Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61986J0144

	Název: Title:		JUDGMENT OF THE COURT (SIXTH CHAMBER) OF 8 DECEMBER 1987. GUBISCH MASCHINENFABRIK AG V GIULIO PALUMBO. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING FROM THE CORTE SUPREMA DI CASSAZIONE. BRUSSELS' CONVENTION - MEANING OF LIS PENDENS. CASE 144/86.

	Publikace: Publication:		REPORTS OF CASES 1987 PAGES 4861

	Předmět (klíčová slova): Keywords		BRUSSELS CONVENTION OF 27 SEPTEMBER 1968;JURISDICTION;

	Související předpisy: Corresponding acts:		468A0927(01)

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:


	Plný text: Fulltext:		Ano

Fakta:

Názor soudu a komentář:

Shrnutí (Summary of the Judgment):
THE TERMS USED IN ARTICLE 21 OF THE CONVENTION OF 27 SEPTEMBER 1968 IN ORDER TO DETERMINE WHETHER A SITUATION OF LIS PENDENS ARISES MUST BE REGARDED AS INDEPENDENT. LIS PENDENS WITHIN THE MEANING OF THAT ARTICLE ARISES WHERE A PARTY BRINGS AN ACTION BEFORE A COURT IN A CONTRACTING STATE FOR THE RESCISSION OR DISCHARGE OF AN INTERNATIONAL SALES CONTRACT WHILST AN ACTION BY THE OTHER PARTY TO ENFORCE THE SAME CONTRACT IS PENDING BEFORE A COURT IN ANOTHER CONTRACTING STATE.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):

Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 8. prosince 198711 Jednací jazyk: italština, Gubisch Maschinenfabrik KG proti Giuliu Palumbovi (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Corte suprema di cassazione v Římě), Vvěc 144/86

Klíčová slova:

Bruselská úmluva – Pojem litispendence

ZPRÁVA K JEDNÁNÍ

předložená ve věci 144/861

I – Skutkové okolnosti a řízení

Dne 12. prosince 1974 podal G. Palumbo proti společnosti Gubisch Maschinenfabrik KG z Flensburgu (dále jen „společnost Gubisch“) žalobu k soudu v Římě, ve které se domáhal, aby byl jeho návrh ze dne 28. září 1974 na uzavření smlouvy prohlášen za neplatný. Tento návrh se týkal koupě žlábkovací srovnávačky vyrobené společností Gubisch. Důvod neplatnosti byl odvozován z toho, že G. Palumbo od svého návrhu ustoupil dříve, než byl doručen společnosti Gubisch k přijetí. Kromě toho G. Palumbo podpůrně žádal, aby v případě, že by smlouva byla shledána skutečně uzavřenou, byla zrušena pro vadu vůle, neboť jeho smluvní vůle byla narušena uvedením v omyl, ne-li dokonce podvodem ze strany společnosti Gubisch, a zcela podpůrně žádal, aby bylo rozhodnuto o rozvázání smlouvy z výlučné viny společnosti Gubisch vzhledem k tomu, že nebyla dodržena dodací lhůta.

Společnost Gubisch se k soudu dostavila, ale podle jejích slov pouze proto, aby vznesla námitku nepříslušnosti soudu v Římě v souladu s článkem 21 Úmluvy, jelikož u německého soudu byla žaloba podána dříve. Společnost Gubisch totiž podala u obchodního soudu ve Flensburgu žalobu na splnění povinnosti, jež pro G. Palumba vyplývá z kupní smlouvy, a sice zaplacení koupeného stroje.

Mezitímním rozsudkem ze dne 4. července 1977 zamítl soud v Římě námitku vznesenou společností Gubisch a prohlásil se příslušným podle článku 21 Úmluvy, jelikož podmínka totožnosti předmětu obou řízení nebyla údajně splněna.

Po vydání tohoto rozsudku podala společnost Gubisch u Corte suprema di cassazione, u něhož bylo zahájeno řízení o odvolání proti rozsudku ze dne 4. července 1977, návrh na určení příslušného soudu.

