Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61986J0292
Název:
Title: 		JUDGMENT OF THE COURT (SIXTH CHAMBER) OF 19 JANUARY 1988. CLAUDE GULLUNG V CONSEIL DE L' ORDRE DES AVOCATS DU BARREAU DE COLMAR AND CONSEIL DE L' ORDRE DES AVOCATS DU BARREAU DE SAVERNE. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING FROM THE COUR D' APPEL, COLMAR. RIGHT OF ESTABLISHMENT AND FREEDOM OF LAWYERS TO PROVIDE SERVICES. CASE 292/86.
Publikace:
Publication:		REPORTS OF CASES 1988 PAGES 0111
Předmět (klíčová slova):
Keywords		FREEDOM OF ESTABLISHMENT AND SERVICES;RIGHT OF ESTABLISHMENT;FREE MOVEMENT OF SERVICES;
Související předpisy:
Corresponding acts:		377L0249;157E052
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:		Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. FREEDOM OF MOVEMENT FOR PERSONS, FREEDOM OF ESTABLISHMENT AND FREEDOM TO PROVIDE SERVICES, WHICH ARE FUNDAMENTAL IN THE COMMUNITY SYSTEM, WOULD NOT BE FULLY REALIZED IF A MEMBER STATE WERE ENTITLED TO REFUSE TO GRANT THE BENEFIT OF THE PROVISIONS OF COMMUNITY LAW TO THOSE OF ITS NATIONALS WHO ARE ESTABLISHED IN ANOTHER MEMBER STATE OF WHICH THEY ARE ALSO A NATIONAL AND WHO TAKE ADVANTAGE OF THE FACILITIES OFFERED BY COMMUNITY LAW IN ORDER TO PURSUE THEIR ACTIVITIES IN THE TERRITORY OF THE FIRST STATE BY WAY OF PROVISION OF SERVICES. CONSEQUENTLY, A NATIONAL OF TWO MEMBER STATES WHO IS ADMITTED TO PRACTISE AS A MEMBER OF THE LEGAL PROFESSION IN ONE OF THOSE STATES MAY RELY ON THE PROVISIONS OF DIRECTIVE 77/249 IN THE TERRITORY OF THE OTHER STATE WHERE THE CONDITIONS FOR THE APPLICATION OF THAT DIRECTIVE, AS DEFINED THEREIN, ARE SATISFIED.

2. DIRECTIVE 77/249 MUST BE INTERPRETED AS MEANING THAT ITS PROVISIONS MAY NOT BE RELIED UPON BY A LAWYER ESTABLISHED IN ONE MEMBER STATE WITH A VIEW TO PURSUING HIS ACTIVITIES BY WAY OF THE PROVISION OF SERVICES IN THE TERRITORY OF ANOTHER MEMBER STATE WHERE HE HAD BEEN BARRED FROM ACCESS TO THE LEGAL PROFESSION IN THE LATTER MEMBER STATE FOR REASONS RELATING TO DIGNITY, GOOD REPUTE AND INTEGRITY.

3. ARTICLE 52 OF THE EEC TREATY MUST BE INTERPRETED AS MEANING THAT A MEMBER STATE WHOSE LEGISLATION REQUIRES LAWYERS TO BE REGISTERED AT A BAR MAY PRESCRIBE THE SAME REQUIREMENT FOR LAWYERS WHO COME FROM OTHER MEMBER STATES AND WHO TAKE ADVANTAGE OF THE RIGHT OF ESTABLISHMENT GUARANTEED BY THE TREATY IN ORDER TO ESTABLISH THEMSELVES AS MEMBERS OF A LEGAL PROFESSION IN ITS TERRITORY.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz:

Claude Gullung proti Conseil de l´ordre des avocats du barreau de Colmar et de Saverne. Věc 292/86.

Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená cour d´appel v Colmaru - Právo usazování a volný pohyb služeb advokátů.

Předmět:

Žádost podaná Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS Odvolacím soudem v Colmaru a směřující k získání ve sporu probíhajícím před uvedeným soudem rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článku 52 zmíněné Smlouvy a směrnice Rady 77/249 ze dne 22. března 1977 (Úř. věst. L 78, s. 17).

Skutkové okolnosti:
I – Skutkové okolnosti a řízení

1. Právní rámec

Směrnice 77/249 Rady o usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb advokátů byla provedena do francouzského práva nařízením ze dne 22. března 1979 o volném pohybu služeb advokátů ve Francii, kteří jsou státními příslušníky členských států Evropského společenství.

Podle článku 11 zákona č. 71-1130 ze dne 31. prosince 1971, kterým byla reformována některá soudní a právní povolání, nemůže mít nikdo přístup k povolání advokáta, pokud byl v trestním řízení odsouzen za jednání proti dobrému jménu, bezúhonnosti nebo dobrým mravům, nebo takové jednání vedlo ke kárnému opatření nebo správní sankci zproštění funkce, vyškrtnutí ze seznamu, sesazení z funkce, odebrání souhlasu nebo povolení. Článek 54 téhož zákona stanoví, že osoby, které nevykonávají právní nebo soudní profesi nebo profesi, jejíž funkce je chráněna a která poskytuje poradenství nebo vyhotovuje právní dokumenty jménem jiné osoby , musí splňovat morální podmínky vyžadované u advokátů.

2. Skutečnosti předcházející sporu v původním řízení

Claude Gullung, který má dvojí státní příslušnost, francouzskou a německou, vykonával funkci notáře v Hirsingue (departament Haut-Rhin) v letech 1947 až 1966. Po disciplinárních sankcích uplatněných vůči němu Chambre de discipline des notaires du Haut-Rhin (Kárnou komisí notářů pro departament Haut-Rhin) odešel ze své funkce.

Později C. Gullung požádal, aby byl zapsán do seznam právních poradců v Marseille. Tato žádost byla zamítnuta rozhodnutím tribunal de grande instance (soudu vyšší instance) potvrzeným dne 27. listopadu 1978 cour d´appel (odvolacím soudem) v Aix en Provence s odůvodněním, že nesplňuje morální podmínky stanovené článkem 54 zákona ze dne 31. prosince 1971.

