Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61981J0104
Název:
Title: 		JUDGMENT OF THE COURT, 26 OCTOBER 1982. HAUPTZOLLAMT MAINZ V C.A. KUPFERBERG KG A.A. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING FROM THE BUNDESFINANZHOF. FREE TRADE AGREEMENTS - TAX DISCRIMINATION. CASE 104/81.
Publikace:
Publication:		REPORTS OF CASES 1982 PAGES 3641 - 3671
Předmět (klíčová slova):
Keywords		EXTERNAL RELATIONS;TAXATION;AGRICULTURE;WINE;
Související předpisy:
Corresponding acts:		272A0722(06)
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:		Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. THE MEASURES NEEDED TO IMPLEMENT THE PROVISIONS OF AN AGREEMENT CONCLUDED BY THE COMMUNITY ARE TO BE ADOPTED, ACCORDING TO THE STATE OF COMMUNITY LAW FOR THE TIME BEING IN THE AREAS AFFECTED BY THE PROVISIONS OF THE AGREEMENT, EITHER BY THE COMMUNITY INSTITUTIONS OR BY THE MEMBER STATES. THAT IS PARTICULARLY TRUE OF AGREEMENTS SUCH AS THOSE CONCERNING FREE TRADE WHERE THE OBLIGATIONS ENTERED INTO EXTEND TO MANY AREAS OF A VERY DIVERSE NATURE.

2. SINCE, ACCORDING TO ARTICLE 228 (2) OF THE TREATY, THE MEMBER STATES ARE BOUND, IN THE SAME MANNER AS THE INSTITUTIONS OF THE COMMUNITY, BY THE INTERNATIONAL AGREEMENTS WHICH THE LATTER ARE EMPOWERED TO CONCLUDE, THEY FULFIL, IN ENSURING RESPECT FOR COMMITMENTS ARISING FROM AN AGREEMENT CONCLUDED BY THE COMMUNITY INSTITUTIONS, AN OBLIGATION NOT ONLY IN RELATION TO THE NON-MEMBER COUNTRY CONCERNED BUT ALSO AND ABOVE ALL IN RELATION TO THE COMMUNITY WHICH HAS ASSUMED RESPONSIBILITY FOR THE DUE PERFORMANCE OF THE AGREEMENT. THAT IS WHY THE PROVISIONS OF SUCH AN AGREEMENT FORM AN INTEGRAL PART OF THE COMMUNITY LEGAL SYSTEM. IT FOLLOWS FROM THE COMMUNITY NATURE OF SUCH PROVISIONS THAT THEIR EFFECT IN THE COMMUNITY MAY NOT BE ALLOWED TO VARY ACCORDING TO WHETHER THEIR APPLICATION IS IN PRACTICE THE RESPONSIBILITY OF THE COMMUNITY INSTITUTIONS OR OF THE MEMBER STATES AND, IN THE LATTER CASE, ACCORDING TO THE EFFECTS IN THE INTERNAL LEGAL ORDER OF EACH MEMBER STATE WHICH THE LAW OF THAT STATE ASSIGNS TO INTE
RNATIONAL AGREEMENTS CONCLUDED BY IT. THEREFORE IT IS FOR THE COURT, WITHIN THE FRAMEWORK OF ITS JURISDICTION IN INTERPRETING THE PROVISIONS OF AGREEMENTS, TO ENSURE THEIR UNIFORM APPLICATION THROUGHOUT THE COMMUNITY.

3. NEITHER THE NATURE NOR THE STRUCTURE OF THE AGREEMENT BETWEEN THE EEC AND THE PORTUGUESE REPUBLIC MAY PREVENT A TRADER FROM RELYING ON ONE OF ITS PROVISIONS BEFORE A COURT IN THE COMMUNITY, ESPECIALLY AS THE ANSWER TO THE QUESTION WHETHER SUCH A STIPULATION IS UNCONDITIONAL AND SUFFICIENTLY PRECISE TO HAVE DIRECT EFFECT PRESUPPOSES AN ANALYSIS OF THE PROVISION IN THE LIGHT OF THE OBJECT AND PURPOSE OF THE AGREEMENT AND OF ITS CONTEXT.

4. ACCORDING TO THE GENERAL RULES OF INTERNATIONAL LAW THERE MUST BE BONA FIDE PERFORMANCE OF EVERY AGREEMENT. ALTHOUGH EACH CONTRACTING PARTY IS RESPONSIBLE FOR EXECUTING FULLY THE COMMITMENTS WHICH IT HAS UNDERTAKEN IT IS NEVERTHELESS FREE TO DETERMINE THE LEGAL MEANS APPROPRIATE FOR ATTAINING THAT END IN ITS LEGAL SYSTEM UNLESS THE AGREEMENT, INTERPRETED IN THE LIGHT OF ITS SUBJECT-MATTER AND PURPOSE, ITSELF SPECIFIES THOSE MEANS. SUBJECT TO THAT RESERVATION THE FACT THAT THE COURTS OF ONE OF THE PARTIES TO AN INTERNATIONAL AGREEMENT CONCLUDED BY THE COMMUNITY CONSIDER THAT CERTAIN OF THE STIPULATIONS IN THE AGREEMENT ARE OF DIRECT APPLICATION WHEREAS THE COURTS OF THE OTHER PARTY DO NOT RECOGNIZE SUCH DIRECT APPLICATION IS NOT IN ITSELF SUCH AS TO CONSTITUTE A LACK OF RECIPROCITY IN THE IMPLEMENTATION OF THE AGREEMENT.

5. THE MERE FACT THAT AN AGREEMENT CONCLUDED BY THE COMMUNITY HAS ESTABLISHED A SPECIAL INSTITUTIONAL FRAMEWORK FOR CONSULTATIONS AND NEGOTIATIONS BETWEEN THE CONTRACTING PARTIES IN RELATION TO THE IMPLEMENTATION OF THE AGREEMENT IS NOT IN ITSELF SUFFICIENT TO EXCLUDE ALL JUDICIAL APPLICATION OF IT.

6. APART FROM SPECIFIC SITUATIONS WHICH MAY INVOLVE THEIR APPLICATION, THE EXISTENCE OF SAFEGUARD CLAUSES WHICH ENABLE THE CONTRACTING PARTIES TO DEROGATE FROM CERTAIN PROVISIONS OF AN INTERNATIONAL AGREEMENT CONCLUDED BY THE COMMUNITY IS NOT SUFFICIENT IN ITSELF TO AFFECT THE DIRECT APPLICABILITY WHICH MAY ATTACH TO CERTAIN STIPULATIONS IN THE AGREEMENT.

7. THE FIRST PARAGRAPH OF ARTICLE 21 OF THE AGREEMENT BETWEEN THE EEC AND THE PORTUGUESE REPUBLIC IMPOSES ON THE CONTRACTING PARTIES AN UNCONDITIONAL RULE AGAINST DISCRIMINATION IN MATTERS OF TAXATION, WHICH IS DEPENDENT ONLY ON A FINDING THAT THE PRODUCTS AFFECTED BY A PARTICULAR SYSTEM OF TAXATION ARE OF LIKE NATURE, AND THE LIMITS OF WHICH ARE THE DIRECT CONSEQUENCE OF THE PURPOSE OF THE AGREEMENT. AS SUCH THIS PROVISION MAY BE APPLIED BY A COURT AND THUS PRODUCE DIRECT EFFECTS THROUGHOUT THE COMMUNITY.

8. ALTHOUGH ARTICLE 21 OF THE AGREEMENT BETWEEN THE EEC AND THE PORTUGUESE REPUBLIC ON FREE TRADE AND ARTICLE 95 OF THE EEC TREATY HAVE THE SAME OBJECT INASMUCH AS THEY AIM AT THE ELIMINATION OF TAX DISCRIMINATION, BOTH PROVISIONS, WHICH ARE MOREOVER WORDED DIFFERENTLY, MUST HOWEVER BE CONSIDERED AND INTERPRETED IN THEIR OWN CONTEXT. SINCE THE EEC TREATY AND THE AGREEMENT ON FREE TRADE PURSUE DIFFERENT OBJECTIVES, IT FOLLOWS THAT THE INTERPRETATION GIVEN TO ARTICLE 95 OF THE TREATY CANNOT BE APPLIED BY WAY OF SIMPLE ANALOGY TO THE AGREEMENT ON FREE TRADE. THE FIRST PARAGRAPH OF ARTICLE 11 MUST THEREFORE BE INTERPRETED ACCORDING TO ITS TERMS AND IN THE LIGHT OF THE OBJECTIVE WHICH IT PURSUES IN THE SYSTEM OF FREE TRADE ESTABLISHED BY THE AGREEMENT.

9. THERE IS NO DISCRIMINATION WITHIN THE MEANING OF THE FIRST PARAGRAPH OF ARTICLE 21 OF THE AGREEMENT BETWEEN THE COMMUNITY AND THE PORTUGUESE REPUBLIC WHERE A MEMBER STATE DOES NOT APPLY TO PRODUCTS ORIGINATING IN PORTUGAL A TAX REDUCTION PROVIDED FOR CERTAIN CLASSES OF PRODUCERS OR KINDS OF PRODUCTS IF THERE IS NO LIKE PRODUCT ON THE MARKET OF THE MEMBER STATE CONCERNED WHICH HAS IN FACT BENEFITED FROM SUCH REDUCTION.

