Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61989J0111

	Název: Title:		Judgment of the Court (First Chamber) of 2 May 1990. Staat der Nederlanden v P. Bakker Hillegom BV. Reference for a preliminary ruling: Hoge Raad - Netherlands. Free movement of goods - Charges having equivalent effect - Fees charged for plant health inspections on exportation. Case C-111/89. Rozsudek ESD ze dne 2. května 1990 Věc C-111/89 Staat der Nederlanden v P. Bakker Hillegom BV Rozhodnutí o předběžné otázce /1990/ ECR I-1734 “Bakker”

	Publikace: Publication:		European Court Reports 1990 page I-1735

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		678J0132, 682J0158, 676J0046 676J0089 - Denkavit Case 132/78 Denkavit v France /1979/ ECR 1923 - Case 158/82 Commission v Denmark /1983/ ECR 3573 - Bauhuis Case 46/76 Bauhuis v The Netherlands /1977/ ECR 5 - Case 89/76 Commission v The Netherlands /1977/ ECR 135


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
P. Bakker Hillegom BV (“Bakker”) is a company engaged in the international trade with flowers and plants. Between 1974 and 1977 the Plant Health Authority carried out numerous field inspections of plants intended for exportation on Bakker’s land, and charged fees totalling HFL 317 400.09 for those inspections. The inspections in question are to be carried out by the exporting state under an international convention which aims at the encouragement of free movement of plants and to which the Netherlands are a party.
The Cost of filed inspections of plants, which by their very nature are carried out on all products whether subsequently exported or not, was invoiced exclusively to exporters; they were charged 75 % of the total cost on the ground that only 75 % of production was intended for export. The remaining 25 % was not charged either to exporters or to dealers who sold their products on the home market but was borne by the State. The fees charged from the exporters are calculated on the basis of either the weight of the plants presented for exportation or the net value shown on the invoice.
Upon Bakker’s refusal to pay the fees charged, the State brought an action for recovery. In the course of these proceedings, the Hoge Raad der Nederlanden under Article 177 of the Treaty referred to the Court of Justice the questions (1) whether the fees charged were compatible with Articles 12 and 16 of the Treaty and (2) whether Community law prohibits the charging of fees for field inspections of plants in respect of exported products alone and not products intended for the home market.
P. Bakker Hillegom BV (dále jen Bakker) je společností, která provozuje mezinárodní obchod s květinami a zemědělskými plodinami. V období let 1974 a 1977 prováděl na Bakerových pozemcích tzv. Úřad pro zdravý vývoj rostlin řadu inspekcí na polích s rostlinami z důvodu jejich exportu. Za inspekce byla celkem naúčtována suma ve výši 317 400 holandských guldenů. Tyto inspekce mají být prováděny státem vývozu, jak stanovuje mezinárodní konvence, jejímž cílem
j
e povzbuzení volného pohybu rostlin a jejíž smluvní stranou je Holandsko.
Úhrada za inspekce na polích s rostlinami, jež byly provedeny na všechny produkty ať již postupně vyvážené či nikoliv, byla naúčtována především exportérům; bylo jim účtováno 75% celkových nákladů, a to z toho důvodu, že 75% produkce bylo určeno na export. Zbývajících 25% nebylo účtováno ani vývozcům ani dealerům, kteří prodávali produkty na svých domácích trzích, ale bylo placeno státem. Poplatek účtovaný vývozcům je vypočítáván b
u
ď na základě váhy rostlin určených na export a nebo na základě jjejich čisté hodnoty uvedené na faktuře.
Na základě Bakkerova odmítnutí zaplatit naúčtované poplatky stát podal žalobu na její zaplacení. Během soudního řízení se holandský soud (Hoge Raad) na základě článku 177 Smlouvy ES obrátil na Evropský soudní dvůr se 2 otázkami : 1) zda naúčtované poplatky byly v souladu s články 12 a 16 Smlouvy ES ; 2) zda komunitární právo zakazuje ukládání poplatků za inspekce prováděné na polích s plodinami určeným
i
čistě na export , nebo se zákaz vztahuje i na produkty určené pro domácí trh.