Podruhé C. Gullung žádal, aby byl přijat do advokátní komory v Mulhouse. Jeho žádost byla zamítnuta rozhodnutím conseil de l´ordre des avocats (rady advokátní komory) v Mulhouse. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím Odvolacího soudu v Colmaru ze dne 19. listopadu 1979 s odůvodněním, že žalobce nevykazuje záruky cti, dobré pověsti a bezúhonnosti nezbytné k výkonu povolání advokáta podle článku 11 zákona ze dne 31. prosince 1971. Toto rozhodnutí bylo nakonec potvrzeno i Cour de cassation (Kasačním soudem).

V srpnu roku 1979 byl C. Gullung zapsán jakožto „Rechtsanwalt“ do seznamu advokátů v Offenburgu ve Spolkové republice Německo. Usadil se v Kehlu (Spolková republika Německo) a zároveň si otevřel kancelář právního konzultanta v Mulhouse.

Dne 25. března 1981 mu bylo doručeno rozhodnutí rady advokátní komory v Mulhouse, které zakazovalo každému advokátovi zapsanému do seznamu uvedené komory, aby poskytoval svou pomoc za podmínek stanovených právem Společenství a nařízením ze dne 22. března 1979 všem advokátům, kteří nesplňují požadované morální podmínky, a zejména Claude Gullungovi, a to pod hrozbou kárných opatření. Opravný prostředek podaný C. Gullungem proti tomuto rozhodnutí byl odmítnut jako neodůvodněný.

V roce 1985 se dostavil C. Gullung na veřejné zasedání chambre d´accusation (obžalovacího senátu) Odvolacího soudu v Colmaru a poskytl službu jako poradce pana Hanse Lucka v součinnosti s advokátem, který má právo vystupovat před uvedeným soudem. Tato účast vyvolala dvě rozhodnutí, jedno rady advokátní komory v Colmaru, druhé rady advokátní komory v Saverne, která zakazovala členům uvedených komor poskytovat svou pomoc za podmínek stanovených právem Společenství a nařízením ze dne 22. března 1979 všem advokátům, jejichž zápis do seznamu advokátů byl zamítnut s odůvodněním, že nevykazují záruky cti, dobré pověsti a bezúhonnosti nutné pro to, aby se stali advokáty.

Opravný prostředek C. Gullunga proti těmto rozhodnutím byl odmítnut rozhodnutím obžalovacího senátu Odvolacího soudu v Colmaru ze dne 6. března 1986, který se prohlásil nepříslušným, aby rozhodl o platnosti rozhodnutí rad advokátních komor. Kasační opravný prostředek podaný C. Gullungem proti tomuto rozhodnutí byl zamítnut dne 3. června 1986.

Konečně, dne 14. května 1986 napadl C. Gullung obě rozhodnutí rad advokátních komor v Colmaru a v Saverne před spojenými senáty Odvolacího soudu v Colmaru.

Na podporu své žaloby C. Gullung tvrdil, že obě rozhodnutí představují diskriminaci vůči jeho osobě tím, že mu brání vykonávat jeho povolání u soudů v soudních obvodech v Colmaru a v Saverne, i když jeho svobodný výkon mu zaručuje Římská smlouva a směrnice 77/249. Dále tvrdil, že protože má kancelář v Mulhouse, která je pobočkou jeho hlavní kanceláře v Kehlu, může vykonávat povolání advokáta ve Francii za stejných podmínek jako všichni advokáti řádně zapsaní do francouzského seznamu advokátů, aniž potřebuje pomoc francouzského advokáta. V této souvislosti připomenul, s odkazem na rozsudek ve věci Klopp (107/83, Recueil 1984 s. 2971), že pokud neexistuje směrnice, musí dojít k uplatnění plné liberalizace stanovené ve Smlouvě : jelikož nebyla přijata žádná pravidla upravující usazení advokáta musí to být možné bez povinnosti zápisu do seznamu advokátů. Ve své odpovědi rady advokátních komor advokátů zapsaných do seznamu v Colmaru a v Saverne tvrdily, že přijaly svá rozhodnutí jen, aby dodržely pravidla profesní etiky. S ohledem na argumenty C. Gullunga, navrhly rady podat žádost Soudnímu dvoru o rozhodnutí o předběžné otázce. Za tímto účelem předložily dvě předběžné otázky.

Řízení se účastnilo jako přistoupivší účastník několik odborových organizací a stavovských organizací: Confédération syndicale des avocats (Odborová konfederace advokátů), Syndicat des avocats de France (Odborový svaz francouzských advokátů), Fédération nationale des unions de jeunes avocats (Národní federace svazů mladých advokátů) a Conférence des bâtonniers (Konference předsedů advokátních komor).

3. Předběžné otázky

Vzhledem k řízení a argumentům, kterých se účastníci řízení dovolávali, Odvolací soud v Colmaru měl za to, že věc vykazuje obtíže při výkladu práva Společenství. Rozsudkem ze dne 17. listopadu 1986 rozhodl přerušit řízení a podat Soudnímu dvoru podle článku 177 Smlouvy o EHS žádost o rozhodnutí o těchto předběžných otázkách:

„1) Může se příslušník dvou členských států Společenství dovolávat na základě dvojí státní příslušnosti poté, co byl uznán způsobilým k povolání advokáta v jednom z těchto dvou států, směrnice Rady Evropského společenství ze dne 22. března 1977 „o usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb advokátů“, aby poskytoval volně své služby na území druhého státu, kde mu byl zakázán přístup k povolání advokáta soudy tohoto státu z důvodů souvisejících se ctí, dobrým jménem a bezúhonností? Obecněji, s ohledem na výše uvedené, není směrnice ze dne 22. března 1977 omezena požadavky na vnitrostátní veřejný pořádek ?

2) Předpokládá usazení advokáta, státního příslušníka jiného členského státu Společenství na území druhého státu, na základě článku 52 Římské smlouvy, zápis tohoto advokáta do seznamu advokátů hostitelské země, pokud je takový zápis vyžadován právem této země?

4. Řízení

Předkládací usnesení došlo kanceláři Soudního dvora dne 25. listopadu 1986.

Podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS byla předložena vyjádření C. Gullungem, advokátem v Kehlu a žalobcem v původním řízení, ve spolupráci s J.-C. Tschirhartem, advokátem v Mulhouse, radou advokátní komory advokátů zapsaných do seznamuu v Colmaru a radou advokátní komory advokátů zapsaných do seznamuu v Saverne, žalovanými v původním řízení, zastoupenými F. Perradem, advokátem v Colmaru, vedlejšími účastníky v původním řízení, Odborovým svazem francouzských advokátů, zastoupeným M. Welschingerem, advokátem v Colmaru, Konferencí předsedů advokátních komor, zastoupenou M. Rouxelem, předsedou advokátní komory, a Odborovou konfederací advokátů, zastoupenou Ch. Geringnym, předsedou advokátní komory, Národní federací svazů mladých advokátů, zastoupenou výše uvedeným F. Perradem a R. Milchiorem, advokátem v Paříži, vládou Spolkové republiky Německo, zastoupenou A. Dittrichem, jenž je Oberregierungsrat na Spolkovém ministerstvu hospodářství, ve funkci zmocněnce, a H.-W. Neylem, jenž je Regierungsdirektor na Spolkovém ministerstvu spravedlnosti, ve funkci zmocněnce, vládou Řecké republiky, zastoupenou S. E. Perrakisem, právním poradcem na Ministerstvu zahraničních věcí, ve funkci zmocněnce, vládou Španělského království, zastoupenou F. Javierem Condem de Saro, ze španělského Ministerstva zahraničních věcí, ve funkci zmocněnce, vládou Spojeného království, zastoupenou H. R .L. Pursem z Treasury Solicotor´s Department, ve funkci zmocněnce, vládou Francouzské republiky, zastoupenou G. Guillaumem a Ph. Pouzouletem, z Ministerstva zahraničních věcí, ve funkci zmocněnců, a Komisí evropských společenství, zastoupenou jejím právním poradcem J. Amphouxem, ve funkci zmocněnce.

Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr zahájit ústní část řízení bez provádění dokazování.

II – Shrnutí písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru

1. Hlavní body vyjádření

Ze všech vyjádření předložených Soudnímu dvoru, z nichž několik obsahuje obecné výklady o volném pohybu služeb a právu usazování, vyplývá shoda ohledně smyslu odpovědi na položené otázky. Avšak argumenty předkládané k tomu, abychom k ní dospěli, se liší.

Co se týče první otázky, která se týká volného pohybu služeb, a zejména směrnice 77/249, lze rozlišit tři argumenty:

 volné poskytování služeb včetně advokátní činnosti vykonávané jako služba může být omezeno požadavky veřejného zájmu, a zvláště veřejného pořádku;

 směrnice 77/249 podřizuje advokáta, poskytovatele služeb, dvojí profesní etice, tedy profesní etice domovského členského státu a profesní etice hostitelského členského státu. Dále stanoví, že v případě nesplnění povinností, pokud jde o pravidla profesní etiky v hostitelském členském státě, příslušný orgán tohoto státu určí následky v souladu se svými vlastními předpisy a postupy. Z těchto ustanovení vyplývá, že i předchozí chování porušující profesní etiku hostitelského státu trestané kázeňskými opatřeními může zabránit advokátovi, aby se dovolával této směrnice;

 volný pohyb služeb, a případně směrnice 77/249, nemůže být používána poskytovatelem služeb jako prostředek vyhnutí se následkům předchozího kázeňského řízení.

V důsledku toho by měla být na první část první otázky dána záporná odpověď a na druhou část kladná odpověď.

Pokud jde o první část druhé otázky týkající se práva usazování, jsou ve vyjádřeních uvedeny tyto argumenty:

 svoboda usazování, která odvozená ze Smlouvy, je založena na principu rovného zacházení. Pokud právní předpisy členského státu podřizuje přístup k povolání advokáta svých vlastních státních příslušníků zápisem do seznamu advokátů, stejná podmínka se vztahuje na státní příslušníky ostatních členských států.

 právo Společenství nemůže být využíváno jako prostředek porušující vnitrostátní právo.

Tato vyjádření vedla ke kladné odpovědi na první část druhé otázky. Avšak C. Gullung, který omezil své vyjádření na tuto otázku, a britská vláda navrhují odlišnou odpověď.
Vyjádření obsahují zejména analýzu rozdílu mezi volným pohybem služeb a právem usazování , aby se dospělo k záporné odpovědi na druhou část druhé otázky.

Konečně některá z předložených vyjádření zvažují možný vliv dvojí státní příslušnosti.

2. K první otázce

Požadavky obecného zájmu a veřejného pořádku

Účastníci řízení ve věci v původním řízení, španělská vláda a Komise připomínají, že podle článku 56 Smlouvy nevylučují ustanovení týkající se práva usazování nevylučují užití právních a správních předpisů, které stanoví zvláštní režim pro cizí státní příslušníky, mimo jiné z důvodu veřejného pořádku. Podle článku 66 Smlouvy lze toto ustanovení rovněž použít na oblast poskytování služeb.

Francouzská vláda odkazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 17. prosince 1981 (Webb, 279/80, Recueil s. 3305), podle něhož volný pohyb služeb může být omezen jen právní úpravou odůvodněnou obecným zájmem a vztahující se na všechny osoby nebo podniky t na území dotyčného členského státu. Francouzská vláda má za to, že dodržování profesní etiky spadá pod obecný zájem stejně jako pod veřejný pořádek.

Španělská vláda po obecném posouzení účelu výhrady veřejného pořádku v právu Společenství uvádí, že veřejný pořádek může omezit používání směrnice 77/249, zejména v případě skutečné a dostatečně závažné hrozby porušující základní zájmy společnosti. Zdůrazňuje, že použitelnost výhrady veřejného pořádku musí být zkoumána v každém konkrétním případě.

Odborový svaz advokátů a advokátních komor v Colmaru a Saverne tvrdí, že v zájmu řádné správy soudnictví, které spadá do veřejného pořádku, nemůže členský stát povolit osobě, které bylo jedním z jeho orgánů zakázáno členství v profesní komoře , neboť nesplnila požadované morální podmínky nezbytné pro vystupováním před soudem jako advokát v daném členském státě.

Konference předsedů advokátních komor, Odborová konfederace advokátů a Národní federace svazů mladých advokátů považují zákaz advokátovi poskytovat své služby zahraničnímu advokátovi z důvodů souvisejících se ctí, dobrým jménem a bezúhonností tohoto advokáta za uplatnění výhrady veřejného pořádku. Konference předsedů advokátních komor a Konfederace advokátů mají za to, že výhrada veřejného pořádku tvoří část pravidel podle směrnice 77/249, vzhledem k tomu, že tato směrnice vyžaduje od poskytovatele služeb dodržování stavovských pravidel hostitelského členského státu a umožňuje příslušným orgánům tohoto státu přijímat kárná opatření. Národní federace svazů mladých advokátů dodává, že uplatnění výhrady veřejného pořádku je přímo zapotřebí, aby klient mohl být chráněn před nečestným zahraničním advokátem. Tvrdí mimo jiné s odkazem na rozsudek ze dne 27. října 1977 (Bouchereau, 30/77, Recueil s. 1999), že C. Gullung svým předchozím chováním představuje skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu, která se dotýká základních zájmů společnosti. Je to totiž prvořadě důležité k tomu, aby veřejnost mohla mít plnou důvěru v dobrou pověst a bezúhonnost osob, které napomáhají správě soudnictví.