Corte suprema di cassazione se táže, zda má být článek 21 Úmluvy vykládán v širším smyslu, nebo zda se uvedený článek vztahuje pouze na totožné spory, to znamená takové, v nichž jsou stejní nejen účastníci řízení, ale rovněž petitum a causa petendi.

Pro nalezení odpovědi na tuto otázku se Corte suprema di cassazione usnesením ze dne 9. ledna 1986 rozhodl na základě článků 1, 2 a 3 pProtokolu ze dne 3. června 1971 přerušit řízení do doby, než Soudní dvůr rozhodne o této předběžné otázce:

„Vztahuje se pojem ‚překážka litispendence´ upravený v článku 21 Bruselské úmluvy ze dne 27. září 1968 na případ, kdy ve věci téže smlouvy podá jedna strana u soudu jednoho smluvního státu žalobu na neplatnost (případně rozvázání) smlouvy, zatímco druhá strana podá u soudu jiného smluvního státu žalobu na splnění této smlouvy?“

Článek 21 stanoví:

„Jsou-li u soudů různých smluvních států podány žaloby v téže věci a mezi týmiž účastníky řízení, prohlásí se soud, u něhož byla žaloba podána později, z moci úřední za nepříslušný ve prospěch prvního soudu.

Soud, který by se měl prohlásit za nepříslušný, může pozastavit řízení, jsou-li vzneseny námitky proti příslušnosti druhého soudu.“

Usnesení Corte suprema di cassazione bylo kanceláří Soudního dvora zapsáno do rejstříku dne 12. června 1986.

V souladu s čl. 5 odst. 1 výše uvedeného pProtokolu ze dne 3. června 1971 a s článkem 20 Statutu Soudního dvora EHS byla předložena dne 29. srpna 1986 Komisí Evropských společenství, zastoupenou G. Berardisem, členem její právní služby, jako zmocněncem, ve spolupráci s S. Pierim, italským úředníkem, přiděleným ke Komisi v rámci výměny vnitrostátních úředníků a úředníků Společenství, dne 9. září 1986 vládou Spolkové republiky Německo, zastoupenou C. Böhmerem, ministerským radou na spolkovém ministerstvu spravedlnosti, jako zmocněncem, dne 15. září 1986 vládou Italské republiky, zastoupenou O. Fiumarou, avvocato dello Stato, jako zmocněncem a dne 24. září 1986 společností Gubisch, zastoupenou E. Meissnerem, advokátem z advokátní komory v Římě, písemná vyjádření.

Soudní dvůr na základě zprávy soudce - zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl o zahájení ústní části řízení bez předchozího dokazování. Rozhodnutím ze dne 28. ledna 1987 přidělil Soudní dvůr věc šestému senátu.

II – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru

1. Společnost Gubisch má za to, že v projednávané věci je dána totožnost sporů (tentýž žalobní důvod) i účastníků řízení. Žalobní nárok se také neliší, i když byla v řízení zahájeném v Německu podána žaloba na splnění smlouvy, kdežto v řízení zahájeném v Itálii žaloba na neplatnost smlouvy. V obou věcech se jedná o totéž, na jedné straně prohlásit a na druhé straně popřít, že mezi oběma stranami je právní vztah.

Kromě toho je podle společnosti Gubisch třeba vzít v úvahu existenci právní zásady v mezinárodních soudních řízeních, podle níž žaloba na splnění povinnosti (totiž ta, která byla podána u obchodního soudu ve Flensburgu) již sama zahrnuje, a tudíž zcela absorbuje žalobu na neplatnost (totiž tu, která byla podána u soudu v Římě). Konečně je zřejmý zájem na jednom řízení a jednom rozhodnutí vzhledem k účelu Úúmluvy, jímž je zabránit vydání vzájemně si odporujících rozsudků, které nemohou být vykonány ve druhém státě, jelikož by výkon byl vyloučen opačným rozhodnutím (res judicata).

