 | | | |
| Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code): | | 61991J0003 |
| | | |
| Název:
Title: | | JUDGMENT OF THE COURT OF 10 NOVEMBER 1992. EXPORTUR SA V LOR SA AND CONFISERIE DU TECH. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING: COUR D' APPEL DE MONTPELLIER - FRANCE. FRANCO-SPANISH CONVENTION ON THE PROTECTION OF DESIGNATIONS OF ORIGIN AND INDICATIONS OF PROVENANCE - COMPATIBILITY WITH THE RULES ON THE FREE MOVEMENT OF GOODS. CASE C-3/91. |
| | | |
| Publikace:
Publication: | | REPORTS OF CASES 1992 PAGES I-5529 |
| | | |
| Předmět (klíčová slova):
Keywords | | FREE MOVEMENT OF GOODS;QUANTITATIVE RESTRICTIONS;MEASURES HAVING EQUIVALENT EFFECT;INDUSTRIAL AND COMMERCIAL PROPERTY; |
| | | |
| Související předpisy:
Corresponding acts: | | 157E030;157E036 |
| | | |
| Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements: | | |
| | | |
| | | |
| Plný text:
Fulltext: | | Ano |
| | | |
Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. listopadu 1992, Exportur proti LOR SA a Confiserie du Tech, věc C-3/91, Recueil 1992, s. I-05529
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Cour ďappel de Montpellier – Francie. Francouzsko-španělská úmluva o ochraně označení provenience a označení původu. Slučitelnost s pravidly volného pohybu zboží.
Předmět:
Výklad článků 30, 34 a 36 Smlouvy o ES za účelem posouzení slučitelnosti Úmluvy mezi Francouzskou republikou a Španělským státem ze dne 27. června 1973 o ochraně označení provenience a označení původu některých výrobků s uvedenými ustanoveními.
Skutkové okolnosti:
Zpráva k jednání předložená ve věci C-3/91 Jednací jazyk: francouzština.
I – Francouzsko-španělská úmluva z roku 1973, skutkový stav věci v původním řízení a předběžné otázky
1. Článek 1 Úmluvy mezi Francouzskou republikou a Španělským státem (v současnosti Španělským královstvím) o ochraně označení původu, označení provenience a názvů některých výrobků, podepsaná v Madridu dne 27. června 1973 (Úřední věstník Francouzské republiky ze dne 18. dubna 1975, s. 4011, dále jen „francouzsko-španělská úmluva“), stanoví, že „každý z obou smluvních států se zavazuje k přijetí veškerých opatření nezbytných k zajištění účinné ochrany přírodních produktů a zpracovaných výrobků pocházejících z území druhého státu před nekalou hospodářskou soutěží... a k zajištění účinné ochrany názvů uvedených v přílohách A a B této úmluvy...“.
2. Podle článku 3 úmluvy „názvy uvedené v příloze B... jsou na území Francouzské republiky vyhrazeny výlučně pro španělské výrobky nebo zboží a smějí být na tomto území užívány pouze za podmínek stanovených právními předpisy Španělského státu...“.
3. Článek 5 odst. 1 stanoví povinnost potlačovat užívání názvů uvedených v přílohách A a B v rozporu s ustanoveními úmluvy, a podle odstavce 2 se tato povinnost uplatní i v případě, že názvy uvedené v přílohách úmluvy „... jsou použity buď v překladu, nebo spolu s údajem o skutečné provenienci, nebo s připojenými výrazy jako ‚způsob‘, ‚druh‘, ‚typ‘, ‚styl‘, ‚napodobenina‘ nebo ‚podobný‘“.
4. Mezi chráněnými španělskými názvy, které jsou vyjmenovány v příloze B úmluvy, jsou názvy „Turrón de Alicante“ a „Turrón de Jijona“.
5. Francouzské společnosti LOR a Confiserie du Tech vyrábějí a prodávají v Perpignanu různé cukrovinky, mezi nimiž jsou „tourons Alicante“ a „tourons Jijona“ v případě první společnosti a „tourons type Alicante“ a „tourons type Jijona“ v případě druhé společnosti.
6. Associación de Empresas Exportadoras de Turrones de Jijona (Sdružení podniků vyvážejících Turrones de Jijona, dále jen „Exportur“), které bylo založeno v roce 1975 v Alicante s „výhradním cílem rozvíjet a podporovat zahraniční obchod se všemi druhy „turrones“ a cukrovinek...“, se na základě francouzsko-španělské úmluvy z roku 1973 neúspěšně pokoušelo domoci se u soudu příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních toho, aby oběma francouzským podnikům bylo zakázáno užívat dotčené názvy.
7. Sdružení Exportur poté předložilo věc Tribunal de commerce de Perpignan, který však všechny jeho návrhy zamítl. Dne 3. srpna 1989 Exportur podalo proti tomuto rozsudku odvolání namířené proti dvěma francouzským podnikům.
8. Cour d’appel de Montpellier (Francie) zaprvé konstatoval, že označení užívaná podniky LOR a Confiserie du Tech, totiž „touron Alicante“, „touron Jijona“, „touron type Alicante“ a „touron type Jijona“, spadají pod ustanovení úmluvy z roku 1973.
9. Jelikož Španělsko přistoupilo ke Společenství po podepsání francouzsko-španělské úmluvy z roku 1973, vyplývá z toho v projednávaném případě přednost práva Společenství před ustanoveními vnitrostátního práva. Ustanovení článku 234 Smlouvy o EHS se nemohou dovolávat francouzské fyzické nebo právnické osoby, neboť úmluva z roku 1973 byla podepsána po Smlouvě o EHS, jehož se Francie zúčastnila. Článku 234 se nemohou dovolávat ani španělské fyzické nebo právnické osoby, neboť Španělsko svým přistoupením ke Smlouvě přijalo pravidla stanovená touto Smlouvou, a tím se vůči členským státům vzdalo ustanovení dřívějších úmluv, která jsou se Smlouvou neslučitelná. Otázkou, která vyvstává, je tedy podle cour d’appel otázka slučitelnosti úmluvy z roku 1973 s právem Společenství.
10. Vzhledem k tomu, že jsou ustanovení dotčené úmluvy stejnou měrou závazná pro příslušníky obou států a neobsahují žádné určení státní příslušnosti, vyjádřil vnitrostátní soud určité pochybnosti, pokud jde o to, zda mají charakter opatření s rovnocenným účinkem ve smyslu článku 30 Smlouvy. Mimoto i za předpokladu, že by bylo možné kvalifikovat je jako opatření s rovnocenným účinkem, vyvstává otázka, zda by se na ně neměla vztahovat odchylka uvedená v článku 36 Smlouvy o EHS, která povoluje „zákazy nebo omezení... odůvodněné... ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví“.
11. Rozsudkem ze dne 6. listopadu 1990 proto rozhodl cour d’appel přerušit řízení a položil Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:
„1) Mají být články 30 a 34 Smlouvy o EHS vykládány v tom smyslu, že zakazují opatření na ochranu označení původu nebo označení provenience stanovená francouzsko-španělskou úmluvou ze dne 27. června 1973, zejména označení „Alicante“ nebo „Jijona“ pro „tourons“?
2) Má být v případě kladné odpovědi na první otázku článek 36 Smlouvy vykládán v tom smyslu, že povoluje ochranu výše uvedených označení?“
12. Předkládací rozsudek byl zapsán kanceláří Soudního dvora dne 8. ledna 1991.
II – Písemná část řízení
13. Podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložily písemná vyjádření dne 15. dubna 1991 společnosti LOR a Confiserie du Tech, žalované v původním řízení, zastoupené F. Greffem, členem advokátní komory v Paříži, dne 26. dubna 1991 španělská vláda, zastoupená A. Navarrem Gonzalezem a G. Calvo Diazem, jako zmocněnci, dne 26. dubna 1991 vláda Spojeného království, zastoupená J. E. Collinsem a E. Sharpstonem, jako zmocněnci, dne 30. dubna 1991 německá vláda, zastoupená J. Karlem a A. von Mühlendahlem, jako zmocněnci, a dne 19. dubna 1991 Komise Evropských společenství, zastoupená svým právním poradcem, R. Wainwrightem, jako zmocněncem.
14. Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta Soudní dvůr rozhodl zahájit ústní část řízení bez dokazování.
III – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru
Vyjádření žalovaných v původním řízení
15. Francouzské společnosti LOR a Confiserie du Tech úvodem podotýkají, že vyrábějí a prodávají již celou řadu let speciality z oblasti Roussillon, mezi nimiž jsou i „tourons“ pod názvem „touron Jijona“ a „touron Alicante“.
16. Společnosti dále uplatňují, že z judikatury Soudního dvora týkající se použití odchylek stanovených článkem 36 Smlouvy o EHS vyplývá, že ochrana práv průmyslového nebo obchodního vlastnictví může být důvodem pro omezení svobody obchodu uvnitř Společenství pouze za přísných podmínek, jež jsou rovněž platné, jedná-li se o ochranu označení původu a označení provenience.
17. Pokud jde o ochranu těchto označení, Soudní dvůr stanovil dvě pravidla:
a) označení původu vyžaduje, aby výrobky, které označuje, měly skutečně vlastnosti a jakost dané zeměpisnou polohou místa jejich provenience;
b) musí být chráněno samo dlouhodobé a oprávněné užívání těchto názvů třetími osobami.
18. Pokud jde o první z uvedených dvou pravidel, žalované v původním řízení se odvolávají na rozsudek Soudního dvora ze dne 20. února 1975, Komise v. Německo (12/74, Recueil, s. 181), v němž Soudní dvůr rozhodl, že názvy „Sekt“ a „Weinbrand“, které mají označovat v prvním případě šumivé víno a v druhém vinný destilát, nejsou způsobilé k tomu, aby byly kvalifikovány jako označení původu nebo označení provenience, a to na základě těchto důvodů:
– „oblast provenience“ použitých hroznů „nevykazuje homogenní přírodní faktory, které by ji odlišovaly od přilehlých oblastí“ a
– výrobní postup používaný u takových výrobků může sice přispět k jejich charakterizaci, avšak „sám o sobě a nezávisle na jakosti použitých hroznů není rozhodující pro určení provenience výrobků“.
19. Z uvedeného rozsudku lze dále vyvodit jako obecné pravidlo, že zeměpisná poloha místa původu výrobku musí tomuto výrobku propůjčovat zvláštní jakost a vlastnosti, které ho odlišují od jiných výrobků.
20. Podmínky stanovené touto judikaturou nejsou v projednávaném případě splněny.
21. Žalované v původním řízení v tomto ohledu zaprvé poznamenávají, že normy pro výrobu „turrones a mazapanes“ a jejich uvádění na trh ve Španělsku byly stanoveny teprve královským nařízením č. 1787 ze dne 14. května 1982, ve znění královského nařízení č. 1167 ze dne 21. září 1990, což znamená, že výše zmíněné výrobky nebyly do té doby ani v samotném Španělsku předmětem žádné právní normy upravující jejich výrobu a uvádění na trh.
22. Krom toho se na název „Turrón de Jijona“ vztahuje režim ochrany označení původu teprve krátkou dobu, a to na základě předpisu schváleného orgány autonomní oblasti Valencie, přičemž uznání tohoto označení původu se dosud nerozšířilo na celé území Španělska, zatímco název „Turrón de Alicante“, jak se zdá, nebyl uznán jako označení původu. Krom toho se „turrones de Jijona“ vyrábějí v Alicante a naopak, a to ne vždy podle pevných pravidel, pokud jde o poměr jejich složek.
23. Obě francouzské společnosti uplatňují, že „tourons“ z Jijony a Alicante tedy nemohou své zvláštní vlastnosti odvozovat od místa, kde jsou vyráběny, a že jsou to pouze typy „tourons“ vyráběné podle určitých postupů, které nejsou nezbytně spjaty s určitým zeměpisným umístěním. Názvy „touron Jijona“ a „touron Alicante“ totiž označují typy „tourons“ v tom smyslu, že první typ obsahuje drcené mandle a má rozplývavou konzistenci, zatímco druhý typ je křupavou specialitou s celými mandlemi.
24. Krom toho nic neumožňuje domnívat se, že by použití přísad, jakými jsou med nebo mandle pocházející ze zeměpisné oblasti Alicante nebo Jijony, charakterizovalo dotčené výrobky. Sporné názvy tedy nepředstavují označení původu, neboť výrobky, které označují, nemají jakost a vlastnosti dané zeměpisnou polohou místa, odkud pocházejí, a nejsou ani označeními provenience, neboť k tomu, aby za ně mohly být považovány, musela by zeměpisná poloha místa původu výrobku propůjčovat zvláštní jakost a vlastnosti, které by jej odlišovaly od jiných výrobků.
25. Sporné názvy jsou tudíž názvy druhovými, jejichž užívání nelze zakázat, aniž by takový zákaz představoval opatření s rovnocenným účinkem (rozsudek ze dne 9. prosince 1981, Komise v. Itálie, 193/80, Recueil, s. 3019, a rozsudek ze dne 26. listopadu 1985, Miro, 182/84, Recueil, s. 3731). Krom toho, jelikož označují určité typy „tourons“ a představují druhové pojmy, jsou sporné názvy nezbytné k identifikaci dotčených výrobků s ohledem na spotřebitele, takže jejich vyhrazení pouze pro španělské výrobce je protiprávní.
26. Pokud jde o zájmy ochrany proti nekalé hospodářské soutěži a ochrany spotřebitelů, žalované v původním řízení uplatňují, že používají výrazy „touron Alicante“, „touron Jijona“, „touron type Alicante“ a „touron type Jijona“, a nikoli „touron de Alicante“ a „touron de Jijona“, aby předešly jakékoli záměně týkající se provenience dotčených výrobků. Takto jsou zohledněny dotčené zájmy, jelikož složení dotčených výrobků a jejich jakost nevykazují ve srovnání s výrobky vyráběnými v Alicante nebo v Jijoně žádný významný rozdíl (rozsudek ze dne 14. července 1988, Smanor, 298/87, Recueil, s. 4489).
27. Pokud jde o pravidlo, podle něhož má být dlouhodobé a oprávněné užívání názvů třetí osobou chráněno, žalované v původním řízení odkazují na rozsudek Soudního dvora ze dne 13. března 1984, Prantl (16/83, Recueil, s. 1299), jímž Soudní dvůr v oblasti obchodní úpravy vína rozhodl, že v rámci režimu společného trhu musí být ochrana spotřebitelů a poctivost obchodních transakcí zajištěny se vzájemným ohledem na zvyklosti poctivě a tradičně uplatňované v jednotlivých členských státech.
28. Žalované v tomto ohledu uplatňují, že výroba „tourons“ je ve francouzském Roussillon staletou činností a že ony samy užívají sporné názvy již celou řadu let před vstupem francouzsko-španělské úmluvy v platnost.
29. Pokud jde o tuto úmluvu, LOR a Confiserie du Tech tvrdí, že může mít důsledky neslučitelné se zásadou jednoty společného trhu, jelikož by výrobek legálně a tradičně vyráběný a uváděný na trh pod jedním ze sporných názvů v jiném státě Společenství nesměl být prodáván ve Francii nebo ve Španělsku. Z ustanovení úmluvy krom toho vyplývá zákaz užívání výše uvedených názvů pro výrobky vyráběné ve Francii, které jsou však určené k vývozu do jiných států Společenství.
30. LOR a Confiserie du Tech konečně tvrdí, že úmluvy z roku 1973 se nelze v žádném případě dovolávat, neboť článek 234 Smlouvy se týká pouze úmluv mezi členským státem a třetím státem. Státy náležející ke Společenství se naproti tomu nesmějí odchýlit od pravidel práva Společenství, což platí i v případě úmluvy uzavřené před přistoupením dotyčného členského státu (rozsudky ze dne 11. března 1986, Conegate, 121/85, Recueil, s. 1007, a ze dne 14. října 1980, Burgoa, 812/79, Recueil, s. 2787).
31. Žalované v původním řízení nakonec podotýkají, že formulace předběžných otázek, zdá se, neumožňuje poskytnout přiměřenou odpověď, jelikož se zásadní otázka ve skutečnosti týká podmínek, které musí výrobky splňovat, aby mohly požívat ochrany prostřednictvím označení původu.
