Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. prosince 1976 Jednací jazyk: němčina, Galeries Segoura SPRL proti Rahim Bonakdarian, 25/76, Recueil 1976
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Bundesgerichtshof – Německo. Úmluva ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, článek 17 (soudní příslušnost určená dohodou)
Předmět:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce k výkladu čl. 17 prvního pododstavce úmluvy ze dne 27. září 1968
Skutkové okolnosti:
Skutkový stav věci, průběh soudního řízení a vyjádření podaná podle Protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Soudním dvorem mohou být shrnuty takto:
I – Skutkový stav a písemná část řízení
Dne 14. září 1971 nakoupila společnost s ručením omezeným Galeries Segoura (dále jen „Segoura“) na základě ústní smlouvy ve svobodném přístavu Hamburk u společnosti Rahim Bonakdarian (dále jen „Bonakdarian“) soupravu orientálních koberců za celkovou cenu 28 263,59 amerických dolarů (USD).
Stejného dne, tedy 14. září 1971, společnost Segoura předala společnosti Bonakdarian jako zálohu na kupní cenu tři směnky na celkovou částku 15 000 amerických dolarů. Společnost Segoura přitom obdržela dva dokumenty nazvané „potvrzení objednávky a faktura“, které začínají následující větou:
Podle následujících podmínek jsme vám prodali a dodali jménem našeho íránského dodavatele, fy. Hussein Bonakdarian and Brothers registrované v Íránu, ze skladiště ve svobodném přístavu Hamburku neproclené a osvobozené od poplatků, v zjištěném a akceptovaném stavu, na vaše rizika a nebezpečí ohledně dopravy: (následoval popis zboží).
„Podmínky prodeje, dodání a platby“ společnosti Bonakdarian, vytištěné na rubové stránce potvrzení objednávky, obsahují zejména toto ustanovení č. 10:
Všechny případné spory budou rozhodovány výhradně soudy v Hamburku podle předpisů platných v SRN.
Poté, co se společnost Bonakdarian marně pokoušela upomínkami ze 7. června, 17. července a 1. listopadu 1972 dosáhnout zaplacení zbytku ceny, podala dne 7. února 1973 u Landgericht v Hamburku žalobu. Dne 16. května 1973 soud svým rozsudkem pro zmeškání uložil společnosti Segoura, aby zaplatila společnosti Bonakdarian částku 45 998,45 DM, zvýšenou o úroky ve výši 9 %, počítané ode dne 16. listopadu 1972.
Společnost Segoura podala dne 13. července 1973 námitku proti tomuto rozsudku.
Landgericht v Hamburku svým rozsudkem ze dne 17. prosince 1973 zrušil svůj rozsudek pro zmeškání ze dne 16. května a prohlásil nepříslušnost soudu z důvodu, že strany neuzavřely dohodu o soudní příslušnosti podle čl. 17 prvního pododstavce Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, který stanoví:
Pokud se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území smluvního státu, dohodly, písemnou dohodou nebo ústní dohodou s písemným potvrzením, že v již nastalém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu mají příslušnost soud nebo soudy tohoto smluvního státu, jsou výlučně příslušné soud nebo soudy tohoto státu.
Poté, co Landgericht v Hamburku zamítl usnesením ze dne 22. ledna 1974 žádost o opravu rozsudku podanou dne 27. prosince 1973, společnost Bonakdarian se dne 24. ledna odvolala k Hanseatisches Oberlandesgericht.
Tento soud svým rozsudkem ze dne 28. května 1974, který byl opraven usnesením ze dne 29. července 1974, zrušil rozsudek Landgericht, jemuž potvrdil příslušnost a věc mu znovu přikázal.
