision”. Further proof for the recognition of the specificity of the insolvency proceedings can be inferred from Council Directive 80/987 Of 20 October 1980 on the approximation of the laws of the Member States relating to the protection of employees in the event of the insolvency of their employer (OJ 1980 L 283, p. 23).
which “creates a system to ensure the payment of outstanding claims relating to pay which applies equally to undertakings which have been adjudged insolvent”. “For that reason, and in view of the fact that insolvency law is the subject of specific rules both in the legal system of the Member States and in the Community legal order, it may be concluded that if the directive had been intended to apply also to transfers of undertakings in the context of such proceedings, an express provision would have been included for that purpose.” The Court finds confirmation of this interpretation in the purpose of the directive. Since the consequences of the application of the directive in the case of insolvency for the working and living conditions of workers - which the directive following Article 117 of the Treaty is intended to improve - appear unclear, the Court reasons that a deterioration in those conditions cannot be ruled out. “It cannot therefore be concluded that Directive No 77/187 imposes on the Member States an obligation to extend the rules laid down therein to transfers of undertakings, businesses or parts of businesses taking place in the context of insolvency proceedings instituted with a view to the liquidation of assets of the transferor under the supervision of the competent judicial authority.” While, thus, there is no obligation for the Member States to subject those transfers occurring the course of insolvency proceedings to the directive, Member States are, anyhow, “at liberty independently to apply the principles of the directive wholly or in part, on the basis of their national law alone”.
The Court, however, distinguishes insolvency proceedings from the judicial leave to suspend payment of debts which was at issue in the present case. While the latter proceedings in particular have in common with the insolvency proceedings that they are of a judicial nature, the “supervision exercised by the Court over the commencement and the course of such proceedings is more limited” and the object of such proceedings is different from the insolvency proceedings. The Court follows that the reasons, for which the directive does not apply when the transfer takes place in the course of an insolvency, do not apply here. Therefore, the directive applies “where an undertaking, business or part of a business is transferred to another employer in the course of a procedure such as a ‘surséance van betaling’”.
The second question regards the interpretation of Article 3 (1) of Directive No 77/187. This provision refers to the “transferor’s rights and obligations arising from a contract of employment or from an employment relationship existing on the date of a transfer”. On the ground of these general and unreserved terms, the Court interprets the provision as covering also debts existing as of the date of the transfer. This interpretation finds confirmation in Article 3 (3) which specifically excludes the transferee’s liability provided for in Article 3 (1) for certain payments. “The existence of such a specific clause, limiting the scope of the basic rule, leads to the conclusion that Article 3 (1) relates to all the rights of employees which are not covered by that exception, whether those rights arose after or before the transfer of the undertaking. The reply to the second question must therefore be that Article 3 (1) of Directive 77/187 must be interpreted as covering obligations of the transferor resulting from a contract of employment or an employment relationship and arising before the date of the transfer, subject only to the exceptions provided in Article 3 (3).”Ve svém velmi dobře odůvodněném rozhodnutí Soud prvně definoval vztah mezi směrnicí 77/187 a právní úpravou konkursu. Soud podotkl, že pouhá doslovná interpretace textu směrnice není dostačující, vezmeme-li v úvahu fakt, že různé jazykové verze článku 1(1) se v otázce zda pouze převody na základě smlouvy jsou směrnicí pokryty (tj. německá verze: “vertragliche Ubertragung”) anebo jde o všechny převody (viz anglická verze: ”legal transfer”) - včetně převodů na základě intervence Soudu, k čemuž pravidelně dochází v průběhu konkurzního řízení - liší. Soudní dvůr proto zohlednil “strukturu směrnice, její místo v systému práva Společenství, které upravuje případy konkursu, a účel této právní úpravy.” Co se týče systematičnosti, Soudní dvůr došel k závěru, že národní právní úpravy konkursu obsahují zvláštní normy, které “jsou alespoň částečnou derogací z ostatních ustanovení obecného charakteru, včetně práva sociálního zabezpečení.” Komunitární právo ovšem také akceptuje skutečnost, že konkursní řízení vyžaduje zvláštní úpravu. Soud například podotkl, že článek 1(2) směrnice Rady č. 75129/EHS22 Z 17. února 1975 o sbližování práva členských států týkajícího se kolektivních náhrad při výpovědi z důvodu nadbytečnosti (OJ 1975 L 48, str. 29).
výslovně ze své působnosti vylučuje pracovníky, na které má vliv ukončení aktivit soukromé podnikatelské jednotky, “pokud je toto ukončení výsledkem soudního rozhodnutí.” Další důkaz uznání specifického charakteru konkurzního řízení lze dovodit ze směrnice Rady 80/98733 z 20. října 1980 o sbližování práva členských států týkajícího se ochrany zaměstnanců v případě insolventnosti jejich zaměstnavatele (OJ 1980 L 283, str. 23).
, která “pro účely zajištění zaplacení dlužných částek souvisejících se mzdou vytváří systém, který se vztahuje i na podniky, na které byl prohlášen konkurs”. “Z tohoto důvodu, a dále vzhledem ke skutečnosti, že konkursní právní úprava je podřízena zvláštním pravidlům jak v právních řádech členských států, tak i v právu Společenství, lze dovodit, že pokud by aplikace směrnice byla zamýšlena i na převody podniků v kontextu konkursních řízení, bylo by pro tyto účely do textu zakomponováno výslovné ustanovení.” Soud našel potvrzení této intepretace v účelu směrnice. Jelikož následky aplikace směrnice v případě konkursu jsou ve vztahu k pracovním a životním podmínkám pracovníků - které má směrnice v souladu s článkem 117 zlepšit - nejasné, Soud došel k závěru, že zhoršení těchto podmínek nelze vyloučit. “Proto nelze věc uzavřít s tím, že směrnice č. 77/187 ukládá členským státům povinnost rozšířit pravidla ve směrnici obsažená i na převody podniků, provozů nebo částí provozů, ke kterým dochází v kontextu konkurzního řízení zahájeného za účelem likvidace majetku převádějícího subjektu pod dozorem kompetentního soudního orgánu.” Ačkoliv tedy neexistuje závazek členských států podřídit převody, ke kterým došlo v rámci konkurzního řízení, režimu směrnice, přesto je na libovůli členských států “aplikovat zásady směrnice nezávisle, zcela nebo zčásti pouze na základě vlastního národního práva.”Soudní dvůr však odlišil konkursní řízení od povolení soudu zastavit splácení dluhů, které bylo předmětem dané věci. Ačkoliv řízení o povolení soudu zastavit splácení dluhů má s konzumním řízením společný zejména soudní charakter, “dozor vykonávaný soudem nad zahájením a průběhem takových řízení je daleko omezenější” a cíl těchto řízení je odlišný od cíle řízení konkurzního. Z toho pro Soudní dvůr vyplývá, že důvody, pro které se směrnice neaplikuje v případě převodu v rámci konkurzního řízení, se v tomto případě neuplatňují. Proto je třeba směrnici aplikovat “jestliže je podnik, provoz nebo část provozu převáděna na jiného zaměstnavatele v rámci takového řízení jakým je “surséance van betaling”.
Druhá otázka se týkala interpretace článku 3(1) směrnice 77/187. Toto ustanovení upravuje “práva a povinnosti převádějícího, které pro něj vyplývají z pracovního poměru, který existoval již před datem převodu.” Na základě těchto obecných a neomezených pojmů, Soud ustanovení interpretoval tak, že se vztahuje také na dluhy existující ke dni převodu. Tento výklad má opodstatnění v článku 3 (3), který výslovně vylučuje odpovědnost subjektu, na který byl podnik převeden, za určité platby. “Existence tohoto speciálního ustanovení omezujícího základní pravidlo, vede k závěru, že se článek 3(1) vztahuje na všechna práva zaměstnanců, která touto výjimkou nejsou pokryta, ať už vznikla před nebo po datu převodu. Odpověď na druhou otázku musí znít tak, že článek 3(1) směrnice 77/187 je třeba interpretovat v tom smyslu, že se vztahuje i na závazky převádějícího, které vyplývají z pracovní smlouvy nebo pracovněprávního vztahu, a které vznikly před datem převodu, s výjimkami obsaženými v článku 3(3).


