Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61974J0016

	Název: Title:		Rozhodnutí ESD z 31. října 1974 Věc 16/74 Centrafarm BV and Adriaan De Pijper v Winthrop BV Rozhodnutí o předběžné otázce [1974] ECR 183 “Centrafarm II” Judgment of the Court of 31 October 1974. Centrafarm BV et Adriaan de Peijper v Winthrop BV. Reference for a preliminary ruling: Hoge Raad - Netherlands. Trade mark rights. Case 16-74.

	Publikace: Publication:		European Court Reports 1974 page 1183

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		[88] Centrafarm I Case 15/74 Centrafarm v Sterling Drug [1974] ECR 1147


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Winthrop BV (“Winthrop”) 100% vlastněná dceřinná společnost anglického koncernu Sterling-Winthrop Group Ltd. (“Sterling-Winthrop”) uvedla na nizozemský trh se souhlasem koncernu medicínský preparát acidum nalidixicum pod obchodní známkou “Negram. Vlastníkem této obchodní známky v Nizozemí byl uvedený koncern. Vlastníkem patentu na uvedený preparát byla mateřská společnost Sterling-Winthrop - Sterling Drug. Centrafarm dovezl z Velké Británie určité množství tohoto lékařského preparátu a uvedla jej na trh v Nizozemí pod uvedenou obchodní známkou “Negram”. Ve Velké Británii získal tento produkt spojený podnik Centrafarmu od Sterling-Winthrop Ltd, který měl také práva na užívání obchodní známky “Negram” ve Velké Británii. Tím, že dovezl zboží z Velké Británie, Centrafarm využil cenového rozdílu, neboť ve Velké Británii byl výrobek prodáván za poloviční cenu oproti ceně, za niž byl prodáván v Nizozemí.
Winthrop zahájil proti Centrafarmu soudní řízení, přičemž se domáhal vydání předběžného opatření proti této společnosti a jejímu řediteli, na základě kterého by byly povinni zdržet se jakéhokoliv přímého nebo nepřímého porušování práv k obchodní známce “Negram”. Nizozemský Nejvyšší soud (“Hoge Raad”), který se danou věcí zabýval v odvolacím řízení, toto řízení přerušil a předložil Soudnímu dvoru následující otázky: (1) zabraňují články 30 a 36 Smlouvy vlastníku obchodní známky, zajišťoval, že výrobky chráněné jeho obchodní známkou nebudou uváděny na trh jinými osobami; (2) může vlastník obchodní známky bránit dovozu výrobků, které jsou na trh uváděny pod obchodní známkou, za předpokladu, že existují cenové rozdíly vyplývající z opatření vlády vyvážející země za účelem kontroly cen těchto výrobků; (3) může vlastník obchodní známky vykonávat práva, které pro něj vyplývají z vlastnictví obchodní známky, s cílem kontrolovat distribuci farmaceutických výrobků, čímž chce veřejnost chránit proti riziku vad těchto výrobků; (4) je třeba považovat skutečnost, že podnik, jež je součástí koncernu, využívá svých užívacích práv k obchodní známce tak, že třetí straně, jež je také součástí tohoto koncernu, brání v prodeji výrobků, které byly již dříve dány do oběhu v jiném státě, ze souladné praktiky zakázané článkem 85 Smlouvy.

Winthrop BV (“Winthrop”) a wholly-owned subsidiary of the English concern Sterling-Winthrop Group Ltd. (“Sterling-Winthrop”), markets, in the Netherlands, with the consent of the concern and under the trade mark “Negram” of which it is the owner in the Netherlands, acidum nalidixicum, a medicinal preparation for which the company Sterling Drug, the parent company of Sterling-Winthrop, owns the Dutch patent. Centrafarm imported from England a certain quantity of this medicinal preparation which it marketed in the Netherlands under the trade mark “Negram”. This product had been obtained, by an English associate of Centrafarm, from the Sterling-Winthrop Group Ltd., which holds the right to use the trade mark “Negram” in England. By importing the goods from Great Britain Centafarm took advantage of a considerable price differential. It appears that in Great Britain the product is sold for half the price at which it sells in the Netherlands.
Winthrop instituted proceedings against Centrafarm, seeking an injunction against the latter and its director requiring them to refrain from any direct or indirect infringement of the trade mark “Negram”. The Hoge Raad of the Netherlands, seised of the case on appeal, stayed the proceedings and referred to the Court the questions (1) whether Articles 30, 36 of the Treaty prevent the trade mark owner from ensuring that a product protected by the trade mark is not marketed by others; (2) whether the trade mark owner can prevent the importation of products marketed under the trade mark, given the existence of price differences resulting from governmental measures adopted in the exporting country with a view to controlling prices of those products; (3) whether the trade mark owner is authorized to exercise the rights conferred on him by the trade mark for the purpose of controlling the distribution of a pharmaceutical product with a view to protecting the public against the risks arising from defects therein; (4) whether the fact that an undertaking forming part of a concern usese its trade mark rights to prevent a sale by a third party of a products which has previously been put into circulation in another country and which forms part of the same concern constitutes a concerted practice as prohibited by Article 85 of the Treaty.