Společnost Segoura podala kasační opravný prostředek k Bundesgerichtshof. Osmý civilní senát tohoto soudu měl za to, že spor se týká výkladu čl. 17 prvního pododstavce úmluvy ze dne 27. září 1968 a usnesením ze dne 18. února 1976 rozhodl, na základě čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu úmluvy ze dne 27. září 1968 Soudním dvorem, o přerušení řízení, dokud Soudní dvůr nerozhodne o následujících předběžných otázkách:
1. Jsou podmínky článku 17 úmluvy splněny, pokud během ústního uzavření kupní smlouvy prodávající prohlásil, že má v úmyslu postupovat podle svých všeobecných obchodních podmínek a pokud následně potvrdil tuto smlouvu písemně kupujícímu a připojil k tomuto potvrzení své všeobecné obchodní podmínky, které obsahují ustanovení o soudní příslušnosti? 2. Jsou podmínky článku 17 úmluvy splněny, pokud prodávající po ústním uzavření kupní smlouvy mezi obchodníky vydá kupujícímu písemné potvrzení uzavření smlouvy podle svých všeobecných obchodních podmínek a připojí přitom k tomuto potvrzení text těchto obchodních podmínek, které obsahují ustanovení o soudní příslušnosti, a když kupující nevznesl námitku proti tomuto písemnému potvrzení?
Usnesení Bundesgerichtshof bylo doručeno kanceláři Soudního dvora dne 11. března 1976.
Podle čl. 5 odst. 1 protokolu ze dne 3. června 1971 a článku 20 Statutu Soudního dvora EHS byla předložena písemná vyjádření, a to dne 17. května 1976 Komisí Evropských společenství, dne 24. května společností Rahim Bonakdarian, žalovanou v kasačním řízení, a dne 25. května společností Galeries Segoura, navrhovatelkou v kasačním řízení.
Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr zahájit ústní část řízení bez dokazování.
II – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru
Společnost Galeries Segoura, navrhovatel v kasačním řízení, se zmiňuje o původu Úmluvy ze dne 27.září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a tvrdí, že jejím účelem je zajistit, pokud jde o „volný pohyb“ rozsudků, rovné zacházení občanům všech členských států, bez ohledu na jejich státní příslušnost. Má také chránit práva žalované strany v procesech před vynesením rozsudku. Článek 17 úmluvy obsahuje jednotné základní pravidlo o soudní příslušnosti, které je třeba aplikovat jednotným způsobem. Jeho znění je shodné s pravidlem obsaženým v německo-belgické úmluvě o výkonu rozhodnutí, jež se inspirovala článkem 2 Haagské úmluvy ze dne 15. dubna 1958 o kompetencích v případě mezinárodního prodeje zboží.
Hlavním úmyslem autorů úmluvy z roku 1968 bylo nebránit obchodním zvyklostem a zároveň vyloučit účinky ustanovení o soudní příslušnosti ve smlouvách, která mohou zůstat nepovšimnuta. Proto se taková ustanovení berou v úvahu pouze v případě, že jsou předmětem smlouvy, což předpokládá souhlas všech stran. Navíc se v zájmu právní jistoty vyžaduje písemná forma takové smlouvy, případně písemné potvrzení druhou smluvní stranou.
a) Skutečnost, že ustanovení o soudní příslušnosti bylo obsaženo ve všeobecných obchodních podmínkách a že jedna ze smluvních stran na ně odkazuje během uzavření smlouvy, nesplňuje sama o sobě náležitosti písemného potvrzení podle čl. 17 prvního pododstavce úmluvy z roku 1968.
Záměrem úmluvy je předejít tajnému vložení ustanovení o soudní příslušnosti do smlouvy. Proto není smlouva obsahující ustanovení o soudní příslušnosti platně uzavřena pouhým odkazem na všeobecné obchodní podmínky. Výslovný odkaz na ustanovení o soudní příslušnosti obsažené v těchto podmínkách je nezbytným požadavkem.
Odkaz na všeobecné obchodní podmínky při ústním uzavření smlouvy nezakládá dohodu o soudní příslušnosti. Připojení všeobecných obchodních podmínek k písemnému potvrzení objednávky může zajisté představovat výzvu k uzavření takové dohody. Nicméně nevyhovuje požadavkům čl. 17 prvního pododstavce úmluvy. Písemné potvrzení smluvní strany, k jejíž tíži je ustanovení o soudní příslušnosti zamýšleno, je nezbytné. Účelem čl. 17 prvního pododstavce úmluvy je chránit smluvní stranu, k jejíž tíži je ustanovení o soudní příslušnosti zamýšleno. Jen tato strana může potvrdit písemně ustanovení zamýšlené k její tíži.
