Odkaz: Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. října 1987, Union nationale des entraîneurs et cadres techniques professionnels du football (Unectef) proti Georges Heylens et autres, Union nationale des entraîneurs et cadres techniques professionnels du football (Unectef) contre Georges Heylens et autres, věc 222/86, Recueil 1987.
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Tribunal de grande instance de Lille France. Volný pohyb pracovníků – Rovnocennost diplomů – Sportovní trenér.
Předmět:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS Tribunal de grande instance de Lille (osmým trestním senátem) ve sporu před tímto soudem mezi Union nationale des entraîneurs et cadres techniques professionnels du football (Unectef), zaměstnaneckými odbory se sídlem v Paříži na jedné straně a G. Heylensem, trenérem kopané, trvalým pobytem v La Madeleine (Francie), J. Dewaillym, prezidentem a výkonným ředitelem akciové společnosti „Lille Olympic Sporting Club“, trvalým pobytem ve Villeneuve-d’Ascq (Francie), J. Amyotem, ředitelem stejné společnosti, trvalým pobytem v Templemars (Francie), R. Deschodtem, ředitelem stejné společnosti, trvalým pobytem v Faches-Thumesnil (Francie) na straně druhé.
Skutkové okolnosti :
Zpráva zE SOUDNÍHO jednání
předložená ve věci 222/86 Jednací jazyk: francouzština
I – Skutkový stav a řízení
1. Podle článku 43 zákona č. 84-610 ze dne 16. července 1984, o organizaci a podpoře tělovýchovných a sportovních činností (JORF ((Úřední věstník Francouzské republiky)) ze dne 17. 7. 1984), kterým se nahrazuje zákon č. 63-807 ze dne 6. srpna 1963 (JORF ze dne 8. 8. 1963), nesmí ve Francii nikdo vyučovat za odměnu tělovýchovné a sportovní činnosti, jestliže není držitelem francouzského diplomu nebo zahraničního diplomu uznaného za rovnocenný. Vyučování tělovýchovné nebo sportovní činnosti v rozporu s těmito ustanoveními je trestné.
2. Přístup k povolání trenéra kopané se řídí vyhláškou státního tajemníka pro mládež a sport ze dne 30. července 1965 (JORF ze dne 26. 10. 1965), kterou se stanoví seznam diplomů opravňujících k výkonu povolání učitele tělovýchovy nebo sportu, ve znění nařízení předsedy vlády č. 72-490 ze dne 15. června 1972 (JORFRF ze dne 22. 6. 1972), kterým se zavádí třístupňové osvědčení sportovního vzdělavatele, a vyhláškou státního tajemníka pro mládež a sport ze dne 12. června 1973 (JORF ze dne 10. 7. 1973), kterou se stanoví ustanovení o udělování státních osvědčení pro cvičitele kopané, trenéry kopané a trenéry-instruktory kopané, provedenou dvěma vyhláškami státního tajemníka pro mládež a sport ze dne 8. května 1974 (JORF ze dne 23. 5. 1974), z nichž jednou se organizují společné tréninkové školení a druhou zvláštní tréninkové školení.
3. Uznání rovnocennosti zahraničního diplomu trenéra kopané se řídí článkem 6 vyhlášky ze dne 30. července 1965, kterou se ustavuje zvláštní komise pro účely posouzení žádostí o přijetí rovnocennosti zahraničních diplomů a která stanoví, že rozhodnutí bude přijímat státní tajemník pro mládež a sport. Tato rozhodnutí budou individuální až do doby, než budou v této věci uzavřeny dohody s ostatními státy.
4. Pan George Heylens, státní příslušník Belgie a držitel trenérského diplomu École des entraîneurs de l’union royale belge des sociétés de football association, byl najat akciovou společností „Lille Olympic Sporting Club“ pro sportovní sezónu 1984-85 jako trenér profesionálního fotbalového družstva tohoto klubu.
5. Dne 26. června 1984 výkonný ředitel akciové společnosti „Lille Olympic Sporting Club“ požádal ministra mládeže a sportu o uznání rovnocennosti belgického diplomu, jehož je p. Heylense držitelem, s francouzským diplomem. Dne 8. ledna 1985 vedení sportu ministerstva sdělilo G. Heylensovi, že celostátní komise pro rovnocennost po posouzení vydala nepříznivé stanovisko, co se týče žádosti o rovnocennost jeho diplomu s francouzským státním osvědčením pro sportovní vzdělavatele, a vyzval dotyčného, aby se zdržel veškeré výuky za odměnu na území Francie.