Společnost Gubisch tedy navrhuje odpovědět, že mezi oběma řízeními zahájenými před německým, respektive italským soudem je dána překážka litispendence.

2. Německá vláda se předně domnívá, že odpověď na otázku, zda se jedná o žaloby mající stejný žalobní nárok a důvod a týkající se stejných účastníků řízení, musí být vyřešena autonomním výkladem Úmluvy (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 1976, Tessili, 12/76, Recueil s. 1473).

Pokud jde o výklad článku 21 Úmluvy, německá vláda zdůrazňuje, že článek 21 je v úzkém vztahu s jedním z cílů uvedených v článku 220 Smlouvy o EHS, a sice zjednodušit vzájemné uznávání a výkon soudních rozhodnutí. Řídicí zásadou je tedy zabránit sporům o příslušnost a navzájem neslučitelným rozsudkům. V tomto ohledu německá vláda podotýká, že pokud by se soudy prohlásily za nepříslušné pouze tehdy, kdyby znění žaloby podané později bylo totožné se zněním dřívější žaloby, vedlo by to v četných případech k vzájemně si odporujícím rozhodnutím ve věci samé. Je tedy třeba prověřit, zda žaloba podaná později již není obsažena, pokud jde o její hmotněprávní základ, v dřívější žalobě.

Kromě toho upozorňuje německá vláda na čl. 27 bod 3 Úúmluvy. Pokud by nebyl přijat široký výklad pojmu překážky litispendence, strana, která by nesouhlasila s rozhodnutím soudu, který řízení zahájil jako první, by mohla obratným formulováním žaloby nechat znovu přezkoumat tytéž otázky jiným soudem v jiném státě. Na základě článku 27 by toto druhé rozhodnutí mělo přednost před prvním, pakliže by s ním bylo neslučitelné.

V projednávaném případě má německá vláda za to, že žaloba na splnění povinnosti vyplývající ze smlouvy a žaloba na neplatnost téže smlouvy mají stejný žalobní nárok, a sice otázkau platnosti smlouvy. Z těchto důvodů navrhuje odpovědět na předběžnou otázku takto:

„Pojem ‚překážka litispendence‘ upravený v článku 21 Úmluvy EHS o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí ze dne 27. září 1968 se vztahuje rovněž na případ, kdy ohledně téže smlouvy podá jedna strana u soudu jednoho smluvního státu žalobu na neplatnost (případně rozvázání) smlouvy, zatímco druhá strana již podala žalobu na splnění smlouvy u soudu jiného smluvního státu.“

3. Italská vláda úvodem odkazuje na články 21 a 22 Úúmluvy a konstatuje, že podle článku 21 je dána překážka litispendence, jsou-li „u soudů různých smluvních států podány žaloby týkající se téže věci a stejných účastníků řízení“, a souvislost řízení, jsou-li „u soudů různých smluvních států podány žaloby, mezi nimiž existuje natolik úzký vztah, že je účelné je projednat a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních.“

Bylo by nutno definovat související řízení, protože tento pojem není ve všech smluvních státech stejný.

Podle italské vlády vyplývá ze specifické povahy článku 21, že lze hovořit o překážce litispendence pouze při existenci dvou věcí majících stejné subjekty (personae), stejný právní důvod (causa petendi) a stejný nárok (petitum). Kromě tohoto případu lze hovořit pouze o souvisejících řízeních ve smyslu článku 22.

V italském právu je totiž dána souvislost nejen tehdy, je-li mezi dvěma věcmi charakterizovanými totožností subjektů a právních důvodů pouze kvantitativní rozdíl v žalobním nároku v tom smyslu, že petit jedné je rozsáhlejší, ale rovněž tehdy, když otázky projednávané v dřívějším řízení jsou nezbytnou podmínkou pro rozhodování v pozdějším sporu mezi týmiž stranami. To je právě případ protichůdných žalob týkajících se stejného základního vztahu, jejichž výsledek závisí na vyřešení téže základní otázky, takže rozhodnutí o dříve podané žalobě je nezbytnou podmínkou pro rozhodnutí o žalobě podané později.