10. FOR THE PURPOSES OF ITS APPLICATION IN THE COMMUNITY THE CONCEPT OF SIMILARITY CONTAINED IN THE FIRST PARAGRAPH OF ARTICLE 21 OF THE AGREEMENT BETWEEN THE EEC AND PORTUGAL IS ONE OF COMMUNITY LAW WHICH MUST BE INTERPRETED UNIFORMLY AND IT IS FOR THE COURT TO ENSURE THAT THIS IS THE CASE. IN VIEW OF THE PURPOSE OF THAT PROVISION PRODUCTS WHICH DIFFER INTER SE BOTH AS REGARDS THE METHOD OF THEIR MANUFACTURE AND THEIR CHARACTERISTICS MAY NOT BE REGARDED AS LIKE PRODUCTS WITHIN THE MEANING OF THE SAID PROVISION. IT FOLLOWS THAT LIQUEUR WINES FORTIFIED WITH SPIRITS ON THE ONE HAND AND WINES RESULTING FROM NATURAL FERMENTATION ON THE OTHER MAY NOT BE REGARDED AS LIKE PRODUCTS WITHIN THE MEANING OF THE PROVISION AT ISSUE.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz: Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Bundesfinanzhof – Německo – Účinky dohod o volném obchodu – daňová diskriminace

Předmět:


ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA


ze dne 26. října 1982 Jednací jazyk: němčina.

Ve věci 104/81,


jejímž předmětem je žádost zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS německým Bundesfinanzhof o rozhodnutí o předběžné otázce ve sporu probíhajícím před uvedeným soudem mezi

HAUPTZOLLAMT MAINZ (hlavní celní úřad v Mohuči)

a

C. A. KUPFERBERG & CIE KG a.A., se sídlem v Mohuči,

o výkladu čl. 21 prvního pododstavce Dohody uzavřené dne 22. července 1972 mezi EHS a Portugalskou republikou (Úř. věst. L 301, s. 165), jakož i článku 95 Smlouvy o EHS,



SOUDNÍ DVŮR

ve složení J. Mertens de Wilmars, předseda, A. O΄Keeffe, U. Everling a A. Chloros, předsedové senátu, P. Pescatore, Mackenzie Stuart, G. Bosco, T. Koopmans a O. Due, soudci,

generální advokátka: S. Rozès
vedoucí soudní kanceláře: P. Heim

vydává tento

ROZSUDEK
Skutkové okolnosti

Skutkové okolnosti případu, průběh řízení a vyjádření předložená podle článku 20 Statutu Soudního dvora EHS mohou být shrnuty takto:

I – Skutkové okolnosti a řízení


1. Společnost Christian Adalbert Kupferberg uvedla dne 26. srpna 1976 do volného oběhu ve Spolkové republice Německo portská vína původem z Portugalska.

Hauptzollamt (hlavní celní úřad) v Mohuči při této příležitosti vybral za obsah lihu vyšší než 14 % obj. v těchto vínech při sazbě 1 650 DEM/hl lihu částku 18 103,80 DEM vyrovnávacího monopolního cla (Monopolausgleich).

2. Platba Monopolausgleich vyplývá z čl. 151 odst. 1 německého zákona o monopolu na alkohol (Branntweinmonopolgesetz) ze dne 8. dubna 1922.

Tento zákon stanoví, že tuzemský alkohol musí být v zásadě dodaný spolkovému monopolnímu úřadu (Bundesmonopolverwaltung) za cenu (Branntweinübernahmepreis) stanovenou tímto správním orgánem. Tento alkohol, uvedený na trh spolkovým monopolním úřadem, je podroben dani z alkoholu (Branntweinsteuer). V průběhu dotčeného období ve sporu v původním řízení tato daň činila 1 650 DEM/hl lihu.

Některé lihoviny, mimo jiné i ty, které jsou vyrobeny z vína, jsou osvobozeny od povinnosti dodání správnímu orgánu. Jsou na základě článku 73 Branntweinmonopolgesetz předmětem přirážky z alkoholu (Branntweinaufschlag), jejíž výše odpovídá dani z alkoholu.

Ustanovení čl. 79 odst. 2 Branntweinmonpolgesetz ve znění platném v období dotčeném ve sporu v původním řízením stanoví, že Branntweinaufschlag je snížena o 21 % za podmínky, že výroba se uskutečňuje buď v lihovaru podléhajícím paušálnímu zdanění (Abfindungsbrennerei), nebo ji provádí vlastník surovin (Stoffbesitzer) v mezích režimu výroby zvýhodněného monopolem, nebo se výroba uskutečňuje v uzavřeném lihovaru (Verschlußbrennerei), jehož roční výroba nepřesahuje 4 hektolitry lihu, nebo v družstevním ovocnářském lihovaru v mezích jeho práva na destilaci, a to pro každého z jeho členů v objemu maximálně 3 hektolitry lihu ročně vyrobeného z ovoce z vlastní úrody.

Na základě čl. 151 odst. 1 Branntweinmonopolgesetz je dovážený alkohol zatížen Monopolausgleich, jehož výše rovněž odpovídá dani z alkoholu.

Ustanovení čl. 151 odst. 2 Branntweinmonopolgesetz stanoví, že likérová vína jsou považována za lihoviny.

Podle čl. 152 odst. 2 tohoto zákona se Monopolausgleich z likérových vín vypočítává podle množství alkoholu přesahujícího obsah alkoholu 14 % obj.

3. Po podání žaloby společností Kupferberg změnil Finanzgericht pro Porýní – Falcko rozhodnutí o zdanění a snížil vyrovnávací monopolní clo z 18 103,80 DEM na 16 303,80 DEM.

Finanzgericht se opřel o ustanovení Branntweinmonopolgesetz a o článek 21 Dohody ze dne 22. července 1972 mezi EHS a Portugalskou republikou (dále jen „dohoda EHS –Portugalsko“) (Úř. věst. L 301, s. 165). Konstatoval, že toto posledně uvedené ustanovení má v podstatě stejný obsah jako články 37 a 95 Smlouvy a má přímý účinek. Poté srovnal částku daní vztahující se na portská vína a podobné domácí výrobky. Podle jeho názoru jsou dovážená portská vína jakožto dezertní vína srovnatelná s domácími likérovými víny. Podle názoru Finanzgericht musí Monopolausgleich, který zatěžuje líh obsažený v dovezených portských vínech, záviset na monopolním clu použitelném na domácí destiláty pocházející z družstevních ovocnářských lihovarů.

Podle Finanzgericht je tudíž třeba snížit Monopolausgleich o 21 %, a to z 1 650 DEM na 1 303,50 DEM/hl lihu (1 650 DEM minus 346,50 DEM = 1 303,50 DEM/hl).

Otázka, zda v době dovozu vnitrostátní družstevní ovocnářské lihovary skutečně vyráběly alkohol z vína, není relevantní vzhledem k tomu, že podle Finanzgericht pro porušení dotyčného ustanovení, tedy článku 37 Smlouvy, stačí pouze možnost diskriminace.

4. Ustanovení čl. 21 prvního pododstavce Dohody EHS – Portugalsko zní takto:

„Smluvní strany se zdrží jakéhokoliv opatření nebo praxe vnitrostátní finanční povahy zavádějící přímo nebo nepřímo diskriminaci mezi výrobky jedné smluvní strany a podobnými výrobky původem z druhé smluvní strany.“

Dohoda EHS – Portugalsko se nachází v příloze k nařízení Rady č. 2844/72 ze dne 19. prosince 1972 (Úř. věst. L 301, s. 164).

5. Hauptzollamt v Mohuči se odvolal k Bundesfinanzhof.

Vzhledem k tomu, že Bundesfinanzhof měl za to, že v řízení probíhajícím před ním vyvstaly otázky práva Společenství, rozhodl se podle článku 177 Smlouvy o EHS přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující otázky:

„1) [a)] Je čl. 21 první pododstavec dohody mezi Evropským hospodářským společenstvím a Portugalskou republikou ze dne 22. července 1972 schválené a zveřejněné nařízením Rady (EHS) č. 2844/72 ze dne 19. prosince 1972 přímo použitelný a přiznává práva různým hospodářským subjektům?

[b)] Stanoví v případě kladné odpovědi tento článek zákaz diskriminace obdobný jako je zákaz stanovený v čl. 95 prvním pododstavci Smlouvy o EHS?

[c)] Použije se tento článek rovněž na dovoz portských vín?


2) V případě kladné odpovědi na otázky uvedené v bodě 1):

a) Jedná se o diskriminaci spadající pod čl. 95 první pododstavec Smlouvy o EHS nebo čl. 21 první pododstavec dohody mezi EHS a Portugalskou republikou pouze z důvodu, že vnitrostátní daňové právní předpisy umožňují z hlediska čistě právního a abstraktního přiznat podobným domácím výrobkům zvýhodněné daňové zacházení (potenciální diskriminace), nebo je pro existenci diskriminace ve smyslu výše uvedených ustanovení třeba, aby konkrétní srovnání zdanění prakticky ukázalo zvýhodněné daňové zacházení s podobnými domácími výrobky?

6. Z předkládacího usnesení vyplývá, že Bundesfinanzhof je toho názoru, že není možné odpovědět na otázku 1a) na základě rozsudků, ve kterých Soudní dvůr prohlásil ustanovení dohod o přidružení jako přímo použitelná: rozsudky ze dne 12. prosince 1972, spojené věci 21 až 24/72, International Fruit Company a další (Recueil s. 1219), ze dne 30. dubna 1974, věc 181/73, Haegeman (Recueil s. 449), ze dne 5. února 1976, věc 87/75, Bresciani (Recueil s.129) a ze dne 13. března 1979, věc 91/78, Hansen (Recueil s. 935).

