Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61983J0268

	Název: Title:		JUDGMENT OF THE COURT (SECOND CHAMBER) OF 14 FEBRUARY 1985. D.A. ROMPELMAN AND E.A. ROMPELMAN-VAN DEELEN V DE MINISTER VAN FINANCIEN. REQUEST FOR A PRELIMINARY RULING FROM THE HOGE RAAD DER NEDERLANDEN. HARMONISATION OF VAT - SIXTH DIRECTIVE - CONCEPT OF TAXABLE PERSON. CASE 268/83.

	Publikace: Publication:		REPORTS OF CASES 1985 PAGES 0655 - 0666

	Předmět (klíčová slova): Keywords		TAXATION;APPROXIMATION OF LAWS;VALUE ADDED TAX;

	Související předpisy: Corresponding acts:		377L0388

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:


	Plný text: Fulltext:		Ano

Fakta:

Názor soudu a komentář:

Shrnutí (Summary of the Judgment):
THE ECONOMIC ACTIVITIES REFERRED TO IN ARTICLE 4 (1) OF THE SIXTH DIRECTIVE ON THE HARMONIZATION OF THE LAWS OF THE MEMBER STATES RELATING TO TURNOVER TAXES MAY CONSIST IN SEVERAL CONSECUTIVE TRANSACTIONS. THE PREPARATORY ACTS, SUCH AS THE ACQUISITION OF ASSETS AND THEREFORE THE PURCHASE OF IMMOVABLE PROPERTY, WHICH FORM PART OF THOSE TRANSACTIONS MUST THEMSELVES BE TREATED AS CONSTITUTING ECONOMIC ACTIVITY. ACCORDINGLY, THE ACQUISITION OF A RIGHT TO THE FUTURE TRANSFER OF PROPERTY RIGHTS IN PART OF A BUILDING YET TO BE CONSTRUCTED WITH A VIEW TO LETTING SUCH PREMISES IN DUE COURSE MAY BE REGARDED AS AN ECONOMIC ACTIVITY WITHIN THE MEANING OF ARTICLE 4 (1) OF THE SIXTH DIRECTIVE. HOWEVER, THAT PROVISION DOES NOT PRECLUDE THE REVENUE AUTHORITIES FROM REQUIRING THE DECLARED INTENTION TO BE SUPPORTED BY OBJECTIVE EVIDENCE SUCH AS PROOF THAT THE PREMISES WHICH IT IS PROPOSED TO CONSTRUCT ARE SPECIFICALLY SUITED TO COMMERCIAL EXPLOITATION.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. února 1985, D. A. Rompleman a E. A. Rompleman-Van Deelen proti Minister van Financiën, věc 268/83, Recueil 1985, s. 655.

Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Hoge Raad der Nederlanden – Nizozemsko – Harmonizace DPH – Šestá směrnice – Pojetí osoby povinné k dani

Předmět:

Rozhodnutí o předběžné otázce o výkladu čl. 4 odst. 2 druhé věty šesté směrnice Rady 77/388 ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (Úř. věst. L 145, s. 1)

Skutkové okolnosti:

(Část „Skutkové okolnosti“ není reprodukována)

Právní otázky:

