Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61972J0001
Název:
Title:
JUDGMENT OF THE COURT OF 22 JUNE 1972. RITA FRILLI V BELGIAN STATE. PRELIMINARY RULING REQUESTED BY THE TRIBUNAL DU TRAVAIL, BRUSSELS. GUARANTEED INCOME FOR OLD PEOPLE. CASE 1-72.
Publikace:
Publication:
REPORTS OF CASES 1972 PAGES 0457
Předmět (klíčová slova):
Keywords
FREE MOVEMENT OF WORKERS;SOCIAL SECURITY FOR MIGRANT WORKERS;
Zaručený příjem pro starší osoby
Související předpisy:
Corresponding acts:
358R0003;358R0003;358R0003
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:
Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. ALTHOUGH ON A REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING THE COURT MAY NOT PASS JUDGMENT ON A NATIONAL LAW, NEVERTHELESS IT HAS POWER TO FURNISH THE NATIONAL COURT WITH CRITERIA FOR INTERPRETATION BASED ON COMMUNITY LAW WHICH MAY HELP THE SAID COURT IN ITS APPRAISAL OF THE EFFECTS OF THE NATIONAL LAW.

2. NATIONAL LEGISLATION WHICH HAS CERTAIN AFFINITIES WITH SOCIAL ASSISTANCE, IN PARTICULAR IN THAT IT PRESCRIBES NEED AS AN ESSENTIAL CRITERION FOR ITS APPLICATION AND DOES NOT STIPULATE ANY REQUIREMENT AS TO PERIODS OF EMPLOYMENT, MEMBERSHIP OR CONTRIBUTION, MAY NEVERTHELESS APPROXIMATE TO SOCIAL SECURITY WITHIN THE MEANING OF REGULATION NO 3 BECAUSE IT DOES NOT PRESCRIBE CONSIDERATION OF EACH INDIVIDUAL CASE, WHICH IS A CHARACTERISTIC OF ASSISTANCE, AND CONFERS ON RECIPIENTS A LEGALLY-DEFINED POSITION GIVING THEM THE RIGHT TO A BENEFIT WHICH IS ANALOGOUS TO THE OLD-AGE PENSIONS WITHIN THE MEANING OF ARTICLE 2 OF THE SAID REGULATION.

3. THE LEGALLY PROTECTED RIGHT TO A MINIMUM PENSION CONFERRED BY NATIONAL LEGISLATIVE PROVISIONS ON ALL ELDERLY RESIDENTS MUST BE CONSIDERED AS AN " OLD-AGE BENEFIT " WITHIN THE MEANING OF ARTICLE 2 (1) (C) OF REGULATION NO 3 AS REGARDS WAGE-EARNERS OR ASSIMILATED WORKERS WHO HAVE WORKED FOR PERIODS OF TIME IN THAT STATE AND ARE ENTITLED TO A PENSION THERE. THE GRANT OF SUCH A BENEFIT TO A FOREIGN WORKER WHO FULFILS THESE CONDITIONS CANNOT DEPEND ON THE EXISTENCE OF A RECIPROCAL AGREEMENT WITH THE MEMBER STATE OF WHICH THAT WORKER IS A NATIONAL SINCE SUCH A CONDITION IS INCOMPATIBLE WITH THE RULE OF EQUALITY OF TREATMENT WHICH IS ONE OF THE FUNDAMENTAL PRINCIPLES OF COMMUNITY LAW.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):

Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. června 1972, Rita Frilli v. Belgie (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal tribunal du travail v Bruselu), Recueil 1972, C-1/72, s. 00457

Klíčová slova:

Zaručený příjem pro starší osoby

Předmět:

Rozhodnutí o předběžné otázce o výkladu čl. 7 odst. 2 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství a čl. 2 odst. 1 a 3 nařízení Rady č. 3 ze dne 25. září 1958 o sociálním zabezpečení migrujících pracovníků ve vztahu k belgickému zákonu ze dne 1. dubna 1969, kterým se stanoví zaručený příjem pro starší osoby



Skutkové okolnosti:


I – Skutkové okolnosti a řízení

R. Frilli, italské státní příslušnosti, narozená 29. března 1908, byla v letech 1966 a 1967 zaměstnána v Belgii, kde má dodnes bydliště.

