Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61986J0039
Název:
Title: 		JUDGMENT OF THE COURT OF 21 JUNE 1988. SYLVIE LAIR V UNIVERSITAET HANNOVER. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING FROM THE VERWALTUNGSGERICHT HANNOVER. NON-DISCRIMINATION - ACCESS TO UNIVERSITY EDUCATION - TRAINING GRANTS. CASE 39/86.
Publikace:
Publication:		REPORTS OF CASES 1988 PAGES 3161
Předmět (klíčová slova):
Keywords		FREE MOVEMENT OF WORKERS;
Související předpisy:
Corresponding acts:		157E007;368R1612
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
    Gravier Case 293/83 Gravier v City of Ličge [1985] ECR 593
    Blaizot Case 24/86 Blaizot v University of Ličge [1988] ECR 379
    Levin Case 53/81 Levin v Staatssecretaris van Justitie [1982 ECR 1035
    Kempf Case 139/85 Kempf v Staatssecretaris van Justitie [1986] ECR 1741
    Castelli Case 261/83 Castelli v Office National des Pensions pour Travailleurs Salariés [1983] ECR 3199
Plný text:
Fulltext:		Ano

Fakta:
Mrs. Sylvie Lair, a French national, brought a claim against the Universität Hannover because the latter refused to give her a maintenance and training grant for the pursuit of her university studies under the German law on grants for training and further education (Bundesausbildungsförderungsgesetz).
Under this statute, grants are being awarded - among others - for the purpose of acquiring a professional qualification. Applicants are entitled to such grants where they have no other means of supporting themselves and financing their training. Paragraph 8 of the aforesaid law provides that such grants may also be awarded to certain categories of foreigners, including those who have resided and been engaged in regular occupational activity in the Federal Republic for a total period of five years prior to the commencement of the part of the training for which assistance is available. However, no such restricting requirement exists with respect to German nationals.
The Universität Hannover refused to award her a grant since Mrs. Lair had not been engaged in occupational activity in Germany for the last five years. The national court brought before the ECJ several questions concerning the interpretation of Article 7, 48 and 49 EEC Treaty and of Article 7 of Regulation No 1612/68 of the Council of 15 October 1968 on freedom of movement for workers within the Community (OJ, English Special Edition 1968 (II), p. 475).

Názor soudu a komentář:
While the Court finds that, in general, Article 7 EEC Treaty does not apply to grants as the one in question, it holds that the restrictions with respect to foreigners of other Member States violate Article 7 of Regulation No 1612/68.
Article 7 EEC Treaty prohibits discrimination on the basis of nationality within the scope of the Treaty. In previous decisions, the Court has pointed out that (a) vocational training is within the scope of the Treaty ( see
Gravier
) and (b) that also university training may constitute a form of vocational training and thus falls within the scope of the Treaty (
Blaizot
). Therefore, barriers to access to vocational training, including university education, have been deemed unlawful discrimination prohibited by Article 7 of the Treaty. In the present case, the question was, however, whether also assistance given to students for the purpose of training is within the scope of the Treaty. This the Court denies, since such assistance is a matter of educational and social policy, both of which are not “included in the spheres entrusted to the Community institutions”. The Court only makes an exception in so far as the assistance granted is specifically intended to cover registration and other fees, in particular tuition fees, charged for access to education: Under its judgement in
Gravier
, conditions of access to vocational training fall within the scope of the EEC Treaty.
Under Article 7 (2) of Regulation No 1612/68, a worker who is a national of a Member State, in another Member State is entitled to the same social advantages as workers who are nationals of that Member State. The Court therefore examines (a) whether the grants presently in question constitute a “social advantage”, (b) whether a national of a Member State who has previously been employed in another Member State and now undertakes university studies is a “worker” in the meaning of that Regulation and (c) whether the host Member State may make the right to such social advantage conditional to a minimum period of prior occupational activity within that state.
“Social advantages” under Article 7 of Regulation No 1612/68 are “all those which, whether or not linked to a contract of employment, are generally granted to national workers primarily because of their status as workers or by virtue of the mere fact of their residence on the national territory and whose extension to workers who are nationals of other Member States therefore seems likely to facilitate the mobility of such workers within the Community” (cf.
Castelli
). The grants presently at issue constitute “social advantages” in the meaning of the Regulation because they are from a workers perspective appropriate for improving his professional qualifications and promoting his social advancement and because their conditions and the conditions for repayment are linked to the beneficiary’s means and therefore depend on social criteria.
Article 7 of Regulation No 1612/68 applies to workers. The Court therefore addressed the question whether somebody who had previously been employed in the host Member State but now undertakes university studies can still be regarded as a worker. Referring to prior judgements as well as other provisions of Community law, the Court finds that persons who have previously been employed in the Member State but are no longer employed nevertheless are considered to be workers under certain provisions of Community law (
Levin
,
Kempf
). In particular, Article 7 (1) and (3) of Regulation 1612/68 make it clear that the fact that a prior employment in the host Member State is now terminated does not affect the persons status as a worker.
The Court points out that under Regulation 1612/68 migrant workers are guaranteed certain rights “linked to the status of worker”. As to university studies, such a link in general requires that the studies undertaken by the worker show “some continuity between the previous occupational activity and the course of study”. However, “such continuity may not (...) be required where a migrant worker has involuntarily become unemployed and is obliged by the conditions of the job market to undertake occupational retraining in another field”.
The third question raised under Article 7 of Regulation 1612/68 was whether the Member States could subject the social advantages for nationals of other Member States to the requirement of a minimum period of prior occupational activity. The Court denies this. Nationals of other Member States have access to grants as the one in question in their capacity as workers. To make the award of a grant subject to additional requirements would amount to a national definition of the concept of worker which is, according to the Court, has a specific Community law meaning which is not at the disposal of the national law (
Levin
).
In sum, while the grants at issue do not fall within the scope of Article 7 of the EEC Treaty, they are covered by Article 7 of Regulation No 1612/68. Under the latter provision, it is unlawful to subject nationals of other Member States to more stringent requirements than nationals of the host Member States for the award of a maintenance and training grant for the pursuit of university studies.

Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. WHILST IT IS TRUE THAT THE CONDITIONS FOR ACCESS TO VOCATIONAL TRAINING, INCLUDING UNIVERSITY STUDIES IN GENERAL, FALL WITHIN THE SCOPE OF THE TREATY FOR THE PURPOSES OF ARTICLE 7 THEREOF, ASSISTANCE GIVEN BY A MEMBER STATE TO ITS NATIONALS WHEN THEY UNDERTAKE SUCH STUDIES NEVERTHELESS FALLS OUTSIDE THE TREATY, AT THE PRESENT STAGE OF DEVELOPMENT OF COMMUNITY LAW, EXCEPT TO THE EXTENT TO WHICH SUCH ASSISTANCE IS INTENDED TO COVER REGISTRATION AND OTHER FEES, IN PARTICULAR TUITION FEES, CHARGED FOR ACCESS TO EDUCATION.

2. A GRANT AWARDED FOR MAINTENANCE AND TRAINING WITH A VIEW TO THE PURSUIT OF UNIVERSITY STUDIES LEADING TO A PROFESSIONAL QUALIFICATION CONSTITUTES A SOCIAL ADVANTAGE WITHIN THE MEANING OF ARTICLE 7 (2) OF REGULATION NO 1612/68.

3. A NATIONAL OF ANOTHER MEMBER STATE WHO UNDERTAKES UNIVERSITY STUDIES IN THE HOST STATE LEADING TO A PROFESSIONAL QUALIFICATION, AFTER HAVING ENGAGED IN OCCUPATIONAL ACTIVITY IN THAT STATE, MUST BE REGARDED AS HAVING RETAINED HIS STATUS AS A WORKER AND IS ENTITLED AS SUCH TO THE BENEFIT OF ARTICLE 7 (2) OF REGULATION NO 1612/68, PROVIDED THAT THERE IS A LINK BETWEEN THE PREVIOUS OCCUPATIONAL ACTIVITY AND THE STUDIES IN QUESTION.

4. THE HOST MEMBER STATE CANNOT MAKE THE RIGHT TO SOCIAL ADVANTAGES PROVIDED FOR IN ARTICLE 7 (2) OF REGULATION NO 1612/68 CONDITIONAL UPON A MINIMUM PERIOD OF PRIOR OCCUPATIONAL ACTIVITY WITHIN THE TERRITORY OF THAT STATE.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz: Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Verwaltungsgericht Hannover – Německo – Nediskriminace – Přístup k vysokoškolskému vzdělání – Příspěvek na vzdělání

Předmět:



