Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. prosince 1974, B. N. O. Walrave, L. J. N. Koch proti Association Union cycliste internationale, Koninklijke Nederlandsche Wielren Unie a Federacion Espanol Ciclismo, C-36/74, Recueil 1974, s. 1405
Klíčová slova:
Volný pohyb pracovníků – Sport – Svoboda podnikání – Volný pohyb služeb.
Předmět:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve sporu vedeném před Arrondissementsrechtbank (obvodní soud) v Utrechtu, zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS, týkající se výkladu článků. 7, 48 a 59 Smlouvy o EHS a ustanovení nařízení Rady EHS č. 1612/68 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, 19.10.1968, s. 2).
Skutkové okolnosti:
I –Skutkový základ a průběh řízení
Hlavní žalobci, pánové Walrave a Koch, oba nizozemské státní příslušnosti, běžně poskytují své služby za úplatu jako vodiči na motocyklech pro cyklisty-vytrvalce na cyklistických závodech na středně dlouhou trať. Tyto služby poskytují na základě smlouvy uzavřené buď se závodníkem (stayer), nebo s cyklistickým svazem nebo s mimosportovními subjekty (sponzory). Mezi závody, kterých se zúčastňují, patří mistrovství světa, jehož pravidla stanovená Mezinárodní cyklistickou unií (dále jen „UCI“) obsahují ustanovení, podle kterého: „od roku 1973 musí mít vodič stejnou státní příslušnost jako závodník“. Hlavní žalobci se domnívají, že toto ustanovení je neslučitelné s Římskou smlouvou, neboť zakazuje vodiči členského státu poskytnout služby závodníkovi z jiného členského státu, a proto proti UCI, Koninklijke Nederlandsche Wielren Unie (Nizozemská královská cyklistická unie) a Federacion Espanola Ciclismo (pořadateli mistrovství světa v roce 1973) podali žalobu, kterou se domáhají, aby bylo uvedené ustanovení prohlášeno za neplatné a aby bylo žalovaným nařízeno přijmout na mistrovství světa družstva vytvořená žalobci a závodníky nikoliv nizozemské státní příslušnosti, jsou-li tito příslušníky jiného členského státu.
Arrondissementsrechtbank v Utrechtu usoudil, že se zde jedná o otázky výkladu práva Společenství, a rozhodnutím ze dne 15. května 1974 položil Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:
1. Předpokládáme-li, že smlouva mezi vodičem na jedné straně a závodníkem, cyklistickým svazem a/nebo mimosportovním subjektem na straně druhé musí být považována za pracovní smlouvu, mají být článek 48 Smlouvy o EHS a ustanovení nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství vykládány v tom smyslu, že ustanovení předpisů Mezinárodní cyklistické unie týkající se mistrovství světa tohoto znění: „Od roku 1973 musí mít vodič stejnou státní příslušnost jako závodník“, může být považováno za neslučitelné s uvedenými ustanoveními?
1) Je z tohoto hlediska důležité, že se dotyčné ustanovení předpisů týká sportovní události, při které se země nebo národnosti ucházejí o titul mistra světa?
2) Je třeba rozlišovat, v případě kladné odpovědi na podotázku 1), zda má být vodič považován za účastníka závodu nebo za osobu, která plní pouze pomocnou funkci pro účastníka (závodníka)?
3) Je dále důležité rozlišovat, zda se dotyčné mistrovství světa koná na území některého členského státu EHS nebo mimo ně, vzhledem k tomu, že mistrovství světa ovlivňuje i události, které mu předcházejí, především má podstatný dopad na výběr vodičů pro kvalifikační závody a jiné závody na národní úrovni?
2. Předpokládáme-li, že smlouva mezi vodičem na jedné straně a závodníkem, cyklistickým svazem a/nebo mimosportovním subjektem na straně druhé musí být považována za smlouvu o poskytování určitých služeb, má být článek 59 Smlouvy o EHS vykládán v tom smyslu, že ustanovení předpisů Mezinárodní cyklistické unie týkající se mistrovství světa tohoto znění: „Od roku 1973 musí mít vodič stejnou státní příslušnost jako závodník“, může být považováno za neslučitelné s uvedeným článkem?
4) Je článek 59 Smlouvy o EHS svou povahou přímo použitelný v právních řádech členských států EHS?
3. V případě záporné odpovědi na jednu z obou předcházejících otázek: Má být článek 7 Smlouvy o EHS vykládán v tom smyslu, že ustanovení předpisů Mezinárodní cyklistické unie týkající se mistrovství světa tohoto znění: „Od roku 1973 musí mít vodič stejnou státní příslušnost jako závodník“, může být považováno za neslučitelné s uvedeným článkem?
4) Je článek 7 Smlouvy o EHS svou povahou přímo použitelný v právních řádech členských států EHS?
Rozhodnutí o postoupení bylo zapsáno Soudním dvorem dne 24. května 1974. Po slyšení zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta, rozhodl Soudní dvůr o řízení bez předběžného šetření.
Komise, vláda Spojeného království, Mezinárodní cyklistická unie, Koninklijke Nederlandsche Wielren Unie, Bruno Walrave a Longinus Koch předložili svá písemná vyjádření.