6. Unectef zasláním výzvy předvolal p. Heylense jako pachatele a pány Dewaillyho, Amyota a Deschodta jako spolupachatele před trestní soud (tribunal correctionnel) v Lille pro porušení článku 43 zákona 84-610 ze dne 16. července 1984 a článku 259 trestního zákoníku o neoprávněném užívání titulu.
7. Vzhledem k tomu, že soud (tribunal de grande instance)v Lille (osmý trestní senát) měl pochybnosti, zda je francouzská úprava, která při zamítnutí uznání rovnocennosti diplomu neukládá odůvodnění a která nestanoví žádný zvláštní opravný prostředek, slučitelná s ustanoveními práva Společenství, přerušil rozsudkem ze dne 4. července 1986 řízení až do doby, než Soudní dvůr vydá rozhodnutí o této předběžné otázce:
„Představuje požadavek, aby osoba, která chce vykonávat povolání trenéra sportovního družstva za odměnu (článek 43 zákona ze dne 16. července 1984), musela být držitelem francouzského diplomu nebo zahraničního diplomu uznaného za rovnocenný komisí, která vydává neodůvodněné stanovisko a proti jejímž rozhodnutím není stanoven žádný opravný prostředek, omezení volného pohybu pracovníků, jak je vymezen v článcích 48 až 51 Smlouvy o EHS, vzhledem tomu, že neexistuje platná směrnice použitelná na toto povolání?“
8. Po dalším prostudování spisu komisí pro rovnocennost potvrdil ministr mládeže a sportu dopisem ze dne 13. července 1985, doručeným dne 19. srpna 1985, G. Heylensovi své rozhodnutí uznat jeho belgický diplom za rovnocenný s francouzským osvědčením sportovního vzdělavatele prvního stupně.
9. Rozsudek tribunal de grande instance v Lille byl zapsán kanceláří Soudního dvora dne 18. srpna 1986.
10. V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložil Unectef, zastoupený Jean-Jacquesem Bertrandem, advokátem u pařížské advokátní komory dne 1. října 1986 dokumenty; písemná vyjádření byla předložena dne 30. října 1986 Evropskou komisí, zastoupenou právním poradcem Josephem Griesmarem, dne 31. října 1986 Georgesem Heylensem, žalovaným v původním řízení, zastoupeným Gérardem Doussotem, advokátem v advokátní komoře v Lille, dne 10. listopadu 1986 vládou Francouzské republiky, zastoupenou Gilbertem Guillamem, ředitelem právních záležitostí ministerstva zahraničí, a dne 14. listopadu vládou Dánského království, zastoupenou Lauridsem Mikaelsenem, právním poradcem ministerstva zahraničních věcí.
11. Soudní dvůr na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl o zahájení ústní části řízení bez předběžného dokazování.
II – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru
1. Unectef, žalobce v původním řízení, předložil dokumenty, včetně stanov, vnitrostátních právních předpisů, rozhodnutí vnitrostátních soudů, výňatků z tisku, výzev z počátku původního řízení a spisu určeného trestnímu soudu se zněním Smlouvy o EHS a judikatury Soudního dvora, s cílem, aby soud prohlásil „že není namístě věc předkládat Soudnímu dvoru Evropských společenství podle článku 177 Římské smlouvy.“
2. Pan Georges Heylens, žalovaný v původním řízení, uvádí, že zamítavé rozhodnutí ministra neobsahuje žádné zdůvodnění. Soudní dvůr byl měl na předběžnou otázku odpovědět s ohledem na zásady vytyčené ve svých předchozích rozhodnutích, že totiž jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti je zakázaná, že je zaručen volný pohyb pracovníků uvnitř Společenství, ledaže by se jednalo zaměstnání v oblasti veřejné služby, že omezení zrušení veškeré diskriminace na základě státní příslušnosti lze odůvodnit pouze z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo ochranou zdraví, že volný pohyb pracovníků představuje jednu ze základních zásad Společenství, že neexistence směrnice nebrání, aby tato zásada neměla přímý účinek v právních řádech členských států, a že požadavek na diplomy, tvořící překážku výkonu svobody usazování, musí být oprávněný, a tedy odůvodněný potřebami a vykládaný restriktivně.