ZPRÁVA K JEDNÁNÍ
předložená ve věci 39/86 Jednací jazyk: němčina


I – Skutkové okolnosti a řízení
Sylvie Lair (dále jen „navrhovatelka“) je francouzskou státní příslušnicí. Ode dne 1. ledna 1979 žije na území Spolkové republiky Německo, kde nejprve až do dne 30. června 1981 vykonávala zaměstnání. Ode dne 1. července 1981 do dne 30. září 1984 procházela obdobím střídavé nezaměstnanosti a rekvalifikace, které bylo několikrát přerušeno krátkými pracovními poměry. Ode dne 1. října 1984 se věnuje studiu románských a germánských jazyků a literatur na univerzitě v Hannoveru (dále jen „žalovaný účastník“).
Dne 4. srpna 1984 navrhovatelka požádala žalovaného účastníka o přidělení příspěvku na vzdělání. Tato žádost byla s konečnou platností zamítnuta rozhodnutím žalovaného účastníka ze dne 19. října 1984 následujícím po odvolání navrhovatelky, a to s odůvodněním, že v souvislosti s pravidlem, které podmiňuje udílení příspěvků na vzdělávání cizincům výkonem výdělečné činnosti po dobu pěti let, lze brát v úvahu pouze období, během nichž se cizinec věnoval výdělečné činnosti v pravém slova smyslu a tudíž na jejím základě platil daně a sociální odvody, díky nimž mohla spolková vláda uskutečnit investice v sociální oblasti, jako je právě příspěvek na vzdělání.
Proti tomuto zamítnutí zahájila navrhovatelka řízení před vnitrostátním soudem.
Podle soudu Verwaltungsgericht nemůže navrhovatelka nárokovat přidělení příspěvku na vzdělání v souvislosti se svým vysokoškolským studiem, na které se obvykle příspěvek vztahuje, protože nesplňuje osobní podmínky podle čl. 8 odst. 1 a 2 spolkového zákona o příspěvku na vzdělání Bundesausbildungsförderungsgesetz (dále jen „BAföG“) ze dne 6. června 1983 (BGBl. I, s. 645).
Čl. 8 odst. 1 BAföG stanoví, že příspěvek se přiděluje německým státním občanům ve smyslu německé ústavy Grundgesetz a mimo jiné i (zahraničním) uchazečům o studium, kteří mají jakožto děti právo na volný pohyb v souladu s německým zákonem o vstupu a pobytu státních příslušníků členských států EHS nebo kteří mají jakožto děti dle tohoto zákona právo zdržovat se na území Německa.
Čl. 8 odst. 2 BAföG stanoví, že příspěvek je přiznáván mimo jiné i ostatním cizincům, kteří po dobu celkem pěti let před zahájením části studia, na niž se příspěvek vztahuje, sami pobývali na německém území a vykonávali zde řádnou výdělečnou činnost.
Podle vnitrostátního soudu je zmíněný článek 8 BAföG postaven na myšlence, že zahraniční uchazeči o studium mohou získat právo na příspěvek na vzdělání teprve tehdy, pokud vlastní prací přispěli k hrubému národnímu produktu a tudíž k financování sociálních investic, jako je příspěvek na vzdělání. Kromě toho má článek 8 zabránit tomu, aby cizinci poskytované příspěvky zneužívali, a tedy značně snížit přitažlivost této sociální dávky pro cizince, kteří mají zájem o vzdělání, ale jejichž státy původu příspěvky ve srovnatelné výši nenabízejí.
V tomto ohledu si vnitrostátní soud klade otázku, jestli navrhovatelka může nárokovat příspěvek na vzdělání v souladu s čl. 8 odst. 2 BAföG, na straně jedné, ve spojení s články 48 a 49 Smlouvy o EHS a článku 7 nařízení č. 1612/68, na straně druhé, a nebo, pokud tomu tak není, zda nepřidělení příspěvku na vzdělání navrhovatelce znamená porušení zásady zákazu diskriminace podle první věty článku 7 Smlouvy o EHS. Verwaltungsgericht má za to, že uplatnění článku 7 nařízení č. 1612/68 závisí na otázce, jaká kritéria musí splňovat vztah mezi postavením pracovníka a jmenovanou sociální výhodou.
Co se týče uplatnění článku 7 Smlouvy o EHS, odkazuje Verwaltungsgericht na článek 128 Smlouvy a shledává, že přístup k odbornému vzdělávání spadá do rámce působnosti Smlouvy. Vnitrostátní soud však přesto zastává názor, že nerovné zacházení mezi německými studenty a studenty z jiných členských států by bylo možné ospravedlnit skutečností, že rodiče německých studentů dostatečnou měrou přispěli vlastní výdělečnou činností k hrubému národnímu produktu (princip daňového poplatníka), a tak umožnili Spolkové republice Německo přidělovat příspěvky na vzdělání.
S ohledem na tyto úvahy Verwaltungsgericht Hannover usnesením vydaným v závěru zasedání dne 19. listopadu 1985 v souladu s článkem 177 Smlouvy rozhodl přerušit řízení do doby, než se Soudní dvůr vyjádří k následujícím předběžným otázkám:
„1) Je potřeba pro uplatnění práva Společenství vycházet ze zásady, že státní příslušníci členských států Evropského společenství, kteří se jakožto pracovníci usadili na území jiného členského státu a poté své výdělečné činnosti zanechali, aby se mohli věnovat vysokoškolskému studiu za účelem získání odborné kvalifikace (v tomto případě vysokoškolskému studiu románských a germánských jazyků a literatur), mohou za tímto účelem nárokovat přiznání příspěvku na vzdělání na základě stejných schopností a potřeb, jako jsou ty, na jejichž základě je udělován jakožto sociální výhoda všem státním příslušníkům hostitelského členského státu?
2) Pokud členský stát přiznává svým občanům na základě jejich schopností a potřeb příspěvek na vzdělání za účelem vysokoškolského studia vedoucího k odborné kvalifikaci, ale u státních příslušníků jiného členského státu podmiňuje přidělení příspěvku na vzdělání pro stejné vysokoškolské studium nejméně pětiletou výdělečnou činností těchto zahraničních státních příslušníků na území daného členského státu, dopouští se tím diskriminace, jež je v rozporu s článkem 7 Smlouvy o EHS?“
Usnesení soudu Verwaltungsgericht bylo kanceláří Soudního dvora zapsáno dne 12. února 1986.
V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložily písemná vyjádření dne 27. května 1986 Komise Evropských společenství, zastoupená svým právním poradcem Jörnem Pipkornem a Julianem R. Currallem, členy její právní služby, jako zmocněnci, dne 29. května 1986 navrhovatelka, zastoupená Thomasem Schröderem z advokátní komory v Hannoveru, dne 2. června 1986 vláda Spolkové republiky Německo, zastoupená Dr. Martinem Seidelem, Ministerialrat ze spolkového ministerstva hospodářství, a Prof. Dr. Manfredem Zuleegem, profesorem z univerzity ve Frankfurtu, jako zmocněnci, dne 4. června 1986 vláda Dánského království, zastoupená Lauridsem Mikaelsenem, právním poradcem z ministerstva zahraničních věcí, jako zmocněncem, a dne 12. června 1986 vláda Spojeného království, zastoupená R. N. Ricksem, Treasury Solicitor’s Department, jako zmocněncem.
Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústní části řízení bez předběžného dokazování.