Názor soudu a komentář:
Toto rozhodnutí se v podstatě týká stejné věci, o jakou se jednalo v řízení ve věci Centrafarm I ([88]). V hlavním řízení ve věci Centrafarm I, se domáhal Sterling Drug zabránění dovozu z Velké Británie do Nizozemí stejného farmaceutického produktu (“Negram”), a to na základě svých patentových práv. V této věci podložil Soudní dvůr své rozhodnutí v zásadě stejným odůvodněním jako ve věci Centrafarm I.
Podle článku 36 zákaz opatření s rovnocenným účinkem kvantitativním omezením nezahrnuje zákazy nebo omezení dovozu, která jsou odůvodněna zájmem na ochraně průmyslového nebo obchodního vlastnictví. Článek 36 však “dovoluje odchylky ze zásady volného pohybu zboží pouze tehdy, pokud jsou tyto odchylky odůvodněny zájmem na ochraně práv, které tvoří specifický předmět tohoto vlastnictví.” “Ve vztahu k obchodním známkám je specifickým předmětem tohoto průmyslového vlastnictví záruka, že vlastník dané obchodní známky bude mít výlučné právo tuto obchodní známku používat za účelem prvního uvedení výrobků touto obchodní známkou chráněných do oběhu. To znamená, že účelem této záruky je chránit vlastníka proti konkurentům, kteří chtějí využít postavení a pověsti ochranné známky při prodeji výrobků, které nesou obchodní známku protiprávně.” Národní legislativa, jejímž účelem je ochrana obchodní známky, a které se lze dovolávat proti dovozu zboží z jiných členských států, je proto v zásadě důvodná ve smyslu ustanovení článku 36. To však neplatí v případě, že došlo k legálnímu uvedení výrobku na trh členského státu, ze kterého byl daný výrobek dovezen, vlastníkem obchodní známky nebo s jeho souhlasem, neboť v tomto případě nejde o zneužití nebo porušení práv k obchodní známce. “Pokud by vlastník obchodní známky měl ve skutečnosti možnost zabránit dovozu chráněných výrobků, které v jiném členském státě sám uvedl na trh nebo zde byly uvedeny s jeho souhlasem, mohl by tím rozdělit národní trhy a omezit tak obchod mezi členskými státy, a to v situaci, kdy takové omezení nebylo k zaručení podstaty výlučných práv vyplývajících z obchodní známky nutné”. Pokud byly výrobky uvedeny na trh se souhlasem vlastníka obchodní známky, došlo tím k vyčerpání ochrany obchodní známky. Ačkoliv v dané věci holandská dceřinná společnost nedala k uvedení výrobků na trh souhlas, tento souhlas dala její mateřská společnost Sterling-Winthrop. Souhlas, daný společností, která je ekonomicky spojena s vlastníkem obchodní známky, vyčerpává práva k obchodní známce stejným způsobem.
Soud nepřijal ani ostatní argumenty předložené v souvislosti s otázkami (2) a (3), které měly odůvodnit využití práv k obchodní známce, kdy se zabraňuje dovozu výrobků uváděných na trh v jiném členském státě pod danou obchodní známkou. Co se týče cenových rozdílů vyplývajících z vládních opatření jednoho členského státu, Soudní dvůr došel k závěru, že k úkolům orgánů Společenství patří i eliminace faktorů, které mohou vést k narušení soutěže uvnitř Společenství. Existence takových faktorů v členském státě však nemůže být důvodem k zavedení nebo zachovávání opatření neslučitelných s pravidly týkajícími se volného pohybu zboží jiným členským státem.
Ve vztahu ke kontrole distribuce farmaceutických výrobků za účelem ochrany veřejnosti proti rizikům vyplývajících z vad těchto výrobků, Soudní dvůr akceptoval legitimitu ochrany zdraví lidí ve smyslu ustanovení článku 36. Nicméně, aby tento cíl byl legitimní ve smyslu uvedeného článku, musí se tímto cílem zabývat relevantní národní legislativa přímo: “opatření nezbytná k dosažení [ochrany zdraví a života lidí] musí zahrnovat taková opatření, která byla řádně přijata v oblasti kontroly zdraví, přičemž nesmí být zneužitím práv týkajících se průmyslového a obchodního vlastnictví.”Nakonec se Soudní dvůr zabýval článkem 85 Smlouvy. Prohlásil, že toto ustanovení “neupravuje dohody nebo souladné praktiky mezi podniky, které tvoří součásti jednoho koncernu a jsou mezi sebou ve vztahu mateřské a dceřinné společnosti, za předpokladu, že tvoří jednu ekonomickou jednotku, uvnitř které nemá dceřinná společnost skutečnou svobodu určovat své chování na trhu, a dále, pokud se dohody nebo praktiky zabývají pouze vnitřním rozdělením úkolů mezi jednotlivými podniky.”

