žádost o výklad článků 7 a 59 Smlouvy o EHS předložená Soudnímu dvoru podle článku 177 Smlouvy o EHS Landgericht Hamburg.
„1) Poškozuje práva vyplývající z práva Společenství – zejména právo na volný pohyb služeb – britského právního poradce jednajícího v Německu jakožto vykonavatel závěti podle anglického práva (executor) a požadujícího prostřednictvím žaloby vedené jeho jménem u německého soudu předání majetku z pozůstalosti, jestliže německý soud nařídí na žádost žalované strany podle čl. 110 odst. 1 první věty Zivilprozeßordnung (německého občanského soudního řádu) složení jistoty na uhrazení nákladů soudního řízení a má-li toto rozhodnutí za následek, že se žalovaný nemusí před složením jistoty dostavit k soudu?
2) Je použití Smlouvy o EHS doprovázeno určitými zvláštnostmi z důvodu skutečnosti, že pro vztahy mezi německými soudy a britskými žalobci, kteří nemají na území Spolkové republiky Německo ani bydliště ani nemovitý majetek, byla otázka jistoty na uhrazení nákladů soudního řízení upravena jednak v článku 14 Německo-britské úmluvy ze dne 20. března 1928 (RGBl. II, s. 623) znovu uvedené v platnost s účinností od 1. ledna 1953 (BGBl. II, p. 116) a jednak v článku 9 Evropské úmluvy o usazování podepsané v Paříži dne 13. prosince 1955 (BGBl. 1959 II, p. 998)?
3) Jsou skutečnosti uvedené v první otázce v rozporu s čl. 7 odst. 1 Smlouvy o EHS?
4) Je skutečnost, že by žaloba mohla případně, podle prohlášení žalobce, spadat vzhledem k právnímu základu také pod dědické právo, omezením, které má vliv na probíhající spor, z oblasti působnosti Smlouvy o EHS nebo jiných ustanovení práva Společenství?“
III – Řízení u Soudního dvora 7. Usnesení o postoupení bylo zapsáno kanceláří Soudního dvora dne 24. ledna 1992. 8. V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS byla předložena písemná vyjádření Komisí Evropských společenství, zastoupenou H. Étiennem, hlavním právním poradcem a E. Lasnetem, právním poradcem, jako zmocněnci. 9. Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta a s ohledem na návrhy účastníků uvedený v jejich vyjádřeních, rozhodl Soudní dvůr podle čl. 104 odst. 4 jednacího řádu o vydání rozhodnutí bez ústní části řízení a bez předběžného dokazování. 10. Usnesením ze dne 21. října 1992 rozhodl Soudní dvůr o předložení věci šestému senátu v souladu s čl. 95 odst. 1 a 2 jednacího řádu. IV – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru 11. Komise vychází ze zjištění, že se otázky týkají především slučitelnosti čl. 110 odst. 1 první věty Zivilprozeßordnung s články 7 a 59 Smlouvy o EHS, a připomíná, že podle ustálené judikatury rozhodl Soudní dvůr, že „v rámci řízení založeného na článku 177 Smlouvy o EHS se nebude vyjadřovat ke slučitelnosti vnitrostátních právních předpisů s právem Společenství“ (rozsudek ze dne 28. ledna 1992, Bachmann, C-204/90, Recueil, s. 249). 12. Komise upozorňuje, že Soudní dvůr nicméně ve stejném rozsudku uvádí, že „může vnitrostátnímu soudu poskytnout vhodný návod na výklad práva Společenství a umožnit tak tomuto soudu rozhodnout o slučitelnosti těchto předpisů s uvedenými ustanoveními Společenství“ (bod 6). 13. Komise uvádí, že otázky se týkají hlavně výkladu článků 7 a 59 Smlouvy o EHS. Považuje za nutné soustředit svá vyjádření nejprve na výklad těchto ustanovení požadovaný vnitrostátním soudem (otázka 1 a 3) a poté přistoupit ke druhé a čtvrté otázce, které řeší problémy přímo spojené s projednávanou věcí. K otázkám 1 a 3 14. Žádný z účastníků řízení probíhajícího před vnitrostátním soudem nepředložil vyjádření k žalobě. 15. Podle Komise je jasné, že ustanovení uvedené v čl. 110 odst. 1 první větě Zivilprozeßordnung zachází jinak s ostatními příslušníky Společenství než s německými státními příslušníky, pokud jde o pravidla pro podání žaloby u německého soudu. Pouze příslušníci ostatních členských států musí předem složit jistotu. Komise uvádí, že to je spojeno se správními a finančními náklady a následkem toho, jak uvádí předkládající soud, se nemusí žalovaný dostavit k soudu před složením jistoty. 