Odkaz:
Komise Evropských společenství proti Spolkové republice Německo. Věc 427/85. Recueil 1985.
Klíčová slova:
Volný pohyb služeb advokátů. Provedení směrnice 77/249/EHS do vnitrostátního práva.
Předmět:
Žaloba podle článku 169 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, na nesplnění povinností Spolkovou republikou Německo v oblasti volného pohybu služeb advokátů, které vyplývají ze Smlouvy o EHS a směrnice Rady 77/249/EHS ze dne 22. března 1977 o usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb advokátů.
1. Právní rámec
a) Právo Společenství
Směrnice Rady 77/249 ze dne 22. března 1977 o usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb advokátů (Úř. věst. L 78, s. 17) (dále jako „směrnice“) uvádí ve třetím bodě odůvodnění, že „účinný výkon činností advokáta při poskytování služeb vyžaduje, aby hostitelský členský stát uznal jako advokáta osoby vykonávající toto povolání v jednotlivých členských státech“.
Článek 1 odst. 1 směrnice především stanoví, že směrnice „se vztahuje v mezích a za podmínek, které stanoví, na činnosti advokátů vykonávané při poskytování služeb“. Podle odst. 2 téhož článku se „advokátem“ rozumí jakákoli osoba oprávněná vykonávat odborné činnosti pod jedním z označení, která jsou v něm uvedená, a článek 2 směrnice stanoví, že tyto osoby musejí být uznány „za advokáta“ pro výkon činností v rámci poskytování služeb.
Článek 4 odst. 1 a článek 5 směrnice mají zní takto:
Článek 4, odstavec 1
„Činnosti zastupování a obhajoby klienta před soudem nebo před orgány veřejné moci jsou v každém hostitelském členském státu vykonávány za podmínek stanovených pro advokáty usazené v tomto státě s výjimkou jakýchkoli podmínek bydliště nebo zápisu u stavovské organizace v dotyčném státě.“
Článek 5
„Pro výkon činností zastupování a obhajoby klienta v soudním řízení může členský stát uložit advokátům uvedeným v článku 1, aby
- byli představeni předsedovi soudu a případně příslušnému předsedovi advokátní komory v hostitelském členském státě v souladu s místními předpisy nebo zvyklostmi, - spolupracovali s advokátem, který působí u dotyčného soudu a který by byl popřípadě odpovědný vůči tomuto soudu, nebo s "avoué" nebo "procuratore", kteří u soudu působí.“
b) Vnitrostátní předpisy
Ve Spolkové republice Německo se řízení v občanskoprávních sporech řídí občanským soudním řádem, tzv. „Zivilprozeßordnung“ (dále jako „ZPO“). Podle čl. 78 odst. 1 ZPO musejí být účastníci řízení před Landgerichte a soudy vyšších stupňů zastoupeni advokáty, kteří u příslušného soudu působí. Článek 79 ZPO stanoví, že není-li zastoupení advokátem povinné , mohou se účastníci řízení dostavit před soud sami nebo se nechat zastupovat právně způsobilou fyzickou osobou dle vlastní volby. Čláenk 157 odst. 1 ZPO stanoví, že v ústní části řízení jsou jako profesionální zmocněnci přípustní pouze advokáti. Podle článku 139 ZPO je soudce povinen vyslechnout účastníky řízení. Odstavce 1 a 2 tohoto článku znějí takto:
„1) Předseda musí zajistit, že účastníci budou mít možnost plně objasnit všechny důležité skutečnosti, že poskytnou užitečné závěry, zvláště že doplní informace o uváděných skutečnostech, a že uvedou důkazní prostředky. Za tímto účelem a podle potřeby přezkoumá s účastníky řízení prvky sporu z právního i faktického hlediska a provede výslech účastníků.
2) Předseda upozorní účastníky na všechny výhrady vztahující se k bodům, k nimž je třeba přihlédnout z úřední povinnosti.“
Řízení v trestněprávních sporech se řídí trestním zákoníkem, „Strafprozeßordnung“ (dále jako „StPO“). V těchto případech je zastoupení advokátem povinné v oblasti „nutné obhajoby“, která kromě několika zvláštností zahrnuje veškerá obvinění, pro která jsou v prvním stupni příslušné Landgericht, Oberlandesgericht a Amtsgericht, jestliže může být obžalovaný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a více (čl. 140 odst. 1 StPO). Přítomnost obhájce je také povinná, jestliže to Amtsgericht nařídí s ohledem na závažnost trestného činu, na složitost skutkových a právních okolností nebo na to, že se obžalovaný nemůže hájit sám (čl. 140 odst. 2 StPO). Podle čl. 138 odst. 1 StPO je jako obhájce přípustný advokát působící u německého soudu nebo profesor práva na německé vysoké škole. Odstavec 2 téhož článku stanoví, že soud může povolit jako obhájce i jiné osoby, ty ale musí v oblasti „nutné obhajoby“ jednat spolu s advokátem nebo profesorem přípustnými podle odstavce 1 tohoto článku.
