Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61997J0147
Název:
Title: 		Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. února 2000 Jednací jazyk: němčina, Deutsche Post AG proti Gesellschaft für Zahlungssysteme mbH (GZS) a Citicorp Kartenservice GmbH, spojené věci C-147/97 a C-148/97, Recueil 2000
Publikace:
Publication:
Předmět (klíčová slova):
Keywords
Související předpisy:
Corresponding acts:
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:		Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):


Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. února 2000 Jednací jazyk: němčina, Deutsche Post AG proti Gesellschaft für Zahlungssysteme mbH (GZS) a Citicorp Kartenservice GmbH, spojené věci C-147/97 a C-148/97, Recueil 2000

Klíčová slova:

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Oberlandesgericht ve Frankfurtu nad Mohanem. Veřejný podnik – Poštovní služby – Nefyzické vypravení pošty
Předmět:

O výkladu čl. 5 druhého pododstavce Smlouvy o ES (po změně čl. 10 druhý pododstavec ES), článků 30 a 59 Smlouvy o ES (po změně články 28 ES a 49 ES) a článků 85, 86 a čl. 90 odst. 1 a 2 Smlouvy o ES (po změně články 81 ES, 82 ES a 86 odst. 1 a 2 ES)
Právní otázky:


1 Dvěma usneseními ze dne 25. března 1997, došlými Soudnímu dvoru dne 17. dubna 1997, položil Oberlandesgericht ve Frankfurtu nad Mohanem podle článku 177 Smlouvy o ES (nyní článek 234 ES) pět předběžných otázek o výkladu čl. 5 druhého pododstavce Smlouvy o ES (nyní čl. 10 druhý pododstavec ES), článků 30 a 59 Smlouvy o ES (nyní po změně články 28 ES a 49 ES), článků 85, 86 a čl. 90 odst. 1 a 2 Smlouvy o ES (nyní články 81 ES, 82 ES a čl. 86 odst. 1 a 2 ES).

2 Tyto otázky byly vzneseny v rámci dvou sporů vedených společností Deutsche Post AG (dále jen „Deutsche Post“) proti společnosti Gesellschaft für Zahlungssysteme mbH (GZS) (dále jen „GZS“) a proti společnosti Citicorp Kartenservice GmbH (dále jen „CKG“) ve věci doručování pošty pocházející ze zahraničí, která je předmětem nefyzického vypravení.


Právní rámec

3 Podle Světové poštovní úmluvy, jejíž první znění je datováno rokem 1874, mají poštovní služby smluvních států povinnost zasílat a doručovat dotyčným příjemcům zásilky mezinárodní listovní pošty, které jim jsou předávány poštovními službami jiných smluvních států, a které jsou adresovány příjemcům bydlícím na území uvedeného státu.

4 Ve věcech v původním řízení se jedná o Světovou poštovní úmluvu, jak byla přijata dne 14. prosince 1989 ve Washingtonu (dále jen „SPÚ“). V Německu byla schválena zákonem Gesetz zu den Verträgen vom 14. Dezember 1989 des Veltpostverreins (zákon o úmluvách ze dne 14. prosince 1989 Světové poštovní unie), ze dne 31. srpna 1992 (Bundesgesetzblatt II, s. 749).

5 Původně doručovaly poštovní služby mezinárodní poštu bez vybírání odměn za tuto úlohu. Jednou ze základních zásad SPÚ bylo, že jelikož každý dopis vyvolává odpověď, musejí se poštovní toky mezi dvěma smluvními státy v důsledku toho vyrovnat. Nicméně, když se ukázalo, že poštovní služby různých států musí zpracovávat velmi rozdílná množství mezinárodní pošty, byly v tomto ohledu stanoveny od roku 1924 zvláštní předpisy.

6 Článek 25 SPÚ stanoví:
7 Terminální výdaje jsou poplatky, které jedna poštovní správa vybírá od druhé za doručování mezinárodních zásilek. Právní úprava těchto výdajů byla poprvé zavedena ve světové poštovní úmluvě z roku 1969. Nicméně tato právní úprava nestačila k tomu, aby pokryla výdaje poštovních služeb země určení za zmíněné zásilky, zejména z toho důvodu, že bez souhlasu rozvojových zemí nebylo uložení vyšších terminálních výdajů možné.