16. To je v rozporu s článkem 7 Smlouvy o EHS, který vyžaduje, aby s osobami nacházejícími se v situaci upravené právem Společenství bylo zacházeno stejně jako s příslušníky členského státu. Tato obecná zásada byla konkretizována zejména v článku 59 a 60 Smlouvy o EHS, pokud jde o volný pohyb služeb. Komise odkazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 2. února 1989, Cowan (186/87, Recueil, s. 195). Jelikož předkládající soud odkazuje výslovně na tuto základní svobodu stanovenou ve Smlouvě, vyvstává otázka, zda je opravdu použitelnou v projednávané věci. Na tuto otázku odpovídá Komise kladně, jelikož A. Hubbard je britský státní příslušník podnikající ve Spojeném království, který poskytuje služby v jiném členském státě. Poskytovaná služba spočívá v operacích spojených s výkonem závěti. Posledně jmenovaná služba je poskytována za úplatu a příjemcem nebo příjemci služby jsou dědici. 17. Komise dále uvádí, že první otázka předkládajícího soudu může vést k omylu vzhledem k tomu, že bylo naznačeno, že žaloba byla podána vlastním jménem žalobce. Komise upřesňuje, že v rámci příslušných ustanovení Společenství jedná žalobce nikoli vlastním jménem, ale jakožto vykonavatel závěti. Podpůrně se Komise ptá, zda předkládající soud nepoužil znění „vlastním jménem“ pro označení, že pro účely použití článku 110 Zivilprozeßordnung je vykonavatel závěti žalobcem a nikoli „právním poradcem“ jednajícím na účet zákazníka, který je vlastně žalobcem. Komise se domnívá, že v projednávané věci je pravděpodobné, že poskytovatel služby „neposkytuje službu sám sobě“, což by v opačném případě mohlo způsobit problémy, pokud jde o použití článků 59 a 60 Smlouvy. K otázce 2 a 4 18. Komise prohlašuje, že obě výše uvedené úmluvy vycházejí ze zásady vzájemnosti mezi smluvními státy. Domnívá se, že uzavření těchto dohod nemůže změnit podstatu problému, který se týká rovného zacházení v rámci práva Společenství, neboť Soudní dvůr již stanovil, že právo na rovné zacházení „nemůže záviset na existenci vzájemné smlouvy uzavřené mezi dotčeným členským státem a zemí, jejímž státním příslušníkem dotčená osoba je“ (Cowan, 186/87, výše uvedeno; rozsudek ze dne 22. června 1972, Frilli, 1/72, Recueil, s. 457). 19. Podpůrně Komise uvádí, že výše uvedená dvoustranná dohoda neupravuje případ žalobce v projednávané věci, protože žalobce nemá německou státní příslušnost a nebydlí v Německu. Stejně tak nelze v projednávané věci použít úmluvu o usazování podepsanou v Paříži, protože žalobce je občanem Spojeného království a tento stát učinil výhradu uvedenou v článku 27 této úmluvy. Komise poznamenává, že proti použití Smlouvy ve vztazích mezi členskými státy nelze postavit článek 234 Smlouvy o EHS. 20. Při odpovědi na čtvrtou otázku odkazuje Komise opět na rozsudek Cowan (186/87, výše uvedený), ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že i když právní předpisy trestního práva a pravidla trestního řízení spadají do pravomoci členských států, nemohou být tato ustanovení diskriminační vůči osobám, kterým právo Společenství přiznává právo na rovné zacházení, ani omezit základní svobody zaručené právem Společenství. Tato zásada platí tím spíše v projednávané věci, neboť se jedná o občanské soudní řízení a nikoli o trestní řízení. 21. Komise konečně připomíná článek 48 a 52 Smlouvy o EHS a uvádí, že čl. 110 odst. 1 první věta Zivilprozeßordnung nemůže být postavena proti neněmeckým příslušníkům Společenství, kteří vykonávají v Německu závislou činnost nebo činnost samostatně výdělečnou, v souladu se zásadou rovného zacházení konkretizovanou v článku 48 (volný pohyb pracovníků) a 52 (svoboda usazování) Smlouvy. 22. Komise tedy navrhuje odpovědět kladně na první otázku a záporně na druhou a čtvrtou otázku. Co se týče třetí otázky, je tato podle názoru Komise podpůrnou k první otázce do té míry nebo zejména proto, že článek 59 specificky provádí obecnou zásadu, která zakazuje členským státům diskriminovat v oblasti používání Smlouvy příslušníky Společenství z důvodu jejich státní příslušnosti. Právní otázky:
1 Rozsudkem ze dne 11. prosince 1991 došlým Soudnímu dvoru dne 24. ledna 1992, položil Landgericht v Hamburku v souladu s článkem 177 Smlouvy o EHS předběžné otázky týkající se čl. 7 odst. 1 a článku 59 Smlouvy.
