Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61987J0189
Název:
Title: 		JUDGMENT OF THE COURT (FIFTH CHAMBER) OF 27. SEPTEMBER 1988. ATHANASIOS KALFELIS V BANKHAUS SCHROEDER, MUENCHMEYER, HENGST UND CO. AND OTHERS. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING FROM THE BUNDESGERICHTSHOF. ARTICLES 5, PARAGRAPH 3, AND 6, PARAGRAPH 1 OF THE BRUSSELS CONVENTION - MORE THAN, ONE DEFENDANT - CONCEPT OF TORT, DELICT AND QUASI-DELICT. CASE 189/87.
Rozhodnutí ESD ze dne 27. září 1988
Věc 189/87
Athanasios Kalfelis v Bankhaus Schröder, Münchmeyer, Hengst und Co. and Others
[1988] ECR 5565 “Kalfelis”
Publikace:
Publication:		REPORTS OF CASES 1988 PAGES 5565
Předmět (klíčová slova):
Keywords		BRUSSELS CONVENTION OF 27 SEPTEMBER 1968;JURISDICTION;
Související předpisy:
Corresponding acts:		468A0927(01);468A0927(01)
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:		Ne

Fakta:
Between March 1980 and July 1981 Mr Kalfelis concluded with Bankhaus Schröder, Münchmeyer, Hengst International SA (SMH International), a bank established in Luxembourg a number of spot and futures stock-exchange transactions in silver bullion and for that purpose paid DM 344 868.52 to SMH International. These contracts had been concluded through Bankhaus Schröder, Münchmeyer, Hengst und Co. (SMH Germany), a bank established in Frankfurt, and its joint-procuration-holder. The futures transactions resulted in a total loss. Mr Kalfelis therefore brought an action against SMH International, SMH Germany and the aforementioned procuration holder in the German courts demanding damages. He based his claim on contractual liability for breach of the obligation to provide information, on tort and on unjust enrichment.
SMH International disputed the jurisdiction of the German courts. The Bundesgerichtshof (Federal Court of Justice) therefore stayed the proceedings and under Article 3 of the Protocol of 3 June 1971
On the Interpretation by the Court of Justice of the Convention of 27 September 1968 on Jurisdiction and the Enforcement of Judgements in Civil and Commercial Matters.
referred to the ECJ two questions on the interpretation of the Brussels Convention (“the Convention”)
Convention of 27 September 1968 on Jurisdiction and the Enforcement of Judgements in Civil and Commercial Matters.
. It wished to ascertain (1) whether, for Article 6 (1) of the Convention to apply, a connection must exist between the claims made by the same plaintiff against several defendants and, if so, what the nature of that connection is; and (2) whether the phrase “matters relating to tort, delict or quasi delict” used in Article 5 (3) of the Convention must be defined in accordance with the applicable national law and, in the case of an action based concurrently on tortius or delictual liability, breach of contract and unjust enrichment, whether the court having jurisdiction by virtue of Article 5 (3) may adjudicate on the action in so far as it is not based on tort or delict.
V období od března 1980 do června 1981 uzavřel pan Kalfelis s Bankhaus Schröder, Münchnmeyer, Hengst International SA (SMH International), bankou se sídlem v Lucembursku několik smluvních burzovních transakcí typu spot and futures ve stříbrných prutech (cihlách), za což SMH International zaplatil 344 868.52 DM. Tyto smlouvy byly uzavřeny prostřednictvím Bankhaus Schröder, Münchmeyer, Hengst und Co. (SMH Germany)), banky založené ve Frankfurtu, a prostřednictvím prokuristy, který s ní společně sdílel prokuru. Uvedené burzovní transakce skončily totální ztrátou. Pan Kalfelis proto podal k německým soudům proti SMH International, SMH Germany a uvedenému prokuristovi žalobu na náhradu škody. Svou žalobu po
d
ložil smluvní odpovědností za porušení závazku poskytnout informace, občanskoprávní odpovědností a bezdůvodným obohacením.
SMH International rozporovala jurisdikci německých soudů. Bundesgerichtshof (Federální soud) proto přerušil řízení a na základě ustanovení článku 3 protokolu z 3. června 1971
1
1
O interpretaci Soudním dvorem Evropských společenství Úmluvy z 27. září 1968 o jurisdikci a vykonávatelnosti rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.
předložil Soudnímu dvoru dvě otázky týkající se výkladu Bruselské úmluvy (“Úmluva”)
2
2
Úmluva z 27. září 1968 o jurisdikci a vykonávatelnosti rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.