Je tedy na místě odpovědět na první otázku položenou Soudnímu dvoru takto:
Podmínky článku 17 úmluvy nejsou splněny, když prodávající během ústního uzavření kupní smlouvy prohlásil, že hodlá postupovat podle svých všeobecných obchodních podmínek, a jestliže poté písemně potvrdil kupujícímu takto uzavřenou smlouvu a přiložil k tomuto potvrzení své všeobecné obchodní podmínky které obsahují ustanovení o soudní příslušnosti.
b) Samotný odkaz na všeobecné obchodní podmínky nenaplňuje ochranný cíl článku 17 úmluvy. K uzavření smlouvy je nutný výslovný odkaz na ustanovení o soudní příslušnosti.
Kromě toho, písemné potvrzení dohody o soudní příslušnosti by mělo vycházet od smluvní strany, k jejíž tíži je tato dohoda uzavřena. Navíc není ve shodě ani s podstatou, ani s textem článku 17, srovnávat pozitivní vyjádření, tedy potvrzení, s mlčením k obchodnímu dopisu obsahujícímu potvrzení. Článek 17 úmluvy obsahuje ohledně dohod o soudní příslušnosti jednotné základní pravidlo, které vyžaduje jednotný výklad a musí být vyloženo striktně. Tento pohled je potvrzen zvláště srovnáním s právem členských států. Tak článek 1341 italského občanského zákoníku vyžaduje pro ustanovení o soudní příslušnosti výslovné potvrzení.
Na druhou otázku by tedy mělo být odpovězeno následovně:
Podmínky článku 17 úmluvy nejsou splněny, pokud prodávající po ústním uzavření kupní smlouvy mezi obchodníky potvrzuje kupujícímu písemně uzavření smlouvy podle svých obchodních podmínek a přikládá k tomuto potvrzení své všeobecné obchodní podmínky, které obsahují ustanovení o soudní příslušnosti, a když kupující nevznáší námitky proti tomuto písemnému potvrzení.
Společnost Rahim Bonakdarian, žalovaná v kasačním řízení, je názoru, že na obě otázky položené Soudnímu dvoru by mělo být odpovězeno kladně.
a) Ustanovení čl. 17 prvního pododstavce úmluvy ze dne 27. září 1968 připouští jak písemné dohody o soudní příslušnosti, tak i ústní, potvrzené písemně.
Písemnou dohodou se dle odpůrce rozumí dokument podepsaný vlastnoručně oběma stranami nebo jejich zástupci. Písemné potvrzení ústní dohody se od písemné dohody odlišuje. Zejména se u něj nevyžaduje, aby bylo podepsáno oběma stranami. V případě dohody o soudní příslušnosti uzavřené ústně stačí, když ji jedna ze stran potvrdí písemně a druhá přijme toto potvrzení, aniž by proti němu vznesla námitku, a uznává tak shodu písemného potvrzení s dohodou uzavřenou ústně. Ustanovení čl. 17 prvního pododstavce úmluvy bere v úvahu, že v zájmu usnadnění a urychlení vzniku právních vztahů dostačuje „poloviční požadavek písemné formy“.
Podobné pravidlo je stanoveno i v čl. 3 odst. 1 a 2 německo-belgické úmluvy ze dne 30. června 1958. Podle tohoto ustanovení písemně potvrzená ústní dohoda je dohoda uzavřená ústně a potvrzená písemně jednou ze stran straně druhé, aniž by tato druhá strana vznesla námitku proti tomuto potvrzení.