V projednávaném případě se francouzské ministerstvo nemůže dovolávat veřejného pořádku jako důvodu pro bránění svobodě usazování. Zákon, který výslovně stanoví možnost rovnocennosti, nesmí být provedení uznání rovnocennosti ponecháno pouze na neodůvodněném stanovisku komise nebo správního orgánu, neboť se dotýká základní veřejné svobody Společenství. Členským státům přísluší přijmout právní předpisy k požadavkům stanoveným právem Společenství v oblasti volného pohybu, aby byla vyloučena veškerá diskriminace.
Pan Heylens tedy navrhuje odpovědět, že:
„Požadavek, aby osoba pro vykonávání povolání trenéra sportovního družstva za odměnu (článek 43 zákona ze dne 16. července 1984) musela být držitelem francouzského diplomu nebo zahraničního diplomu uznaného za rovnocenný komisí, která rozhoduje neodůvodněným stanoviskem a proti jejímž rozhodnutím není stanoven žádný zvláštní opravný prostředek, představuje omezení volného pohybu pracovníků, jak je vymezen v článcích 48 až 51 Smlouvy o EHS, vzhledem tomu, že neexistuje směrnice použitelná na toho povolání.“
3. Vláda Francouzské republiky upřesňuje, že rozhodnutí uznat nebo neuznat rovnocennost přísluší ministrovi nebo státnímu tajemníku, který o žádostech rozhoduje, a že stanovisko komise je čistě poradní. Rozhodnutí ministra jistě nemůže být předmětem zvláštního opravného prostředku, ovšem může proti němu být do dvou měsíců od oznámení podána k příslušnému správnímu soudu žaloba pro překročení pravomoci. Ten, komu je rozhodnutí určeno, je oprávněn zpochybnit legalitu rozhodnutí formou procesní námitky podané trestnímu soudu, který může buď rozhodnout o legalitě rozhodnutí, nebo přerušit řízení a předložit správnímu soudu předběžnou otázku. Chybějící formální odůvodnění v ministerském rozhodnutí ze dne 8. ledna 1985 nezbavilo G. Heylense všech záruk, neboť mohl rozhodnutí napadnout před správním soudem a tímto způsobem získat zdůvodnění rozhodnutí správního orgánu. Z této úpravy lze dovodit, že právní předpisy toho druhu použitelné ve Francii, nejsou v rozporu s normami o volném pohybu pracovníků.
Francouzský stát si ponechal plnou pravomoc podmínit výkon některých činností sportovní výuky držením diplomů, které osvědčují kvalifikaci dotyčného a jeho způsobilost vykonávat uvedené činnosti. Požadavek na diplomu, který platí pro francouzské státní příslušníky i pro cizince, je zdůvodněn obecným zájmem. Při neexistenci směrnice Společenství o vzájemném uznávání diplomů, stanovenou v článku 49 a čl. 57 odst. 1 Smlouvy o EHS, je třeba dodržovat právní předpisy každého státu v takové míře v jaké nejsou neodůvodněně na překážku zásadě volného pohybu.
Francouzské právní předpisy stanoví postup, kterým si trenér, který je držitelem zahraničního diplomu, může nechat svůj diplom uznat za rovnocenný, aby mohl vykonávat své povolání ve Francii, pod podmínkou, že to, že je jeho diplom rovnocenný dokáže.
Vláda Francouzské republiky tedy navrhuje na otázku odpovědět takto:
„Ustanovení článků 48 až 51 Smlouvy o EHS nesmí být vykládána tak, že zakazují státu podmiňovat výkon povolání trenéra sportovního družstva za odměnu držením vnitrostátního diplomu nebo zahraničního diplomu uznaného za rovnocenný správním orgánem, když jimi přijatá rozhodnutí ve věci uznání rovnocennosti mohou být předmětem žaloby podané k soudu příslušnému přezkoumat jeho opodstatněnost.“
4. Vláda Dánského království uvádí, že podmínky školení a diplomy trenérů sportu netvoří předmět zvláštní harmonizační směrnice přijaté Radou, ale dále spadá do pravomoci členských států. Tato skutečnost však nesmí vést k diskriminaci cizích státních příslušníků a členský stát je povinen zkoumat, zda zahraniční diplomy lze uznat za rovnocenné.