Podle Komise nutnost zajistit respektování soudních rozhodnutí, která, na základě závažných skutečností, odepřela nějaké osobě možnost vykonávat povolání advokáta, může být považována za důvod veřejného pořádku, který umožňuje omezit uplatňování ustanovení týkajících se volného pohybu služeb.

Ustanovení směrnice 77/249

Národní federace svazů mladých advokátů má za to, že ze všech předpisů sekundárního práva upravujícího volný pohyb služeb plyne, že právo Společenství uznává možnost vykonávat dohled nad přístupem zahraničního poskytovatele služeb k výkonu stavovských činností . V tomto případě pouhé použití směrnice 77/249, zejména jejích článků 4 a 7 a francouzského nařízení ze dne 22. března 1979, odůvodňuje skutečnost, že bylo možné vyloučit C. Gullunga působnosti uvedené směrnice, když už předtím byl odsouzen z důvodů nesplnění povinnosti dobré pověsti či bezúhonnosti v hostitelském státě.

Podle španělské vlády vyplývá z článku 4 směrnice 77/ 249, že každý advokát, jenž si přeje poskytovat své služby v jiném členském státě, musí splňovat podmínky stanovené stavovskými předpisy, které tento stát ukládá vlastním státním příslušníkům pro výkon tohoto povolání. Tímto podřízením všech osob stejným pravidlům je dodržena zásada nediskriminace, které je volný pohyb služeb pouhým konkrétním projevem. Dále tato pravidla musí být považována za objektivně nutná a v souladu s veřejným zájmem. V důsledku toho rozhodnutí francouzských advokátních komor, kterým se zakazuje C. Gullungovi vykonávat povolání advokáta, není v rozporu s právem Společenství a zejména se zásadou nediskriminace, neboť stavovské předpisy se vztahují rovněž na francouzské advokáty.

Řecká vláda odkazuje na rozsudky ze dne 12. července 1984 (Klopp, 107/83, Recueil s. 2987) a ze dne 3. prosince 1974 (Van Binsbergen, 33/74, Recueil s. 1309) a tvrdí, že podle práva Společenství stanoví poskytovatel služeb nepožívá jen stejných práv jako státní příslušníci hostitelského členského státu, ale také se na něj vztahují stejné povinnosti. Zejména pokud jde o služby advokátů vyžaduje směrnice 77/249, aby cizinci dodržovali stavovské předpisy státu, ve kterém vykonávají svou činnost. Tímto požadavkem je také odůvodněno rozhodnutí rad francouzské advokátní komory, které zakázalo advokátům zapsaným do seznamů některých advokátních komor, aby vzhledem k chování C. Gullunga v rozporu s profesní etikou v době, kdy byl notář, mu poskytovali svou pomoc.

Německá vláda tvrdí, že podle článku 7 směrnice 77/249 může být advokátovi prostřednictvím soudního rozhodnutí zakázán výkon činnosti z důvodu závažného profesního pochybení vzhledem k riziku, které představuje pro soudnictví a veřejnost. Článek 7 se však týká případu, kdy k porušení povinností uvedených v článku 4 dojde v rámci volného pohybu služeb. Přesto má německá vláda za to, že je vyloučené, aby výsledek mohl být rozdílný v tomto případě, – jenž není typický – kdy advokát spáchal takové pochybení, dříve než se dovolával volného pohybu služeb. Smysl článku 7 spočívá v možnosti sankcionovat nesplnění povinnosti cti a bezúhonnosti, které se projevuje formou profesního pochybení. Německá vláda dodává, že soudní rozhodnutí zakazující advokátovi výkon jeho činnosti z důvodu závažného profesního pochybení, mohou být považována za podmínky uvedené v článku 4 a tudíž v tomto případě již není nutné použít článek 7.

Komise zdůrazňuje, že zápis do seznamu advokátů domovského členského státu by měl vést běžně přijímající členský stát k domněnce, že morální podmínky, podmínky dobré pověsti a bezúhonnosti, které požaduje, jsou splněny. Nicméně pokud příslušný orgán hostitelského členského státu zná skutečnosti nebo předchozí jednání, které vede k pochybnostem o tom, že advokát má požadované vlastnosti, má právo odepřít mu možnost dovolávat se směrnice 77/249 a také může vést k přijetí disciplinárních opatření vůči advokátovi poskytujícímu služby, který v hostitelském členském státě neplnil své povinnosti. Podle Komise advokát, je-li zjištěn, že nemá morální vlastnosti, dobrou pověst a bezúhonnost vyžadované právními předpisy hostitelského členského státu, nesplňuje podmínky, aby poskytoval služby jako advokát v tomto státě; v důsledku toho se na něho nevztahují ustanovení Smlouvy nebo směrnice 77/249.

Zneužití směrnice

Konference předsedů advokátních komor, Konfederace advokátů, Odborový svaz advokátů a advokátní komory v Colmaru a Saverne tvrdí, že je zřejmé, že se C. Gullung snažil obejít zákaz přístupu k advokátní činnosti ve Francii. Takové chování představuje zneužití práva Společenství, a zejména směrnice 77/249, zneužití, které je samo o sobě neslučitelné s právem Společenství.

Britská vláda má za to, že cílem směrnice 77/249 je zajistit, aby advokáti mohli poskytovat své služby svobodně; to předpokládá, že otázky přijetí přísluší stavovské organizaci v domovském státě. Články 4 a 7 směrnice se tedy mohou používat jen na výkon činnosti v určitém čase, aniž se přihlíží k jeho předchozímu jednání, které vedlo k nucenému opuštění tohoto povolání v hostitelském státě. Avšak je důležité, aby směrnice 77/249 nebyla používána způsobem, který nemá nic společného s jejím cílem. Proto stavovská organizace hostitelského státu musí mít možnost přijmout přiměřená opatření proti zneužití směrnice. Podle britské vlády se taková výjimka nezakládá na veřejném pořádku hostitelského členského státu, ale spadá do působnosti samotné směrnice.

