Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61983J0267
Název:
Title: 		JUDGMENT OF THE COURT OF 13 FEBRUARY 1985. AISSATOU DIATTA V LAND BERLIN. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING FROM THE BUNDESVERWALTUNGSGERICHT. MIGRANT WORKERS - RIGHT OF RESIDENCE OF THE FAMILY OF WORKERS. CASE 267/83.
Publikace:
Publication:		REPORTS OF CASES 1985 PAGES 0567 - 0591
Předmět (klíčová slova):
Keywords		FREE MOVEMENT OF WORKERS;
Související předpisy:
Corresponding acts:		368R1612;368R1612
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:		Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. THE RIGHT OF RESIDENCE PROVIDED FOR IN ARTICLE 10 OF REGULATION NO 1612/68 FOR THE MEMBERS OF A MIGRANT WORKER' S FAMILY IS SUBJECT TO THE REQUIREMENT LAID DOWN IN ARTICLE 10 (3) THAT THE ACCOMMODATION WHICH THE WORKER HAS AVAILABLE MUST BE SUCH AS MAY BE CONSIDERED NORMAL FOR THE PURPOSE OF ACCOMMODATING HIS FAMILY. HOWEVER, IT IS NOT CONDITIONAL ON ANY REQUIREMENT THAT THE FAMILY MUST LIVE UNDER THE SAME ROOF PERMANENTLY. ARTICLE 11 OF REGULATION NO 1612/68 CONFERS ON THE MEMBERS OF A MIGRANT WORKER' S FAMILY ONLY A RIGHT TO EXERCISE ANY ACTIVITY AS EMPLOYED PERSONS THROUGHOUT THE TERRITORY OF THE HOST STATE. IT CANNOT THEREFORE CONSTITUTE THE LEGAL BASIS FOR A RIGHT OF RESIDENCE WITHOUT REFERENCE TO THE CONDITIONS LAID DOWN IN ARTICLE 10.

2. FOR THE PURPOSES OF ARTICLE 10 OF REGULATION NO 1612/68, WHICH PROVIDES FOR THE RIGHT OF A MIGRANT WORKER' S SPOUSE TO INSTALL HERSELF WITH HIM, THE MARITAL RELATIONSHIP CANNOT BE REGARDED AS DISSOLVED SO LONG AS IT HAS NOT BEEN TERMINATED BY THE COMPETENT AUTHORITY. IT IS NOT DISSOLVED MERELY BECAUSE THE SPOUSES LIVE SEPARATELY, EVEN WHERE THEY INTEND TO DIVORCE AT A LATER DATE.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz:
Aissatou Diatta proti Land Berlín. Věc 267/83.

Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená Bundesverwaltungsgericht- Migrující pracovníci – Právo pobytu rodiny pracovníka.

rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článků 10 a 11 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství. Skutkové okolnosti 1. Skutkové okolnosti a řízení

Dne 3. července 1977 se paní Aissatou Diatta, senegalská státní příslušnice, provdala za francouzského státního příslušníka, který několik roků žije a pracuje v Západním Berlíně, a který je držitelem povolení pobytu, které se vydává příslušníkům členských států EHS a které bylo naposledy prodlouženo do 21. srpna 1985.

Dne 13. srpna 1977 následovala paní Diatta svého manžela do Západního Berlína a nastěhovala se k němu do bytu.

Od února 1978 je paní Diatta nepřetržitě zaměstnána jako pomocnice v domácnosti. Dne 13. března 1978 získala povolení pobytu na dobu určitou s platností do 16. července 1980.

Paní Diatta žije odděleně od svého manžela od 29. srpna 1978 a bydlí ve vlastním pronajatém bytě v Západním Berlíně. Paní Diatta má v úmyslu rozvést se se svým manželem jakmile to bude možné podle francouzského práva.

Ke dni skončení platnosti jejího povolení k pobytu žádala paní Diatta u příslušného orgánu prodloužení. Tato žádost byla Polizeipräsident (policejním prezidentem) v Berlíně zamítnuta, a to rozhodnutím ze dne 29. srpna 1980, s odůvodněním, že již není rodinným příslušníkem státního příslušníka členského státu EHS, a že nemá společné bydliště se svým manželem.

Stížnost podaná paní Diattou proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 12. prosince 1980 Senator für Inners (členem exekutivy města Berlín zmocněným pro vnitřní záležitosti).

Paní Diatta se podala opravný prostředek k Verwaltungsgericht (správnímu soudu) v Berlíně, který rozhodnutím ze dne 6. listopadu 1981 částečně připustil její žalobu. Zrušil správní rozhodnutí a nařídil policejnímu prezidentovi, aby znovuposoudil žádost paní Diatta podle Ausländergesetz (cizineckého zákona) ze dne 28. dubna 1965. Verwaltungsgericht zamítl zbytek žaloby a rozhodl, že paní Diatta nemá právo na povolení k pobytu na základě čl. 7 odst. 1 Aufenthaltsgesetz/EWG (německého zákona o vstupu a pobytu státních příslušníků členských států EHS) ze dne 22. července 1969, proto, že nežije společně se svým manželem, státním příslušníkem Společenství.

Dne 27. dubna 1982 Oberverwaltungsgericht (vyšší správní soud) v Berlíně odmítl jako bezdůvodné odvolání paní Diatta proti rozhodnutí Verwaltungsgericht. Mezitím policejní prezident dne 4. února 1982, na základě své diskreční pravomoci, opětovně odmítl udělit povolení k pobytu.

Paní Diatta podala opravný prostředek „révision“ k Bundesverwaltungsgericht (nejvyššímu správnímu soudu Spolkové republiky Německo).