Smlouva neobsahuje žádné obecné pravidlo o postupu správního práva; stejně tak obecný program ze dne 18. prosince 1961 pro odstranění omezení svobody usazování nestanoví žádný zvláštní správní předpis, který by se týkal vzájemného uznávání vzdělání. Přísluší tedy vnitrostátnímu soudu rozhodnout, zda vnitrostátní ustanovení dodržují zákaz diskriminace, a to i v jejich praktickém používání.
5. Komise uvádí, že požadavek státu, aby byla kvalifikace k povolání potvrzená diplomem nebo vnitrostátním titulem, představuje překážku skutečného výkonu volného pohybu. Požadavek na vnitrostátní diplom kromě všech zahraničních diplomů by byl zdrojem nepřímé diskriminace v neprospěch cizích státních příslušníků. Za účelem řešení problému tohoto druhu čl. 57 odst. 1 Smlouvy o EHS stanoví přijetí směrnic o vzájemném uznávání diplomů; stejně tak článek 45 nařízení č. 1612/68 Rady ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. č. L 257, s. 2) stanoví, že Komise předloží Radě návrhy na odstranění omezení volného pohybu, která vyplývají z neexistence vzájemného uznávání diplomů.
Ačkoli pro povolání trenéra kopané za odměnu nebyla přijata žádná směrnice, členské státy nemají diskreční pravomoc, která by jim umožnila bránit základní zásadě volného pohybu. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 28. dubna 1977 ve věci 71/76 Thieffry (Recueil 1977, s. 765) rozhodl, že jestliže svobodu usazování, která je jedním z cílů Smlouvy, může členský stát zajistit na základě vnitrostátní praxe nebo předpisů, nelze osobě, která podléhá právu Společenství, tuto svobodu odepřít pouze na základě skutečnosti, že směrnice založená na článku 57 ještě nebyla přijatá. Ustanovení článku 5 Smlouvy ukládá členský státům, aby zajistily, že uplatnění jejich právních předpisů a praxe budou v souladu s cílem volného usazování.
Ve svém stanovisku ve věci 136/78 Auer (rozsudek ze dne 7. února 1979, Recueil 1979, s. 437) generální advokát Warner uvedl, že členské státy musí posoudit, zda dotyčná osoba má skutečně rovnocennou kvalifikaci nebo přinejmenším v podstatě rovnocennou té, která je vyžadována vnitrostátními právními předpisy. V preambuli návrhu směrnice Rady o obecném systému pro uznávání vysokoškolských diplomů (Úř. věst. 1985 č. C 217, s. 3) Komise byla toho názoru, že ačkoliv si členské státy ponechávají volbu stanovení nejnižší úrovně kvalifikace nezbytné pro výkon daného povolání, musejí brát v úvahu kvalifikace získané v jiném členském státu a posoudit, zda tato kvalifikace odpovídá kvalifikaci, kterou samy vyžadují. V rozsudku ze dne 17. prosince 1981 ve věci 279/80 Webb (Recueil s. 3305), o volném pohybu služeb, uznal Soudní dvůr za oprávněnou právní úpravu odůvodněnou obecným zájmem, ale zároveň od členských států vyžaduje, aby braly ohled na odůvodnění a záruky předložené poskytovatelem služby ve členském státu, ve kterém je usazen, aby požadavky stanovené v členském státu, v němž je služba poskytována, nezdvojovaly požadavky členského státu usazení.