Na základě tohoto zaměstnání je příjemkyní belgického starobního důchodu ve výši 350 BEF měsíčně.

Dne 14. května 1969 podala pí Frilli na ministère de la prévoyance sociale, service des pensions de vieillesse (belgické ministerstvo sociálního zabezpečení, odbor starobních důchodů) žádost o poskytnutí zaručeného příjmu pro starší osoby, stanoveného belgickým zákonem ze dne 1. dubna 1969 (Moniteur belge, 29. 4. 1969, s. 3954).

Service des pensions de vieillesse oznámil dne 5. dubna 1971 pí Frilli, že tato žádost byla zamítnuta. Toto rozhodnutí bylo založeno na čl. 1 odst. 2 zákona ze dne 1. dubna 1969, který stanoví, že „každý příjemce musí být buď státním příslušníkem Belgie, nebo země, s níž Belgie v této záležitosti uzavřela reciproční úmluvu, anebo osobou bez státní příslušnosti nebo uprchlíkem“, a na skutečnosti, že pí Frilli má italskou státní příslušnost a je tedy státním příslušníkem země, s níž Belgie neuzavřela reciproční úmluvu o zaručeném příjmu.

Dne 28. května 1971 se pí Frilli proti tomuto rozhodnutí odvolala k tribunal du travail (pracovnímu soudu) v Bruselu.

Na podporu své věci se odvolávala na čl. 7 odst. 2 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2), podle kterého pracovník, který je státním příslušníkem členského státu, požívá na území ostatních členských států „stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci“, a na obecná ustanovení (hlavu I) nařízení Rady č. 3 ze dne 25. září 1958 o sociálním zabezpečení migrujících pracovníků (Úř. věst. 30, s. 561).

Tribunal du travail v Bruselu, jedenáctá komora, rozhodl dne 16. prosince 1971 po ústním jednání dne 18. listopadu 1971 požádat Soudní dvůr v souladu s článkem 177 Smlouvy o EHS, aby se vyjádřil k těmto předběžným otázkám:

1. Je zaručený příjem poskytovaný na základě belgického zákona ze dne 1. dubna 1969 sociální výhodou ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Rady č. 1612/68?
2. Je zaručený příjem, jenž je nepříspěvkovou sociální dávkou, kterou stát poskytuje starším osobám ve smyslu belgického zákona ze dne 1. dubna 1969, dávkou ve stáří ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) nařízení č. 3, nebo se jedná o dávku sociální pomoci ve smyslu čl. 2 odst. 3 uvedeného nařízení?

Toto rozhodnutí tribunal du travail bylo kanceláří Soudního dvora zapsáno dne 6. ledna 1972.

V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložila dne 27. ledna 1972 písemná vyjádření žalobkyně v hlavním řízení, dne 7. března Belgie, kterou zastupoval ministre de la prévoyance sociale, dne 14. března Komise Evropských společenství a dne 23. března vláda Italské republiky.

Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústního řízení bez předběžného šetření.

Žalobkyně v hlavním řízení, Belgie a Komise na žádost Soudního dvora předložily písemné doplňující informace.

Při jednání dne 25. dubna 1972 byla vyslechnuta ústní vyjádření Belgie, vlády Italské republiky a Komise Evropských společenství a jejich odpovědi na otázky položené Soudním dvorem.

Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 17. května 1972.

Na jednání před Soudním dvorem přednesla svá vyjádření sama žalobkyně v hlavním řízení, Belgii v písemném řízení zastupoval ministre de la prévoyance sociale a v ústním řízení J. Bartelous, avocat près de la cour d’appel v Bruselu, vládu Italské republiky zastupoval A. Maresca, ministre plénipotentiaire, jemuž byl nápomocen G. Zagari, Sostituto Avvocato dello Stato, a Komisi zastupoval její právní poradce I. Telchini.