II – Vyjádření předložená Soudnímu dvoru
1. Vyjádření navrhovatelky v původním řízení
Navrhovatelka má za to, že nepřiznání příspěvku na vzdělání znamená porušení zákazu diskriminace dle první věty článku 7 Smlouvy, a zejména zásady nediskriminace mezi státními příslušníky členských států stanovené v čl. 48 odst. 2 Smlouvy, jakož i čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1408/71 a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68.
Příspěvek na vzdělání podle ní představuje státní sociální dávku stejně jako například sociální zabezpečení – v kontextu systému, který jej úzce spojuje se zaměstnaností, je ostatně článkem 18 ve spojení se článkem 1 první kapitoly německého sociálního zákoníku Sozialgesetzbuch za sociální dávku označován.
V této souvislosti nezáleží na tom, zda a do jaké míry dotčené osoby nebo jejich rodiče zvýšili svou výdělečnou činností hrubý národní produkt nebo daňové příjmy.
Kdyby byl „princip daňového poplatníka“ slučitelný se zákazem diskriminace, evropský sociální systém založený na nediskriminaci mezi státními příslušníky členských států by pozbyl smyslu, protože každá sociální dávka může být vyplácena jedině z hrubého národního produktu.
V tomto kontextu odkazuje navrhovatelka na judikaturu Soudního dvora ze dne 11. dubna 1973 (Michel S., 76/72, Recueil s. 457) a ze dne 30. září 1975 (Cristini, 32/75, Recueil s. 1085) a vyvozuje z ní, že rozsah působnosti čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 se neomezuje jen na dávky související se zaměstnáním v postavení pracovníka.
2. Vyjádření německé vlády
a) K první otázce
Německá vláda zastává názor, že je na tuto otázku třeba odpovědět záporně.
Sociální výhody pro cizince, jako je navrhovatelka, podle ní vždy závisí na jejich postavení pracovníka. Navrhovatelka však pracovníkem není. Z nařízení č. 1612/68 nevyplývá bezvýhradný volný pohyb státních příslušníků všech členských států, a tak není důvod rozšiřovat sociální výhody na všechny cizince pobývající na území členského státu.
Německá vláda připouští, že účelem článku 48 Smlouvy a nařízení č. 1612/68 je usnadnit mobilitu pracovníků v rámci Společenství. Omezení těchto výhod na pracovníky, které je obsaženo v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68, je však s tímto cílem zcela slučitelné. Pracovník, který zahájí studium, se totiž vzdává postavení pracovníka, a tedy i na práva na volný pohyb, které mu na základě tohoto postavení uděluje právo Společenství.
Z výjimky stanovené v čl. 7 odst. 3 nařízení č. 1612/68 je zřejmé, že předchozí výdělečnou činnost lze případně považovat za faktor dostatečné souvislosti, pokud existuje dostatečná vazba mezi dřívější výdělečnou činností v postavení pracovníka a požadovanou sociální výhodou. To se týká vzdělání poskytovaného odbornými školami a středisky pro rekvalifikaci nebo další vzdělávání, které vyžaduje přerušení výdělečné činnosti pouze na krátkou dobu. Rozšíření této svou povahou výjimečné zásady návaznosti na požívání všech sociálních výhod zmiňovaných v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 není slučitelné s jednoznačným zněním čl. 7 odst. 3 nařízení č. 1612/68. Taxativní výčet uvedený v tomto ustanovení kromě toho nezahrnuje vzdělávací zařízení jako je vysoká škola, kde je výdělečná činnost až konečným výsledkem.
Německá vláda zastává názor, že nařízení č. 1251/70 ze dne 29. června 1970 (Úř. věst. L 142, s. 24), které vyčerpávajícím způsobem upravuje právo pracovníků zdržovat se na území členského státu poté, co zde byli zaměstnáni, její pohled podporuje. O zanechání výdělečné činnosti za účelem studia se nařízení č. 1251/70 nezmiňuje. Proto v tomto ohledu neexistuje ani žádné pravidlo o rovném zacházení.
Co se týče článku 128 Smlouvy, německá vláda uvádí, že zmíněný článek pouze uděluje Radě pravomoc stanovit obecné zásady zavedení společné politiky odborného vzdělávání. Výkon této organizační pravomoci, která je politického rázu, nespadá mezi kategorie opatření z článku 189 Smlouvy.
Kromě toho platí skutečnost, že obecné zásady na základě článku 128 Smlouvy nemají zpravidla závazný účinek a pouze ukládají povinnosti členským státům, přičemž tyto členské státy si mohou způsob dosažení předepsaného výsledku svobodně určit samy.
Obecné zásady obsažené v rozhodnutí Rady č. 63/266 ze dne 2. dubna 1963 (Úř. věst. s. 1338) se navíc týkají pouze vzdělávání za účelem přípravy na výdělečnou činnost v pozici ne vyšší, než je střední úroveň vedení podniku. První zásada rozhodnutí č. 63/266/EHS kromě toho nemůže zakládat práva osob, protože jak „odpovídající vzdělání“, tak zejména opatření, která mají být za tímto účelem zavedena, předpokládají organizaci na straně členských států, jež si v oblasti vzdělávání zachovaly zákonodárnou pravomoc. Zároveň zmíněná zásada pouze stanoví program pro ostatní zásady. Mimo to by nárok jednotlivců na poskytnutí sociálních výhod souvisejících se vzděláváním na základě článku 128 znamenal rozšíření tohoto práva na neurčitelnou kategorii osob, a tedy i rozšíření práva na pobyt, které je s ním nutně spjato. Toto právo na pobyt však právo Společenství v současné podobě nezaručuje. Kdyby byl namístě široký výklad článku 128 Smlouvy o EHS, pozbyly by zvláštní systémy upravující sociální práva v rámci článků 48 a 52 smyslu.
b) K druhé otázce
Německá vláda zastává názor, že i na tuto otázku je třeba odpovědět záporně.
Zásadu nediskriminace na základě státní příslušnosti lze uplatnit pouze v rozsahu, v němž konkrétní situace spadá do rámce působnosti práva Společenství.
Příspěvek na vzdělání však tvoří součást vzdělávací politiky, která je pouze v pravomoci členských států. Pravomoc Společenství v této oblasti se omezuje zejména na rámec působnosti článku 48 Smlouvy, článků 7 a 12 nařízení č. 1612/68 a článku 128 Smlouvy o EHS, zatímco příspěvek na vzdělání do tohoto rámce nespadá.
Toto stanovisko je dle německé vlády v souladu s judikaturou Soudního dvora, především pak s rozsudkem ze dne 13. února 1985 (Gravier, 293/85, Recueil s. 593), což je zřejmé z 19. bodu odůvodnění tohoto rozsudku.
Jedinými výjimkami z tohoto obecného rozdělení pravomocí jsou přístup k odbornému vzdělávání a účast na odborném vzdělání v rozsahu, v němž na něm závisí volný pohyb pracovníků. Přístup k odbornému vzdělávání spadá do rámce působnosti práva Společenství, platí tedy článek 7 Smlouvy o EHS.
V tomto případě se však nejedná o odstranění překážky v přístupu ve prospěch státních příslušníků jiných členských států. Jak případ navrhovatelky ukazuje, je jí přístup k vyššímu vzdělání otevřen stejně jako německým občanům. Jde však o financování vzdělání, tedy o systém, který tvoří součást organizace vzdělávání a jako takový tedy nespadá do rámce působnosti práva Společenství. Příspěvek na vzdělání tedy není překážkou v přístupu, ale je podpůrnou dávkou v oblasti vzdělávací politiky.
Kromě toho jsou příspěvky poskytovány pouze doplňkově na základě kritérií vnitrostátních právních předpisů týkajících se vyživovací povinnosti. Rovné zacházení mezi německými uchazeči o vzdělání a uchazeči z jiných členských států by tedy bylo možné nastolit pouze sjednocením právních předpisů v oblasti vyživovací povinnosti, která spadá do pravomoci členských států.
Spolková republika Německo sice za určitých podmínek příspěvek na vzdělání státním příslušníkům jiných členských států zpřístupňuje, činí tak ovšem na základě nezávislého rozhodnutí německého zákonodárného sboru.
3. Vyjádření dánské vlády
a) K první otázce
Pokud jde o pojem pracovník, dánská vláda jej vykládá jako zvláštní pojem práva Společenství, který se vztahuje na osoby vykonávající výdělečnou činnost, jež jim skutečně a efektivně zajišťuje jim vyhovující příjem (viz rozsudek ze dne 23. března 1982, Levin, 53/81, Recueil s. 1035). Pokud osoba splňuje kritéria pracovníka, přiznává jí nařízení č. 1612/68 právo pobírat bez diskriminace sociální dávky. Toto právo zahrnuje všechny výhody, které jsou obvykle poskytovány vnitrostátním pracovníkům (viz rozsudek ze dne 31. května 1979, Even, 207/78, Recueil s. 2019). Pracovník má tedy právo účastnit se celoživotního vzdělávání nebo dalších vzdělávacích programů. Toto vzdělávání však má být určitým způsobem spojeno s dosud vykonávanou prací. Jestliže taková vazba neexistuje, postavení pracovníka zaniká a je nahrazeno postavením studenta.
Dánská vláda v tomto případě zastává názor, že mezi předchozí činností žadatelky v postavení pracovníka a jejím vysokoškolským studiem neexistuje žádná spojitost. Nelze tedy tvrdit, že se na vzdělávání žadatelky vztahuje článek 7 nařízení č. 1612/68. V této souvislosti není rozsudek Soudního dvora ze dne 3. července 1974 (Casagrande, 9/74, Recueil s. 773) relevantní.
b) K druhé otázce
Pokud jde o druhou otázku, dánská vláda především konstatuje, že výše uvedený rozsudek ze dne 13. února 1985 nehovoří o právu pobytu, přístupu ke vzdělání a k příspěvkům. V tomto ohledu vyjadřuje dánská vláda obavu, že by mohla být vázána povinností poskytnout zdarma určitý počet míst ve vzdělávacích zařízeních státním příslušníkům jiných členských států tak, jak je poskytuje vlastním státním příslušníkům na základě toho, že tito občané zmíněná místa ve vzdělávacích zařízeních financují ze svých daní.
Dle názoru dánské vlády je neudržitelná představa, že by cizinci přicházející do Dánska mohli ihned po příjezdu a přijetí do vzdělávacího zařízení využívat stejných prostředků z veřejných zdrojů. Je nutno mít možnost požadovat od dotyčné osoby, aby měla s touto zemí předchozí užší vazbu (podle dánských právních předpisů jsou to dva roky nepřetržitého pobytu v Dánsku).
Takové rozdílné zacházení mezi dánskými a zahraničními státními příslušníky není podle dánské vlády v rozporu s článkem 7 Smlouvy. Osoba, která si přeje v Dánsku studovat a nemůže si financovat životní potřeby z vlastních prostředků, může v zásadě čerpat příspěvky od svého původního členského státu, jak to rovněž umožňují dánské předpisy.
Z administrativního hlediska by navíc bylo řízení takového systému jednodušší, zejména za předpokladu přidělování těchto příspěvků na základě potřeb, například s ohledem na příjem rodičů.
4. Vyjádření vlády Spojeného království
Britská vláda nejprve uvádí rozdíl mezi právy pracovníků, která vycházejí zejména z článku 7 nařízení č. 1612/68, a právy na základě článků 7 a 128 Smlouvy.
Pokud jde o práva pracovníků, britská vláda vyvozuje z rozsudků ze dne 3. července 1974 (výše uvedený rozsudek Casagrande) a ze dne 29. ledna 1975 (Alaimo, 68/74, Recueil s. 109), že osoba požívající práv na základě čl. 7 odst. 3 nařízení č. 1612/68 bude mít právo pobírat příspěvky na školné i na životní náklady za stejných podmínek jako vnitrostátní pracovníci.
Pokud jde o práva vyplývající dle rozsudku Soudního dvora ve výše uvedené věci Gravier z článků 7 a 128 Smlouvy, britská vláda stejně jako vláda dánská zdůrazňuje, že se nevztahují na finanční příspěvky poskytované státem.
Zatímco volný pohyb pracovníků tvoří jeden ze základů Společenství a vyžaduje, aby osobám v postavení řádného pracovníka byla přiznávána práva ve stejném rozsahu, jako požívají vnitrostátní pracovníci hostitelského členského státu, tyto ohledy se nevztahují na širší kategorii státních příslušníků zemí Společenství, kteří nejsou v postavení pracovníků, ale chtějí se v jiném členském státě účastnit odborného vzdělávání.
Je sice naprosto správné, že tyto osoby nemají být diskriminovány, pokud jde o vstupní poplatky, ovšem žádná základní svoboda ze Smlouvy nevyžaduje, aby se o jednotlivce, jehož hlavním důvodem k pobytu v hostitelském členském státu je účastnit se odborného vzdělávání, starala veřejná pokladna hostitelského členského státu.
Kdyby byly finanční příspěvky jako ty, které jsou určeny pro pracovníky, rozšířeny na studenty účastnící se odborného vzdělávání, vyvstalo by riziko závažného narušení. V této situaci by totiž byla zátěž související s provozováním odborného vzdělávání v určitých oblastech a zátěž spojená s finanční podporou pro studenty rozložena mezi členské státy nerovným a svévolným způsobem. Stěží lze uvěřit tomu, že by společná politika odborného vzdělávání, se kterou počítá článek 128, i kdyby byla uvedena do praxe, předpokládala nebo sledovala takový výsledek. Dospět k takovému výsledku prostřednictvím článku 7 ve spojení s článkem 128, který ostatně ani není proveden, by bylo chybou v rozporu s duchem článku 128.
Poté, co britská vláda vyloučila uplatnění práv na základě článků 7 a 128 Smlouvy, činí další vyjádření týkající se nařízení č. 1612/68.
Pokud jde o dotčené vysokoškolské studium, zastává britská vláda názor, že by Soudní dvůr měl rozhodnout, zda odpovídá odbornému vzdělávání ve smyslu čl. 7 odst. 3 nařízení č. 1612/68. Platí zásada „lex specialis derogat legi generali“, a proto jestliže toto studium neodpovídá odbornému vzdělávání, nemůže navrhovatelka nárokovat „sociální výhodu“ dle čl. 7 odst. 2, jinak by totiž byl konkrétní odkaz na „odborné vzdělávání“ bezúčelný.
Pokud jde o otázku, zda může členský stát v souladu s právními předpisy předepsat studentům, kteří jsou státními příslušníky jiného členského státu a požadují příspěvek, splnění další podmínky, vláda Spojeného království uvádí, že její vlastní právní předpisy takovou podmínku stanoví – je to předchozí zaměstnání zmíněných studentů ve Spojeném království během jednoho roku před studiem po celkovou dobu nejméně devíti měsíců.
Co se týče pojmu pracovník, odkazuje britská vláda stejně jako vláda dánská na rozsudek ve věci 53/81 (výše uvedený rozsudek Levin) a vyjadřuje názor, že je třeba klást důraz na „skutečnou a efektivní činnost“, ne na činnost čistě okrajovou a doplňkovou.
Pro rozhodnutí o tom, zda je činnost skutečná a efektivní, může být určující úmysl dotyčné osoby. Skutečnou a efektivní povahu činnosti je navíc potřeba zvážit v kontextu zájmu Společenství, který má být chráněn. Platí, že výdělečná činnost osoby by nikdy neměla být ve své podstatě doplňkovou k jejímu studiu.
Britská vláda je rovněž toho názoru, že členský stát je oprávněn požadovat uplynutí určité doby výdělečné činnosti, než rozhodne, jestli má daná osoba postavení pracovníka, jenž z tohoto titulu požívá práv na základě čl. 7 odst. 3 nařízení č. 1612/68, nebo postavení studenta účastnícího se odborného vzdělávání, jehož veškerá vykonávaná činnost je doplňkové povahy.
Co se týče doby trvání výdělečné činnosti, britská vláda zastává názor, že tato doba má být pevně stanovena, a to v zájmu právní jistoty a ochrany oprávněných očekávání. Měla by být dostatečně dlouhá, aby bylo možné určit, zda je dotyčná osoba pracovníkem nebo studentem. Její délka však nemá představovat omezení základního práva volného pohybu pracovníků v kontextu účasti na odborném vzdělávání.
5. Vyjádření Komise
a) Právní kontext věci
Komise předně vymezuje právní kontext kladených otázek a kromě článků 1 a 8 BAföG odkazuje na články 7, 17 a 18 téhož zákona, podle nichž je příspěvek na vzdělání jednak přidělován na „obecné pokračující“ vzdělání i na vzdělání „za účelem získání odborné kvalifikace“ až do jeho ukončení udělením odborného diplomu (článek 7 BAföG), jednak je v případě vysokoškolského studia ve formě bezúročné půjčky, jejíž postupné splácení začíná od pátého roku po ukončení nejvyšší možné délky vzdělání, na něž byl příspěvek poskytnut (články 17 a 18 BAföG).
b) K první otázce
Komise nejprve odkazuje na články 48 a 49 Smlouvy a na článek 7 a na třetí bod odůvodnění nařízení č. 1612/68 a zabývá se otázkou, zda článek 7 nařízení č. 1612/68 navrhovatelce zaručuje právo využívat příspěvku na vzdělání stejně jako němečtí pracovníci. Za tímto účelem je potřeba určit, zda je možné považovat navrhovatelku za „pracovníka“ a zda článek 7 zakládá právo na rovné zacházení v oblasti přidělování příspěvku na vzdělání.
Pokud jde o pojem pracovník, Komise konstatuje, že navrhovatelka nejprve využila práva na volný pohyb. Je tedy potřeba určit, zda jsou práva vyplývající z článku 7 nařízení č. 1612/68 zaručena pouze státním příslušníkům členských států, kteří vykonávají výdělečnou činnost, což ve svém důsledku vylučuje státní příslušníky, již výdělečné činnosti zanechali, aby se věnovali dennímu studiu. Dále je potřeba rozhodnout, zda může členský stát vázat rovné zacházení na podmínku odpracování určité doby v zaměstnání nebo uplynutí určité doby pobytu na jeho území.
Na rozdíl od judikatury soudu Oberverwaltungsgericht Münster (FamRZ 1978, s. 626) a Chancery Division soudu High Court ve věci MacMahon v. Department of Education (The Weekly Law Reports, 1982, s. 1129) zastává Komise názor, že postavení pracovníka nezaniká na základě prosté skutečnosti, že dotyčná osoba zanechala výdělečné činnosti nebo dočasného hledání práce, aby se věnovala dennímu studiu.
Komise z judikatury Soudního dvora vyvozuje, že poskytnutí sociálních výhod nutně nevyžaduje existenci pracovního poměru. Naproti tomu je rozhodující, zda jsou tyto sociální výhody přiznávány vnitrostátním pracovníkům „zejména z důvodu jejich objektivního postavení pracovníků nebo z důvodu prosté skutečnosti, že pobývají na území daného státu“, a zda „se jejich rozšíření na pracovníky pocházející z jiných členských států v tomto ohledu jeví jako faktor usnadňující jejich mobilitu uvnitř Společenství“ (viz rozsudky ze dne 27. března 1985, Hoeckx, 249/83, Recueil s. 979, a Scrivner, 122/84, Recueil s. 1029).
Podle Komise se nařízení č. 1612/68 vztahuje rovněž na nezaměstnané (viz rozsudek ze dne 20. června 1985, Deak, 94/84, Recueil s. 1873). Odebrání ochrany na základě nařízení č. 1612/68 nezaměstnanému, který si zvyšuje odbornou kvalifikaci, aby měl vyšší pravděpodobnost opětovného začlenění na pracovní trh, tedy není objektivně ospravedlnitelné.
S ohledem na cíl vymezený v článku 117 Smlouvy a ve třetím a osmém bodě odůvodnění nařízení č. 1612/68 existují navíc úzké vztahy mezi volným pohybem pracovníků, zaměstnaností a odborným vzděláváním. Příslušník členského státu, jenž nejprve využije svého práva na volný pohyb a posléze se začne věnovat dennímu studiu, aby si doplnil odborné vzdělání, si tedy ponechává postavení pracovníka, které je pro čerpání výhod zmiňovaných v nařízení č. 1612/68 vyžadováno.
Jediným důležitým faktorem je to, zda zahraniční uchazeč o vzdělání využil práva na volný pohyb zajištěného Smlouvou, protože potom je oprávněn čerpat stejně jako vnitrostátní pracovníci všechny výhody, které usnadňují odbornou kvalifikaci a společenské postavení.
Jakékoli jiné řešení by mělo za výsledek objektivně neoprávněnou nerovnost mezi osobou, jako je navrhovatelka, a studentem, který by nadále pracoval na částečný úvazek a zůstával by tedy v postavení pracovníka.
Pokud jde o otázku, zda je přípustné vázat přidělení sociálních výhod na podmínku výkonu výdělečné činnosti po určitou dobu, Komise zdůrazňuje, že pojem pracovník má v rámci práva Společenství zvláštní význam a že rozhodování o něm nepřísluší vnitrostátním zákonodárcům (viz rozsudek ze dne 19. března 1964, Unger, 75/63, Recueil s. 349).
Členské státy tedy nemohou jednostranně vázat udělení sociálních výhod dle článku 7 nařízení č. 1612/68 na existenci pracovního poměru v průběhu stanoveného období (viz rozsudek ze dne 6. června 1985, Frascogna, 157/84, Recueil s. 1739).
Osoba si proto zachovává postavení pracovníka, kterým je podmíněno udělení sociálních výhod dle článku 7 nařízení č. 1612/68, přestože zanechala výdělečné činnosti i hledání pracovního místa, aby se věnovala dennímu studiu.
Pokud jde o otázku, zda nárokovaný příspěvek na vzdělání spadá do rámce ustanovení čl. 7 odst. 3 nařízení č. 1612/68, Komise připouští, že vysokoškolské studium zde uvedená kritéria pravděpodobně nesplňuje. Pojmy „povolání“ a „odborné vzdělání“ však podle ní mají v německém právu „více různých“ významů (viz rozsudek soudu Bundessozialgericht, BSGE 23, s. 231).
Článek 2 rámcového zákona o vysokých školách „Hochschulrahmengesetz“ ze dne 26. ledna 1976 (BGBl. I, s. 185) je tedy založen na širokém výkladu tohoto pojmu. Podle tohoto ustanovení připravují vysoké školy (univerzity) na „pracovní činnosti, které vyžadují použití vědeckých znalostí a metod nebo tvůrčí schopnosti v oblasti umění“. Také BAföG se zakládá na tomto širokém pojetí odborného vzdělávání.
V každém případě z pohledu Komise svědčí stejné důvody, které zabraňují ponechání definice pojmu pracovníka ve smyslu nařízení č. 1612/68 na zákonodárném sboru členských států, také ve prospěch společné definice pojmů odborná škola a středisko pro rekvalifikaci ve smyslu čl. 7 odst. 3 pro celé Společenství. Aby bylo možné v právu Společenství vymezit obsah pojmů odborná škola a středisko pro rekvalifikaci, je potřeba vzít ohled na existenci vztahu mezi volným pohybem, zaměstnáním a odborným vzděláváním na straně jedné a zlepšováním pracovního a sociálního postavení na straně druhé.
Z důvodu potřeby vnitřní konsistence právní úpravy je nutný souběžný výklad pojmů souvisejících s odborným vzděláváním, které jsou obsaženy jednak v nařízení č. 1612/68, jednak v článku 128 Smlouvy o EHS. V souladu s tímto výkladem by článek 12 nařízení č. 1612/68 umožnil účast dětí zahraničních pracovníků na „odborném vzdělání“ za stejných podmínek jako u vlastních státních příslušníků daného členského státu (viz výše uvedený rozsudek ze dne 11. dubna 1973, Michel S.).
Podle Komise je tedy namístě vykládat pojmy obsažené v čl. 7 odst. 3 nařízení č. 1612/68 v tom smyslu, že nezahrnují pouze zařízení pro odborné vzdělávání vyučující manuálním, obchodním nebo technickým znalostem, ale všechny instituce odborného vzdělávání.
Pro určení typů vzdělávání, které lze označit za vzdělávání odborné ve smyslu článku 128 Smlouvy, odkazuje Komise na výše uvedený rozsudek Gravier ze dne 13. února 1985. S ohledem na tento rozsudek činí závěr, že vysokoškolské vzdělání je obecně vzato odborným vzděláváním ve smyslu práva Společenství. Kromě toho Rada ve svém rozhodnutí ze dne 16. července 1985, založeném na článku 128 Smlouvy o EHS, o srovnatelnosti kvalifikací získaných odborným vzděláváním mezi členskými státy Evropského společenství (Úř. věst. L 199, s. 56) odkazuje na odborné kvalifikace všech úrovní vyššího vzdělávání.
Konečně, Evropská sociální charta, kterou ratifikovala většina členských států včetně Německa, zahrnuje přístup na vysokou školu pod právo na odborné vzdělání zakotvené v článku 10.
V případě, že Soudní dvůr uvedený názor Komise nepodpoří, je potřeba vzít v úvahu skutečnost, že konkrétní studium, jemuž se věnuje navrhovatelka, vede dle textu předkládacího usnesení k „odborné kvalifikaci“. Z tohoto důvodu by mělo v každém případě spadat do rámce působnosti čl. 7 odst. 3 nařízení č. 1612/68.
Pokud jde o otázku, zda čl. 7 odst. 3 obsahuje také opatření s cílem usnadnit vzdělávání, zastává Komise názor, že zásady pro výklad čl. 12 nařízení č. 1612/68 vymezené Soudním dvorem v rozsudku ze dne 3. července 1984, Casagrande, mají být platné také pro výklad čl. 7 odst. 3 tohoto nařízení.
Ze spojení odstavce 3 a odst. 2 čl. 7 nařízení č. 1612/68 totiž vyplývá, že účelem článku 7 je podporovat zvláštní úsilí pro zajištění toho, aby mohli pracovníci jiných členských států v každém členském státě rovnoprávně využívat možností odborného vzdělávání a odborné výuky, které mají dle třetího bodu odůvodnění nařízení č. 1612/68 usnadnit společenské postavení a sociální integraci v hostitelském státě. Znění čl. 7 odst. 3 podle Komise rovněž vyžaduje široký výklad. Názor Komise podporuje i judikatura Soudního dvora ve výše uvedených rozsudcích ze dne 27. března 1985, Hoeckx a Scrivner, ze dne 11. července 1985, Mutsch (137/84, Recueil s. 2681), a ze dne 14. ledna 1982, Reina (65/81, Recueil s. 33).
Podpůrně Komise poznamenává, že zmiňovaný příspěvek na vzdělání má být považován za sociální výhodu ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68. V tomto ohledu Komise nesouhlasí s tím, že čl. 7 odst. 3 obsahuje zvláštní omezující pravidla týkající se přístupu k vzdělávání ve školních zařízeních a v zařízeních odborného vzdělávání. I při úzkém výkladu čl. 7 odst. 3 lze přijmout naprosto oprávněné stanovisko, že cílem tohoto odstavce je výslovně zajistit přístup k možnostem odborného vzdělávání a rekvalifikace, které jsou v něm zmíněny, přitom však nevyloučit přístup k dalším zařízením pro odborné vzdělávání a zdokonalování.
Spojitost mezi volným pohybem, zaměstnáním, odborným vzděláváním a zlepšováním životních a pracovních podmínek je pádným důvodem k tomu, aby byly příspěvky na vzdělání přidělované na vysokoškolské studium vedoucí k získání odborné kvalifikace zahrnuty do rámce ochrany poskytované čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68.
c) K druhé otázce
Komise předně zdůrazňuje, že druhá otázka je kladena jako otázka vedlejší pro případ, že článek 7 nařízení č. 1612/68 nárok na příspěvek nezakládá.
Dále Komise upozorňuje na to, že o odděleném posuzování podmínek stanovených článkem 8 BAföG v souvislosti s obecným zákazem diskriminace dle čl. 7 prvního pododstavce Smlouvy lze uvažovat pouze u státních příslušníků jiných členských států, kteří dosud nevyužili Smlouvou zaručeného práva vykonávat svobodně výdělečnou činnost, a tedy zatím nepřenesli ústřední bod svého života a společenských styků do Spolkové republiky Německo. V daném případě tedy takové posuzování není namístě.
Pro teoretický případ, kdy státní příslušník jiného členského státu nepožívá práva na volný pohyb, vychází Komise z výše uvedeného rozsudku ze dne 13. února 1985, Gravier. Je toho názoru, že se studenty z jiných členských států musí být zacházeno stejně jako se studenty tuzemskými, nejen co se týče zápisného a jiných poplatků, ale také při udělování zvláštních výhod přímo spjatých s přístupem k odbornému vzdělávání.
Za předpokladu pobytu s jediným cílem věnovat se studiu je v tomto kontextu potřeba vzít v úvahu okolnost, že účel příspěvku na vzdělání přiznávaný na základě zákona BAföG je velice široký. Tento příspěvek má studentům zajistit dostatečný příjem k zajištění životních nákladů a k financování vzdělání.
Za těchto okolností a za současného stavu práva Společenství však nelze povinnost rovnoprávného zacházení se státními občany jiných členských států a s tuzemskými občany vyvozovat z obecného zákazu diskriminace dle článku 7 Smlouvy o EHS v teoretickém případě, kdy tyto zvláštní charakteristické rysy zákazu diskriminace nelze uplatnit, protože zahraniční student dosud v hostitelské zemi nevykonával řádnou výdělečnou činnost.
Na základě těchto úvah navrhuje Komise následující odpověď na předběžné otázky:
„Pokud státní příslušník členského státu, který pobývá na území jiného členského státu, zanechá jím vykonávané výdělečné činnosti, aby se v témže státě mohl věnovat vysokoškolskému studiu vedoucímu k získání odborné kvalifikace, zaručuje mu čl. 7 odst. 3 nařízení č. 1612/68 zacházení rovnoprávné se státními příslušníky tohoto členského státu, pokud jde o přiznávání státních příspěvků za účelem zajištění jeho životních nákladů a financování vzdělání dle jeho schopností a potřeb.“