S ohledem na to, že výklad článků 10 a 11 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2) je nezbytný k tomu, aby mu umožnil přijmout rozhodnutí, rozhodl první senát Bundesverwaltungsgericht usnesením ze dne 18. října 1983, na základě článku 177 Smlouvy o založení EHS přerušit řízení a požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o těchto předběžných otázkách :
Usnesení Bundesverwaltungsgericht bylo zapsáno v kanceláři Soudního dvora dne 5. prosince 1983.

V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložila písemné vyjádření dne 9. února 1984 paní Diatta, navrhovatelka v původním řízení, kterou zastupoval Dieter Eichhorn, advokát v Berlíně, dne 12. března Land Berlín, kterou zastupoval Heinz Scholze, advokát v Berlíně, dne 13. března Komise Evropských společenství, kterou zastupoval Manfred Beschel, člen právního oddělení, dne 15. března vláda Holandského království, kterou zastupoval I. Verkade, generální tajemník Ministerstva zahraničních věcí, a vláda Spojeného království, kterou zastupoval G. Dagtoglou, Treasury Solicitor´s Department, a dne 16. března 1984 vláda Spolkové republiky Německo, kterou zastupoval Martin Seidel, Ministerialrat a Ernstem Röder, Regierungsrat na Ministerstvu pro hospodářství.

Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr zahájit ústní část řízení bez provádění dokazování.

2. Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru

Paní Diatta, žalobkyně v původním řízení, se domnívá, že podle článků 10 a 11 nařízení č. 1612/68 má nezávislé právo na udělení povolení k pobytu, o které žádá.

a)Podle jejího názoru zakládá čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1612/68 právo pobytu manžela nebo manželky pracovníka, který je státním příslušníkem členského státu EHS, stejně v případě, kdy manželé žijí ve stejném místě, jako žijí-li odděleně. Článek 10 se neodvolává výslovně na společné bydlení; pouze klade důraz na poskytnutí pracovníkem ubytování k užívání jeho manželovi nebo manželce. Rozhodující požadavek, podle znění, smyslu a účelu tohoto ustanovení, je, že pracovník má povinnost poskytnout manželovi ubytování k užívání, aby se předešlo tomu, že by byl člen rodiny, který ho následuje, bez přístřeší a žil v neuspokojivých podmínkách, což by bylo v rozporu s veřejným pořádkem a veřejnou bezpečností. Článek 10 odst. 3 se odvolává na ubytování „považované za obvyklé… v regionu, kde je zaměstnán“, tak, aby se předešlo jakékoliv diskriminaci nebo rozdílům v zacházení se státními příslušníky a zahraničními pracovníky. Jsou to důvody veřejného práva, spočívající na veřejné bezpečnosti a veřejném pořádku, které vedly zákonodárce k tomu, aby stanovil jako podmínku práva pobytu manžela nebo manželky to, že mu pracovník takové ubytování poskytne. To nicméně nevylučuje, aby si manžel mohl opatřit dodatečný prostor pronájmem vlastního bytu.

Existence ubytování odpovídajícího stanoveným kritériím v nařízení stanovujícím jedinou právní podmínku pro přiznání subjektivního práva ve prospěch manžela nebo manželky, založeného na právu veřejném, k přijetí a pobytu, nařízení č. 1612/68 nemůže být vykládáno restriktivně v tom smyslu, že se požaduje, aby manželé žili v neporušené společné domácnosti.

S ohledem na možnost, podle německého práva, ukončit manželské soužití ve společné domácnosti, požadavek společného bydlení pracovníka a jeho manžela nebo manželky představuje pouhou formalitu. V takovém případě je nemožné pro třetí stranu nebo orgány ověřit existenci společné manželské domácnosti, zatímco po právní stránce může být tato situace přirovnána k případu, kdy si manžel založí nové nezávislé bydlení. Společné manželské soužití nemůže být rozhodujícím kritériem; zájem manželů se nemůže soustřeďovat pouze na pobývání v jedné a té samé domácnosti. Jinak bychom dospěli, v případě že by manželé žili odděleně ke zcela libovolným výsledkům pokud jde o právo pobytu manžela nebo manželky podle toho, zda dojde k rozluce v rámci společné domácnosti či dvou odlišných domácností.

Pokud by byla společná domácnost manželů povinnou podmínkou, mohl by pracovník kdykoli vyvolat vypovězení svého manžela (manželky), zbavil-li by ho přístřeší. Pokud by pro takto vypuzeného manžela (manželku) nebylo možné založit si samostatné bydlení bez toho, aniž by byl ohrožen vystěhováním, ocitl by se v pozici závislosti, která je neslučitelná se zásadou týkající se práva osoby na sebeurčení.

Pokud manželství nadále existuje, smíření manželů je teoreticky možné; jinak by tomu bylo v případě odmítnutí povolení k pobytu, tedy v případě nuceného odchodu manžela nebo manželky.

Dokud nebylo manželství zrušeno pravomocným rozhodnutím, správní orgán nemůže mít právo posuzovat pravděpodobnost smíření mezi manželi ani prohlásit existenci definitivního rozpadu; jinak by správní orgán předjímal rozhodnutí soudního orgánu.