II - Vyjádření předložená Soudnímu dvoru

Písemná a ústní vyjádření předložená Soudnímu dvoru lze shrnout takto:

R. Frilli, žalobkyně v hlavním řízení, tvrdí, že zaručený příjem stanovený belgickým zákonem ze dne 1. dubna 1969 je nepříspěvkovým starobním důchodem a nikoli dávkou sociální pomoci.

a) Zaručený příjem je poskytován v obvyklém důchodovém věku, vyplácí jej Caisse nationale des pensions des travailleurs salariés (Státní penzijní fond pro zaměstnance), a je plně hrazen ze státních prostředků; kromě toho se na příjemce zaručeného příjmu vztahuje náhrada za dovolenou stanovená zákonem ze dne 13. června 1966 o starobních a pozůstalostních důchodech zaměstnanců i povinné pojištění zdravotní péče.

Zákon ze dne 1. dubna 1969, kterým se stanoví zaručený příjem, zrušil určitá ustanovení zákona ze dne 12. února 1963 o organizaci systému starobního a pozůstalostního důchodu pro soukromě pojištěné osoby. Podle těchto ustanovení mohl být soukromě pojištěným osobám a osobám, které za celý pracovní život nepobíraly důchod v jiném systému, zvýšen na náklady státu důchod; v souladu se zásadou rovného zacházení mohl být zaměstnancům, státním příslušníkům jiného členského státu Společenství, před vstupem zákona o zaručeném příjmu v platnost tento důchod zvýšen za stejných podmínek jako Belgičanům.

b) Sociální a zdravotní pomoc v Belgii se řídí zákony ze dne 27. listopadu 1891 a ze dne 10. března 1925; nemajetným osobám ji poskytují commissions communales d’assistance publique (obecní komise veřejné pomoci), které díky své samostatnosti nezávisle posuzují nezbytnost, povahu a rozsah pomoci, jež má být poskytnuta.

c) V případě, že je zaručený příjem posuzován jako dávka sociální pomoci, a je tudíž vyloučen z rozsahu působnosti nařízení č. 3, může být žalobkyni v hlavním řízení poskytnut na základě článku 1 Evropské úmluvy o sociální a zdravotní pomoci, podepsané v Paříži dne 11. prosince 1953 členskými státy Rady Evropy.

Vyjádření Belgie, ministère de la prévoyance sociale, žalovaného účastníka hlavního řízení, lze shrnout takto:

a) Nařízení č. 1612/68 přijaté na základě článku 49 Smlouvy o EHS se vztahuje pouze na zaměstnance; zaručený příjem pro starší osoby stanovený belgickým zákonem ze dne 1. dubna 1969 není specificky určen pro obyvatelstvo v produktivním věku, a nespadá tudíž do působnosti uvedeného nařízení.

I kdyby se nařízení č. 1612/68 mělo považovat za použitelné, zaručený příjem by musel být oddělen od svého předmětu: ustanovení čl. 7 odst. 2, zaručující pracovníkům, kteří jsou státními příslušníky členského státu, stejné sociální a daňové výhody jako tuzemským pracovníkům, se vztahuje pouze na sociální výhody spojené se zaměstnáním, jež jsou nezbytné pro dosažení volného pohybu pracovníků.

b) Pokud jde o nařízení č. 3, je třeba konstatovat, že pro rozlišení mezi dávkami sociální pomoci a systémy sociálního zabezpečení není určující příspěvková nebo nepříspěvková povaha, přičemž nařízení č. 3 se vztahuje pouze na posledně uvedené systémy. Během posledních let se charakteristiky sociální pomoci na jedné straně a sociálního zabezpečení na straně druhé setřely: sociální pomoc se stala právem, zatímco sociální zabezpečení se začalo používat všeobecně.