II –Vyjádření předložená na základě článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora
A – Vyjádření Komise
První otázka (článek 48 Smlouvy a nařízení č. 1612/68)
1. Komise poznamenává, že vnitrostátní soud postupně zvažoval různé hypotézy týkající se právního hodnocení smlouvy uzavřené vodičem, a podotýká, že tomuto vnitrostátnímu soudu přísluší rozhodnout o této otázce. Pokud dospěl k závěru, že se jedná o pracovní smlouvu, protože vodič pracuje pro jinou osobu, které je podřízen – o což podle Komise v tomto případě skutečně jde – vodič bude námezdním pracovníkem, na něhož se vztahuje článek 48 Smlouvy, a sporné ustanovení bude neplatné, nebo se alespoň v žádném případě neuplatní u podobných smluv, protože čl. 7 odst. 4 nařízení č. 1612/68 zakazuje diskriminaci na základě státní příslušnosti v „jakémkoliv ustanovení v kolektivní nebo individuální smlouvě nebo v jiném kolektivním ujednání“.
Obecněji by sporné ustanovení nařízení UCI ze stejného důvodu odporovalo čl. 48 odst. 2, jemuž přiznal Soudní dvůr přímou použitelnost (věc 167-73, rozsudek ze dne 4. dubna 1974, Komise v. Francouzská republika, Sb. rozh. 1974, s. 359). Taková diskriminace by byla zároveň porušením ustanovení článků 1 a 2 nařízení č. 1612/68.
Pracovní podmínky, které rozlišují mezi vlastním státním příslušníkem a cizincem, nemusí však být nezbytně a za každého předpokladu diskriminační, zejména pokud existují „objektivní rozdílnosti“ mezi příslušnými situacemi dotyčných pracovníků (rozsudek ze dne 12. února 1974, věc 152-73 Sotgiu v. Deutsche Bundespost, Sbírka 1974, s. 153).
Komise zkoumá, zda takové „objektivní rozdílnosti“ existují při zaměstnávání ve sportovních činnostech, a uvádí tato vyjádření:
a) Článek 48 se vztahuje na zájmové, sportovní a jiné činnosti stejně jako na veškerou hospodářskou činnost, avšak pouze pokud se jedná o činnost vykonávanou profesionálně. Článek 48 se tedy nevztahuje na činnost vykonávanou amatéry. Příklad jízdy za vodiči však ukazuje, že není vždy možné z tohoto hlediska obecně rozlišit sportovní soutěže, protože vodič, profesionál, poskytuje své služby jak amatérům, tak profesionálům. Činnost každého účastníka by tedy bylo nutné posuzovat odděleně.
b) Ustanovení o vyloučení cizinců je zdůvodnitelné, je-li třeba vytvořit národní sportovní družstvo, avšak pouze pro složení tohoto družstva. Naopak ustanovení ve statutech sportovních svazů nazvaná „cizinci“, která zakazují přítomnost cizinců nebo omezují jejich počet, jsou plným právem neplatná.
c) Příslušnost k národnímu družstvu platí ostatně nejen pro „kolektivní sporty“, ale také pro „individuální sporty“. Tento spor vyvolává právě otázku týkající se příslušnosti k sportovnímu družstvu.
2. V první podotázce je vznesen dotaz, zda je pro odpověď na hlavní otázku důležité, že se jedná o „sportovní událost, při které se země nebo národnosti ucházejí o titul mistra světa“.
Komise se domnívá, že v okamžiku, kdy je přijatelné ustanovení o vyloučení cizinců při sestavování národního družstva, i profesionálního, je druh soutěže, kterého se národní družstvo účastní (mistrovství světa, Evropy nebo oblastní…), pro řešení sporu bez významu.
3. Naopak odpověď na druhou podotázku bude pro řešení sporu rozhodující. Znamená to totiž ptát se, zda je vodič součástí národního družstva stejně jako cyklistický závodník, což by byl případ, kdy může vůči němu být platně použito ustanovení o státní příslušnosti.
Jedná se zde o posouzení skutečnosti, které musí být učiněno vnitrostátním soudcem v každém jednotlivém případě, podle různých druhů sportů, ale tak, aby rozsah pojmu „národní družstvo“ nepřesáhl účel, pro který se tento pojem přijímá. V žádném případě tak nemohou být považovány za součást národního družstva osoby spojené s tímto družstvem (sekundanti, sportovní vedoucí, osoby odpovědné za technické vybavení), které se vlastního závodu neúčastní.
I při účasti na samotném závodě – jako je tomu v tomto případě – by vnitrostátní soudce měl dbát na to, aby podmínky vyžadované pro vyloučení diskriminace nezpochybnily tento pojem. Komise proto navrhuje některé prvky pro hodnocení: technické charakteristiky příslušné činnosti (sportovní kvality vodiče), příležitostná nebo stálá účast na činnosti družstva, oblast uplatňování pravidel závodů pořadateli a způsoby poskytování odměn při sportovním vítězství.
4. Třetí podotázka zjišťuje, je-li třeba rozlišovat, zda se dotyčné mistrovství světa koná na území některého členského státu nebo mimo EHS „vzhledem k tomu, že mistrovství světa ovlivňuje i události, které mu předcházejí, především má podstatný dopad na výběr vodičů pro kvalifikační závody a jiné závody na národní úrovni“.
Odpověď na otázku má význam pouze za předpokladu, že ustanovení o vyloučení cizinců bude posouzeno jako neslučitelné s článkem 48. V tomto případě, protože se Smlouva vztahuje pouze na území, kde vykonávají pravomoc členské státy, se nelze na diskriminační charakter ustanovení odvolávat při závodech pořádaných ve třetím státě.
