Rozsudek Soudního dvora ze dne 28. března 1979 Koruna proti Vera Saunders. Věc 175/78. Klíčová slova: Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Crown Court, Bristol – Spojené Království. Předmět: Rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článku 48 Smlouvy o EHS. Skutkové okolnosti: Usnesení o odročení a písemná vyjádření předložená podle článku 20 protokolu o statutu Soudního dvora Evropského hospodářského společenství mohou být shrnuta takto:
I – Skutkový stav a řízení
1. Dne 21. prosince 1977, poté co byla Crown Court v Bristolu předložena k rozhodnutí věc stíhání za krádež, za kterou byla uznána vinnou britská občanka Vera Ann Saunders, tento soud podle své pravomoci dané v tomto ohledu Courts Act 1971, část 6 odst. (4) se v rozsudku omezil pouze na příkaz, aby byla k dispozici soudu na vyzvání, a to pod podmínkou, že dotyčná osoba podepíše závazek (recognizace) - mimochodem odpovídající jejímu přání, které sama vyjádřila - že odjede do Severního Irska a po dobu tří let se nebude vracet do Anglie a Walesu.
2. Vzhledem k tomu, že slečna Vera Saunders tento svůj závazek porušila, byla věc znovu projednávána Crown Court v Bristolu, který chtěl před vydáním rozhodnutí vědět, zda jeho rozsudek ze dne 21. prosince 1977 není neplatný, z důvodu zasahování do práv přiznaných článkem 48 Smlouvy o EHS v oblasti volného pohybu pracovníků.
Crown Court totiž na jedné straně soudí, že obžalovaná by měla být považována za pracovníka ve smyslu Smlouvy a na druhé straně soudí, že se na jeho rozsudek ze dne 21. prosince 1977 nevztahují omezení uvedená v čl.48 odst. 3 (did not fall within any of the limitations set out in Article 48 (iii)).
3. Usnesením ze dne 31. července 1978, došlým Soudnímu dvoru dne 16. srpna 1978, se na Soud obrátil se žádostí o rozhodnutí o této předběžné otázce:
"Má rozsudek, který vydaný dne 21. prosince 1977 zdejším soudem ve věci Vera Ann Saunders takový charakter, že zasahuje do práva přiznaného pracovníkovi článkem 48 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, zejména s ohledem na právo uvedené v čl. 48 odst. 3, písmeno b) této smlouvy a s ohledem na skutečnost, že obžalovaná je anglickou státní příslušnicí?"
4. V souladu s článkem 20 protokolu o statutu Soudního dvora vláda velké Británie a Komise Evropských společenství předložily písemná vyjádření..
5. Soud rozhodl na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta o zahájení ústní části řízení bez předběžného šetření.
II – Vyjádření podle článku 20 protokolu o statutu Soudního dvora
A - Vyjádření Velké Británie
Vláda Velké Británie především zdůrazňuje, že předložením vyjádření podle článku 20 protokolu o statutu Soudního dvora nemá v žádném případě v úmyslu jakkoli zasahovat do průběhu řízení, ale chce pouze sdělit své stanovisko k zásadám uvedeným v usnesení o předložení.
Při právním rozboru dosahu rozhodnutí Crown Court v Bristolu ze dne 21. prosince 1977 vláda Velké Británie poznamenává, že pravomoc přiznaná soudu, ačkoliv vyplývá z "common law" je výslovně vyjádřena v části 6 odst. 4 Courts Act z roku 1971. Podle tohoto rozhodnutí není obžalovaná osoba odsouzena a není uváděna jako trestaná, pokud se během stanovené doby řádně chová a neporuší podmínky, které bývají s takovým rozhodnutím spojeny. Povinnost pobývat po určitou dobu na určité části státního území je podmínkou často ukládanou v případě státních příslušníků. Vláda Velké Británie však zdůrazňuje, že rozhodnutí tohoto druhu není vydáváno, pokud má obžalovaný výhrady vůči podmínkám, které jsou s ním spojeny. Nejsou mu uloženy a pokud se obžalovaný rozhodne s nimi dobrovolně nesouhlasit, pokračuje řízení obvyklým způsobem.
Vláda Velké Británie dále upozorňuje na okolnost, že výše uvedený postup je nutno rozlišovat od různých postupů uvedených jak v části 1, tak i v části 22 zákona "Powers of Criminal Courts Act 1973".
Pravomoc vydat rozsudek zavazující obžalovaného, aby byl k dispozici soudu, který je spojený s podmínkou pobytu považuje vláda Velké Británie za mající stále platnou a účinnou funkci v rámci soudnictví, mimo jiné ve zvláštních případech, totiž a) v případech zahraničních pachatelů trestných činů, kteří obvykle pobývají mimo území státu, ve kterém porušili zákon a b) v případech dosud netrestaných pachatelů trestných činů pocházejících z venkovského prostředí, kteří byli svedeni ke spáchání trestného činu v důsledku negativních vlivů městského prostředí.