8 V roce 1987, v rámci evropské konference správ pošt a telekomunikací, která se konala v Bernu (Švýcarsko), uzavřeli veřejní provozovatelé služeb některých členských států Evropského společenství a třetích zemí dohodu o zavedení nového vzorce pro výpočet sazeb terminálních výdajů.

9 Dne 13. prosince 1995 šestnáct poštovních služeb, mezi nimiž byly všechny poštovní služby členských států Evropské unie, s výjimkou Španělska, jakož i poštovní služby Norska a Islandu, uzavřelo „Dohodu REIMS I“. Tato dohoda stanovila postupné zvyšování terminálních výdajů během období šesti let. V roce 2001 měly tyto výdaje dosáhnout úrovně odpovídající 80 % vnitrostátních poštovních sazeb. Podle rozvazovací doložky týkající se přistoupení španělské poštovní služby skončila tato dohoda dnem 30. září 1997.

10 Dne 9. července 1997 podepsaly poštovní služby deseti států, a to Dánska, Německa, Finska, Francie, Řecka, Islandu, Itálie, Norska, Rakouska a Španělska „dohodu REIMS II“, která vstoupila v platnost dne 1. října 1997. Tato dohoda stanovila kratší přechodné období. Po skončení tohoto období se článek 25 SPÚ již nebude mezi smluvními stranami používat.


Vypravení pošty


11 Ze spisu vyplývá, že co se týká služeb vypravení pošty, je obvyklé rozlišovat mezi fyzickým vypravením pošty a nefyzickým vypravením pošty.

12 Fyzické vypravení pošty zahrnuje následující případy:
13 V případě nefyzického vypravení pošty je obsah dopisů odesílán prostřednictvím elektronického přenosu ze státu A do státu B, ve kterém je informace vytištěna, aby byla doručena ve státech A, B nebo C.


Věc C- 148/97


Spor v původním řízení


14 Evropské obchodní činnosti v oblasti kreditních karet skupiny Citibank jsou řízeny Evropským ústředím Citibank NA v Bruselu. Skupina Citibank vlastní v různých členských státech dceřinné společnosti nebo pobočky, které působí na trhu bankovních služeb, jako společnosti Citibank Privatkunden AG a Diners Club Deutschland GmbH v Německu. K podnikům skupiny Citibank patří rovněž společnost CKG, sídlící ve Frankfurtu nad Mohanem. Společnost CKG je podnikem poskytujícím služby, který se zabývá vyhotovováním a posíláním výpisů z účtů, potvrzení, faktur a žádostí o zaplacení nebo vyúčtování pro zákazníky, kteří jsou držiteli platebních karet Visa nebo jiných karet.

15 V roce 1993 rozhodla skupina Citibank zřídit centralizovanou organizaci pro vyhotovování a odesílání výpisů z účtů a jiných normalizovaných bankovních výpisů, a to Citicorp European Service Center BV (dále jen „CESC“), se sídlem v Arnhemu (Nizozemsko).

16 Až do 30. června 1995 se zpracování údajů provádělo ve výpočetním středisku společnosti CKG ve Frankfurtu nad Mohanem. Zpracovaná data týkající se zákazníků, držitelů karet Visa, byla nejprve odeslána prostřednictvím elektronického přenosu do CESC, aby vyhotovilo výpisy z účtů nebo potvrzení účtů, podrobné výpisy a výzvy k zaplacení nebo vyrovnání. CESC poté vyhotovila výtisk na normalizovaných tiskopisech, které pak byly vkládány do obálek pro odeslání a obálky byly oznámkovány. Tyto zásilky byly nakonec předány PTT Post BV (nizozemská pošta, dále jen „PTT Post“) v Arnhemu k zaslání. PTT Post odeslala tyto zásilky Deutsche Post, aby je doručila příjemcům sídlícím v Německu.