Podle Bundesfinanzhof se totiž dohody o přidružení nemohou srovnávat s dohodami o volném obchodu typu dohody EHS – Portugalsko, pokud jde o sílu pouta, které spojuje strany dohody.

Bundesfinanzhof k otázce 1c) uvádí, že podle svého článku 2 se dohoda EHS – Portugalsko použije pouze na výrobky spadající do kapitol 25 až 99 Nomenklatury Rady pro celní spolupráci, ve kterých se portské víno nenachází, jakož i na výrobky „uvedené v protokolech č. 2 a č. 8 s ohledem na zvláštní podmínky stanovené v těchto protokolech“. Protokol č. 8 rovněž výslovně uvádí kromě jiného portské víno v rámci režimu, podle kterého jsou „cla při dovozu do Společenství snížena v poměrech uvedených pro každé z cel a za podmínek stanovených v článku 6“. Podle Bundesfinanzhof je možno dojít k závěru, že portské víno podléhá pouze tomuto zvláštnímu režimu stanovenému v protokolu č. 8 a režim čl. 21 prvního pododstavce dohody EHS – Portugalsko se na jeho dovoz nepoužije.

Bundesfinanzhof vysvětluje otázku 2a) takto:

„Je nutno položit otázku, zda v rámci srovnání zdanění, které má být provedeno, stačí k tomu, aby se jednalo o diskriminaci ve smyslu čl. 95 prvního pododstavce Smlouvy o EHS, aby existovala z hlediska čistě právního možnost diskriminace, i když je tato diskriminace ve skutečnosti vyloučena, protože domácí výrobek určený ke srovnání podléhá bez výjimky konkrétně a prakticky zdanění, kterému musí podléhat rovněž dovážený výrobek.“

Bundesfinanzhof je toho názoru, že na otázku 2a) je třeba odpovědět, že pokud jsou daňové výhody v praxi úplně vyloučeny, právní možnost, že by tomu mohlo být jinak, která existuje pouze čistě teoreticky, nemůže zakládat diskriminaci. Skutečně totiž chybí objektivně neodůvodněná nerovnost v zacházení.

Soudní dvůr se k této otázce jasně vyslovil, mezi jiným v desátém bodě svého rozsudku ze dne 30. října 1980 (Schneider Import, věc 26/80, Recueil s. 3469).

Bundesfinanzhof k otázce 2b) uvádí: „Vnitrostátní zákonodárce zavádí jednak rozdíl mezi zdaněním alkoholizovaných vín (mezi nimi i likérových vín a portských vín), a jednak zdaněním (nebo daňovým osvobozením) vín, která mají rovněž relativně vysoký obsah alkoholu, ale jejichž alkohol pochází z přírodního kvašení. Otázkou je, zda vzhledem k tomu, že portské víno je nejenom podobné domácím likérovým vínům, ale může být případně rovněž srovnáváno s domácími víny zvláštního druhu s vysokým obsahem alkoholu pocházejícího z přírodního kvašení, musí být zdanění posledně zmíněných vín zahrnuto ve srovnání zdanění, které má být provedeno podle čl. 95 prvního pododstavce Smlouvy o EHS. Senát je toho názoru, že to není přijatelné.

Problém podobnosti ve smyslu čl. 95 prvního pododstavce Smlouvy o EHS je neoddělitelně spjat s otázkou, zda a v jakém rozsahu je vnitrostátní zákonodárce oprávněn nerovnoměrně zdanit podobné výrobky, mezi nimiž jsou nicméně rozdíly. Nekritický a rozšiřující výklad pojmu podobnosti by vedl k tomu, že vnitrostátnímu zákonodárci by bylo zakázáno zavést oprávněné daňové rozdíly s ohledem na výrobky, které mohou mít stejné použití. Takový rozšiřující výklad čl. 95 prvního pododstavce Smlouvy o EHS by totiž umožnil výrobkům pocházejícím z jiných členských států (nebo v případě dohod s EHS podobného významu výrobkům pocházejícím ze třetích států), aby stále podléhaly nejnižšímu zdanění stanovenému vnitrostátním zákonodárcem pro škálu domácích výrobků, které je právě namístě považovat za podobné a které vnitrostátní zákonodárce oprávněně podřídil rozdílnému zacházení.“

7. Předkládací usnesení od Bundesfinanzhof bylo zapsáno v kanceláři Soudního dvora dne 29. dubna 1981.

V souladu s článkem 20 Statutu Soudního dvora předložily svá písemná vyjádření společnost Kupferberg, zastoupená D. Ehlem, advokátem Advokátní komory v Kolíně, vláda Spolkové republiky Německo, zastoupená M. Seidelem jako zmocněncem, francouzská vláda, zastoupená F. Bersanim, zástupcem generálního tajemníka meziministerského výboru pro otázky evropské hospodářské spolupráce, dánská vláda, zastoupená L. Mikaelsenem, právním poradcem ministra zahraničních věcí, a Komise, zastoupená právními poradci P. Gilsdorfem a R. Wägenbaurem jako zmocněnci.

Po vyslechnutí soudce zpravodaje a stanoviska generální advokátky rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústní části řízení bez předběžného dokazování. Soudní dvůr nicméně vyzval vládu Spolkové republiky Německo, aby při jednání přijala pomoc odborníka na zdanění alkoholu.


II – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru


A –K první předběžné otázce pod písmeny a) a b) (přímý účinek a výklad čl. 21 prvního pododstavce dohody EHS – Portugalsko)

1. Vyjádření společnosti Kupferberg

1. a) Společnost Kupferberg k první předběžné otázce pod písmenem a) poznamenává – a ostatní účastníci řízení o rozhodnutí o předběžné otázce sdílejí toto stanovisko – že výběr nařízení jako aktu o uzavření dohody EHS – Portugalsko není relevantní pro otázku, zda ustanovení této dohody jsou přímo použitelná.

Mimoto při posouzení otázky, zda jsou ustanovení výše uvedené dohody přímo použitelná, není Soudní dvůr vázán judikaturou soudů členských států ani judikaturou soudů států EFTA. I kdyby Soudní dvůr musel potvrdit, že tato ustanovení jsou přímo použitelná a například švýcarské federální právo by zaujalo opačné stanovisko, toto rozdílné posouzení by mělo být, pokud je to nezbytné, předmětem harmonizace politickými orgány.

Společnost Kupferberg připomíná, že Soudní dvůr rozhodl v rozsudku ze dne 30. dubna 1974 (Haegeman, věc 181/73, Recueil s. 449, bod 5), že dohoda o přidružení EHS – Řecko je „nedílnou součástí právního řádu Společenství“. Kupferberg zdůrazňuje, že intenzita vztahů mezi smluvními stranami hraje při tomto posouzení roli. Takto v rozsudku ze dne 5. února 1976 (Bresciani, věc 87/75, Recueil s. 129, bod 17), se Soudní dvůr odvolává na „zvláštní hospodářské a politické vazby“ s některými zámořskými zeměmi a územími. Přitom mezi Společenstvím a Portugalskem je intenzita vazeb tak velká jako mezi Společenstvím a Řeckem a také jako mezi Společenstvím a zámořskými zeměmi a územími.

Když Soudní dvůr posuzuje otázku, zda jsou určitá ustanovení dohody přímo použitelná, odvolává se na „smysl, strukturu a znění“ těchto ustanovení (výše uvedený rozsudek ve věci 87/75, bod 16).

Pokud se v projednávaném případě použije tato metoda výkladu, podle společnosti Kupferberg to povede k výsledku, že čl. 21 první pododstavec dohody EHS – Portugalsko je přímo použitelný. Z jejího cíle totiž vyplývá, že v každém případě jsou přímo použitelná taková ustanovení týkající se volného obchodu, jako jsou ustanovení čl. 21 prvního pododstavce, jakož i ustanovení, která musí zajistit spravedlivé podmínky hospodářské soutěže.

Výše uvedené ustanovení je jasné samo o sobě a není doprovázeno žádnou výhradou. Může být bezprostředně provedeno.

1. b) K první předběžné otázce pod písmenem b) Kupferberg poznamenává, že článek 21 dohody EHS – Portugalsko je svým obsahem stejný jako článek 95 Smlouvy. To vyplývá nepřímo z rozsudku Soudního dvora ze dne 13. března 1979 (Hansen, věc 91/78, Recueil s. 935, bod 22). Obě ustanovení mají ostatně svůj původ v čl. III odst. 2 Dohody GATT.

2. Vyjádření francouzské a dánské vlády

2. a) Francouzská a dánská vláda sdílejí stanovisko společnosti Kupferberg, podle kterého ke zjištění, zda je ustanovení dohody s třetí zemí přímo použitelné, je třeba vzít v úvahu „smysl, strukturu a znění“ dotyčných ustanovení.

Připomínají, pokud jde o první předběžnou otázku pod písmenem a), že Soudní dvůr ve svém výše uvedeném rozsudku ve věci Bresciani považoval ustanovení Úmluvy z Yaoundé za přímo použitelné. Obě vlády zdůrazňují, že Soudní dvůr přiznal v tomto rozsudku rozhodující význam skutečnosti, že dotyčná úmluva neukládala stejné povinnosti Společenství a přidruženým státům. Dohoda EHS – Portugalsko je naopak založena na zásadě reciprocity. To vyplývá z její preambule, jakož i z jejích ustanovení, mezi kterými článek 1 uvádí její cíle.

