Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61994J0101

	Název: Title:		ESD rozsudek ze dne 6. června 1996 případ C-101/94 Komise ES versus Italská republika (1996) ECR I-2719 “Obchodování s převoditelnými cennými papíry” Judgment of the Court of 6 June 1996. Commission of the European Communities v Italian Republic. Dealing in transferable securities. Case C-101/94.

	Publikace: Publication:		European Court Reports 1996 page I-2691

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		676J0071, 694J0055,683J0270, 691J0168, 688J0003, 678J0232, 682J0325, 684J0205, -Thieffry 71/76 Thiefry v Conseil de l´Ordre des Avocats a la Cour de Paris 1977 ECR 765 -C-55/94 Gebhard v Consiglio dell´Ordine degli Avvocati e Procuratori di Milano ECR I-4165 -270/83 Commission v France /1986/ ECR 273 -C-168/91 Konstantidis ECR I-1191 -C-3/88 Commission v Italy ECR 4035 -232/78 Commission v France ECR 2729 -325/82 Commission v Germany ECR 777 -205/84 Insurance service, commission v Germany ECR 3755


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Podle italského práva smí být v Itálii obchodníkem s převoditelnými cennými papíry s ohledem na ochranu veřejnosti a) pouze obchodník s cennými papíry
,
registrova
ný jako obchodník s cennými papíry ( societa di intermediazione mobiliare, dále jako SIM ) a B) pouze jestliže SIM má formu akciové společnosti a jestliže c) SIM má svoji zaregistrovanou kancelář na území Itálie.
Komise iniciovala řízení proti Italské republice podle čl. 169 Smlouvy ES pro to, že tvrdila, že tyto požadavky jsou v rozporu s ustanoveními Smlouvy ES ohledně svobody podnikání (čl. 52) a svobody provozovat služby.
Under Italian law, the profession of dealing in transferable securities may be carried on with respect to the public in Italy (a) only by securities firms organized by securities firms (
societŕ di intermediazione mobiliare
, hereinafter “SIM”) and (b) only if the SIM is organized in the form of a limited company (
societŕ per azioni
) and if (c) the SIM has its registered office on Italian territory.
The Commission, contending that these requirements were contrary to the provisions of the Treaty relating to the freedom of establishment (Article 52) and the freedom to provide services (Article 59), initiated proceedings against the Italian Republic under Article 169 of the Treaty.