III – Odpovědi na otázky položené Soudním dvorem
Dopisem ze dne 14. ledna 1987 zaslal Soudní dvůr účastníkům otázky.
Komise byla požádána zejména o to, aby uvedla, v jakém rozsahu mohou být příspěvky na vysokoškolské vzdělání poskytované v členských státech přidělovány také studentům jiných členských států a v jakém rozsahu přiznávají členské státy příspěvky svým státním příslušníkům na studium v jiném členském státě, a byla dotázána, zda se domnívá, že přidělení příspěvku na vysokoškolské vzdělání migrujícímu pracovníkovi může být podmiňováno určitou dobou výkonu výdělečné činnosti na území hostitelského státu.
K prvním dvěma otázkám Komise uvádí, že svou odpověď omezí na obecný systém příspěvků na životní náklady studentů. Komise své odpovědi na tyto dvě otázky shrnula do následujících tabulek:
Přístup k příspěvkům na vysokoškolské vzdělání pro studenty jiných členských států
Podmínky přidělení příspěvku
B
DK
D
GR
E
F
IRL
I
L
NL
P
UK
Národnost rozhodující podmínkou:
x
x
x
x
x
x
-
x
x
x
x
-
- status uprchlíka, osoba bez státní příslušnosti, jíž byl udělen azyl
x
x
x
x
x
- „rovnocenný“ status z jiných důvodů
x
x
Pobyt rozhodující podmínkou:
- minimálně tři roky pobytu,
x
- řádný pobyt rodiny
x
Pobyt vedlejší podmínkou:
1) děti migrujících pracovníků z ES musí
- mít pobyt v daném členském státě, být zde usazeny společně s rodiči a žít s nimi v jedné domácnosti
x
x
x
x
- jeden z rodičů musí být nebo musel být navíc v tomto členském státě v postavení pracovníka
x
x
x
x
2) další státní příslušníci členských států mají na příspěvek nárok, pokud:
- pobývali v členském státě po určitou dobu (počet let)
2
2
5
2
3
- nebo zde po určitou dobu pobývali jejich rodiče
- a vykonávali během této doby výdělečnou činnost
x
x
x
3) Zahraniční státní příslušníci mají nárok na příspěvek, pokud je jeden z rodičů státním příslušníkem daného členského státu.
x
Příspěvek je podmíněn neexistencí jiného finančního příspěvku:
- formální podmínka příspěvku;
x
x
x
x
- faktická podmínka příspěvku s ohledem na obecné finanční podmínky příspěvku
x
x
x
x
x
x
x
x

