Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61985J0356
Název:
Title:
JUDGMENT OF THE COURT OF 9 JUNE 1987. COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES V KINGDOM OF BELGIUM. SYSTEM OF TAXATION APPLICABLE TO WINE AND BEER. CASE 356/85.
Publikace:
Publication:
REPORTS OF CASES 1987 PAGES 3299
Předmět (klíčová slova):
Keywords
TAXATION;VALUE ADDED TAX;AGRICULTURE;ALCOHOL;
Související předpisy:
Corresponding acts:
157E095
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:
Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. THE PURPOSE OF ARTICLE 95, AS A WHOLE, IS TO ENSURE THE FREE MOVEMENT OF GOODS BETWEEN THE MEMBER STATES UNDER NORMAL CONDITIONS OF COMPETITION, BY ELIMINATING ALL FORMS OF PROTECTION WHICH MIGHT RESULT FROM THE APPLICATION OF DISCRIMINATORY INTERNAL TAXES AGAINST PRODUCTS FROM OTHER MEMBER STATES, AND TO GUARANTEE ABSOLUTE NEUTRALITY OF INTERNAL TAXES AS REGARDS COMPETITION BETWEEN DOMESTIC AND IMPORTED PRODUCTS. AGAINST THAT BACKGROUND, THE SECOND PARAGRAPH OF ARTICLE 95 IS MORE SPECIFICALLY INTENDED TO PREVENT ANY FORM OF INDIRECT FISCAL PROTECTIONISM AFFECTING IMPORTED PRODUCTS WHICH, ALTHOUGH NOT SIMILAR WITHIN THE MEANING OF THE FIRST PARAGRAPH OF ARTICLE 95 TO DOMESTIC PRODUCTS, ARE NEVERTHELESS IN A COMPETITIVE RELATIONSHIP WITH SOME OF THEM, EVEN IF ONLY PARTIALLY, INDIRECTLY OR POTENTIALLY. WHILST THE CRITERION INDICATED IN THE FIRST PARAGRAPH OF ARTICLE 95 CONSISTS IN THE COMPARISON OF TAX BURDENS, WHETHER IN TERMS OF THE RATE, THE MODE OF ASSESSMENT OR OTHER DETAILED RULES FOR THEIR APPLICATION
, IN VIEW OF THE DIFFICULTY OF MAKING SUFFICIENTLY PRECISE COMPARISONS BETWEEN THE PRODUCTS IN QUESTION THE SECOND PARAGRAPH OF THAT ARTICLE IS BASED UPON A MORE GENERAL CRITERION, NAMELY THE PROTECTIVE NATURE OF THE SYSTEM OF INTERNAL TAXATION. IT FOLLOWS THAT ANY ASSESSMENT OF THE COMPATIBILITY OF A GIVEN TAX WITH THE SECOND PARAGRAPH OF ARTICLE 95 MUST TAKE ACCOUNT OF THE IMPACT OF THAT TAX ON THE COMPETITIVE RELATIONSHIP BETWEEN THE PRODUCTS CONCERNED. THE ESSENTIAL QUESTION IS THEREFORE WHETHER OR NOT THE TAX IS OF SUCH A KIND AS TO HAVE THE EFFECT, ON THE MARKET IN QUESTION, OF REDUCING POTENTIAL CONSUMPTION OF IMPORTED PRODUCTS TO THE ADVANTAGE OF COMPETING DOMESTIC PRODUCTS.

2. IN VIEW OF THE SUBSTANTIAL DIFFERENCES IN THE QUALITY AND, THEREFORE, IN THE PRICE OF WINES, THE DECISIVE COMPETITIVE RELATIONSHIP BETWEEN BEER, A POPULAR AND WIDELY CONSUMED BEVERAGE, AND WINE MUST BE ESTABLISHED BY REFERENCE TO THOSE WINES WHICH ARE THE MOST ACCESSIBLE TO THE PUBLIC AT LARGE, THAT IS TO SAY, GENERALLY SPEAKING, THE LIGHTEST AND CHEAPEST VARIETIES, AND THAT IS ACCORDINGLY THE APPROPRIATE BASIS FOR MAKING FISCAL COMPARISONS. CONSEQUENTLY, ONLY COMMONLY CONSUMED WINES, WHICH IN GENERAL ARE CHEAP WINES, HAVE ENOUGH CHARACTERISTICS IN COMMON WITH BEER TO CONSTITUTE AN ALTERNATIVE CHOICE FOR CONSUMERS AND MAY THEREFORE BE REGARDED AS BEING IN COMPETITION WITH BEER FOR THE PURPOSES OF THE ABOVEMENTIONED PROVISION.