. Požádal Soud, aby posoudil (1) zda pro účely aplikovatelnosti článku 6(1) Úmluvy musí existovat spojení mezi žalobami stejného žalobce proti několika žalovaným, a pokud ano, jaký je charakter tohoto spojení; a (2) zda slovní spojení “záležitosti vztahující se k občanskoprávnímu deliktu, deliktu nebo kvazi deliktu”, které je obsaženo v článku 5 (3) Úmluvy, je třeba definovat v s
o
uladu s aplikovatelným národním právem. A dále v případě, že žaloba je založena kumulativně na občanskoprávní nebo trestní odpovědnosti, porušení smlouvy a bezdůvodném obohacení, zda soud, který má jurisdikci věc rozhodnout na základě ustanovení článku 5
(
3), může věc rozhodnout i tehdy, když se nezakládá na občanskoprávním nebo trestněprávním deliktu.

Názor soudu a komentář:
In its answers to the two questions, the Court emphasizes two general guidelines on the interpretation of the Brussels Convention: Firstly, that the convention, in order to ensure equality and uniformity of its application, has to be interpreted autonomously and not from the viewpoint of national law; and secondly, that the general principle of jurisdiction of the Convention is that jurisdiction is vested in the courts of the State of the defendant’s domicile (Article 2 of the Convention) and that consequently the special jurisdictions provided in the Convention have to be interpreted narrowly.
As to the first question, the Court infers from the exceptional character of the special jurisdiction provided by Article 6 (1) that it has to be ensured that it is not used to circumvent the general rule of Article 2. “That possibility might arise if a plaintiff were at liberty to make a claim against a number of defendants with the sole object of ousting the jurisdiction of the courts of the State where one of the defendants is domiciled.” In order to prevent such abuse, it is necessary that a connection exists between the different defendants. The nature of that connection has to be established taking account of the purpose which Article 6 (1) pursues, i.e. to avoid the risk in the Contracting States of judgements which are incompatible with each other (cf. also Article 22 of the Convention). “The rule laid down therefore applies where the actions brought against the various defendants are related when the proceedings are instituted, that is to say where it is expedient to hear and determine them together in order to avoid the risk of irreconcilable judgements resulting from separate proceedings. It is for the national court to verify in each individual case whether that condition is satisfied.”
With respect to the second question, the Court emphasizes that the concepts of “tort” and “delict” (Article 5 (3)) have to be interpreted autonomously with respect to the Convention rather than to the national laws. “The concept of ‘matters relating to tort, delict and quasi-delict’ covers all actions which seek to establish liability of a defendant and which are not related to a ‘contract’ within the meaning of Article 5 (1).” The special jurisdiction opened-up by Article 5 (3) for these types of actions is - being an exception to the general rule of Article 2 of the Convention - limited, though. It gives jurisdiction over actions based on tort etc. only, not, however, over the same factual claim if it is not so based. The Court recognizes that this limitation of jurisdiction may effect that the same dispute is to be adjudicated by the courts of different states, depending on whether the claim is based - e.g. - on tort or contract. It nonetheless finds it necessary to so limit the special jurisdiction of Article 5 (3) in order to keep up the general scheme of the Convention as expressed in Article 2; finally, the Court points out that in such a case, the national courts may proceed according to Article 22 of the Convention.
Ve svých odpovědích na předložené otázky Soud podtrhl dvě obecné linie výkladu Bruselské úmluvy. Za prvé, za účelem zajištění rovnosti a jednotnosti aplikace Úmluvy, je třeba ji vykládat samostatně a ne z hlediska národního práva; a za druhé, že obecnou zásadou určení jurisdikce podle Úmluvy je, že jurisdikci mají soudy státu, ve kterém má žalovaný domicil (článek 2 Úmluvy) a v t
o
mto smyslu je pak zvláštní jurisdikci stanovenou Úmluvou třeba vykládat úzce.