Přiznávání příspěvků na vzdělání tuzemských studentů v zahraničí
B
DK
D
GR
E
F
IRL
I
L
NL
P
UK
V zásadě žádný příspěvek na vzdělání v zahraničí
x
x
x
Výjimečný příspěvek určitým kategoriím studentů:
- jazykové menšiny;
x
x
- irští studenti v Severním Irsku;
x
- studium osob z příhraničních oblastí v sousedním státě;
x
- studenti žijící s rodinou v cizině.
x
x
Výjimky v případě, kdy daný obor nelze v daném státě studovat:
- protože v něm srovnatelný obor neexistuje;
x
x
x
- protože existuje „numerus clausus“;
x
- protože žádné vysokoškolské vzdělávací zařízení takový obor nevyučuje.
x
Výjimky v případě integrovaného zahraničního studia, za omezených podmínek:
x
x
x
x
x
x
- maximální délka studia;
x
x
x
x
x
- denní studium;
x
- zahájení studia uvnitř vlastního státu studenta.
x
x
Výjimka pro další studium s určitými omezeními:
- uznání užitečnosti studia;
x
- omezené trvání studia (nejvýše 1 rok);
x
x
- zahájení studia uvnitř vlastního státu studenta;
x
x
- uznání studia tuzemskou vysokou školou.x
x
Neomezený příspěvek na studium v zahraničí
x
Členské státy, jež ratifikovaly evropskou dohodu ze dne 12. prosince 1969 o výplatě stipendií studentům studujícím v zahraničí
x
x
x
x
x
x