Rozdíl mezi jedním a druhým spočívá v duchu dotyčného opatření a v jeho příčině:

— pomoc je charakterizována skutečností, že jejím cílem je zmírnění stavu nouze nebo nemajetnosti; právo na tuto pomoc je odůvodněno a způsobeno touto nouzí;

— cílem sociálního zabezpečení naproti tomu není zmírnění nemajetnosti, nýbrž odškodnění oběti určitých sociálních rizik tím, že této osobě zaručuje doplňkový nebo náhradní příjem; jeho cílem není poskytnutí příjmu jako takového, ale jeho ekvivalentu či náhrady.

Pomoc reaguje na základní životní potřebu, sociální zabezpečení jde dále.

Ze znění belgického zákona ze dne 1. dubna 1969, zejména ze článků 1, 8 a 19 a z čl. 21 odst. 1, stejně jako z přípravných prací na tomto zákonu vyplývá, že jeho cílem skutečně je zaručit starším osobám bez prostředků minimální příjem, tj. dávku sociální pomoci, kromě případů, kdy jsou již podporovány na náklady státu.

Kromě toho není možné, aby jeden zákon pro příjemce, kteří pracovali, představoval doplněk sociálního zabezpečení, a současně pro osoby, které nikdy nepracovaly, sociální pomoc.

Belgie od samého počátku považovala zaručený příjem za opatření sociální pomoci, na něž se nevztahuje nařízení č. 3; v souladu s tím na mezinárodní úrovni jednala tak, že uzavírala nebo se pokoušela uzavřít reciproční úmluvy. Během těchto jednání zainteresované státy nepopíraly opodstatněnost belgického postoje ani se neodvolávaly na existenci nařízení č. 3 a 4, a sdílely tak koncepci, podle níž se tato nařízení nevztahují na zaručený příjem pro starší osoby.

c) Závěrem Belgie uvádí, že na předběžné otázky, jež položil tribunal du travail v Bruselu, je třeba odpovědět takto:

— nařízení Rady č. 1612/68 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství se na projednávaný spor nevztahuje a zaručený příjem pro starší osoby poskytovaný na základě belgického zákona ze dne 1. dubna 1969 v žádném případě nepředstavuje sociální výhodu ve smyslu čl. 7 odst. 2 uvedeného nařízení;

- — zaručený příjem ve smyslu belgického zákona ze dne 1. dubna 1969 představuje dávku sociální pomoci vyloučenou z rozsahu působnosti nařízení Rady č. 3 a 4.

Vláda Italské republiky se domnívá, že zaručený příjem pro starší osoby musí být považován za nepříspěvkovou dávku sociálního zabezpečení.

a) Z Aperçu de la sécurité sociale en Belgique (Přehledu sociálního zabezpečení v Belgii), který v roce 1972 vydalo ministère de la prévoyance sociale, vyplývá, že systém zaručeného příjmu nahrazuje zejména zákon ze dne 12. února 1963 o zvýšení starobních důchodů, a že i když jsou jeho rozsah působnosti i cíle širší, řadí se v zásadě do rámce sociálního zabezpečení.

Navíc vzhledem k tomu, že se rozdíl mezi sociálním zabezpečením a sociální pomocí stále více stírá, je v současné době jejich hlavní rozlišující charakteristikou stupeň zabezpečení pozice, kterou zákon příjemci dávky zaručuje: o sociální pomoc jde, pokud má příjemce pouze podmínečné právo, jehož přiznání podléhá uvážení veřejného správního orgánu; o sociální zabezpečení se jedná tehdy, pokud zákon příjemci přiznává skutečné subjektivní právo a vylučuje jakékoli uvážení veřejného správního orgánu.

b) Každé specifické ustanovení sekundárního práva Společenství v oblasti zacházení vyhrazeného státním příslušníkům členských států na území Společenství musí být založeno na článku 7 Smlouvy o EHS. Zákaz jakékoli diskriminace na základě státní příslušnosti, stanovený tímto článkem, je základní zásadou; výhody zaručené belgickým zákonem ze dne 1. dubna 1969 musí být používány bez jakékoli možnosti diskriminace na základě státní příslušnosti příjemce. Podmínka vzájemnosti stanovená tímto zákonem pro zahraniční pracovníky s bydlištěm v Belgii – klasická v mezinárodním právu – se v rámci práva Společenství vzhledem k zásadě vyhlášené článkem 7 Smlouvy o EHS nemůže týkat pracovníků z členských států, ale pouze státních příslušníků třetích zemí.