3. A NATIONAL TAX SYSTEM UNDER WHICH A HIGHER RATE OF VALUE ADDED TAX IS CHARGED ON WINE OF FRESH GRAPES FROM OTHER MEMBER STATES THAN ON DOMESTICALLY PRODUCED BEER IS NOT INCOMPATIBLE WITH THE SECOND PARAGRAPH OF ARTICLE 95 OF THE TREATY PROVIDED, FIRST OF ALL, THAT THE DIFFERENCE BETWEEN THE RESPECTIVE SALE PRICES OF WINE AND BEER OF COMPARABLE QUALITY IS SO GREAT THAT THE DIFFERENCE BETWEEN THE RATES OF TAX APPLICABLE TO THE TWO PRODUCTS IS NOT CAPABLE OF INFLUENCING CONSUMER BEHAVIOUR AND, SECONDLY, THAT NO ACTUAL PROTECTIVE EFFECT IS APPARENT FROM THE COMPARATIVE STATISTICS FOR TRENDS IN WINE CONSUMPTION AND BEER CONSUMPTION IN THE MEMBER STATE CONCERNED.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz: Klíčová slova:

Daňový režim vína a piva

Předmět:



ZPRÁVA K JEDNÁNÍ
ve věci 356/85** Jednací jazyk: francouzština

1. Podle královské vyhlášky č. 20 ze dne 20. července 1970 stanovující sazby daně z přidané hodnoty a rozdělení zboží a služeb podle těchto sazeb (Moniteur belge ze dne 31. července 1970), ve znění královské vyhlášky ze dne 25. března 1977 (Moniteur belge ze dne 26. března 1977) a ze dne 16. listopadu 1982 (Moniteur belge ze dne 20. listopadu 1982), Belgické království podrobuje dodávky určitých nápojů určených k domácí spotřebě a především vína z čerstvých hroznů sazbě daně z přidané hodnoty ve výši 25 %. Naproti tomu sazba daně z přidané hodnoty použitelná na pivo je 19 %. 2. Dopisem ze dne 22. října 1983 upozornily útvary Komise belgické orgány na skutečnost, že použití nižší sazby DPH pro pivo než pro vína z čerstvých hroznů je porušením čl. 95 druhého pododstavce Smlouvy, protože víno a pivo jsou konkurenční výrobky. 3. Žaloba byla zapsána v kanceláři Soudního dvora dne 19. listopadu 1985.
II - Návrhy účastníků řízení

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

- prohlásil, že Belgické království tím, že stanovilo a používá vyšší sazbu DPH na vína z čerstvých hroznů, tedy dovážené výrobky, než na pivo, které je domácí výroby, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 95 Smlouvy o EHS; - uložil Belgickému království náhradu nákladů řízení


Belgické království navrhuje, aby Soudní dvůr:

- prohlásil žalobu Komise za neopodstatněnou.



III – Žalobní důvody a argumenty účastníků řízení

1. Komise připomíná, že článek 95 Smlouvy má za cíl zajistit volný pohyb zboží mezi členskými státy za normálních podmínek hospodářské soutěže tím, že vylučuje všechny formy ochrany, které by mohly vyplývat z použití vnitrostátního zdanění diskriminačního vůči výrobkům z jiných členských států, a zaručit úplnou neutralitu vnitrostátního zdanění s ohledem na hospodářskou soutěž mezi domácími výrobky a dováženými výrobky. Jestliže je prokázáno rozdílné zdanění, zákaz stanovený v druhém pododstavci uvedeného článku se uplatní, pokud existuje konkurenční vztah mezi oběma výrobky (rozsudek ze dne 4. dubna 1968, Fink-Frucht, 27/67, Recueil, s. 327), aniž by bylo nezbytné v každém případě předložit statistický důkaz o ochranářském účinku (rozsudek ze dne 27. února 1980, Komise v. Spojené království, 170/78, Recueil, s. 417).