Příslušné vnitrostátní orgány mají jistě právo odmítnout uznání rovnocennosti, pokud zahraniční diplom nezaručuje držiteli úroveň kvalifikace, kterou zaručuje vnitrostátní diplom, ale zamítavé správní rozhodnutí bez uvedení důvodů, které odkazuje na nepříznivé stanovisko také neodůvodněné, není v souladu s požadavky práva Společenství. Stejně tak podle směrnice Rady 64/221/EHS ze dne 25. února 1964 o koordinaci zvláštních opatření týkajících se pohybu a pobytu cizích státních příslušníků, která byla přijata z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví (Úř. věst. č. L 56, s. 850), jsou vnitrostátní orgány v případě odmítnutí povolení k pobytu povinny uvést důvody svého rozhodnutí. Pouze takové odůvodnění dovoluje dotyčné osobě posoudit, zda zamítavé rozhodnutí je skutečně odůvodněné a zda nepřekračuje meze toho, co je k dosažení uvedených cílů nezbytné, což jsou podmínky, kterými Soudní dvůr v rozsudku ze dne 30. dubna 1986 ve věci 96/85, Komise/Francouzská republika (Recueil s. 1475), podmiňuje omezení práva na usazení a volný pohyb služeb.
Co se týče neexistence zvláštního opravného prostředku proti stanovisku komise pro rovnocennost, Komise uvádí, že podle francouzského správního práva nemá konzultace žádný vykonatelný účinek a ve většině případů jí správní orgán není vázán. Vzhledem k tomu, že stanovisko je pouhé přípravné opatření pro správní rozhodnutí, proti němuž je možné podat interní administrativní odvolání nebo soudní žalobu, není proti stanovisku třeba žádného zvláštního opravného prostředku, aby byly splněny požadavky práva Společenství. Stejně tak článek 8 směrnice 64/221/EHS nestanoví, aby byl umožněn zvláštní opravný prostředek proti stanovisku, které přijaly poradní orgány před přijetím rozhodnutí, která nepříznivě zasahují právní postavení.
Komise tedy navrhuje odpovědět takto:
„1. Je neoprávněně na překážku volnému pohybu pracovníků, jak ho zaručuje článek 48 Smlouvy, pokud vnitrostátní zvyklosti, které spočívají v odmítnutí, bez uvedení důvodů, uznání rovnocennosti diplomu vydaného v členském státu, za podmínek, které bez výslovného objektivního zdůvodnění znemožňují v dotyčném členském státu držiteli takového diplomu vykonávat zaměstnaneckou činnost, ačkoli podobná činnost je mu s přihlédnutím k diplomu umožněna v členském státu, v němž mu byl vydán.
2. Jestliže je proti správnímu rozhodnutí, jímž se odmítá uznání rovnocennosti takového diplomu, možná žaloba podle obecných zásad, neexistence „zvláštní žaloby“ proti přípravnému aktu, který tvoří stanovisko komise pro rovnocennost, která je příslušná vykonávat předběžné zkoumání žádostí o uznání, není v rozporu s požadavky Smlouvy.“
III – Ústní část řízení
Unectef uvedl, že nelze pochybovat o tom, že profesionální sport se řídí normami o volném pohybu pracovníků ve Společenství. Francouzské právní předpisy a jejich použití ve věci v původním řízení přesto nebyly diskriminační, neboť požadavky na diplom jsou závazné jak pro francouzské státní příslušníky, tak i pro státní příslušníky jiných členských států. Francouzský zákon stanoví možnost získat uznání rovnocennosti správním aktem, proti němuž je možné podat soudní žalobu.
Na dotázání Soudního dvora Georges Heylens uznal, že rozhodnutí o neuznání nebo uznání rovnocennosti pochází od ministra a že komise pro rovnocennost má pravomoc vydat pouze poradní stanovisko. Neměl zájem podávat žalobu proti ministerskému rozhodnutí, protože by to mělo nanejvýš za následek zrušující rozsudek a nikoli přijeti kladného rozhodnutí v jeho prospěch. V každém případě by bylo těžko slučitelné s existencí právního státu, aby adresát veřejné správy podával žalobu, aby byla uznána jeho práva proti aktům správy.
Když byl G. Heylens vyzván, aby upřesnil své stanovisko, uvedl, že do určité míry vytýká francouzský právním předpisům, že nestanoví žalobu na způsob žaloby o nápravu, která by mohla okamžitě uspokojit dotyčnou osobu.
Komise uvedla, že francouzský postup uznávání rovnocennosti je sice čistě vnitrostátní postup, ale zároveň podporuje provádění volného pohybu. Vnitrostátní rozhodnutí o neuznání rovnocennosti v té míře, v jaké brání volnému pohybu, by mělo podléhat požadavkům na odůvodnění, které ukládá právo Společenství.