Francouzská vláda a Komise odkazují na rozsudek ze dne 3. prosince 1974 (Van Binsbergen, 33/74, Recueil s. 1299), ve kterém Soudní dvůr rozhodl takto:

„není možné odepřít členskému státu právo přijímat opatření určená k tomu, aby zabránil ve výkonu svobody zaručené článkem 59 osobě poskytující služby zcela nebo hlavně na jeho území s cílem vyhnout se uplatnění stavovských předpisů, které by se na něj vztahovaly jestliže by byl usazen na území tohoto státu“.

Z tohoto rozsudku vyplývá, že pokud soudce ve věci samé zjistí, že dochází ke zřejmému zneužití volného pohybu služeb, musí mít příslušný orgán hostitelského členského státu možnost přijmout opatření k jeho zabránění.

3. K první části druhé otázky

Vnitrostátní úprava

Odborový svaz advokátů, advokátní komory v Colmaru a Saverne, Konference předsedů advokátních komor, Konfederace advokátů a Národní federace svazů mladých advokátů připomínají, že podle článku 52 Smlouvy a podle judikatury Soudního dvora (například rozsudku ze dne 7. února 1979, Auer, 136/78, Recueil s. 437) každá osoba, který si přeje se usadit v hostitelském členském státě, musí splnit podmínky určené právem tohoto členského státu pro jeho vlastní státní příslušníky. Zejména podřizuje-li hostitelský členský stát výkon povolání advokáta zápisu do seznamu advokátů, nemůže mít zahraniční advokát přístup k této činnosti bez zmíněného zápisu.

Národní federace svazů mladých advokátů upřesňuje, že podle judikatury Soudního dvora (rozsudek ze dne 22. září 1983, Auer, 271/82, Recueil s. 2727) právní předpisy členských států, které předepisují povinný zápis do profesní komory nejsou jako takové neslučitelné s právem Společenství, pokud je dodržena zásada nediskriminace. V daném případě situace C. Gullunga ukazuje, že nedošlo k diskriminaci vůči jednomu francouzskému státnímu příslušníkovi, zápis do seznamu advokátní komory by byl rovněž zamítnut francouzskému státnímu příslušníkovi, který by spáchal skutky ohrožující dobrou pověst, čest a bezúhonnost.

Ostatní výše uvedené části se týkají rozsudku ze dne 12. července 1984 (Klopp, uvedeno výše), v němž Soudní dvůr zamítl jako diskriminující francouzské pravidlo „jediné kanceláře“, jedné z podmínek pro zápis do seznamu advokátů. Ve stejném rozsudku Soudní dvůr nicméně uznal právo hostitelského členského státu vyžadovat, aby advokáti v zájmu řádné správy soudnictví vykonávali svou činnost tak, aby udržovali náležitý styk se svými klienty a justičními orgány a dodržovali pravidla profesní etiky. Podle Odborového svazu advokátů, Konference předsedů advokátních komor, Konfederace advokátů a advokátních komor v Colmaru a Saverne, požadavek zápisu do seznamu advokátů je odůvodněn potřebou dodržovat pravidel profesní etiky a její kontrolou..

Francouzská, španělská a řecká vláda a Komise rovněž zdůrazňují, že podle článku 52 Smlouvy svoboda usazování zahrnuje přístup k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkon za podmínek stanovených pro její vlastní státní příslušníky právem země usazení. Francouzská vláda dodává, že v rozsudku ze dne 21. června 1974 (Reyners, 2/74, Recueil s. 651) Soudní dvůr rozhodl, že takto formulované pravidlo vnitrostátní úpravy představuje jedno ze základních ustanovení Společenství.

Dále francouzská vláda, řecká vláda a Komise tvrdí, že Soudní dvůr uznal například v rozsudku ze dne 28. dubna 1977 (Thieffry, 71/76, Recueil s. 763), že svoboda usazování není absolutní, ale že může být omezena stavovskými pravidly odůvodněnými obecným zájmem, za podmínky, že tato budou uplatňována nediskriminačním způsobem. Komise dodává, že v rozsudku ze dne 22. září 1983 (Auer, uvedeno výše) Soudní dvůr tvrdil, že požadavek týkající se zápisu do stavovské organizace je oprávněný, pokud směřuje k zaručení mravního jednání a dodržování zásad profesní etiky. V této zprávě Komise upřesňuje, že pokud členský stát ukládá pro přístup k advokátní činnosti povinnost zápisu do seznamu advokátů, není možné pochybovat o tom, že státní příslušníci ostatních členských států musí splnit tento požadavek pro usazení, i když jsou už zapsáni u advokátní komory jiného členského státu.

Španělská vláda vyvozuje z článku 52 Smlouvy, že pokud neexistují pravidla Společenství, každý členský stát může upravit výkon povolání advokáta. Tato svoboda je pouze omezena dodržováním zásady nediskriminace. Skutečnost, pokud jde o advokáta, státního příslušníka jednoho členského státu, že je usazen na území jiného členského státu, nemůže však být postavena naroveň zápisu tohoto advokáta do seznamu advokátů prvního členského státu; pokud právní předpisy tohoto členského státu vyžadují tento zápis u všech svých státních příslušníků, zásada nediskriminace není porušena.

Zneužití práva Společenství

Francouzská vláda, Národní federace svazů mladých advokátů, Konference předsedů advokátních komor tvrdí, že v daném případě se C. Gullung dovolává práva usazování, aby obešel francouzské právní předpisy, které mu brání usadit se jako advokát ve Francii jakožto francouzský státní příslušník. Takové chování vede k zneužívání práva Společenství, které nemůže být tolerováno (viz například rozsudek ze dne 10. ledna 1985, Leclerc, 229/83, Recueil s. 1 a rozsudek ze dne 7. února 1979 Knoors, 115/78, Recueil s. 399, 410).

Zápis do seznamu advokátů hostitelského státu není vyžadován

Pan Gullung má za to, že jeho právo usadit se ve Francii, vzhledem k jeho postavení německého advokáta, nepodléhá žádnému omezení. Judikatura Soudního dvora stanoví, že pokud neexistují evropské směrnice, je svoboda usazování podle článku 52 a následujících Smlouvy absolutní.