V projednávaném případě nastaly všechny výše popsané skutečnosti. Zaprvé je v Belgii vyšší zdanění DPH u vína než u piva (25 % oproti 19 %), zatímco v Belgii neexistuje výroba vína. Zadruhé byl konkurenční vztah mezi vínem a pivem konstatován judikaturou Soudního dvora (výše uvedený rozsudek ze dne 27. února 1980, rozsudek ze dne 12. července 1983, Komise v. Spojené Království, 170/78, Recueil, s. 2265).

Je třeba odmítnout stanovisko belgické vlády, podle kterého rozdíl v dani mezi vínem a pivem má jen nepatrný vliv na maloobchodní cenu, a není tak sám o sobě pro volbu spotřebitele určující. Jestliže je prokázán konkurenční vztah mezi oběma výrobky, jakýkoli rozdíl ve výši sazby použité na stejný vyměřovací základ, v projednávaném případě na přidanou hodnotu, je v rozporu s požadavkem čl. 95 druhého pododstavce. Kromě toho rozdíl 6 % může mít zajisté vliv na volbu spotřebitele.

V tomto ohledu Komise uvádí, že spotřeba piva v Belgii dosáhla vrcholu v roce 1973 a od té doby má klesající tendenci. Naproti tomu se spotřeba vína během posledních dvaceti let ztrojnásobila. Nicméně během posledních pěti let se nárůst spotřeby vína zpomaloval, až se v letech 1982 a 1983 zastavil. Lze tudíž tvrdit, že postupný nárůst spotřeby vína byl zbržděn a nakonec zastaven tím, že byla zavedena vyšší sazba daně z vína. V každém případě nemůže být vyloučena domněnka, že by spotřeba vína byla bývala vzrostla více, pokud by nebyla zvýšena sazba DPH u vína.

Není možné přijmout ani argument belgické vlády, podle kterého je víno na rozdíl od piva luxusním výrobkem. Zaprvé je třeba uznat, že právě přemrštěné zdanění v některých členských státech propůjčuje povahu „luxusního výrobku“ zboží, které je v jiných členských státech výrobkem běžné spotřeby. Navíc z hlediska prolínání trhů přidělení označení „luxusní“ výrobku běžnému v jiném členském státě působí jako odrazující prvek na volbu spotřebitele. Konečně, nehledě na jakostní vína a výjimečné ročníky, které představují jen malou část prodeje, existuje v Belgii vedle řady vín průměrné a nadprůměrné kvality řada piv běžné spotřeby a speciálních piv zvaných „luxusních“, u kterých je cena rovněž odstupňovaná.

Belgická vláda rovněž nesprávně usuzuje, že pouze vína levná a s nejnižším obsahem alkoholu jsou v konkurenčním vztahu s pivem ve smyslu čl. 95 druhého pododstavce Smlouvy. Toto pojetí se nezakládá na výše uvedeném rozsudku ze dne 12. července 1983, který pouze upřesňuje, že konkurenční vztah mezi pivem a vínem má být určen mezi víny nejdostupnějšími široké veřejnosti, tedy víny nejlevnějšími a s nejnižším obsahem alkoholu. Uvedený rozsudek se nicméně vztahuje na všechna vína z čerstvých hroznů s nízkým obsahem alkoholu. Tvrzení belgické vlády je tím spíš chybné, že Belgie vyrábí mezi třemi sty různých druhů piv několik druhů, které jsou prodávány za cenu vyšší než 100 BEF za litr, přičemž nejběžnější vína jsou prodávána za nižší cenu.

Komise konečně připomíná svůj návrh směrnice ze dne 24. dubna 1985, stanovující některá pravidla týkající se nepřímých daní zatěžujících spotřebu alkoholických nápojů (Úř. věst. C 114, s. 6). Čl. 3 odst. 1 tohoto návrhu potvrzuje stanovisko, podle kterého každý členský stát použije na svém území stejnou sazbu DPH na nešumivé víno a na pivo.