Ústní jednání o smlouvě se často týkají jen jejích základních bodů. Ohledně ostatních podrobností smlouvy, které nejsou výslovně řešeny, strany často odkazují na své všeobecné obchodní podmínky. Pokud jedna ze stran projeví záměr začlenit do smlouvy své všeobecné obchodní podmínky, druhá smluvní strana má možnost s tím nesouhlasit. Může vyjádřit toto odmítnutí během ústního jednání. Může to být ještě v momentě, kdy druhá strana připojuje své všeobecné obchodní podmínky k písemnému potvrzení smlouvy uzavřené ústně. Pokud při převzetí dokumentu, který udává, že se použijí všeobecné obchodní podmínky, neprojeví svůj nesouhlas, ukazuje jasně, že nemá nic proti použití smluvních doložek.
b) V jednáních mezi obchodníky je požadavek jedné ze stran uzavřít smlouvu na základě jejích všeobecných obchodních podmínek obecným pravidlem. Zásada volného pohybu zboží v rámci Společenství předpokládá, že obchodní výměny mohou probíhat rychle, bez překážek a nadměrných formalit odporujících požadavkům praxe. Ustanovení čl. 17 prvního pododstavce úmluvy to bere v úvahu. Z toho důvodu musí být mlčení příjemce potvrzení, alespoň mezi obchodníky a za normálních okolností, vyloženo jako souhlas s obsahem dopisu jeho příjemcem. Mlčení se rovná souhlasu.
Obchodník, který provádí mezinárodní operace, si je vědom toho, že otázka soudní příslušnosti pro případ sporů je často řešena ve všeobecných obchodních podmínkách druhé smluvní strany. Proto, pokud je mu druhou smluvní stranou zasláno potvrzení, které potvrzuje zejména ustanovení o soudní příslušnosti, měl by s ním v zájmu jasnosti a jistoty obchodních vztahů ihned po převzetí potvrzení projevit svůj nesouhlas. Pozdní reakce je neúčinná.
Pravidlo, podle kterého chování smluvních stran v obchodních vztazích musí být hodnoceno podle zásad dobré víry, platí i v právu Společenství a používá se zejména v dohodách podle článku 17. V německém obchodním právu absence reakce na obchodní dopis s potvrzením smlouvy má význam souhlasu, pokud obsah potvrzení neobsahuje tak významné rozdíly vůči tomu, co bylo smluveno ústně, že to příjemce dopisu nemohl rozumně očekávat. Pravidlo, že mlčení znamená souhlas, je zvláště důležité v obchodním právu. Platí bez výhrad, pokud obsah potvrzení nezneužívá důvěry příjemce, což platí obzvláště pro ustanovení o soudní příslušnosti.
Komise Evropských společenství připomíná, že článek 17 úmluvy ze dne 27. září 1968 sleduje dvojí požadavek: zajistit právní jistotu a vyhnout se nadbytečným formalitám.
a) S ohledem na tyto dva požadavky je na místě na první otázku Bundesgerichtshof odpovědět kladně.
Kupní smlouva v daném případě byla nejdříve uzavřena ústně; tato ústní smlouva se váže také na všeobecné obchodní podmínky prodávajícího, který bezesporu při ústním uzavření smlouvy oznámil, že hodlá postupovat podle svých všeobecných obchodních podmínek. Tyto podmínky obsahují ustanovení o soudní příslušnosti, toto ustanovení se takto stává součástí ústně uzavřené kupní smlouvy.
Vzhledem k tomu, že prodávající odkazuje na své všeobecné obchodní podmínky, není příliš důležité, zda se s nimi kupující opravdu seznámil, konkrétně s ustanovením o soudní příslušnosti: každopádně se s nimi mohl snadno seznámit a je třeba mít na paměti, že vložení ustanovení o soudní příslušnosti do všeobecných obchodních podmínek je zcela obvyklé.
Ústně uzavřená kupní smlouva byla potvrzena písemně a všeobecné obchodní podmínky obsahující ustanovení o soudní příslušnosti byly připojeny k tomuto písemnému potvrzení. Podmínky uvedené v článku 17 úmluvy týkající se formy smlouvy tedy byly splněny za předpokladu, že kupující nevznesl námitku proti písemnému potvrzení smlouvy.