Proto je podle italského právního řádu v projednávané věci dána souvislost žalob, nikoli však překážka litispendence, protože nejde o totožnost osob, causy petendi a petitu, ale o vztah natolik úzký, že je účelné je projednat a rozhodnout o nich společně.

Italská vláda tedy navrhuje odpovědět na předběžnou otázku takto:

„Na případ, kdy ohledně téže smlouvy podá jedna strana u soudu jednoho smluvního státu žalobu na neplatnost (případně rozvázání) smlouvy, zatímco druhá strana podá žalobu na splnění této smlouvy u soudu jiného smluvního státu, se nevztahuje pojem překážky litispendence upravený v článku 21 Bruselské úmluvy, ale pojem souvisejících řízení upravený v následujícím článku 22.“

4. Komise se stejně jako německá vláda domnívá, že je třeba vykládat pojem překážky litispendence autonomně, tak jak je pojat v článku 21 Úúmluvy, a odhlédnout od ustanovení vnitrostátních právních předpisů soudu, jemuž byla věc předložena. Je tedy třeba stanovit, zda je podmínkou pro překážku litispendence, aby žaloby podané mezi stejnými stranami byly absolutně a přesně stejné, nebo zda stačí existence několika žalob, které sice nejsou totožné, zakládají se však na různých aspektech téže právní a procesní situace.

Podle Komise je třeba vykládat pojem překážky litispendence extenzivně. Je třeba zavrhnout jako příčící se duchu Úúmluvy takový výklad, který by spíše komplikoval, než zjednodušoval procesní problémy, a mohl by vést k vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí. Logicky by se tedy totožnost žalob neměla odvozovat z každé jednotlivé podrobnosti, ale naopak z podstaty žaloby, to znamená ze skutečností, na kterých staví žalobce svou tezi, i když řešení základní otázky může mít rozdílné důsledky pro každé z obou řízení. Takový výklad pojmu překážky litispendence podle názoru Komise neodporuje liteře právní normy, která hovoří o „žalobách týkajících se téže věci“ a nikoli o žalobách majících stejný obsah.

V projednávané věci je otázka existence a platnosti smlouvy podstatná pro předmět obou řízení. Dokonce je nedílnou součástí předmětu obou řízení, neboť se vždy týká skutečnosti zakládající nárok, který je uplatňovaný v obou řízeních. Německý soud, který má rozhodnout o žalobě na splnění smlouvy podané žalobkyní, musí nutně zaujmout stanovisko k důvodům, jež žalovaný uvádí na svou obranu (neplatnost či alespoň rozvázání smlouvy), přičemž v řízení probíhajícím před italským soudem, kde jsou úlohy obráceny, se tyto důvody stávají hlavním návrhem, který by měl tento soud posoudit.

Pokud by byla v daném případě popřena existence překážky litispendence, mohlo by to vést k vydání protichůdných rozhodnutí, kdy by jeden soud potvrdil platnost smlouvy, kterou by druhý soud prohlásil za neplatnou. V souladu s čl. 27 odst. 3 úÚmluvy by žádný z rozsudků nemohl být uznán ani vykonán v příslušném druhém státě.

Komise konečně podotýká, že zavrhnout „široký“ výklad pojmu překážky litispendence by znamenalo vyloučit veškerou jednotnost při řešení sporu. Je nemožné použít ustanovení o vzájemných žalobách (článek 6 Úúmluvy): tato právní norma totiž jednak závazně nezakládá příslušnost soudu, u něhož je vedeno řízení o hlavní žalobě, a jednak v tomto konkrétním případě jde o dva odlišné hlavní návrhy, které jsou předmětem dvou různých žalob, a nikoli o vzájemnou žalobu v technickém slova smyslu. Stejně tak by bylo zbytečné použít ustanovení o souvisejících řízeních (článek 22 Úúmluvy), jelikož to soudu, u něhož byla žaloba podána později, dává možnost, nikoli ukládá povinnost prohlásit se nepříslušným.