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. ARTICLE 1 (1) OF COUNCIL DIRECTIVE NO 77/187 DOES NOT APPLY TO THE TRANSFER OF AN UNDERTAKING, BUSINESS OR PART OF A BUSINESS WHERE THE TRANSFEROR HAS BEEN ADJUDGED INSOLVENT AND THE UNDERTAKING OR BUSINESS IN QUESTION FORMS PART OF THE ASSETS OF THE INSOLVENT TRANSFEROR, ALTHOUGH THE MEMBER STATES ARE AT LIBERTY TO APPLY THE PRINCIPLES OF THE DIRECTIVE TO SUCH A TRANSFER ON THEIR OWN INITIATIVE. THE DIRECTIVE DOES, HOWEVER, APPLY WHERE AN UNDERTAKING, BUSINESS OR PART OF A BUSINESS IS TRANSFERRED TO ANOTHER EMPLOYER IN THE COURSE OF A PROCEDURE SUCH AS THE' SURSEANCE VAN BETALING' (JUDICIAL LEAVE TO SUSPEND PAYMENT OF DEBTS) AVAILABLE UNDER NETHERLANDS LAW.

2. ARTICLE 3 (1) OF DIRECTIVE NO 77/187 MUST BE INTERPRETED AS COVERING OBLIGATIONS OF THE TRANSFEROR RESULTING FROM A CONTRACT OF EMPLOYMENT OR AN EMPLOYMENT RELATIONSHIP AND ARISING BEFORE THE DATE OF THE TRANSFER, SUBJECT ONLY TO THE EXCEPTIONS PROVIDED FOR IN ARTICLE 3 (3).

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):