Otázka naopak bude pro řešení sporu bez významu, pokud je vodič součástí národního družstva stejně jako závodník. Pokud však bude ustanovení o vyloučení (cizinců) považováno za přípustné, závodník bude veden k tomu, aby si pro zbytek své činnosti vybral krajana, a je možné, že tato situace bude spadat pod články 85 a 86 Smlouvy, avšak z hlediska případné diskriminace při soutěžích národních družstev – které jedině připadají v úvahu – by bylo třeba uznat, že tato diskriminace je obsažena v pojmu národního družstva.
Druhá otázka (článek 59 Smlouvy)
1. Komise poznamenává, že z důvodu „zbytkového“ charakteru vymezení pojmu „poskytování služeb“ podle čl. 60 odst. 1 je nutno odpovědět na druhou otázku, pouze pokud činnost vodiče není předmětem pracovní smlouvy.
Z této hypotézy vyplývá specifická otázka. Na rozdíl od nařízení č. 1612/68 ustanovení týkající se svobody usazování a volného poskytování služeb předpokládají pouze odstranění diskriminace vyplývající z právních a správních ustanovení členských států nebo „administrativních postupů a praktik, které vyplývají z vnitrostátních právních předpisů nebo z dohod uzavřených dříve mezi členskými státy …“ (čl. 54 odst. 3 písm. c)). Není však jisté, zda předpisy UCI, soukromého svazu složeného ze dvou mezinárodních federací národních cyklistických organizací, přestože jsou na první pohled normativní, mohou být považovány za předpisy kategorií uvedených v dotyčném ustanovení.
2. Pokud by se mělo jednat o ustanovení, na která se vztahuje článek 59, odpovědi na první tři podotázky navržené v souvislosti s článkem 48, zejména pokud jde o otázku existence diskriminace, by platily i v rámci článku 59.
3. I když odpověď na čtvrtou podotázku týkající se přímého účinku článku 59 nemá podle Komise a vzhledem k soukromému charakteru předpisu UCI vliv na řešení sporu, její teoretický význam je nicméně podstatný.
Pokud jde o volné poskytování služeb v oblasti sportu, Rada dosud nepřijala směrnice zavádějící obecný program ze dne 18. prosince 1961, což podle znění čl. 54 odst. 2 mělo být učiněno před koncem přechodného období. V návrhu směrnice ze dne 23. prosince 1969 (Úř. věst. C 21 ze dne 19. února 1970) Komise navrhla uvolnit určitý počet činností, mezi nimi i sportovní činnosti, ale tato směrnice nebyla dosud Radou přijata.
Pokud jde o přímou použitelnost článku 59, Komise připomněla rozhodnutí Soudního dvora týkající se přímého účinku článku 48 (rozsudek ze dne 4. dubna 1974, věc 167-73, Komise v. Francouzská republika, Sbírka 1974, s. 359), článku 53 (rozsudek ze dne 15. července 1964, věc 6-64, Costa v. Enel, Sbírka 1964, s. 1199) a článku 52 (rozsudek ze dne 21. června 1974, věc 2-74, Reyners) a uvádí, že ustanovení článku 59 – stejně jako ustanovení článku 60 třetího pododstavce – splňují požadavky vypracované Soudním dvorem pro ustanovení přímo použitelná: pravidlo, které se zde nachází je jasné a přesné (a), není doplněno žádnou výhradou (b) a zavedení povinnosti, kterou obsahuje, nevyžaduje přijmout opatření ani členskými státy, ani orgány Společenství (c).
Pravidlo je především jasné a přesné, protože omezení, která článek 59 požaduje zrušit, jsou všechna právní ustanovení nebo správní postupy a praktiky, které:
a) nutí poskytovatele služeb mít své bydliště nebo sídlo v zemi, ve které chce poskytovat dotyčné služby;
b) vyvolávají rozdílné zacházení s příslušníky Společenství, kteří sídlí na území členského státu, kam je služba dodávána, a s ostatními;
c) uplatňují na poskytování služeb rozdílné zacházení podle státní příslušnosti.
Stejný pojem „omezení“ je ostatně použit v článku 62, o jehož přímém účinku nikdo nepochybuje, zatímco Soudní dvůr již rozhodl, že problémy, které by mohl mít vnitrostátní soudce s posouzením, zda určitá situace je omezením, nejsou překážkou pro přímou použitelnost (rozsudek ze dne 21. června 1974, věc 2-74, Reyners v. Belgický stát).
Povinnost obsažená v článku 59 není do konce přechodného období doplněna žádnou výhradou a rovněž nevyžaduje přijmout opatření ani členskými státy, ani orgány Společenství. I když článek 59 stanoví, že uvolňování bude probíhat „v rámci dalších ustanovení“, tento výraz je jasně vysloven v článku 63 předpokládajícím vytvoření obecného programu, který bude zaveden směrnicemi. Tento obecný program je tedy přijat, avšak články 59 a 63 nedávají Radě možnost upřesnit datum, ke kterému by měly být uvedené směrnice přijaty. Smlouva nepodřizuje, pokud uplynulo vymezené datum, odstranění omezení směrnicím, které je třeba přijmout nebo které již byly přijaty, ani směrnicím vycházejícím z článku 57 Smlouvy, týkajícím se koordinace právních a správních ustanovení o přístupu k zaměstnání nebo o vzájemném uznávání diplomů.
Třetí otázka (článek 7 Smlouvy)
Tato otázka klade, pokud jde o slučitelnost sporného ustanovení s článkem 7 Smlouvy, stejné podotázky jako první otázka, s tím, že přidává podotázku přímé použitelnosti článku 7.