Tato zásada by byla porušena, pokud by pouze soudy jedné smluvní strany připouštěly přímý účinek jednoho z ustanovení dohody.

Podle dánské vlády z rozsudků soudů zemí EFTA uvedených Bundesfinanzhof vyplývá, že existují důvody domnívat se, že ustanovení dohod EHS – EFTA nejsou považována za přímo použitelná v zemích EFTA.

Dánská a francouzská vláda mimoto připomínají, že v několika takových rozsudcích, jako je například rozsudek ze dne 12. prosince 1972 (International Fruit Company a další v. Komise, věci 21 až 24/72, Recueil s. 1219), Soudní dvůr neuznal přímý účinek určitých ustanovení Dohody GATT a zdůraznil pružnost této dohody. Avšak dohoda EHS – Portugalsko se vyznačuje stejnou pružností. Neobsahuje totiž žádný takový právní systém, jako je právní systém existující v rámci Společenství, který může zajistit jednotný výklad a jednotné použití ustanovení dohody. Obsahuje naopak tradičnější postupy pro řešení sporů v článcích 30 a 32 až 34, podle kterých „smíšený výbor“ dohlíží na správné provedení dohody. Tyto postupy by nemohly náležitě fungovat, kdyby soudům bylo ponecháno, aby rozhodly o obsahu povinností vyplývajících z dohody. Další ustanovení dohody, jako jsou čl. 25 odst. 2 a články 27 až 29, kromě toho smluvním stranám umožňují, aby v případě obtíží přijaly „vhodná opatření“, a tedy dočasně pozastavily používání dalších ustanovení a přitom bylo posouzení obtíží ponecháno na smluvní straně, která se jich dovolává.

Francouzská vláda dodává, že dohoda EHS – Portugalsko nebyla nikdy považována za nástroj rozšiřující mechanismy vyznačující se originalitou struktury Společenství na Portugalsko. Žádná z dohod EHS – EFTA nejde nad rámec vytvoření zóny volného obchodu. Některá zastoupení žádala Společenství, aby neomezilo dosah závazků pouze na obchodní otázky. Avšak Společenství mělo za to, že volný obchod je krajní hranicí závazků, které může převzít. Tato vůle je vyjádřena v ustanoveních dohody a v omezené povaze mechanismů správy dohody.

Dánská vláda konečně uvádí, že skutečnost, že čl. 21 první pododstavec dohody EHS – Portugalsko má v podstatě stejný obsah jako článek 95 Smlouvy, který je přímo použitelný, nemá rozhodující význam. Kromě toho, že článek 95 byl formulován absolutněji, je rozhodující, že Smlouva má ve srovnání s dohodou o volném obchodu dalekosáhlejší cíle v oblasti hospodářské integrace.

Dánská a francouzská vláda docházejí k závěru, že čl. 21 první pododstavec dohody EHS – Portugalsko nemá přímý účinek.

2 b) K první předběžné otázce pod písmenem b) francouzská a dánská vláda poznamenávají, že se k odůvodnění výkladu výše uvedených ustanovení ve stejném smyslu nelze dovolávat skutečnosti, že výše uvedená ustanovení mají poněkud totožné znění.

Jelikož dohody EHS – EFTA nemají stejné cíle jako Smlouva o EHS, nemohou být vykládány stejně jako Smlouva o EHS, ale mají být vykládány s přihlédnutím ke svým vlastním omezenějším cílům.

3. Vyjádření vlády Spolkové republiky Německo

Vláda Spolkové republiky Německo odkazuje na svá vyjádření ve věci 270/80, Polydor (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. února 1982), ve kterých uplatňovala, že použití kritérií stanovených Soudním dvorem v rozsudku ze dne 5. února 1963 (Van Gend a Loos, věc 26/62, s. 1) a v rozsudcích Haegeman, Bresciani a International Fruit Company (výše uvedené) na čl. 14 druhý pododstavec a článek 23 dohody EHS – Portugalsko by vedlo k tomu, že článek 23 dohody EHS – Portugalsko by nebyl považován za přímo použitelný.

4. Vyjádření Komise

4. a) K první předběžné otázce pod písmenem b) Komise poznamenává, že skutečnost, že dohoda EHS – Portugalsko neobsahuje ustanovení odpovídající ustanovení čl. 95 druhého pododstavce Smlouvy o EHS, ukazuje na hledání řešení, které nejde tak daleko jako v případě Smlouvy o EHS.

Komise konstatuje, že úmysl odchýlit se od článku 95 Smlouvy se rovněž projevuje v čl. 21 prvním pododstavci dohody EHS – Portugalsko výběrem zvláštních výrazů.

Je pravdou, že na první pohled toto ustanovení místo toho, aby jednoduše zmiňovalo „zdanění“, uvádí opatření nebo praxi vnitrostátní daňové povahy; nicméně z bližšího pohledu podle Komise toto ustanovení nejde dál než čl. 95 první pododstavec, alespoň ve výkladu tohoto posledně zmíněného ustanovení podaném Soudním dvorem.

Komise tvrdí, že se zdá, že skutečnost, že čl. 21 první pododstavec dohody EHS – Portugalsko výslovně stanoví, že uvedené daňové opatření nesmí zavést jakoukoliv diskriminaci, naznačuje, že smluvní strany zamýšlely jednoznačněji než v čl. 95 prvním pododstavci vzít v úvahu spíše skutečnou diskriminaci než pouhý rozdíl ve zdanění.

Komise připomíná, že původ čl. 21 prvního pododstavce dohody EHS – Portugalsko sahá k úmluvě z Yaoundé a že se její signatářské strany snažily vytvořit dost pružné ustanovení, nezávislé na výkladu Smlouvy o EHS, ustanovení, které mělo obsahovat podstatu čl. 95 prvního pododstavce, ale ne nutně všechny důsledky „dynamického“ výkladu v rámci Smlouvy o EHS.

Podle Komise je možné předpokládat, že stejné úvahy vedly smluvní strany dohod EHS – EFTA k převzetí pružné formulace použité v dřívějších dohodách.

Podle názoru Komise je rovněž možné předpokládat, že signatářské strany dohod o volném obchodu nechtěly zaostat ve vztahu k čl. III odst. 2 GATT, pokud se jedná o definici jejich vztahů v rámci zóny volného obchodu. Komise konstatovala v této souvislosti po přezkoumání praxe GATT, že skutečná působnost čl. III odst. 2 je menší než působnost článku 95.

Komise mimoto připomíná, že čl. 21 první pododstavec dohody EHS – Portugalsko je totožný s odpovídajícími ustanoveními mnoha dohod, které Společenství uzavřelo s třetími zeměmi a jejichž předmětem bylo omezení cel a překážek obchodu mezi smluvními stranami.

Komise dochází k závěru, že možnost různého výkladu čl. 21 prvního pododstavce dohody EHS – Portugalsko a čl. 95 prvního pododstavce Smlouvy o EHS by nezbytně znamenala, že první ustanovení může být vykládáno úžeji než druhé ustanovení z důvodu omezeného účelu dohody o volném obchodu v porovnání s účelem Smlouvy o EHS.

Komise zdůrazňuje, že článek 95 musí být vykládán v úzkém vztahu s cíli Smlouvy o EHS obsaženými v článcích 2 a 3 a zvláště se zavedením totožných podmínek hospodářské soutěže na společném trhu Společenství, což zdůraznil Soudní dvůr v mnohých rozsudcích.

Dohoda EHS – Portugalsko nemá za cíl zavedení společného trhu ani posílení jednotnosti hospodářství smluvních stran; omezuje se v podstatě na vytvoření zóny volného obchodu a v důsledku toho podle své preambule na odstranění překážek „v podstatě veškerého jejich obchodu“. I kdyby dohoda podle své preambule obsahovala také ustanovení týkající se „dodržování spravedlivých podmínek hospodářské soutěže“, nešlo by nicméně o cíl úplně samostatný jako ve Smlouvě o EHS. Článek 26 dohody v oblasti hospodářské soutěže má omezenou působnost a účinnost ve vztahu k článkům 85 a 86 Smlouvy o EHS.

Zákaz daňové diskriminace obsažený v dohodě EHS – Portugalsko má být vykládán z hlediska tohoto omezeného účelu ve vztahu k účelu Smlouvy o EHS: má se omezit na zabránění přijetí jakéhokoliv opatření nebo praxe daňové povahy způsobilých obejít cíl, jímž je odstranění překážek obchodu.

Komise v tomto ohledu připomíná, že čl. III odst. 2 GATT má také za cíl zabránit tomu, aby taková základní ustanovení GATT, jako jsou doložka nejvyšších výhod a celní koncese, mohla být obcházena diskriminačním použitím vnitrostátní daňové soustavy a že rozhodujícím kritériem vyjádřeným v úvodním pododstavci článku III GATT je odpověď na otázku, zda má nebo nemá uvažované daňové opatření ochranný účinek ve vztahu k dovozu. Praxe GATT se vyznačuje tímto omezením cílů ustanovení.