Kromě výše uvedených zvláštních ustanovení existuje zákon o právní pomoci, „Rechtsberatungsgesetz“ (dále jako „RBerG), který s výjimkou povolení udělovaných pro přesně vymezené oblasti zakazuje, aby se právním věcem profesionálně věnovaly osoby jiné než advokáti, notáři, patentoví zástupci apod. nebo auditoři a správci velkého nemovitého majetku apod. v mezích jejich úkolů (čl. 1 odst. 1, 3, 5, 6 a 7 RBerG). Podle druhého pododstavce čl. 1 odst. 3 RBerG se restriktivní ustanovení zákona o právní pomoci nevztahují na německé advokáty.
Výkon profese advokátů je upraven zákonem o profesi advokátů, „Bundesrechtsanwaltordnung“ (dále jako „BRAO“). Podle čl. 18 odst. 1 BRAO je pro výkon advokátní praxe nezbytné, aby byl advokát oprávněn působit u některého obecného soudu. Toto oprávnění může být na žádost dotyčného uděleno pro Amtsgericht nebo Landgericht, pro Oberlandesgericht (obvykle za předpokladu, že advokát má nejméně pětiletou praxi; čl. 20 odst. 1 pododst. 4 BRAO) nebo Bundesgerichtshof (za předpokladu, že byl vybrán výborem vyšších soudců a advokátů; čl. 164 a násl. BRAO). S výjimkou souběžného oprávněné působit u Amtsgericht a příslušného Landgericht (čl. 23 BRAO) se oprávnění v zásadě uděluje pouze pro jeden soud (čl. 24, 25 a 171 BRAO).
Co se týče oprávnění zastupovat, čl. 52 odst. 1 a 2 BRAO stanoví, že:
„1) V případě povinného zastupování advokátem může advokát ustanovený pro konkrétní řízení svěřit toto zastupování pouze takovému advokátovi, který sám může jednat jako řádně oprávněný advokát.
2) Advokát ustanovený k zastupování pro konkrétní řízení před příslušným soudem může během ústní části řízení nechat jiného advokáta, který sám nemůže zastupovat před soudem, aby s jeho pomocí hájil klientova práva.“
Činnost advokátů poskytujících služby se řídí zákonem ze dne 16. srpna 1980, kterým se provádí směrnice (dále jako „prováděcí zákon“). Co se týče osobního rozsahu prováděcího zákona, zákon v čl. 1odst. 1 doslovně přebírá výčet osob z čl. 1 odst. 2 směrnice.
Článek 4 prováděcího zákona zní takto:
„Článek 4 – Zastupování a obhajoba před soudem
1) Osoby uvedené v čl. 1 odst. 1 mohou zastupovat nebo obhajovat klienta před soudem a orgány veřejné moci v případě trestných činů, přestupků, porušení služebních povinností nebo nesplnění profesních povinností pouze tehdy, jestliže spolupracují s advokátem, který je sámoprávněn zastupovat nebo obhajovat. Navíc v ústní části řízení nebo v trestním řízení mohou jednat pouze v doprovodu advokáta; jakožto obhájci mohou navštěvovat osobu ve vazbě pouze v doprovodu advokáta a s osobou ve vazbě si mohou dopisovat pouze prostřednictvím advokáta. 2) Spolupráci požadovanou v odstavci 1 je třeba prokázat při každém právním úkonu. Právní úkony osob vyjmenovaných v čl. 1 odst. 1, které jsou provedeny v rozporu s odst. 1 nebo u nichž nebyla v okamžiku provedení úkonu spolupráce prokázána, jsou absolutně neplatné. Při ústní části řízení nebo v trestním řízení se spolupráce předpokládá, jestliže úkon není okamžitě odvolán nebo pozměněn advokátem. 3) V případech nutné obhajoby advokáty oprávněnými vystupovat před příslušným soudem se analogicky použije čl. 52 odst. 2 Bundesrechtsanwaltsordnung.“
2. Skutečnosti předcházející sporu
Dopisem ze dne 26. května 1983 vyzvala Komise vládu Spolkové republiky Německo, aby do třiceti dnů předložila své vyjádření k některým ustanovením prováděcího zákona, zvláště k jeho článku 4. Komise se domnívala, že uvedený článek není slučitelný s druhou odrážkou článku 5 směrnice. Výtky Komise se zaprvé týkaly povinné spolupráce, neboť prováděcí zákon ukládá advokátovi z jiného členského státu povinnost, aby při poskytování služeb spolupracoval s německým advokátem v řízeních, u nichž německé právo nevyžaduje povinné zastoupení advokátem. Zadruhé se výtky týkaly podrobné úpravy povinné spolupráce, tak jak je uvedena v čl. 4 odst. 1 a 2 prováděcího zákona. Zatřetí Komise kritizovala analogické použití čl. 52 odst. 2 BRAO, uvedené v čl. 4 odst. 3 prováděcího zákona.