1. Pokud jde o přímou použitelnost článku 7, odkazuje Komise na svá vyjádření ve věci 14-68 (Wilhelm v. Bundeskartellamt, Sbírka 1969, s. 12), ve kterých navrhla příznivou odpověď na tuto otázku. Kromě toho se Soudní dvůr kladně vyjádřil k přímé použitelnosti článku 7 již v rozsudku ze dne 17. července 1963 (věc 13-63, Italská republika v. Komise, Sbírka 1963, s. 360).
2. Protože se však toto ustanovení používá pouze „aniž jsou dotčena zvláštní ustanovení“ Smlouvy, a protože má podpůrný charakter, jeho dosah v oblasti volného pohybu osob je značně omezen. Lze jej použít pouze v ojedinělých případech diskriminace nespočívající na platných vnitrostátních ustanoveních právních a správních předpisů, ale vycházející, jak je tomu pravděpodobně i v tomto případě, od soukromé osoby. Navíc je samozřejmě třeba, aby sporné ustanovení bylo považováno za diskriminační.
B – Vyjádření vlády Spojeného království
Vyjádření vlády Spojeného království se týkají pouze odpovědi na druhou otázku, podotázku č. 4, týkající se přímého účinku článku 59. Tato vláda odkazuje na svá vyjádření ve věci 33-74, Van Binsbergen. Z toho vyplývá, že podle vlády Spojeného království jsou články 59 a 60 od konce přechodného období přímo použitelné, přestože směrnice předpokládané čl. 63 odst. 2 a čl. 57 odst. 1 (na které se odvolává článek 66 v oblasti služeb) nemohly být dosud přijaty (vláda Spojeného království odkazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 21. června 1974 ve věci 2-74, Reyners v. Belgický stát).
C – Vyjádření UCI a Koninklijke Nederlandsche Wielren Unie (KNWU)
1. Před rozborem otázek položených vnitrostátním soudem uvádějí UCI a KNWU údaje o historii, skladbě a cílech Mezinárodní cyklistické unie, hlavní způsoby pořádání mistrovství světa, charakteristiky závodů na středně dlouhou trať a důvod ustanovení o státní příslušnosti.
Vyplývá z toho, že:
– UCI sdružuje v současnosti Mezinárodní federaci amatérských cyklistů (FIAC) čítající 108 národních federací a Mezinárodní federaci profesionálních cyklistů (FICP) čítající 18 národních federací; – mistrovství světa, jak amatérská, tak profesionální, jsou každý rok pořádána jednou z národních federací, přičemž UCI na pořádání dohlíží; – na závodech na středně dlouhou trať je role vodiče významná: pouze on určuje rychlost, přičemž bere v úvahu fyzické síly závodícího cyklisty, který má z hlediska taktiky pouze omezený přehled o vývoji závodu, neboť jede za vodičem; – vložení sporného ustanovení o státní příslušnosti do předpisů UCI vychází z předpokladu, že cílem mistrovství světa je postavit proti sobě reprezentanty z různých členských zemí, a proto musí mít účastníci skutečně státní příslušnost země, kterou reprezentují. Pro závody na středně dlouhou trať platí tato podmínka stejně tak pro vodiče, jako pro závodníka.
2. Při přezkumu otázek položených „Arrondissementsrechtbank Utrecht“ vystupují účastníci řízení UCI a KNWU především proti řízení o předběžné otázce:
– odpověď na otázky, tak jak jsou položeny, by znamenala přezkoumání konkrétního případu Soudním dvorem, což překračuje rámec článku 177 Smlouvy; – vnitrostátní soud opomenul při kladení otázek týkajících se výkladu článků 48 a 59 přezkoumat, zda se náhodou nejedná o smluvní vztahy uvedené v dotyčných článcích, a dříve než položil předběžné otázky, měl mezi články 7, 48 nebo 59 vybrat použitelná ustanovení; – podotázky týkající se přímého účinku článků 7 a 59 nepodporují základní otázku tohoto případu, tj. zda články 7, 48 a 59 mají přímý účinek nejen vzhledem k vnitrostátním orgánům, ale také ve vztazích mezi jednotlivci.
3. Podle účastníků řízení UCI a KNWU patří sporné ustanovení předpisu UCI mimo oblast působnosti Smlouvy o EHS:
– jeho územní použití je daleko širší než na území EHS; – protože je součástí nikoliv vnitrostátních právních předpisů, ale mezinárodního předpisu soukromého charakteru, netýká se ustanovení článků 7, 48 a 59, které se snaží o harmonizaci nebo dokonce sjednocení právních systémů ve Společenství; – i když připustíme použitelnost práva Společenství a diskriminační charakter sporného ustanovení, v žádném případě není stanoveno, že právní předpisy Společenství mají přednost před mezinárodním předpisem; – Soudní dvůr nemůže prohlásit za neplatný mezinárodní předpis platný ve více než 100 zemích.
Protože předpisy UCI byly platně schváleny a předpisy Společenství se na ně nevztahují, ustanovení o státní příslušnosti je platné, a v důsledku toho platí všechny smlouvy zohledňující toto ustanovení.
4. Účastníci řízení UCI a KNWU si přejí upřesnit pojem „diskriminace“ a mají dvě poznámky k definici tohoto pojmu, stanovené Soudním dvorem v rozsudku ze dne 17. července 1963 (věc 13-63, vláda Italské republiky v. Komise EHS, Sbírka 1963, s. 360), podle níž „faktická diskriminace spočívá buď v rozdílném zacházení v podobných situacích, nebo ve stejném zacházení v rozdílných situacích“.