Na vyzvání, aby se vyjádřila ke spojitosti, kterou vytvořila Komise, mezi povinností podat odůvodnění v případě, jako je tento projednávaný případ, a povinností podat odůvodnění, kterou ukládají směrnice Společenství o právu na pobyt, vláda Dánského království uvedla, že vláda nepoužila odůvodnění podle analogie, jak to učinila Komise, ale a contrario, v tom smyslu, v jakém vyvodila z existence výslovného ustanovení ve směrnici 64/221/EHS, které výslovně vyžaduje odůvodnění zamítavého rozhodnutí o pobytu, že neexistuje obecná norma, která by vnitrostátním správním orgánům ukládala odůvodňovat rozhodnutí v oblasti, kterou řídí právo Společenství. V případech, které se týkají navrácení nedluhů, Soudní dvůr uznal, že tento problém je třeba rozhodnout použitím vnitrostátních procesních norem za podmínky, že se dodrží určitý minimální standard. V projednávané věci minimální standard neobsahuje požadavek na odůvodnění nebo existenci zvláštní žaloby.
Na dotaz ohledně uvedení, zda požaduje odůvodnění výlučně pro rozhodnutí přijatá po řízení o uznání rovnocennosti, nebo zda vyžaduje dokonce i samotné řízení o uznání, Komise uznala, že je možné argumentovat, že podle článku 5 Smlouvy o EHS je členský stát povinen za účelem podpory volného pohybu stanovit vnitrostátní postupy uznávání rovnocennosti diplomů, jestliže se na dotyčná povolání nevztahují harmonizační směrnice.
Na dotaz ohledně rozsahu povinnosti odůvodnění, Komise zdůrazňuje, že povinnost se vztahuje pouze na vnitrostátní rozhodnutí, která se týkají základních svobod zaručených Smlouvou.
Právní otázky:
1 Rozsudkem ze dne 4. července 1986, došlým Soudnímu dvoru dne 18. srpna 1986, položil tribunal de grande instance v Lille na základě článku 177 Smlouvy o EHS předběžnou otázku týkající se výkladu článku 48 Smlouvy o EHS.
2 Tato otázka byla položena v rámci trestního řízení přímou obsílkou, kterou Union nationale des entraîneurs et Cadres techniques professionnels du football poslala proti Georgesi Heylensovi, trenéru kopané, a proti Jacquesi Dewaillymu, Jacquesi Amyotovi a Rogeru Deschodtovi, vedoucím pracovníkům akciové společnosti „Lille Olympic Sporting Club“, v tomto pořadí jako pachateli a spolupachatelům, pro porušení ustanovení francouzského zákona č. 84-610 ze dne 16. července 1984 o organizaci a podpoře tělovýchovných a sportovních činností (JORF ze dne 17. 7. 1984) a článku 259 francouzského trestního zákoníku s ohledem na neoprávněné užívání titulu.
3 Ze spisu vyplývá, že přístup k povolání trenéra kopané ve Francii podléhá držení státního diplomu trenéra kopané nebo zahraničního diplomu uznaného, po stanovisku zvláštní komise, rozhodnutím příslušného člena vlády za rovnocenný.
4 Obviněný ve věci v původním řízení, Georges Heylens, je belgický státní příslušník a držitel belgického diplomu trenéra kopané, který byl najat společností „Lille Olympic Sporting Club“ jako trenér profesionálního fotbalového družstva tohoto klubu. Žádost o uznání rovnocennosti belgického diplomu byla zamítnuta příslušným členem vlády, který jako na odůvodnění odkázal na nepříznivé stanovisko zvláštní komise, které samo nebylo odůvodněno. Vzhledem k tomu, že G. Heylens pokračoval ve výkonu zaměstnání, francouzské odbory trenérů kopané předvolaly jeho a ředitele fotbalového klubu před trestní soud v Lille.