Na základě těchto úvah Komise navrhuje odpovědět na předběžnou otázku takto:

„Pojem překážky litispendence upravený v článku 21 Bruselské úmluvy ze dne 27. září 1968 se vztahuje na případ, kdy ve věci téže smlouvy podá jedna strana u soudu jednoho smluvního státu žalobu na neplatnost (případně rozvázání) smlouvy, zatímco druhá strana podá u soudu jiného smluvního státu žalobu na splnění této smlouvy.“

K. Bahlmann

Ssoudce zpravodaj

Předmět

Ve věci 144/86, jejímž předmětem je žádost Corte suprema di cassazione zaslaná Soudnímu dvoru na základě Protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Soudním dvorem, směřující ve sporu probíhajícím před tímto soudem mezi

Gubisch Maschinenfabrik KG

Giuliem Palumbem

k získání rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článku 21 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. č. L 299, s. 32),

SOUDní dvůr (šestý senát)

vydává tento

ROZSUDEK

1 Usnesením ze dne 9. ledna 1986, které bylo Soudnímu dvoru doručeno dne 12. června, položil Corte suprema di cassazione na základě Protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Soudním dvorem (dále jen „úmluva“) předběžnou otázku týkající se výkladu článku 21 úmluvy.
2 Tato otázka vyvstala v rámci sporu mezi společností Gubisch Maschinenfabrik KG se sídlem ve Flensburgu (Spolková republika Německo) a G. Palumbem, bytem v Římě, o platnost kupní smlouvy. G. Palumbo podal proti společnosti Gubisch žalobu k soudu v Římě, ve které se domáhá, aby byla tato smlouva prohlášena za neplatnou s odůvodněním, že od svého návrhu na uzavření smlouvy ustoupil dříve, než byl doručen společnosti Gubisch k přijetí; podpůrně žádá, aby byla smlouva zrušena pro vadu vůle, a zcela podpůrně, aby bylo vysloveno rozvázání smlouvy vzhledem k tomu, že společnost Gubisch nedodržela dodací lhůtu.
3 Společnost Gubisch namítla nepříslušnost soudu v Římě v souladu s článkem 21 úmluvy, poukazujíc na to, že již dříve podala u Obchodního soudu ve Flensburgu žalobu na splnění povinnosti, která pro G. Palumba vyplývá z výše uvedené smlouvy, a sice zaplacení koupeného stroje.
4 Jelikož soud v Římě zamítl námitku překážky litispendence založenou na článku 21 úmluvy, společnost Gubisch se obrátila na Corte suprema di cassazione, který přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:

„Vztahuje se pojem překážky litispendence upravený v článku 21 Bruselské úmluvy ze dne 27. září 1968 na případ, kdy ve věci téže smlouvy podá jedna strana u soudu jednoho smluvního státu žalobu na neplatnost (případně rozvázání) smlouvy, zatímco druhá strana podá u soudu jiného smluvního státu žalobu na splnění této smlouvy?“