17 Kromě společnosti CKG jsou jiné podniky a sítě poboček skupiny Citibank ve Francii, Belgii, Španělsku, Portugalsku a Řecku napojeny na centrální zařízení pro příjem, zpracování, vytištění dat a zasílání poštou CESC. CESC nyní zaměstnává dvaadvacet osob k vyhotovování poštovních listovních zásilek určených příjemcům sídlícím v členských státech Evropské unie.


18 Ze spisu vyplývá, že od 1. července 1995 nejsou již data zpracovávána zařízeními skupiny Citibank sídlícími v různých členských státech, ale centrálně pro celý svět počítači výpočetního střediska skupiny Citibank v Sioux Falls (Jižní Dakota, Spojené státy). Doklady týkající se kreditních karet jsou nejprve předkládány smluvními obchodníky společnosti CKG, která vloží údaje o odesílajícím obchodníkovi, částku na vrub karty a údaje o zákazníkovi. Tato data jsou poté přenášena satelitem do střediska zpracování v Sioux Falls. To provede další zpracování dat, učiní kreditní zápis a odpovídající zatížení účtu zákazníka. Takto vytvořená data jsou nakonec přenášena satelitem do CESC, která je vytiskne a odešle.

19 Za zásilky listovní pošty příjemcům bydlícím v Německu přijímá PTT Post v Nizozemsku poplatek obvyklý pro zásilky mezinárodní pošty, tj. přibližně 0,55 DEM. Platí Deutsche Post terminální výdaje, které byly v rozhodné době z hlediska skutečností v původním řízení od 0,37 do 0,40 DEM za dopis.

20 Podle čl. 25 odst. 3 SPÚ a článku 9 Postgesetz (zákon o poštovních službách) požadovala Deutsche Post za každý z dopisů společnosti CKG doručovaných v Německu obnos ve výši vnitrostátních sazeb, tj. 1 DEM za dopis. Za období od 24. února do 9. července 1995 žádala Deutsche Post zaplacení částky 3 668 916 DEM, odpovídající zásilkám listovní pošty s označením odesílatele „Citicorp European Service Center, P.O. Box 5411, 6802 EK Arnhem, The Nederlands“ nebo „Citicorp European Service Center BV, P.O. Box 5200, 7570 GE Oldenzaal, The Nederlands“, které došly na poštovní úřad příslušný pro poštu pocházející z Nizozemska.

21 Protože CKG odmítla zaplatit požadovanou částku, byla věc předložena Landgericht ve Frankfurtu nad Mohanem. Rozsudkem ze dne 8. května 1996 zamítl tento soud žalobu Deutsche Post z toho důvodu, že Deutsche Post nemůže vyvozovat žádný smluvní nárok z čl. 25 odst. 3 SPÚ, protože toto ustanovení představuje pouze základ pro vymáhání dodatečných poplatků v rámci vztahu veřejné služby spadajícího pod veřejné právo. Kromě toho rozhodl, že vytištění dopisů v Nizozemsku nepředstavuje „připravení“ zásilky ve smyslu článku 25 SPÚ. V rámci vnitřního trhu Společenství není totiž rozhodující, že vytištění a vložení dopisů do obálky bylo převedeno do zahraničí.


Předběžné otázky


22 Dne 20. června 1996 podala Deutsche Post odvolání proti zmíněnému rozsudku před Oberlandesgericht ve Frankfurtu nad Mohanem, který rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:



23 Společnost GZS, jejímiž společníky jsou úvěrové instituce, které vydávají kreditní kartu Eurocard, je největším provozovatelem, pokud jde o transakce uskutečněné kreditními kartami Eurocard v Německu. V rámci činnosti zpracovávání údajů vyhotovuje pro držitele zmíněné karty a pro smluvní obchodníky měsíční výpisy, které jsou odesílány poštou.

