Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61995J0053

	Název: Title:		Rozhodnutí ESD z 15.února 1996 Věc C-53/95 Institut national d'assurances sociales pour travailleurs indépendants (Inasti) v Hans Kemmler Předběžné opatření [1996] ECR I-703 "Kemmler"

	Publikace: Publication:

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		- Věc 143/87 Stanton [1988] ECR 3877 - Věc 107/83 Klopp [1984] ECR 2971 - Věc C-60/93 Aldewereld [1994] ECR I-2991


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Pan Kemmler, německý občan, pracoval ve Frankfurtu a v Bruselu jako právník v nezávislém postavení, tedy jako osoba samostatně výdělečně činná. Obvykle pobýval v Německu, kde byl zahrnut do systému sociálních dávek samostatně výdělečných osob. Část období, kterého se tato opatření týkají, pobýval také v Belgii. Belgický úřad sociálního pojištění samostatně výdělečných osob (Inasti) požadoval po panu Kemmlerovi příspěvky za rok 1981 a za první dvě čtvrtletí roku 1982. Úřad byl toho názoru, že pan Kemmler byl podřízen belgickému sociálnímu systému do té doby, než vstoupilo v platnost nařízení č. 1390/81 rozšiřující nařízení Rady č. 1408/71 OJ 1981 L 143, p. 1 i na osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodiny. Z důvodu absence bilaterální dohody mezi Belgií a Německem měl žalovaný zaplatit příspěvky, jelikož vykonával profesní činnost v Belgii. Z tohoto důvodu podal Inasti na pana Kemmlera žalobu na zaplacení příspěvků. Obžalovaný ve svůj prospěch namítal, že je již podřízen německému systému sociálního zabezpečení.
Národní soud se chopil případu a chtěl vědět, zda článek 39 (dříve čl. 48) a články 42, 43, 49 (dříve čl. 51, 52 a 59) Smlouvy o ES mohou být vykládány tak, že členský stát nesmí podřizovat občany jiného členského státu, kteří vykonávají stejnou profesní činnosti v obou státech, svému systému sociální ochrany, pokud je občan podřízen systému státu, jehož je občanem, zejména pokud by ho povinné příspěvky neopravňovaly k žádnému dodatečnému sociálnímu zabezpečení.

Názor soudu a komentář:
Nejprve Soud zdůraznil, že nařízení č. 1390/81 nelze aplikovat na časové období, ke kterému se řízení vztahuje, jelikož vstoupilo v platnost 1.července 1982. Dále uvádí, že svoboda usazování podle článku 43 (dříve čl. 52) Smlouvy o ES se sama o sobě vztahuje na žalovaného, jelikož je osobou samostatně výdělečně činnou ve stabilní a stálé firmě v obou členských státech.
Svoboda usazování zabraňuje omezení podnikání občana EU v jiném členském státě. Toto ustanovení je přímo aplikovatelné. Členské státy měly proto povinnost dodržovat toto pravidlo, i když komunitární legislativa neobsahovala nařízení o sociální ochraně osob samostatně výdělečně činných, ponechaly si tuto oblast ve vlastní legislativní kompetenci (Stanton).
Soud poznamenal, že svoboda usazování není spjata s právem vytvořit sídlo v rámci Společenství, ale zahrnuje také svobodu založit a provozovat, za podmínek stavovských pravidel chování, více než jedno místo podnikání (Klopp). Svoboda usazování zamezuje národní legislativě, aby zabraňovala rozšíření těchto aktivit mimo území jednoho členského státu (Stanton).
Podle názoru Soudu norma, jakou je ta belgická, která vyžaduje příspěvky do sociálního systému osob samostatně výdělečně činných od občanů, kteří již pracují jako samostatně výdělečně činné osoby v jiném členském státě, kde mají obvyklý pobyt a byli zde přijati do systému sociální ochrany, zamezuje výkonu odborné činnosti mimo území členského státu a je tudíž neslučitelná s článkem 43 (dříve čl. 52), pokud není náležitě odůvodněn. Jelikož belgická norma nedovoluje žádné dodatečné krytí pojistky zmíněným osobám, nelze tímto argumentem překážku zdůvodnit.
Soud proto shledal, že článek 43 (dříve čl. 52) zabraňuje členským státům, aby vyžadovaly od občanů, kteří již pracují jako osoby samostatně výdělečně činné v jiném členském státě, kde mají obvyklý pobyt a jsou přijati do systému sociální ochrany, příspěvky do sociálního systému osob samostatně výdělečně činných, tedy ukládaly povinnost, která neposkytuje žádné dodatečné krytí sociální pojistky.
Rozsudek je ve shodě s rozhodnutím Aldewereld o dvojí povinnosti sociální ochrany pro zaměstnance.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):