Britská vláda je toho názoru, s odkazem na rozsudek ze dne 21. června 1974 (Reyners, uvedeno výše), že právo usazování stanovené článkem 52 Smlouvy znamená, že advokát jednoho členského státu může být usazen v jiném členském státě, aniž by byl členem stavovské organizace tohoto druhého členského státu. Takový advokát vykonává svou činnost v hostitelském členském státě na základě své funkce advokáta ve své domovské zemi.

4. K druhé části druhé otázky

Konference předsedů advokátních komor, Konfederace advokátů, Národní federace svazů mladých advokátů, španělská vláda, francouzská vláda a Komise připomínají, že Smlouva činí zřetelný rozdíl mezi právem usazování a volným pohybem služeb. První přepokládá trvalé usazení; je založeno na myšlence trvalosti při výkonu činností. Naopak poskytování služeb zahrnuje příležitostnou nebo dočasnou činnost vykonávanou nebo mající účinky jinde než v zemi usazení. Z tohoto rozdílu vyplývá, že stejná situace se nemůže současně řídit režimem obou ustanovení. V důsledku toho se advokát usazený v členském státě ve smyslu Smlouvy nemůže domáhat, aby se na jeho činnost v tomto členském státě vztahovaly předpisy týkající se pohybu služeb. Tudíž není také možné se dovolávat směrnice 77/249.

Podle Komise, britské vlády a německé vlády z článku 1, a popřípadě z článku 4 směrnice 77/249 vyplývá, že ustanovení směrnice se vztahují výlučně na činnosti advokátů vykonávané při poskytování služeb a že se nevztahují na právo usazování, které podléhá jinému režimu.

Řecká vláda je toho názoru, že C. Gullung se nemůže dovolávat směrnice 77/249, protože navzdory zamítnutí jeho zápisu do advokátní komory v Mulhouse, vykonává povolání advokáta a činnost právního poradce v tomto městě. V důsledku toho nemůže být považován za osobu poskytující služby.

Nakonec Komise uvádí, že kancelář C. Gullunga v Mulhouse není advokátní kancelář, ale kancelář právního konzultanta a poradce. Pokud C. Gullung chtěl působit u soudu jakožto advokát, jediný způsob, jak toho dosáhnout, spočíval v tom, že by působil jako osoba poskytující služby s využitím ustanovení týkajících se volného pohybu služeb.

5. Ke dvojí státní příslušnosti

Komise zdůrazňuje, že skutečnost, že osoba má státní příslušnost dvou členských států, nehraje žádnou roli, ať se dotyčná osoba nachází v situaci, kterou upravují ustanovení týkající se práva usazování či pohybu služeb. Avšak lze si klást otázku, zda dvojí státní příslušnost jedné osoby hraje roli, jestliže si přejeme určit, zda tato osoba se nachází v situaci upravené právem Společenství, nebo nikoliv. Co se týče volného pohybu služeb, Komise má za to, že státní příslušnost není relevantní, neboť rozhodujícím prvkem při využití této svobody je přeshraniční činnost. Pokud jde o právo usazování, Komise tvrdí, že pokud dotyčná osoba je státním příslušníkem státu, kde je usazena, její právo usadit se představuje především čistě vnitrostátní situaci, která nevykazuje normálně žádný společný činitel se situacemi uvedenými právem Společenství. Avšak v případě dvojí národnosti, jako v tomto případě, široké pojetí uplatnění ustanovení Smlouvy týkající se svobody usazování a základní charakter této svobody v právním řádu Společenství vyžaduje brát ohled na státní příslušnost, které je jinou než státní příslušnost státu, ve kterém je osoba usazena tak, aby dotyčná osoba mohla využívat práva Společenství.

Konference předsedů advokátních komor a Konfederace advokátů tvrdí, že je jednak nemožné, aby C. Gullung mohl „zapomenout“ na svou francouzskou státní příslušnost, aby se mohl usadit ve Francii. Na druhé straně odkazují na rozsudek ze dne 7. února 1979 (Knoors, uvedeno výše), ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že článek 52 Smlouvy nelze vykládat tak, že vylučuje z působnosti práva Společenství vlastní státní příslušníky daného členského státu, pokud tito příslušníci tím, že zákonně pobývali na území jiného členského státu a získali zde odbornou kvalifikaci uznávanou jiným členským státem, se nacházejí vůči svému státu původu ve shodné situaci se situací všech ostatních osob požívajících práv a svobod zaručených Smlouvou o EHS.






Právní otázky:


1 Rozsudkem ze dne 17. listopadu 1986, došlým kanceláři Soudního dvora dne 25. listopadu téhož roku, položil Odvolací soud v Colmaru podle článku 177 Smlouvy o EHS, dvě předběžné otázky týkající se výkladu článků 52 a 59 Smlouvy a ustanovení směrnice Rady 77/249 ze dne 22. března 1977 o usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb advokátů (Úř. věst. L 78, s. 17).

2 Tyto otázky byly vzneseny v rámci sporu, v němž proti sobě stojí rada advokátní komory v Colmaru a rada advokátní komory v Saverne a C. Gullung, právník francouzské a německé státní příslušnosti zapsaný jako advokát v Offenburgu, Spolkové republice Německo. Pan Gullung se dovolává svobod zaručených Smlouvou o EHS, aby mohl vykonávat své povolání ve Francii ačkoliv jeho přijeti do advokátní komory ve Francii mu bylo zamítnuto z důvodů nedostatečné důvěryhodnosti.

3 Pan Gullung vykonával funkci notáře v Hersingue ve Francii od září roku 1947 do března roku 1966, kdy odešel ze své funkce v důsledku kázeňských opatření přijatých vůči němu Kázeňským výborem notářů pro departament Haut-Rhin. Po tomto datu žádal nejdříve o povolení poskytovat právní poradenství v Marseille, poté žádal o přijetí do advokátní komory v Mulhause.. Tyto žádosti byly zamítnuty s odůvodněním, že dotyčná osoba nesplňuje požadavky důvěryhodnosti vyžadované pro advokáty. Podmínky, které podle francouzských právních předpisů musí být rovněž dodrženy osobami zapsanými do seznamu právních poradců. Byly podány různé opravné prostředky proti oběma zamítajícím rozhodnutím, ale žádný z nich nebyl úspěšný, neboť dotyčné soudy dovodily z porušení pravidel profesní etiky, za které byl potrestán v souvislosti s výkonem jeho notářské činnosti, že nevykazuje záruky cti, dobré pověsti a bezúhonnosti nezbytné pro výkon povolání advokáta.

