Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. března 1983, Gesellschaft zur Verwertung von Leistungsschutzrechten mbH (GVL) proti Komisi Evropských společenství, 7/82, Recueil 1983, s. 483
Klíčová slova:
Právo hospodářské soutěže – zneužívání dominantního postavení.
Předmět:
Žaloba na neplatnost rozhodnutí Komise ze dne 29. října 1981 v řízení podle článku 86 Smlouvy o EHS (IV/29.839 – GVL) (Úř. věst. 1981, L 370, s. 49).
Skutkové okolnosti:
Skutkové okolnosti, průběh řízení a vyjádření předložená podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora Evropského hospodářského společenství lze shrnout takto:
I – Skutkové okolnosti a řízení
A – Úvod
Gesellschaft zur Verwertung von Leistungsschutzrechten mbH (dále jen „GVL“) je německá společnost pro správu práv, která přiznává německý zákon o autorském právu a právech s ním souvisejících (Gesetz über Urheberrechte und verwandte Schutzrechte, dále jen „zákon o autorském právu“) výkonným umělcům, výrobcům zvukových a obrazových záznamů, spoluautorům kinematografických děl a pořadatelům představení, nebo která jsou převedena na tyto výrobce nebo pořadatele. Posláním GVL je tedy ochrana „práv výkonných umělců“, to znamená práv spojených s rozmnožováním tvůrčí práce umělce. Činnost těchto společností upravuje německý zákon o správě autorského práva a práv s ním souvisejících (Gesetz über die Wahrnehmung von Urheberrechten und verwandten Schutzrechten, dále jen „zákon o správě“).
GVL je společným podnikem sdružení Deutsche Orchestervereinigung e. V. se sídlem v Hamburku, které sdružuje výkonné umělce, především hudebníky, a Deutsche Landesgruppe der IFPI e. V., rovněž z Hamburku, které zastupuje zájmy výrobců zvukových záznamů. Tato dvě sdružení jsou jedinými členy GVL, která je založena jako společnost s ručením omezeným.
Uvedený spor se týká chování GVL vůči výkonným umělcům, kteří nemají německou státní příslušnost ani bydliště ve Spolkové republice Německo.
Dne 25. srpna 1980 Komise rozhodla o zahájení řízení podle nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962. Dopisem ze dne 4. září 1980 zaslala GVL oznámení námitek. GVL k tomuto oznámení zaujala stanovisko dvěma dopisy ze dne 5. listopadu 1980 a ze dne 9. ledna 1981. V souladu s článkem 19 nařízení Rady č. 17 a s ustanoveními nařízení Komise č. 99/63/EHS ze dne 25. července 1963 byla GVL vyslechnuta dne 12. února 1981.
Dne 29. října 1981 Komise přijala sporné rozhodnutí Úř. věst. L 370, s. 49., které bylo GVL oznámeno dne 9. listopadu 1981. Článek 1 tohoto rozhodnutí zní takto:
„Skutečnost, že GVL až do 21. listopadu 1980 odmítala uzavřít smlouvy o správě se zahraničními umělci, kteří neměli bydliště ve Spolkové republice Německo, nebo jinak provádět správu práv výkonných umělců, jejichž majiteli byli tito umělci v Německu, představuje zneužívání dominantního postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, jestliže tito umělci měli státní příslušnost jiného členského státu Evropského společenství nebo v takovém státě měli bydliště.“
B – Stručné odůvodnění rozhodnutí
1) K použitelnému právu
Ustanovení §§ 73 a násl. zákona o autorském právu přiznávají umělcům práva podobná autorskému právu. Podle §§ 74, 75 a § 76 odst. 1 tohoto zákona nelze výkony umělců veřejně užít, zaznamenávat na nosiče obrazových nebo zvukových záznamů, sdělovat nebo vysílat bez jejich souhlasu (prvotní užití). Tento souhlas dávají umělci zpravidla pouze za odměnu.
Dále, ustanovení § 76 odst. 2 a § 77 zákona o autorském právu udělují umělcům zákonné právo na odměnu za výkon, který byl s jejich souhlasem zaznamenán na nosič obrazových nebo zvukových záznamů a následně vysílán nebo jakýmkoliv jiným způsobem sdělován veřejnosti (druhotné užití). Umělci jsou kromě toho podle § 53 odst. 5 zákona o autorském právu oprávněni požadovat odměnu od výrobců přístrojů k zhotovování rozmnoženin, nazývanou poplatek za přístroje.
Jestliže byl výkon umělce s jeho souhlasem zaznamenán na nosiče obrazových nebo zvukových záznamů a tyto záznamy byly zveřejněny, nemůže již umělec zakázat jejich vysílání nebo sdělování zaznamenaného výkonu veřejnosti s odvoláním na svá výlučná práva.
Ustanovení § 86 zákona o autorském právu uděluje výrobcům zvukových záznamů (dále jen „výrobci“) právo požadovat od umělce přiměřený podíl z odměny, která mu přísluší z titulu druhotného užití.