2. Francouzská vláda připomíná, že na základě výše uvedeného rozsudku ze dne 27. února 1980 má článek 95 za cíl „vyloučit narušení volného pohybu zboží a normálních podmínek hospodářské soutěže mezi členskými státy vznikající použitím diskriminačního nebo ochranářského vnitrostátního zdanění.“ Za tímto účelem se druhý pododstavec použije na daňové zacházení s výrobky, které, aniž by splňovaly kritéria podobnosti, „se nicméně nacházejí v konkurenčním vztahu, buď částečném nebo potenciálním, s určitými výrobky dovážející země.“ Rovněž výše uvedený rozsudek ze dne 12. července 1983 určil, že takový konkurenční vztah existuje mezi vínem a pivem.

Jistě není zpochybňována svoboda členských států stanovit rozdílné systémy zdanění pro některé výrobky v závislosti na určitých cílech. Ale tyto systémy by se měly vyvarovat jakékoli formy přímé nebo nepřímé diskriminace, pokud jde o dovoz z jiných členských států, nebo ochrany ve prospěch konkurenční domácí výroby (rozsudek ze dne 27. května 1981, Essevi a Salengo, spojené věci 142 a 143/80, Recueil, s. 1413).

Závěrem se francouzská vláda domnívá, že zavedení jednotné sazby daně pro vína, dovážené výrobky, která je podstatně vyšší než rovněž jednotná sazba použitelná na piva, která se vyrábí v Belgii, má za následek ochranu vnitrostátní výroby, a z tohoto důvodu představuje porušení zásady daňové nediskriminace podle článku 95.

3. Belgická vláda nejprve vysvětluje, že se sazby DPH použitelné na víno a na pivo liší pouze v případě jejich dodání spotřebiteli. Co se týká konzumace na místě (hotely, restaurace, kavárny, atd.), sazba DPH použitelná na víno a na pivo je totožná, a to 17 %. V roce 1977, když se sazba pro víno zvýšila ze 14 na 25 %, početné služby nezbytně prováděné domácími hospodářskými subjekty (například kadeřníci, poskytovatelé služeb estetické péče, hotely, restaurace a kavárny) byly také podrobeny tomuto zvýšení. To ukazuje, že tato operace byla vedena pouze čistě rozpočtovými zájmy a nebyla nikterak ovlivněna protekcionistickými úvahami. Ostatně DPH u vína zůstala od roku 1977 stále stejná, zatímco DPH u jiných nápojů, především z piva, se zvýšila. Z toho vyplývá, že od roku 1977 se rozdíl mezi DPH u piva a DPH u vína neustále snižuje.

Belgická vláda dále uvádí, že se čl. 95 druhý pododstavec Smlouvy, týkající se konkurujících si výrobků, nevztahuje na jakýkoli rozdíl ve zdanění, ale pouze na takový rozdíl, který má za následek ochranu vnitrostátní výroby. Vyžaduje tedy hodnocení možných následků dotyčného vnitrostátního zdanění z ekonomického hlediska; toto hodnocení by mělo zahrnovat otázku, zda je výše daně taková, aby skutečně byla způsobilá mít za následek ochranářský účinek zakázaný Smlouvou.

Pokud se jedná o to, zda je dotčená právní úprava ochranářská, je třeba nejprve definovat pole působnosti, ve kterém se uplatní volná hospodářská soutěž mezi vínem a pivem, dále intenzitu hospodářské soutěže mezi těmito výrobky a konečně důsledky, které může mít rozdílné zdanění pro volbu spotřebitele.

Co se týká na prvním místě rozsahu působnosti konkurenčního vztahu, vyplývá z výše uvedeného rozsudku ze dne 12. července 1983, že pouze vína levná a s nízkým obsahem alkoholu jsou v konkurenčním vztahu s pivem. Uvedený rozsudek uznal, že vzhledem k velkým rozdílům v kvalitě, a tudíž i cenách vín musí být o konkurenčním vztahu mezi pivem, které je nápojem oblíbeným a hojně konzumovaným, a vínem rozhodnuto na základě vín, která jsou široké veřejnosti nejdostupnější, což jsou obecně vína nejlevnější a s nejnižším obsahem alkoholu. Konkurenční vztah tudíž neexistuje mezi všemi víny a všemi pivy, ale pouze mezi víny nejlevnějšími a s nízkým obsahem alkoholu a pivem jako takovým.