Názor soudu a komentář:
Article 12 of the EEC Treaty provides that the Member States shall not impose any new customs duties or any charges having an equivalent effect; under Article 16, the Member States are under an obligation to set aside customs duties and charges having an equivalent effect by the end of the first period of integration. Such charges imposed on goods by reason of the fact that they cross a frontier are regarded as “an obstacle to the movement of goods which is aggravated by the resulting administrative formalities”. “It follows that any pecuniary charge, whatever its designation and mode of application, which is imposed unilaterally on goods by reason of the fact that they cross a frontier and is not a customs duty in the strict sense constitutes a charge having an effect equivalent to a customs duty”.
However, the Court has in its case-law recognized a number of exceptions to this general definition, in particular: (1) where the charge “relates to a general system of internal dues applied systematically and in with the same criteria to domestic and imported products alike” (
Denkavit
); (2) if the charge “constitutes payment for a service in fact rendered to the economic operator of a sum in proportion to the service” ( Case 158/82) and (3) “subject to certain conditions, if [the charge] attaches to inspections carried out to fulfil obligations imposed by Community law” (
Bauhuis
). Finally, the Court has held that fees as those in question, charged for a plant health inspection provided for by an international agreement, were compatible with the Treaty “provided that their amount does not exceed the actual cost of the operations in respect of which they are charged” ( Case 89/76).
With the first question the Hoge Raad, in substance, wished to clarify the scope of the last exception. The Court points out that this exception requires “a direct link between the amount of the fee and the actual inspection in respect of which the fee is charged”. “[S]uch a link is present when the amount of the fees is calculated on the basis of the duration of the inspection, the number of persons required, the cost of materials, overheads or other similar factors, which does not preclude a fixed-rate assessment of inspection costs, such as for example a fixed hourly rate”. A flat-rate fee which is based on the weight or the invoice value of an inspected good does not satisfy the condition of a direct link and is thus to be regarded as a charge having an equivalent effect and incompatible with Article 12 and 16 of the Treaty.
The second question can be interpreted as relating to exception (2) above under which charges are compatible with Community law, if they constitute payment for a service in fact rendered. These conditions are not fulfilled in a case where products designed for the national market profit from the same services without being charged such fee. Consequently, the Court points out that it is compatible with Community law to charge fees for field inspections of plants in respect of exported products only if exclusively the exporters benefited from the inspections in question. “If, however, products intended for the home market derive any benefit, even slight, from those inspections, the fact that fees are charged only on exported products means that they constitute charges having an effect equivalent to customs duties on exports, which are prohibited by Articles 12 and 16 of the Treaty. It is for the national court to make the relevant findings of fact in that regard.”
Článek 12 Smlouvy ES stanovuje, že členský stát nesmí zavádět žádné nové celní úhrady nebo jakékoliv poplatky s rovnocenným účinkem ; dle článku 16 Smlouvy ES je členský stát povinen vyhnout se vybírání jakéhokoliv celního poplatku či jiného poplatku s rovnocenným účinkem, a to do konce 1. etapy procesu integrace. Poplatky uvalené na zboží jen z toho důvodu, že zboží překročilo hranice, jsou považován
y
za “ překážku pohybu zboží, která je navíc umocněna vytvořením administrativních problémů.” “ Tedy jakýkoliv peněžní poplatek - ať je již jeho zavedení a způsob aplikace jakýkoliv - , který je na zboží uvalen jen z toho důvodu, že překročilo hranice, a
p
řitom není celním poplatkem v přesném slova smyslu , je poplatkem mající rovnocenný účinek jako celní poplatek.”
Soud ale během své rozhodovací praxe rozpoznal řadu výjimek z tohoto obecného pravidla - zejména :
1)
tam, kde se poplatek “ vztahuje k obe
cnému systému vnitřních platební povinností zaváděných systematicky a stejným způsobem se stejnými kritérii jak pro domácí tak pro dovážené zboží”
( Denkavit)
2)
v případě, že poplatek představuje úhradu za poskytnuté služby učiněné ve prospěch ekonomického subjektu (vývozce) v takové poměrné části, která odpovídá provedeným službám ( případ
158/82
)
3)
v určitých případech, jestliže je poplatek spojen s prováděním inspekcí pro to, aby byl splněn závazek daný komunitárním právem (
Bauhuis
)
A konečně Soud dospěl také k závěru
4
) že poplatky, o nichž je v našem případě řeč, naúčtované za inspekci provedené podle mezinárodní dohody, byly se Smlouvou ES kompatibilní “za předpokladu, že jejich výše nepřekročila skutečné náklady provedených inspekcí, za něž byly naúčtovány” ( případ
89/76
).
Pokud jde o 1. otázku, pak si holandský soud v podstatě přál objasnit rozsah posledně uváděné výjimky ( pod číslem 4). Soud poukazuje, že pro udělení této výjimky je nutné splnit “ přímou souvislost mezi výší poplatku a skutečnou inspekcí, za níž je poplatek účtován”. Tato souvislost je dána , je-li výše poplatku vypočtena na základě doby trvání provádění inspekce, k tomu potřebných pracovníků, nákladů za použitý materiál, režijních a jiných podobných nákladů, které berou v
p
otaz i pevně stanovené výdaje na inspekci, jako je např. fixní hodinová mzda za práci.” Jednorázový poplatek vypočtený na základě váhy či na základě hodnoty kontrolovaného zboží uvedené ve faktuře však podmínku přímé souvislosti nenaplňuje , a je jej třeba považovat za poplatek mající rovnocenný účinek, a tudíž za neslučitelný s články 12 a 16 Smlouvy ES.
Pokud jde o 2. otázku, lze ji vykládat ve vztahu k výjimce - výše uvedené pod číslem 2 - že poplatky jsou kompatibilní s komunitárním právem, představují-li platbu za skutečně poskytnuté služby. Tyto podmínky nejsou splněny v případě, kdy zboží určené pro domácí trh požívá výhodu stejných služeb bez toho, aby bylo vystaveno stejnému poplatku. Následně Soud stanovuje, že je v souladu s komunitárním prá
v
em účtovat takovéto poplatky za inspekce provedené na polích s plodinami určenými k vývozu, ale pouze tehdy jestliže jsou inspekce prováděny výhradně pro vývozce. “ Ale jestliže z inspekce vyplyne jakékoliv, byť i malé, zvýhodnění produkce určené pro
d
omácí trh, skutečnost, že poplatky jsou účtovány jen za zboží určené na vývoz znamená, že jde o poplatky, které mají rovnocenný účinek jako celní platby za dovážené zboží - což ale články 12 a 16 Smlouvy ES zakazují. Věcí národního soudu pak zů
stalo, aby s
ohledem na výše zmíněné věc zvážil a vzal v potaz všechna relevantní fakta.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):