Článek 48 Smlouvy o EHS zakládá rodinným příslušníkům pracovníka subjektivní právo, založené na veřejném právu, vstoupit a pobývat na území jiného členského státu. Manželovi nebo manželce je takto přiznáno chráněné postavení zákonem, které musí být zachované tak dlouho, dokud trvá manželství samotné. Pro manžela nebo manželku nejde o právo výlučně odvozené, ale o subjektivní postavení, přiznané právem, které například přetrvává i po smrti pracovníka. Nezávislý charakter subjektivního práva příslušníka rodiny pracovníka byl přiznán Soudním dvorem v oblasti týkající se sociálních výhod; judikatura Soudního dvora je založena na koncepci, podle které by bylo proti smyslu a účelu ustanovení Společenství nepřiznat rodinným příslušníkům pracovníka z jiného členského státu výsady přiznané státním příslušníkům. Tato koncepce byla provedena, s ohledem na účel dotyčných ustanovení, ve prospěch rodinných příslušníků pracovníka, s cílem zlepšit jejich právní postavení v rámci nařízení č. 1612/68. Judikatura Soudního dvora směřuje k posílení právního postavení rodinných příslušníků pracovníka, kteří jej následují a k přiznání jim . Bylo by v rozporu s touto tendencí extenzivního výkladu vykládat čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1612/68 restriktivně v tom smyslu, že by jediným kritériem byla manželi společně sdílená domácnost.
b) Článek 11 nařízení č. 1612/68 je použitelný jak na státní příslušníky členských států EHS, tak státní příslušníky z jiných zemí. Toto ustanovení manželovi nebo manželce státního příslušníka členského státu výslovně stanoví právo vykonávat jakékoliv zaměstnání na celém území hostitelského státu. Restriktivní výklad článku 10 nařízení č. 1612/68 založený na existenci společného bydlení k přiznání práva pobytu se staví proti uplatnění tohoto práva. Svoboda pohybu upravená v článku 11 také nezbytně zakládá možnost zvolit si vlastní bydlení, pokud jeden z manželů vykonává svou činnost jinde, nežli v místě bydliště druhého manžela.

Odlišnost, pokud jde o důvod založení odděleného bydlení jednoho z manželů, se nemůže projevit v odlišném právním hodnocení situace.

Článek 11 nařízení č. 1612/68 stanoví právo pobytu co do rozsahu širší, než je rozsah práva v článku 10; nemůže být proto restriktivně vykládané podle článku 10, protože by to bylo v rozporu s výslovným zněním článku 11, tak jak vyplývá z vůle zákonodárce. Projednávanou věc je třeba posoudit a použít na ni článek 11, a to nezávisle na podmínkách článku 10.

Land Berlín, žalovaná v původním řízení, navrhuje, aby na obě otázky položené Soudnímu dvoru bylo odpovězeno záporně.

a) Formulace „usadit se s někým“, znamená jak doslovně, tak s ohledem na účel čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1612/68, „sdílet s někým bydlení“. Článek 10 odst. 3 nařízení předpokládá, pro použití odstavce 1, že pracovník má k dispozici pro svou rodinu ubytování, považované za obvyklé pro tuzemské pracovníky, v regionu, kde je zaměstnán. Nepovažuje se za dostatečné, když manželé, po svém rozchodu, žijí v tom samém místě a každý z nich má pro sebe dostatečné ubytování. Článek 10 nařízení, stejně jako Aufenthaltsgesetz/EWG, je určen pro ochranu dotčených pracovníků a k zajištění toho, aby byl jejich rodinný svazek zachován.

Přiznání práva pobytu rodinným příslušníkům pracovníka Společenství, které není založeno na rodinném společenství, by mělo z praktického hlediska nepřijatelné následky.

b) V návaznosti na nařízení Rady č. 15 ze dne 16. srpna 1961, které se týká prvních opatření pro zavedení volného pohybu pracovníků v rámci Společenství (Úř. věst. č. 57, s. 1073) a nařízení Rady č. 38/64 ze dne 25. března 1964, o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. č. 62, s. 965), zavádí nařízení č. 1612/68, ve své třetí a poslední fázi, volný pohyb pracovníků předpokládaný článkem 48 Smlouvy o EHS.

Článek 48 přiznává dotčeným pracovníkům nejen rovnost v oblasti práva na práci (čl. 48 odst. 3 písm. a)), ale také v oblasti práva pobytu (čl. 48 odst. 3 písm. c)).

Nařízení č. 1612/68 rozlišuje tyto dvě oblasti. Pouze „právo na práci“ je upraveno v článku 11.

Toto vyplývá ze znění tohoto ustanovení: Dotyční rodinní příslušníci „jsou oprávněni k přístupu k jakémukoli zaměstnání na celém území stejného státu“; článek 11 vůbec nezmiňuje právo pobytu, dokonce ani právo k usazení, rodinných příslušníků.

Tento výklad podporuje geneze článku 11 nařízení č. 1612/68. Jeho články 10 a 11 jsou založené na článcích 17 a 18 nařízení č. 38/64, uvedených v hlavě II „Rodiny pracovníků“. Nařízení č. 38/64 se ve své první větě čl. 18 odst. 1 výslovně odvolávala na článek 17 a znamená tedy, že nemá-li rodinný příslušník právní postavení podle článku 17, nemá ani nezávislé právo pobytu: podmínky práva pobytu podle článku 17 nařízení č. 38/64 musí být splněny předtím, než může být právo vykonávat zaměstnání rodinnému příslušníkovi přiznáno. Skutečnost, že se článek 11 nařízení č. 1612/68 výslovně neodvolává na článek 10 tohoto nařízení, nemůže vyvolat pochybnost o skutečné existenci takovéhoto vzájemného vztahu. Tam, kde rodinné vztahy mezi pracovníkem s právem k pobytu a rodinným příslušníkem, který o takovéto právo žádá, přestaly existovat nebo tam, kde takové vztahy dokonce ani nebyla snaha vytvořit, není možné hovořit o nezávislém právu pobytu rodinných příslušníků. Jak právní předpisy Společenství, tak také německé právo týkající se vstupu a pobytu státních příslušníků členských států EHS, směřují k podpoře pohybu pracovníků v rámci Společenství. Ochrana rodinných práv je v tomto případě odvozena od úmyslu chránit samotné pracovníky. Práva nemohou být přiznána rodinným příslušníkům, jestliže již tento důvod neexistuje.

Vláda Spolkové republiky Německo se také domnívá, že na obě otázky položené Bundesverwaltungsgericht Soudnímu dvoru je třeba odpovědět záporně.

a) Ze samotného znění čl. 10 odst. 1 nařízení 1612/68 vyplývá, že právo pobytu manžela nebo manželky existuje v zásadě jen tehdy, pokud žije v domácnosti pracovníka.