Za těchto okolností není možné tvrdit, že ustanovení o soudní příslušnosti bylo připojeno k smlouvě bez vědomí kupujícího. Požadavek, aby ustanovení o soudní příslušnosti bylo podrobeno přísnějším podmínkám, by vedl k úrovni formalismu neslučitelné s obchodními zvyklostmi.
b) Druhá otázka se liší od první otázky v důrazu na to, že smluvními stranami jsou obchodníci a že kupující neměl námitek proti písemnému potvrzení smlouvy. Na druhou stranu neuvádí, zda prodávající při ústním uzavření kupní smlouvy zdůraznil, že smlouvu hodlá uzavřít podle svých všeobecných obchodních podmínek. Tento bod je přitom rozhodující: je třeba mít za to, že ústně uzavřená smlouva neobsahovala ustanovení o soudní příslušnosti. Za těchto okolností nejsou podmínky o ustanoveních o soudní příslušnosti vyžadované článkem 17 splněny. Písemné potvrzení musí mít stejný obsah jako ústně uzavřená smlouva; pokud tomu tak není, nejedná se o potvrzení a jedné ze smluvních stran hrozí, že se dozví o existenci ustanovení o soudní příslušnosti až při čtení „písemného potvrzení“. Podle článku 17 předpokládají ustanovení o soudní příslušnosti skutečnou shodu úmyslů smluvních stran. Tak tomu není v situaci uvažované v druhé otázce Bundesgerichtshof.
Je třeba si nicméně položit otázku, zda se nejedná o jinou situaci, pokud jsou obě smluvní strany obchodníky. Podle práva některých členských států, zvláště SRN, má absence jakékoli reakce na písemné potvrzení obchodní smlouvy význam souhlasu. Písemné potvrzení může obsahovat nový návrh smlouvy, považovaný za přijatý, pokud příjemce nevznese ihned námitku proti písemnému potvrzení, jak by mu přikazovala pravidla dobré víry. Tento způsob uzavření smlouvy nicméně není uveden v článku 17 úmluvy, který popisuje jen dva typy dohod – písemnou dohodu nebo ústní dohodu s písemným potvrzením, ale neuvádí žádný zvláštní režim pro obchodníky.
c) Otázky předložené Bundesgerichtshof by měly být zodpovězeny takto:
1. Podmínky článku 17 úmluvy ze dne 27. září 1968 jsou splněny, pokud během ústního uzavření kupní smlouvy prodávající prohlásil, že má v úmyslu postupovat podle svých všeobecných obchodních podmínek a pokud následně potvrdil tuto smlouvu písemně kupujícímu a připojil k tomuto potvrzení své všeobecné obchodní podmínky, které obsahují ustanovení o soudní příslušnosti.
2. Naproti tomu podmínky článku 17 úmluvy nejsou splněny, a to ani mezi obchodníky, pokud prodávající po ústním uzavření smlouvy zašle kupujícímu písemné potvrzení o uzavření smlouvy podle svých všeobecných obchodních podmínek a připojí k tomu text svých obchodních podmínek, které obsahují ustanovení o soudní příslušnosti, a to ani v případě, kdy kupující nevznese námitku proti tomuto písemnému potvrzení.
III – Ústní část řízení
Společnost Bonakdarian, žalovaná v kasačním řízení, zastoupená Oliverem C. Brändelem, advokátem u Bundesgerichtshof v Karlsruhe, a Komise Evropských společenství, zastoupená svým právním poradcem, Rolfem Wägenbaurem, přednesly svá vyjádření na jednání konaném dne 13. října 1976.
Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 17. listopadu 1976.
Právní otázky:
1 Usnesením ze dne 18. února 1976 došlým Soudnímu dvoru dne 11. března 1977 položil Bundesgerichtshof v souladu s Protokolem ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „úmluva“), dvě předběžné otázky ohledně výkladu článku 17 této úmluvy.
