Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61990C0006

	Název: Title:		Rozsudek ESD ze dne 19. listopadu 1991 Spojené věci C-6/90 a C-9/90 Andrea Francovich v. Italian Republic a Danila Bonifaci a Jiní v. Italská republika Rozhodnutí o předběžné otázce (1995) ECR I-3843 “Francovich ” Opinion of Mr Advocate General Mischo delivered on 28 May 1991. Andrea Francovich and Danila Bonifaci and others v Italian Republic. References for a preliminary ruling: Pretura di Vicenza et Pretura di Bassano del Grappa - Italy. Failure to implement a directive - Liability of the Member State. Joined cases C-6/90 and C-9/90.

	Publikace: Publication:		European Court Reports 1991 page I-5357

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:		31980L0987

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		· Becker věc C 8/81 Becke v. Finanzamt Mster-Innenstadt (1982) ECR 53 · Van Gend en Loos věc 26/62 Van Gend en Loos (1963) ECR 1 · Costa Case 6/64 Costa v. ENEL (1964) 585 · Simmenthal věc 106/77 Amministrazione delle Finanze dello Stato v. Simmenthal (1978) ECR 629 · Factortame věc C - 213/89 Factortame (1990) ECR I-2433 · Hublet věc 6/60 Humblet v. Belgium (1960) ECR 559 · Russo věc 60/75 Russo v. AIMA (1976) ECR 45 · Rewe v. Landwirtschaftskammer věc 33/76 Rewe v, Kabdwurtscgaftsjanner Saarkabd (1976) ECR 1989 · Rewe v. Hauptzollamt Kiel věc 158/80 Rewe v. Hauptzollamt Kiel (1981) ECR 1805 San Giorgio věc 199/82 Admministrazione della Finanze dello Stalo v. San Giorgio (1985) ECR 3595


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Pan Francovich a ostatní navrhovatelé v hlavních řízeních byli zaměstnanci, kteří kvůli platební neschopnosti svých zaměstnavatelů utrpěli ztráty v podobě nezaplacených mezd. Žádali nyní zaplacení těchto ztrát po Italské republice, která neprovedla Směrnici 80/987/EEC.
1Záměrem Směrnice 80/987 je zaručit prostřednictvím komunitárního práva minimální stupeň ochrany zaměstnanců pro případ insolventnosti jejich zaměstnavatelů. Zvláště stanoví specifické záruky pro vyplacení nároků z nezaplacených mezd. Podle článku 11 byly členské státy k 23. říjnu 1983 povinny transponovat Směrnici do svých národních právních řádů. Italská republika nesplnila svoji povinnost a toto její prodlení bylo Soudem uvedeno v jeho rozsudku ve věci 22/87 Komise v. Itálie (1989) ECR 143.
Národní soud, ke kterému se pan Francovich a ostatní navrhovatelé odvolali, přerušil řízení a v souladu s článkem 177 Smlouvy postoupil Soudnímu dvoru otázku, zda byla Směrnice 80/987 za daných okolností bezprostředně použitelná proti členskému státu, nebo zda byl z důvodu včasného neprovedení směrnice členský stát odpovědný k náhradě škod.

