Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61993J0358

	Název: Title:		JUDGMENT OF THE COURT OF 23 FEBRUARY 1995. CRIMINAL PROCEEDINGS AGAINST ALDO BORDESSA, VICENTE MARI MELLADO AND CONCEPCION BARBERO MAESTRE. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING: AUDIENCIA NACIONAL - SPAIN. COUNCIL DIRECTIVE 88/361/EEC - NATIONAL AUTHORIZATION FOR THE TRANSFER OF MONEY IN THE FORM OF BANKNOTES. JOINED CASES C-358/93 AND C-416/93. Rozhodnutí ESD ze dne 23. února 1995 Spojené věci C-358/93 a C-416/93 Trestní řízení proti Aldo Bordessa, Vincente Marí Melldo and Conepción Maestre Rozhodnutí o předběžné otázce [1995] ECR I-361 “Aldo Bordessa”

	Publikace: Publication:		European Court Reports 1995 page I-0361

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		678J0007, 682J0286, 683J0026 - Regina, věc 7/78 Regina v Thompson and Others [1978] ECR 2247 - Luisi, spojené věci 286/82 a 26/83 Luisi and Carbone v Ministero del Tesoro [1984] ECR 377.


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Mr Bordessa, of Italian nationality, was arrested at the Spanish-French frontier for export of money without possession of the necessary authorization. When travelling towards France, upon inspection PTA 50 million were found in his car, concealed in different places. Under Spanish law, the export of such items as coins, banknotes and bank cheques payable to the bearer, made out in pesetas or in foreign currencies, is subject to a prior declaration when the amount is in excess of PTA 1 million per person and per journey and subject to prior administrative authorization when the amount is in excess of PTA 5 million per person and per journey.
In the criminal proceedings brought against Mr Bordessa, the Audiencia Nacional (National High Court) under Article 177 of the Treaty referred to the Court of Justice the questions whether said national law requiring an declaration or authorization for the export of money was compatible (1) with Article 30 and (2) Article 59 of the Treaty, (3) whether Articles 1 and 4 of Council Directive 88/361
Of 24 June 1988 for the implementation of Article 67 of the Treaty (OJ 1988 L 178, p. 5). This directive was subsequently abrogated pursuant to the Treaty of Maastricht and was in substance substituted by Articles 73a to 73g of the new EC-Treaty which came into force on 1 January 1994.
preclude national legislation from making export of coins, banknotes or bearer cheques conditional on a prior declaration or authorization and (4) whether Articles 1 and 4 of said directive were directly applicable.
Pan Bordessa, italský státní příslušník byl zadržen na španělsko-francouzských hranicích v souvislosti s vývozem peněz bez požadovaného povolení. Na cestě do Francie byla v průběhu prohlídky jeho automobilu nalezena ukrytá na různých místech částka 50 milionů PTA. Podle španělského práva je vývoz částek, které přesahují 1 milion PTA na osobu a cestu, ve španělských mincích, bankovkách a bankovních šecích, které jsou splatné na dor
u
čitele, nebo i v jiné měně, nutné předem oznámit. V případě, že je vyvážena částka přesahující 5 milionů PTA na osobu a cestu, je třeba předchozího úředního povolení.
V rámci trestního řízení zahájeného proti panu Bordessovi předložil Audiencia Nacional (Národní vrchní soud) Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy otázky týkající se slučitelnosti uvedená národní právní úpravy vyžadující oznámení vývozu peněz nebo jeho povolení (1) s ustanovením článku 30 Smlouvy (2) a s ustanovením článku 59 Smlouvy
,
(3) zda ustanovení článků 1 a 4 směrnice Rady 88/361
1
1
Z 24. června 1988 o implementaci článku 67 Smlouvy (OJ 1988 L 178, str. 5). Tato směrnice byla následně na základě Maastrichtské smlouvy zrušena a v zásadě nahrazena články 73a až 73g nové Smlouvy ES, účinné od 1. ledna 1994.
vylučují, aby národní legislativa podmiňovala vývoz mincí, bankovek nebo bankovních šeků na doručitele předchozím oznámením nebo povolením a (4) zda jsou články 1 a 4 uvedené směrnice přímo aplikovatel
né.