2 Z usnesení o předložení předběžné otázky vyplývá, že spor v tomto stadiu, předaný Bundesgerichtshof jako kasační řízení, se týká příslušnosti Landgericht v Hamburku rozhodovat o žalobě podané obchodní společností registrovanou v obvodě tohoto soudu proti obchodní společnosti se sídlem v Bruselu o zaplacení zbytku ceny za soupravu koberců zakoupených v Hamburku bruselskou firmou.
Smlouva, uzavřená mezi stranami ústně, byla prodávajícím splněna stejného dne proti platbě zálohy kupujícím.
V okamžiku dodání zboží předal prodávající kupujícímu dokument nazvaný „potvrzení objednávky a faktura“, na jehož základě byl proveden prodej a dodání „za podmínek uvedených na rubové straně“.
„Podmínky prodeje, dodání a platby“ natištěné na rubové straně tohoto dokumentu obsahovaly, mimo jiné, ustanovení o výhradní příslušnosti soudů v Hamburku rozhodovat všechny spory.
Tento dokument nebyl potvrzen kupujícím.
3 Poté, co kupující obdržel výzvu k doplacení kupní ceny, prodávající podal žalobu u Landgericht v Hamburku, který svým rozsudkem pro zmeškání odsoudil kupujícího k zaplacení doplatku a úroků z prodlení.
Na základě protestu kupujícího Landgericht svým rozsudkem ze dne 17. prosince 1973 zrušil svůj předchozí rozsudek a prohlásil nepříslušnost soudu s odůvodněním, že smluvní strany neuzavřely dohodu o soudní příslušnosti podle článku 17 úmluvy.
Prodávající se odvolal k Hanseatisches Oberlandesgericht, který zrušil rozsudek Landgericht a věc mu znovu přikázal s tím, že dohoda o soudní příslušnosti byla stranami platně uzavřena podle článku 17 úmluvy.
4 Toto rozhodnutí je momentálně předmětem kasačního opravného prostředku podaného kupujícím u Bundesgerichtshof.
Bundesgerichtshof položil v této věci dvě předběžné otázky ohledně výkladu čl. 17 prvního pododstavce.
K výkladu článku 17 úmluvy obecně
5 Ustanovení čl. 17 prvního pododstavce úmluvy stanoví:
„Pokud se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území smluvního státu, dohodly, písemnou dohodou nebo ústní dohodou s písemným potvrzením, že v již nastalém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu mají příslušnost soud nebo soudy tohoto smluvního státu, jsou výlučně příslušné soud nebo soudy tohoto státu.“
6 Způsob uplatnění tohoto ustanovení musí být vyložen z pohledu účinku určení soudní příslušnosti dohodou, jejímž účelem je vyloučení jak příslušnosti určené obecnou zásadou uvedenou v článku 2, tak i zvláštní příslušnosti podle článků 5 a 6 úmluvy.
S ohledem na následky, jež může mít tato volba na postavení procesních stran, musí být podmínky článku 17 ohledně platnosti ustanovení o soudní příslušnosti vykládány striktně.
Podmíněním platnosti ustanovení o soudní příslušnosti existencí „dohody“ mezi stranami ukládá článek 17 soudu, kterému je věc předložena, v první řadě povinnost prověřit, zda ustanovení, jež určuje jeho příslušnost, bylo opravdu předmětem dohody mezi stranami, která musí být vyjádřena jasně a přesně.
Účelem formálních požadavků stanovených v článku 17 je zajistit, aby k dohodě mezi stranami skutečně došlo.
Otázky, které položil Bundesgerichtshof, je třeba prozkoumat právě s ohledem na výše uvedené úvahy.
K otázkám, které položil Bundesgerichtshof
7 První otázkou se zjišťuje, zda jsou splněny podmínky podle článku 17 úmluvy, pokud během ústního uzavření kupní smlouvy prodávající prohlásil, že má v úmyslu postupovat podle svých všeobecných obchodních podmínek a pokud následně potvrdil tuto smlouvu písemně kupujícímu, a připojil k tomuto potvrzení své všeobecné obchodní podmínky, které obsahují ustanovení o soudní příslušnosti.
8 V souladu s výše uvedenými obecnými úvahami nemůže být předpokládáno, že se některá ze stran vzdá výhod zaručených úmluvou ohledně určení soudní příslušnosti.