Podle účastníků řízení UCI a KNWU, je-li rozdílné zacházení ve stejných situacích diskriminační, není tomu tak v situacích, které jsou pouze podobné. Navíc i ve stejné situaci jde o diskriminaci pouze tehdy, pokud je rozdílné zacházení zjevně bezdůvodné.
Tak i v tomto případě je pro nizozemského vodiče, jemuž bylo zabráněno uzavřít smlouvu s belgickým závodníkem, nepříznivé zacházení odůvodněno pravidlem souvisejícím s průběhem mistrovství světa, podle něhož se národní družstvo může skládat pouze z členů se stejnou státní příslušností. Rozdílné zacházení není tedy zjevně bezdůvodné.
5. Pokud jde o otázky položené vnitrostátním soudcem, účastníci řízení UCI a KNWU se domnívají, že je třeba odpovědět na podotázky č. 1 současně s hlavními otázkami, ostatní podotázky by měly být přezkoumány zvlášť. Sporné ustanovení se ve skutečnosti týká pouze mistrovství světa, které se koná jen jednou za rok. Ve vztahu k celé sezóně závodů na středně dlouhou trať se jedná spíše o výjimku než o pravidlo, což vysvětluje význam podotázky č. 1.
První otázka a podotázka č. 1
Účastníci řízení UCI a KNWU pochybují, že vztahy spojující vodiče na motorce s cyklistickým závodníkem mohou být považovány za vztahy v rámci pracovní smlouvy. Význam role vodiče v závodě vylučuje především existenci vztahu podřízenosti. Navíc nebylo prokázáno, že Koch a Walrave vykonávali činnost vodiče profesionálně a že se na mistrovství světa účastní jako profesionálové (neboť předpisy UCI nerozlišují vodiče na profesionály a amatéry). Čistě zájmová činnost, bez hospodářského cíle, nepatří do oblasti působnosti práva Společenství (odpověď Komise na otázku položenou panem Seefeldem, Úř. věst. C 12 ze dne 3. února 1971, s. 10 a 11).
Pokud bychom měli připustit použitelnost článku 48, bylo by třeba přezkoumat zvláštní použitelnost čl. 7 odst. 4 nařízení č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 (Úř. věst. č. L 257, s. 2), podle něhož jakékoliv ustanovení v kolektivní nebo individuální smlouvě nebo v jiném kolektivním ujednání, týkající se přístupu k zaměstnání, odměňování a jiných pracovních podmínek nebo podmínek skončení pracovního poměru, je od počátku neplatné, pokud stanoví nebo povoluje diskriminační podmínky vůči pracovníkům, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států. Pokud toto ustanovení znamená, že na smlouvy uzavřené jednotlivci se vztahuje nařízení č. 1612/68, bylo by třeba připustit, tak aby bylo možno použít čl. 7 odst. 4 nařízení č. 1612/68 na smlouvu uzavřenou mezi vodičem a závodníkem, federací nebo „sponzorem“, že sporné ustanovení předpisu UCI je součástí smlouvy, což není jednoduché.
Podle účastníků řízení UCI a KNWU odporuje použití článku 48 a nařízení č. 1612/68 jak přehnaný účinek právní neplatnosti uvedeného ustanovení, tak odlišné pojetí pojmu diskriminace.
Podotázka č. 2
Rozlišování na účastníka soutěže a na osobu pomocnou není dostatečně jasným kritériem pro rozhodnutí, zda ustanovení o státní příslušnosti je nebo není v souladu s právem Společenství. Bylo by spíše třeba zkoumat, zda vodič je součástí národního družstva stejně jako závodník. Kladná odpověď na tuto otázku vyplývá jednak z významné role vodiče a jednak ze skutečnosti, že cenu dostávají zároveň závodník i vodič.
Podotázka č. 3
Pokud jde o oblast územní působnosti článku 48, uvádí účastníci řízení UCI a KNWU, že použití ustanovení Společenství je podřízeno těmto podmínkám:
a) smluvní strany musí mít státní příslušnost některého z členských států;
b) smlouva by měla být uzavřena na území některého z členských států;
c) poskytování služeb, které je předmětem smlouvy, by mělo být uskutečněno na území některého z členských států.
Pokud jde o „nepřímý“ dopad ustanovení o státní příslušnosti na účast na jiných závodech než je mistrovství světa, měla by se přezkoumat otázka, do jaké míry mohou omezení při vytváření družstva pro mistrovství světa dopadat na jiné závody uvnitř společného trhu, i když jsou mistrovství světa pořádána mimo území členských států.
K tomu účastníci řízení UCI a KNWU uvádějí, že jak v rozsudku ze dne 14.července 1972 (věc 52-69, Geigy v. Komise, Sbírka 1972, s. 826), tak v rozsudku ze dne 21.února 1973 (věc 6-72, Europemballage a Continental Can v. Komise, Sbírka 1973, s. 241) posuzoval Soudní dvůr pouze jednání na území společného trhu, ale nevyjádřil se k použitelnosti práva Společenství na jednání mimo Společenství, jehož účinky se mohou projevit uvnitř společného trhu.
V každém případě může být „nepřímá“ diskriminace skrze sporné ustanovení kontrolována předpisy Společenství, pouze pokud vodiči dokáží: a) že byli diskriminováni při vytváření družstev pro závody uvnitř společného trhu jiné než mistrovství světa a b) že tato „nepřímá“ diskriminace pochází nevyhnutelně ze sporného ustanovení o státní příslušnosti.