24 Zpočátku zodpovídala společnost GZS za tisk, vkládání výpisů do obálek a podávání dopisů u Deutsche Post k doručování. Od léta r. 1995 předává prostřednictvím elektronického přenosu nezbytné údaje svému dánskému smluvnímu partnerovi, aby pro ni vyhotovil výpisy. Tam jsou dopisy vyhotoveny, vytištěny, vloženy do obálek a podány u dánské pošty. Ta je předává Deutsche Post k dalšímu zasílání v Německu a k doručování příjemcům bydlícím na území tohoto členského státu. Za zásilky listovní pošty těmto příjemcům vybírá dánská poštovní služba poplatek vyžadovaný v Dánsku za mezinárodní zásilky, který je nižší než vnitrostátní sazba platná v Německu. Platí Deutsche Post terminální výdaje, které se v rozhodné době z hlediska skutečností v původním řízení rovnaly 0,36 DEM za dopis.

25 Podle čl. 25 odst. 3 SPÚ a článku 9 Postgesetz požadovala Deutsche Post na společnosti GZS zaplacení obnosu 623 984 DEM. Protože GPS odmítla požadovaný obnos zaplatit, byla věc předložena Landgericht ve Frankfurtu nad Mohanem, který žalobu zamítl ze stejných důvodů, jaké jsou uvedeny v bodě 21 tohoto rozsudku.


Předběžné otázky


26 Dne 8. září podala Deutsche Post odvolání proti zmíněnému rozsudku před Oberlandesgericht ve Frankfurtu nad Mohanem, který rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru tři předběžné otázky, jejichž znění je totožné se zněním prvních třech otázek ve věci C-148/97.

27 Usnesením ze dne 8. července 1997 rozhodl předseda Soudního dvora spojit věci pro účely písemné a ústní části řízení a rozsudku.

28 Nejprve je namístě uvést, že čl. 25 odst. 1 SPÚ rozlišuje dva případy, ve kterých poštovní služby smluvních států nejsou povinny zasílat ani doručovat příjemcům zásilky listovní pošty, které odesílatelé bydlící na území smluvního státu podávají nebo dávají podávat v jiném smluvním státě. V případě uvedeném v první větě čl. 25 odst. 1 se jedná o dopisy podané v jiném smluvním státě s cílem využít tamějších nižších poplatků. Podle druhé věty čl. 25 odst. 1 se jedná o zásilky podané ve velkém množství, ať jsou nebo nejsou uskutečňovány s cílem využít nižších poplatků.

29 Podle čl. 25 odst. 2 SPÚ se odstavec 1 tohoto ustanovení používá bez rozdílu jak na zásilky připravené ve smluvním státě, ve kterém bydlí odesílatel, a poté přepravené do jiného smluvního státu, tak na zásilky připravené v tomto druhém státě.

30 Podle čl. 25 odst. 3 SPÚ jsou poštovní služby oprávněny, v případech uvedených čl. 25 odst. 1, buď vrátit zásilky správě podání, nebo je zatížit vnitrostátními poplatky.

31 Ze spisu věci C-148/97 vyplývá, že CESC tiskne a odesílá z Nizozemska příjemcům bydlícím v členských státech Evropské unie kolem čtyřiceti dvou milionů poštovních zásilek ročně, které jsou vyhotoveny na základě údajů zpracovaných CKG a předávány prostřednictvím elektronického přenosu. Podle spisu věci C-147/97 předává GZS stejným způsobem svému dánskému smluvnímu partnerovi údaje týkající se přibližně sedmi milionů držitelů kreditních karet, aby byly zaslány dánskou poštou.

32 Ze spisů a z předkládacích usnesení rovněž vyplývá, že podle čl. 25 odst. 3 SPÚ zmocňují vnitrostátní právní předpisy Deutsche Post vyžadovat poplatky ve výši vnitrostátních sazeb za každý z dopisů odeslaných CKG a GZS, které doručuje v Německu.

33 Z toho konečně vyplývá, že pro odpověď na položené otázky není zapotřebí brát v úvahu tu zvláštní skutečnost, že v projednávaném případě byl obsah pošty sdělován prostřednictvím elektronického přenosu (nefyzické vypravení pošty).