I když se kupující v ústně uzavřené smlouvě zaváže k dodržování všeobecných obchodních podmínek prodávajícího, nepředpokládá se, že z tohoto důvodu souhlasí s jakýmkoli ustanovením o soudní příslušnosti, které může být obsaženo v těchto všeobecných podmínkách.
Z toho vyplývá, že písemné potvrzení smlouvy prodávajícím, doplněné o text jeho všeobecných podmínek, je neúčinné, co se týče případného ustanovení o soudní příslušnosti, pokud s ním kupující nevysloví písemný souhlas.
9 Předmětem druhé otázky je, zda je možné použít článek 17 úmluvy, když prodávající po ústním uzavření kupní smlouvy mezi obchodníky vydá kupujícímu písemné potvrzení uzavření smlouvy podle svých všeobecných obchodních podmínek a připojí přitom k tomuto potvrzení text těchto obchodních podmínek, které obsahují ustanovení o soudní příslušnosti, a když kupující nevznesl námitku proti tomuto písemnému potvrzení.
10 Z porovnání formulací těchto dvou otázek a z vysvětlení podaných během řízení vyplývá, že druhá otázka se týká hypoteticky prodeje uzavřeného bez jakéhokoli odkazu na všeobecné obchodní podmínky.
V takovém případě je jasné, že ustanovení o soudní příslušnosti, které případně tvoří část těchto všeobecných obchodních podmínek, nebylo předmětem smlouvy uzavřené ústně mezi stranami.
Tím pádem následné sdělení všeobecných podmínek, které obsahují takové ustanovení, nemůže změnit poměry dohodnuté stranami, pokud ono ustanovení není výslovně a písemně odsouhlaseno kupujícím.
11 Z předchozího vyplývá, a to jak v prvním, tak ve druhém případě, které uvedl Bundesgerichtshof, že jednostranné písemné prohlášení, jako v tomto případě, nestačí k tomu, aby založilo dohodu o soudní příslušnosti.
Jinak by tomu bylo ovšem v případě, kdyby ústní dohoda byla součástí běžných obchodních vztahů mezi stranami, jestliže by navíc bylo jasně stanoveno, že tato jednání se jako celek řídí všeobecnými podmínkami strany, která vydává potvrzení, a že tyto podmínky obsahují ustanovení o soudní příslušnosti.
V tomto kontextu by bylo v rozporu s dobrou vírou příjemce potvrzení, kdyby popřel existenci dohody o soudní příslušnosti, a to i pokud předtím nevydal písemný souhlas.
12 Na obě položené otázky je tedy možno odpovědět společně: v případě ústně uzavřené smlouvy jsou podmínky stanovené v čl. 17 prvním pododstavci úmluvy ohledně formy splněny pouze tehdy, pokud bylo potvrzení prodávajícího doplněné sdělením všeobecných obchodních podmínek písemně odsouhlaseno kupujícím.
Skutečnost, že kupující nevznáší námitky proti potvrzení vydanému jednostranně druhou smluvní stranou, se nerovná jeho souhlasu ohledně ustanovení o soudní příslušnosti, pokud není ústní dohoda součástí běžných obchodních vztahů mezi stranami, které jsou založeny na všeobecných obchodních podmínkách jedné z nich a které obsahují ustanovení o soudní příslušnosti.
Náklady řízení
13 Výdaje vzniklé Komisi Evropských společenství, která předložila vyjádření Soudnímu dvoru, se nenahrazují.
Vzhledem k tomu, že toto řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu u Bundesgerichtshof, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
o otázkách, které mu předložil Bundesgerichtshof usnesením ze dne 18. února 1976, rozhodl takto:
V případě ústně uzavřené smlouvy jsou podmínky stanovené v čl. 17 prvním pododstavci úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ohledně formy splněny pouze tehdy, pokud bylo potvrzení prodávajícího doplněné sdělením všeobecných obchodních podmínek písemně odsouhlaseno kupujícím.
_____________________________________________________________________________