Při posuzování souvislosti s výše uvedenými úvahami dané situace, uváděné vnitrostátním soudem v jejím vztahu k právu Společenství, si vláda Velké Británie s přihlédnutím k přímé použitelnosti článku 48 klade otázku, zda rozhodnutí, které je předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce má být považováno za "opatření" ve smyslu směrnice 64/221 EHS, jak je tento pojem vyložen Soudním dvorem v rozsudku ze dne 27. října 1977 (věc č. 30/77, Koruna/Bouchereau, Receuil, s. 1999), ve kterém Soudní dvůr uvedl, že tento pojem se vztahuje i na odsouzení soudem členského státu.
Rozdíl mezi předmětnou věcí a případem Bouchereau spočívá v okolnosti, že v projednávané věci předložené Crown Court v Bristolu vychází podmínka pobytu ze souhlasu obviněné a že porušení tohoto závazku z její strany automaticky nezahrnuje uložení trestní sankce.
Na druhé straně vzhledem k tomu, že tresty odnětí svobody ukládané soudy členských států jsou nepochybně v souladu s právem volného pohybu, musí tomu být stejně tím spíše u mírnějších omezení práva pohybu.
Z těchto úvah vyplývá, že pravidla práva Společenství týkající se volného pohybu pracovníků se nepoužijí na řízení takového druhu, jako je řízení, jež je předmětem předběžné otázky.
Podpůrně, pouze pro případ, že by Soudní dvůr usoudil, že pravidla práva Společenství týkající se volného pohybu pracovníků lze použít je-li určitá osoba povinna být k dispozici soudu, připomíná vláda Velké Británie v souvislosti s rozsudkem Soudního dvora ze dne 28. října 1975 (věc č. 36/75, Rutili, Receuil s. 1219), že neexistence jakéhokoli prvku diskriminace na základě státní příslušnosti musí vést k závěru, že řízení takového druhu, jako je řízení, jež je předmětem předběžné otázky, jsou slučitelná s článkem 48 Smlouvy.
B - Vyjádření Komise Evropských společenství
Podle názoru Komise vyplývají ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce dvě otázky, a to:
1) zda a v jakém rozsahu je právo Společenství použitelné na volný pohyb pracovníků na území členského státu, jehož státním příslušníkem je dotyčný pracovník;
2) pokud ano, zda a v jakém rozsahu připouští právo Společenství, pokud jde o státní příslušníky dotyčného členského státu, odchylky od pravidel, která se podle Smlouvy použijí na zacházení se státními příslušníky jiných členských států.
Po připomínce, že Soudní dvůr ve svém rozsudku Rutili (viz výše) uznal slučitelnost příkazů k pobytu z důvodu veřejného pořádku s článkem 48 Smlouvy, pokud při jejich používání nedochází k diskriminaci mezi vlastními státními příslušníky a mezi příslušníky ostatních členských států, Komise zdůrazňuje, že právo Společenství se sice na prvním místě zabývá bojem proti diskriminaci, jejímiž obětmi se mohou v každém členském státě stát příslušníci ostatních členských států, to mu však nijak nebrání, aby se jej stejně tak bylo možno dovolávat v případech, kdy se obětí diskriminace stane státní příslušník dotyčného členského státu.
V tomto ohledu zmiňuje Komise rozsudek ze dne 26. listopadu 1975 (věc č. 39/75, Coenen, Receuil, s. 1547) a v současné době projednávané věci Knoors (věc č. 115/78) a Auer (věc č. 136/78).
Společný prvek všech těchto dalších případů spočívá však v tom, že existují skutkové okolnosti , jež neumožňují, aby daná situace byla řešena čistě na vnitrostátní úrovni. Komise naopak soudí, že v projednávaném případě neobsahuje skutková podstata žádný prvek tohoto druhu a že tudíž tato situace nespadá do oblasti použití práva Společenství. Z toho plyne, že nevyvstala dodatečná otázka týkající se případných odchylek.
Na závěr je Komise toho názoru, že na otázku, kterou položil Crown Court v Bristolu je třeba odpovědět, „že použije-li členský stát za příslušných okolností opatření omezující právo pobytu svých vlastních státních příslušníků pouze na část svého státního území, není to neslučitelné s právem Společenství, pokud důvody tohoto omezení nemají spojitost s událostmi, k nimž došlo v jiném členském státu ".
III - Ústní část řízení
Na jednání konaném dne 13. února 1979 byla vyslechnuta ústní vyjádření žalobce ("Prosecutor"), zastoupeného Me P. Chaddem, Q.C. a Me Ruppertem Bursellem, advokátem z advokátní kanceláře Lincoln's Inn v Londýně, žalované zastoupené Me Paulem Fallonem Q.C. a Me Simonem Darwall-Smithem, advokátem z advokátní kanceláře Grey's Inn v Londýně, vlády Velké Británie, zastoupené Me L. Blom-Cooperem Q.C. z advokátní kanceláře Middle Temple v Londýně a Me Peterem Gibsonem, advokátem z advokátní kanceláře Inner Temple v Londýně a Komise Evropských společenství, zastoupené zmocněncem J. Formanem, a byly zodpovězeny otázky vznesené soudci a generálním advokátem.
Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 8. března 1979.
Právní otázky:
1 Usnesením ze dne 31. července 1978, došlým Soudnímu dvoru dne 16. srpna 1978 položil Crown Court v Bristolu na základě článku 177 Smlouvy o EHS otázku týkající se výkladu článku 48 Smlouvy a zvláště čl. 48 odst. 3, písm. b). 2 Tato otázka je předložena v rámci trestního řízení týkajícího se především toho, že v důsledku porušení zákona osobou britské státní příslušnosti, která byla shledána vinnou z trestného činu krádeže, byl přijala tato osoba závazek odjet do Severního Irska po dobu tří let se nevracet do Anglie a Walesu. 3 Vnitrostátní soud chtěl poté, co připustil, že obžalovaná je pracovníkem ve smyslu článku 48 Smlouvy objasnit otázku, zda pravidla Smlouvy v oblasti volného pohybu pracovníků nezakazují opatření takového druhu, jako jsou opatření, která byla uložena obžalované. 4 Za tímto účelem položil otázku, zda "rozsudek, který dne 21. prosince 1977 vydal tento soud ve věci Vera Ann Saunders, může zasahovat do práva přiznaného článkem 48 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, zejména s ohledem na právo uvedené v čl.48, odst. 3, písm. b) této smlouvy a vzhledem ke skutečnosti, že obžalovaná je anglickou státní příslušnicí". 5 Tato otázka je v podstatě zaměřena na zjištění, zda se na zásadu volného pohybu pracovníků, tak jak je upravena článkem 48 Smlouvy, zejména v tom, že obsahuje právo pracovníka pohybovat se s výhradou omezení odůvodněných mimo jiné veřejným pořádkem a veřejnou bezpečností na území členských států, aby se zde ucházel o skutečně nabízená pracovní místa a pobýval zde za účelem výkonu zaměstnání, může odvolávat příslušník členského státu, který v něm pobývá, aby tuto zásadu použil proti použití opatření omezujících jeho svobodu pohybovat se na území tohoto členského státu a usazovat se v místě dle svého vlastního výběru. 6 S tím souvisí také otázka, zda článek 48 Smlouvy přiznává práva i osobě v takové situaci, v jaké se nachází slečna Saunders a pokud ano, jaký jejich rozsah. 7 Odpověď na tuto otázku závisí v první řadě na vymezení oblasti působnosti uvedeného ustanovení zejména v souvislosti s obecnou zásadou vyjádřenou v článku 7 Smlouvy. 8 Podle článku 7 je v rámci použití Smlouvy, aniž jsou dotčena její zvláštní ustanovení, zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti. 9 Při používání této obecné zásady je cílem článku 48 odstranění z právních řádů členských států takových ustanovení, která pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky - včetně práv a svobod, jež podle čl. 48, odst. 3 tento volný pohyb zahrnuje - , podle kterých je s pracovníky, jež jsou příslušníky jiného členského státu zacházeno přísněji než s vlastními státními příslušníky nebo je staví do méně výhodné právní či skutkové situace, než v které se za stejných okolností nacházejí vlastní státní příslušníci. 10 Práva přiznaná článkem 48 pracovníkům sice mohou vést členské státy v jednotlivých případech ke změnám jejich právních předpisů, a to i vůči jejich vlastním státním příslušníkům, avšak toto ustanovení není zaměřeno na omezení pravomoci členských států při ukládání omezení volného pohybu všech osob v jejich působnosti při používání vnitrostátních trestněprávních předpisů na jejich vlastním území. 11 Ustanovení Smlouvy v oblasti volného pohybu pracovníků tedy nelze použít v čistě vnitřních situacích příslušného členského státu, to znamená při neexistenci jakéhokoli faktoru návaznosti na nějakou ze situací upravených právem Společenství. 12 Pokud ze strany státního orgánu nebo soudu členského státu dojde vůči pracovníkovi, státnímu příslušníkovi tohoto státu, k použití opatření, kterým je znemožněn nebo omezen volný pohyb dotyčné osoby na území tohoto státu z důvodu trestu stanoveného vnitrostátním právem a na základě činů spáchaných na území tohoto státu, jde o situaci čistě vnitrostátní, mimo oblast působnosti pravidel týkajících se volného pohybu pracovníků obsažených ve Smlouvě.
K nákladům řízení
13 Výdaje vzniklé vládě Velké Británie a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. 14 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve sporu probíhajícím před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
o otázce, kterou mu předložil Crown Court v Bristolu usnesením ze dne 31. července 1978, rozhodl takto:
_____________________________________________________________________________