34 Z toho vyplývá, že se předběžné otázky týkají případu stanoveného v druhé větě čl. 25 odst. 1 SPÚ ve spojení s čl. 25 odst. 2, totiž podání listovních zásilek u poštovních služeb jiných členských států ve velkém množství, připravených nebo vyhotovených v těchto státech. K tomu, aby byla dána vhodná odpověď pro řešení sporů v původním řízení, není nezbytné zkoumat, zda CKG a GZS podávají poštovní zásilky u poštovních služeb jiných členských států s cílem využít tamějších nižších poplatků.

35 Pokud jde o výklad článku 30 Smlouvy, požadovaný vnitrostátním soudem, stačí poukázat na to, že článek 30 se nepoužije ve věcech v původním řízení. Mezinárodní zásilky listovní pošty se totiž posuzují jako přeshraniční poskytování všeobecné poštovní služby, která zahrnuje pro poštovní služby smluvního státu, jimž jsou poštovní zásilky zaslány, povinnost je předávat a doručovat.


36 S přihlédnutím k předcházejícím úvahám je třeba první tři otázky vnitrostátního soudu chápat v tom smyslu, že se v podstatě ptají, zda je výkon práva institucí typu Deutsche Post stanoveného v čl. 25 odst. 3 SPÚ vybírat v případech zmíněných v druhé větě čl. 25 odst. 1 a čl. 25 odst. 2 vnitrostátní poplatky za poštovní zásilky podávané ve velkém množství u poštovních služeb členského státu jiného než je stát, kterému taková instituce náleží, v rozporu s článkem 90 Smlouvy ve spojení s články 86 a 59 Smlouvy.

37 K zodpovězení takto přeformulované otázky je třeba nejprve poukázat na to, že taková instituce jako je Deutsche Post, které bylo poskytnuto výlučné oprávnění pokud jde o sběr, přepravu a doručování pošty, musí být považována za podnik, kterému byla dotyčným členským státem přiznána výlučná práva ve smyslu čl. 90 odst.1 Smlouvy (rozsudek ze dne 19. května 1993, Corbeau, C-320/91, Recueil, s. I-2533, bod 8).

38 Dále, podle ustálené judikatury může být podnik, který má zákonný monopol na podstatné části společného trhu, považován za podnik zaujímající dominantní postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy (viz rozsudky ze dne 10. prosince 1991 Merci convenzionali porto di Genova, C-179/90, Recueil, s. I-5889, bod 14; ze dne 13. prosince 1991, GB-Inno-BM, C-18/88, Recueil, s. I-5941, bod 17 a výše uvedený Corbeau, bod 9).

39 Soudní dvůr měl příležitost stanovit v tomto ohledu, že i když prostá skutečnost, že některý členský stát přiznáním výlučných práv vytvoří dominantní postavení, není jako taková neslučitelná s článkem 86, Smlouva přesto ukládá členským státům povinnost nepřijímat nebo neponechávat v platnosti opatření, která mohou toto ustanovení zbavit účinku (viz rozsudky ze dne 18. června 1991, ERT, C-260/89, Recueil, s. I-2925, bod 35 a výše uvedený Corbeau, bod 11).

40 Ustanovení čl. 90 odst. 1 Smlouvy tak stanoví, že členské státy v případě podniků, kterým přiznávají zvláštní nebo výlučná práva, nepřijmou ani neponechají v platnosti opatření odporující pravidlům Smlouvy, zejména pravidlům o hospodářské soutěži (viz výše uvedený rozsudek Corbeau, bod 12).

41 Toto ustanovení musí být čteno ve spojení s čl. 90 odst. 2, který stanoví, že podniky pověřené poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu podléhají pravidlům obsaženým ve Smlouvě, pokud uplatnění těchto pravidel nebrání právně ani fakticky plnění zvláštních úkolů, které jim byly svěřeny.

42 Nakonec je důležité poukázat na to, že SPÚ vychází z předpokladu trhu zásilek listovní pošty, na kterém poštovní služby různých smluvních států Světové poštovní unie navzájem nesoutěží.