5 Vzhledem k tomu, že soud tribunal de grande instance v Lille (osmý trestní senát) měl pochybnosti o slučitelnosti francouzských právních předpisů s normami o volném pohybu pracovníků, přerušil řízení až do doby, než Soudní dvůr rozhodne o této předběžné otázce:
„Je požadavek, aby osoba, která chce vykonávat povolání trenéra sportovního družstva za odměnu (článek 43 zákona ze dne 16. července 1984), byla držitelem francouzského diplomu nebo zahraničního diplomu uznaného za rovnocenný komisí, která rozhoduje neodůvodněnými stanovisky a proti jejímž rozhodnutím není stanoven žádný zvláštní opravný prostředek, omezením volného pohybu pracovníků, jak je vymezen v článcích 48 až 51 Smlouvy o EHS, vzhledem tomu, že neexistuje směrnice použitelná na toto povolání?“
6 Pro důkladnější vylíčení skutkového stavu věci, průběhu řízení a vyjádření předložených Soudnímu dvoru podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS se odkazuje na zprávu k jednání. Tyto části spisu jsou níže uvedeny pouze v míře nezbytné pro odůvodnění Soudního dvora.
7 Otázka položená předkládajícím soudem má v podstatě za cíl zjistit, zda, podléhá-li v členském státě přístup k povolání za odměnu držení vnitrostátního diplomu nebo zahraničního diplomu uznaného za rovnocenný, vyžaduje zásada volného pohybu pracovníků zakotvená v článku 48 Smlouvy, aby proti rozhodnutí o neuznání rovnocennosti diplomu pracovníka, který je státním příslušníkem jiného členského státu, vydaného členským státem, jehož je státním příslušníkem, byla možná soudní žaloba a aby bylo odůvodněné.
8 Při odpovědi na tuto otázku je třeba připomenout, že článek 48 Smlouvy provádí, co se týče pracovníků, základní zásadu zakotvenou v čl. 3 písm. c) Smlouvy, kde je řečeno, že činnosti Společenství, pro účely uvedené v článku 2, obsahují odstranění překážek volného pohybu osob a služeb mezi členskými státy (viz rozsudek ze dne 7. července 1976 ve věci 118/75 Watson (Recueil 1976, s. 1185).
9 Na základě obecné zásady o zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti uvedené v článku 7 Smlouvy je cílem článku 48 odstranit z právních řádů členských států ta ustanovení o zaměstnání, odměňování a dalších pracovních podmínkách, která státnímu příslušníkovi jiného členského státu ukládají přísnější zacházení nebo ho staví do nepříznivějšího právního nebo skutkového postavení ve srovnání s postavením státního příslušníka za stejných okolností (viz rozsudek ze dne 28. března ve věci 175/78, Saunders (Recueil 1979, s. 1129.)
10 Za neexistence harmonizace podmínek přístupu k povolání mají členské státy právo vymezit znalosti a kvalifikace nezbytné k výkonu tohoto povolání a požadovat předložení diplomu, který osvědčuje, že jeho držitel má tyto znalosti a kvalifikaci.
11 Jak nicméně Soudní dvůr v rozsudku ze dne 28. června 1977 ve věci 11/77 Hichard Hugh Patrick (Recueil 1977, s. 1199) rozhodl, oprávněný požadavek v různých členských státech, týkající se držení diplomů pro přístup k některým povoláním, představuje překážku skutečného výkonu svobody zaručené Smlouvou, přičemž odstranění překážky by mělo být usnadněno směrnicemi o vzájemném uznávání diplomů, certifikátů a jiných listin. Jak také Soudní dvůr rozhodl v uvedeném rozsudku, skutečnost, že tyto směrnice nebyly dosud vydány neopravňuje členské státy k odepření skutečného prospěchu z této svobody osobě, která spadá do práva Společenství, jestliže tato svoboda může být v tomto členském státu zajištěna, zejména umožňují-li jeho právní předpisy uznávat rovnocenné zahraniční diplomy.
12 Vzhledem k tomu, že volný pohyb pracovníků představuje jeden ze základních cílů Smlouvy, závazek zajistit volný pohyb podle stávajících vnitrostátních právních předpisů vyplývá, jak Soudní dvůr rozhodl v rozsudku ze dne 28. dubna 1977 ve věci 71/76 Thieffry (Recueil 1977, s. 765), z článku 5 Smlouvy, podle nějž členské státy musí přijmout veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze Smlouvy, a zdrží se jakýchkoli opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Smlouvy.