Výrobci a umělci proto mají stejný zájem na vybírání odměn za druhotné užití. Jedná-li se o výkon jejich práv vůči osobám odpovědným za vyplácení (vysílací organizace, divadla, hotely, restaurace apod.), jsou jejich zájmy podobné. Ke střetu zájmů dochází jen v případě, že byla odměna vyplacena a vyvstane otázka „přiměřeného podílu výrobce“.
Zatímco souhlas umělce s prvotním užitím vyžadují všechny členské státy, zákonné právo na odměnu za druhotné užití zavedly pouze některé z nich.
Podle článku 12 Mezinárodní úmluvy o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací, uzavřené v Římě dne 26. října 1961 (Sbírka smluv Spojených národů, svazek 496, s. 45), musejí smluvní státy zajistit, že uživatelé zveřejněných zvukových záznamů zaplatí výrobcům zvukových záznamů nebo výkonným umělcům, anebo oběma jednu přiměřenou odměnu v souvislosti s vysíláním nebo jakýmkoliv jiným sdělováním veřejnosti.
Římskou úmluvu však dosud neratifikovaly všechny členské státy. Spolková republika Německo ji ratifikovala s výhradou, že „v případě zvukových záznamů vyrobených státním příslušníkem jiného smluvního státu budou rozsah a dobu ochrany poskytované výrobcům a umělcům moci být omezeny na takový rozsah a dobu ochrany, kterou stanoví tento stát pro zvukové záznamy, jež byly poprvé vyrobeny německým státním příslušníkem“.
Výše uvedený režim ochrany se použije také na umělce, kteří mají cizí státní příslušnost, bez ohledu na místo jejich bydliště. Není-li dotyčný umělec státním příslušníkem země, která ratifikovala Římskou úmluvu, přiznává mu § 125 zákona o autorském právu stejná práva jako německým umělcům, jestliže se jeho výkon uskuteční v Německu nebo, byl-li tento výkon oprávněně zaznamenán na nosič zvukového nebo obrazového záznamu, jestliže byl takový záznam zveřejněn v Německu. Podobně požívají zahraniční umělci stejných práv jako němečtí umělci v případě vysílání uskutečněného v Německu.
Podle § 1 zákona o správě každá osoba, která zajišťuje kolektivní správu práv na užití, práv udělit souhlas nebo práv na odměnu podle zákona o autorském právu na účet více autorů nebo majitelů práv souvisejících s autorským právem, potřebuje oprávnění udělované veřejnými orgány bez ohledu na to, zda jedná svým vlastním jménem nebo jménem jiné osoby. K udělení tohoto oprávnění se vyžaduje splnění určitých základních podmínek týkajících se výkonu této činnosti.
Zákon o správě neposkytuje kolektivním správcům práv výkonných umělců právní monopol a neklade žádné překážky zakládání „konkurenčních“ společností tohoto druhu.
Společnosti výše uvedeného druhu, které získaly oprávnění stanovené zákonem o správě, mají povinnost rozdělovat příjmy ze své činnosti podle pevných pravidel.
Podle § 11 zákona o správě musejí tyto společnosti na základě práv, jejichž správou jsou pověřeny, za určitých podmínek udělit komukoliv na jeho žádost práva na užití nebo souhlas (povinnost uzavřít smlouvu).
Ustanovení § 6 zákona o správě ukládá těmto společnostem povinnost spravovat práva spadající do okruhu jejich činnosti za přijatelných podmínek a na žádost majitelů těchto práv, jestliže tito majitelé mají německou státní příslušnost ve smyslu Grundgesetz (ústava) nebo mají bydliště na území, na kterém platí zákon o správě, a jejich práva nelze účinně spravovat jiným způsobem (povinnost spravovat práva).
2)Chování GVL vůči zahraničním umělcům
GVL je jedinou společností pro správu práv výkonných umělců, která se zabývá správou práv na druhotné užití. Ostatní porovnatelné společnosti spravují pouze jiná autorská práva nebo práva související.
Až do 21. listopadu 1980 GVL odmítala uzavřít smlouvy o správě se zahraničními umělci, kteří neměli bydliště v Německu, bez ohledu na to, zda se jednalo o umělce, kteří mají státní příslušnost členských států Společenství, nebo nikoliv, nebo jakýmkoliv jiným způsobem chránit jejich práva výkonných umělců v Německu. GVL v této souvislosti nezpochybňuje, že zahraniční umělci mají právo na vyplácení odměn za druhotné užití v Německu. Zahraničním umělcům, kteří měli v úmyslu uzavřít s ní smlouvu o správě, však GVL obyčejně odpovídala, že takové smlouvy uzavírá pouze s majiteli práv, kteří jsou německými státními příslušníky nebo mají bydliště v Německu.
Valná hromada GVL dne 21. listopadu 1980 rozhodla uzavírat smlouvy o správě napříště rovněž s umělci, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států Společenství, aniž by od nich požadovala důkaz, že mají bydliště v Německu. Kromě toho bylo majitelům práv z jiných členských států, jejichž práva GVL předtím odmítla spravovat na základě individuální dohody, umožněno podílet se zpětně na příjmech z poplatků.