43 V této souvislosti má SPÚ za cíl stanovit pravidla zajišťující zasílání a doručování mezinárodních zásilek příjemcům bydlícím na území smluvního státu, které jsou předávány poštovními službami jiných smluvních států. Jednou ze základních zásad SPÚ, uvedenou v článku 1 této úmluvy, je totiž povinnost poštovní správy smluvního státu určení zaslat a doručit mezinárodní poštu příjemcům bydlícím na jeho území a použít k tomu účelu nejrychlejší prostředky listovní pošty. V tomto ohledu státy, které přijaly úmluvu Světové poštovní unie, představují jednotné poštovní území, na kterém je svoboda průvozu vzájemných mezinárodních zásilek v zásadě zaručena.

44 Splnění povinností, vyplývajících ze SPÚ, představuje tedy jako takové pro poštovní služby členských států službu obecného hospodářského zájmu ve smyslu čl. 90 odst. 2 Smlouvy.

45 V projednávaném případě je podle německých právních předpisů provoz této služby přidělen Deutsche Post.

46 Jak již bylo připomenuto v bodě 5 tohoto rozsudku, doručovaly z počátku poštovní služby mezinárodní poštu bez vybírání odměn za tuto úlohu. Nicméně, když se stalo zřejmým, že se často toky poštovní přepravy mezi dvěma smluvními státy nevyrovnávaly, takže poštovní služby různých smluvních států musely přepravovat velmi rozdílná množství mezinárodní pošty, byly v tomto ohledu stanoveny zvláštní předpisy, z nichž jedním je článek 25 SPÚ.

47 Podle čl. 25 odst. 3 SPÚ mají poštovní služby smluvních států zejména právo, v případech uvedených v čl. 25 odst. 1 a 2, zatížit zásilky vnitrostátními poplatky.

48 Udělení práva nakládat v takových případech s mezinárodními zásilkami jako s vnitrostátní poštou takové instituci, jako je Deutsche Post, vytváří situaci, v níž tato instituce může ke škodě uživatelů poštovních služeb zneužívat své dominantní postavení vyplývající z uděleného výhradního práva přepravovat a doručovat takové zásilky příslušným příjemcům.

49 Za těchto okolností je třeba zkoumat, do jaké míry je výkon takového práva nezbytný, aby takové instituci umožnil plnit službu obecného zájmu na základě povinností vyplývajících ze SPÚ, a zejména vykonávat činnost za hospodářsky přijatelných podmínek.

50 Pokud by taková instituce jako je Deutsche Post byla povinna zasílat a doručovat příjemcům bydlícím na německém území zásilky podané ve velkém množství odesílateli bydlícími na zmíněném území u poštovních služeb jiných členských států, aniž by byla pro tuto instituci stanovena možnost získat finanční náhradu všech nákladů způsobených zmíněnou povinností, byl by výkon služby veřejného zájmu za hospodářsky vyrovnaných podmínek ohrožen.

51 Poštovní služby členského státu totiž nemohou zároveň nést náklady, které s sebou nese plnění služby obecného hospodářského zájmu zasílat a doručovat mezinárodní zásilky, jež jim přísluší na základě ustanovení SPÚ, a ušlý zisk vyplývající ze skutečnosti, že zásilky ve velkém množství již nejsou podávány u poštovních služeb členského státu, na jehož území bydlí příjemci, ale u poštovních služeb jiných členských států.

52 V takovém případě je třeba považovat za oprávněné, pro účely plnění služby veřejného zájmu svěřené Deutsche Post SPÚ za hospodářsky vyrovnaných podmínek, nakládat s přeshraniční poštou jako s poštou vnitrostátní a v důsledku toho vybírat vnitrostátní poplatky.
53 Bylo by tomu jinak, kdyby terminální výdaje za došlou přeshraniční poštu v rámci Společenství byly stanoveny dohodami mezi dotyčnými poštovními službami v závislosti na skutečných nákladech na zpracování a doručování této pošty, jak jsou předpokládány v článku 13 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 97/67/ES ze dne 15. prosince 1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby (Úř. věst. 1998, L 15, s. 14).