32. Žalované tedy Soudnímu dvoru navrhují, aby na položené otázky odpověděl takto:
„1) Uznání označení původu nebo označení provenience je podmíněno těmito skutečnostmi:
– vymezení zeměpisné oblasti vykazující zvláštnosti týkající se povahy půdy, podnebí, rostlinstva…, které napomáhají dotyčnému výrobku k získání totožnosti a vlastností jemu vlastních;
– klíčové suroviny používané při výrobě tohoto výrobku musí nezbytně pocházet z uvažované zeměpisné oblasti;
– výrobní postup nemůže postačovat k odůvodnění označení původu.
2) Staletá legální a poctivá výroba výrobků odpovídajících výrobkům, na něž se vztahuje označení původu v jiném členském státě, nemůže být dotčena existencí označení původu, která jsou výrazně pozdější.“
Vyjádření španělské vlády
33. Španělská vláda uplatňuje, že základní cíl volného pohybu zboží, vyjádřený v článku 30 Smlouvy o EHS, nevylučuje možnost připuštění odchylek od této zásady, jak o tom svědčí článek 36 Smlouvy. Připuštění takovýchto odchylek musí však být i nadále výjimečné a článek 36 je třeba vykládat restriktivně (rozsudek ze dne 9. června 1982, Komise v. Itálie, 95/81, Recueil, s. 2187).
34. Opatření určená k ochraně práv a zájmů zaručených režimem průmyslového a obchodního vlastnictví takovou odchylku představují. Podle judikatury Soudního dvora jsou omezení volného pohybu zboží, která s sebou nese taková ochrana, slučitelná se Smlouvou pouze v rozsahu, v němž jsou odůvodněna ochranou práv, která představují specifický předmět uvedeného vlastnictví, z čehož vyplývá, že ačkoliv se Smlouva nedotýká existence práv přiznaných právními předpisy členského státu v oblasti průmyslového a obchodního vlastnictví, může být výkon těchto práv podle okolností ustanoveními Smlouvy přesto omezen.
35. Španělská vláda cituje rozsudek Soudního dvora ze dne 22. června 1976, Terrapin (119/75, Recueil, s. 1039), na jehož základě činí závěr, že s ustanoveními o volném pohybu zboží je slučitelné, aby podnik usazený v jednom členském státě bránil na základě práva k ochranné známce nebo práva k obchodnímu jménu chráněného právními předpisy tohoto státu dovozu výrobků podniku usazeného v jiném členském státě, jsou-li tyto výrobky na základě právních předpisů druhého státu opatřeny názvem umožňujícím záměnu s ochrannou známkou a obchodním jménem prvního podniku, za předpokladu, že mezi dotčenými podniky neexistuje dohoda omezující hospodářskou soutěž ani vztah závislosti.
36. Tyto zásady jsou v projednávaném případě použitelné. Názvy „Alicante“ a „Jijona“ totiž představují kolektivní ochranné známky a na základě ustanovení úmluvy z roku 1973 jakož i předchozí španělské právní úpravy jsou označeními původu umožňujícími odchýlit se v zájmu ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví od zásady volného pohybu zboží.
37. Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku (12/74) ze dne 20. února 1975, Komise v. Německo, rozhodl, že označení původu a označení provenience musí, mají-li být chráněna, označovat výrobek pocházející z určité zeměpisné oblasti a zajišťovat ochranu zájmů dotčených výrobců a spotřebitelů. Smlouva tedy nebrání pravomoci každého členského státu přijímat právní předpisy v oblasti označení provenience, avšak zakazuje jim zavádět nová svévolná a neodůvodněná opatření.
38. Stejně tak, tvrdí dále španělská vláda, musí být podle judikatury Soudního dvora při neexistenci právní úpravy Společenství přijaty překážky volného pohybu zboží vyplývající z nesrovnalostí mezi vnitrostátními právními úpravami, jsou-li tyto úpravy, použitelné bez rozdílu na domácí i dovážené výrobky, odůvodněny tím, že jsou nezbytné ke splnění kategorických požadavků souvisejících mimo jiné s ochranou spotřebitelů a poctivostí obchodních transakcí, přičemž tato poctivost se projevuje jako vzájemný ohled na zvyklosti poctivě a tradičně uplatňované v členských státech (výše uvedené rozsudky ze dne 26. listopadu 1985, Miro, 182/84, a ze dne 13. března 1984, Prantl, 16/83).
39. Španělská vláda odkazuje na pojem opatření s rovnocenným účinkem, jak je výslovně uveden ve směrnici 70/50/EHS ze dne 22. prosince 1969 (Úř. věst. 1970, L 13, s. 29) a vykládán judikaturou Soudního dvora, a na jeho základě činí závěr, že s ohledem na odchylku, již představuje článek 36 Smlouvy, nejsou ustanovení úmluvy z roku 1973 nikterak v rozporu se zásadou vyjádřenou v článku 30 Smlouvy.
40. Za účelem poskytnutí odpovědi na otázku, která z pravidel jsou v projednávaném případě použitelná, zda pravidla úmluvy z roku 1973, nebo pravidla Společenství, španělská vláda nejprve podotýká, že podle článku 234 Smlouvy se lze dotčené úmluvy dovolávat pouze tehdy, nejsou-li její pravidla v rozporu s právem Společenství.
41. Cíle dotčené úmluvy sleduje rovněž směrnice Rady 79/112/EHS ze dne 18. prosince 1978 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se označování potravin určených k prodeji konečnému spotřebiteli, jejich obchodní úpravy a související reklamy (Úř. věst. 1979, L 33, s. 1), neboť její čl. 15 odst. 2 stanovuje, že zákaz uplatňování neharmonizovaných vnitrostátních předpisů se nevztahuje na vnitrostátní pravidla stanovená za účelem ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví. Úmluva z roku 1973 tedy v plném rozsahu spadá do působnosti uvedeného článku a lze se jí dovolávat v rámci vymezeném právem Společenství.
42. To potvrzuje návrh nařízení Rady o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin, předložený Komisí dne 21. prosince 1990 (Úř. věst. 1991, C 30, s. 9). Tento návrh uvádí ve třetím a sedmém bodu odůvodnění zásadu ohledu na jakost potravinářských výrobků a nutnost přijetí normy na úrovni Společenství, která by umožnila stále častější užívání zeměpisných označení a označení původu.
43. Názvy „Alicante“ a „Jijona“ jsou tak pravidly obsaženými v návrhu dotyčného nařízení plně chráněny (články 3 a 18). Sporné názvy musí být tedy chráněny jako takové a odstranění předložky „de“ při jejich užití není – v rozporu s tvrzením žalovaných v původním řízení – dostačující.
44. Z toho vyplývá, že ochrana poctivé hospodářské soutěže, ochrana spotřebitelů a dodržování práv průmyslového vlastnictví činí použití úmluvy z roku 1973, jež je slučitelná s ustanoveními práva Společenství, nezbytným.
45. Španělská vláda tedy Soudnímu dvoru navrhuje, aby odpověděl, že články 30 a 34 Smlouvy o EHS nesmějí být vykládány v tom smyslu, že zakazují opatření na ochranu označení původu nebo označení provenience stanovená francouzsko-španělskou úmluvou ze dne 27. června 1973, zejména označení „Alicante“ nebo „Jijona“ používaných pro „tourons“, a že, za předpokladu, že Soudní dvůr usoudí, že je třeba na první otázku odpovědět kladně, článek 36 Smlouvy povoluje ochranu těchto označení.
Vyjádření vlády Spojeného království
46. Vláda Spojeného království nejprve poukazuje na to, že znění úmluvy z roku 1973 je takové, že se tato úmluva vztahuje rovněž na prodej – pod dotčenými názvy – výrobků, které byly legálně vyrobeny v jiných členských státech, jež nejsou stranami úmluvy, a vyvezeny do Francie.
47. Pokud jde o skutkové okolnosti věci, vláda Spojeného království podotýká, že z předkládacího usnesení vyplývá, že výrazy „Turrón de Alicante“ a „Turrón de Jijona“ se vztahují k recepturám cukrovinek, jejichž hlavní charakteristické přísady, totiž med a mandle, pocházejí z různých regionů nebo dokonce zemí. Právě toto uplatňovala společnost Confiserie du Tech před vnitrostátním soudem, aniž by jí společnost Exportur odporovala. Krom toho je na etiketách dotčených výrobků uvedeno, že jsou vyrobeny ve Francii, a nikoli ve Španělsku.