Pokud jde o třetí otázku, Komise potvrzuje svůj názor, podle nějž členský stát nemá právo vyžadovat splnění minimální doby výdělečné činnosti na svém území jako jediné a tedy určující kritérium pro rozhodnutí o tom, zda je třeba osobu požadující příspěvek považovat za pracovníka ve smyslu článku 48 Smlouvy o EHS a nařízení Rady (EHS) č. 1612/68. Délka zaměstnání pracovníka by měla být pouze jedním z několika kritérií pro určení statusu pracovníka ve smyslu práva Společenství. Rozhodnutí o tom, zda jsou všechny podmínky pro postavení pracovníka splněny, náleží vnitrostátním soudům.
Vlády Spolkové republiky Německo, Dánska a Spojeného království Soudní dvůr vyzval, aby upřesnily, jaká doba pobytu a výdělečné činnosti na území hostitelského státu je dle jejich názoru vhodná a přiměřená k tomu, aby migrující pracovník, který má v úmyslu zahájit vysokoškolské studium, mohl požádat o příspěvek na vysokoškolské vzdělání.
Vláda Spolkové republiky Německo odpovídá, že vhodná a přiměřená délka pobytu a výdělečné činnosti je pět let, jak je to stanoveno v čl. 8 odst. 2 BAföG. Splnění tohoto požadavku zakládá právo na přiznání příspěvku na zhruba stejně dlouhé období, které odpovídá maximální průměrné době poskytování příspěvku na vysokoškolské vzdělání ve Spolkové republice Německo.
Vláda Dánského království odkazuje na článek 2 vyhlášky č. 363 ze dne 28. července 1983, podle něhož mají zahraniční státní příslušníci, kteří chtějí v Dánsku získat vzdělání, nárok na příspěvek na vzdělání stejně jako dánští občané pouze pod podmínkou, že v Dánsku pobývali po dobu nejméně dvou let bezprostředně předcházejících podání žádosti a vykonávali zde výdělečnou činnost na plný úvazek – za rovnocenná se za tímto účelem považují i některá jiná období pobytu a činnosti.
Vláda Spojeného království odpovídá tak, že dle jejího názoru je vhodná a přiměřená doba devíti měsíců pracovní činnosti a pobytu, a za přiměřenou by bylo možné považovat dobu trvající až jeden rok.
K. Bahlmann

Soudce zpravodaj


ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA
ze dne 21. července 1988 Jednací jazyk: němčina

Ve věci 39/86,
jejímž předmětem je žádost zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS německým Verwaltungsgericht Hannover o rozhodnutí o předběžné otázce ve sporu probíhajícím před uvedeným soudem
mezi
Sylvie Lair, studentkou, francouzskou státní příslušnicí, bytem v Hannoveru, na straně jedné
a
Universität Hannover, na straně druhé
zejména o výkladu článku 7 Smlouvy o EHS a článku 7 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2),
SOUDNÍ DVŮR
ve složení:
Mackenzie Stuart, předseda, J. C. Moitinho de Almeida a G. C. Rodríguez Iglesias, předsedové senátů, T. Koopmans, U. Everling, K. Bahlmann, Y. Galmot, C. Kakouris, R. Joliet, T. F. O’Higgins a F. Schockweiler, soudci,
generální advokát: Sir Gordon Slynn
vedoucí soudní kanceláře: B. Pasteur, rada
s ohledem na vyjádření předložená:
- za Sylvie Lair H. Vogtem,
- za Spolkovou republiku Německo M. Zuleegem, zmocněncem,
- za Dánské království L. Mikaelsenem, zmocněncem,
- za Spojené království R. N. Ricksem, H. R. L. Pursem a D. Donaldsonem, QC, zmocněnci,
- za Komisi J. Pipkornem a J. R. Currallem, zmocněnci,
s přihlédnutím ke zprávě k jednání a po ústní části řízení konané dne 21. května 1987,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 17. září 1987,
vydává tento
Rozsudek

