Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61989J0235

	Název: Title:		Rozsudek ESD ze dne 18. února 1992 Věc C-235/89 Komise Evropských Společenství v. Italská republika (1992) ECR I-777 Věc C-30/90 Komise Evropských Společenství v. Spojené Království (1992) ECR I-829 (“Nucené licence”) Judgment of the Court of 18 February 1992. Commission of the European Communities v Italian Republic. Article 30 of the EEC Treaty - Patent - Compulsory licence. Case C-235/89.

	Publikace: Publication:		European Court Reports 1992 page I-0777

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		Case 249/81 Commission v Ireland [1982] ECR 4005 · Dassonville Case 8/74 Procureur du Roi v Dassonville [1974] ECR 837


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Podle italského a britského patentového p
ráva mohou být nucené licence poskytnuty italským, respektive britským společnostem, za podmínky, že majitel patentu jej po dobu tří let od jeho udělení nevyužíval pro obchodní účely na národním území nevyužíval. Podle britského patentového zákona, by tom
u
tak zejména bylo, kdy poptávka po patentovaném výrobku je z velké části uspokojována dovozem.
Komise zastávala názor, že v důsledku tohoto ustanovení se držitel patentu musí obávat toho, že nucená licence bude udělena italské/britské firmě, možná i konkurentovi, pokud sám nevyrábí patentovaný výrobek v Itálii/Británii, a to i když jsou požadavky italského/britského trhu uspokojeny dovozem tohoto výrobku. S tvrzením, že předpis je opatřením, které má rovnocenný účinek jako kvantitativní omezení dovozu, Ko
m
ise podle článku 169 Smlouvy ES zahájila řízení proti Italské republice a Spojenému Království.
Under Italian patent law and under British patent law provide that a compulsory license may be granted to Italian, respectively British companies on the ground that the owner of a patent has not exploited the patent commercially in the national territory within three years from the date of the grant of the patent. According to the British Patents Act, this was the case namely where the demand for a patented product was met substantially by importation.
The Commission took the view that as a result of that provision a patentee must fear that a compulsory license will be awarded to an Italian/British company, possibly a competitor, if he does not himself manufacture the patented product in Italy/Britain, and even though the requirements of the Italian/British market are met by imports of the product. Contending that the regulation amounted to a measure having an equivalent effect to a quantitative import control, the Commission under Article 169 of the EEC Treaty instituted proceedings against the Republic of Italy and the United Kingdom.

Názor soudu a komentář:
ESD byl toho názoru, že dotčené ustanovení bylo svou povahou obchodním omezením neslučitelným s článkem 30 Smlouvy ES. Článek 30 Smlouvy ES, je podle Soudu použitelný, i kdyby patenty v době rozhodnutí nebyly předmětem unifikace na úrovni Společenství, nebo v kontextu s aproximací práva.
1
Za těchto okolností, je to v prvé řadě věcí národní legislativy,
______________________
1
Zvláště, První patentová konvence Společenství (dále jen “První CPC”) podepsaná v Lucemburku 15. Prosince 1975 stále ještě nevstoupila v platnost a Druhá Patentová konvence Společenství připojená ke Smlouvě podepsané v Lucemburku dne 15. Prosince 1989 (“Druhá CPC”
)
byla stále s¨ještě v procesu ratifikace.
aby vymezila podmínky a pravidla týkající se ochrany udělené patentům. Avšak, členské státy
nesmí “přijmout opatření, která by závažně narušila zásadu volného pohybu zboží na společném trhu”.
Ustanovení upravující
nucené licence, byly podle názoru Soudu, schopny podpořit domácí produkci na úkor dovozu (* viz. také věc 249/81). Pokud je držitel patentu pobízen, nebo nucen k poskytnutí licence domácímu výrobci, následkem musí být to, že dovozy patentovaného zboží z
o
statních členských státu se sníží. Tudíž, příslušná ustanovení “jsou schopna bránit, přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potencionálně, obchodu uvnitř Společenství” a proto tvoří opatření podle (*)
formulace