Co se týká na druhém místě intenzity hospodářské soutěže mezí vínem a pivem, je třeba zdůraznit, že se stupeň hospodářské soutěže mezi dvěma výrobky obecně mění v závislosti na povaze výrobků a návycích spotřebitelů a rovněž na ceně. Belgie je zemí, kde je pivo převážně tradičním výrobkem. Jestliže v průběhu posledních let muselo pivo trochu ustoupit ve prospěch vína a lihovin, zůstává nicméně skutečností, že konzumace piva tvoří nedílnou součást zvyklostí a obyčejů belgického obyvatelstva. V důsledku toho povaha výrobku a spotřebitelské návyky způsobují, že hospodářská soutěž mezi vínem a pivem zůstává velmi omezená.

Konkurenční vztah je navíc omezen v důsledku podstatného rozdílu v ceně mezi těmito dvěma výrobky. Cena za jeden litr běžného vína včetně všech daní činí totiž v průměru přibližně 125 BEF (100 BEF bez DPH), zatímco cena za jeden litr piva činí v průměru přibližně 29,75 BEF (25 BEF bez DPH). Zdá se tedy, že cena vína je v průměru čtyřikrát vyšší než cena piva.

V tomto rámci nelze brát v potaz luxusní piva vyráběná řemeslnými metodami a ve velmi malém množství, a která tudíž nejsou druhem významně zastoupeným na trhu. Konkurenční vztah mezi vínem a pivem nemůže být rovněž rozšířen na všechna vína z čerstvých hroznů s nízkým obsahem alkoholu, včetně jakostních vín a výjimečných ročníků, jelikož tyto představují pouze malou část prodeje. Stejně tak je nepřípustné srovnávat pivo vysoké gastronomické hodnoty s vínem podprůměrné kvality, takovým postupem by bylo srovnání nejdražších piv na belgickém trhu s nejlevnějšími víny na tom samém trhu.

Co se týká na třetím místě důsledků rozdílu zdanění mezi pivem a vínem pro volbu spotřebitele, je užitečné připomenout, že pouze dvě třetiny z celkové spotřeby vína, a to konzumace mimo tzv. sektor Horeca (hotely, restaurace, kavárny) podléhá vyšší dani než pivo. Rozdíl sazby daně u vína a piva tedy ve skutečnosti nečiní 6 % (25–19 %), ale z makroekonomického hlediska pouze dvě třetiny ze 6 %, tedy přibližně 4 %. Tento rozdíl v sazbě daně má pouze velmi malý vliv na cenu.

V každém případě, pokud se jedná o dva výrobky, které se liší svým složením a výší nákladů na výrobu, je obtížné změřit, od kterého okamžiku se vliv na prodejní cenu promítne ve změně spotřebitelských návyků. Srovnání umožňuje nanejvýš tvrdit, že za předpokladu, že by cena vína byla stejná nebo nižší než cena piva, nelze vyloučit určitou změnu ve spotřebitelských návycích. Tento předpoklad se nicméně neuplatní v tomto případě, jelikož víno je dokonce i bez DPH v průměru čtyřikrát dražší než pivo.

Jediná metoda použitelná pro hodnocení ochranářského účinku rozdílného zdanění tedy spočívá ve srovnání průměrných prodejních cen dvou výrobků včetně DPH, na jedné straně, pokud by se na ně použily různé sazby daně, a na druhé straně, pokud by se na ně použila jednotná sazba daně, v tomto případě 25 %. Za tohoto předpokladu by došlo ke snížení rozdílu mezi cenou vína a piva o pouhých 1,50 BEF (z 31,25 BEF na 29,75 BEF za litr piva oproti 125 BEF za litr vína). Z toho vyplývá, že i kdyby byly výrobky podrobeny stejné dani, rozdíl ceny mezi oběma výrobky je stále 93,75 BEF za litr, což dokazuje, že nikdo nemůže být při svém výběru ovlivněn tak minimálním zmenšením rozdílu v ceně.

Závěrem se belgická vláda domnívá, že vzhledem k nízké intenzitě konkurenčního vztahu mezi oběma výrobky, minimálnímu dopadu rozdílného zdanění na příslušné ceny a rovněž k absenci dopadu tohoto opatření na chování spotřebitelů, je třeba dojít k závěru, že sporná právní úprava nemá, byť i nepřímou, ochranářskou povahu.