V důsledku této nové politiky GVL se odměny vybrané za vysílání, veřejná představení, pronájem a rozmnožování rozdělují mezi umělce úměrně k jejich příjmům dosaženým v daném hospodářském roce za prvotní užití na domácím, tj. německém trhu (čl. 2 odst. 4 písm. a) nových stanov). Nyní již není nezbytné, aby splatné odměny za prvotní užití byly vyplaceny v Německu, a dokonce i odměny vyplacené v zahraničí tvoří, pokud je umělec oznámí, základ pro výpočet odměny, jestliže je možné jejich část připisovat užití výkonu v Německu. V tomto případě se zahraniční umělec podílí na rozdělovaných odměnách úměrně k této části.
C – Řízení
Na základě výše uvedených zjištění Komise zaujala názor, že odmítavé stanovisko GVL k navazování obchodních vztahů se zahraničními umělci, kteří neměli bydliště v Německu, představuje zneužívání dominantního postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy o EHS.
Návrhem zapsaným do rejstříku dne 8. ledna 1982 podala GVL tuto žalobu. Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta Soudní dvůr rozhodl o zahájení ústní části řízení bez dokazování.
II – Návrhová žádání účastnic řízení
GVL, žalobkyně, navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zrušil rozhodnutí Komise ze dne 29. října 1981 v řízení podle článku 86 Smlouvy o EHS (IV/29.839 – GVL);
– uložil žalované náhradu nákladů řízení.
Komise, žalovaná v této věci, navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zamítl žalobu,
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
III – Žalobní důvody a argumenty účastnic řízení
1. První žalobní důvod: porušení podstatných formálních náležitostí ve správním řízení
Žalobkyně především uplatňuje, že z oznámení námitek nebylo možné zjistit, zda umělci, kteří si stěžovali Komisi na chování žalobkyně, byli nebo nebyli státními příslušníky členských států. Proto nebyla s to se hájit. Rozhodnutí Komise v důsledku toho porušilo čl. 2 odst. 1 a článek 4 nařízení Komise č. 99/63/EHS ze dne 25. července 1963 (Úř. věst. 1963, s. 2269).
Dále vytýká žalované, že nevzala v úvahu stanoviska předložená žalobkyní nebo jejími právními zástupci, následkem čeho trpí rozhodnutí spočívající na takovém postupu procesními vadami.
Z těchto důvodů obsahuje sporné rozhodnutí několik nesprávných skutkových zjištění. Komise například neuvádí, proč je v praxi nemožné, aby si umělci spravovali svá práva sami (bod 20 rozhodnutí). Ve skutečnosti není pro zahraniční umělce nijak nemožné uzavřít dohody s výrobci obrazových a zvukových záznamů v zahraničí, na základě nichž by se také podíleli na právech z druhotného užití. Tak je tomu zejména v případě těch států, v nichž umělci nemají žádná práva na druhotné užití, dokonce ani ve vnitrostátní oblasti, s výjimkou nepřímého postupu prostřednictvím uvedených dohod.
Žalovaná odpovídá, že ve svém oznámení námitek použila výraz „zahraniční umělci“ a že také výslovně poznamenala, že GVL nijak nerozlišovala mezi státními příslušníky ostatních členských států a státními příslušníky třetích zemí. Uvádí, že sporné rozhodnutí neobsahuje žádné zjištění týkající se porušení článku 86 Smlouvy, které by nebylo do oznámení námitek zahrnuto. Rozhodnutí navíc podrobně reprodukuje argumentaci předloženou GVL (body 37 až 41) za účelem jejího velmi podrobného přezkoumání (body 57 a násl., 65 a násl. a 69 a násl.). Většina argumentů GVL již byla přezkoumána v oznámení námitek, protože v té době již byly Komisi známé. Komise zdůrazňuje, že nemá povinnost uznat za opodstatněné argumenty předložené žalobkyní v průběhu správního řízení, ani se podrobně zabývat všemi vznesenými argumenty (rozsudek Soudního dvora ze dne 29 října 1980 ve spojených věcech 209 až 215 a 218/78, Heintz van Landewyck Sarl a další v. Komise Evropských společenství, Recueil 1980, s. 3125, bod 68).
2. Druhý žalobní důvod: nedostatek pravomoci Komise
Žalobkyně uplatňuje, že Komise nemá pravomoc přijímat rozhodnutí, jakmile je protiprávní jednání ukončeno, a poukazuje na to, že rozšířila svou nabídku správy předmětných práv na státní příslušníky ostatních členských států tím, že v souladu s rozhodnutím své valné hromady ze dne 21. listopadu 1980 upravila svou vzorovou smlouvu.
Žalobkyně tvrdí, že, z právního hlediska, článek 3 nařízení č. 17 opravňuje Komisi pouze k tomu, aby podnikla kroky k ukončení dřívějšího chování žalobkyně. V oznámení námitek bylo dotyčné protiprávní jednání popsáno jako odmítání uzavřít smlouvy o správě se státními příslušníky jiných členských států, kteří nemají bydliště v Německu. Jakmile žalobkyně toto chování ukončila, dosáhlo řízení sledující uvedené ukončení svého cíle.