4 Po jeho přijetí do advokátní komory v Offenburgu, C. Gullung, který si současně otevřel kancelář „právního konzultanta“ v Mulhouse, mu bylo oznámeno rozhodnutí rady advokátní komory v Mulhouse, které zakázalo všem členům zmíněné komory „poskytnout svou pomoc za podmínek stanovených právem Společenství a nařízením ze dne 22. března 1979“, zejména francouzské nařízení, kterým byla provedena směrnice 77/249 „každému advokátovi, který nesplňuje požadavek důvěryhodnosti, a zvláště Claude Gullungovi, a to pod trestem kázeňských opatření “.

5 Obdobná rozhodnutí přijala rada advokátní komory v Colmaru a v Saverne, když se C. Gullung dostavil na veřejné zasedání obžalovacího senátu Odvolacího soudu v Colmaru jako poradce jedné ze stran sporu. Vystupoval jako poskytovatel služeb ve spolupráci s advokátem oprávněným vystupovat před tímto soudem..

6 Spor v původním řízení se týká opravného prostředku, který C. Gullung podal proti oběma rozhodnutím. Na podporu svého opravného prostředku se dovolával směrnice 77/249, která zaručuje volný pohyb služeb advokátům usazeným v jiných členských státech, jakož i ustanovení Smlouvy týkajících se práva usazování, které by mělo vést k tomu, aby se jako advokát mohl usadit bez povinnosti být členem advokátní komory.

7 Odvolací soud v Colmaru, rozhodující o těchto dvou opravných prostředcích, přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:

8 Pro podrobnější popis skutkových okolností sporu v původním řízení, průběhu řízení a písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru se odkazuje na zprávu k jednání. Tyto údaje ze spisu jsou dále převzaty pouze v míře nezbytné pro úvahy Soudního dvora..

9 První předběžná otázka se týká volného pohybu služeb advokátů, druhá jejich práva usazování. U první otázky vyvstává problém vlivu dvojí státní příslušnosti, problém, který je vhodné posoudit nejdříve.

Dvojí státní příslušnost

10 Otázka týkající se dvojí státní příslušností se týká toho, zda se státní příslušník dvou členských států, který může vykonávat činnost jako advokát v jednom z těchto států, může na území druhého státu dovolávat směrnice 77/249.

11 Je třeba připomenout, že Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 7. února 1979 rozhodl (Knoors, 115/78, Recueil s. 399) ohledně směrnice týkající se práva usazování, že této směrnice se mohou dovolávat státní příslušníci všech členských států, kteří se nacházejí v situaci definované směrnicí, a to i vůči státu, jehož jsou státními příslušníky. Stejná zásada se použije na směrnici týkající se volného pohybu služeb.

12 Volný pohyb osob, svoboda usazování a volný pohyb služeb, základní prvky v systému Společenství, nejsou plně uskutečňovány, pokud členský stát může odmítnout použití práva Společenství těm ze svých státních příslušníků, kteří, i když jsou usazeni v jiném členském státě, jehož státní příslušnost rovněž mají, využijí výhod poskytnutých právem Společenství, k tomu, aby na území prvního státu, vykonávali svou činnost formou poskytování služeb.

13 Je tedy nutno konstatovat, že státní příslušník dvou členských států, který může vykonávat činnost jako advokát v jednom z těchto států, se může na území druhého státu dovolávat směrnice 77/249, pokud jsou splněny podmínky definované touto směrnicí.

Pohyb služeb

14 První předběžná otázka se týká zvláště toho, zda se směrnice 77/249 může dovolávat advokát usazený v jednom členském státě za účelem výkonu činností při poskytování služeb , pokud mu v tomto druhém státě byl zakázán přístup k advokátní činnosti z důvodu souvisejících se ctí, dobrou pověstí a bezúhonností. V případě kladné odpovědi si vnitrostátní soud přeje vědět, zda veřejný pořádek není na překážku použití směrnice.

16 Avšak čl. 4 odst. 1 stanoví, že činnosti zastupování a obhajoby klienta před soudem nebo před orgány veřejné moci jsou v každém hostitelském státě vykonávány za podmínek stanovených pro advokáty usazené v tomto státě s výjimkou jakýchkoliv podmínek bydliště nebo zápisu u stavovské organizace v dotyčném státě. Odstavec 2 téhož článku upřesňuje, že při výkonu svých činností advokát musí dodržovat stavovské předpisy hostitelského státu, aniž jsou dotčeny povinnosti, které má v domovském členském státě.

17 Pokud jde o další činnosti, čl. 4 odst. 4 uvádí, že advokát nadále podléhá podmínkám a stavovským předpisům domovského členského státu, aniž je dotčena povinnost dodržovat předpisy, které upravují povolání v hostitelském státě, pokud na jedné straně tyto předpisy mohou být dodržovány advokátem, který není usazen v hostitelském členském státě, a na druhé straně, pokud jejich dodržování v dotyčném státě je objektivně zdůvodněno zajištěním řádného výkonu činností advokáta, profesní ctí a dodržováním předpisů o střetu zájmů.

18 Z těchto ustanovení vyplývá, že advokáti poskytující služby musí dodržovat taková pravidla profesní etiky platná v hostitelském členském státě.

19 Tento výklad je potvrzen zněním čl. 7 odst. 2 směrnice, který stanoví, že „nedodrží-li poskytovatel služby povinnosti platné v hostitelském členském státě“, příslušný orgán tohoto členského státu určí následky „v souladu se svými předpisy a postupy“. Musí o tom informovat příslušný orgán domovského státu.

20 Během řízení před Soudním dvorem bylo poukázáno na okolnost, že výše uvedená ustanovení směrnice zřejmě požadují dodržování pravidel profesní etiky během poskytování služby, zatímco otázka položená vnitrostátním soudem se týká porušení těchto pravidel v období předcházejícím poskytování služby .

21 Tento argument však není přesvědčivý. Tím, že požaduje dodržování pravidel profesní etiky hostitelského členského státu, směrnice dovozuje , že poskytovatel služby je způsobilý taková pravidla dodržovat. Pokud příslušný orgán hostitelského členského státu už v rámci řízení přijetí za advokáta, zjistí že postrádá takovou způsobilost, a z tohoto důvodu zakázal dotyčné osobě přístup k tomuto povolání, je nutno mít za to, že tato osoba nesplňuje stejné podmínky, které směrnice stanoví pro volný pohyb služeb.