U. Everling
soudce zpravodaj












ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA
ze dne 9. července 1987 Jednací jazyk: francouzština



Ve věci 356/85,




Komise Evropských společenství, zastoupená hlavním právním poradcem Henrim Étiennem, jako zmocněncem, s adresou pro účely doručování u Georgese Kremlise, člena právní služby Komise, budova Jean Monnet, Kirchberg, Lucemburk
žalobkyně,


podporovaná




Francouzskou republikou, zastoupenou Gilbertem Guillaumem, jako zmocněncem, s adresou pro účely doručování v sídle Francouzského velvyslanectví, 9, Boulevard Prince- Henri, Lucemburk
vedlejší účastník,

v.





Belgické království, zastoupené ministrem zahraničních věcí jednajícím prostřednictvím zmocněnce Roberta Hoebaera, ředitele na Ministerstvu zahraničních věcí, zahraničního obchodu a rozvojové spolupráce, za pomoci Jacquea Delbekeho, poradce na ministerstvu financí, s adresou pro účely doručování v sídle Belgického velvyslanectví, 4, rue des Girondins, Lucemburk,
žalovaný,




jejímž předmětem je určení, že Belgické království tím, že používá vyšší sazbu DPH na vína z čerstvých hroznů, tedy dovážené výrobky, než na pivo, které je domácí výroby, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 95 Smlouvy o EHS,





SOUDNÍ DVŮR



ve složení Mackenzie Stuart, předseda, T. F. O´Higgins a F. Schockweiler, předsedové senátu, G. Bosco, O. Due, U. Everling, K. Bahlmann, R. Joliet a J. C. Mointinho de Almeida, soudci,



generální advokát: J. L. da Cruz Vilaça
vedoucí kanceláře: B. Pastor, rada




s přihlédnutím ke zprávě k jednání a po ústní části řízení konané dne 17. prosince 1986,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném 26. února 1987,