Německá vláda odpověděla na výzvu dopisem spolkového ministra spravedlnosti ze dne 27. října 1983, v němž kritiku Komise odmítla. Spolková vláda v podstatě prohlásila, že ustanovení daného prováděcího zákona jsou nezbytná k zajištění řádné správy soudnictví.
Komisi tato odpověď spolkové vlády neuspokojila, a proto dne 10. dubna 1985 vydala v souladu s čl. 169 Smlouvy odůvodněné stanovisko, v němž vyzvala Spolkovou republiku Německo k přijetí opatření nezbytných k tomu, aby vyhověla tomuto stanovisku ve lhůtě dvou měsíců.
Spolková vláda předložila své vyjádření k odůvodněnému stanovisku verbální nótou ze dne 5. listopadu 1985. Vláda v ní zejména uvedla, že je připravena, aniž by byl dotčen její výklad směrnice, zasadit se o to, aby spolupráce ve smyslu čl. 5 směrnice byla vyžadována pouze v řízeních, u nichž zákon předepisuje zastoupení nebo obhajobu advokátem. Navíc prohlásila, že je připravena přezkoumat německé právní předpisy v některých bodech týkajících se podrobné úpravy této spolupráce. Německá vláda nicméně připomněla, že dotyčné právní předpisy nebudou moci být novelizovány ve lhůtě dvou měsíců určené odůvodněným stanoviskem Komise.
Komise dospěla k závěru, že spolková vláda nevyhověla odůvodněnému stanovisku potřebným a požadovaným způsobem, a proto podala tuto žalobu.
3. Řízení
Žaloba Komise byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 22. prosince 1985.
Písemná část řízení proběhla obvyklým způsobem. Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr zahájit ústní část řízení bez provádění dokazování.
II – Návrhová žádání účastníků řízení
Komise jako žalobkyně navrhuje, aby Soudní dvůr:
1) určil, že Spolková republika Německo neplní povinnosti stanovené Smlouvou o EHS a Směrnicí Rady ze dne 22. března 1977 o usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb advokátů (77/249/EHS) tím, že článek 4 vnitrostátního zákona ze dne 16. srpna 1980, jímž se uvedená směrnice provádí, stanoví, že:
a) advokát z jiného členského státu, který v rámci poskytování služeb vykonává ve Spolkové republice Německo činnosti týkající se zastupování a obhajoby klienta před soudem, musí spolupracovat s německým advokátem i v případech, kdy německé právo nevyžaduje nutnou obhajobu; b) německý advokát, s nímž musí spolupracovat, musí být sám zmocněn pro konkrétní řízení nebo musí být v rámci řízení obhájcem; c) navíc advokát poskytující služby: - může do ústní části řízení nebo do trestního řízení zasahovat pouze tehdy, je-li v doprovodu tohoto německého advokáta a - jakožto obhájce může navštěvovat osobu ve vazbě pouze v doprovodu tohoto německého advokáta a může si s osobou ve vazbě dopisovat pouze prostřednictvím německého advokáta; d) požadovanou spolupráci je třeba prokazovat při každém právním úkonu; že úkony advokáta poskytujícího službu, které jsou provedeny v rozporu s výše uvedenými ustanoveními nebo u nichž nebyla v okamžiku provedení úkonu spolupráce prokázána, jsou absolutně neplatné; že při ústní části řízení nebo při jednání se spolupráce považuje za prokázanou, jestliže úkon není okamžitě odvolán nebo pozměněn německým advokátem; e) že v případech, kdy se zastupování musejí zhostit advokáti působící u příslušného soudu, se použije čl. 52 odst. 2 BRAO;
2) aby Spolkové republice Německo uložil náhradu nákladů řízení.
Spolková republika Německo jako žalovaná navrhuje, aby Soudní dvůr:
1) zamítl žalobu;
2) uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
III – Důvody a tvrzení účastníků řízení
A – K otázce spolupráce
1. Činnost před soudy
Komise se domnívá, že článek 4 prováděcího zákona je neslučitelný s právem Společenství, neboť vyžaduje spolupráci s německým advokátem v soudních řízeních, ve kterých podle vnitrostátního práva není zastoupení advokátem povinné.