Názor soudu a komentář:
As to the first and second question, the Court restates that “according to settled case-law, under the system of the Treaty means of payment are not to be regarded as goods falling within the purview of Articles 30 to 37 of the Treaty” (
Thompson
), neither does the physical transfer of assets fall under Article 59. “Even if it were established that such transfer constituted a payment connected with trade in goods or services, the transaction would be governed not by Articles 30 and 59 but by Article 106 of the Treaty.” In general, Article 67 and Directive 88/361 implementing that provision are the regulations governing the intra-Community transfer of money.
The Court then examines whether the declaration and authorization requirements conform with Directive 88/361. Articles 1 and 4 of that Directive provide:
Article 1:
Article 4: ...... Member States may “take all requisite measures to prevent infringements of their laws and regulations,
inter alia
in the field of taxation and prudential supervision of financial institutions, or to lay down procedures for the declaration of capital movements for purposes of administrative or statistical information.”
Such measures ... “may not have the effect of impeding capital movements carried out in accordance with Community law.”
Article 1 of the directive thus provides for the “full liberalization of capital movements”. The first paragraph of Article 4, which contains a non-exhaustive (“
inter alia
”) list of possible measures, seeks to ensure that the liberalization of capital movements does not hamper the effectiveness of the Member States’ “tax control and the fight against illegal activities such as tax evasion, money laundering, drug trafficking and terrorism”. The aim of the second paragraph of Article 4 is to balance those measures against the general principle of free capital movement.
Under these provisions, the Court finds that the authorization requirement cannot be upheld. The Court accepts that this requirement may be a measure covered by the first paragraph of Article 4. However, the authorization requirement in effect suspends the currency export and makes it conditional on the consent which then is at the discretion of the administrative authorities. Such a requirement, according to the Court’s case law (
Luisi
), cannot be upheld because it in effect would render the free movement of capital illusory, thus going beyond the limits set by the second paragraph of Article 4.
On the other hand, the Court finds that a “prior declaration (…) may be one of the requisite measures which Member States are permitted to take, since, unlike prior authorization, it does not entail suspension of the transaction in question but does still allow the national authorities to exercise effective supervision in order to prevent infringement of their laws and regulations”.
Finally, the Court finds that the requirement under Article 1 of the Directive for Member States to abolish all restrictions on movements of capital is “precise and unconditional” and therefore directly applicable. The argument could be made that Article 1 of the Directive was not sufficiently precise neither unconditional because of the provisio contained in Article 4: If the Member States have the right to provide for restrictions of the principle of free movement of capital, then the range of that freedom is not clear. The Court, anticipating this argument, nonetheless finds that Article 1 is directly applicable, arguing that the “proviso in Article 4 of the Directive is amenable to review by the courts”. The courts are therefore in a position to ascertain the precise scope of the freedom of capital movement taking account also of national restrictions adopted under Article 4.
Co se týče prvních dvou otázek, Soudní dvůr zopakoval svůj závěr, že “na základě jeho ustálené rozhodovací praxe nelze v rámci Smlouvy peněžní prostředky považovat za zboží spadající pod ustanovení článků 30 a 37 Smlouvy”
(
Regina
). Stejně tak nelze pod ustanovení článku 59 subsumovat fyzický pohyb peněz. “I když by takový pohyb byl platbou spojenou s obchodem s pohybem zboží nebo služeb, taková transakce by se neřídila články 30 a 59 Smlouvy, ale článkem 106.” Obecně, jsou článek 67 a směrnice 88/361, která jej implementuje, normami regulujícími pohyb peněz uvnitř Společenství.
Soudní dvůr dále zkoumal, zda jsou požadavky oznámení a povolení v souladu se směrnicí 88/361. Články 1 a 4 této Směrnice stanoví:
Článek 1 Směrnice takto stanoví “úplnou liberalizaci pohybů kapitálu”.

Článek 4: ... Členské státy mohou “přijmout veškerá opatření k zabránění porušování jejich předpisů a nařízení,
mezi jiným
v oblasti daní a fiskálního dohledu, anebo stanovit postupy pro oznamování
pohybu kapitálu za účelem sběru úředních a statistických informací.
Taková opatření ...”nesmí bránit pohybům kapitálu, ke kterým dochází v souladu s právem Společenství.”
První odstavec článku 4, který obsahuje demonstrativní (
inter alia
) výčet dovolených opatření, má zajistit, aby liberalizace pohybů kapitálu nebránila efektivnímu fungování “daňové kontroly a boje proti protiprávním aktivitám jako neplacení daní, praní špinavých peněz, pašování drog a terorismus” v rámci členských států. Cílem druhého
o
dstavce článku 4 je zavést rovnováhu mezi těmito opatřeními a obecnou zásadou volného pohybu kapitálu.
Na základě těchto ustanovení došel Soud k závěru, že požadavek předchozího povolení nelze uznat za oprávněný. Soudní dvůr sice akceptoval, že tento požadavek je možno považovat za opatření, na něž se vztahuje první odstavec článku 4. Nicméně požadavek povolení ve skutečnosti zabraňuje vývozu měny a podmiňuje jej souhlasem, jehož udělení je na uvážení správních orgánů. V souladu s rozhodovací praxí Soudu
(
Luisi
) není možné tento požadavek uznat, protože by ve skutečnosti učinil pohyb kapitálu iluzorním, čímž by zašel za hranice stanovené druhým odstavcem článku 4.
Na druhé straně došel Soud k závěru, že “vývozu předcházející oznámení (...) může být jedním z ... opatření, která členské státy mohou přijmout, protože na rozdíl od předtím uvedeného povolení, požadavek oznamování nemá za následek pozastavení dané transakce a umožňuje národním orgánům vykonávat účinný dohled s cílem zabraňovat porušování vlastní
c
h předpisů a nařízení.”
Konečně, Soud došel k závěru, že požadavek ve smyslu ustanovení článku 1 směrnice, aby členské státy zrušily všechna omezení pohybů kapitálu “je přesné a bezpodmínečné” a je proto přímo aplikovatelné. Je možné tvrdit, že s ohledem na podmínku obsaženou v článku 4 nelze tento článek považovat za dostatečně jasný a bezpodmínečný, protože členské státy mají právo stanovit omezení zásady volného pohybu kapitálu, přičemž rozsah této svobody není jasný. Soudní dvůr očekával toto tvrzení,

přesto však došel k závěru, že článek 1 je přímo aplikovatelný. Důvodem pro jeho závěr bylo, že “podmínka obsažená v článku 4 směrnice
může být
soudy přezkoumána.” Soudy jsou proto v takovém postavení, že mohou hodnotit přesný rozsah svobody pohybu kapitálu při zohlednění národních omezení přijatých na základě ustanovení článku 4.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):