1 Rozhodnutím ze dne 30. listopadu 1983 došlým Soudnímu dvoru dne 7. prosince 1983 položil Hoge Raad der Nederlanden (nejvyšší nizozemský soud) podle článku 177 Smlouvy o EHS předběžnou otázku o výkladu čl. 4 odst. 2 druhé věty šesté směrnice Rady 77/388 ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (Úř. věst. L 145, s. 1) – dále jen „šestá směrnice“.
2 Otázka vyvstala v rámci sporu probíhajícího před Hoge Raad mezi panem a paní Rompelmanovými s bydlištěm v Amsterdamu a Minister van Financiën (ministrem financí) ohledně nároku na vrácení daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) zaplacené za první až třetí čtvrtletí roku 1979.
3 Dvěma písemnými smlouvami ze dne 25. listopadu 1978 manželé Rompelmanovi, žalobci v původním řízení, nabyli právo na budoucí spoluvlastnictví dvou jednotek v nemovitosti, která je od 1. září 1978 v procesu výstavby, a dále právo na nájem podílu na pozemku k nemovitosti náležícího. Podle stavebního projektu byly zmíněné dvě jednotky označeny jako „výstavní síně“.
4 Dopisem ze dne 26. června 1979 zaslaným daňovému inspektorovi žalobci v původním řízení oznámili, že tyto výstavní síně budou pronajaty podnikatelům a že v příslušný okamžik pronajímatel a nájemce předloží podle čl. 11 odst. 1 písm. b) bodu 5 zákona z roku 1978 o dani z obratu („Wet op de omzetbelastig“ ze dne 28. listopadu 1978, Staatsblad 677) - dále jen „zákon“ – žádost o výjimku z osvobození od daně z obratu stanovenou pro případy pronájmu. Navíc požádali podle čl. 15 odst. 3 zákona o možnost odpočíst DPH na vstupu, která byla zahrnuta ve splátkách kupní ceny hrazených podle postupu prací.
5 Dne 18. října 1979 žalobci v původním řízení provedli přiznání k dani z obratu za první tři čtvrtletí roku 1979, ve kterém žádali o vrácení daně zaplacené na vstupu, a to ve výši 14 186,46 HFL. K notářskému zápisu majetkového převodu došlo dne 31. října 1979, přičemž v této době ještě nebyly zmíněné prostory pronajímány.
6 Daňový inspektor tuto žádost zamítl s odůvodněním, že skutečné využívání získaných prostor ještě nezačalo a žalobci v původním řízení se proti tomuto rozhodnutí odvolali ke Gerechtshof (regionálnímu odvolacímu soudu) v Amsterdamu.
7 Gerechtshof rozhodnutí daňového inspektora potvrdil. Proti tomuto rozsudku Gerechtshof podali Manželé Rompelmanovi kasační stížnost u Hoge Raad.
8 Hoge Raad zaprvé konstatuje, že dle žalobců v původním řízení může podle čl. 15 odst. 1 zákona podnikatel odpočíst daň z obratu, kterou mu účtovali jiní podnikatelé během období, za které je daňové přiznání sestaveno, a že osoba, která se stane podnikatelem teprve později, nemůže podle zákona odečíst daň z obratu, která mu byla účtována v době, kdy ještě podnikatelem nebyla. V projednávané věci tedy zákon údajně nebrání odpočtu daně zaplacené na vstupu, pokud se za počátek podnikání považuje první úkon provedený za účelem využívání nemovitosti.
9 Hoge Raad zadruhé konstatuje, že Gerechtshof rozhodl, že žalobci v původním řízení nejsou podnikateli, protože využívání nemovitosti sice představuje podnikatelskou činnost, avšak podle čl. 7 odst. 2 písm. b) zákona by bylo za využívání nemovitosti třeba považovat její skutečné používání ve společenském styku, což předpokládá existenci takové nemovitosti; v projednávané věci však žalobci v původním řízení nabyli pouze vymahatelný budoucí nárok, nikoliv samotné právo věcné.
10 Na závěr Hoge Raad konstatoval, že význam výrazu „využívání nemovitosti“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 písm. b) zákona záleží na výkladu čl. 4 odst. 2 druhé věty šesté směrnice, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Jedná se v okamžiku, kdy osoba koupí budoucí nemovitost se záměrem ji v příslušný okamžik pronajmout, o „využívání“ ve smyslu čl. 4 odst. 2 druhé věty šesté směrnice?“