Jelikož je zaručený příjem použitelný v oblasti práce – i když jsou jeho cíle i účel širší – a jelikož odvětví práce patří mezi odvětví, která jsou předmětem právní úpravy Společenství, je jakékoli omezení poskytování zaručeného příjmu z důvodu státní příslušnosti žadatelů, pokud jde o pracovníky, kteří jsou státními příslušníky členských států, v rozporu s článkem 7 Smlouvy.

c) Pokud jde o první otázku, kterou položil tribunal du travail v Bruselu, je třeba konstatovat, že zaručený příjem pro belgické pracovníky představuje sociální výhodu ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 a že se tudíž musí vztahovat rovněž na pracovníky ostatních členských států s bydlištěm v Belgii.

Tvrzení, že zaručený příjem je poskytován nezávisle na existenci pracovního poměru, je irelevantní; stejně tak je nevýznamná skutečnost, že v projednávané věci je žalobkyně v hlavním řízení v důchodu, jelikož pojem pracovníka musí být s ohledem na právo Společenství vykládán v širším smyslu.

Ze všech těchto důvodů je třeba na první otázku odpovědět kladně.

d) Pokud jde o druhou otázku, je třeba vzít v úvahu, že dávky stanovené belgickým zákonem ze dne 1. dubna 1969 se vztahují na starší pracovníky a představují tedy dávku ve stáří ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) nařízení č. 3.

Jelikož zaručený příjem představuje subjektivní právo a nikoli podmínečné právo podléhající úvaze veřejného správního orgánu, patří do kategorie opatření sociálního zabezpečení a nikoli do kategorie sociální pomoci ve smyslu čl. 2 odst. 3 nařízení č. 3.

Komise Evropských společenství zdůrazňuje, že Smlouva o EHS stanoví odlišný právní základ pro obecná pravidla postupného zavedení volného pohybu pracovníků (článek 49) na jedné straně a pro oblast sociálního zabezpečení na straně druhé (článek 50). Na první pohled se tudíž jeví jako obtížné uznat, že sociální zabezpečení může být součástí sociálních výhod stanovených v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68, přijatého k provedení článku 49.

a) Pokud jde o definici sociální pomoci, lze konstatovat, že nařízení č. 3 o sociálním zabezpečení migrujících pracovníků sice ve svém čl. 2 odst. 3 uvádí, že se nevztahuje na sociální a zdravotní pomoc, nespecifikuje však, co se má pod pojmem sociální pomoc chápat. Judikatura Soudního dvora nespecifikuje kritéria pro rozlišení sociálního zabezpečení a sociální pomoci. Z definice sociální pomoci uvedené v Evropské úmluvě o sociální a zdravotní pomoci uzavřené v rámci Rady Evropy vyplývá zejména, že nepříspěvkové důchody nejsou dávkami sociální pomoci; konečně klasická rozlišující kritéria dávek sociální pomoci, tj. rozsah jejich působnosti, finanční podmínky jejich poskytování a způsob jejich financování, již nepostačují.

Z těchto důvodů je možné usuzovat, že hotovostní dávky poskytované v rámci nepříspěvkového systému zřízeného na vnitrostátní úrovni jako doplněk nebo náhrada důchodů osobám, které dosáhly stanoveného věku, invalidům nebo pozůstalým s cílem zaručit jim příjem, jehož výše je stanovena zákonem, jsou dávkami sociálního zabezpečení spadajícími do věcné působnosti nařízení č. 3, jak je definována v článku 2.