48. Mimoto je vláda Spojeného království toho názoru, že z výše uvedeného návrhu nařízení Rady o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských výrobků a potravin vyplývá, že z hlediska volného pohybu zboží je jen sotva žádoucí, aby bylo uzavíráno příliš mnoho dvoustranných dohod s různým rozsahem působnosti, které se mohou týkat jak druhových názvů, tak i původních označení zeměpisného původu.
49. K zodpovězení otázek předkládajícího soudu je třeba nejprve přezkoumat, zda sporné názvy skutečně představují zeměpisná označení, nebo zda jsou nyní – bez ohledu na to, jaká mohla být počáteční situace – druhovými označeními.
50. Vláda Spojeného království v této souvislosti podotýká, že není nezvyklé, že vysoce ceněné potraviny, které se vyrábějí v jednom členském státě, jsou napodobovány v jiných členských státech. Jestliže vhodné označení umožní rozlišení „napodobených“ výrobků od výrobků původních, jejichž receptura sloužila k výrobě prvně uvedených výrobků, nevzniká nebezpečí uvedení v omyl a naopak volba spotřebitele je o to širší. Původní název se tak stává druhovým (rozsudek ze dne 22. září 1988, Deserbais, zvláště bod 12, 286/86, Recueil, s. 4907).
51. Vzhledem k nezbytnosti formulovat v tomto ohledu definici je podle vlády Spojeného království možné mít za to, že původní označení zeměpisného původu se vztahuje pouze na výrobky, jejichž vlastní povaha je spjata se zvláštními rysy místa, z něhož je odvozeno označení, zatímco druhový název je název, který – třebaže může označovat místo, kde byl výrobek poprvé vyroben – se stal společným názvem pro zvláštní postup, typ nebo styl potravinářských výrobků bez ohledu na místo jejich výroby. Tato definice je v souladu s výše uvedeným rozsudkem Soudního dvora ze dne 20. února 1975 (12/74).
52. Na základě těchto úvah z předkládacího usnesení vyplývá, že sporné názvy ztratily souvislost, která je pojila s místy původu uvedenými v těchto názvech, a že se staly druhovými názvy.
53. Pokud jde o použití článku 30 Smlouvy, Spojené království uplatňuje, že podle judikatury Soudního dvora představuje každé opatření, které by mohlo ať přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně narušit obchod uvnitř Společenství opatření s rovnocenným účinkem (rozsudek ze dne 11. července 1974, Dassonville, 8/74, Recueil, s. 837). Krom toho jsou podle čl. 2 odst. 3 výše uvedené směrnice 70/50 opatřeními s rovnocenným účinkem opatření, která vyhrazují názvy nepředstavující označení původu ani označení provenience pouze pro domácí výrobky.
54. Uvedená kritéria jsou použitelná mutatis mutandis na dvoustrannou úmluvu, jakou je úmluva v projednávaném případě, která představuje opatření s rovnocenným účinkem, jelikož vyhrazuje užívání dotčených názvů ve Francii pouze pro výrobky vyrobené ve Španělsku, i když přísady používané při jejich výrobě pocházejí jen zřídkakdy z dotčeného zeměpisného regionu a použité označení informuje spotřebitele náležitým způsobem.
55. Pokud jde o použití článku 36 Smlouvy v projednávané věci, vláda Spojeného království tvrdí, že nic v projednávaném případě nenasvědčuje tomu, že by španělští výrobci dotčených výrobků byli majiteli práv k průmyslovému, obchodnímu nebo duševnímu vlastnictví z titulu patentu nebo ochranné známky. Krom toho, jelikož se dotčené názvy staly druhovými názvy, nesplňují všechny podmínky pro uznání odchylky ve prospěch označení původu nebo označení provenience. Omezení vyplývající z úmluvy z roku 1973 tak nejsou odůvodněná na základě článku 36 Smlouvy.
56. K zodpovězení otázky, zda dotčená omezení mohou být odůvodněna „kategorickými požadavky“ souvisejícími s poctivostí obchodních transakcí nebo ochranou spotřebitelů, jak byly stanoveny judikaturou Soudního dvora (rozsudek ze dne 20. února 1979, Rewe-Zentral, 120/78, Recueil, s. 649), je podle vlády Spojeného království nezbytné přezkoumat povahu dotčených výrobků a opatření přijaté na jejich ochranu.
57. Vláda Spojeného království v této souvislosti poznamenává, že podle ustálené judikatury Soudního dvora členské státy nesmějí omezovat užívání druhového názvu pro jeden vnitrostátní druh na úkor jiných druhů legálně vyráběných v jiných členských státech (výše uvedené rozsudky ze dne 20. února 1975, Komise v. Německo, ze dne 9. prosince 1981, Komise v. Itálie, ze dne 26. listopadu 1985, Miro; rozsudek ze dne 12. března 1987, Komise v. Německo, 178/84, Recueil, s. 1227, a výše uvedený rozsudek ze dne 22. září 1988, Deserbais). Omezení týkající se užívání dotčených názvů tak nejsou v tomto ohledu odůvodněná.
58. Krom toho nesplňuje úplný zákaz užívání dotčených názvů pro výrobky jiné než ty, které jsou vyráběny ve Španělsku, podmínku přiměřenosti. Vhodné označení může totiž spotřebiteli poskytnout možnost volby mezi původním výrobkem, který může být dražší, a jeho napodobeninou (rozsudek ze dne 14. července 1988, Zoni, 90/86, Recueil, s. 4285).
59. Výše zmíněná směrnice Rady 79/112 již zajišťuje dostatečnou ochranu výrobců a spotřebitelů. Dodatečná a absolutní ochrana vyhrazená úmluvou z roku 1973 je tedy vzhledem ke sledovanému cíli nepřiměřená, a to tím spíše, že je vyloučeno již pouhé užití výrazů jako „způsob“, „typ“, „napodobenina“ atd.
60. Pokud jde o použití článku 34 Smlouvy, vláda Spojeného království závěrem tvrdí, že se francouzsko-španělská úmluva nevztahuje pouze na vývoz a nemůže být považována za vnitrostátní opatření, jehož cílem nebo účinkem je specifickým způsobem omezit vývozní toky, a to tak, aby bylo zajištěno zvláštní zvýhodnnění vnitrostátní produkce (rozsudek ze dne 8. listopadu 1979, Groenveld, 15/79, Recueil, s. 3409). Článek 34 tak nelze v projednávaném případě použít.
61. Vláda Spojeného království tedy Soudnímu dvoru navrhuje, aby odpověděl, že článek 30 Smlouvy je třeba vykládat v tom smyslu, že zakazuje členskému státu uplatňovat dvoustrannou dohodu vyhrazující užívání zeměpisného názvu, který se stal druhovým názvem, na výrobky vyráběné v členském státě, v němž má tento zeměpisný název původ, a že taková omezení nemohou být odůvodněna odchylkou stanovenou článkem 36 Smlouvy o EHS, ani – s výhradou vyhovujícího označení – „kategorickými požadavky“ souvisejícími s poctivostí obchodních transakcí a/nebo ochranou spotřebitelů.
Vyjádření německé vlády
62. Německá vláda úvodem podotýká, že projednávaná věc má značný význam, neboť je to poprvé, kdy se Soudní dvůr má vyjádřit ke slučitelnosti dvoustranných dohod uzavřených mezi členskými státy a týkajících se ochrany označení provenience a označení původu se Smlouvou, zejména s jejími ustanoveními o volném pohybu zboží. Spolková republika Německo rovněž uzavřela obdobné dohody s Francií v roce 1960, s Itálií v roce 1963, s Řeckem v roce 1964 a se Španělskem v roce 1970, podle níž je zakázáno užívání názvů „Turrón Alicante“ a „Turrón Jijona“. Mimoto několik dalších členských států také uzavřelo mezi sebou nebo se třetími zeměmi podobné smlouvy.