1 Usnesením ze dne 19. listopadu 1985, došlým kanceláři Soudního dvora dne 12. února 1986, položil německý Verwaltungsgericht Hannover v souladu s článkem 177 Smlouvy o EHS dvě předběžné otázky týkající se zejména výkladu článku 7 Smlouvy o EHS a článku 7 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2).
2 Tyto otázky vyvstaly v rámci žaloby podané Sylvie Lair, navrhovatelkou v původním řízení (dále jen „navrhovatelka“), na základě skutečnosti, že univerzita v Hannoveru, žalovaný účastník v původním řízení (dále jen „univerzita“), odmítla přiznat jí příspěvek na životní náklady a na vzdělání v souvislosti s jejím vysokoškolským studiem.
3 Ze spisu vyplývá, že navrhovatelka je francouzskou státní příslušnicí, která ode dne 1. ledna 1979 žije ve Spolkové republice Německo, kde byla do dne 30. června 1981 zaměstnána v bance a potom ode dne 1. července 1981 do dne 30. září 1984 procházela střídavě obdobími nezaměstnanosti a rekvalifikace, která byla několikrát přerušena krátkými pracovními poměry, z nichž poslední skončil 21. července 1983. Ode dne 1. října 1984 se věnuje vysokoškolskému studiu románských a germánských jazyků a literatur. V původním řízení nebylo sporu o tom, že toto studium vede k získání odborné kvalifikace.
4 Dle článku 8 německého spolkového zákona o příspěvcích na vzdělání (Bundesausbildungsförderungsgesetz – dále jen „BAföG“) ve znění vydaném dne 6. června 1983 (BGBl. I, s. 645, oprava, s. 1680) a později novelizovaném se příspěvek na vzdělání včetně vysokoškolského studia přiznává kromě německých občanů také určitým kategoriím cizinců, zejména těm, kteří po dobu celkem pěti let před začátkem části vzdělání, na niž se příspěvek poskytuje, pobývali na spolkovém území a vykonávali zde řádnou výdělečnou činnost, přičemž němečtí občané žádnou předchozí výdělečnou činnost prokazovat nemusí.
5 Podle článku 1 BAföG právo na tento příspěvek vzniká, pokud uchazeč nemá k dispozici jiné prostředky pro zajištění životních nákladů a financování svého vzdělání. Příspěvek se mimo jiné přiznává na vzdělávání „vedoucí k získání odborné kvalifikace“ až do jeho ukončení předáním odborného diplomu (viz článek 7 BAföG). Poskytuje se „na životní náklady a na vzdělání“ a v článcích 12 až 14a je paušálně stanoven pro různé kategorie příjemců, přičemž se nerozlišuje mezi životními náklady a náklady na studium. Pokud studium probíhá na vysoké škole, je příspěvek dle článku 17 BAföG přidělován ve formě bezúročné půjčky, jejíž postupné splácení začíná od pátého roku po ukončení nejvyšší možné délky vzdělání, na něž byl příspěvek poskytnut. V souladu s čl. 10 odst. 3 BAföG v zásadě platí, že pokud uchazeč k začátku vzdělávacího programu, na nějž lze získat příspěvek, dovršil třicátý rok života, příspěvek se mu nepřiznává.
6 Nárokovaný příspěvek byl navrhovatelce univerzitou zamítnut na základě skutečnosti, že nesplňuje předepsanou podmínku pro přidělení tohoto příspěvku cizincům, totiž výkon výdělečné činnosti ve Spolkové republice Německo po dobu alespoň pěti let. Podle univerzity totiž lze za období výdělečné činnosti ve smyslu článku 8 BAföG považovat pouze ta období, během nichž se cizinec věnuje pracovní činnosti, a tedy hradí daně i sociální odvody, díky kterým může Spolková republika Německo uskutečňovat sociální investice, jako je příspěvek na životní náklady a na vzdělání.
7 Vnitrostátní soud, ke kterému se navrhovatelka proti tomuto rozhodnutí odvolala, si klade otázku, zda navrhovatelka může nárokovat příspěvek na vzdělání v souladu s čl. 8 BAföG, na straně jedné, ve spojení s články 48 a 49 Smlouvy o EHS a článku 7 nařízení č. 1612/68, na straně druhé, a nebo, pokud tomu tak není, zda nepřidělení příspěvku na vzdělání navrhovatelce znamená porušení zásady zákazu diskriminace dle čl. 7 prvního pododstavce Smlouvy o EHS.
8 V tomto kontextu položil vnitrostátní soud Soudnímu dvoru následující otázky: 9 Pro podrobnější popis právního rámce a skutkových okolností sporu v původním řízení a písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru se odkazuje na zprávu k jednání. Tyto údaje ze spisu jsou dále převzaty pouze v míře nezbytné pro úvahy Soudního dvora.
10 Nejprve je vhodné zaměřit se na druhou otázku vnitrostátního soudu, která se dotýká obecné problematiky toho, zda má student pouze na základě skutečnosti, že je státním příslušníkem jiného členského státu, nárok na jmenovaný příspěvek.

11 Podstatou této otázky je, zda se čl. 7 první pododstavec Smlouvy o EHS vztahuje na příspěvek na životní náklady a na vzdělání, který poskytuje členský stát vlastním státním příslušníkům za účelem vysokoškolského studia.
12 Nejprve je třeba upozornit na to, že v rozsudku ze dne 13. února 1985 (Gravier, 293/83, Recueil s. 593) Soudní dvůr předně rozhodl, že nerovné zacházení na základě národnosti je nutno považovat za diskriminaci zakázanou článkem 7 Smlouvy o EHS, spadá-li do rámce působnosti této Smlouvy, a dále že podmínky přístupu k odbornému vzdělávání do tohoto rámce náleží. V rozsudku ze dne 2. února 1988 (Blaizot, 24/86, Recueil s. 379) Soudní dvůr uvedl, že vysokoškolské studium obecně splňuje požadované podmínky, aby mohlo být považováno za součást odborného vzdělávání ve smyslu Smlouvy o EHS.
13 Naproti tomu Soudní dvůr ve výše uvedených rozsudcích nemusel rozhodovat o otázce, zda státní příslušník jiného členského státu, který se takovému studiu věnuje, má nárok na státní příspěvek poskytovaný vlastním občanům tohoto státu.
14 Z výše uvedeného rozsudku ze dne 13. února 1985 vyplývá, že takový příspěvek spadá z titulu podmínek přístupu k odbornému vzdělávání do rámce působnosti Smlouvy o EHS pouze v rozsahu, v němž má tento příspěvek za účel pokrýt náklady na zápisné a jiné poplatky, zejména školné, které se pro přístup k vzdělávání vyžadují, a že je tedy zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti na základě článku 7 Smlouvy o EHS uplatnitelný pouze za těchto podmínek.
15 Za tohoto předpokladu je třeba konstatovat, že v současném stádiu vývoje práva Společenství příspěvek poskytovaný studentům na životní náklady a na vzdělání v zásadě nespadá do rámce působnosti Smlouvy o EHS ve smyslu jejího článku 7. Náleží totiž jednak do oblasti vzdělávací politiky, která jako taková není zahrnuta do pravomocí orgánů Společenství (viz výše uvedený rozsudek ze dne 13. února 1985), jednak do oblasti politiky sociální, která je součástí pravomocí členských států v rozsahu, v němž se na ni nevztahují zvláštní ustanovení Smlouvy o EHS (viz rozsudek ze dne 9. července 1987, Německo a ostatní v. Komise, 281, 283 až 285 a 287/85 – migrační politika – Recueil s. 3203).
16 Na druhou otázku je tedy potřeba odpovědět tak, že v současném stádiu vývoje práva Společenství se čl. 7 první pododstavec Smlouvy o EHS vztahuje na příspěvek na životní náklady a na vzdělání, který členský stát přiznává vlastním státním příslušníkům za účelem vysokoškolského studia pouze v rozsahu, v němž má tento příspěvek pokrýt zápisné a jiné poplatky vyžadované pro přístup ke vzdělání, zejména školné.

17 První otázka týkající se výkladu článku 7 nařízení č. 1612/68 se skládá ze tří oddělených bodů, jež obsahují následující podotázky:
18 Pro vymezení pojmu sociální výhoda ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 je nutno nejprve připomenout, že toto nařízení má umožnit dosažení cílů v oblasti volného pohybu pracovníků stanovených v článcích 48 a 49 Smlouvy o EHS. Tato oblast je součástí volného pohybu osob zmiňovaného v čl. 3 písm. c) Smlouvy o EHS a základních svobod zaručených touto Smlouvou.
19 Pracovník, jenž je státním příslušníkem členského státu a využil této základní svobody, požívá dle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 „stejné… sociální výhody jako tuzemští pracovníci“.
20 Kromě zvláštního práva zmiňovaného v čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení, totiž práva, aby s pracovníkem nebylo zacházeno jinak než s tuzemskými pracovníky, jde-li o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky, zejména co se týče návratu k povolání nebo opětovného zaměstnání, mezi „sociální výhody“ patří všechny další výhody, jež migrujícímu pracovníkovi v souladu s třetím bodem odůvodnění daného nařízení zaručují možnost zlepšení pracovních a životních podmínek a usnadňují jim společenské postavení.
21 V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že z celého nařízení č. 1612/68 i ze sledovaného cíle vyplývá, že výhody, které nařízení vztahuje i na pracovníky z jiných členských států, jsou všechny ty, které se obecně přiznávají tuzemským pracovníkům, ať už souvisejí s pracovní smlouvou nebo nikoli, a to zejména z důvodu jejich postavení pracovníka nebo na základě prosté skutečnosti, že pobývají na území daného státu, a jejichž rozšíření na pracovníky pocházející z jiných členských států se tedy jeví jako faktor usnadňující jejich mobilitu uvnitř Společenství (rozsudky ze dne 27. března 1985, Hoeckx, 249/83, Recueil s. 973, a Scrivner, 122/84, Recueil s. 1027).
22 Z toho vyplývá, že pracovník pocházející z jiného členského státu, který využil práva na volný pohyb, má jako takový stejné právo na všechny výhody usnadňující odbornou kvalifikaci a společenské postavení jako tuzemští pracovníci.
23 Na tomto místě je potřeba přezkoumat, zda se pojem sociální výhoda dle výkladu výše uvedeného vztahuje na takový příspěvek, jako je ten, o který se jedná v tomto případě. V tomto ohledu je nutno zdůraznit, že tento příspěvek, jenž se přiděluje na životní náklady studenta a na jeho vzdělání, je zejména z pohledu pracovníka obzvláště vhodným faktorem přispívajícím k odborné kvalifikaci a usnadnění společenského postavení. Příspěvky a proplácení přijatých dávek jsou navíc ve vnitrostátním právu svázány s finančními prostředky, které má žadatel k dispozici, a závisí tedy na sociálních kritériích.
24 Z toho plyne, že takový příspěvek představuje sociální výhodu ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68.
25 Před Soudním dvorem zaznělo tvrzení, že uplatnění zmíněného odstavce 2 je vyloučeno na základě čl. 7 odst. 3 nařízení č. 1612/68 s ohledem na zvláštní obsah tohoto posledně uvedeného ustanovení, které uvádí, že pracovník pocházející z členského státu „využívá rovněž na stejném základě a za stejných podmínek jako tuzemští pracovníci vzdělávání na odborných školách a ve střediscích pro rekvalifikaci“.
26 V této souvislosti je třeba konstatovat, že k tomu, aby mohlo být vzdělávací zařízení považováno za odbornou školu ve smyslu tohoto ustanovení, nestačí pouze skutečnost, že poskytuje určité odborné vzdělání. Pojem odborná škola je užší a vztahuje se výhradně na zařízení, která zajišťují pouze výuku buď prokládanou odbornou pracovní činností, nebo s touto činností úzce spjatou, zejména při učňovském vzdělávání. O vysokých školách toto neplatí.
27 Na druhou stranu je třeba připomenout, že ačkoli je pravda, že čl. 7 odst. 3 zmíněného nařízení hovoří o zvláštní sociální výhodě, nevyplývá z něj, že příspěvek poskytovaný na životní náklady a na vzdělání za účelem studia v zařízení, které nespadá pod pojem odborná škola ve smyslu tohoto ustanovení, nemůže být považován za sociální výhodu ve smyslu jeho čl. 7 odst. 2.
28 Proto je na první bod první otázky namístě odpovědět tak, že příspěvek poskytovaný na životní náklady a na vzdělání za účelem vysokoškolského studia vedoucího k získání odborné kvalifikace představuje sociální výhodu ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68.