Podle názoru účastníků řízení UCI a KNWU nemohou být kvalifikační závody pro mistrovství světa takto přezkoumávány, neboť jejich spojení s mistrovstvím světa je příliš zřejmé; předpisy pro pořádání mistrovství světa musejí nutně přednostně platit i při kvalifikačních závodech, ať se závodí kdekoliv. Mimo tyto kvalifikační závody se taková nepřímá diskriminace nemůže objevit. Mimo mistrovství světa si mohou sportovci vytvořit družstvo s partnerem podle svého výběru bez ohledu na státní příslušnost.
Druhá otázka a podotázka č. 1
Účastníci řízení UCI a KNWU zdůrazňují především zbytkový charakter ustanovení týkajících se volného poskytování služeb a svobody usazování ve vztahu k ustanovením upravujícím volný pohyb pracovníků. Pouze pokud se tato posledně jmenovaná ustanovení nemohou uplatnit, uplatňují se ta první.
Navíc je zásadní rozdíl mezi článkem 48 a následujícími články na jedné straně a článkem 59 a následujícími články na straně druhé. Zatímco ustanovení týkající se volného pohybu pracovníků (článek 48 a následující články) obsahují povinnosti jak pro jednotlivce, tak pro členské státy a orgány Společenství, jak vyplývá zejména z čl. 7 odst. 4 nařízení č. 1612/68, není tomu tak, pokud jde o volné poskytování služeb. Článek 59 a následující články neobsahují povinnosti ani pro členské státy, ani pro orgány Společenství. Nemohou se tedy vztahovat na předpis UCI.
Podotázka č. 2 a 3
Odkazuje se na vyjádření k podotázkám č. 2 a 3 první otázky.
Podotázka č. 4
I když otázka přímého účinku článku 59, na rozdíl od článků 48 a 52, nebyla dosud předmětem rozsudku Soudního dvora, účastníci řízení UCI a KNWU jsou toho názoru, že znění článku 59 nedovoluje žádné pochybnosti a že toto ustanovení splňuje podmínky, kterými Soudní dvůr podmínil přímý účinek, zejména v rozsudku ze dne 19. prosince 1968 (věc 13-68, Salgoil v. Ministerstvo zahraničního obchodu Italské republiky, Sbírka 1968, s. 661): povinnost je jasná, po uplynutí přechodného období nebude doplněna žádnou výhradou a neponechá členským státům žádnou možnost upřesnění.
Třetí otázka a podotázka č. 1
Pokud jde o zákaz diskriminace obsažený v článku 7 Smlouvy, vztahuje se pouze na případy, na které se nepoužijí články 48 a 59. Na rozdíl od článku 59 lze článek 7 použít, pokud lze jako v tomto případě diskriminační jednání přičíst jednotlivci. Účastníci řízení UCI a KNWU nicméně připomínají, že podle jejich názoru nelze mluvit v daném případě o „diskriminaci“.
Jako obecný princip podpůrného charakteru vzhledem k článkům 48 a 59 by článek 7, i když vyjadřuje dostatečně jasnou povinnost, vyžadoval propracovanější zavedení, jak je uvedeno v odstavci 2. Nemůže proto mít přímý účinek.
D – Vyjádření účastníků řízení Walrave a Kocha
První otázka (článek 48)
Podle hlavních žalobců je smlouva uzavřená mezi vodičem a cyklistickým závodníkem pracovní smlouvou. Ustanovení nazvané „vyloučení cizinců“ vytváří jasně diskriminaci na základě státní příslušnosti. Vzhledem k významu, jaký má v oblasti sportu titul mistra světa, omezuje toto ustanovení vážně jejich profesionální činnost.
Pokud jde o druhou podotázku, účastníci řízení Walrave a Koch uvádějí, že úloha vodiče je vzhledem k roli závodníka doplňková.
Místo, kde se odehrávají závody mistrovství světa (třetí podotázka) nehraje žádnou roli, neboť jejich určující vliv na situaci v zaměstnání v oblasti sportu uvnitř EHS je dán.
Druhá otázka (článek 59)
Odpovědi navrhované na podotázky č. 1 až 3 jsou stejné jako výše uvedené. Je třeba přiznat přímý účinek článku 59 (čtvrtá podotázka).
Třetí otázka
Sporné ustanovení o státní příslušnosti odporuje článku 7 Smlouvy o EHS, který je přímo použitelný (čtvrtá podotázka). Okolnost, že se jedná o soutěž, ve které se země nebo národnosti ucházejí o titul mistra světa, není v profesionálním sportu důležitá.
Odpovědi navrhované na podotázky č. 2 a 3 jsou stejné jako výše uvedené odpovědi u první otázky.
III – Ústní část řízení
1. Na veřejném zasedání dne 8. října 1974 přednesli účastníci řízení Walrave a Koch, zastoupení panem J. L. Janssenem van Raay, a Komise Evropských společenství, zastoupená panem Jean-Claudem Séché, s pomocí pana H. Bronkhorsta, svá ústní vyjádření.