Z ustanovení čl. 89 odst. 2 Smlouvy totiž vyplývá, že Komise může přijmout rozhodnutí, které konstatuje protiprávní jednání, pouze pokud toto protiprávní jednání nebylo ukončeno. Podobně ani článek 3 nařízení č. 17 podle žalobkyně neumožňuje takové konstatování, s výjimkou případu, kdy je součástí rozhodnutí, jehož cílem je ukončení zjištěného protiprávního jednání. Toto nařízení neobsahuje žádnou samostatnou pravomoc přijmout rozhodnutí, jehož předmětem by bylo „konstatování“ již ukončeného protiprávního jednání.
Navíc již není žádný právní zájem na tom, aby bylo konstatováno protiprávní jednání v minulosti, protože žalobkyně je připravena nabídnout zájemcům na jejich žádost možnost účastnit se systému odměn, a to i zpětně.
Žalovaná ve své žalobní odpovědi uvádí, že po přečtení žaloby má dojem, že GVL ve skutečnosti zjištěné protiprávní jednání doposud úplně neukončila, což je v rozporu s tím, co se uvádí v bodu 71 sporného rozhodnutí. Žalobkyně totiž zařazuje do své správy zahraniční umělce, jen pokud mají státní příslušnost některého členského státu. Vylučuje tedy, dokonce i ve své žalobě, ty umělce, kteří mají bydliště v jiném členském státě, avšak nemají státní příslušnost některého členského státu.
Žalovaná se domnívá, že měla nezbytnou pravomoc přijmout sporné rozhodnutí. Nařízení č. 17, které konkretizuje úkoly a pravomoci Komise, uvedené v článcích 155 a 89 Smlouvy, stanoví řadu opatření, která lze shrnout takto:
1) rozhodnutí, kterým se na podniku požaduje, aby ukončil zjištěné protiprávní jednání, a tomuto se ukládá pokuta za dotyčné protiprávní jednání a penále s cílem přinutit jej ukončit takové protiprávní jednání (čl. 3 odst. 1, čl. 15 odst. 2 a článek 16);
2) rozhodnutí, kterým se na podniku požaduje, aby ukončil protiprávní jednání, avšak bez uložení pokuty nebo penále;
3) rozhodnutí, kterým se ukládá pokuta za protiprávní jednání, aniž by se však požadovalo ukončení tohoto protiprávního jednání, protože toto jednání již neexistuje ve zjištěné formě nebo uvedený požadavek není v daném případě z jiných důvodů nezbytný; za účelem vyloučení veškerých nejasností může takové rozhodnutí popřípadě obsahovat požadavek zdržet se přijetí opatření majících stejný účinek jako protiprávní jednání (čl. 3 odst. 1 a čl. 15 odst. 2);
4) rozhodnutí, kterým se po předběžném přezkoumání konstatuje, že podmínky pro použití čl. 85 odst. 1 jsou splněny (čl. 15 odst. 6);
5) rozhodnutí o přijetí předběžných opatření (čl. 3 odst. 1);
6) doporučení ohledně ukončení protiprávního jednání (čl. 3 odst. 3).
Rozhodnutí Komise, které pouze konstatuje protiprávní jednání spáchané v minulosti, jež bylo v době přijetí rozhodnutí již ukončeno, a neukládá pokutu ani nestanoví žádné požadavky, má pro podnik určité účinky. Zaprvé má účinek publicity (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. července 1970 ve věci 41/69, ACF Chemiefarma NV v. Komise Evropských společenství, Recueil 1970, s. 661, body 101 až 104). Zadruhé, další účinky mají vliv na postavení podniku v případě, že se protiprávní jednání opakuje. Zatřetí, jsou zde účinky pro spory mezi podnikem a třetími osobami dotčenými jeho chováním. Tyto účinky jsou méně radikální než účinky rozhodnutí ukládajících pokuty. Rozhodnutí, které pouze konstatuje protiprávní jednání, by tedy mělo být ve výše uvedené škále umístěno mezi třetím a čtvrtým druhem opatření.
Stanovisko žalované se opírá rovněž o argumenty týkající se zdravé politiky hospodářské soutěže.
Jestliže by Komise neměla pravomoc prostého konstatování, byla by nucena v případech, kdy již bylo protiprávní jednání ukončeno, vždy ukládat pokutu (zřejmě v minimální částce 1 000 zúčtovacích jednotek stanovených v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17), na což má právo (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. července 1970 ve věci 44/69, Büchler v. Komise Evropských společenství, Recueil 1970, s. 733, bod 49).
Jestliže by Komise neměla takovou pravomoc konstatovat, že došlo k protiprávnímu jednání, podnik by vždy mohl ukončit protiprávní jednání krátce před přijetím rozhodnutí, kterým se takové ukončení požaduje, a poté protiprávní jednání obnovit, opět ukončit a tak dále.