Tento výklad je v souladu se smyslem a účelem uvedeného ustanovení.

Vyplývá to z pátého bodu odůvodnění nařízení č. 1612/68, že účelem čl. 10 odst. 1 písm. a) je umožnit pracovníkovi, aby žil se svojí rodinou, tudíž umožnit manželům vytvořit a udržovat společný manželský život charakterizovaný existencí společné domácnosti.

Výklad, který jde nad rámec čl. 10 odst. 1 písm. a) by měl při nejmenším brát v úvahu smysl a účel tohoto ustanovení; vždyť rodinné soužití je popřeno skutečností, že se manželé již společně nežijí a trvale žijí odděleně tak, že manžel (nebo manželka), který následoval migrujícího pracovníka do jiného členského státu, užívá vlastní byt. Taková rozluka manželů odstraňuje právo na zvláštní zacházení podle čl. 10 odst. 1 nařízení 1612/68.

b) Kladná odpověď na druhou otázku by měla za následek, že by se právo pobytu manžela (manželky) nebo dětí pracovníka vykonávajících zaměstnání určovalo podle článku 11 a nikoli článku 10; tím by byl čl. 10 odst. 1 písm. a) zbaven jakéhokoliv účinku pro tuto skupinu osob. Takový výklad nelze přijmout. Článek 11 nařízení 1612/68 upravuje pouze jedinou otázku, a to právo přístupu manžela nebo manželky a dětí na trh práce. Toto zjištění vyplývá ze samotného znění tohoto ustanovení, které se týká právní situace totožné se situací v čl. 18 odst. 1 nařízení č. 38/64.

Článek 11 nařízení 1612/68 uděluje manželovi nebo manželce a dětem pracovníka právo pracovat na „celém území“ členského státu. Dokonce i v případě, když migrující pracovník a jeho manžel (manželka) vykonávají své aktivity na místech vzdálených jeden od druhého a kdy není možné udržovat společnou domácnost každodenně, je důležité, aby manželé měli vůli žít spolu a svým způsobem tuto vůli demonstrovali například tím, že tráví víkendy společně.

Tím, že manželovi nebo manželce umožňuje přístup k zaměstnání na celém území hostitelského státu nezávisle na bydlišti migrujícího pracovníka, hledá nařízení Společenství způsob zlepšení pracovních nabídek pro manžela (manželku). Toto konstatování nemá za následek upravení jeho statutu s ohledem na právo pobytu, a především nezakládá právo nezávislého pobytu vzhledem k článku 10. Rodinní příslušníci, kteří nemají státní příslušnost členského státu, nemají žádné nezávislé právo volného pohybu.

Vláda Spojeného království tvrdí, že článek 10 nařízení 1612/68 nepřiznává žádné právo manželovi (manželce) žijícímu odděleně od pracovníka, na něhož se vztahuje toto ustanovení, a který nemůže být doopravdy považován za osobu, jež by s ním žila společně; článek 11 takovému manželovi (manželce) nepřiznává nezávislé právo pobytu.

a) Článek 10 odst. 1 nařízení č. 1612/68 nelze vykládat tak, že zahrnuje okolnosti, které se týkají navrhovatelky v původním řízení. Právo přiznané článkem 10 především manželovi (manželce) pracovníka je právem přiznaným osobám odhodlaným „usadit se s pracovníkem“. Odvolání se v této souvislosti na pojem usazení jasně předpokládá existenci intimního a přetrvávajícího vztahu mezi pracovníkem a těmito osobami. Článek 10 se použije hlavně v případě, kdy pracovník změní bydliště, aby přijal zaměstnání v členském státě; pokud by v takovém případě neexistovalo ustanovení opravňující rodinu pracovníka k jeho následování a k tomu s ním zůstat v tomto členském státě, volný pohyb, tak jak je upraven článkem 48 Smlouvy o EHS, by nemohl být uskutečněn. Bylo by nicméně zcela zbytečné, pro zavedení volného pohybu, a bylo by tím překrouceno použití pojmu „usadit se“, byl-li by článek 10 vykládán tak, že přiznává práva osobám, které již ve skutečnosti nejsou s pracovníkem svázány tak, aby se utvořilo úplné rodinné společenství.

Článek 10 odst. 3 nařízení č. 1612/68 nemůže být vykládán tak, že jako jedinou podmínku práva pobytu manžela (manželky) ukládá to, že dotyčný pracovník je schopen zajistit obvyklé ubytování, přestože nemá zájem aby jeho manžel (manželka) toto ubytování využil a není to ani pravděpodobné.

b) Článek 11 nařízení č. 1612/68 v žádném případě nezakládá právo pobytu nezávislé na podmínkách uvedených v článku 10.

Článek 11 nezakládá právo pobytu; toto právo nachází svůj zdroj i svá omezení v článku 10. Článek 11 ve skutečnosti přiznává právo vykonávat zaměstnání stejné skupině oprávněných osob, na kterou se vztahuje článek 10. Kromě toho je jasné, že tato dvě ustanovení spolu souvisí a měla by být brána jako doplňková: zvýhodňují stejnou skupinu osob a směřují ke společnému cíli, odstraňování překážek mobility pracovníků. Článek 10 zakládá právo pracovníka, aby jej doprovázela jeho rodina ; článek 11 (stejně jako článek 12) stanoví podmínky integrace této rodiny v hostitelské zemi. Tento společný cíl by byl popřen, pokud by články 10 a 11 měly být považovány za ustanovení zakládající práva zcela oddělená a odlišná.

Doplňkový vztah mezi články 10 a 11 má smysl jen tehdy, pokud je článek 11 vykládán podle podmínek stanovených v článku 10.