54 Ustanovení čl. 90 odst. 2 Smlouvy tak odůvodňuje, při neexistenci dohody mezi poštovními službami dotyčných členských států, která by stanovila terminální výdaje v závislosti na skutečných nákladech zpracování a doručování došlé přeshraniční pošty, aby právní předpisy členského státu udělily poštovním službám zákonné právo zatížit zásilky vnitrostátními poplatky v případě, kdy odesílatelé bydlící v tomto státě podávají nebo dávají podávat zásilky ve velkém množství u poštovních služeb jiného členského státu za účelem odeslání do prvního členského státu.

55 Z toho vyplývá, že i pokud by čl. 25 odst. 3 SPÚ mohl být považován vzhledem ke svým účinkům, je-li použit takovou institucí jako je Deutsche Post, za článek, který tvoří překážku volnému pohybu služeb, ani článek 90 Smlouvy by nevylučoval ustanovení takového druhu.

56 Na druhou stranu, v rozsahu v jakém je část nákladů na zasílání a doručování vyrovnána zaplacením terminálních výdajů poštovními službami jiných členských států, nevyžaduje plnění povinností vyplývajících ze SPÚ takovou institucí jako je Deutsche Post, aby byly zásilky podané ve velkém množství u zmíněných služeb zatíženy vnitrostátními poplatky v plné výši.

57 V tomto ohledu je namístě připomenout, že taková instituce, jako je Deutsche Post, která má zákonný monopol na podstatné části společného trhu, může být považována za držitele dominantního postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy.

58 Uplatnění práva vymáhat plnou výši vnitrostátních poplatků takovou institucí, pokud nejsou náklady související se zasíláním a doručováním zásilek podaných ve velkém množství u poštovních služeb jiného členského státu než je stát, na jehož území má jak odesílatel tak příjemce bydliště, vyrovnány terminálními výdaji placenými těmito službami, může být proto považováno za zneužití dominantního postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy.

59 Aby se zabránilo takové instituci, jako je Deutsche Post, v uplatnění práva stanoveného v čl. 25 odst. 3 SPÚ vrátit zásilky do místa podání, nemají odesílatelé těchto zásilek jinou možnost, než zaplatit plný obnos vnitrostátních poplatků.

60 Jak uvedl Soudní dvůr ve vztahu k odmítnutí prodeje jedním podnikem majícím dominantní postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy, takové jednání by bylo v rozporu s cílem vyjádřeným čl. 3 písm. g) Smlouvy o ES [nyní po změně čl. 3 písm. g) ES], blíže rozvedeným článkem 86, zejména druhým pododstavcem, písm. b) a c) (rozsudek ze dne 14. února 1978, United Brands v. Komise, 27/76, Recueil, s. 207, bod 183).

61 Z výše uvedeného vyplývá, že při neexistenci dohody mezi poštovními službami dotyčných členských států, která by stanovila terminální výdaje ve vztahu ke skutečným nákladům na zpracování a doručování došlé přeshraniční pošty, uplatnění práva stanoveného čl. 25 odst. 3 SPÚ ve znění přijatém dne 14. prosince 1989, v případech uvedených v čl. 25 odst. 1 druhé větě a v čl. 25 odst. 2 takovou institucí jako je Deutsche Post zatížit vnitrostátními poplatky zásilky podané ve velkém množství u poštovních služeb jiného členského státu než je stát, kterému tato instituce náleží, není v rozporu s článkem 90 Smlouvy ve spojení s články 86 a 59 Smlouvy. Naproti tomu uplatnění takového práva je v rozporu s čl. 90 odst. 1 Smlouvy ve spojení s článkem 86 Smlouvy, pokud taková instituce může vymáhat plnou výši vnitrostátních poplatků použitelných v členském státě, kterému náleží, bez odečtení terminálních výdajů zaplacených výše zmíněnými poštovními službami za odpovídající zásilky.

62 Vzhledem k odpovědi na první tři otázky není třeba odpovídat na ostatní předběžné otázky.

K nákladům řízení

63 Výdaje vzniklé vládám dánské, řecké, francouzské, italské, nizozemské, rakouské a finské, jakož i Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.


Z těchto důvodů,

SOUDNÍ DVŮR


rozhodl o otázkách položených usneseními Oberlandesgericht ve Frankfurtu nad Mohanem ze dne 25. března 1997 takto:


_____________________________________________________________________________