Přijímání rozhodnutí, která pouze konstatují již ukončené porušování pravidel hospodářské soutěže, navíc odpovídá ustálené správní praxi Komise. Během let přijala celou řadu rozhodnutí tohoto druhu (viz např. následující rozhodnutí: ze dne 15. 7. 1975 (IFTRA), Úř. věst. L 228, s. 3; ze dne 26. 7. 1976 (Pabst Richarz), Úř. věst. L 231, s. 24; ze dne 19. 4. 1977 (ABG), Úř. věst. L 117, s. 1; ze dne 20. 12. 1977 (videorekordéry), Úř. věst. L 47, s. 42; ze dne 20. 10. 1978 (Wano Schwarzpulver), Úř. věst. L 322, s. 26; ze dne 5. 9. 1979 (BP Kemi - DDSFI), Úř. věst. L 286, s. 32; ze dne 17. 12. 1980 (italské lité sklo), Úř. věst. L 383, s. 19; ze dne 28. 9. 1981 (italské ploché sklo), Úř. věst. L 326, s. 32. Žalovaná se odvolává také na rozsudek ze dne 29. června 1978 (BP v. Komise, věc 77/77, Recueil 1978, s. 1513).
Žalobkyně ve své replice uvádí, že zveřejnění rozhodnutí podle čl. 21 odst. 1 nařízení č. 17 představuje, jak se vyjádřila sama žalovaná, určitý druh sankce. Užití sankčních účinků však nemůže odůvodnit rozšíření pravomoci Komise. Naopak, je to rozhodující argument pro zákaz zneužívání možnosti uplatňovat sankce, které nejsou stanoveny ve Smlouvě ani v nařízení č. 17. Praktické důvody v žádném případě nejsou dostatečné k tomu, aby Komisi umožnily z vlastního podnětu rozšířit pravomoci, které jí svěřila Rada.
Žalobkyně dále poznamenává, že historie nařízení č. 17 ukazuje, že Rada nesvěřila Komisi pravomoc konstatovat protiprávní jednání, kterou Komise požadovala v návrhu uvedeného nařízení.
Žalovaná ve své duplice trvá na názoru, který uvedla ve své obhajobě.
3. Třetí žalobní důvod: porušení článku 86 Smlouvy
a) GVL jako podnik
Žalobkyně ve své replice opakuje argumenty o použitelnosti čl. 90 odst. 2 Smlouvy, které již předložila v průběhu správního řízení. Tvrdí, že ze zákona o správě, zejména z jeho §§ 1, 4, 6, 7, 8, 11, 18, 19 a 20, vyplývá, že by měla být považována za „podnik pověřený správou služeb obecného hospodářského zájmu“.
Žalovaná odkazuje na oznámení námitek (s. 26 a násl.) a sporné rozhodnutí (body 65 až 68). Dodává, že zákon o správě stanoví pouze to, že všechny podniky, které chtějí vykonávat činnost kolektivních správců práv výkonných umělců, musejí splnit některé podmínky a zavázat se k plnění určitých povinností (rozsudek Soudního dvora ze dne 27. března 1974 ve věci 127/73, Belgische Radio en Televisie a Société Belge des Auteurs, Compositeurs et Éditeurs v. SV SABAM a NV Fonior, Recueil 1974, s. 313, viz zvláště bod 23 a stanovisko generálního advokáta p. Mayrase).
b) Dominantní postavení GVL
Žalobkyně zdůrazňuje, že je nezbytné správně vymezit trh, na němž dochází k výměně služeb mezi výkonnými umělci a uživateli uměleckých výkonů. Podle žalobkyně umělec požívá práva na prvotní a druhotné užití. Ohledně práv na prvotní užití jde o výměnu služeb s pořadateli představení a výrobci zvukových a obrazových záznamů, kteří jsou tedy partnery umělců. Pokud jde o práva na druhotné užití, tato práva naopak představují mnohem více než pouhá následná práva: umělci buď již poskytli uvedená práva v rámci smlouvy o využití prvotních práv uzavřené s výše uvedenými partnery, anebo si tato práva ponechávají za tím účelem, aby jim je spravovala GVL. Ze stanoviska GVL vyplývá, že za relevantní trh, na němž majitelé práv sami vykonávají svou činnost, považuje trh nabídky a poptávky v oblasti práv na užití. Kolektivní správce práv výkonných umělců vykonává svou činnost na tomto trhu tím, že spravuje zájmy výkonných umělců jako majitelů práv.
Na rozdíl od organizací, jako jsou GEHA a SABAM, je žalobkyně zdrojem pouze nevýznamné části příjmů majitelů práv, které zastupuje. Práva na druhotné užití, která jim zůstávají, poskytují jen velmi malý doplňkový příjem, který v průměru nepřesahuje 3 000 DM na každého umělce ročně. To znamená, že umělci nejsou závislí na žalobkyni jako jediném podniku zabývajícím se využíváním práv na druhotné užití.
Žalovaná tvrdí, že relevantním trhem je trh správy práv za úplatu na účet umělců. Postavení GVL na tomto trhu lze přirovnat k postavení realitního makléře. Postavení realitního makléře na trhu nezávisí na nabídce a poptávce na trhu s nemovitostmi. Jde spíše o otázku znalosti možností, které má vlastník, který chce prodat, pokud chce získat, a to za úplatu, určité služby spočívající ve vyhledání kupce a ve zprostředkovatelské činnosti.