vydává tento


Rozsudek


1. Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 19. listopadu 1985 podala Komise Evropských společenství v souladu s článkem 169 Smlouvy o EHS žalobu, kterou se domáhá, aby bylo určeno, že Belgické království tím, že používá vyšší sazbu DPH na vína z čerstvých hroznů, tedy dovážené výrobky, než na pivo, které je domácí výroby, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 95 Smlouvy o EHS. 2. Usnesením ze dne 29. dubna 1986 bylo Francouzské republice povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhů Komise. 3. Ze spisu vyplývá, že podle belgické právní úpravy, která je v platnosti od 1. ledna 1983, je dodání určitých nápojů, které jsou určeny k domácí spotřebě, a zejména vín z čerstvých hroznů, podrobeno sazbě DPH ve výši 25 %. Naproti tomu sazba daně použitelná na dodávky piva určeného k domácí spotřebě je 19 %. Vzhledem k tomu, že Belgické království není výrobcem vína, ale má významnou vnitrostátní výrobu piva, zdá se, že největší daňové zatížení postihuje výrobky, u kterých je téměř veškerá domácí poptávka uspokojována z dovozu, zatímco výrobky, u kterých existuje významná vnitrostátní výroba, jsou daněmi zatíženy méně. 4. Co se týká podrobností dotčené belgické právní úpravy, průběhu řízení a žalobních důvodů a tvrzení účastníků řízení, odkazuje se na zprávu k jednání. Tyto údaje ze spisu jsou dále převzaty pouze v míře nezbytné pro úvahy Soudního dvora. 5. Vzhledem k tomu, že Komise založila svou žalobu na tvrzení, podle kterého jsou víno a pivo výrobky v konkurenčním vztahu ve smyslu čl. 95 druhého pododstavce Smlouvy, vztahujícího se na vnitrostátní zdanění ochranářské povahy, je třeba nejprve připomenout dosah tohoto ustanovení. 6. Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že článek 95 má ve svém celku za cíl zajistit volný pohyb zboží mezi členskými státy za normálních podmínek hospodářské soutěže tím, že vylučuje všechny formy ochrany, které by mohly vyplývat z použití vnitrostátního zdanění diskriminačního vůči výrobkům z jiných členských států, a zaručit úplnou neutralitu vnitrostátního zdanění s ohledem na hospodářskou soutěž mezi domácími výrobky a dováženými výrobky. 7. Z tohoto pohledu je přesněji řečeno úkolem druhého pododstavce výše uvedeného článku pokrýt všechny formy nepřímé daňové ochrany u dovážených výrobků, které, aniž by byly ve smyslu prvního pododstavce podobné domácím výrobkům, jsou nicméně s některými z nich v konkurenčním vztahu, byť částečném, nepřímém nebo potenciálním. 8. Účastníci řízení jsou v rozporu, pokud se týká použití těchto kritérií na příslušnou belgickou právní úpravu. Rozpor se týká zaprvé rozsahu konkurenčního vztahu mezi vínem a pivem a zadruhé skutečnosti, zda má dotyčný daňový režim ochranářskou povahu. 9. Co se týká konkurenčního vztahu mezi vínem a pivem, Komise tvrdí, že by všechna vína z čerstvých hroznů měla být považována za výrobky nacházející se v konkurenčním vztahu s pivem ve smyslu čl. 95 druhého pododstavce Smlouvy. Naproti tomu belgická vláda uplatňuje názor, že s ohledem na rozdílnost kvality a ceny mezi víny se v konkurenčním vztahu s pivem nacházejí pouze vína levná a s nízkým obsahem alkoholu. 10. Při této příležitosti je třeba poznamenat, že v rozsudcích ze dne 27. února 1980 a ze dne 12. července 1983 (Komise v. Spojené království, 170/78, Recueil 1980, s. 417 a Recueil 1983, s. 2265) Soudní dvůr rozhodl, že víno a pivo mohou do určité míry uspokojovat stejné potřeby, takže je třeba mezi nimi připustit jistý stupeň zastupitelnosti. Soudní dvůr v těchto rozsudcích upřesnil, že vzhledem k velkým rozdílům v kvalitě, a tudíž i cenách vín musí být o konkurenčním vztahu mezi pivem, které je nápojem oblíbeným a hojně konzumovaným, a vínem rozhodnuto na základě vín, která jsou široké veřejnosti nejdostupnější, což jsou obecně vína nejlevnější a s nejnižším obsahem alkoholu, a právě na tomto základě je pak vhodné provést daňové srovnání. 11. Tyto úvahy se rovněž uplatní v projednávané věci, protože ze spisu nevyplývá žádná zvláštnost belgického trhu, která by mohla ospravedlnit odlišné hodnocení. V důsledku toho pouze běžně konzumovaná vína, která jsou zpravidla levná, mají dostatek společných znaků s pivem, aby mohla představovat alternativní volbu pro spotřebitele a mohla být tedy považována za výrobky vstupující do konkurenčního vztahu s pivem ve smyslu čl. 95 druhého pododstavce Smlouvy. 12. Co se týká otázky ochranářské povahy dotčeného režimu zdanění, Komise a francouzská vláda se opírají o tvrzení, podle kterého je-li jednou rozhodnuto o konkurenčním vztahu mezi dvěma výrobky, každý rozdíl ve zdanění použitelného na stejný základ daně, v tomto případě na hodnotu, je v rozporu s čl. 95 druhým pododstavcem Smlouvy, aniž by bylo zapotřebí brát v úvahu vliv tohoto rozdílu sazby daně na maloobchodní cenu a z toho vyplývající vliv na volbu spotřebitele. 