Pokud je takový systém inherentně spojen s důchodovým systémem, hotovostní dávky jsou poskytovány bezpodmínečně v určitých časových intervalech a dotyčná osoba má právo na odvolání proti rozhodnutím přijatým ve svém případě, je třeba usuzovat, že tento systém spadá do oblasti sociálního zabezpečení, přestože poskytování dávek podléhá šetření o výši finančních prostředků.

b) Na základě analýzy belgického zákona ze dne 1. dubna 1969 je třeba vzít v úvahu, že zaručený příjem sice rozsahem své působnosti, finančními podmínkami poskytování a způsobem financování odpovídá klasickým kritériím pomoci, nicméně v jiných ohledech vykazuje jasné spojení se sociálním zabezpečením v Belgii: pravomoc kontrolovat údaje a rozhodovat o žádostech má ministr odpovědný za sociální zabezpečení; v některých případech se s žádostí zachází jako s žádostí o použití systémů starobních a pozůstalostních důchodů zaměstnanců a samostatně výdělečně činných osob; platbu provádí Caisse nationale des pensions de retraite et de survie (Státní fond starobních a pozůstalostních důchodů); skutečnost, že se veškeré právní předpisy změněné, doplněné nebo zrušené zákonem, kterým se stanoví zaručený příjem, týkají systémů starobních a pozůstalostních důchodů; právo na odvolání dotyčné osoby k soudům příslušným pro systémy starobních a pozůstalostních důchodů.

Přípravné práce k přijetí zákona ze dne 1. dubna 1969, stejně jako Aperçu de la sécurité sociale en Belgique, který vydalo ministère de la prévoyance sociale, potvrzují, že zaručený příjem patří mezi dávky sociálního zabezpečení spadající do věcné působnosti nařízení č. 3. Skutečnost, že zákon z roku 1969 není uveden v příloze B nařízení č. 3, tento závěr nevyvrací, jelikož tento seznam je čistě orientační; zákon navíc není uveden v příloze I Evropské úmluvy o sociální a zdravotní pomoci, je však uveden v příloze I Evropské prozatímní dohody o soustavách sociálního zabezpečení ve stáří, invaliditě a pozůstalých.

c) Pokud by byl zaručený příjem považován za dávku sociální pomoci, mělo by být uznáno, že pokud jde o výklad článku 7 nařízení č. 1612/68, každá sociální výhoda, i když není přímo odvozena z výkonu zaměstnání, ale je dostupná tuzemským pracovníkům, musí být rozšířena na zaměstnance ze Společenství, kteří splňují stejné podmínky jako tuzemští pracovníci.

Článek 7 nařízení č. 1612/68 se nicméně týká pouze aktivních pracovníků. Z tphp důvodu. aby se tedy žalobkyně v hlavním řízení mohla dovolávat rovnosti zacházení v oblasti sociálních výhod, musela by splnit podmínky stanovené nařízením Komise č. 1251/70 ze dne 29. června 1970 o právu pracovníků zůstat na území členského státu po skončení zaměstnání v tomto státě (Úř. věst. L 142, s. 24). Podle současného stavu spisu není možné ověřit, zda tomu tak skutečně je.

d) Závěrem se Komise domnívá, že odpověď na otázky položené Soudnímu dvoru by mohla znít takto:

Zaručený příjem poskytovaný na základě belgického zákona ze dne 1. dubna 1969 je nepříspěvkovou dávkou sociálního zabezpečení spadající do věcné působnosti nařízení č. 3, jak je definována v článku 2 uvedeného nařízení. V důsledku toho se věc netýká nařízení č. 1612/68.


Odůvodnění:


1 Usnesením ze dne 16. prosince 1971, které došlo Soudnímu dvoru dne 6. ledna 1972, položil tribunal du travail v Bruselu na základě článku 177 Smlouvy o EHS otázky týkající se výkladu některých ustanovení nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2) a nařízení Rady č. 3 ze dne 3. prosince 1958 o sociálním zabezpečení migrujících pracovníků (Úř. věst. 1958, s. 561) ve vztahu k používání belgického zákona ze dne 1. dubna 1969, kterým se stanoví zaručený příjem pro starší osoby.