Výše odměny, kterou umělec obdrží za využití svého práva, nehraje při hodnocení postavení GVL na trhu žádnou roli. Ostatně částka uvedená žalobkyní dosahuje výšky platu za třináctý měsíc.
Komise popírá tvrzení, že výrobci zvukových záznamů a další partneři, které žalobkyně uvádí, jí konkurují. Má-li výrobce nosičů zvukových záznamů práva na druhotné užití, která na něj umělec převedl, obrátí se na GVL za účelem vyplacení příslušné odměny. Není tedy konkurentem, nýbrž smluvním partnerem GVL.
c) Zneužívání dominantního postavení
Žalobkyně uvádí, že s umělci nezacházela rozdílně podle jejich státní příslušnosti, nýbrž spíše podle povahy práv, jichž byli majiteli. Skutečnost, že se situace v jednotlivých zemích lišila, ji však vedla k jednání pouze s těmi umělci zajímajícími se o správu svých práv, jejichž práva považovala za spolehlivě ověřitelná. To je případ německých umělců (§ 125 zákona o autorském právu). Žalobkyně připustila, že podle § 6 zákona o správě tuto podmínku splňovali také zahraniční umělci, kteří měli alespoň bydliště v Německu. Ve své replice žalobkyně vysvětluje důvody, pro něž je bydliště, podle jejího názoru, objektivním kritériem.
Žalobkyně navíc tvrdí, že umělec, který s ní chce uzavřít smlouvu o správě, musí prokázat, že má práva, která mohou být v Německu spravována. Nemůže být povinna uzavírat smlouvy o správě v nejistotě.
Žalovaná prohlašuje, že podmínka bydliště v Německu nemá žádnou spojitost s „postavením majitele práv“ dotyčného umělce. GVL navíc poskytovala své služby Němcům i v případě, že neměli bydliště v Německu a nebylo jisté, že měli „postavení majitelů práv“, protože bylo možné, že došlo k převodům práv.
Kromě toho otázka, zda je umělec skutečně majitelem práv, o nichž tvrdí, že je má, vyvstává pouze ve stádiu plnění smlouvy o správě a ne v době jejího uzavírání. Smlouvu o správě uzavřelo přibližně 20 000 majitelů práv, z nichž sotva 10 000 pobírá roční odměny za využití svých práv. Žalobkyně však cizincům bez bydliště v Německu nedala příležitost prokázat skutečnou existenci práv na druhotné užití. Uložením požadavku, že zahraniční umělci musejí mít bydliště v Německu, tyto umělce diskriminovala na základě státní příslušnosti.
d) Diskriminace ve smyslu čl. 86 druhého pododstavce písm. c) Smlouvy
Žalobkyně vytýká Komisi, že nevzala v úvahu podmínky a omezení pro uplatnění zvláštního zákazu diskriminace vyplývajícího z článku 86.
Podle ní výkonní umělci nejsou obchodními partnery GVL, kteří si navzájem konkurují, pokud jde o výkon jejich práv na druhotné užití. Místo toho je třeba považovat je spíše za spotřebitele.
Dále, žalobkyně neznevýhodňuje umělce v rámci hospodářské soutěže mezi domácími a zahraničními umělci. Pokud jde o služby umělců, důležité je jen plnění a nikoliv finanční kapacita. Žalobkyně zdůrazňuje, že domácí a zahraniční umělci jí nenabízejí plnění stejné povahy, což vyplývá z § 125 odst. 1 a 3 zákona o autorském právu. Pro žalobkyni je významné především to, zda a v jakém rozsahu existují práva výkonných umělců, pokud jde o zahraniční umělce. Jak připouští sama žalovaná, tato práva mají zcela odlišné vlastnosti a některá dokonce ani neexistují. V každém případě jejich postavení většinou nelze srovnávat s právním postavením těchto práv v Německu.
Nejde jen o to, zda zahraniční umělci mohou mít v Německu prospěch z práv výkonných umělců podle § 125 odst. 1 zákona o autorském právu. Existuje i další, základní otázka, a to zda zahraniční umělci již nějakým jiným způsobem poskytli svá práva – např. v rámci smluv o nahrávání se zahraničními výrobci. Žalobkyně vysvětluje, že neudělala nic více, než že požádala zahraniční umělce, aby jako podmínku uzavření smlouvy o správě prokázali, že mají práva využitelná ve Spolkové republice. Z těchto důvodů GVL požadovala od zahraničních umělců předložení důkazu, že mají bydliště v Německu.
Žalovaná odpovídá, že výměna plnění mezi GVL a umělci, jak je popsána v bodu 49 rozhodnutí, je určujícím kritériem kvality „obchodních partnerů“ ve smyslu článku 86 Smlouvy. GVL znevýhodňuje zahraniční umělce tím, že je zbavuje prostředku k uvádění jejich výkonů na trh. Zahraniční umělec je tak nucen požadovat vyšší odměny, chce-li ze své činnosti dosáhnout stejný zisk jako jeho německý protějšek, který má, na rozdíl od něj, příjem z druhotného užití.