11 Žalobci v původním řízení se domnívají, že využívání nemovitosti začíná získáním nároku na tuto nemovitost. Takový předběžný úkon by měl být považován za součást obchodní činnosti, protože je pro uskutečňování této činnosti nezbytný.
12 Nizozemská vláda trvá na tom, že okamžik, od kterého je třeba hospodářskou činnost považovat za zahájenou, se nachází před datem, od kterého nemovitost začíná přinášet pravidelný příjem. To údajně znamená, že v projednávané věci osoba, která nemovitost pronajímá, započala tuto nemovitost využívat v okamžiku, kdy ji jako budoucí nemovitost zakoupila. Jelikož však taková investice může, ale nemusí vést k využívání nemovitosti, nelze o využívání nemovitosti hovořit až do okamžiku, kdy je záměr investora potvrzen mimo jiné objektivněji vymezenými okolnostmi. Prohlášení o záměru by proto mělo být potvrzeno dalšími skutečnostmi a okolnostmi.
13 Podle Komise začíná obecně využívání nemovitosti prvním předběžným úkonem, tedy okamžikem prvního úkonu, jehož vstupy je možné zdanit v souladu s čl. 17 odst. 1 šesté směrnice. První provedené úkony v rámci hospodářské činnosti spočívají ve získávání prostředků pro podnikání, a tedy v koupi nemovitosti. Jakékoliv jiné pojetí by bylo v rozporu s účelem systému DPH, protože v čase mezi úhradou DPH za první úkon a jejím vrácením by vzniklo finanční břemeno váznoucí na nemovitosti; cílem systému DPH však je hospodářské subjekty právě tohoto břemene zcela zbavit.
14 Podstatou otázky položené vnitrostátním soudem je, zda lze nabytí práva na budoucí převod vlastnického práva k části nemovitosti, která teprve bude postavena, se záměrem ji v příslušný okamžik pronajmout, považovat za hospodářskou činnost ve smyslu čl. 4 odst. 1 šesté směrnice.
15 Před podáním odpovědi na položenou otázku je vhodné krátce připomenout prvky a charakteristiky systému DPH, které se týkají projednávané věci, zejména zásady systému, pravidla odpočtů a pojetí „osoby povinné k dani“.
16 Jak uvedl Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 5. května 1982 (Schul, 15/81, Recueil, s. 1409), základní prvek systému DPH spočívá v tom, že každá operace podléhá DPH po odečtení částky DPH, kterou byly přímo zatíženy náklady jednotlivých prvků tvořících cenu zboží a služeb, přičemž způsob provádění odpočtů je stanoven tak, že odpočíst od DPH, kterou jsou povinny odvést, DPH, která již zatížila zboží na předcházejících stupních, jsou oprávněny pouze osoby povinné k dani.
17 V tomto obecném rámci je třeba posuzovat čl. 4 odst. 1 směrnice, podle něhož se osobou povinnou k dani rozumí „jakákoliv osoba, která na nějakém místě provádí samostatně některou z hospodářských činností vymezených v odstavci 2, a to bez ohledu na účel nebo výsledky této činnosti“. Zmíněný odstavec 2 dodává, že „mezi hospodářské činnosti uvedené v odstavci 1 náleží veškerá činnost producentů, obchodníků a poskytovatelů služeb“. „Za hospodářskou činnost se zvláště považuje využívání hmotného nebo nehmotného majetku za účelem získávání pravidelného příjmu z něj.“
18 Kromě toho článek 17 šesté směrnice v odstavci 1 uvádí, že „nárok na odpočet daně vzniká okamžikem vzniku daňové povinnosti z odpočitatelné daně“, a v odstavci 2 opravňuje osobu povinnou k dani, pokud jsou zboží a služby použity pro účely jejích zdanitelných plnění, „odpočíst od daně, kterou je povinna odvést, daň z přidané hodnoty, která je splatná nebo byla odvedena s ohledem na zboží nebo služby, jež jí byly nebo mají být dodány jinou osobou povinnou k dani“.
19 Z těchto charakteristik je možné odvodit, že systém odpočtů má za cíl zcela osvobodit podnikatele od DPH, která je splatná nebo již byla odvedena v rámci veškeré jeho hospodářské činnosti. Společný systém daně z přidané hodnoty tedy zaručuje naprostou neutralitu, co se týče daňové povinnosti vztahující se na veškeré hospodářské činnosti, bez ohledu na účel nebo výsledky těchto činností, a to za podmínky, že tyto činnosti samy o sobě podléhají DPH.
20 Na základě těchto prvků společného systému, je třeba prozkoumat otázku, zda nabytí práva na převod budoucího vlastnického práva k nemovitosti, která teprve bude postavena, výměnou za zaplacení kupní ceny ve splátkách hrazených podle postupu prací, musí již být považováno za počátek využívání hmotného majetku, a tudíž za zboží nebo službu použitou pro účely zdanitelných plnění, tedy pronájmu.