S přihlédnutím k uvedeným vyjádřením pak Komise vyjmenovává tři typy případů, v nichž bylo uznáno porušení článku 95, ale o nichž je možné stěží tvrdit, že spadají rovněž pod zákaz diskriminace stanovený v dohodách o volném obchodu: případy, v nichž zjištění, že se jedná o dovoz podobného výrobku, představuje v praxi velké obtíže vzhledem k věcným kritériím rozlišení použitým Soudním dvorem; případy, v nichž bylo uznáno porušení čl. 95 prvního pododstavce, protože vnitrostátní daňový systém poskytuje v určitých případech domácím výrobkům výhody, které nemá dovážený výrobek; případ, jako ve věci 142/77, Statens kontrol med aedle metaller v. Larsen (rozsudek ze dne 29. června 1978, Recueil s. 1543), v němž Soudní dvůr analogicky rozšířil působnost článku 95 na daňovou diskriminaci týkající se výrobků určených na vývoz do jiných členských států.

Komise k první předběžné otázce pod písmenem b) dochází k závěru, že

„zákaz diskriminace stanovený čl. 21 prvním pododstavcem dohody EHS – Portugalsko musí být vykládán s ohledem na omezený účel této dohody ve vztahu k účelu Smlouvy o EHS a neshoduje se tedy se zákazem stanoveným čl. 95 prvním pododstavcem. Jeho působnost, menší než působnost čl. 95 prvního pododstavce, se omezuje na zákaz jakéhokoliv odlišného daňového zacházení, které vyúsťuje do skutečného a zjevného znevýhodnění dovážených výrobků, a tudíž ohrožuje účel dohody, tedy odstranění překážek obchodu“.

4. b) K první předběžné otázce pod písmenem a) Komise poznamenává, že se ve výše uvedené věci 270/80, Polydor, dovolávala toho, že dohoda EHS – Portugalsko nestanovila orgán, který by vykonával soudní funkce za účelem urovnání sporů, přičemž obsahuje řadu doložek o odchylkách a že konečně tato dohoda mohla být vypovězena po uplynutí dvanácti měsíců. Komise se nicméně domnívá, že relativně slabá struktura dohody není dostatečným důvodem k tomu, aby a priori popřela jakýkoliv přímý účinek ustanovení dohody. Takové pojetí by prakticky vedlo k tomu, že přímý účinek by byl přiznán pouze mezinárodním dohodám, které mají obdobnou institucionální strukturu jako smlouvy Společenství nebo které upravují povinné rozhodčí řízení k urovnání sporných otázek. Komisi se však nejeví, že je možno vzhledem k současnému vývoji mezinárodního práva podporovat takové pojetí.

Není totiž možno zpochybnit, že přímý účinek, i když má daleko k tomu, aby byl uznaný jako obecná právní zásada, pokud jde o určitá ustanovení mezinárodních dohod, byl uznaný soudy v mnohých vnitrostátních právních řádech. Uznání přímého účinku mezinárodních dohod může stejně jako v právu Společenství přiznat těmto dohodám větší váhu a všeobecně tedy posílit účinnost mezinárodního právního řádu. Jako subjekt mezinárodního práva, který je zvláště závislý na dobrém fungování mezinárodního právního řádu, nemá Společenství zájem bránit tomuto postupu a priori omezujícím postojem.

Přirovnání k judikatuře Soudního dvora týkající se GATT nevede nutně k odmítnutí přímého účinku ustanovení dohod o volném obchodu: tato ustanovení se totiž nacházejí v kontextu, který se vyznačuje zavedením zóny volného obchodu a v důsledku toho převyšuje cíle GATT, kde snížení cel může být dosaženo jenom dovoláním se doložky nejvyšších výhod a individuálně sjednaných celních koncesí.

Komise se rovněž nedomnívá, že omezený účel dohod o volném obchodu sám o sobě umožňuje vyvodit kategorický závěr, pokud jde o přímý účinek dotyčných ustanovení: zóna volného obchodu může fungovat jenom tehdy, když partneři dodržují přijaté závazky. Uznání přímého účinku základních ustanovení dohod o volném obchodu k tomu může přispět. Možnost poskytnutá jednotlivcům dovolávat se před soudy určitých ustanovení dohody mimoto silněji zakotvuje význam této dohody v právním povědomí občanů dotyčných států a přispívá také k provedení účelu dohody.

Komise připouští, že proti uznání přímého účinku je možno mít určité námitky: je možno zasáhnout soudními rozhodnutími do rozhodnutí Smíšené komise; rozdílnost rozhodnutí vnitrostátních soudů může způsobit nerovnováhu v provádění dohody. Námitky však samy o sobě nestačí k přímému vyloučení jakéhokoliv přímého účinku ustanovení dohody a zvláště čl. 21 prvního pododstavce. Riziko vzájemně si odporujících soudních rozhodnutí určitě existuje, pokud jde o vedlejší oblast použití komplexních ustanovení dohody, ale je méně zřejmé, pokud jde o hlavní „jádro“ tvořené ustanoveními zakládajícími zónu volného obchodu. Kdyby se nicméně mělo v konkrétních případech dojít k různým rozhodnutím, zůstala by vždy možnost najít v rámci politických orgánů založených dohodou řešení. Vzhledem k mezinárodní právní praxi je dále možno obecně očekávat, že vnitrostátní soudy budou, jak to jen bude možné, následovat judikaturu soudů ostatních smluvních států.

Riziko skutečné nerovnováhy v obchodu musí být zkrátka relativně zanedbatelné od okamžiku, kdy faktor neurčitosti vztahující se k výkladu ustanovení soudy zůstává obsažen v úzkých mezích. Riziko, že by rozhodovací pravomoc přešla z politických orgánů na orgány soudní, se také zdá být malé; situace by byla jiná v případě ustanovení, která by nechala soudům skutečnou pravomoc vytvářet právo prostřednictvím výkladu.

Podobně by se neměly přeceňovat požadavky vyplývající ze zásady reciprocity. Sebeméně důležité odlišné soudní rozhodnutí by nemělo zavdat příležitost ke zpochybnění této zásady a vyvození právních důsledků. Na tomto místě by také byla situace zřejmě jiná, pokud by v judikatuře soudů smluvních stran existovaly hluboké a přetrvávající rozdíly; ale taková možnost se Komisi zdá být teoretická, alespoň pokud soudní uvážení, pokud jde o výklad dotčených ustanovení, zůstává omezené.

Komise zdůrazňuje, co se týče přímé použitelnosti čl. 21 prvního pododstavce dohody EHS – Portugalsko, že kritéria vypracovaná judikaturou Soudního dvora pro posouzení ustanovení samostatného práva Společenství se nicméně nejeví jako dostatečná pro vyřešení otázky, zda je třeba uznat přímý účinek ustanovení dohody uzavřené Společenstvím. Je navíc třeba, aby ustanovení neobsahovalo žádný nepřesný prvek ani žádný nepřesný právní pojem, který by ponechával velký prostor pro volné posouzení a v důsledku toho by připustil, aby byly vzaty v úvahu hospodářské a jiné ohledy.

Podle názoru Komise článek 95 Smlouvy obsahuje podle výkladu podaného Soudním dvorem široký prostor pro posouzení, který zahrnuje hospodářské a daňové ohledy. V případě, že by čl. 21 první pododstavec dohody EHS – Portugalsko měl stejný obsah jako čl. 95 první pododstavec Smlouvy, mělo by to podle Komise vést k závěru, že toto ustanovení nesmí mít přímý účinek.

Komise se táže, zda nemůže být přímý účinek uznán alespoň částečně v části ustanovení, která obsahuje omezený zákaz diskriminace ve smyslu vyjádření Komise k čl. 21 prvnímu pododstavci dohody EHS – Portugalsko. Protože jde o ustanovení, které není složeno ze dvou různých částí, jež je možno jasně vymezit, mohlo by nicméně takové rozdělení na dvě oblasti s diametrálně odlišnými právními následky, jednu „ústřední oblast“ zákazu, která je považována za mající přímý účinek, a vnější oblast, jejíž vymezení a provedení musí být vyhrazeno odpovědným politickým orgánům, v praxi způsobit vážné obtíže. Komise upřednostňuje ponechat tuto otázku bez odpovědi.

Komise na závěr zdůrazňuje, pokud jde o první předběžnou otázku pod písmenem a), že čl. 21 první pododstavec dohody EHS – Portugalsko má menší a konkrétnější působnost než čl. 95 první pododstavec Smlouvy. Podle ní z toho vyplývá, že první ustanovení nezahrnuje široký prostor pro uvážení. Vzhledem k tomu, že výklad zákazu daňové diskriminace stanoveného v dohodě EHS – Portugalsko je takto omezený na „ústřední oblast“, uznání přímého účinku s sebou nenese velká nebezpečí a rizika popsaná výše, takže v zásadě proti němu neexistuje výhrada.


B – K první předběžné otázce pod písmenem c) (použití čl. 21 prvního pododstavce dohody EHS – Portugalsko na portské víno)

1. Vyjádření společnosti Kupferberg a Komise

Společnost Kupferberg a Komise jsou toho názoru, že není možno mít pochyby o tom, že zákaz daňové diskriminace stanovený čl. 21 prvním pododstavcem dohody EHS – Portugalsko se použije rovněž na dovoz portského vína pocházejícího z Portugalska. Podle článku 2 se dohoda použije na výrobky původem z Portugalska:

i) spadající do kapitol 25 až 99 Bruselské nomenklatury s výjimkou výrobků vyjmenovaných v příloze I;

ii) uvedené v protokolech č. 2 a 8 s ohledem na zvláštní podmínky stanovené v těchto protokolech.