2 Otázky vyvstaly v rámci řízení vedeného A. Hubbardem proti P. Hamburgerovi u příležitosti předání majetku z pozůstalosti.
3 Anthony Hubbard, anglický právní poradce, byl určen jako vykonavatel závěti podle anglického práva a požádal u Landgericht Hamburg o předání majetku z pozůstalosti, který se nachází ve Spolkové republice Německo. Žalovaný, P. Hamburger, požádal o složení jistoty na uhrazení nákladů soudního řízení v souladu s čl. 110 odst. 1 první věty Zivilprozeßordnung (německého občanského soudního řádu).
4 Podle tohoto ustanovení zahraniční státní příslušníci vystupující jako žalobci v řízení vedeném u německých soudů musí na žádost žalovaného složit jistotu na soudní náklady a odměnu advokáta. Článek 110 odst. 2 bod 1, však stanoví, že se tato povinnost neuplatňuje, pokud je žalobce příslušníkem státu, který nepožaduje takovou jistotu od německých státních příslušníků.
5 Německo-britská úmluva ze dne 20. března 1928 znovu uvedená v platnost s účinností od 1. ledna 1953 (BGBl. 1953, II, s. 116) uvádí v článku 14, že státní příslušníci smluvní strany jsou vyjmuti z úhrady „jistoty na uhrazení nákladů soudního řízení“ na území druhé smluvní strany pouze pokud zde mají bydliště. Evropská úmluva o usazování podepsaná v Paříži dne 13. prosince 1955 (BGBl. 1959, II, s. 998) vylučuje kromě toho z uvedeného požadavku všechny státní příslušníky smluvních států pouze za podmínky, že mají trvalé nebo obvyklé bydliště v jednom ze smluvních států. Toto pravidlo se však nevztahuje na příslušníky těch smluvních států, které učinily výhradu k tomuto ustanovení v rámci článku 27 úmluvy, což je případ Spojeného království.
6 Kvůli této výhradě nemůže A. Hubbard využít výjimky uvedené v pařížské úmluvě. Jelikož nebydlí v Německu, nemůže se také odvolat na dvoustrannou německo-britskou úmluvu.
7 Landgericht Hamburg se domnívá, že výsledek sporu závisí na výkladu práva Společenství a položil proto Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:
K první a třetí otázce
9 Podstatou první a třetí otázky vnitrostátního soudu je, zda je v rozporu s čl. 7 odst. 1, článek 59 a článkem 60 Smlouvy, aby členský stát uložil složit jistotu na úhradu soudních nákladů osobě samostatně výdělečně činné, usazené v jiném členském státě, která zahájí řízení u jednoho z jeho soudů, pouze z důvodu, že tato osoba je příslušníkem jiného členského státu.
10 Úvodem je třeba připomenout, že podle článku 7 Smlouvy je diskriminace zakázána „v rámci použití ... smlouvy“ a „aniž jsou dotčena její zvláštní ustanovení“. Posledně uvedeným vyjádřením odkazuje článek 7 zejména na ostatní ustanovení Smlouvy provádějící obecnou zásadu formulovanou ve zvláštních situacích. To je kromě jiného i případ ustanovení týkajících se volného pohybu služeb (viz rozsudek ze dne 2. února 1989, Cowan, 186/87, Recueil, s. 195).
11 Aby bylo možno odpovědět na položené předběžné otázky, je tedy třeba nejprve ověřit, zda činnosti řešené v původním řízení, kdy jsou poskytovatel i adresát usazeni ve stejném členském státě, ale služba je poskytována v jiném členském státě, spadají do oblasti působnosti článků 59 a 60 Smlouvy.