5 Pro podrobnější popis skutkového stavu, průběhu řízení a písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru se odkazuje na zprávu k jednání. Tyto části spisu jsou dále převzaty pouze v rozsahu nezbytném pro úvahy Soudního dvora.
6 Aby bylo možno zodpovědět položenou otázku, je třeba úvodem určit, zda pojmy použité v článku 21 úmluvy k popisu podmínek, za jakých je dána překážka litispendence (výraz, který je uveden pouze v nadpisu oddílu 8 hlavy II), mají být vykládány autonomně či zda mají být považovány za odkazy na vnitrostátní právo jednoho či druhého dotyčného státu.
7 V tomto ohledu je namístě zdůraznit, jak již rozhodl Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 6. října 1976 (Tessili, 12/76, Recueil s. 1473), že žádná z těchto dvou možností nevylučuje tu druhou, neboť příslušná volba může být provedena pouze ohledně každého jednotlivého ustanovení úmluvy, avšak tak, aby byla zajištěna plná účinnost úmluvy z hlediska cílů uvedených v článku 220 Smlouvy o EHS.
8 V této souvislosti je třeba připomenout, že úmluva si podle své preambule, kde je částečně převzato znění výše uvedeného článku 220, klade za cíl usnadnit uznávání a výkon soudních rozhodnutí a posílit ve Společenství právní ochranu osob, které se tam usadily. Pokud jde konkrétně o článek 21, ten je spolu s článkem 22 týkajícím se souvisejících řízení zařazen v oddílu 8 hlavy II úmluvy, který má v zájmu řádného výkonu spravedlnosti ve Společenství zabránit souběžným řízením probíhajícím u soudů různých smluvních států a protichůdným rozhodnutím, která by z nich mohla vzejít. Tato právní úprava má tedy pokud možno hned v počátku zabránit vzniku situace, na jakou se vztahuje čl. 27 odst. 3, tedy neuznání soudního rozhodnutí kvůli jeho neslučitelnosti se soudním rozhodnutím vydaným ve sporu mezi týmiž účastníky ve státě, v němž je uznání navrhováno.
9 Soudní dvůr ostatně uznal ve svém rozsudku ze dne 30. listopadu 1976 (De Wolf, 42/76, Recueil s. 1759) důležitost těchto cílů úmluvy i mimo rámec úzké oblasti překážky litispendence, když konstatoval, že by bylo neslučitelné se smyslem článků 26 a následujících, týkajících se uznání soudních rozhodnutí, připustit žalobu týkající se stejné věci a stejných účastníků řízení, o níž již rozhodl soud jiného smluvního státu.
10 Dále je třeba poznamenat, že pojem překážky litispendence není stejný ve všech právních řádech smluvních států a že obecný pojem překážky litispendence, jak Soudní dvůr již konstatoval ve svém rozsudku ze dne 7. června 1984 (Zelger, 129/83, Recueil s. 2397), nelze odvodit porovnáním příslušných vnitrostátních ustanovení.
11 Vzhledem k výše uvedeným cílům sledovaným úmluvou a ke skutečnosti, že článek 21, místo toho, aby odkazoval na výraz „překážka litispendence“, tak jak je užíván v jednotlivých právních řádech smluvních států, stanoví několik hmotněprávních podmínek jako znaků definice, je nutno dojít k závěru, že pojmy použité v článku 21 k určení situace, kdy je dána překážka litispendence, musí být považovány za autonomní.
12 Tento výsledek není v rozporu s výše uvedeným rozsudkem ze dne 7. června 1984, v němž Soudní dvůr konstatoval, že otázka, kdy je řízení považováno za zahájené ve smyslu článku 21 Úmluvy, musí být posouzena a vyřešena každým soudem podle pravidel jeho vnitrostátního práva. Tato úvaha totiž vycházela z toho, že v uvedeném článku není stanovena povaha příslušných procesních formalit vzhledem k tomu, že předmětem Úmluvy není sjednocení těchto formalit, jež jsou úzce spojeny s organizací soudního řízení v jednotlivých státech. Nelze tedy předjímat výklad hmotněprávního obsahu podmínek, za nichž je dána překážka litispendence, uvedených v článku 21.
13 K otázce, zda se na procesní situaci, jaká nastala v projednávané věci, vztahuje článek 21, je proto nutno přistupovat s ohledem na výše uvedené cíle a na to, aby byla zajištěna soudržnost mezi článkem 21 a čl. 27 odst. 3. Tato situace je charakterizována tím, že jedna strana podala u soudu prvního stupně žalobu na splnění povinnosti stanovené ve smlouvě o mezinárodní koupi zboží a později čelí žalobě, kterou podala druhá strana v jiném smluvním státě na vyslovení neplatnosti nebo rozvázání téže smlouvy.