Pokud jde o to, jaké jsou podmínky článku 10, kterým podléhá i samotný článek 11, je třeba uvést tyto poznámky:

V případech, kdy manželé žili nebo od jisté doby žijí odděleně, skutečnost, že pracovník poskytne svému manželovi (manželce) „obvyklé ubytování“, v ničem neupřednostňuje základní cíl nařízení, tedy odstraňovat překážky pro udržování rodinného života, a tím podporovat pohyb pracovníků.

Výklad základních podmínek článku 10 pro použití článku 11, předložený navrhovatelkou v původním řízení, by vedl k svévolným a neospravedlnitelným výsledkům. Článek 11 se odvolává na postavení „manžela nebo manželky“, nikoli bývalého manžela (manželky) a je tak zjevně zaměřen na současného manžela (manželku) pracovníka. V případě, že by manželé byli rozvedeni, nebo žili odděleně, bude těžké zkoumat, zda přetrvává skutečné rodinné pouto; neexistuje žádný důvod k rozlišování mezi odděleně žijícím manželem (manželkou) a rozvedenou osobou. Navíc, z důvodu přerušení jakéhokoliv skutečného vztahu s dotyčným členským státem, na základě rozluky se svým manželem (manželkou), manžel (manželka) žijící odděleně nemůže nadále požadovat právo žít a pracovat v tomto státu. S ohledem na původní řízení je třeba také uvést, že se článek 48 Smlouvy zásadně vůči státním příslušníkům nečlenských zemí nepoužije.

Tento výklad podporují také jiné právní předpisy, které svým použitím na situaci, v níž je právo přiznáno rodinnému příslušníkovi pracovníka naprosto nezávisle na běžném výkonu práv tohoto pracovníka, výslovně stanovila nezávislý charakter tohoto práva. Nařízení Komise č. 1251/70 ze dne 29. června 1970 týkající se práva pracovníků zůstat na území členského státu po tom, co v něm vykonávali zaměstnání (Úř. věst. L 142, s. 24), výslovně stanoví, že rodinní příslušníci pracovníka nadále po jeho smrti využívají určitá práva odvozená ze statutu pracovníka. Článek 11 nařízení č. 1612/68 neobsahuje žádná taková zvláštní ustanovení.

Vláda Holandského království předkládá především tato vyjádření:

a) Článek 10 nařízení č. 1612/68 stanoví právo migrujícího pracovníka přivést své nejbližší rodinné příslušníky do členského státu, kde vykonává své zaměstnání, aby se u něj mohli usadit. Toto právo umožňuje odstranit vážnou překážku mobility pracovníků. Znění článku 10 stejně jako jeho cíl stanoví, že rodinní příslušníci pracovníka žijí společně s tímto pracovníkem. Tento názor je potvrzen požadavkem týkajícím se ubytování, stanoveným čl. 10 odst. 3; toto ustanovení by ztratilo svého smyslu, pokud by se rodina pracovníka mohla usadit nezávisle jinde.

Manžel(ka) pracovníka nemůže využívat práva usadit se podle čl. 10 odst. 1, pokud žije trvale odděleně od pracovníka a usadil(a)-li se jinde, ve svém vlastním bytě.

b) Článek 11 nařízení č. 1612/68 umožňuje manželovi (manželce) a dětem mladším 21 let, které s ním žijí na základě článku 10, přispívat zaměstnáním k svému osobnímu blahobytu a ke své integraci ve společnosti, ve které se usadili.

Překážky stanovené z tohoto pohledu vnitrostátní právní úpravou jsou vyloučeny článkem 11, dokonce i tehdy, nejsou-li dotyční rodinní příslušníci státními příslušníky členského státu. Článek 11 vyjadřuje pouze důsledek možnosti nabídnuté pracovníkovi článkem 10, a to umožnit jeho rodinným příslušníkům usadit se u něj; to jim však neuděluje jakékoliv nezávislé právo pobytu. Pokud jde o státní příslušníky členského státu, mají takové právo na základě článku 1 nařízení č. 1612/68, pokud vykonávají zaměstnání; toto nezávislé právo pobytu je proto možné spojit s právem pobytu, které mají podle článku 10. V případě rozpadu rodiny se samotné právo pobytu založené na článku 10 přestává uplatňovat.

V případě, že rodinní příslušníci nejsou státními příslušníky členského státu, mají právo pobytu jen podle článku 10 nařízení. Pokud se rodina rozpadne, právo těchto osob nadále pobývat v té samé zemi má být posuzováno s ohledem na právní úpravu členského státu, ve kterém pobývají. Toto tvrzení nezpochybňuje právo zůstat v zemi, které, zvláště v případě smrti pracovníka, může vyplývat z nařízení č. 1251/70.

Komise usuzuje, že kromě článků 10 a 11 nařízení č. 1612/68 se na řešení sporu v původním řízení vztahují i jiná ustanovení práva Společenství. Ačkoli Smlouva o EHS předpokládá ve svém článku 48 a násl. jen volný pohyb „pracovníků“, je všeobecně připuštěno, aby bylo základní právo volného pohybu přiznáno i rodině migrujících pracovníků. Je tedy třeba, s ohledem na spor v původním řízení, vzít v úvahu také ustanovení směrnice Rady č. 68/360 ze dne 15. října 1968 o odstranění omezení pohybu a pobytu pracovníků členských států a jejich rodinných příslušníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 13), zvláště pak její článek 4, dále článek 3 nařízení č. 1251/70, článek 1 směrnice Rady č. 64/221 ze dne 25. února 1964 o koordinaci zvláštních opatření týkajících se pohybu a pobytu cizích státních příslušníků, která byla přijata z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví (Úř. věst. č. 56, s. 850), stejně jako ustanovení směrnice Rady č. 72/194 ze dne 18. května 1972, kterou se oblast působnosti směrnice ze dne 25. února 1964 o koordinaci zvláštních opatření týkajících se pohybu a pobytu cizích státních příslušníků, která byla přijata z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví, rozšiřuje na pracovníky využívající práva zůstat na území členského státu poté, co zde byli zaměstnáni (Úř. věst. L 121, s. 32).