Pokud jde o „předběžnou otázku“ existence práv výkonných umělců, žalovaná zdůrazňuje, že tuto otázku nelze vyřešit před uzavřením smlouvy o správě. Umělci, ať jde o německé státní příslušníky, s bydlištěm nebo bez bydliště v Německu, nebo o cizince, nikdy nežádají nic jiného než ochranu práv na druhotné užití, kterých jsou majiteli. Ohledně každého z nich určují pobíranou odměnu poplatky vyplacené ze strany uživatelů. Komise opětovně uvádí, že GVL požadovala od zahraničních umělců důkaz, že mají bydliště v Německu, a že takové bydliště nemá žádný význam, pokud jde o skutečnou existenci práv na druhotné užití.
Pokud žalobkyně před uzavřením smlouvy o správě požadovala kromě důkazu o bydlišti v Německu také důkaz o existenci práv způsobilých k využití v Německu, přičemž ve spisu vztahujícím se ke správnímu řízení není nic, co by tomu naznačovalo, jedná se zde o další diskriminační zacházení. Od německých umělců žalobkyně zjevně žádný takový důkaz nevyžadovala, ani když měli bydliště v zahraničí, ačkoliv také tito umělci mohli poskytnout svá práva jinde.
e) Důvody
Žalobkyně uvádí, že rozdílné zacházení s domácími a zahraničními umělci je odůvodněno rozdílnými podmínkami, za kterých nabyli svá práva výkonných umělců. Mimo jiné jde o rozdíly ohledně původu těchto práv, jejich převodu na GVL, rozdělování odměn a nedostatku vzájemnosti.
Žalobkyně dále uvádí, že významnou část rozdělovaných odměn tvoří poplatky placené vysílacími organizacemi. Pro účely stanovení dohodnutých odměn pro výkonné umělce již dohody zohlednily skutečnost, že na prvním místě jde o náhradu za ta práva výkonných umělců, jejichž majiteli jsou umělci, kteří mají německou státní příslušnost nebo bydliště v Německu. Umělci, kteří poprvé nabídnou své výkony na území, na kterém platí jiný právní systém, totiž zpravidla nemají samostatná práva výkonných umělců v Německu nebo jsou odměňováni jiným způsobem na základě jiného právního systému nebo systému odměňování, uplatňovaného v tomto jiném státě. Zahrnout zahraniční umělce do systému odměňování, provozovaného žalobkyní, by z ekonomického hlediska znamenalo újmu pro domácí umělce, kteří by nemohli očekávat od uzavření smluv o správě se svými zahraničními kolegy žádné významné zvýšení celkových příjmů žalobkyně.
Žalovaná odpovídá, že dobře nechápe, jaký závěr má být učiněn z úvah předložených žalobkyní v záležitosti převodu práv. V každém případě je třeba předpokládat, že rovněž někteří domácí umělci uzavírají smlouvy se zahraničními výrobci zvukových záznamů. Žalobkyně podle všeho v tomto stavu žádný problém nevidí.
Vzájemnost není podmínkou pro uznání práv na druhotné užití, jejichž majiteli jsou cizinci, kteří nemají bydliště v Německu, německým zákonodárcem.
Komise nesouhlasí s názorem, že zahrnutí zahraničních umělců by nutně mělo za následek, že by výnos z odměn, který je k dispozici, musel být rozdělen mezi vyšší počet majitelů práv a v konečném důsledku by tedy poškodilo zájmy domácích umělců. Vzhledem k tomu, že uživatel hudebních děl získá v budoucnosti od žalobkyně více, jelikož bude osvobozen od nároků z práv na druhotné užití, které mohou uplatňovat zahraniční umělci, kteří nemají bydliště v Německu, bude žalobkyně moci s takovým uživatelem dohodnout vyšší odměny v rámci obecných smluv s ním uzavřených. Jestliže žalobkyně uvádí, že z odměn byla původně uspokojována „na prvním místě“ tato práva uplatňovaná domácími umělci, svádí to k domněnce, že má zato, že objem těchto odměn byl větší, ačkoliv zahraničním umělcům, kteří nemají v Německu bydliště, nebylo vyplaceno nic.
f) Účinky na obchod mezi členskými státy
Žalobkyně tvrdí, že „není zřejmé“, že tím, že převádějí práva za účelem jejich správy, provozují partneři obchod, který je třeba chránit v rámci společného trhu. Žalobkyně neobchoduje s výkonnými umělci v rámci mezistátního obchodu, nýbrž pouze spravuje zákonná práva na odměnu, která mohou vzniknout v Německu.
Kromě toho dotyčné rozhodnutí teoretickým způsobem potvrzuje existenci citelného účinku na mezistátní obchod, přičemž žalovaná neprovedla k tomuto bodu žádné šetření.