21 Pokud jde o zdanění pronájmu nemovitosti, je namístě připomenout, že pro takový případ čl. 13 oddíl B písm. b) šesté směrnice v zásadě stanoví osvobození od DPH. Protože však žalobci v původním řízení podle všeho využili svého práva volby ohledně zdanění nájmu nemovitého majetku, které je uvedeno v oddíle C téhož článku, musí být v projednávané věci pronájem nemovitého majetku považován za operaci podléhající dani.
22 Pokud jde o počátek využívání nemovitého majetku, je třeba především uvést, že hospodářské činnosti uvedené v čl. 4 odst. 1 mohou sestávat z několika po sobě následujících úkonů, jak naznačuje samotné znění odstavce 2 uvedeného článku, když odkazuje na „veškerou činnost producentů, obchodníků a poskytovatelů služeb“. Předběžná činnost, jako je získávání prostředků pro podnikání, a tedy i koupě nemovitosti, proto již musí být mezi hospodářské činnosti zahrnuta.
23 V tomto směru není třeba rozlišovat různé právní formy těchto předběžných úkonů, především nabytí práva na převod budoucího vlastnictví na jedné straně a na druhé straně nabytí vlastnického práva samotného. Kromě toho zásada neutrality DPH z hlediska daňové povinnosti podniku vyžaduje, aby byly první investiční výdaje vynaložené pro potřeby podniku a za účelem podnikání považovány za hospodářskou činnost. Bylo by v rozporu s touto zásadou, kdyby tato činnost začala až okamžikem, kdy je nemovitost skutečně využívána, tedy kdy vznikne zdanitelný příjem. Jakýkoliv jiný výklad článku 4 šesté směrnice by zatížil hospodářský subjekt náklady na DPH v rámci jeho hospodářské činnosti, aniž by mu poskytl možnost odpočtu DPH v souladu s článkem 17, a svévolně by rozlišoval investiční výdaje vynaložené před skutečným využíváním nemovitého majetku a během skutečného využívání nemovitého majetku. I v případech, kdy by bylo stanoveno navrácení daně zaplacené na vstupu za předběžné úkony až po skutečném využívání nemovitosti, by na tomto majetku po dobu mezi prvními investičními výdaji a skutečným využíváním vázlo finanční břemeno, které někdy může být značné. Kdokoliv tedy uskuteční takové investice, které jsou úzce spojené s budoucím využíváním nemovitého majetku a pro toto využívání nezbytné, musí být považován za osobu povinnou k dani ve smyslu článku 4.
24 Pokud jde o otázku, zda má být článek 4 vykládán v tom smyslu, že prohlášený záměr budoucí nemovitost pronajmout postačuje k tomu, aby se předpokládalo, že získaná nemovitost bude používána ke zdanitelné činnosti, a že je tudíž třeba osobu provádějící takovou investici považovat za osobu povinnou k dani, je třeba na prvním místě uvést, že je na osobě, která o odpočet DPH žádá, aby prokázala, že podmínky pro odpočet jsou splněny, a zejména že kritéria stanovená pro osobu povinnou k dani splňuje. Článek 4 tak nebrání tomu, aby správce daně vyžadoval potvrzení prohlášeného záměru objektivními skutečnostmi, jako např. specifickou způsobilostí projektovaných prostor ke komerčnímu využívání.
25 Na otázku položenou Soudnímu dvoru je tedy namístě odpovědět tak, že nabytí práva na budoucí převod vlastnického práva k části nemovitosti, která teprve bude postavena, se záměrem ji v příslušný okamžik pronajmout, lze považovat za hospodářskou činnost ve smyslu čl. 4 odst. 1 šesté směrnice, přičemž tato směrnice nebrání tomu, aby správce daně vyžadoval potvrzení prohlášeného záměru objektivními skutečnostmi, jako např. specifickou způsobilostí projektovaných prostor ke komerčnímu využívání.

K nákladům řízení

26 Výdaje vzniklé nizozemské vládě a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů,

SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),

rozhodl o otázce, kterou předložil Hoge Raad der Nederlanden rozhodnutím ze dne 30. listopadu 1983, takto:

Nabytí práva na budoucí převod vlastnického práva k části nemovitosti, která teprve bude postavena, se záměrem ji v příslušný okamžik pronajmout, lze považovat za hospodářskou činnost ve smyslu čl. 4 odst. 1 šesté směrnice, přičemž tato směrnice nebrání tomu, aby správce daně vyžadoval potvrzení prohlášeného záměru objektivními skutečnostmi, jako např. specifickou způsobilostí projektovaných prostor ke komerčnímu využívání.

_____________________________________________________________________________