Práva volného pohybu rodinných příslušníků migrujících pracovníků ostatně nejsou právy, která by jim byla vlastní, ale jsou to práva odvozená; tak tomu bude především v případě, když rodinní příslušníci migrujícího pracovníka nejsou státními příslušníky členského státu. Pouze blízkost s migrujícím pracovníkem jim přiznává právo volného pohybu podle práva Společenství. Proto článek 4 směrnice 68/360 výslovně uvádí, že rodinný příslušník, který není státním příslušníkem žádného členského státu, má právo na doklad o pobyt, jenž má stejnou platnost jako doklad vydaný „pracovníkovi, na němž je závislý“. Cílem je zabezpečit pracovníkovi, který uplatňuje své právo volného pohybu, možnost udržovat a nadále pokračovat ve svých rodinných vztazích; a naopak, vyplývá z toho, že vymizení blízkých vztahů s migrujícím pracovníkem pro rodinné příslušníky přináší zrušení volného pohybu přiznaného právem Společenství.

a) S ohledem na spor v původním řízení, je třeba uvést, že navrhovatelka v původním řízení
je ještě stále vdaná za svého manžela a že je rodinným příslušníkem ve smyslu článku 10 a následujících nařízení č. 1612/68, směrnice 68/360 a článku 3 nařízení č. 1251/70. Jedinou otázkou je, zda nezávisle na manželství uložil zákonodárce Společenství dodatečné podmínky týkající se manželského života, které musí být splněny, aby se manželka migrujícího pracovníka mohla dovolat práva Společenství na volný pohyb.

Názor, že je nezbytnou podmínkou, aby manželé žili ve společné domácnosti, poukazuje na to, že zákonodárce Společenství nejenže podřazuje uplatňování práva na volný pohyb materiálnímu kritériu rodinného práva, tedy existenci platného a nezrušeného manželství, ale zavádí také velmi konkrétní podmínky pro manžele, spojené se způsobem, jakým musí vést jejich společný život, aby mohli jakožto rodina využít práva volného pohybu. Zákonodárce Společenství však nikdy nehodlal stanovit taková pravidla.

Zákonodárce Společenství nezamýšlel v rámci práva volného pohybu upravit specifické problémy rodinného práva, protože všechny členské státy a všichni jednotlivci nemají stejné představy, pokud jde o manželské vztahy. Umožnit zákonodárci Společenství stanovit podobu rodiny žijící „pod jednou střechou“ nebo v té samé domácnosti, by dalece přesahovalo cíle sledované v oblasti volného pohybu.

Ostatní ustanovení práva Společenství jasně poukazují na to, že to není smyslem čl. 10 odst. 1 a 3 nařízení č. 1612/68.

Samotný článek 11 uvádí, že manžel nebo manželka migrujícího pracovníka jsou oprávněni „k přístupu k jakémukoliv zaměstnání na celém území“ stejného členského státu. Toto ustanovení sice neumožňuje nezávislé právo pobytu, ale přiznává manželovi (manželce), který má právo pobytu na základě článku 10 a podle směrnice č. 68/360, dodatečné právo na zaměstnání. Pokud však má manžel (manželka) migrujícího pracovníka právo vybrat si zaměstnání na celém území, pak by takové ustanovení nemělo smysl, neměl-li by také možnost bydlení v jiném místě, než je místo, kde pobývá samotný migrující pracovník.

Článek 3 odst. 3 a 4 směrnice 68/360 je v tomto kontextu zvláště důležitý: stanovuje podmínky pro vydání povolení k pobytu rodinným příslušníkům migrujících pracovníků. Zákonodárce Společenství nechtěl uložit, pokud jde o vydání povolení k pobytu manželovi (manželce) migrujícího pracovníka, dodatečné kritérium společného ubytování; stanovil pouze, že se musí jednat o rodinného příslušníka pracovníka.

Článek 10 odst. 1 a 3 nařízení č. 1612/68 musí být posuzován s ohledem na jeho účel zajištění zajišťování volného pohybu, který v členských státech čelí určitým překážkám a těžkostem vznikajícím při praktickém uplatňování v oblasti cizinecké policie. Situace zahraničních pracovníků a jejich rodin bez přístřeší nebo žijících v přeplněných domácnostech je charakteristickým problémem cizinecké policie. Požadavek, aby rodinní příslušníci migrujících pracovníků měli obvyklé ubytování, má za cíl zabránit tomu, aby při uplatňování práva volného pohybu nedocházelo k nepřijatelným těžkostem v členských státech. Zákonodárce Společenství současně výslovně zakazuje jakoukoliv diskriminaci ve srovnání s domácími pracovníky. Formulace nařízení, podle kterého rodinní příslušníci migrujícího pracovníka mají právo se u tohoto pracovníka „usadit“, se vysvětluje typickou situací ekonomické závislosti manžela nebo manželky, který(á), přinejmenším ze začátku, nepracuje, a zdůrazňuje odpovědnost migrujícího pracovníka, který musí zajistit obvyklé ubytování členům své rodiny. Toto ustanovení se však nemůže vykládat v tom smyslu, že existence společné domácnosti je nezbytnou podmínkou pro povolení k pobytu manžela nebo manželky migrujícího pracovníka. Představuje kompromis mezi zájmy cizinecké policie v oblasti hygienických podmínek ubytování na jedné straně a základním právem na volný pohyb na straně druhé, a proto nemůže být jeho výklad založen na skutečné dispozici běžného ubytování pro rodinné příslušníky migrujícího pracovníka. Stejným směrem je zaměřen i článek 3 nařízení č. 1251/70, který se pouze připojuje ke kritériím stanoveným v článku 10 nařízení č. 1612/68.

