Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61983J0145

	Název: Title:		Rozsudek ESD z 7. listopadu 1985 Věc 145/83 Stanley George Adams v. Evropských společenství Žaloba na náhradu škody [1985] SbSD 3539 ”Adams”

	Publikace: Publication:

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Navrhovatel pan Stanley Adams poskytnul na začátku roku 1973 Komisi určité důkazy o protisoutěžních praktikách svého dřívějšího zaměstnavatele podniku Hoffmann-La Roche v Basileji, Švýcarsku. Po-té co byl navrhovatel propuštěn společností La Roche, navštívili úředníci Komise na základě jeho informací pobočky La Roche a snažili se získat kopie dokumentů, které získali od navrhovatele. Jelikož zástupci La Roche tvrdili, že o takovýchto dokumentech nic nevědí, úředníci Komise jim předali zaretušované kopie dotčených dokumentů adresovaných ředitelům poboček La Roche. Úředníci zejména zaretušovali určité pasáže a poznámky, o kterých si mysleli, že by mohly identifikovat zdroj dotčených dokumentů. Poté získala Komise potvrzení, že dokumenty jsou autentické. Právník La Roche navštívil v listopadu 1974 Komisi. Nabídl, že upustí od trestního stíhání proti informátorovi Komise, pokud tato odhalí jeho totožnost. Komise nabídku nepřijala. V prosinci 1974 společnost La Roche podala návrh na zahájení trestního stíhání pro porušení obchodního tajemství. Navrhovatele bylo možno identifikovat jako hlavního podezřelého zejména z dokumentů, které úředníci Komise předali La Roche. Stanley Adams byl 31. prosince 1974 zatčen při vstupu do Švýcarska. Byl obviněn podle švýcarského trestního zákona z porušení obchodního tajemství, kterého se dopustil tím, že předal informace Komisi. V únoru 1975 při telefonickém rozhovoru mezi právníkem La Roche a úředníkem Komise bylo ze strany úředníka Komise potvrzeno, že informátorem byl opravdu navrhovatel. V březnu 1975 byl navrhovatel propuštěn na kauci. Po svém návratu do Itálie se navrhovatel dozvěděl, že banky, které před jeho zatčením byly ochotny financovat jeho podnik, který založil po svém odchodu z La Roche nejsou ochotny tak nadále činit. V červenci 1976 byl navrhovatel odsouzen k jednomu roku vězení. Jeho stížnost k Evropské komisi pro lidská práva v roce 1982 byla zamítnuta z důvodu promlčení. Poté se navrhovatel svojí žalobou podle čl. 235 (dříve čl. 178) a čl. 288(2) (dříve čl. 215) Smlouvy ES domáhal náhrady škody od Komise způsobené mu jejím jednáním. Tvrdil, že Komise a její úředníci v řadě případů poskytly informace důvěrného charakteru což vedlo k jeho zatčení a odsouzení ve Švýcarsku. Navíc, podle navrhovatele Komise porušila svoji povinnost náležitě ho informovat o možnosti obrátit se na Evropskou komisi pro lidská práva.