Ustanovení čl. 21 prvního pododstavce je tímto posledním pododstavcem prohlášeno za použitelné na portská vína. Část věty „s ohledem na zvláštní podmínky stanovené v těchto protokolech“ neumožňuje žádné jiné posouzení. Tyto zvláštní podmínky se týkají pouze dovozních cel a zavádějí takto režim odchylný od článku 3 dohody. Protokol č. 8 neomezuje oblast zákazu daňové diskriminace. Zvláště není možno z článku 2 dohody dovodit, že portské víno podléhá pouze této zvláštní podmínce stanovené protokolem č. 8.

C – Ke druhé předběžné otázce pod písmenem a) (potenciální/skutečná diskriminace)

1. Vyjádření společnosti Kupferberg

Společnost Kupferberg uplatňuje, že dovážená likérová vína mají mít daňové výhody stanovené Branntweinmonopolgesetz, i když družstevní ovocnářské lihovary nebo uzavřené lihovary na vnitrostátním území nevyrobily alkohol z vína. Rozhodujícím kritériem totiž je, že lihovary, které mají srovnatelnou výrobní kapacitu, mohly vyrobit v průběhu sporného období alkohol z vína a že tento alkohol měl daňové výhody podle platných právních ustanovení. V tomto ohledu může být důležité, že na základě organizace trhu vína likérové víno v průběhu dotyčného období v Německu vyrobeno být mohlo.

Jiné pojetí výkladu čl. 95 prvního pododstavce Smlouvy by vedlo k tomu, že stěžovatel z titulu zákazu daňové diskriminace by měl vždy přinést důkaz, že podobný výrobek byl skutečně vyroben na vnitrostátním území v průběhu sporného období, což by bylo v mnohých případech velmi obtížné.

V zásadních rozsudcích týkajících se neutrality zdanění alkoholu s ohledem na hospodářskou soutěž Soudní dvůr vždy zohledňuje příznivé potenciální účinky.

Podle názoru společnosti Kupferberg mají být tedy čl. 95 první pododstavec Smlouvy a čl. 21 první pododstavec dohody EHS – Portugalsko vykládány v tom smyslu, že dovážené výrobky jsou diskriminovány ve vztahu k podobným domácím výrobkům, jelikož stávající právní úprava umožňuje diskriminaci.

2. Vyjádření dánské vlády

Dánská vláda prohlašuje, že v podstatě souhlasí s posouzením uvedeným Bundesfinanzhof ke druhé předběžné otázce.

3. Vyjádření Komise

Komise se domnívá, že druhou předběžnou otázku pod písmenem a) je potřeba opravit následujícím způsobem v rozsahu, v němž se týká výkladu článku 95 Smlouvy:

„Jedná se o diskriminaci spadající pod čl. 95 první pododstavec Smlouvy o EHS, pokud rozdílné zdanění dováženého výrobku vyplývá teoreticky z toho, že výroba podobného výrobku v zemi má daňovou výhodu, která se konkrétně a prakticky nepoužívá?“

Komise pak navrhuje odpovědět na tuto otázku následujícím způsobem:

„Pokud vnitrostátní daňové právo stanoví příznivější zacházení ve prospěch určitých výrobků vyrobených určitými kategoriemi výrobců prostřednictvím daňových úlev, zisk z daňové úlevy se podle čl. 95 prvního pododstavce Smlouvy o EHS musí vztahovat na podobné dovážené výrobky, i kdyby se daňová úleva skutečně v dotyčené zemi nepoužila.“

Pokud jde o druhou předběžnou otázku Bundesfinanzhof pod písmenem a), s přihlédnutím k čl. 21 prvnímu pododstavci dohody EHS – Portugalsko Komise poznamenává, že je třeba určit, zda poskytnuté výhody skutečně nepostihují dovoz podobných výrobků pocházejících od jiné smluvní strany, vzhledem k tomu, že tento přezkum musí být proveden podle skutečného významu zvýhodněné vnitrostátní výroby a podle dopadů schválených výhod na hospodářskou soutěž.

V situaci, jako je situace v projednávaném případě, tyto podmínky splněny nejsou. Možnost zvýhodnit likérová vína vyrobená ve Společenství na úkor portského vína, jelikož není úplně vyloučeno, že tato likérová vína nemohla být vyrobena z alkoholu zvýhodněného monopolem, je především teoretická. Kdyby nicméně byla tato výhoda přiznána, mohlo se přesto jednat pouze o výjimečné případy, které by nezpůsobily újmu postavení dováženého portského vína v hospodářské soutěži ve Společenství. Kromě toho se Komisi jeví jako oprávněné přiznat v rámci zóny volného obchodu vytvořené dohodou EHS – Portugalsko daňové výhody určitým kategoriím výrobců, jako jsou například malé lihovary, kdy jsou tudíž tyto výhody ve vztahu k dováženým výrobkům množstevně zanedbatelné a kdy neruší daňové výhody, které mají být poskytnuty podle dohody dováženým výrobkům.

Komise se dále táže, zda je portské víno ve smyslu článku 21 dohody EHS – Portugalsko podobným výrobkem jako likérová vína, s kterými je srovnáváno. I když by se na portské víno vztahovala definice likérových vín, odpověď na otázku týkající se srovnatelné povahy těchto výrobků závisí na obtížně proveditelných zjištěních, zejména pokud jde o spotřební návyky. Vzhledem k tomu, že použití zásady podobnosti se musí odvolávat na přísnější kritéria, než jsou kritéria v případě čl. 95 prvního pododstavce, Komise dochází spíše k závěru, že ve smyslu uvedeného článku 21 není portské víno v každém případě přímo srovnatelné s domácími likérovými víny.

Pokud jde o článek 21 dohody EHS – Portugalsko, Komise tedy v podstatě na druhou předběžnou otázku Bundesfinanzhof pod písmenem a) odpovídá takto:

„Pokud vnitrostátní daňové právo stanoví zvýhodněné zacházení pro určité výrobky vyrobené určitými kategoriemi výrobců prostřednictvím daňových úlev, je tento režim slučitelný s čl. 21 prvním pododstavcem dohody EHS – Portugalsko v rozsahu, v němž z důvodů skutkových okolností v praxi nemá nepříznivé účinky na dovoz podobných výrobků původem z jiné smluvní strany.“

D – Ke druhé předběžné otázce pod písmenem b) (pojetí podobnosti)

1. Vyjádření společnosti Kupferberg

Společnost Kupferberg poznamenává, že v takovém pojetí podobnosti, jako je pojetí podobnosti, které definoval Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 27. února 1980 (Komise v. Francouzská republika, věc 168/78, Recueil, s. 347), nemůže být podobnost znovu rozdělena na přímou a nepřímou. Zdanění podobných výrobků musí být provedeno obecně bez diskriminace. V projednávaném případě to znamená, že zdanění, které se vztahuje na dovážené portské víno, musí být srovnatelné se zdaněním, které se vztahuje jak na domácí likérová vína, tak i na lihoviny vyrobené z ovoce.

2. Vyjádření Komise

Podle Komise pouze likérové víno přichází v úvahu jako domácí výrobek podobný dováženému portskému vínu.

To je také názor Bundesfinanzhof, který nepředkládá žádný důkaz ani příklad obhajující možnost považovat „rovněž“ za podobná vína, „jejichž alkohol pochází z přírodního kvašení“.

V každém případě ve Spolkové republice Německo neexistují vína, která mají přirozený obsah alkoholu obdobný jako portská vína.

Komise v rámci článku 21 dohody EHS – Portugalsko bez dalšího odmítá podobnost mezi portskými víny, víny z pozdního sběru a ostatními německými víny, která mají přirozeně vysoký obsah alkoholu.



III – Ústní část řízení

Na jednání konaném dne 3. března 1982 byla vyslechnuta ústní vyjádření společnosti Kupferberg, zastoupené D. Ehlem, vlády Spolkové republiky Německo, zastoupené M. Seidelem jako zmocněncem ve spolupráci s E. Scherpingem jako odborníkem, francouzské vlády, zastoupené A. Carneluttim jako zmocněncem, britské vlády, zastoupené Francisem Jacobsem, barrister, dánské vlády, zastoupené L. Mikaelsenem jako zmocněncem, a Komise, zastoupené R. Wägenbaurem a P. Gilsdorfem jako zmocněnci.

Generální advokátka předložila své stanovisko na jednání konaném dne 5. května 1982.


Právní otázky


1. Usnesením ze dne 24. března 1981, došlým kanceláři Soudního dvora dne 29. dubna 1981, položil Bundesfinanzhof v souladu s článkem 177 Smlouvy o EHS několik předběžných otázek týkajících se výkladu článku 95 Smlouvy a čl. 21 prvního pododstavce Dohody mezi Evropským hospodářským společenstvím a Portugalskou republikou, podepsané v Bruselu dne 22. července 1972, uzavřené a schválené jménem Společenství nařízením Rady č. 2844/72 ze dne 19. prosince 1972 (Úř. věst. L 301, s. 164).

2. Spor v původním řízení staví proti sobě německého dovozce a Hauptzollamt Mainz ohledně sazby daně nazvané „monopolní vyrovnávací clo“ (Monopolausgleich), která byla použita při uvedení zásilky portských vín původem z Portugalska do volného oběhu dne 26. srpna 1976.

3. Monopolní vyrovnávací clo je vybíráno na základě čl. 151 odst. 1 německého zákona o monopolu na alkohol (Branntweinmonopolgesetz) z alkoholu a dovážených alkoholických výrobků.

4. Podle čl. 151 odst. 3 (odstavce 2 v době uvedení dotčeného zboží do volného oběhu) jsou za alkoholické výrobky považována mezi jinými likérová vína s obsahem alkoholu vyšším než 14 % obj. Pro tato vína je monopolní vyrovnávací clo vypočítáno na základě čl. 152 bodu 2 téhož zákona podle množství alkoholu převyšujícího výše uvedený obsah alkoholu.