Názor soudu a komentář:
Soud postupně prošetřuje slučitelnost italské legislativy se články 52 a 59 Smlouvy ES.
Nejprve z interpretace článku 52 revokuje řadu obecných principů. Podle 2. odstavce čl.52 má být svoboda podnikání upravena právem hostitelského státu a to ve stejném režimu a za stejných podmínek jako pro vlastní občany hostitelského státu. “Přístup k určitým samostatně výdělečným aktivitám a jejich výkon tak může být podmíněn ustanoveními zakotvenými zákonem, nařízením či administrativním opatřením, která jsou odůvodnitelná obecným zájmem; jako např. pravidla ohledně or
g
anizace, kvalifikace, profesní etiky, dohledu a odpovědnosti” ( T
hieffry;Gebhard
). “ Tato ustanovení mohou zejména specifikovat, že výkon určité činnosti je omezen na osoby dávající jisté záruky a podléhající zvláštním pravidlům či dohledu.” Soud však dále rozvedl interpretaci článku 52 Smlouvy ES tak, že požaduje rovný přístup k občanům z ostatních členských států a naopak že zakazuje jakoukoliv přímou či nepřímou diskriminaci proti občanům z jiných členských zemí; “ zakazuje zejména všechna národní prav
i
dla, která ( byť skrytě) umožňují umístit občany jiných členských států do pozice, jež je právně či fakticky méně výhodná než pozice, jíž by získal občan hostitelského státu za týchž okolností” ( případ 270/83;
Konstantinidis
).
Italská vláda uznala, že zmíněná legislativa ve svém výsledku umožňuje zacházet rozdílně s občany jiných států oproti italským občanům, neboť obchodníkům z jiných členských zemí brání v realizaci určitých právních forem podnikání (dceřinná společnost, pobočka etc.) ,a tím je nutil
a
k vynaložení větších výdajů, které však italští obchodníci nenesou. Tvrdila však , že rozdílné zacházení bylo objektivně odůvodněno. Za prvé, italská vláda argumentovala, že bylo nezbytné legislativou zajistit, že obchodníci disponují s dostatečným vlast
n
ím kapitálem, protože vzhledem k rozdílným metodám výpočtu používaných v jiných členskými státy, bylo nemožné porovnat domácí a cizí pravidla.Soud tento argument odmítá, neboť shledává, že i méně restriktivními prostředky by bylo možné dosáhnout zajištěn
í
podmínky přiměřeného vlastního kapitálu, např. dohodami o podmínkách vzájemného uznání regulovaných trhů s cennými papíry. Obdobně pak legislativní úprava, o níž je řeč, nemůže být považována za nezbytnou za účelem zajištění účinné kontroly a dohledu. “
Z
atímco podmínka mít registrované sídlo v Itálii napomáhá dohledu a kontrole obchodníků na trhu cenných papírů, není takováto podmínka jediným prostředkem k zajištění souladu s pravidly pro obchodování s převoditelnými cennými papíry, jenž jsou zakotvena
v
italském zákonodárství a pro uvalování účinných sankcí na obchodníky, kteří tato pravidla poruší.” Tak např. po obchodnících z jiných členských států může být požadováno, aby souhlasili, že budou podléhat kontrolám nebo že budou poskytovat italským úřa
d
ům nezbytné informace. Z týchž důvodů nemůže být italská legislativa odůvodněna na základě argumentu o veřejné zájmu podle čl. 56 Smlouvy ES, neboť z výše uvedeného plyne, že požadované podmínky nejsou z tohoto důvodu nezbytné ( viz. také případ C-3/88 )
.
“ Konečně - italská vláda nemůže obhajovat svoje pochybení respektováním zásady reciprocity či spoléháním se na možné porušení Smlouvy jiným členským státem tak, aby ospravedlnila své vlastní selhání.” ( případ 232/78, případ 325/82 ).
Podmínka provozov
at obchod s převoditelnými cennými papíry pouze společnostmi, jejíchž sídlo se nachází v Itálii, též zasahuje do svobody poskytování služeb založené v čl. 59 Smlouvy ES, neboť to zcela znemožňuje poskytování takové služby v Itálii obchodníky z jiných člen
s
kých států. Jak Soud poznamenává, takovýto požadavek “ je hrubým popřením svobody poskytování služeb” ( srov. (390) Insurance Services). Spoléhaje se na své analýzy ohledně čl. 52 Smlouvy ES, Soud shledává, že ani porušení čl. 59 nemůže být ospravedlněno
t
zv. objektivními důvody či veřejným zájmem dle čl. 66, neboť není nezbytným pro předmět provozování.
The Court examines the compatibility of the Italian legislation with Articles 52 and 59 in turn.
It first restates a number of general principles on the interpretation of Article 52. Under the second paragraph of Article 52, freedom of establishment is to be exercised under the conditions laid down by the law of the host Member State for its own nationals. “Access to and the exercise of certain self-employed activities may thus be conditional on compliance with provisions laid down by law, regulation or administrative action justified by general interest, such as rules relating to organization, qualifications, professional ethics, supervision and liability” (
Thieffry; Gebhard
). “Those provisions may stipulate in particular that the exercise of a specific activity is restricted to persons presenting certain guarantees and subject to particular rules or supervision.” The Court has, however, interpreted Article 52 of the Treaty so as to require equal treatment of nationals from other Member State and, conversely, to prohibit any direct or indirect discrimination against nationals from other Member States; “[i]t prohibits in particular all national rules which are liable to place nationals of other Member States in a legal or factual situation which is less favourable than the situation, in the same circumstances, of a national of the Member State of establishment” ( Case 270/83;
Konstantinidis
).
The Italian Government accepted that the legislation presently at issue treated nationals of other Member States differently from Italian nationals in so far as it prevented dealers from other Member States from using certain forms of secondary establishment and caused them to incur additional costs which Italian dealers do not have to bear. It contended, however, that the different treatment was objectively justified. Firstly, the Italian Government argued that the legislation was necessary to ensure that the dealers provided sufficient own funds because, owing to different methods of calculation employed by other Member States, it was impossible to compare the national and foreign rules. The Court rejects this argument, finding that less restrictive means could be used to achieve the end of ensuring adequate own funds, such as agreements for the mutual recognition of regulated securities markets. Similarly, the legislation in question could not be deemed necessary for the purpose of securing efficient supervision. “While the obligation to have the registered office in Italy facilitates the supervision and control of the operators in the market, such an obligation is not the only means of making sure that they comply with the rules for pursuing the activitiy of dealer in transferable securities laid down by the Italian legislature and of imposing effective sanctions on dealers who breach those rules.” Thus, for example, dealers from other Member States could be required to agree to be subjected to checks or to supply to the Italian authorities with the necessary information. On the same grounds, the Italian legislation could not be justified on grounds of public policy under Article 56 of the Treaty since it follows from the foregoing that the obligations imposed are not indispensable (see also Case C-3/88). “Finally, the Italian Government cannot plead failure to respect the principle of reciprocity or rely on a possible infringement of the Treaty by another Member state to justify its own default” ( Case 232/78; Case 325/82).
The obligation to pursue the activity of dealing in transferable securities in the form of a company whose seat is in Italy also infringes with the freedom to provide services set out in Article 59 of the Treaty because it absolutely prohibits the provision of such services in Italy by dealers from other Member States. As the Court observes, such requirement “is the very negation of the freedom to provide services” (cf. [390]
Insurance Services
). Relying on its analysis concerning Article 52 of the Treaty, the Court finds that neither the violation of Article 59 can be justified on objective grounds or on grounds of public policy under Article 66 since it is not indispensable for the object pursued.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):