Názor soudu a komentář:
Rozsudek ve věci Francovich je v rámci komunitárního práva základem pro posuzování odpovědnosti členských států za neprovedení směrnice. Předtím, než se Soud zabýval otázkou ____________________________1ze dne 20. října 1980 o sblížení předpisů členských států týkajících se ochrany zaměstnanců pro případ platební neschopnosti jejich zaměstnavatelů (OJ 1980 L282, str. 23).
odpovědnosti, zkoumal, zda Směrnice 80/987 je bezprostředně použitelná proti členským státům. V konsistentní řadě případů Soud stanovil, že “kdykoliv ustanovení směrnice, pokud jde o jejich předmět úpravy, jsou bezpodmínečná a dostatečně určitá, taková ustanovení mohou být v případě, že nejsou přijata implementační opatření v předepsané lhůtě, užita proti kterémukoli národnímu ustanovení, které je neslučitelné se směrnicí, pokud ustanovení směrnice definují práva, která mohou jednotlivci uplatnit proti státu” (*Becker). Ve stávající věci musí být brány v úvahu tři body: “totožnost osob oprávněných k zárukám, obsah záruk a totožnost osob odpovědných poskytovat záruky”. Zatímco Soud shledává, že směrnice je dostatečně určitá pokud se týče osob oprávněných k záruce a pokud se týká obsahu záruk, Směrnice však “neidentifikuje osoby odpovědné poskytovat záruky a stát nemůže být považován za odpovědného poskytovat záruky z jediného titulu, že opomněl provést směrnici v předepsané lhůtě.”Soud se proto vrací k otázce odpovědnosti státu za ztráty a škody vyplývající z porušení jeho povinností podle komunitáního práva. V prvé řadě se zabývá existencí odpovědnosti států jako otázky principu a za druhé se zabývá podmínkami takové odpovědnosti. Soud konstatuje, že je zásadou komunitárního práva, že členské státy jsou povinny nahradit ztráty a škody jednotlivcům, které jim byly způsobeny porušením komunitárního práva, za které nesou státy odpovědnost. Tuto zásadu opírá o dva pilíře: (1) potřebu zajistit komunitárnímu právu plnou účinnost a (2) povinnosti členských států vyplývající z článku 5 Smlouvy: Rovněž státní příslušníci členských států jsou subjekty práva Společenství a z toho pro ně plynou práva. Některá taková práva mohou vznikat “na základě povinností, které Smlouva výslovně a jasně ukládá jak jednotlivcům a členským státům tak i institucím Společenství” (*Van Gend en Loos; Costa) . Soudy “musí zajistit, aby tato pravidla byla plně účinná a musí zajistit ochranu práv, která jednotlivcům poskytují”. (*Simmenthal; Factortame). “Plná účinnost pravidel práva Společenství by byla narušena a ochrana práv, která poskytují by byla oslabena, kdyby jednotlivci nemohli obdržet náhradu pro případ, kdy jsou jejich práva poškozena, a to porušením práva Společenství, ze strany členského státu”. Druhý pilíř, o který opírá Soud zásadu odpovědnosti je článek 5 Smlouvy, podle které členské státy jsou povinny podniknout veškerá vhodná opatření k zajištění plnění svých povinností podle komunitátního práva: “Mezi těmito povinnostmi je to povinnost odstranit protiprávní důsledky porušení práva Společenství”. (*Humblet). Po konstatování, že odpovědnost státu je zásadou práva Společenství, Soud dále vymezuje podmínky práva na odškodnění podle této zásady. V případě, kdy členský stát nesplnil své povinnosti vyplývající z článku 189 Smlouvy, právo na náhradu škody je podmíněno třemi podmínkami: (1) že výsledek předepsaný směrnicí zahrnuje poskytnutí práv jednotlivcům; (2) že bylo možné určit obsah takových práv na základě ustanovení směrnice (3); že je zde příčinná souvislost mezi porušením povinností Státu a ztrátou nebo škodou, kterou utrpěla poškozená strana. K podrobnostem takovéto odpovědnosti Soud odkazuje na národní právo: “Jsou to předpisy národního práva týkající se odpovědnosti, podle kterých stát musí odškodnit způsobenou ztrátu nebo škodu. V případě, že komunitární právo neobsahuje příslušná pravidla je na vnitrostátním právu členských států určit příslušnost soudu a stanovit podrobná procesní pravidla k řízením plně zajišťujícím práva, která jednotlivci náleží podle komunitárního práva. (*Russo; Rewe v. Landwirstschaft-skammer; Rewe v. Hauptrollamt Kiel). Materiální a procesní podmínky pro náhradu za ztráty a škody upravené národním právem členských států nesmí být méně příznivé než ty, které se vztahují k podobným domácím nárokům a nesmí být konstruovány tak, aby obdržení náhrady bylo prakticky nemožné, nebo výjímečně obtížné.” (*San Giorgio).
Na základě těchto obecných pravidel odpovědnosti státu Soud zjišťuje odpovědnost Italské republiky v této věci. S odvoláním na své analýzy týkající se bezprostřední použitelnosti Směrnice 80/987 Soud zdůrazňuje, že tím poskytuje práva jednotlivcům a že obsah těchto práv může být identifikován na základě ustanovení směrnice. Soud proto dochází k závěru, že “národní soud musí v souladu s národními předpisy o odpovědnosti potvrdit právo zaměstnanců na náhrady ztrát a škod jež jim byly způsobeny jako důsledek neprovedení směrnice”.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):