Žalovaná uvádí, že v této věci nejde o obchod s právy na druhotné užití. Rozhodujícím prvkem je naopak vliv na mezinárodní obchod v oblasti poskytování služeb. Odmítání GVL uzavřít smlouvy o správě s cizinci, kteří měli bydliště v jiných členských státech, jí bránilo poskytovat služby cizím státním příslušníkům. Pokud jde o otázku citelného účinku, žalovaná vysvětluje, že stačí, aby chování GVL mohlo ovlivnit obchod citelným způsobem. Počet zahraničních umělců, kteří si stěžovali Komisi, je nepodstatný. Vzhledem k počtu umělců, kteří mají bydliště v jiných členských státech Společenství a v zásadě požívají práv na druhotné užití v Německu, lze předpokládat, že se jich na žalobkyni obrátí značný počet.
g) Rozpor s mezinárodními úmluvami
IV – Ústní část řízení
Na jednání konaném dne 6. října 1982 byly vyslechnuty účastnice řízení. Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 16. listopadu 1982. Vyjádřil v něm svůj názor na některé žalobní důvody předložené žalobkyní, přičemž požádal Soudní dvůr o dodatečnou lhůtu k posouzení ostatních žalobních důvodů, pokud by se Soudní dvůr k tomuto názoru nepřiklonil. Soudní dvůr, aniž se vyjádřil k argumentaci předložené generálním advokátem, považoval za žádoucí, aby generální advokát své stanovisko doplnil a posoudil vyvstalé otázky v jejich úplnosti. Generální advokát předložil své další stanovisko na jednání konaném dne 11. ledna 1983.
Odůvodnění:
1 Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 8. ledna 1982 podala Gesellschaft zur Verwertung von Leistungsschutzrechten mbH, společnost s ručením omezeným se sídlem v Hamburku (dále jen „GVL“), podle čl. 173 druhého pododstavce Smlouvy o EHS žalobu, kterou se domáhá zrušení rozhodnutí Komise ze dne 29. října 1981 v řízení podle článku 86 Smlouvy o EHS (IV/29.839 – GVL), oznámeného žalobkyni dne 9. listopadu 1981 a zveřejněného v Úředním věstníku (Úř. věst. L 370, 1981, s. 49). 2 Žalobkyně je jedinou společností pro správu autorských práv ve Spolkové republice Německo, která se zabývá ochranou autorského práva a s ním souvisejících práv výkonných umělců. Zabývá se zejména vybíráním a rozdělováním odměn, na které mají výkonní umělci právo podle ustanovení německého zákona o autorském právu (Urheberrechtsgesetz), jestliže je jejich výkon, který byl s jejich souhlasem zaznamenán na nosič obrazových a zvukových záznamů, vysílán nebo jakýmkoliv jiným způsobem sdělován veřejnosti (druhotné užití). 3 Do 21. listopadu 1980 žalobkyně odmítala uzavřít smlouvy o správě s výkonnými umělci, kteří neměli německou státní příslušnost ani bydliště ve Spolkové republice Německo, nebo jakýmkoliv jiným způsobem chránit práva těchto umělců v Německu. Počínaje uvedeným dnem ukončila tuto praxi změnou svých stanov a své vzorové smlouvy o správě v tom smyslu, že každý výkonný umělec usazený na území některého z členských států Evropského společenství může uzavřít smlouvu o správě a obdržet svůj podíl na výnosu z poplatků, a to i zpětně. 4 Napadnuté rozhodnutí konstatuje, že postup GVL přede dnem 21. listopadu 1980, tedy odmítání uzavřít smlouvy o správě s zahraničními umělci, kteří neměli bydliště ve Spolkové republice Německo, nebo jinak spravovat práva výkonných umělců, jejichž majiteli byli tito umělci v Německu, představoval zneužívání dominantního postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, jestliže tito umělci měli státní příslušnost jiného členského státu Evropského společenství nebo v takovém státě měli bydliště. 5 Rozhodnutí v bodu 71 odůvodnění vysvětluje, že počínaje dnem 21. listopadu 1980 GVL změnou svých stanov a vzorové smlouvy o správě ukončila diskriminaci, které se dopouštěla vůči umělcům, kteří neměli německou státní příslušnost, pokud se jednalo o státní příslušníky členských států nebo pokud tito umělci měli bydliště v některém z členských států. Nový systém rozdělování odměn bude napříště stejný pro německé i pro zahraniční umělce. 6 Na podporu své žaloby uvádí žalobkyně těchto pět žalobních důvodů:
– druhý žalobní důvod: Komise neměla pravomoc přijmout rozhodnutí, jehož jediným účelem bylo „konstatovat“, že došlo k porušování, již ukončenému, článku 86 Smlouvy;
– třetí žalobní důvod: článek 86 se nepoužije na žalobkyni, protože tu je nutno považovat za podnik pověřený poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu ve smyslu čl. 90 odst. 2 Smlouvy;
– čtvrtý žalobní důvod: chování, které Komise vytýká žalobkyni, nemůže ovlivnit obchod mezi členskými státy;
– pátý žalobní důvod: uvedené chování nelze považovat za zneužívání dominantního postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy; žalobkyně zejména neuplatňovala rozdílné podmínky vůči svým obchodním partnerům při plnění stejné povahy (čl. 86 druhý pododstavec písm. c).
První žalobní důvod: porušení formálních náležitostí
Druhý žalobní důvod: nedostatek pravomoci
Třetí žalobní důvod: použití článku 90 Smlouvy
Náklady řízení:
rozhodl takto:
2) Žalobkyni se ukládá náhrada nákladů řízení.