Účastníci řízení Walrave a Koch předložili odpovědi na otázky položené jim Soudním dvorem, pokud jde o „sportovní“ povahu družstva tvořeného cyklistickým závodníkem a vodičem. Účastníci řízení Walrave a Koch uvádějí, že cyklistické soutěže za vodiči jsou pouze soutěžemi cyklistických závodníků a nikoliv družstev složených z cyklistů a motocyklistů. Toto hledisko potvrzují různé údaje: soutěže „závodníků“ jsou pořádány nikoliv motocyklovými federacemi, ale cyklistickými federacemi, a oficiálně zveřejněné výsledky mistrovství světa ukazují, že při závodech za vodiči na motocyklech jsou hodnoceni pouze cyklističtí závodníci. Podle názoru účastníků řízení Walrave a Kocha je určujícím prvkem skutečnost, že i přes velmi jasné rozlišení mezi sportovními soutěžemi amatérů a profesionálů, se mohou i profesionální vodiči účastnit soutěží pro cyklistické amatéry.
Pokud jde o vyjádření Mezinárodní cyklistické unie, že její předpisy nerozlišují mezi vodičem profesionálem a amatérem, účastníci řízení Walrave a Koch uvádějí, že by si odporovalo, kdyby na jedné straně ve spojení vodič – cyklista měli vodiči stejně důležitou roli jako cyklisti, a na druhé straně, kdyby takoví vodiči nebyli rozlišováni na amatéry a profesionály.
Komise rozvíjí své argumenty předložené v písemných vyjádřeních a uvádí, že oproti tomu, co tvrdila UCI, zjištění existence diskriminace nemusí nutně znamenat neplatnost sporného předpisu UCI. Ten se pouze nepoužije. Podle čl. 7 odst. 4 nařízení č. 1612/68 se však neplatnost plným právem týká smluvního ustanovení, které porušuje článek 48 Smlouvy.
2. Generální advokát předložil své stanovisko na zasedání dne 24. října 1974.
Právní otázky:
1 Rozhodnutím ze dne 15. května 1974, doručeným kanceláři Soudního dvora dne 24. května 1974, vznesl Arrondissementsrechtbank v Utrechtu podle článku 177 Smlouvy o EHS několik otázek týkajících se výkladu čl. 7 odst. 1, článku 48 a čl. 59 prvního pododstavce Smlouvy, a také výkladu nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 (Úř. věst. L 257, s. 2) o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství; 2 V podstatě je položena otázka, zda uvedené články a nařízení mají být vykládány v tom smyslu, že je s nimi neslučitelné ustanovení předpisu Mezinárodní cyklistické unie týkající se mistrovství světa v cyklistických závodech na středně dlouhou trať za vodiči na motocyklech, podle kterého „musí mít vodič stejnou státní příslušnost jako závodník“. 3 Otázky byly položeny v rámci žaloby, podané proti Mezinárodní cyklistické unii a proti nizozemskému a španělskému cyklistickému svazu dvěma nizozemskými státními příslušníky, kteří se běžně účastní závodů uvedeného typu jako vodiči a kteří považují citované ustanovení předpisu UCI za diskriminační. 4 Vezmou-li se v úvahu cíle Společenství, na sportovní činnost se právo Společenství vztahuje pouze tehdy, jedná-li se o hospodářskou činnost ve smyslu článku 2 Smlouvy. 5 Pokud má tato činnost charakter námezdní práce nebo poskytování placené služby, spadá spíše, podle jednotlivých případů, do oblasti působnosti článků 48 až 51 nebo 59 až 66 Smlouvy. 6 Tato ustanovení rozvádějí obecné pravidlo článku 7 Smlouvy zakazující jakoukoliv diskriminaci na základě státní příslušnosti při výkonu činností, na které se vztahují. 7 Z tohoto hlediska je přesný druh právního vztahu, podle kterého jsou služby poskytovány, nepodstatný, neboť pravidlo zákazu diskriminace se ve stejném znění vztahuje na veškerou práci i služby. 8 Tento zákaz se však netýká vytváření sportovních družstev, zejména národních družstev, neboť složení těchto družstev je otázkou čistě sportovního rázu a netýká se tedy hospodářské činnosti. 9 Toto omezení oblasti působnosti uvedených ustanovení se však musí omezit pouze na tento cíl. 10 Vzhledem k výše uvedenému je na vnitrostátním soudu, aby určil povahu činnosti, kterou má posuzovat, a zejména aby rozhodl, zda v daném sportu vodič a závodník tvoří nebo netvoří družstvo. 11 Odpovědi jsou poskytnuty ve výše uvedených mezích oblasti působnosti práva Společenství. 12 Položené otázky se týkají výkladu článků 48 a 59, a podpůrně článku 7 Smlouvy. 13 V podstatě se však týkají použití uvedených ustanovení v právních vztazích nespadajících do veřejného práva, stanovení oblasti jejich územní působnosti z hlediska sportovních předpisů vydaných celosvětově působícím svazem a přímého použití některých z nich. 14 Především je u každého z uvedených článků položena otázka, zda ustanovení předpisů mezinárodního sportovního svazu mohou být považována za neslučitelná se Smlouvou. 15 Bylo uvedeno, že se zákazy v těchto článcích vztahují pouze na omezení pocházející z aktů orgánů a nikoliv z právních aktů osob nebo sdružení nespadajících do veřejného práva. 16 Články 7, 48 a 59 mají společné to, že zakazují ve svých oblastech působnosti jakoukoliv diskriminaci na základě státní příslušnosti. 17 Zákaz diskriminace se vztahuje nejen na činnost veřejných orgánů, ale také na právní předpisy jiného druhu, které upravují kolektivním způsobem námezdní práci nebo poskytování služeb. 