13 Než se dosáhne v požadavcích na kvalifikace požadované pro výkon nějakého povolání souladu s požadavky volného pohybu pracovníků, musí být vnitrostátním orgánům umožněno, aby se objektivně ujistily, že zahraniční diplom osvědčuje, že jeho držitel má znalosti a kvalifikaci, které pokud nejsou totožné, jsou alespoň rovnocenné se znalostmi a kvalifikací, které osvědčuje vnitrostátní diplom. Rovnocennost zahraničního diplomu je třeba posoudit výhradně se zřetelem ke stupni znalostí a kvalifikaci, kterou tento diplom vzhledem k povaze a trvání studia a praktické výuky, jejichž absolvování osvědčuje, umožňuje u svého držitele předpokládat.
14 Vzhledem k tomu, že volný přístup k zaměstnání představuje základní právo, které Smlouva přiznává jednotlivě každému pracovníku ve Společenství, je existence soudního opravného prostředku proti všem rozhodnutím vnitrostátního orgánu, který odmítne požívání tohoto práva, nezbytné pro zajištění účinné ochrany práv jednotlivce. Jak Soudní dvůr rozhodl v rozsudku ze dne 15. května 1986 ve věci 222/84 Johnston (Recueil 1986 s. 1651, 1663) tento požadavek představuje obecnou zásadu právního řádu Společenství, která vyplývá z ústavních tradic společných členským státům a je potvrzena v článcích 6 a 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
15 Účinná soudní kontroly, u níž musí být možné, aby zahrnovala legalitu důvodů napadeného rozhodnutí, obecně znamená, že si soud, kterému je věc předložena, může od příslušného orgánu vyžádat sdělení důvodů. Ovšem tam, jako v projednávaném případě, kde jde spíše o zajištění účinné ochrany základního práva přiznaného pracovníkům ve Společenství Smlouvou, je také třeba, aby pracovníci měli možnost bránit své právo za nejlepších možných podmínek a musejí mít možnost se rozhodnout s plným vědomím případu, zda má smysl požádat soud o rozhodnutí. Z toho vyplývá, že v podobném případě je příslušný vnitrostátní orgán povinen jim sdělit důvody, na nichž se jeho zamítnutí zakládá, a to buď v samotném rozhodnutí, nebo v následném sdělení uskutečněném na požádání.
16 Tyto požadavky práva Společenství, totiž existence soudního opravného prostředku a povinnost uvést odůvodnění, se vzhledem k jejich cílům týkají pouze konečných rozhodnutí, která zamítají uznání rovnocennosti a nevztahují se na stanoviska a jiné akty v přípravné a důkazní fázi.
17 V důsledku toho je třeba na otázku položenou tribunal de grande instance v Lille odpovědět, že pokud v některém členském státu podléhá přístup k povolání za odměnu v členském státě držení vnitrostátního diplomu nebo zahraničního diplomu uznaného za rovnocenný, zásada volného pohybu pracovníků zakotvená v článku 48 Smlouvy vyžaduje, aby proti rozhodnutí o neuznání rovnocennosti diplomu pracovníka, který je státním příslušníkem jiného členského státu, vydaného členským státem, jehož je pracovník státním příslušníkem, bylo možné podat soudní opravný prostředek, který by umožnil ověřit jeho legalitu vzhledem k právu Společenství, a aby dotyčná osoba mohla zjistit důvody pro toto rozhodnutí.
18 Výdaje vzniklé vládě Francouzské republiky, vládě Dánského království a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve sporu probíhajícím před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
o otázce, kterou mu předložil tribunal de grande instance v Lille, rozsudkem ze dne 4. července 1986, rozhodl takto:
Pokud v některém členském státu podléhá přístup k povolání za odměnu v členském státě držení vnitrostátního diplomu nebo zahraničního diplomu uznaného za rovnocenný, zásada volného pohybu pracovníků zakotvená v článku 48 Smlouvy vyžaduje, aby proti rozhodnutí o neuznání rovnocennosti diplomu pracovníka, který je státním příslušníkem jiného členského státu, vydaného členským státem, jehož je pracovník státním příslušníkem, bylo možné podat soudní opravný prostředek, který by umožnil ověřit jeho legalitu vzhledem k právu Společenství, a aby dotčená osoba mohla zjistit důvody pro toto rozhodnutí