Názor soudu a komentář:
Soud omezuje své zkoumání na zjištění, zda je dán důvod pro vznik odpovědnosti a zda žaloba na náhradu škody není promlčena. Soud se nejdříve zabývá otázkou, která z jednání Komise mohou být základem pro její odpovědnost. Posuzuje zejména otázku porušení služebního tajemství a povinnosti upozornit navrhovatele. Soud poukazuje, že čl. 287 (dříve čl. 214) Smlouvy ES stanoví povinnost služebního tajemství pro všechny zaměstnance společenství a to zejména pokud jde o informace o společnostech, a jejich obchodních kontaktech, nebo výrobních nákladech. Jde přitom o obecnou zásadu, která se vztahuje rovněž na informace dodané jednotlivcem, pokud tyto informace jsou důvěrné povahy. Je tomu tak zejména v případě je-li poskytnuta informace se žádostí o důvěrné zacházení s ní, a to v zájmu udržení jejího zdroje v anonymitě. Komise měla povinnost vyhovět této žádosti. Soud tudíž shledává, že v daném případě měla Komise povinnost důvěrného zacházení. Žádost o důvěrné zacházení nebyla časově omezena a trvala i v době, kdy navrhovatel opustil své zaměstnání v La Roche. K porušení důvěrného zacházení došlo, když Komise předala zaretušované kopie dotčených dokumentů La Roche. Toto umožnilo identifikaci navrhovatele jako informátora a vedlo k jeho zatčení. Navíc Komise dodala švýcarským úřadům důležité důkazy proti navrhovateli. Podle Soudu Komise dobře věděla o riziku, které pro informátora jeho odhalení nese. Jelikož Komise neznala vnitřní pravidla La Roche týkající se distribuce dotčených dokumentů, nemohla si být jistá, že provedené zaretušování dostatečně zamezilo riziku odhalení informátora. Komise v každém případě jednala nezodpovědně, když předala dotčené kopie La Roche, aniž by předtím požádala informátora o souhlas s tímto krokem. Z toho, že Komisi v listopadu 1974 navštívil právník La Roche, který žádal Komisi o identifikaci navrhovatele se Komise v žádném případě neměla domnívat, že je nepravděpodobné, že informátor bude identifikován, a že švýcarské úřady nezamýšlejí trestní stíhání proti němu. Právě naopak, Komise měla za povinnost učinit veškeré možné kroky, aby varovala navrhovatele a umožnila mu tak, s ohledem na informace právníka La Roche, podniknout potřebné kroky. Komise měla rovněž za povinnost konzultovat informátora pokud jde o její reakci na návrhy právníka La Roche. Jelikož Komise tak neučinila, a to přesto, že kdyby tak učinila, mohla by zabránit, nebo alespoň omezit vzniku škod vyplývajících z odhalení identifikace navrhovatele, odpovídá navrhovateli za škodu mu vzniklou. Odpovědnost Komise je založena na skutečnosti, že se Komise nepokusila informovat nebo konzultovat navrhovatele poté co ji navštívil v listopadu 1974 právník La Roche. Soud však odmítá činit Komisi odpovědnou za to, že neporadila navrhovateli obrátit se na Evropskou komisi pro lidská práva, jelikož Komise pouze hradila náklady obhajoby navrhovatele. Nebyla zde žádná další povinnost Komise radit navrhovateli.
Pokud jde o argument, že žaloba je promlčená, Soud poukazuje na to, že podle čl. 43 Statutu Soudu, je možno tuto žalobu podat do pěti let od vzniku události zakládající mimosmluvní odpovědnost. Uplynutí této lhůty se však není možné dovolat proti poškozenému, pokud tento se pozdě dověděl o události zakládající odpovědnost a tudíž neměl rozumný čas k podání žaloby před uplynutím dané doby. V tomto případě, se navrhovatel poprvé dozvěděl o události zakládající odpovědnost Komise až v průběhu řízení před Evropským soudním dvorem. Námitka promlčení je proto zamítnuta.
Závěrem Soud shledává, že Komise je povinna navrhovateli uhradit škodu, kterou utrpěl protože Komise předala La Roche důvěrné dokumenty, na základě kterých byl navrhovatel identifikován jako informátor. Soud nicméně snížil odpovědnost Komise na jednu polovinu z toho důvodu, že navrhovatel přispěl ke vzniku škody svou nedbalostí. Soud shledává významné přispění navrhovatele ke vzniku škody v tom, že neinformoval Komisi o riziku, že je možné dovodit jeho totožnost z dokumentů a ze skutečnosti, že nepožádal Komisi, aby ho informovala o postupu vyšetřování a o nakládání s dokumenty.
Od prvního října 1989 je příslušný projednávat takovéto žaloby na náhradu škody soud prvního stupně.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):