b) Na otázky předložené Bundesverwaltungsgericht je třeba odpovědět takto:

1) Článek 10 odst. 1 a 3 nařízení č. 1612/68 musí být vykládán v tom smyslu, že manžel nebo manželka migrujícího pracovníka je držitelem práva k pobytu v členském státě, ve kterém je migrující pracovník zaměstnaný, pouze pokud disponuje obvyklým ubytováním ve smyslu čl. 10 odst. 3 tohoto nařízení. Na druhou stranu není nezbytné, aby manžel nebo manželka migrujícího pracovníka žil s tímto pracovníkem ve společné domácnosti. 2) Článek 11 nařízení č. 1612/68 přiznává manželům nebo manželkám státních příslušníků členských států vykonávajícím zaměstnání nebo výdělečnou činnost a žijícím na území jiného členského státu právo vykonávat zaměstnání na celém území tohoto členského státu pod jedinou podmínkou a to, že tito manželé nebo manželky mají právo pobytu podle článku 10 nařízení č. 1612/68.

3. Ústní část řízení

Při ústní části řízení dne 19. září 1984 přednesl své vyjádření Ernst Röder za německou vládu a Manfred Beschel za Komisi.

Během jednání Komise tvrdila, v rozporu s tím co uvedla ve svých písemných vyjádřeních, že podmínky článku 10, tzn. existence rodinného pouta a vhodného ubytování, musí být splněny jen v momentě vstupu na území jiného členského státu. Právo pobytu tak trvá dokonce po vymizení rodinného nebo manželského pouta. Bylo by v rozporu se základními právy, kdyby mohl migrující pracovník, jednostranně a svévolně, odstranit právem Společenství udělenou ochranu rodinným příslušníkům.

Generální advokát předložil své stanovisko při jednání dne 7. listopadu 1984.


Právní otázky:

1. Usnesením ze dne 18. října 1983, došlým Soudnímu dvoru dne 5. prosince 1983, první komora Bundesverwaltungsgericht položila, na základě článku 177 Smlouvy EHS, dvě předběžné otázky týkající se výkladu článků 10 a 11 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2). 2. Tyto otázky byly vzneseny v rámci řízení mezi paní Diattou, senegalskou státní příslušnicí, a spolkovou zemí Berlín, zastoupenou svým policejním prezidentem (Polizeipräsident).

3. Paní Diatta se provdala za francouzského státního příslušníka, který pobývá a pracuje v Berlíně. Paní Diatta vykonává své zaměstnání v tomto městě nepřetržitě od února 1978.

4. Potom, co žila paní Diatta jistý čas se svým manželem, se od něho dne 29. srpna 1978 odstěhovala se záměrem rozvést se a od té doby žije v odděleném bydlení.

5. Při skončení platnosti jejího povolení k pobytu, paní Diatta požádala o jeho prodloužení a rozhodnutím ze dne 29. srpna 1980 policejní prezident (Polizeipräsident) Berlína tuto žádost zamítl s odůvodněním, že paní Diatta již není rodinným příslušníkem státního příslušníka členského státu EHS a že nemá společné bydliště se svým manželem. Toto zamítnutí bylo potvrzené Verwaltungsgericht (správním soudem) z toho důvodu, že manželé již nemají společné bydliště. Naproti tomu se Verwaltungsgericht domníval, že rodinný vztah stále existuje. Navrhovatelka se odvolala proti tomuto rozhodnutí k Oberverwaltungsgericht a po zamítnutí tohoto odvolání k Bundesverwaltungsgericht.

6. V této souvislosti předložil Bundesverwaltungsgericht Soudnímu dvoru tyto otázky:

7. Obě otázky, které Soudnímu dvoru předložil Bundesverwaltungsgericht mají objasnit, zda rodinní příslušníci migrujícího pracovníka stanovení ve článku 10 nařízení č. 1612/68 musí nezbytně s tímto pracovníkem trvale bydlet, aby byli oprávněni k pobytu podle tohoto ustanovení, a zda článek 11 tohoto nařízení vytváří nezávislé právo pobytu ve vztahu k právu stanovenému v článku 10. 8. Podle článku 10 nařízení č. 1612/68 mají:

a) jeho manžel nebo manželka a jejich potomci mladší 21 let nebo na něm závislí;
b) příbuzní ve vzestupné linii pracovníka a jeho manžela nebo manželky, kteří jsou na nich závislí;


9. Článek 11 tohoto nařízení upřesňuje, že:


10. Podle navrhovatelky v původním řízení se článek 10 výslovně neodvolává na spolužití, ale výhradně po migrujícím pracovníkovi vyžaduje, aby poskytl jeho rodinným příslušníkům ubytování „považované za obvyklé“. Jde vlastně o to, aby byl zachován pořádek a veřejná bezpečnost, aby se předešlo přistěhovalectví osob, které by žily v nejistých životních podmínkách. Toto nicméně nevylučuje, aby si manžel (manželka) nebo jiný rodinný příslušník mohl opatřit dodatečný prostor pronájmem odděleného bydlení. Ostatně, nařízení č. 1612/68 nemůže být vykládáno tak, že se požaduje, aby manželé žili v neporušené společné domácnosti. Nepřísluší orgánu, který je pověřený přistěhovalectvím, soudit, zda je smíření stále možné. Mimoto, bylo-li by spolužití manželů povinnou podmínkou, pracovník by kdykoli mohl vyvolat vypovězení svého manžela, zbavil-li by ho přístřeší. Konečně, článek 11 nařízení poskytuje širší právo pobytu než článek 10 a nezbytně se zakládá na možnosti vybrat si odlišné bydliště. 11. Podle Land Berlín, žalované v původním řízení, má článek 10 nařízení č. 1612/68 za jediný cíl chránit migrující pracovníky a zajistit jejich mobilitu, aby jim umožnil udržení jejich rodinných svazků. V důsledku toho není důvod pro udělení práva pobytu jejich rodinným příslušníkům, pokud se toto právo nezakládá na spolužití. Článek 11 pak nestanoví právo pobytu, ale výhradně právo na práci.