5. Výše monopolního vyrovnávacího cla odpovídá přirážce z alkoholu (Branntweinaufschlag), která je na základě článku 78 uvedeného zákona vybírána z domácího alkoholu osvobozeného od povinnosti dodání monopolu. Ustanovení čl. 79 odst. 2 (ve znění platném v rozhodné době) nicméně stanoví snížení přirážky o 21 % u alkoholu, který je v omezeném množství vyráběn určitými lihovary. Mezi ně v rozhodné době patřily družstevní ovocnářské lihovary, které vyrobily maximálně 3 hektolitry ročně na každého svého člena z ovoce z vlastní úrody.

6. V souladu s výše uvedenými články 151 a 152 vybral Hauptzollamt Mainz u příležitosti dotyčného dovozu při tehdy platné sazbě 1 650 DEM na hektolitr lihu částku 18 103,80 DEM z titulu monopolního vyrovnávacího cla. Dovozce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu k Finanzgericht Rheinland – Pfalz, který změnil rozhodnutí tak, že snížil monopolní vyrovnávací clo na základě čl. 79 odst. 2 uvedeného zákona a čl. 21 prvního pododstavce dohody mezi Společenstvím a Portugalskem, podle kterého:
7. Hauptzollamt Mainz se odvolal k Bundesfinanzhof, který položil Soudnímu dvoru následující otázky:

a) Jedná se o diskriminaci spadající pod čl. 95 první pododstavec Smlouvy o EHS nebo čl. 21 první pododstavec dohody mezi EHS a Portugalskou republikou pouze z důvodu, že vnitrostátní daňové právní předpisy umožňují z hlediska čistě právního a abstraktního přiznat podobným domácím výrobkům zvýhodněné daňové zacházení (potenciální diskriminace), nebo je pro existenci diskriminace ve smyslu výše uvedených ustanovení třeba, aby konkrétní srovnání zdanění prakticky ukázalo zvýhodněné daňové zacházení s podobnými domácími výrobky?

b) Představuje článek 95 Smlouvy o EHS nebo čl. 21 první pododstavec dohody mezi EHS a Portugalskem povinnost přiznat zboží pocházejícímu z jiného členského státu nebo z Portugalska, na které se při dovozu vztahuje zdanění stejné, jako je zdanění, které se použije na domácí přímo podobný výrobek, zdanění nižší, které vnitrostátní právo uplatňuje na jiný výrobek, který je namístě také považovat za podobný s dováženým výrobkem ve smyslu čl. 95 prvního pododstavce Smlouvy o EHS?


K první otázce 8. Tato otázka je tvořena třemi částmi, první z nich se týká přímé použitelnosti čl. 21 prvního pododstavce dohody. V případě kladné odpovědi nastoluje druhá část otázku, zda má toto ustanovení obdobnou působnost jako čl. 95 první pododstavec Smlouvy o EHS, zatímco třetí část se týká otázky, zda se ustanovení použije rovněž na dovoz portských vín. 9. Bundesfinanzhof se zaprvé snaží zjistit, zda se může německý dovozce dovolávat výše uvedeného článku 21 v žalobě, kterou podal proti rozhodnutí daňových orgánů k německým soudům. 10. Ve vyjádřeních, která byla předložena Soudnímu dvoru, trvaly vlády Dánského království, Spolkové republiky Německo, Francouzské republiky a Spojeného království především na otázce, zda ustanovení, které tvoří část jedné z dohod o volném obchodu uzavřené Společenstvím s členskými státy Evropského sdružení volného obchodu, může mít v zásadě přímý účinek v členských státech Společenství. 11. Smlouva o založení Společenství přiznala orgánům pravomoc nejenom přijímat opatření použitelná ve Společenství, ale rovněž uzavírat dohody se třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi v souladu s ustanoveními Smlouvy. Podle čl. 228 odst. 2 jsou členské státy vázané těmito dohodami ze stejného titulu jako uvedené orgány. V důsledku toho přísluší také orgánům Společenství, stejně jako členským státům, zajistit dodržování povinností vyplývajících z takových dohod.

12. Opatření nezbytná k provedení ustanovení dohody uzavřené Společenstvím závisejí jak na orgánech Společenství, tak na členských státech, podle aktuálního stavu práva Společenství v oblastech dotčených ustanoveními dohody. To platí zvláště pro takové dohody, jako jsou dohody o volném obchodu, jejichž dohodnuté povinnosti se vztahují na velký počet oblastí velmi odlišné povahy. 13. Členské státy splňují povinnost nejenom ve vztahu k dotyčným třetím státům, ale především vůči Společenství, které převzalo odpovědnost za správné provedení dohody, tím, že zajišťují dodržování závazků vyplývajících z dohody uzavřené orgány Společenství. Takto ustanovení této dohody, jak již Soudní dvůr rozhodl ve svém rozsudku ze dne 30. dubna 1974 (Haegeman, věc 181/73, Recueil, s. 449), tvoří nedílnou součást právního řádu Společenství. 14. Z povahy těchto smluvních ustanovení jakožto ustanovení týkajících se Společenství vyplývá, že není možno připustit, aby se jejich účinky ve Společenství měnily podle toho, zda je jejich použití v praxi věcí orgánů Společenství nebo členských států, a v tom případě podle postoje přijatého v právu každého členského státu ve vztahu k účinkům způsobeným v jejich vnitřním právním řádu mezinárodními dohodami uzavřenými členskými státy. Takto přísluší Soudnímu dvoru v rámci jeho pravomoci vykládat ustanovení dohod, aby zajistil jejich jednotné použití v celém Společenství.

15. Vlády, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, nezpochybňují výše uvedenou povahu těchto ustanovení dohod uzavřených Společenstvím. Nicméně tvrdí, že kritéria, která jsou obecně přípustná pro určení účinků ustanovení původu výlučně se týkajícího Společenství, nemohou být použita na ustanovení dohody o volném obchodu uzavřené Společenstvím se třetími zeměmi.

16. V tomto ohledu vlády vyvozují argumenty z rozdělení pravomocí ve vnějších vztazích Společenství, ze zásady reciprocity, která upravuje použití dohod o volném obchodu, z institucionálního rámce zavedeného těmito dohodami k urovnání sporů mezi smluvními stranami a z ochranných doložek umožňujících stranám odchýlit se od dohod.

17. Je pravda, že účinky ustanovení dohody uzavřené Společenstvím s třetími zeměmi, nastalé ve Společenství, nemohou být stanoveny bez přihlédnutí k mezinárodnímu původu dotyčných ustanovení. V souladu se zásadami mezinárodního práva mají orgány Společenství, které jsou oprávněny k vyjednání a uzavření dohody s třetími zeměmi, volnost v dohodě s těmito zeměmi ohledně účinků, které ustanovení dohody musí mít ve vnitřním řádu smluvních stran. Jenom v případě, že tato otázka nebyla upravena dohodou, příslušným soudům, a zvláště Soudnímu dvoru v rámci jeho pravomoci na základě Smlouvy, přísluší vyřešit ji stejným způsobem jako každou jinou otázku vztahující se k výkladu, který se týká použití dohody ve Společenství.

18. Podle obecných pravidel mezinárodního práva musí být každá dohoda stranami provedena v dobré víře. Pokud je každá ze smluvních stran odpovědna za úplné provedení závazků, které převzala, přísluší jí naopak určit vlastní právní prostředky k dosažení tohoto cíle v jejím právním řádu alespoň v případě, pokud dohoda vykládaná s přihlédnutím ke svému předmětu a cíli sama o sobě tyto prostředky nestanoví. S touto posledně uvedenou výhradou nemůže okolnost, že soudy jedné ze stran se domnívají, že určitá ustanovení dohody jsou přímo použitelná, zatímco soudy druhé strany nepřipouštějí tuto přímou použitelnost, sama o sobě představovat nedostatek reciprocity při provádění dohody.

19. Vlády zdůraznily, že v rámci dohod o volném obchodu byly zřízeny smíšené výbory, které jsou na základě dohod odpovědné za jejich správu a dohlížejí na jejich správné provádění. Za tímto účelem mohou podat doporučení a v případech výslovně stanovených dotyčnou dohodou mohou přijmout rozhodnutí.

20. Samotná skutečnost, že smluvní strany vytvořily zvláštní institucionální rámec pro konzultace a jednání mezi sebou, vztahující se k provádění zmíněné dohody, nestačí k tomu, aby vyloučila jakékoliv soudní použití dohody. Okolnost, že soud jedné ze stran použije na konkrétní spor před ním probíhající ustanovení dohody obsahující bezpodmínečnou a přesnou povinnost, a proto nepotřebuje žádné předchozí jednání smíšeného výboru, není na újmu pravomoci, kterou dohoda uděluje tomuto výboru.

21. Pokud jde o ochranné doložky, které smluvním stranám umožňují odchýlit se od určitých ustanovení dohody, je třeba podotknout, že jsou použitelné jenom za stanovených okolností a obecně po kontradiktorním přezkumu ve smíšeném výboru. Kromě zvláštních situací, které mohou vyvolat jejich použití, není sama o sobě existence těchto doložek, které ostatně nemají dopad na ustanovení zakazující daňovou diskriminaci, takové povahy, aby mohla ovlivnit přímou použitelnost, kterou mohou s sebou nést určitá ustanovení dohody.

22. Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že povaha ani struktura dohody uzavřené s Portugalskem nemohou bránit tomu, aby se hospodářský subjekt dovolával jednoho z ustanovení výše uvedené dohody u soudu ve Společenství.

23. To nemění nic na tom, že otázka, zda je takové ustanovení bezpodmínečné a dostatečně přesné, aby mělo přímý účinek, musí být posouzena v rámci dohody, jejíž je součástí. K odpovědi na předběžnou otázku týkající se přímého účinku čl. 21 prvního pododstavce dohody mezi Společenstvím a Portugalskem je tedy třeba analyzovat nejdříve toto ustanovení s přihlédnutím jak k předmětu a cíli dohody, tak k jejímu kontextu.

24. Výše uvedená dohoda má za cíl vytvoření režimu volného obchodu, v rámci kterého jsou omezující obchodní právní úpravy, především pokud jde o obchod s výrobky původem z území stran, odstraňovány zejména zrušením cel a poplatků s rovnocenným účinkem, jakož i odstraněním množstevních omezení a opatření s rovnocenným účinkem.

25. S ohledem na tento kontext směřuje čl. 21 první pododstavec dohody k vyvarování se toho, aby se liberalizace obchodu se zbožím dosažená po zrušení cel a poplatků s rovnocenným účinkem i množstevních omezení a opatření s rovnocenným účinkem nestala zdánlivou vzhledem k daňové praxi smluvních stran. O takový případ by se totiž jednalo, kdyby byl dovážený výrobek jedné strany zdaněn více než podobné domácí výrobky, se kterými by se setkal na trhu druhé strany.

26. Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 21 první pododstavec dohody ukládá smluvním stranám bezpodmínečné pravidlo zákazu diskriminace v daňové oblasti, které je podřízeno pouhému zjištění, že výrobky dotčené stanoveným režimem zdanění mají podobnou povahu, a meze tohoto pravidla vyplývají přímo z předmětu dohody. Toto ustanovení jako takové může být použito soudem a mít tedy přímé účinky v celém Společenství.

27. Na první část první předběžné otázky je tedy třeba odpovědět, že čl. 21 první pododstavec dohody mezi Společenstvím a Portugalskem je přímo použitelný a může přiznat různým hospodářským subjektům práva, která musí soudy chránit.


K druhé části otázky

28. V případě kladné odpovědi na část otázky týkající se přímého účinku sporného ustanovení se Bundesfinanzhof kromě toho táže, zda stanoví toto ustanovení obdobný zákaz diskriminace jako čl. 95 první pododstavec Smlouvy o EHS.

29 V tomto ohledu je třeba podotknout, že článek 21 dohody a článek 95 Smlouvy o EHS mají stejný předmět, neboť mají za cíl odstranění daňové diskriminace, nicméně každé z těchto dvou ustanovení, ostatně odlišně formulovaných, musí být posuzováno a vykládáno ve svém vlastním rámci.

30. Přitom jak již Soudní dvůr rozhodl ve svém rozsudku ze dne 9. února 1982 (Polydor, věc 270/80, dosud nezveřejněný), Smlouva o EHS a dohoda o volném obchodu sledují různé cíle. Z toho vyplývá, že provedený výklad článku 95 Smlouvy nemůže být převeden do rámce dohody o volném obchodu na základě pouhé analogie.

31. Na druhou část otázky je tedy namístě odpovědět, že čl. 21 první pododstavec je třeba vykládat podle jeho znění a s ohledem na cíl, který sleduje v rámci režimu volného obchodu zavedeného dohodou.

K třetí části otázky

32. Bundesfinanzhof předkládá konečně otázku, zda se pravidlo zákazu daňové diskriminace uvedené v článku 21 dohody použije rovněž na dovoz portských vín.

33. Podle článku 2 se dohoda použije na výrobky původem ze Společenství a Portugalska:

34. Portská vína jsou uvedena v článku 4 protokolu č. 8 týkajícího se režimu použitelného na určité zemědělské produkty. Tento článek stanoví, že pro produkty v něm uvedené původem z Portugalska jsou dovozní cla při dovozu do Společenství snížena v poměrech a v mezích celních kvót určených pro každý z nich.

35. Z těchto ustanovení vyplývá, že se dohoda použije na portská vína s výhradou určitých omezení, pokud jde o zrušení cel. Zvláštní podmínky stanovené v protokolu naopak vůbec neovlivňují zákaz daňové diskriminace uvedený v čl. 21 prvním pododstavci dohody.

36. Na poslední část první předběžné otázky je tedy namístě odpovědět, že čl. 21 první pododstavec dohody mezi Společenstvím a Portugalskem se použije také na dovoz portských vín.

K druhé otázce

37. Touto otázkou se Bundesfinanzhof snaží získat výklad nezbytný k tomu, aby mohl rozhodnout, zda je daňový režim, kterému vnitrostátní orgány podřídily dovážená portská vína, v rozporu s čl. 21 prvním pododstavcem dohody mezi Společenstvím a Portugalskem. K odpovědi na tuto otázku je třeba srovnat toto ustanovení tak, jak bylo výše vyloženo, s údaji, které vyplývají z předkládacího usnesení.

38. Druhá předběžná otázka pod písmenem a) má v podstatě za cíl zjistit, zda čl. 21 první pododstavec dohody umožňuje Spolkové republice Německo použít na alkohol přidaný do portských vín daň z alkoholu v plné sazbě, nebo zda toto ustanovení zavazuje tento členský stát použít sníženou sazbu daně, kterou stanovil čl. 79 odst. 2 zákona o monopolu na alkohol, pro alkohol vyrobený družstevními ovocnářskými lihovary v mezích jejich práva destilace.

39. Údaje v předkládacím usnesení neumožňují zjistit, zda alkohol přidaný do dovážených portských vín byl nebo nebyl vyrobený v podmínkách srovnatelných s těmi, na nichž záviselo snížení přirážky z alkoholu stanovené pro družstevní ovocnářské lihovary. Z těchto údajů naopak vyplývá, že družstevní ovocnářské lihovary zmíněné vnitrostátním zákonem nevyrábějí alkohol, který by mohl být přidáván do likérových vín.

40. Zdá se tedy, že na trhu Spolkové republiky Německo neexistoval alkohol, který by mohl být přidáván do vína za účelem vzniku likérového vína podobného portskému vínu a na který by se mohlo uplatnit snížení daně stanovené pro družstevní ovocnářské lihovary.

41. Za těchto okolností nemůže nepoužití uvedeného snížení na portská vína poškodit liberalizaci obchodu mezi Společenstvím a Portugalskem stanovenou dohodou. S ohledem na předmět dohody nestačí pro vznik povinnosti poskytnout snížení daně dováženému výrobku čistě teoretická hypotéza, že kdyby byl stejný výrobek vyrobený ve Spolkové republice Německo za zvláštních podmínek, mohl by mít právo na snížení daně.

42. V důsledku toho je třeba na druhou předběžnou otázku pod písmenem a) odpovědět, že nepoužití snížení daně stanovené pro určité skupiny výrobců nebo určité typy výrobků členským státem na výrobky původem z Portugalska nepředstavuje diskriminaci ve smyslu čl. 21 prvního pododstavce dohody mezi Společenstvím a Portugalskem, jestliže se na trhu dotyčného členského státu nenachází žádný podobný výrobek, na který se skutečně vztahuje toto snížení.

43. Druhá předběžná otázka pod písmenem b) směřuje ke zjištění, zda čl. 21 první pododstavec dohody mezi Společenstvím a Portugalskem musí být vykládán v tom smyslu, že zavazuje chápat pojem podobných výrobků jako vztahující se nejenom na výrobky „přímo“ podobné, ale rovněž na jiné výrobky, které je namístě považovat za „rovněž podobné“.

44. Z předkládacího usnesení vyplývá, že Bundesfinanzhof při pokládání této otázky předpokládal, že vztah podobnosti může existovat nejenom mezi portskými víny a jinými likérovými víny, ale rovněž mezi portskými víny a víny zvláštního druhu s vysokým obsahem alkoholu vzešlým z přirozeného kvašení, která ve Spolkové republice Německo nepodléhají žádnému zdanění.

45. V tomto ohledu je namístě zdůraznit, že pojem podobnosti obsažený v čl. 21 prvním pododstavci dohody mezi Společenstvím a Portugalskem, pokud jde o jeho použití ve Společenství, je pojmem práva Společenství, který musí být jednotně vykládán, což zajišťuje Soudní dvůr.

46. Vzhledem k takovému předmětu tohoto ustanovení, jako je popsán výše, nemohou být výrobky, které se od sebe liší jak způsobem výroby, tak svými vlastnostmi, považovány za podobné ve smyslu zmíněného ustanovení. Z toho vyplývá, že jednak likérová vína, do kterých byl přidán alkohol, jednak vína vzešlá z přirozeného kvašení nemohou být považována za podobná ve smyslu sporného ustanovení.

47. Na druhou předběžnou otázku pod písmenem b) je tudíž třeba odpovědět, že výrobky, které se od sebe liší jak způsobem výroby, tak svými vlastnostmi, nemohou být považovány za podobné ve smyslu čl. 21 prvního pododstavce dohody.


K nákladům řízení

48. Výdaje vzniklé vládám Dánského království, Spolkové republiky Německo, Francouzské republiky a Spojeného království, jakož i Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.


Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR
o otázkách, které mu předložil Bundesfinanzhof usnesením ze dne 24. března 1981, rozhodl takto:


_____________________________________________________________________________