18 Ve skutečnosti by odstranění překážek volného pohybu osob a volného poskytování služeb mezi členskými státy, základní cíle Společenství, vyhlášené v čl. 3 písm. c) Smlouvy byly ohroženy, kdyby odstranění překážek pocházejících od státu mohlo být znehodnoceno překážkami vyplývajícími z výkonu právní autonomie sdruženími nebo subjekty nespadajícími do veřejného práva. 19 Kromě toho jsou pracovní podmínky v různých členských státech upraveny někdy ustanoveními právního nebo správního řádu a někdy smlouvami a jinými akty uzavíranými nebo přijímanými soukromými osobami, takže omezení uvedených zákazů na akty veřejných orgánů by mohlo vytvářet nerovnosti, pokud jde o jejich použití. 20 Ačkoliv se čl. 60 třetí pododstavec a články 62 a 64 týkají v oblasti poskytování služeb nepochybně zvláště zrušení omezení státní povahy, tato okolnost nedovoluje opomenout obecnou platnost článku 59, ve kterém se nerozlišuje původ překážek k odstranění. 21 Dále je jasné, že článek 48 týkající se zrušení veškeré diskriminace na základě státní příslušnosti, pokud jde o výdělečnou činnost, se vztahuje také na smlouvy a předpisy nepocházející od veřejných orgánů. 22 V důsledku toho čl. 7 odst. 4 nařízení č. 1612/68stanoví, že zákaz diskriminace se vztahuje na kolektivní smlouvy a ostatní kolektivní pracovní předpisy. 23 Činnost uvedená v článku 59 se neliší od činnosti uvedené v článku 48 svojí povahou, ale pouze okolností, že je vykonávána mimo vztah z pracovní smlouvy. 24 Tento jediný rozdíl není dostatečným důvodem pro užší výklad oblasti působnosti svobody, která má být zajištěna. 25 Vyplývá z toho, že ustanovení článku 7, 48 a 59 Smlouvy mohou být vzata v úvahu vnitrostátním soudcem při posuzování platnosti nebo účinků ustanovení předpisu sportovní organizace. 26 Vnitrostátní soud dále klade otázku, do jaké míry může být pravidlo nediskriminace uplatňováno v právních vztazích v rámci činnosti celosvětově působícího sportovního svazu. 27 Soudní dvůr je současně vyzván, aby sdělil, zda se právní situace může lišit podle toho, koná-li se sportovní soutěž na území Společenství nebo mimo ně. 28 Protože je pravidlo nediskriminace přikazovací, prosazuje se při posuzování všech právních vztahů v každém případě, kdy se tyto vztahy, ať již z důvodu místa vzniku nebo místa účinku, nacházejí na území Společenství. 29 Vnitrostátní soudce by měl posoudit umístění takových vztahů s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu a stanovit, pokud jde o právní účinnost těchto vztahů, následky případného porušení pravidla nediskriminace. 30 Nakonec vnitrostátní soud položil otázku, zda čl. 59 první pododstavec a případně čl. 7 odst. 1 Smlouvy mají přímý účinek na právní řády členských států. 31 Jak již bylo výše uvedeno, předmětem článku 59 je zakázat v oblasti poskytování služeb, kromě jiného, veškerou diskriminaci na základě státní příslušnosti poskytovatele. 32 V oblasti poskytování služeb znamená článek 59 provedení pravidla nediskriminace vyjádřeného v článku 7 pro oblast obecného použití Smlouvy a v článku 48 pro oblast námezdní práce. 33 Jak již bylo rozhodnuto (rozsudek ze dne 3. prosince 1974 ve věci 33-74, Van Binsbergen), článek 59 obsahuje od skončení přechodného období bezpodmínečný zákaz, který brání právnímu řádu každého členského státu, pokud jde o poskytování služeb – a jedná-li se o příslušníky členských států – klást překážky nebo omezení na základě státní příslušnosti poskytovatele služeb. 34 Na položenou otázku je tedy třeba odpovědět, že ve všech případech, kdy jde o vyloučení veškeré diskriminace na základě státní příslušnosti, od skončení přechodného období stanoví článek 59 první pododstavec pro osoby podléhající pravomoci soudu práva, jejichž dodržování musí vnitrostátní soudy zajistit.
z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
o otázkách, které mu předložil Arrondissementsrechtbank v Utrechtu, rozhodl takto:
1) Vezmou-li se v úvahu cíle Společenství, vztahuje se na sportovní činnost právo Společenství pouze tehdy, jedná-li se o hospodářskou činnost ve smyslu článku 2 Smlouvy.
2) Zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti, stanovený články 7, 48 a 59 Smlouvy, se netýká vytváření sportovních družstev, zejména národních družstev, neboť složení těchto družstev je otázkou čistě sportovního rázu a netýká se tedy hospodářské činnosti.
3) Zákaz diskriminace se vztahuje nejen na činnost veřejných orgánů, ale také na právní předpisy jiného druhu, které upravují kolektivním způsobem námezdní práci nebo poskytování služeb.
4) Pravidlo nediskriminace se prosazuje při posuzování všech právních vztahů v každém případě, kdy se tyto vztahy, ať již z důvodu místa vzniku, nebo místa účinku, nacházejí na území Společenství.
5) Ustanovení čl. 59 prvního pododstavce stanoví ve všech případech, kdy jde o vyloučení veškeré diskriminace na základě státní příslušnosti, od skončení přechodného období pro osoby podléhající pravomoci soudu práva, jejichž dodržování musí vnitrostátní soudy zajistit.
_____________________________________________________________________________