Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61976J0014
Název:
Title: 		Rozhodnutí ESD ze dne 6. října 1976
Věc 14/76
Éts. A. de Bloos SPRL v. Société en commandite par actions Bouyer
(1976) ECR 1497
“De Bloos/Bouyer”
JUDGMENT OF THE COURT OF 6 OCTOBER 1976. ETS. A. DE BLOOS, S.P.R.L. V SOCIETE EN COMMANDITE PAR ACTIONS BOUYER. PRELIMINARY RULING REQUESTED BY THE COUR D' APPEL OF MONS. BRUSSELS CONVENTION ON JURISDICTION AND THE ENFORCEMENT OF JUDGMENTS IN CIVIL AND COMMERCIAL MATTERS, ARTICLE 5 (1). CASE 14-76.
Publikace:
Publication:		REPORTS OF CASES 1976 PAGES 1497 - 1511
Předmět (klíčová slova):
Keywords		BRUSSELS CONVENTION OF 27 SEPTEMBER 1968;JURISDICTION;
Související předpisy:
Corresponding acts:		468A0927(01);468A0927(01)
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
    Somafer SA v. Saar-Ferngas, věc 33/78, [1978] ECR 2183, Somafer/Saar-Ferngas AG
Plný text:
Fulltext:		Ne

Fakta:
Společnost Éts. A. de Bloos SPRL se sídlem v Belgii byla exkluzivním distributorem dodavatelskou společnost Bouyer SA se sídlem ve Francii. De Bloos podala proti Bouyer žalobu k belgickému soudu podle belgického práva. Důvodem žaloby bylo jednostranné vypovězení smlouvy Bouyerem bez jejího oznámení. Soud první instance prohlásil, že v dané věci není příslušným. De Bloos se odvolala k odvolacímu soudu v Mons (Cour d´Appel). Odvolací soud předložil Soudnímu dvoru k posouzení dvě otázky ve smyslu Protokolu ze 3. června 1971 o výkladu Úmluvy o pravomoci a vykonavatelnosti rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z 27. září 1968 dvě otázky.

Názor soudu a komentář:
U první otázky chtěl odvolací soud v zásadě vědět, zda ve sporu dvou stran exkluzivní distributorské smlouvy, u které dodavatel údajně porušil závazek exkluzivity, je třeba koncepci závazku v článku 5(1) Úmluvy o rozhodnutí vykládat tak, že zahrnuje všechny závazky v rámci smlouvy o exkluzivní distribuci, jakož i všechny individuální závazky z kupních smluv uzavíraných v rámci plnění z distribuční smlouvy, anebo pouze jako závazek, který je základem soudního řízení. Článek 5(1) Úmluvy stanoví, že osoba se sídlem v jednom ze států – smluvních stran Úmluvy – může být žalována v jiném státě – smluvní straně: Pokud je smlouva, nebo žaloba vyplývající ze smlouvy, základem soudního řízení, pak je možné žalobu podat u soudu státu, kde závazek ze smlouvy byl plněn nebo měl být plněn. Cílem Úmluvy, který je vymezen v Preambuli, je určit mezinárodní pravomoc soudů smluvních stran, zjednodušit uznávání jejich soudních rozhodnutí a zahájit urychlený výkon těchto rozhodnutí. Podle názoru Soudního dvora je účelem těchto cílů vyloučit situace, kdy by se několik soudů zabývalo sporem vyplývajícím z jedné a téže smlouvy. “Z toho vyplývá, že článek 5(1) Úmluvy nelze vykládat tak, že odkazuje na jakýkoliv závazek vyplývající z dotčené smlouvy. Naopak, pojem “závazek” v uvedeném článku odkazuje na smluvní závazek, který je základem soudního řízení”. Pro účely určení místa plnění ze smlouvy ve smyslu ustanovení článku 5(1) Úmluvy z uvedeného vyplývá, že je třeba zohlednit závazek, který odpovídá požadavku ze smlouvy, na kterém je vystavěna žaloba. Pokud se žalující domáhá náhrady škody nebo ukončení smlouvy z důvodu jejího porušení druhou smluvní stranou, závazkem ve smyslu ustanovení článku 5(1) Úmluvy je smluvní závazek, jehož nesplnění je základem žaloby na ukončení smlouvy”. Ve sporech, které byly důsledkem porušení smlouvy dodavatelem, na základě které bylo uděleno výlučné oprávnění, jakými jsou náhrada škody nebo ukončení smlouvy, je závazkem, na který musí být učiněn odkaz pro účely aplikace článku 5(1) Úmluvy, závazek, který smlouva ukládá dodavateli a jehož nesplnění se distributor dovolává jako odůvodnění své žádosti o náhradu škody nebo ukončení smlouvy”. Zásadním je podle názoru Soudního dvora místo výkonu hlavního smluvního závazku. Sekundární závazky11 Tj., žádost na náhradu škody, náhrada za nesplnění, změna, zmenšení, apod.
, které z hlavního závazku vyplývají nejsou základem pro určení pravomoci soudů. Z hlediska soudní pravomoci mají tyto závazky ve vztahu k hlavnímu závazku charakter náhradního závazku. Pokud strany popírají následky porušení smlouvy, pak aplikace článku 5(1) Úmluvy závisí na závazku, jehož nesplnění nebo porušení je základem žaloby. Pokud se kupující domáhá náhrady za porušení závazku plnění prodávajícím, žalobu je pak možné podat pouze v místě, kde byl závazek porušen, a ne v místě kde má být škoda odstraněna. “V případě žalob na zaplacení náhrady cestou náhrady škody, je věcí národního soudu, aby na základě aplikovatelné právní úpravy určil, zda je přítomen nezávislý smluvní závazek nebo závazek nahrazující nesplněný smluvní závazek”.
Druhá otázka zněla, zda je možné exkluzivního distributora považovat za pobočku, zástupce nebo jinou entitu dodavatele ve smyslu článku 5(5) Úmluvy, jestliže distributor nesmí jednat jménem dodavatele nebo ho zavazovat anebo tak může činit s jeho kontrolou nebo podle jeho instrukcí. Odpověď Soudního dvora byla negativní. Podle článku 5(5) Úmluvy může být osoba se sídlem v jednom státě v případě sporů vyplývajících z působení pobočky, zástupce nebo jiné entity žalována v jiném smluvním státě, zejména u soudu místa, kde mají tyto entity sídlo. Soudní dvůr koncipuje pobočku aj. nezávisle na národním právu. Podle jeho názoru pobočka, zástupce nebo jiná taková entita jsou klasicky pod kontrolou mateřské jednotky a jsou předmětem jejích instrukcí. Exkluzivní distributor, který není ani pod kontrolou ani nepodléhá instrukcím mateřské entity, těmto podmínkám nevyhovuje. V následující věci Soudní dvůr definoval koncepci pobočky, zástupce a jiného podobného subjektu ještě konkrétněji: “Co se těmito (subjekty) myslí je středisko obchodu, které samo sebe permanentně prezentuje jako pobočku mateřské entity, má svůj vlastní management a je vybaven vstupovat do obchodů se třetími stranami, a to bez ohledu na to, zda jsou tyto třetí strany vědomy možných právních důsledků se zahraniční mateřskou entitou či nikoliv tak, že třetí strany nemusí jednat přímo s mateřskou entitou, a mohou své obchodní transakce uzavírat s pobočkou” (Spmafer/Saar-Ferngas).

Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. FOR THE PURPOSE OF DETERMINING THE PLACE OF PERFORMANCE WITHIN THE MEANING OF ARTICLE 5 OF THE CONVENTION OF 27 SEPTEMBER 1968 THE OBLIGATION TO BE TAKEN INTO ACCOUNT IS THAT WHICH CORRESPONDS TO THE CONTRACTUAL RIGHT ON WHICH THE PLAINTIFF' S ACTION IS BASED. IN A CASE WHERE THE PLAINTIFF ASSERTS THE RIGHT TO BE PAID DAMAGES OR SEEKS THE DISSOLUTION OF THE CONTRACT BY REASON OF THE WRONGFUL CONDUCT OF THE OTHER PARTY, THE OBLIGATION REFERRED TO IN ARTICLE 5 (1) IS STILL THAT WHICH ARISES UNDER THE CONTRACT AND THE NON-PERFORMANCE OF WHICH IS RELIED UPON TO SUPPORT SUCH CLAIMS.

2. IN DISPUTES IN WHICH THE GRANTEE OF AN EXCLUSIVE SALES CONCESSION CHARGES THE GRANTOR WITH HAVING INFRINGED THE EXCLUSIVE CONCESSION, THE WORD' OBLIGATION' CONTAINED IN ARTICLE 5 (1) OF THE CONVENTION OF 27 SEPTEMBER 1968 ON JURISDICTION AND THE ENFORCEMENT OF JUDGMENTS IN CIVIL AND COMMERCIAL MATTERS REFERS TO THE OBLIGATION FORMING THE BASIS OF THE LEGAL PROCEEDINGS, NAMELY THE CONTRACTUAL OBLIGATION OF THE GRANTOR WHICH CORRESPONDS TO THE CONTRACTUAL RIGHT RELIED UPON BY THE GRANTEE IN SUPPORT OF THE APPLICATION. IN DISPUTES CONCERNING THE CONSEQUENCES OF THE INFRINGEMENT BY THE GRANTOR OF A CONTRACT CONFERRING AN EXCLUSIVE CONCESSION, SUCH AS THE PAYMENT OF DAMAGES OR THE DISSOLUTION OF THE CONTRACT, THE OBLIGATION TO WHICH REFERENCE MUST BE MADE FOR THE PURPOSES OF APPLYING ARTICLE 5 (1) OF THE CONVENTION IS THAT WHICH THE CONTRACT IMPOSES ON THE GRANTOR AND THE NON-PERFORMANCE OF WHICH IS RELIED UPON BY THE GRANTEE IN SUPPORT OF THE APPLICATION FOR DAMAGES OR FOR THE DISSOLUTION OF THE CONTRACT. IN
THE CASE OF ACTIONS FOR THE PAYMENT OF COMPENSATION BY WAY OF DAMAGES, IT IS FOR THE NATIONAL COURT TO ASCERTAIN WHETHER, UNDER THE LAW APPLICABLE TO THE CONTRACT, AN INDEPENDENT CONTRACTUAL OBLIGATION OR AN OBLIGATION REPLACING THE UNPERFORMED CONTRAC- TUAL OBLIGATION IS INVOLVED.

3. WHEN THE GRANTEE OF AN EXCLUSIVE SALES CONCESSION IS NOT SUBJECT EITHER TO THE CONTROL OR TO THE DIRECTION OF THE GRANTOR, HE CANNOT BE REGARDED AS BEING AT THE HEAD OF A BRANCH, AGENCY OR OTHER ESTABLISHMENT OF THE GRANTOR WITHIN THE MEANING OF ARTICLE 5 (5) OF THE CONVENTION OF 27 SEPTEMBER 1968.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):