63. Německá vláda uplatňuje, že dokud neexistuje v dané oblasti právní úprava Společenství, jak je tomu v projednávaném případě, ochrana zeměpisných označení dotčených výrobků spadá do pravomoci členských států, ať už prostřednictvím jejich vnitrostátních právních předpisů nebo – jako v projednávaném případě – prostřednictvím dohod uzavřených s jinými členskými státy. V této oblasti však existuje rámcová právní úprava na úrovni Společenství, již tvoří výše uvedená směrnice 79/112 a směrnice Rady 84/450/EHS ze dne 10. září 1984 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se klamavé reklamy (Úř. věst. L 250, s. 17). Francouzsko-španělská úmluva je slučitelná s ustanoveními těchto směrnic.
64. V první řadě si lze položit otázku, zda dotčená úmluva může být v rozporu s článkem 30 Smlouvy, jestliže se nedotýká přeshraničního obchodu.
65. Dotčená úmluva je v souladu se všeobecnými ustanoveními Smlouvy. Podle judikatury Soudního dvora se totiž na opatření, které je použitelné bez rozdílu na domácí a dovážené výrobky a které je odůvodněno ochranou spotřebitelů a poctivostí obchodních transakcí, nevztahuje zákaz stanovený článkem 30.
66. Zákaz užívání sporných názvů pro zboží jiného původu je použitelný bez rozdílu na domácí i zahraniční zboží. Ze samotného znění dotčených názvů vyplývá, že jde o označení původu nebo označení provenience, která splňují kritéria stanovená Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku ze dne 20. února 1975, Komise v. Německo (12/74). Opatření na ochranu těchto názvů jsou tedy podle judikatury Soudního dvora odůvodněna ochranou spotřebitelů a poctivostí obchodních transakcí.
67. Pokud jde o věc rozhodnutou výše uvedeným rozsudkem, zastává německá vláda názor, že s ohledem na současný stav práva Společenství není možné zobecňovat úvahy v něm uvedené mimo rámec onoho případu a že i v případě, že se jedná o „prosté“ zeměpisné názvy, u nichž neexistuje přímá souvislost mezi zeměpisnou proveniencí a jakostí či zvláštními vlastnostmi dotčených výrobků, jsou to názvy hodné ochrany.
68. Německá vláda má obecně za to, že třetí osoby nepobývající na daném místě nemohou mít oprávněný zájem na užívání zeměpisného názvu, který není druhovým nebo fantazijním názvem. Opačná situace by spíše uváděla spotřebitele v omyl a způsobovala nekalou hospodářskou soutěž k újmě obyvatel dotyčného místa (viz výše uvedený rozsudek ze dne 13. března 1984, Prantl, 16/83). Jelikož byly dotčené názvy v projednávaném případě užity žalovanými v původním řízení teprve po vstupu úmluvy z roku 1973 v platnost, nevztahuje se na projednávaný případ výjimka z ochrany nepřímých označení původu stanovená výše uvedeným rozsudkem.
69. Tyto úvahy jsou rovněž platné, pokud jde o zákaz užívání dotčených názvů ve spojení s výrazy jako „typ“, „způsob“, „napodobenina“ atd., neboť jejich použití s těmito rozlišujícími údaji může kupujícího uvádět v omyl. Zákaz používání takovýchto rozlišujících dodatků je rovněž obsažen ve výše zmíněném návrhu nařízení Rady ze dne 21. prosince 1990.
70. Na základě těchto úvah německá vláda tvrdí, že vyhrazení dotčených názvů pro španělské výrobky nepředstavuje opatření s rovnocenným účinkem zakázané Smlouvou.
71. S ohledem na stanovisko zaujaté spolkovou vládou k první předběžné otázce si tato vláda v souvislosti s druhou otázkou podpůrně položenou předkládajícím soudem přeje pouze poznamenat, že ochrana označení provenience a označení původu spadá do rámce ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví ve smyslu článku 36 Smlouvy a že opatření týkající se takové ochrany jsou na základě tohoto ustanovení v každém případě odůvodněná.
Vyjádření Komise
72. Komise úvodem vyjadřuje svůj souhlas se závěry učiněnými Cour d’appel de Montpellier, jenž poukázal na to, že ustanovení úmluvy z roku 1973 nemohou mít přednost před ustanoveními Smlouvy, jež jsou s nimi v rozporu. Podle judikatury Soudního dvora (výše uvedený rozsudek ze dne 11. března 1986, Conegate, 121/85) se totiž článek 234 vztahuje pouze na práva a povinnosti vyplývající z úmluv předcházejících Smlouvě a uzavřených mezi členskými státy a třetími zeměmi. Nelze se tedy dovolávat úmluv mezi členskými státy za účelem odůvodnění omezení obchodu uvnitř Společenství.
73. Komise dále podotýká, že situace zkoumaná předkládajícím soudem nezahrnuje žádnou skutečnou ani potenciální dovozní činnost. Výklad článku 30 tedy prima facie nemůže vnitrostátnímu soudu poskytnout prvky užitečné k vyřešení projednávaného sporu.
74. Pravidla dotčené úmluvy však mohou mít dopad na obchod, neboť jsou použitelná rovněž v případě výrobku vyrobeného v jiném členském státě a uvedeného na trh ve Francii. V souladu s judikaturou Soudního dvora by proto mohlo být užitečné přezkoumat slučitelnost opatření na ochranu dotčených názvů s článkem 30 (výše uvedený rozsudek ze dne 14. července 1988, Smanor).
75. Odkazujíc na definici podanou Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku ze dne 11. července 1974, Dassonville (8/74) Komise uplatňuje, že právní úprava zakazující užití zvláštního obchodního názvu pro určité výrobky vytváří – vztahuje-li se na dovážené výrobky – překážku dovozu. Toto Soudní dvůr opakovaně shledal v souvislosti s takovými názvy, jako jsou „Sekt“, „Weinbrand“, „ocet“, „eidam“, „pivo“, „jogurt“, „těstoviny“ atd.
76. Jelikož se ochrana dotčených označení vztahuje bez rozdílu na výrobky domácí i dovážené, nemusí být v rozporu s článkem 30, a to i navzdory svému omezujícímu účinku, pokud je v souladu s judikaturou Soudního dvora odůvodněna kategorickými požadavky souvisejícími s ochranou spotřebitelů a ochranou poctivé hospodářské soutěže, jakož i s ochranou obchodního vlastnictví, která podle Komise zahrnuje oba předcházející druhy ochrany.
77. Pokud jde o ochranu označení původu a označení provenience, Komise odkazuje na výše uvedený rozsudek Soudního dvora ze dne 20. února 1975, Komise v. Německo, a na svůj výše zmíněný návrh nařízení Rady.
78. Uvedený návrh stanoví vytvoření systému ochrany Společenství pro zemědělské produkty a potraviny s chráněným zeměpisným označením (název regionu, místa nebo ve výjimečných případech země) nebo s chráněným označením původu, jejichž jakost, vlastnosti nebo pověst jsou převážně nebo výlučně dány zeměpisným prostředím zahrnujícím přírodní a lidské činitele jemu vlastní.
79. Komise tedy soudí, že zákaz užívání dotčených názvů může být odůvodněný pouze za předpokladu, že „tourons“ vyráběné v uvedených regionech mají vlastnosti nebo pověst dané přírodními nebo lidskými činiteli specifickými pro zeměpisné prostředí. Tak by tomu bylo např. tehdy, pokud by „tourons“ byly vyráběny z produktů majících vlastnosti specifické pro oblast produkce nebo podle tradičních receptur vyžadujících pracovníky se zvláštní kvalifikací nebo zkušenostmi. Rozhodnutí v této skutkové otázce náleží vnitrostátnímu soudu.
80. Pokud jde o skutkové okolnosti, Komise poskytuje tato upřesnění: složení „tourons“ je ve Španělsku právně upraveno královským nařízením č. 1787 ze dne 14. března 1982 (BOE č. 183 ze dne 2. srpna 1982, s. 20908), pozměněným královským nařízením č. 1167 ze dne 21. září 1990 (BOE č. 231 ze dne 26. září 1990, s. 27967), a oznámení návrhu posledně uvedeného nařízení vedlo Komisi k vyjádření stanoviska, v němž se upřesňuje, že kritéria složení stanovená pro vnitrostátní výrobu nemohou být uplatňována na dovážené „tourons“, pokud byly legálně vyrobeny a uvedeny na trh v jiném členském státě.