12. Podobně, podle vlády Spolkové republiky Německo, Spojeného království a Nizozemska, vyplývá ze znění a smyslu článku 10 nařízení, že právo pobytu manžela (manželky) existuje pouze tehdy, žije-li v domácnosti migrujícího pracovníka. Pátý bod odůvodnění nařízení č. 1612/68 uvádí, že cílem tohoto nařízení je umožnit pracovníkovi, aby žil se svojí rodinou. Není spojením rodiny, pokud manželé opustí společné manželské soužití. Nařízení č. 1612/68 bere v úvahu, ve svých článcích 10 a 11, dualitu právního postavení upravenou třetím odstavcem článku 48 v oblasti práva na práci a práva pobytu. Tento výklad je potvrzen genezí článků 10 a 11 nařízení č. 1612/68, které byly založeny na článcích 17 a 18 nařízení Rady č. 38/64, ze dne 25 března 1964, o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. č. 62, s. 965). Článek 18 nařízení č. 38/64 jasně uvádí, že není-li právní statut vyplývající z článku 17, nemá rodinný příslušník nezávislé právo pobytu.

13. Komise tvrdí, že je všeobecně uznáváno, že základní právo na volný pohyb podle článku 48 a následujících Smlouvy je přiznáno také rodinám migrujících pracovníků. Podle Komise proto není přijatelné spojovat právo volného pohybu se způsobem, jakým manželé chtějí vést svůj manželský život, a vyžadovat po nich žít pod společnou střechou. Všechny členské státy a všichni jednotlivci nemají stejné představy, pokud jde o manželské vztahy. A proto článek 10 tuto podmínku žádným způsobem nezakládá. Článek 10 směřuje jedině k zajištění existence obvyklého ubytování pro migranty tak, aby byly splněny požadavky příslušných orgánů v oblasti hygieny a ubytování. Podobně vyplývá z čl. 4 odst. 3 a 4 směrnice Rady č. 68/360 ze dne 15. října 1968 o odstranění omezení pohybu a pobytu pracovníků členských států a jejich rodinných příslušníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 13), že vydání povolení k pobytu je podmíněno jedině objektivním požadavkem existence manželství, nikoli dodatečným požadavkem společného ubytování. Během jednání šla Komise dále a vyjádřila názor, že právo pobytu rodinných příslušníků migrujícího pracovníka, stejně jako jejich právo vykonávat zaměstnání na celém území hostitelského státu, nezaniká v případě rozpadu rodinného vztahu po vstupu na toto území.

14. Aby bylo možné odpovědět na položené otázky, je třeba nařízení č. 1612/68 třeba posuzovat v jeho souvislostech.

15. Toto nařízení je jedním z právních nástrojů určených pro usnadnění dosažení cílů článku 48 Smlouvy, a proto musí mimo jiné umožnit pracovníkovi volně se pohybovat na území jiných členských států a pobývat tam za účelem výkonu výdělečné činnosti.

16. Za tím účelem článek 10 stanoví, aby určití rodinní příslušníci migrujícího pracovníka mohli také vstoupit na území členského státu, kde on je již usazen, a usadit se tam s ním.

17. Vzhledem k souvislostem a cílům sledovaným tímto ustanovením jej nelze vykládat restriktivně.

18. Článek 10 nařízení, který stanoví, že rodinný příslušník migrujícího pracovníka má právo se s pracovníkem usadit, nepožaduje, aby tam dotyčný rodinný příslušník žil trvale, ale jen jak stanoví odstavec 3 tohoto článku, aby ubytování, které má pracovník k dispozici, mohlo být považováno za obvyklé pro přijetí jeho rodiny. Požadavek, že rodina musí žít neustále v té samé domácnosti, tedy nemůže být přijat implicitně.

19. Kromě toho takový výklad odpovídá smyslu článku 11 nařízení, které poskytuje rodinnému příslušníkovi právo vykonávat jakékoliv zaměstnání na celém území dotyčného členského státu, dokonce i tehdy, je-li tato činnost vykonávaná na místě vzdáleném od místa pobytu migrujícího pracovníka.

20. Je třeba dodat, že není možné hodnotit manželský vztah jako zaniklý, pokud nebyl zrušen příslušným orgánem. Není tomu tak v případě manželů, kteří jednoduše žijí odděleně, dokonce ani tehdy zamýšlejí-li se rozvést.

21. Pokud jde o článek 11 nařízení č. 1612/68, vyplývá z jeho znění, že neuděluje rodinným příslušníkům migrujícího pracovníka nezávislé právo pobytu, ale výhradně právo k výkonu jakéhokoliv zaměstnání na celém území tohoto státu. Článek 11 tohoto nařízení proto nemůže tvořit právní základ práva pobytu nezávisle na podmínkách stanovených článkem 10.

22. Následně je třeba odpovědět na položené otázky Bundesverwaltungsgericht, že rodinní příslušníci migrujícího pracovníka, ve smyslu článku 10 nařízení č. 1612/68, s ním nemusí trvale žít, aby měli právo k pobytu podle tohoto ustanovení, a že článek 11 tohoto nařízení nestanoví právo pobytu nezávislé na právu stanoveném v článku 10.

K nákladům řízení

23. Výdaje vzniklé zúčastněným vládám a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve sporu probíhajícím před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.



Z těchto důvodů

Soudní dvůr

_____________________________________________________________________________