2 První otázka zní, zda příjem zaručený tímto zákonem je „sociální výhodou“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68.

3 Další otázka zní, zda je zaručený příjem, jenž je nepříspěvkovou sociální dávkou, kterou stát poskytuje starším osobám, „dávkou ve stáří“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) nařízení č. 3, nebo se jedná o dávku „sociální pomoci“ ve smyslu čl. 2 odst. 3 uvedeného nařízení.

4 Vzhledem ke specifické povaze dotyčné dávky je třeba zabývat se nejdříve druhou otázkou, jelikož zkoumání toho, zda lze zaručený příjem případně zařadit jako „sociální výhodu“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 připadá v úvahu pouze v případě, že bude stanoveno, že se nejedná o dávku sociálního zabezpečení ve smyslu nařízení č. 3.

5 Otázka výkladu, kterou formuloval tribunal du travail, byla položena ve vztahu k zákonu, jehož cílem je zaručení minimálního příjmu mužům ve věku nejméně 65 let a ženám ve věku nejméně 60 let, kteří tento příjem potřebují.

6 Tato výhoda je poskytována belgickým státním příslušníkům pod jedinou podmínkou, a to že mají bydliště na belgickém území.

7 Naproti tomu cizí státní příslušník může být uznán za příjemce podle tohoto zákona pouze pod dvojí podmínkou státní příslušnosti země, s níž Belgie uzavřela v této oblasti reciproční úmluvu, a skutečného bydliště v Belgii po dobu nejméně pěti posledních let předcházejících datu, od kterého vzniká právo na zaručený příjem.

8 Ze spisu se zdá, že žalobkyně v hlavním řízení, která má italskou státní příslušnost a v Belgii je příjemkyní zaměstnaneckého starobního důchodu na základě krátkodobé pracovní činnosti, splňuje – s výhradou ověření, které tribunal du travail zamýšlí provést – podmínky vyžadované zákonem, kromě podmínky vzájemnosti z důvodu neexistence úmluvy mezi Itálií a Belgií.

9 Pro rozhodnutí sporu předloženého tribunal du travail je proto nezbytné zařadit dávku stanovenou belgickým zákonem s ohledem na kritéria definující rozsah působnosti nařízení č. 3 s cílem určit, zda lze použít podmínku vzájemnosti stanovenou tímto zákonem.

10 Soudní dvůr sice nemůže v rámci tohoto řízení kvalifikovat belgický zákon, má však pravomoc poskytnout vnitrostátnímu soudu prvky výkladu vycházející z práva Společenství, které mu mohou sloužit jako vodítko při posuzování účinků zákona.

11 Podle čl. 1 písm. b) nařízení č. 3 se uvedené nařízení vztahuje na veškeré právní předpisy členských států, které se týkají „systémů a odvětví sociálního zabezpečení“ stanovených v čl. 2 odst. 1 a 2.

12 Naproti tomu podle odstavce 3 téhož článku není nařízení použitelné na „zdravotní a sociální pomoc“.

13 I když se může z hlediska používání nařízení jevit žádoucí jasné rozlišení právních systémů sociálního zabezpečení od systémů sociální pomoci, nelze vyloučit možnost, že z důvodu své působnosti, cílů a způsobu provádění mohou určité právní předpisy působit současně v obou uvedených kategoriích a vyloučit tak jakoukoli obecnou klasifikaci.

14 Přestože se právní předpisy o zaručeném příjmu některými svými charakteristikami podobají sociální pomoci – zejména, pokud stanoví potřebu jako základní kritérium použití a nevyžadují splnění žádných podmínek ohledně doby trvání pracovní činnosti, členství nebo příspěvků – sociálnímu zabezpečení se nicméně blíží tím, že opouštějí individuální posuzování charakteristické pro pomoc a přisuzují příjemcům právně definovanou pozici, jež jim dává právo na dávku analogickou starobním důchodům uvedeným v článku 2 nařízení č. 3.