81. Podle informací Komise se krom toho zdá, že dotčené názvy nejsou ve Španělsku vyhrazeny pro výrobky pocházející výhradně z uvedených míst; pro běžně obezřetného spotřebitele označuje „Turrón de Alicante“ tvrdý „turrón“, zatímco „Turrón de Jijona“ měkký „turrón“. Je-li tomu tak, zákaz užívání těchto názvů je neodůvodněný a tudíž v rozporu s článkem 30 Smlouvy a spotřebitel je dostatečně chráněn vhodným označením.
82. Komise má za to, že výše zmíněná směrnice Rady 79/112 může vnitrostátnímu soudu poskytnout relevantní prvky. Směrnice obsahuje bezpodmínečná a dostatečně přesná ustanovení, což ji činí přímo použitelnou jak na domácí výrobky, tak na dovážené výrobky (rozsudek ze dne 18. února 1987, Mathot, 98/86, Recueil, s. 809).
83. Pro účely použití dotyčné směrnice je třeba rozlišovat mezi zeměpisnými názvy, které se staly druhovými, a názvy, které odpovídají výrobkům, jejichž vlastnosti a jakost jsou dány zeměpisnou polohou místa jejich provenience. V případě zeměpisného názvu, který se stal druhovým, nemůže jeho užití uvést spotřebitele v omyl, pokud jde o původ výrobku (článek 2 směrnice), a nebezpečí omylu lze odstranit vhodným označením (článek 3).
84. Pokud jde o použití článku 34 Smlouvy, Komise podotýká, že podle ustálené judikatury Soudního dvora spadá opatření do rozsahu působnosti tohoto ustanovení, pokud s sebou nese zvláštní omezení vývozních toků a rozdílné zacházení zajišťující zvláštní zvýhodnění vnitrostátní produkce. Cílem ani účinkem úmluvy z roku 1973 není omezení vývozu francouzských výrobků.
85. Komise tedy navrhuje odpovědět na předložené otázky takto:
„1) Články 30 a 34 nevylučují použití právní úpravy pro uvádění výrobků, které pocházejí z členského státu a nebyly předmětem dovozu, na trh v tomto státě.
2) Články 30 a 36, jakož i směrnice 79/112 vylučují, aby byla na zboží dovezené z členského státu použita právní úprava, která zakazuje užívání zeměpisného názvu, jestliže tento název neodpovídá jakosti, vlastnostem nebo pověsti daným zeměpisným prostředím zahrnujícím přírodní a lidské činitele jemu vlastní. Existuje-li nebezpečí uvedení spotřebitelů v omyl, pokud jde o skutečný původ výrobku, musí být na etiketě uvedeno místo původu nebo provenience.“
Odůvodnění:
1 Rozsudkem ze dne 6. listopadu 1990, došlým Soudnímu dvoru dne 3. ledna 1991, položil Cour d’appel de Montpellier na základě článku 177 Smlouvy o EHS dvě předběžné otázky týkající se výkladu článků 30, 34 a 36 Smlouvy o EHS, pokud jde o ochranu španělských zeměpisných názvů ve Francii.
2 Tyto otázky byly vzneseny v rámci sporu mezi Asociación de Empresas Exportadoras de Tourons de Jijona (dále jen „Exportur“) se sídlem v Jijoně (provincie Alicante) a společnostmi LOR a Confiserie du Tech se sídlem v Perpignanu ohledně užívání názvů „Alicante“ a „Jijona“, což jsou názvy španělských měst, uvedenými společnostmi pro cukrovinky vyráběné ve Francii.
3 Společnosti LOR a Confiserie du Tech vyrábějí a prodávají v Perpignanu cukrovinky, první společnost pod označením „touron Alicante“ a „touron Jijona“, druhá společnost pod označením „touron catalan type Alicante“ a „touron catalan type Jijona“.
4 Na základě článku 3 Úmluvy o ochraně označení původu, označení provenience a názvů některých výrobků, podepsané v Madridu dne 27. června 1973 mezi Francouzskou republikou a Španělským státem (Úřední věstník Francouzské republiky ze dne 18. dubna 1975, s. 4011, dále jen „francouzsko-španělská úmluva“), jsou názvy „Turrón de Alicante“ a „Turrón de Jijona“ na francouzském území vyhrazeny výlučně pro španělské výrobky nebo zboží a smějí být užívány pouze za podmínek stanovených právními předpisy Španělského státu. Podle čl. 5 odst. 2 této úmluvy je toto pravidlo použitelné i v případě, že jsou k dotčeným názvům připojeny výrazy jako „způsob“, „druh“ nebo „typ“.
5 Na základě francouzsko-španělské úmluvy se Exportur neúspěšně pokoušel domoci se u soudu příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních a později u Tribunal de commerce de Perpignan toho, aby bylo oběma francouzským podnikům zakázáno užívat dotčené španělské názvy.
6 Vzhledem ke svým pochybnostem ohledně výkladu článků 30, 34 a 36 Smlouvy rozhodl Cour d’appel de Montpellier přerušit řízení až do doby, než Soudní dvůr rozhodne o těchto předběžných otázkách:
„1) Mají být články 30 a 34 Smlouvy o EHS vykládány v tom smyslu, že zakazují opatření na ochranu označení původu nebo označení provenience stanovená francouzsko-španělskou úmluvou ze dne 27. června 1973, zejména označení „Alicante“ nebo „Jijona“ pro „tourons“?
2) Má být v případě kladné odpovědi na předchozí otázku článek 36 Smlouvy vykládán v tom smyslu, že povoluje ochranu uvedených označení?“
7 Pro podrobnější popis skutkových okolností sporu v původním řízení, průběhu řízení a písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru se odkazuje na zprávu k jednání. Tyto části spisu jsou níže převzaty pouze v míře nezbytné pro úvahy Soudního dvora.
8 Úvodem je třeba poukázat na to, že vnitrostátní soud měl právem za to, že ustanovení úmluvy uzavřené po 1. lednu 1958 členským státem s jiným státem nemohou být od přistoupení tohoto druhého státu k Evropskému hospodářskému společenství uplatňována ve vztazích mezi těmito státy, jestliže se ukáže, že odporují pravidlům Smlouvy. Je proto třeba určit, zda jsou ustanovení francouzsko-španělské úmluvy slučitelná s pravidly Smlouvy týkajícími se volného pohybu zboží.
9 K zodpovězení této otázky je nejprve třeba přezkoumat francouzsko-španělskou úmluvu, její celkové souvislosti a dosah.
K francouzsko-španělské úmluvě, jejím souvislostem a dosahu
10 Je třeba zdůraznit, že předmětem francouzsko-španělské úmluvy je ochrana španělských označení provenience a označení původu na francouzském území a naopak francouzských označení provenience a označení původu na španělském území.
11 Ze srovnávacího přezkumu vnitrostátního práva vyplývá, že označení provenience (indications de provenance; indicaciones de procedencia) mají spotřebitele informovat o tom, že výrobek, který je jím opatřen, pochází z určitého místa, regionu nebo země. S touto zeměpisnou proveniencí může být spojena více či méně významná pověst. Označení původu (appellation ďorigine; denominación de origen) pak zaručuje – kromě zeměpisné provenience výrobku – skutečnost, že zboží bylo vyrobeno podle požadavků na jakost nebo výrobních norem, které byly stanoveny aktem orgánu veřejné moci a na jejichž dodržování tento orgán dohlíží, a že má tedy určité zvláštní vlastnosti (viz rozsudek ze dne 9. června 1992, Delhaize, body 17 a 18, C-47/90, Recueil, s. I-3669). Označení provenience jsou chráněna působením pravidel směřujících k potlačení klamavé reklamy nebo dokonce zneužívání dobrého jména druhé osoby. Označení původu jsou naproti tomu chráněna na základě zvláštních pravidel zakotvených v právních předpisech. Tato pravidla všeobecně vylučují použití výrazů jako „druh“, „typ“ nebo „způsob“ a po celou dobu trvání zavedeného režimu brání přeměně takových označení na druhové názvy.
12 V souladu se zásadou teritoriality se ochrana označení provenience a označení původu řídí právem země, v níž se o ochranu žádá (země dovozu), a nikoli právem země původu. Tato ochrana je tedy určena právem země dovozu, jakož i faktickými podmínkami a pojetími existujícími v této zemi. Právě s ohledem na tyto podmínky a pojetí se posoudí, zda jsou kupující v oné zemi uváděni v omyl nebo popřípadě zda je dotčené označení druhové. Jelikož je takové posouzení nezávislé na právu země původu a podmínkách v ní existujících, název chráněný v zemi původu jakožto označení původu lze považovat v zemi dovozu za druhový název a opačně.