14 V tomto ohledu je třeba nejprve poznamenat, že podle článku 21 se toto ustanovení použije v případě totožnosti účastníků obou řízení a totožnosti žalobního nároku a žalobního důvodu u obou žalob. I když znění článku 21 v německém jazyce výslovně nerozlišuje mezi pojmy „žalobní nárok“ a „žalobní důvod“, musí být chápáno ve stejném smyslu jako znění v ostatních jazycích, která všechna toto rozlišení obsahují.
15 Procesní situace, jež je předmětem předběžné otázky, je charakterizována skutečností, že stejné strany vedou v různých smluvních státech dva soudní spory, které jsou založeny na stejném „žalobním důvodu“, a sice na stejném smluvním vztahu. Je tedy třeba zjistit, zda tyto dva spory mají stejný „žalobní nárok“, když v prvním případě směřuje žaloba ke splnění smlouvy a ve druhém případě k její neplatnosti nebo rozvázání.
16 Zvláště pokud jde o mezinárodní koupi movitých hmotných věcí, jako je tomu v projednávané věci, ukazuje se, že cílem žaloby na splnění smlouvy je dát smlouvě právní účinnost a cílem žaloby na neplatnost a rozvázání je právě veškeré účinnosti ji zbavit. Těžištěm obou sporů je tedy závaznost smlouvy. Je-li žaloba na neplatnost nebo rozvázání smlouvy žalobou podanou později, je možno ji považovat za pouhou žalobní odpověď na první žalobu, podanou ve formě autonomní žaloby u soudu jiného smluvního státu.
17 Za těchto procesních okolností je nutno konstatovat, že v obou sporech jde o stejný žalobní nárok, protože tento pojem nelze zužovat na formální totožnost obou žalob.
18 Pokud by totiž v případě, jako je projednávaná věc, nerozhodoval o sporných otázkách týkajících se téže smlouvy o mezinárodní koupi zboží pouze ten soud, u něhož je projednávána žaloba na splnění smlouvy a který zahájil řízení jako první, žalobkyni domáhající se splnění smlouvy by hrozilo, že na základě čl. 27 odst. 3 bude odmítnuto uznání rozhodnutí vydaného v její prospěch, a to přestože žalobní odpověď případně předložená žalovaným, vycházející z nedostatku právní závaznosti smlouvy, by nebyla vzata v úvahu. Nesmí být totiž zpochybněno, že uznání soudního rozhodnutí vydaného ve smluvním státě a ukládajícího povinnost splnit smlouvu by bylo odmítnuto ve státě, v němž se o uznání žádá, pokud by existovalo rozhodnutí soudu tohoto státu vyslovující neplatnost či rozvázání téže smlouvy. Takový výsledek spočívající v omezení účinků každého soudního rozhodnutí pouze na vnitrostátní území by se příčil cílům úmluvy, která chce posílit v celém právním prostoru Společenství právní ochranu a usnadnit v každém smluvním státě uznávání soudních rozhodnutí vydaných v jakémkoli jiném smluvním státě.
19 Je tedy namístě odpovědět vnitrostátnímu soudu, že pojem překážky litispendence upravený v článku 21 Bruselské úmluvy ze dne 27. září 1968 se vztahuje na případ, kdy jedna strana podá u soudu smluvního státu žalobu na neplatnost nebo případně rozvázání smlouvy o mezinárodní koupi zboží, zatímco žaloba druhé strany na splnění této smlouvy je projednávána před soudem jiného smluvního státu.

K nákladům řízení

20 Výdaje vzniklé vládě Spolkové republiky Německo, vládě Italské republiky a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru svá vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů SOUDNÍ DV

R (šestý senát) o otázce, kterou mu položil Corte suprema di cassazione usnesením ze dne 9. ledna 1986, rozhodl takto:

Pojem překážky litispendence upravený v článku 21 Bruselské úmluvy ze dne 27. září 1968 se vztahuje na případ, kdy jedna strana podá u soudu jednoho smluvního státu žalobu na neplatnost nebo případně rozvázání smlouvy o mezinárodní koupi zboží, zatímco žaloba druhé strany na splnění této smlouvy je projednávána před soudem jiného smluvního státu.

_____________________________________________________________________________