15 S ohledem na širokou definici okruhu příjemců plní takové právní předpisy ve skutečnosti dvojí funkci; na jedné straně zaručují minimum životních prostředků osobám nacházejícím se zcela mimo systém sociálního zabezpečení a na straně druhé doplněk příjmu příjemcům nedostačujících dávek sociálního zabezpečení.

16 Podle čl. 2 odst. 1 písm. c) se nařízení č. 3 vztahuje na veškeré „dávky ve stáří“.

17 Podle čl. 1 písm. s) téhož nařízení se „dávkami“ rozumí v nejširším smyslu všechny důchody, včetně všech jejich součástí placených z veřejných fondů, stejně jako zvýšení z důvodů revalorizace a dodatkové dávky.

18 Pokud tedy jde o zaměstnance nebo jemu naroveň postaveného pracovníka, který po určitá období vykonával pracovní činnost na území členského státu, má tam bydliště a je oprávněn pobírat tam důchod, spadají ustanovení právních předpisů zaručující všem starším rezidentům zákonem chráněné právo na minimální důchod, pokud jde o pracovníky, do oblasti sociálního zabezpečení uvedeného v článku 51 Smlouvy a prováděcích předpisech k tomuto ustanovení, avšak pokud jde o jiné kategorie příjemců, mohou se tyto právní předpisy takovému zařazení vymykat.

19 Nelze tedy proti takovému pracovníkovi stavět absenci reciproční úmluvy, jelikož taková podmínka je neslučitelná s pravidlem rovného zacházení, které je jednou ze základních zásad práva Společenství, zakotvenou v tomto ohledu v článku 8 nařízení č. 3.

20 Obtíže, které mohou vyvstat ve vztahu k pravidlům Společenství následkem používání globálních systémů sociální ochrany navržených pro všechny obyvatele a spočívajících v podmínkách státní příslušnosti a bydlišti, jsou vlastní samotné povaze takových systémů, jejichž cílem je chránit současně zaměstnance, kteří podléhají sociálnímu zabezpečení, a osoby, jež mu nepodléhají.

21 Přestože tyto obtíže mohou být ve svém celku vyřešeny pouze legislativním zásahem Společenství, touto okolností nicméně není dotčeno právo a povinnost vnitrostátních soudů zaručit ochranu migrujících pracovníků ve všech případech, kdy je tato ochrana možná v souladu se zásadami sociálních předpisů Společenství a aniž je narušen systém dotyčných vnitrostátních právních předpisů.

22 Takový je přinejmenším každý případ, kdy osoba s charakteristikami zaměstnance nebo jemu naroveň postaveného pracovníka ve smyslu nařízení č. 3 již spadá na základě předchozí pracovní činnosti do systému sociálního zabezpečení členského státu, jehož právních předpisů zaručujících starším osobám minimální příjem se dovolává.

23 Při zvážení výše uvedených skutečností se nejeví nezbytné zkoumat první otázku, kterou položil tribunal du travail.


Náklady řízení:


24 Výdaje vzniklé Komisi Evropských společenství, která předložila Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují.

25 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve sporu probíhajícím před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

1) „Zaručený příjem“ poskytovaný obecnými právními předpisy členského státu, které zaručují starším osobám s bydlištěm v tomto státě právo na minimální důchod, musí být, pokud jde o zaměstnance a jim naroveň postavené pracovníky ve smyslu nařízení č. 3, kteří mají v tomtéž státě nárok na důchod, považován za „dávku ve stáří“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) téhož nařízení.
2) Poskytnutí takové dávky zahraničnímu pracovníkovi, který splňuje tyto podmínky, nemůže být závislé na existenci reciproční úmluvy s členským státem, jehož státním příslušníkem tento pracovník je.


_____________________________________________________________________________