12 V tomto ohledu je třeba uvést, že v rozsudcích ze dne 26. února 1991, nazvaných „turističtí průvodci“, Komise v. Francie, Komise v. Itálie, Komise v. Řecko (C-154/89, Recueil, s. I-659, bod 10; C-180/89, Recueil, s. I-709, bod 9; C-198/89, Recueil, s. I-727, bod 10) rozhodl Soudní dvůr, že ustanovení článku 59 Smlouvy se použijí ve všech případech, kdy poskytovatel nabízí služby na území jiného členského státu, než je stát, ve kterém je usazen, bez ohledu na místo usazení příjemců služeb.
13 Pokud je služba poskytována osobou samostatně výdělečně činnou a jak vyžaduje článek 60 Smlouvy běžně za úplatu, uplatňuje se zásada rovného zacházení uvedená v článku 59.
14 Dále je namístě konstatovat, že skutečnost, kdy jeden členský stát uloží složit jistotu na úhradu soudních nákladů příslušníku jiného členského státu, který jakožto vykonavatel závěti podá žalobu u jednoho z jeho soudů, i když se tento požadavek nevztahuje na domácí příslušníky, je diskriminací na základě státní příslušnosti zakázanou články 59 a 60.
15 Na první a třetí předběžnou otázku je tedy třeba odpovědět, že je v rozporu s články 59 a 60, aby členský stát uložil složit jistotu na úhradu soudních nákladů osobě samostatně výdělečně činné, usazené v jiném členském státě, která podá žalobu u jednoho z jeho soudů, pouze z důvodu, že tato osoba je příslušníkem jiného členského státu.
Ke druhé předběžné otázce
16 Podstatou druhé otázky vnitrostátního soudu je, zda existence mezinárodních úmluv založených na zásadě vzájemnosti, které stanoví v některých případech výjimku ze složení sporné jistoty, může mít vliv na použití Smlouvy.
17 Na tuto otázku stačí odpovědět, že podle ustálené judikatury nemůže právo na rovné zacházení potvrzené právem Společenství záviset na existenci vzájemných dohod uzavřených členskými státy (viz rozsudek ze dne 22. června 1972, Frilli, 1/72, Recueil, s. 457 a rozsudek ze dne 2. února 1989, Cowan, 186/87, Recueil, s. 195).
Ke čtvrté předběžné otázce
18 Podstatou poslední otázky vnitrostátního soudu je, zda skutečnost, že spor ve věci samé spadá do oblasti dědického práva, umožňuje zamítnout použití Smlouvy.
19 K tomuto bodu je třeba připomenout, že jak Soudní dvůr uvedl v rozsudku ze dne 21. března 1972, Sail (82/71, Recueil, s. 119, bod 5), účinnost práva Společenství se nemůže měnit podle různých oblastí vnitrostátního práva, uvnitř kterých se mohou projevit jeho účinky. V projednávané věci není vnitrostátním právem, ve kterém se tyto účinky projevují,právo hmotné, ale vnitrostátní procesní právo.
20 Na tuto otázku je tedy třeba odpovědět, že skutečnost, že spor v hlavním řízení spadá do oblasti dědického práva neodůvodňuje zamítnutí použití práva volného pohybu služeb potvrzeného právem Společenství pro osobu samostatně výdělečně činnou, která je věcí pověřena.
K nákladům řízení
21 Výdaje vzniklé Komisi Evropských společenství, která předložila Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení probíhajícího před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů,
1) Je v rozporu s články 59 a 60 Smlouvy, aby členský stát uložil složit jistotu na úhradu soudních nákladů osobě samostatně výdělečně činné, usazené v jiném členském státě, která podá žalobu u jednoho z jeho soudů, pouze z důvodu, že tato osoba je příslušníkem jiného členského státu.
2) Právo na rovné zacházení potvrzené právem Společenství nemůže záviset na existenci mezinárodních dohod uzavřených členskými státy.
3) Skutečnost, že spor ve věci samé spadá do oblasti dědického práva neodůvodňuje zamítnutí použití práva volného pohybu služeb potvrzeného právem Společenství pro osobu samostatně výdělečně činnou, která je věcí pověřena.
_____________________________________________________________________________