Dassonville
.
Toto porušení článku 30 nemůže být ospravedlněno článkem 222, nebo článkem 36 Smlouvy ES. Článek 222 neposkytuje členským státům pravomoc přijmout opatření odporující článku 30 Smlouvy ES. Článek 36 sice na druhé straně, vyjímá ze zákona taková ustanovení, která jsou ospravedlnitelná požadavkem na ochranu průmyslového a obchodního vlastnictví, avšak nemůže ospravedlnit ustanovení, která jsou prostředky svévolné diskriminace, nebo skrytého omezování obchodu ve Společenství. Navíc, článek 36 připouští derogaci ze zásady volného pohybu zbož
í
, pouze pokud je určena k tomu, aby chránila práva, která tvoří specifický předmět takového průmyslového vlastnictví. V případě patentů, Soud za specifický předmět takového průmyslového vlastnictví prohlásil, inter alia, poskytnutí výlučného práva majitel
i
patentu vybrat si způsob využití patentu. To zahrnuje i výběr zda bude vyrábět výrobky sám, nebo umožní dovoz takového výrobku. Z toho plyne, že pravidla, o něž v této věci jde, jež mohou být použita i k zamezení tohoto výlučného práva, nemohou být považ
o
vána za chránící specifický předmětu tohoto průmyslového práva.
Národní ustanovení nemohou být ospravedlněna, ani článkem 5 Pařížské konvence
2
, ani snahou podporovat soutěž mezi různými hospodářskými provozovateli. Ustanovení Pařížské konvence pouze umožňují nucené licence za účelem předcházení zneužívání výlučných práv, jako je úplné neužívání patentu. V každém případě, ani Pařížská konvence, ani ochrana soutěže nemůže ospravedlnit porušení zásady nediskriminace členským státem.
A konečně, Soud rovněž poukazuje, že dvě Patentové konvence Společenství
3
, v době
___________________
2
Pařížská konvence na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1993, ve znění doplňku ze Stockholmu ze dne 14. července 1967
3viz. výše poznámka 1)
rozhodnutí za
tím neúčinné, by nemohly přinést jiné rozhodnutí: “článek 82 První CPC a článek 77 Druhé CPC stanoví ohledně národních patentů použitelnost pravidel vztahujících se k patentům Společenství, které nepovolují poskytnutí nucených licencí na území členského s
t
átu, kde potřeby tohoto státu jsou uspokojovány dovozem výrobků z jiného členského státu. Je pravdou, že článek 89 Prvé CPC a článek 83 Druhé CPC stanoví, že členské státy mohou, za určitých okolností, učinit výhradu co se týče použitelnosti výše uvedenýc
h
ustanovení a že takové výhrady se mohou ukázat neslučitelnými s článkem 30 Smlouvy ES, jak je zde vyloženo Soudem. Nicméně, možnost takové neslučitelnosti byla výslovně předvídána v článku 93 Prvé CPC a článku 2(1) Lucemburské dohody ze dne 15. prosince
p
odle kterého žádné ustanovení Konvence nemůže být uplatněno proti použitelnosti kteréhokoliv ustanovení Smlouvy”.
The ECJ held that the contested provision was a trade restriction incompatible with Article 30 of the Treaty. Article 30 of the Treaty, according to the Court, is applicable even though - at the time of the judgement patents had not been subject to unification at Community level or in the context of approximation of laws.
In particular, the [First] Community Patent Convention (“First CPC”), signed at Luxembourg on 15 December 1975, had not yet entered into force and the [Second] Community Patent Convention annexed to the Agreement signed at Luxembourg on 15 December 1989 (“Second CPC”) was still in the process of being ratified.
In those circumstances, it is primarily a matter for the national legislature to determine the conditions and rules regarding the protection conferred by patents. The Member States may, however, “not adopt measures which would adversely affect the principle of free movement of goods within the common market”.
The provisions on compulsory licences were, in the view of the Court, capable of encouraging domestic production to the detriment of imports ( see also Case 249/81). If the patentee is induced or forced to grant a licence to a national manufacturer, the consequence must be that the imports of the patented products from other Member States are being reduces. Consequently, the relevant provisions “are capable of hindering, directly or indirectly, actually or potentially, intra-Community trade” and thus constitute measures under the ()
Dassonville
-formula.
This violation of Article 30 cannot be justified under Article 222 or under Article 36 of the Treaty. Article 222 does not give the Member States the power to adopt measures contrary to Article 30 of the Treaty. Article 36 on the other hand, which exempts provisions which are justified on grounds of the protection of industrial or commercial property, cannot justify a provision which constitutes a means of an arbitrary discrimination or a disguised restriction on intra-Community trade. Moreover, Article 36 only admits derogations from the principle of the free movement of goods if they are intended to protect the rights which constitute the specific subject-matter of such property. In the case of patents, the Court declared, the specific subject matter of this property is, inter alia, to give the owner of the patent the exclusive right to choose in which way to exploit the patent. This includes choosing between manufacturing the product himself or allowing the importation of the product. It follows that a rule such as those presently at issue, which can be used with the very effect of precluding that right cannot be regarded as safeguarding the specific subject-matter of the right.
The national provisions can neither be justified by Article 5 of the Paris Convention
Paris Convention for the Protection of Industrial Property of 20 March 1993, as last amended at Stockholm on 14 July 1967.
nor by the concern to promote competition between the various economic operators. The Paris provision merely allows compulsory licences with the aim of preventing abuses of exclusive rights such as not using a patent at all. In any event, neither the Paris Convention nor the concern for competition can justify a Member State’s violation of the principle of non-discrimination.
Finally, the Court points out that also the two Community Patent Conventions
See above, note 1.
, not yet in force at the time of the ruling, could not warrant a different ruling: “Articel 82 of the First CPC and Article 77 of the Second CPC provide for the application to national patents of rules relating to Community patents which do not allow for the grant of compulsory licences on the territory of a Member State where the needs of that State are satisfied by imports of the product from another Member State. It is true that Article 89 of the First CPC and Article 83 of the Second CPC provide that Member States may, in certain circumstances, make reservations as regards the application of the aforementioned provisions and that such reservations may prove to be incompatible with Article 30 of the Treaty as herein interpreted by the Court. However, the possibility of such incompatibility was expressly envisaged in Article 93 of the First CPC and Article 2 (1) of the Luxembourg Agreement of 15 December according to which no provision of the Convention may be invoked against the application of any provision of the Treaty.”

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):