The present judgement concerns essentially the same factual case underlying the Court’s Centrafarm I judgement ( [88]). In the main proceedings underlying Centrafarm I, Sterling Drug sought to prevent the importation of the same medical product (“Negram”) from Great Britain into the Netherlands based on its patent rights. The Court bases its decision in the present case on essentially the same reasoning as in Centrafarm I.
According to Article 36, the prohibition of measures having an equivalent effect to quantitative restrictions does not include prohibitions or restrictions on imports justified on grounds of protection of industrial or commercial property. Article 36, however, “only admits of derogations from the free movement of goods where such derogations are justified for the purpose of safeguarding rights which constitute the specific subject-matter of this property”. “In relation to trade marks, the specific subject-matter of the industrial property is the guarantee that the owner of the trade mark has the exclusive right to use that trade mark, for the purpose of putting products protected by the trade mark into circulation for the first time, and is therefore intended to protect him against competitors wishing to take advantage of the status and reputation of the trade mark by selling products illegally bearing that trade mark.” National legislation intended to protect a trade mark, which may be invoked against the importation of goods form another Member State can therefore in principle be justified under Article 36. It cannot, however, be justified when the product has been put onto the market in a legal manner in the Member State from which it has been imported, by the trade mark owner himself or with his consent, so that there can be no question of abuse or infringement of the trade mark. “In fact, if a trade mark owner could prevent the import of protected products marketed by him or with his consent in another Member State, he would be able to partition off national markets and thereby restrict trade between Member States, in a situation where no such restriction was necessary to guarantee the essence of the exclusive right flowing from the trade mark.” If the goods have been put on the market with the consent of the trade mark owner, the protection of the trade mark right is exhausted. While in the present case the Dutch subsidiary had not consented to the placing of the goods, its parent company Sterling-Winthrop, had consented. Such consent, given by a company which is economically linked to the trade mark owner, equally exhausts the trade mark right.
The Court neither accepts the other grounds, put forward in questions (2) and (3), as justifications for the use of a trade mark right in order to prevent the importation of products marketed under the trade mark. As regards the price differences resulting from governmental measures in one Member State, the Court takes the view that it is part of the Community authorities’ task to eliminate factors likely to distort intra-Community competition. The existence of factors such as these in a Member State, however, cannot justify the maintenance or introduction by another Member State of measures which are incompatible with the rules concerning the free movement of goods.
As to the purpose of controlling the distribution of a pharmaceutical product with a view to protecting the public against risks arising from defects therein, the Court accepts that the protection of human health is a legitimate concern under Article 36. This object would have to be directly addressed by the relevant national legislation in order to be justified under Article 36: “the measures necessary to achieve [the protection of health and life of humans] must be such as may properly be adopted in the field of health control, and must not constitute a misuse of the rules concerning industrial and commercial property”.
Finally, with regard to Article 85 of the Treaty, the Court points out this provision “is not concerned with agreements or concerted practices between undertakings forming part of the same concern and having the status of parent company and subsidiary, if the undertakings form an economic unit within which the subsidiary has not real freedom to determine its course of action on the market and if the agreement or practices are concerned merely with the internal allocation of tasks between undertakings.”

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):