Co se týče první otázky Soudní dvůr z výjimečného charakteru zvláštní jurisdikce upravené v článku 6(1) dovodil, že je třeba zajistit, aby nebyla využívána k obcházení obecného pravidla podle článku 2. “Tato možnost může nastat, pokud je na libovůli žalobce, aby s jediným cílem vyloučit jurisdikci soudů státu, ve kterém má jeden z žalovaných pobyt, žaloval několik žalovaných.” Předejít takové zneužití vyžaduje existenci spojení
m
ezi různými žalovanými. Charakter tohoto spojení je třeba určit při zohlednění účelu článku 6 (1), tj. vyhnout se nebezpečí inkompatibilních rozhodnutí soudů států smluvních stran (viz také článek 22 Úmluvy). “Stanovené pravidlo se proto vztahuje na přípa
d
y, kdy jsou žaloby podané proti různým navzájem spojeny žalovaným v okamžiku zahájení řízení, jinými slovy v případech, kdy je účelné projednávat a rozhodovat o všech žalobách společně, aby bylo vyloučeno nebezpečí neslučitelných rozhodnutí vyplývajících
z
oddělených řízení. Je věcí národního soudu, aby v každém jednotlivém případě potvrdil, že je tato podmínka splněna.”
Ve vztahu ke druhé otázce Soudní dvůr zdůraznil, že koncepce “občanskoprávního deliktu” a “deliktu” (článek 5(3)) je třeba vykládat samostatně v souvislosti s Úmluvou spíše než ve vztahu k národním právním úpravám. “Koncepce “věci týkající se občanskoprávních deliktů, deliktů a kvazideliktů” pokrývá všechny žaloby na určení odpovědnosti žalovaného, které se netýkají “smlouvy” ve smyslu člá
n
ku 5(1).” Zvláštní jurisdikce, kterou v těchto případech článek 5(3) umožňuje však je - jako výjimka z obecného pravidla obsaženého v článku 2 Úmluvy - omezená. Tuto jurisdikci upravuje pouze pro žaloby týkající se občanskoprávních, aj. deliktů, nikoliv v
š
ak pro fakticky stejnou žalobu, pokud se uvedených deliktů netýká. Soud uznal, že takové omezení jurisdikce může způsobit, že stejný spor může být rozhodován soudy různých států v závislosti na tom, zda je žaloba založena na občanskoprávním deliktu nebo n
a
smluvní odpovědnosti. Nicméně omezení případů zvláštní jurisdikce ve smyslu článku 5(3) považuje nadále za nezbytné, aby bylo zajištěno obecné schéma Úmluvy, tak je vyjádřeno v článku 2; nakonec Soud podotkl, že v takovém případě mohou národní soudy post
u
povat podle článku 22 Úmluvy.

Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. FOR ARTICLE 6 (1) OF THE CONVENTION OF 27 SEPTEMBER 1968 ON JURISDICTION AND THE ENFORCEMENT OF JUDGMENTS IN CIVIL AND COMMERCIAL MATTERS TO APPLY, A CONNECTION MUST EXIST BETWEEN THE VARIOUS ACTIONS BROUGHT BY THE SAME PLAINTIFF AGAINST DIFFERENT DEFENDANTS. THAT CONNECTION, WHOSE NATURE MUST BE DETERMINED INDEPENDENTLY, MUST BE OF SUCH A KIND THAT IT IS EXPEDIENT TO DETERMINE THE ACTIONS TOGETHER IN ORDER TO AVOID THE RISK OF IRRECONCILABLE JUDGMENTS RESULTING FROM SEPARATE PROCEEDINGS.

2. THE EXPRESSION "MATTERS RELATING TO TORT, DELICT OR QUASI-DELICT" CONTAINED IN ARTICLE 5 (3) OF THE CONVENTION MUST BE REGARDED AS AN INDEPENDENT CONCEPT COVERING ALL ACTIONS WHICH SEEK TO ESTABLISH THE LIABILITY OF A DEFENDANT AND WHICH ARE NOT RELATED TO A "CONTRACT" WITHIN THE MEANING OF ARTICLE 5 (1). A COURT WHICH HAS JURISDICTION UNDER ARTICLE 5 (3) OVER AN ACTION IN SO FAR AS IT IS BASED ON TORT OR DELICT DOES NOT HAVE JURISDICTION OVER THAT ACTION IN SO FAR AS IT IS NOT SO BASED.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):