13 Francouzsko-španělská úmluva o ochraně označení původu, označení provenience a názvech některých výrobků se od této zásady použitelnosti práva země dovozu odchyluje.
14 Systém francouzsko-španělské úmluvy se opírá o tato pravidla:
– chráněná označení provenience a označení původu jsou vyhrazena pro výrobky a zboží ze země původu (články 2 a 3);
– chráněné názvy jsou vyjmenovány ve dvou seznamech tvořících přílohy úmluvy (články 2 a 3);
– základem přiznané ochrany je právo země původu, a nikoli země, ve které se o ochranu žádá (články 2 a 3);
– ochranu vyjmenovaných názvů doplňuje všeobecná doložka, která zakazuje, aby „na výrobcích či zboží, jejich obchodní úpravě, vnitřním obalu a vnějším obalu, jakož i na fakturách, nákladních listech a dalších obchodních dokladech či v reklamě“ byly uváděny nepravdivé či klamavé údaje, které mohou kupujících či spotřebitele uvádět v omyl, pokud jde o skutečný původ, skutečnou provenienci, povahu či podstatné vlastnosti těchto výrobků či zboží (článek 6);
– zákazy stanovené úmluvou se uplatní i tehdy, jsou-li chráněné názvy použity „buď v překladu, nebo spolu s údajem o skutečné provenienci, nebo s připojenými výrazy jako ‚způsob‘, ‚druh‘, ‚typ‘, ‚styl‘, ‚napodobenina‘ nebo ‚podobný‘“ (čl. 5 odst. 1);
– konečně se uvádí, že „výrobky nebo zboží pocházející z území jednoho ze smluvních států, jakož i jejich obaly, etikety, faktury, nákladní listy a další obchodní doklady, které jsou v okamžiku vstupu této úmluvy v platnost obvykle opatřeny označeními, jejichž užívání tato úmluva zakazuje, nebo na ně odkazují, mohou být prodávány nebo používány po dobu pěti let od data vstupu úmluvy v platnost“ (čl. 8 odst. 1).
15 V rozsahu, v němž činí francouzsko-španělská úmluva právo země původu použitelným, odlišuje se od Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883, ve znění naposledy revidovaném ve Stockholmu dne 14. července 1967 (Sbírka smluv Organizace spojených národů, sv. 828, č. 11851, s. 305) i od Madridské dohody o potlačování falešných nebo klamavých údajů o původu zboží ze dne 14. dubna 1891 ve znění naposledy revidovaném ve Stockholmu dne 14. července 1967 (Sbírka smluv Organizace spojených národů, sv. 828, č. 11848, s. 163). Tím, že se úmluva vztahuje i na označení provenience, a neomezuje se tedy na označení původu „uznaná a chráněná v zemi původu“, odlišuje se od Lisabonské dohody o ochraně označení původu a jejich mezinárodním zápisu ze dne 31. října 1858, revidované ve Stockholmu dne 14. července 1967 (Sbírka smluv Organizace spojených národů, sv. 828, č. 13172, s. 205). Ostatně proto, aby napravila nedostatky prvních dvou výše uvedených mnohostranných úmluv a omezení úmluvy třetí, uzavřela řada evropských států dvoustranné dohody tohoto druhu.
K použitelnosti zákazu omezení dovozu a vývozu
16 Nejprve je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury (viz především rozsudek ze dne 11. července 1974, Dassonville, bod 5, 8/74, Recueil, s. 837) se zákaz opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením, stanovený článkem 30, vztahuje na veškerou obchodní právní úpravu členských států, která by mohla ať přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně narušit obchod uvnitř Společenství.
17 V projednávaném případě vyjádřil vnitrostátní soud pochybnosti ohledně použitelnosti článku 30. V tomto ohledu sdružení Exportur uplatňovalo, že francouzsko-španělská úmluva vylučuje prodej francouzských výrobků ve Francii a španělských výrobků ve Španělsku. Naproti tomu nikterak nevylučuje dovoz španělských výrobků do Francie nebo dovoz francouzských výrobků do Španělska. Podle Exporturu se tedy nejedná o opatření s rovnocenným účinkem ve smyslu článku 30 a požadovaný výklad nemůže poskytnout vnitrostátnímu soudu prvky užitečné k vyřešení sporu, který před ním probíhá.
18 Tvrzení společnosti Exportur je neopodstatněné. Francouzsko-španělská úmluva má za následek, že je španělským podnikům zakázáno užívat chráněné španělské názvy ve Francii, je-li jim právo užívat je odepřeno španělským právem, a že je francouzským podnikům zakázáno užívat chráněné francouzské názvy ve Španělsku, je-li jim právo užívat je odepřeno francouzským právem.
19 Krom toho, jak správně zdůraznily společnosti LOR a Confiserie du Tech, podnik usazený v členském státě jiném než Francie nebo Španělsko, který by vyvážel výrobky do jednoho z těchto dvou států a přitom užíval název chráněný úmluvou, by v těchto dvou státech narážel na zákaz užívání dotyčného názvu.
20 Tyto potenciální účinky na obchod uvnitř Společenství postačují k tomu, aby byly zákazy stanovené francouzsko-španělskou úmluvou zahrnuty do rozsahu působnosti článku 30 Smlouvy.
21 Francouzsko-španělská úmluva naproti tomu neobsahuje, jak to vyžaduje článku 34 (viz rozsudek ze dne 8. listopadu 1979, Groenveld, bod 7, 15/79, Recueil, s. 3409), opatření, jejichž cílem nebo účinkem je specifickým způsobem omezit vývozní toky a zavést tak rozdílné zacházení pro vnitřní obchod členského státu a jeho vývozní obchod, a to tak, aby bylo zajištěno zvláštní zvýhodnění vnitrostátní produkce nebo vnitřního trhu dotyčného státu na úkor produkce nebo obchodu jiných členských států. Jak ukázala společnost Exportur, ustanovení úmluvy se vztahují na užívání chráněných názvů pouze na území dvou smluvních států. Uvádění francouzských nebo španělských výrobků na trh v jiných členských státech zůstává mimo jejich rozsah působnosti. Krom toho, jestliže je francouzskému podniku bráněno vyvážet do Španělska výrobky opatřené určitými názvy vyhrazenými pro španělské výrobky, není tomu tak z důvodu práva použitelného na území Francie na základě francouzsko-španělské úmluvy, nýbrž z důvodu španělského práva, které by bylo při dovozu do Španělska použitelné v každém případě.
22 Je tudíž třeba vymezit problém pouze s ohledem na článek 30.
K použitelnosti článku 36 Smlouvy
K zásadám
23 Podle článku 36 Smlouvy nevylučuje článek 30 Smlouvy zákazy nebo omezení dovozu odůvodněné ochranou průmyslového či obchodního vlastnictví.
24 V rozsahu, v němž stanoví článek 36 výjimku z jedné ze základních zásad společného trhu, připouští nicméně odchylky od volného pohybu zboží pouze tehdy, jsou-li tyto odchylky odůvodněny ochranou práv, která představují specifický předmět tohoto vlastnictví (viz rozsudek ze dne 31. listopadu 1974, Centrafarm, bod 7, 16/74, Recueil, s. 1183).
25 Je tedy nyní třeba prověřit, zda zákazy stanovené francouzsko-španělskou úmluvou jsou odůvodněny ochranou práv, která představují specifický předmět označení provenience a označení původu.
26 Společnosti LOR a Confiserie du Tech nejprve uplatňují, že „tourons“ vyráběné v Alicante a v Jijoně nevykazují z hlediska svého složení a jakosti žádný významný rozdíl vůči „tourons“, které samy vyrábějí v Perpignanu. Jakost a vlastnosti těchto „tourons“ nesouvisejí s jejich zeměpisným původem. Odkazujíce na rozsudek ze dne 20. února 1975, Komise v. Německo (12/74, Recueil, s. 181), společnosti proto dovozují, že francouzsko-španělská úmluva je neslučitelná s právem Společenství.