22 Z toho plyne, že směrnice 77/249 musí být vykládána v tom smyslu, že jejích ustanovení se nemůže dovolávat advokát, který je usazený v členském státě, za účelem výkonu své činnosti při poskytování služeb , pokud mu byl v tomto druhém státě zakázán přístup k povolání advokáta z důvodů souvisejících se ctí, dobrou pověstí a bezúhonností.

23 S ohledem na tuto odpověď není nutné zkoumat otázku týkající se možnosti odvolat se na pojem veřejného pořádku, aby byla zamítnuta výhoda volného pohybu služeb advokátovi usazenému v jiném členském státě, jenž nebyl přijat do advokátní komory hostitelského členského státu z důvodů týkajících se profesní etiky.

Právo usazování

24 Druhá otázka položená vnitrostátním soudem se týká výkladu článku 52 Smlouvy. Týká se především otázky, zda usazení advokáta na území druhého členského státu ve smyslu tohoto ustanovení předpokládá zápis tohoto advokáta do seznamu advokátů hostitelského členského státu, pokud je takový zápis vyžadován právem tohoto členského státu. V případě záporné odpovědi klade vnitrostátní soud ještě otázku týkající se používání směrnice 77/249 vůči nezapsanému advokátovi.

25 Nejdříve je třeba upřesnit dosah položené otázky, zejména s ohledem na jednání vedené před Soudním dvorem.

26 Komise uvedla, že situace, která vyvolala spor v původním řízení, se může jevit nejasná vzhledem k tomu, že osoba usazená ve Spolkové republice Německo jako „Rechtsanwalt“ si zároveň otevřela kancelář „právního konzultanta“ na francouzském území; mohli bychom se ptát, zda tato osoba není už „usazena“ pro výkon své činnosti na francouzském území, takže ustanovení týkající se práva usazování by na ni už nemohla být vztahována. Avšak Soudnímu dvoru nepřísluší, aby rozhodl spor, který rozhoduje vnitrostátní soud, a otázka položená tímto soudem bere v úvahu jen situaci, kdy advokát usazený v členském státě má v úmyslu usadit se v jiném členském státě, kde je vyžadováno přijetí do advokátní komory, aby mohl poskytovat služby jako advokát.

27 Ostatně během své účasti na zasedání obě rady advokátní komory a britská vláda diskutovaly o bodě, zda advokát usazený v jednom členském státě se může usadit na území jiného členského státu, kde je vyžadován zápis advokátů do seznamu advokátní komory, aniž by byl zapsán do seznam advokátů, pokud vystupuje jako advokát ve smyslu práva domovského členského státu, například ve Francii jako německý „Rechtsanwalt“ nebo britský „solicitor“. Tento problém už netvoří součást položené otázky, která se podle znění, jak byla formulována, týká případu, kdy právník, který je advokátem ve smyslu práva členského státu, ve kterém je usazen, má v úmyslu usadit se v jiném členském státě jako advokát ve smyslu práva tohoto druhého členského státu.

28 Abychom mohli odpovědět na takto upřesněnou otázku, je nutné zdůraznit, že podle čl. 52 odst. 2 Smlouvy zahrnuje svoboda usazování přístup k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkon „za podmínek stanovených pro vlastní státní příslušníky“. Z tohoto pravidla vyplývá, jak to Soudní dvůr konstatoval ve svém rozsudku ze dne 12. července 1984 (Klopp, 107/83, Recueil s. 2971), že pokud neexistují zvláštní předpisy Společenství v dané věci, obecně je ponecháno na každém členském státu, aby volně upravil výkon povolání advokáta na svém území.

29 Je nutno dodat, že povinnost zápisu advokáta do seznamu advokátů uložená některými členskými státy musí být považována za oprávněnou vzhledem k právu Společenství, avšak za podmínky, že takový zápis je přístupný pro státní příslušníky všech členských států bez diskriminace. Tato povinnost se totiž vztahuje hlavně na zaručení mravního jednání a dodržování zásad profesní etiky, jakož i na disciplinární dohled nad činností advokátů; sleduje tedy cíl ochrany.

30 Z předchozího vyplývá, že členské státy, jejichž právní předpisy ukládají povinnost zápisu do seznamu advokátů těm, kteří se chtějí usadit na jejich území jako advokáti podle jejich vnitrostátní práva, mohou stanovit stejný požadavek vůči advokátům pocházejícím z jiných členských států a kteří se dovolávají práva usazování stanoveného Smlouvou za účelem dosažení tohoto postavení.

31 Na druhou předběžnou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že článek 52 Smlouvy musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát, jehož právní předpisy ukládají advokátům zápis do seznamu advokátů, může stanovit stejný požadavek vůči advokátům z jiných členských států, kteří požívají právo usazování zaručené Smlouvou v případě jejich usazení jako advokátů na území prvního členského státu.


32 Vzhledem k této odpovědi se pomocná otázka položená vnitrostátním soudem stala bezpředmětnou.

Náklady řízení:

33 Výdaje vzniklé vládě Spolkové republiky Německo, řecké vládě, španělské vládě, vládě Spojeného království, francouzské vládě, nizozemské vládě a Komisí Evropského společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR (šestý senát)

o otázkách, které mu předložil Odvolací soud v Colmaru rozsudkem ze dne 17. listopadu 1986, rozhodl takto:

1) Státní příslušník dvou členských států, který může vykonávat činnost jako advokát v jednom z těchto států, se na území druhého státu může dovolávat směrnice 77/249, která má za cíl usnadnit účinný výkon volného pohybu služeb advokátů, pokud jsou splněny podmínky definované touto směrnicí.

2) Směrnice 77/249 musí být vykládána v tom smyslu, že jejích ustanovení se nemůže dovolávat advokát usazený v jednom členském státě za účelem výkonu své činnosti při poskytování služeb na území druhého členského státu, pokud mu byl v tomto druhém státě přístup k povolání advokáta zakázán z důvodů souvisejících se ctí, dobrou pověstí a bezúhonností.

3) Článek 52 Smlouvy musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát, jehož právní předpisy ukládají advokátům zápis do seznamu advokátů, může stanovit stejný požadavek vůči advokátům z jiných členských států, kteří požívají právo usazování zaručené Smlouvou v případě jejich usazení jako advokátů na území členského státu.




_____________________________________________________________________________