13. Naproti tomu podle belgické vlády použití čl. 95 druhého pododstavce předpokládá ještě, na rozdíl od prvního pododstavce, aby byla splněna jedna dodatečná podmínka, a sice, že rozdílnost daňového zatížení je způsobilá mít ochranářský účinek ve prospěch domácí výroby. Jedná se tedy o to, zhodnotit z ekonomického hlediska možné následky dotčeného zdanění. 14. V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl v rozsudku ze dne 27. února 1980 (Komise v. Francie, 168/78, Recueil, s. 347), že zatímco hodnotící kritérium uvedené v prvním pododstavci čl. 95 spočívá ve srovnání daňové zátěže, ať už z hlediska sazby daně, stanovení daňového základu nebo jiných podmínek uplatnění daně, druhý pododstavec se s ohledem na obtížnost dostatečně přesného srovnání dotyčných výrobků přiklání k obecnějšímu kritériu, totiž k ochranářské povaze systému vnitrostátního zdanění. 15. Z toho vyplývá, že posouzení slučitelnosti stanovené daňové zátěže s druhým pododstavcem čl. 95 se má provést s ohledem na dopad této zátěže na konkurenční vztahy mezi zkoumanými výrobky. Základní otázkou je tedy, zda tato daňová zátěž je takové povahy, aby mohla ovlivnit dotčený trh tím, že sníží potenciální spotřebu dovážených výrobků ve prospěch konkurenčních domácích výrobků. 16. Během hodnocení existence ochranářského účinku nelze tudíž opomenout rozdíl mezi příslušnou prodejní cenou piva a vína, které se s ním nachází v konkurenčním vztahu. V tomto ohledu belgická vláda uvedla, že cena jednoho litru piva včetně všech daní činí v průměru 29,75 BEF, zatímco cena jednoho litru běžného vína činí přibližně 125 BEF, je tedy čtyřikrát vyšší než cena piva, což odpovídá rozdílu ceny 92,25 BEF na jednotku. Belgická vláda došla k závěru, že i za předpokladu, že by byla použita jednotná sazba daně na oba výrobky, zůstal by podstatný rozdíl v ceně mezi těmito výrobky; zmenšení tohoto rozdílu by bylo zanedbatelné do té míry, že by nemělo vliv na volbu spotřebitele. 17. Proti této argumentaci upozornila Komise na skutečnost, že ve dvou belgických zařízeních, které jmenovitě označila, jsou nejběžnější vína prodávána za 61 BEF za litr včetně daní. Belgická vláda nezpochybnila tento číselný údaj, ale upřesnila, že podle údajů, které jí byly poskytnuty jedním z těchto zařízení, prodej vín, jejichž cena je nižší než 80 BEF a mezi něž patří vína prodávaná v pětilitrových plastových vacích a rovněž vína určená pro kuchařské využití, představuje pouze 15,6 % celkového obratu z prodeje vína. Podle belgické vlády mají být taková vína spíše srovnávána se stolními pivy, která se prodávají za cenu od 17 BEF za litr. 18. Vzhledem k těmto vyjádřením je třeba konstatovat, že Komise nedoložila, že rozdíl mezi příslušnými cenami piva a vína srovnatelné kvality je do té míry zanedbatelný, že rozdíl 6 % mezi sazbou DPH pro tyto dva výrobky je způsobilý ovlivnit chování spotřebitele. Komise tedy neprokázala existenci ochranářského účinku vyplývajícího z tohoto rozdílu ve prospěch piva určeného k domácí spotřebě. 19. Existence ochranářského účinku nevyplývá ani z číselných údajů předložených Komisí týkajících se srovnání vývoje spotřeby piva a vína. V tomto ohledu Komise uvádí, že spotřeba piva v Belgii dosáhla svého vrcholu v roce 1973 a od té doby má klesající tendenci. Naproti tomu spotřeba vína se během posledních dvaceti let ztrojnásobila; nicméně zhruba od roku 1980 se nárůst spotřeby vína zpomaloval, až se v letech 1982 a 1983 zastavil. 20. Tato čísla zdůrazňují obecnou tendenci spotřeby zkoumaných výrobků, nedovolují ale s jistotou určit, zda existuje příčinná souvislost mezi popsaným vývojem a zavedením vyšší sazby DPH u vína v roce 1977. Komise je tudíž nemůže účinně uplatňovat na podporu svého tvrzení, podle kterého byl postupný nárůst spotřeby vína zbržděn a posléze zastaven právě z důvodu zavedení vyšší sazby DPH u vína. Toto tvrzení se navíc nezdá být v souladu se skutečností uvedenou belgickou vládou a nezpochybněnou Komisí, že mezi lety 1978 a 1983 byla sazba DPH u piva třikrát zvýšena, aniž by tyto změny sazby daně měly ve střednědobém období omezující vliv na spotřebu piva ve prospěch vína. 21. Z výše uvedeného vyplývá, že Komise neprokázala existenci ochranářského účinku dotčeného daňového režimu. V důsledku toho musí být žaloba zamítnuta. 22. Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že Komise Evropských společenství, stejně tak jako Francouzská republika, vedlejší účastník na její podporu, neměly ve věci úspěch, je namístě jim uložit náhradu nákladů řízení. (1) Žaloba se zamítá. (2) Komisi Evropských společenství a Francouzské republice je uložena společně a nerozdílně náhrada nákladů řízení.
_____________________________________________________________________________