27 Odkazujíc na tentýž, výše uvedený rozsudek, Komise v. Německo, Komise uvádí, že specifická funkce zeměpisného názvu je splněna a zákaz užívání názvu jinými podniky je odůvodněn ochranou obchodního vlastnictví pouze tehdy, má-li výrobek opatřený chráněným názvem jakost a vlastnosti, které jsou dány zeměpisnou polohou místa jeho provenience a mohou jej individualizovat. Komise upřesňuje, že v případech, kdy výrobek neodvozuje zvláštní chuť z kraje svého původu, postačuje k ochraně spotřebitelů před nebezpečím omylu etiketa uvádějící místo skutečného původu nebo provenience výrobku v souladu s čl. 3 sedmým pododstavcem směrnice Rady 79/112/EHS ze dne 18. prosince 1978 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se označování potravin určených k prodeji konečnému spotřebiteli, jejich obchodní úpravy a související reklamy (Úř. věst. 1979, L 33, s. 1).
28 Stanovisko, které zastává Komise a které se shoduje se stanoviskem společností LOR a Confiserie du Tech, nelze přijmout. Vedlo by totiž k tomu, že by zeměpisné názvy, které jsou užívány pro výrobky, u nichž nelze prokázat, že vděčí za svou zvláštní chuť kraji svého původu, a které nebyly vyrobeny podle požadavků na jakost a výrobních norem stanovených aktem orgánu veřejné moci, tedy názvy obecně nazývané „označení provenience“, pozbyly ochrany. Takové názvy se nicméně mohou těšit značné pověsti u spotřebitelů a mohou pro výrobce usazené v místech, která označují, představovat základní prostředek získávání zákazníků. Je tudíž zapotřebí je chránit.
29 Dosah výše uvedeného rozsudku Komise v. Německo není takový, jaký mu přisuzuje Komise. Z rozsudku v podstatě vyplývá, že členský stát nesmí, aniž by tím porušil ustanovení článku 30, vyhradit prostřednictvím zákonodárného aktu pro domácí výrobky názvy, které byly použity k označení výrobků jakékoli provenience, a tím nutit podniky v jiných členských státech k užívání názvů veřejnosti neznámých nebo veřejností méně ceněných. Na takovou právní úpravu se z důvodu její diskriminační povahy nevztahuje odchylka stanovená článkem 36.
30 Je ostatně namístě připomenout, že v rozsudku ze dne 25. dubna 1985, Komise v. Spojené království, bod 21 (207/83, Recueil, s. 1201), Soudní dvůr rozhodl, že Smlouva nezpochybňuje existenci pravidel umožňujících zakázat užívání nepravdivých údajů o původu.
K předchozímu, dlouhodobému, poctivému a tradičnímu užívání
31 Odkazujíce na rozsudek ze dne 13. března 1984, Prantl (16/83, Recueil, s. 1299) společnosti LOR a Confiserie du Tech dále tvrdily, že ochrana zeměpisných názvů je odůvodněná pouze za předpokladu, že se nedotýká poctivého a tradičního užívání třetími osobami, a že uplatňování francouzsko-španělské úmluvy nemůže mít za následek, že jim bude bráněno v užívání názvů „Turrón de Jijona“ a „Turrón de Alicante“, ačkoliv je užívají dlouhodobě, trvale a poctivě.
32 Tento argument je třeba odmítnout. Je pravda, že v rozsudku Prantl se uvádí, že –pokud jde o určení toho, zda vnitrostátní právní úprava může právoplatně zakázat uvádění vín dovážených v určitém typu lahví na trh s cílem chránit nepřímé označení zeměpisného původu v zájmu ochrany spotřebitelů – je namístě podotknout, že v rámci režimu společného trhu musí být ochrana spotřebitelů a poctivost obchodních transakcí v oblasti obchodní úpravy vína zajištěny se vzájemným ohledem na zvyklosti poctivě a tradičně uplatňované v jednotlivých členských státech.
33 V uvedeném rozsudku Soudní dvůr dospěl k závěru, že výlučné právo k užívání určitého typu lahve zajištěné vnitrostátní právní úpravou v jednom členském státě nesmí být uplatňováno jako překážka dovozu vín pocházejících z jiného členského státu a balených v lahvích shodného nebo podobného tvaru na základě zvyklosti poctivě a tradičně uplatňované v prvně uvedeném členském státě.
34 Aniž by bylo nutné rozhodnout o otázce, která je předmětem sporu mezi účastníky řízení v původním sporu, a sice zda užití názvů „Touron Alicante“ a „Touron Jijona“ společnostmi LOR a Confiserie du Tech předcházelo francouzsko-španělské úmluvě nebo nikoli, je třeba v projednávané věci zdůraznit, že situace, která vedla k rozsudku Prantl, se od projednávané věci liší. Z diskuse vedené před Soudním dvorem ve věci Prantl vyplynulo (viz bod 28 výše uvedeného rozsudku Prantl), že lahve shodného typu jako „Bocksbeutel“ nebo lahve odlišující se od tohoto typu pouze způsobem pro spotřebitele nepostřehnutelným, tradičně slouží k uvádění vín pocházejících z určitých oblastí Itálie na trh. Jinými slovy, tvar lahve byl původně používán rovněž ve vyvážejícím členském státě; jednalo se tedy o to, jak upravit koexistenci nepřímého označení domácí provenience a nepřímého označení zahraniční provenience. Uvedená situace se tedy v ničem nepodobá užívání názvů španělských měst francouzskými podniky, které vyvolává problém ochrany názvů jednoho státu ve státě druhém.
K oprávněnosti rozšíření režimu použitelného ve státě původu na stát, v němž se žádá o ochranu
35 Společnosti LOR a Confiserie du Tech dále tvrdily, že názvy „Touron Alicante“ a „Touron Jijona“ jsou druhovými názvy, které označují typy výrobků a neevokují již určitou zeměpisnou provenienci.
36 Uvedenou argumentaci je třeba chápat v tom smyslu, že úmluva nemůže na základě článku 30 Smlouvy zakázat užívání španělského názvu ve Francii, který se v této zemi stal druhovým. Otázkou tedy je, zda je v rozporu s volným pohybem zboží, že dvoustranná dohoda mezi dvěma členskými státy umožňuje – odchylně od zásady teritoriality – použití práva země původu namísto práva státu, v němž se o ochranu žádá.
37 V tomto ohledu je namístě zdůraznit, že cílem úmluvy je zabránit tomu, aby výrobci z jednoho smluvního státu užívali zeměpisné názvy druhého státu, a tím těžili z dobrého jména, které je spojeno s výrobky podniků usazených v oblastech či místech, které tyto názvy označují. Takovýto cíl, který směřuje k zajištění poctivé hospodářské soutěže, je možné považovat za spadající pod ochranu průmyslového a obchodního vlastnictví ve smyslu článku 36, za předpokladu, že se dotčené názvy v zemi původu nestaly v době vstupu této úmluvy v platnost nebo později druhovými názvy.
38 Jelikož ochrana názvů označujících regiony či místa na území jednoho členského státu, kterou tento stát zajišťuje, je s ohledem na článek 36 Smlouvy odůvodněná, toto ustanovení rovněž nevylučuje, aby tato ochrana byla rozšířena na území jiného členského státu.
39 S ohledem na výše uvedené úvahy je namístě vnitrostátnímu soudu odpovědět, že články 30 a 36 Smlouvy nevylučují použití pravidel stanovených dvoustrannou úmluvou mezi členskými státy o ochraně označení provenience a označení původu, jakou je francouzsko-španělská úmluva ze dne 27. června 1973, za předpokladu, že se chráněné názvy v zemi původu nestaly v době vstupu této úmluvy v platnost nebo později druhovými názvy.
K nákladům řízení
40 Výdaje vzniklé německé vládě, španělské vládě, vládě Spojeného království a Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
o otázkách, které mu usnesením ze dne 6. listopadu 1990 předložil Cour d’appel de Montpellier, rozhodl takto:
Články 30 a 36 Smlouvy nevylučují použití pravidel stanovených dvoustrannou úmluvou mezi členskými státy o ochraně označení provenience a označení původu, jakou je francouzsko-španělská úmluva ze dne 27. června 1973, za předpokladu, že se chráněný název v zemi původu nestal v době vstupu této úmluvy v platnost nebo později druhovým názvem.