29 V tomto ohledu tři členské státy, které předložily svá vyjádření, trvají na tom, že osoba ztrácí postavení pracovníka, jímž jsou sociální výhody podmíněny, pokud v hostitelském státě zanechá buď předchozí výdělečné činnosti, nebo v případě nezaměstnanosti hledání pracovního místa, aby se mohla věnovat dennímu studiu. Komise tento názor odmítá.
30 Předně je nutno konstatovat, že znění ani čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68, ani článků 48 nebo 49 Smlouvy o EHS nepřináší jasnou odpověď na otázku, zda migrující pracovník, který v hostitelském státě přerušil výdělečnou činnost, aby se zde věnoval vysokoškolskému studiu vedoucímu k získání odborné kvalifikace, má být považován za osobu, jež zůstala v postavení pracovníka ve smyslu zmíněného čl. 7.
31 Ačkoli znění zmíněných opatření tuto otázku jednoznačně neřeší, v právu Společenství existuje podklad pro domněnku, že práva zaručená migrujícím pracovníkům nezávisí nutně na existenci nebo na pokračování pracovního poměru.
32 Pokud jde o státní příslušníky jiného členského státu, kteří dosud v hostitelském státě pracovní poměr nenavázali, je předně potřeba zdůraznit, že jim čl. 48 odst. 3 písm. a) a b) Smlouvy o EHS zaručuje právo ucházet se o skutečně nabízená pracovní místa a za tímto účelem se volně pohybovat na území členských států. Tato ustanovení jsou provedena v hlavě I první části nařízení č. 1612/68.
33 Co se týče osob, které dříve v hostitelském členském státě vykonávaly skutečnou a efektivní činnost zaměstnance ve smyslu judikatury Soudního dvora (rozsudky ze dne 23. března 1982, Levin, 53/81, Recueil s. 1035, a ze dne 3. června 1986, Kempf, 139/85, Recueil s. 1741), ale v současné době zaměstnání nemají, tyto osoby jsou přesto v souladu s některými ustanoveními Společenství považovány za pracovníky.
34 Zaprvé jsou tedy dle čl. 48 odst. 3 písm. d) Smlouvy o EHS za pracovníky považovány osoby, které zůstávají na území členského státu po skončení zaměstnání. Nařízení Komise č. 1251/70 ze dne 29. července 1970 o právu pracovníků zůstat na území členského státu po skončení zaměstnání v tomto státě (Úř. věst. L 142, s. 24), jež toto ustanovení Smlouvy provedlo, zaručuje za určitých podmínek pracovníkovi, který ukončil výdělečnou činnost, a členům jeho rodiny právo trvale zůstat na území členského státu. Zadruhé směrnice Rady 68/360 ze dne 15. října 1968 o odstranění omezení pohybu a pobytu pracovníků členských států a jejich rodinných příslušníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 13) za určitých podmínek zakazuje členským státům odejmout pracovníkům povolení k pobytu pouze z důvodu, že již nejsou zaměstnáni. Zatřetí nesmí být v souladu s čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1612/68 s migrujícím pracovníkem, jenž se stal nezaměstnaným, zacházeno v oblasti návratu k povolání nebo opětovného zaměstnání jinak než s tuzemskými pracovníky ve stejné situaci.
35 Dále je potřeba zdůraznit, že čl. 7 odst. 3 nařízení č. 1612/68 zajišťuje migrujícím pracovníkům právo využívat vzdělávání na odborných školách nebo ve střediscích pro rekvalifikaci na stejném základě a za stejných podmínek jako tuzemští pracovníci. Toto právo na specifické vzdělání zaručené právními předpisy Společenství nezávisí na pokračující existenci pracovního poměru.
36 Proto je namístě konstatovat, že některá práva spojená s postavením pracovníka jsou zaručena i migrujícím pracovníkům, ačkoli se již tito pracovníci nenacházejí v pracovním poměru.
37 V oblasti příspěvků na vysokoškolské vzdělání však taková vazba mezi postavením pracovníka a příspěvkem na životní náklady a na vzdělání za účelem vysokoškolského studia předpokládá návaznost mezi dříve vykonávanou výdělečnou činností a současným studiem v tom smyslu, že musí existovat souvislost mezi předmětem studia a předchozí pracovní činností. Tuto podmínku návaznosti však nelze vyžadovat v případě migrujícího pracovníka, který se nestal nezaměstnaným z vlastní vůle a je situací na pracovním trhu nucen podstoupit rekvalifikaci na jinou oblast činnosti.
38 Toto pojetí volného pohybu migrujících pracovníků ostatně odpovídá současným tendencím v oblasti povolání obecně. Nepřerušený výkon jednoho povolání je nyní méně častý než dříve. Stává se tedy, že je výdělečná činnost přerušena obdobím vzdělávání nebo rekvalifikace.
39 Z tohoto důvodu je třeba na druhý bod první otázky odpovědět tak, že státní příslušník jiného členského státu, který v hostitelském státě poté, co zde vykonával výdělečnou činnost, zahájí vysokoškolské studium vedoucí k získání odborného diplomu, musí být považován za osobu, jež zůstává v postavení pracovníka, a tak může využít čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68, avšak pod podmínkou, že mezi předchozí výdělečnou činností a dotyčným studiem existuje souvislost.

40 V souvislosti s tímto bodem tři členské státy, které předložily svá vyjádření, tvrdí, že každý členský stát má možnost vyžadovat od státního příslušníka jiného členského státu, jenž nárokuje přiznání příspěvku na životní náklady a na vzdělání za účelem vysokoškolských studií, předchozí výkon výdělečné činnosti na území daného státu po určitou minimální dobu. Komise tento názor odmítá.
41 V tomto ohledu je potřeba zdůraznit, že student z jiného členského státu si může na přiznání takového příspěvku na vzdělání činit nárok pouze na základě svého postavení pracovníka ve smyslu článku 48 Smlouvy o EHS a nařízení č. 1612/68. Z judikatury Soudního dvora (viz rozsudky ze dne 19. března 1964, Unger, 75/63, Recueil s. 347, a ze dne 23. března 1982, Levin, 53/81, Recueil s. 1035) vyplývá, že tento pojem pracovník má v kontextu Společenství zvláštní význam a jeho vymezení nemůže podléhat kritériím stanoveným vnitrostátními právními předpisy.
42 Proto členské státy nemohou jednostranně vázat přidělení sociálních výhod dle čl. 7 odst. 2 zmíněného nařízení na podmínku určité doby trvání výdělečné činnosti (viz rozsudek ze dne 6. června 1985, Frascogna, 157/84, Recueil s. 1739).
43 V rozsahu, v němž se argumenty předložené dotyčnými třemi členskými státy zakládají na snaze předejít zneužití, ke kterému by například mohlo dojít, pokud by existoval objektivní podklad pro závěr, že pracovník vstoupil do členského státu s jediným cílem využít zde po velmi krátké době pracovní činnosti systému příspěvků pro studenty, je třeba podotknout, že tato zneužití dotčená ustanovení Společenství neupravují.
44 Z tohoto důvodu je na třetí bod první otázky třeba odpovědět tak, že právo na stejné sociální výhody ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 nemůže záviset na podmínce stanovené hostitelským členským státem, která vyžaduje minimální dobu trvání předchozí výdělečné činnosti na území tohoto státu.

45 Výdaje vzniklé Spolkové republice Německo, Dánskému království, Spojenému království a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru svá vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech příslušný uvedený soud.


Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
o otázkách, které mu předložil německý Verwaltungsgericht Hannover usnesením ze dne 19. listopadu 1985, rozhodl takto:
1) V současném stádiu vývoje práva Společenství se čl. 7 první pododstavec Smlouvy o EHS vztahuje na příspěvek na životní náklady a na vzdělání, který členský stát přiznává vlastním státním příslušníkům za účelem vysokoškolského studia pouze v rozsahu, v němž má tento příspěvek pokrýt zápisné a jiné poplatky vyžadované pro přístup ke vzdělání, zejména školné.
2) Příspěvek poskytovaný na životní náklady a na vzdělání za účelem vysokoškolského studia vedoucího k získání odborné kvalifikace představuje sociální výhodu ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství.
3) Státní příslušník jiného členského státu, který v hostitelském státě poté, co zde vykonával výdělečnou činnost, zahájí vysokoškolské studium vedoucí k získání odborného diplomu, musí být považován za osobu, jež zůstává v postavení pracovníka, a tak může využít čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68, avšak pod podmínkou, že mezi předchozí výdělečnou činností a dotyčným studiem existuje souvislost.
4) Právo na stejné sociální výhody ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 nemůže záviset na podmínce stanovené hostitelským členským státem, která vyžaduje minimální dobu trvání předchozí výdělečné činnosti na území tohoto státu.



_____________________________________________________________________________