Komise v této souvislosti za prvé uplatňuje, že ze samotného znění směrnice vyplývá, že Spolková republika překročila hranice svých zákonných pravomocí. Podle druhé odrážky článku 5 směrnice může každý členský stát od advokátů poskytujících služby vyžadovat, „aby spolupracovali s advokátem, který působí u dotyčného soudu“. Z toho plyne, že povinnost spolupráce platí pouze v případech, kdy se procesní subjekt nemůže sám zastupovat nebo hájit.
Podle německé vlády ze znění článku 5 směrnice naopak vyplývá, že toto ustanovení zahrnuje veškeré činnosti související se zastupováním a obhajobou klienta advokátem. Působnost tohoto článku se rozhodně neomezuje pouze na řízení, v nichž je povinné zastoupení advokátem. Navíc skutečnost, že advokát působí u určitého soudu, v žádném případě neznamená, že u dotyčného soudu je povinné být zastoupen advokátem. Německá vláda k tomu vysvětluje, že v německém právním řádu se výrazy „oprávnění působit jako advokát “ a „nutná obhajoba advokátem“ netýkají stejné situace. Podle čl. 18 odst. 1 BRAO musejí být všichni advokáti oprávněni působit u obecného soudu . Bez ohledu na tuto otázku stavovských pravidel, procesní předpisy upravují otázku nutné obhajoby.
Komise za druhé uplatňuje, že situace, kdy advokát poskytující služby nesmí sám zatupovat nebo obhajovat klienta ani v případech, kdy německé procesní právo nevyžaduje nutnou obhajobu , je neslučitelná s článkem 59 Smlouvy a se zásadou rovnosti zacházení, která je uvedena v třetím pododstavci článku . 60 Smlouvy. V této souvislosti Komise zejména upozorňuje, že není možné dovolávat se třetí pododstavec článku 60 Smlouvy při odůvodnění toho, že má činnost advokátů poskytujících služby podléhat čl. 1 odst. 1 a 8 RBerG, který neodborníkům zakazuje profesionálně se věnovat zastupování nebo obhajobě klientů. Podle Komise účel uvedených ustanovení Smlouvy vylučuje jakékoli srovnávání advokátů z členských států s tuzemskými neodborníky –srovnávat je lze jen s tuzemskými advokáty. Kromě toho čl. 4 odst. 1 směrnice stanoví, že činnosti, které jsou v něm vyjmenovány, „jsou… vykonávány za podmínek stanovených pro advokáty usazené v tomto státě…“. Podobně článek 2 směrnice stanoví, že každý členský stát pro výkon příslušných činností „uzná za advokáta“ každou osobu uvedenou v článku 1 směrnice. Konečně Komise poznamenává, že se německý zákon o právní pomoci nevztahuje na odborné činnosti vykonávané z provozovny, která se nachází mimo území Spolkové republiky.
Německá vláda uvádí, že cílem ustanovení německého procesního práva (např. čl. 79 ZPO), která umožňují zastupování právně způsobilými osobami, je především poskytnout účastníkům řízení možnost hájit se sami. Otázka věcných schopností třetích osob zastupovat nebo obhajovat účastníky v řízeních, ve kterých není povinné zastoupení advokátem , se řídí příslušnými etickými kodexy a zákonem o právní pomoci (RBerG). Německá vláda k tomu vysvětluje, že čl. 1 odst. 1 a 8 RBerG obsahuje obecný zákaz profesionálně se věnovat poskytování právní pomoci v soudním řízení osobám jiným než jsou advokáti, notáři, patentoví zástupci nebo daňoví poradci dodržující příslušná stavovská pravidla a jednající v rámci pravomocí, jež jim jsou přiznány. V souladu s tímto obecným zákazem vylučuje čl. 157 odst. 1 ZPO v občanskoprávních věcech zastoupení jinými osobami než advokáty. Podobně v trestních řízeních jsou soudy povinny odmítnout udělit povolení požadované v čl. 138 odst. 2 StPO všem zmocněncům, kteří nejsou advokáty nebo profesory práva na německé vysoké škole. Okruh zmocněnců majících oprávnění zastupovat v řízeních , v nichž není povinné zastoupení advokátem , na první pohled velmi široký, se tak omezuje na osoby, které v řízení nevystupují jako profesionálové, vystupují pouze v konkrétním případě a nemají v úmyslu zastupovat opakovaně. Je proto nepřesné domnívat se, že advokáti z ostatních členských států, kteří z povahy věci samé jsou profesionálové, mají méně výhodné postavení než nekvalifikované osoby, ať už němečtí státní příslušníci nebo cizinci.
Komise dále tvrdí, že veřejný zájem, zvláště pak řádná správa soudnictví, nevyžaduje spolupráci advokátů z jiných členských států s německými advokáty v soudních řízeních, v nichž není povinné zastoupení advokátem. Za prvé, klient by využil služeb zahraničního advokáta pouze tehdy, mělo-li by to smysl ze zvláštních důvodů. Vzhledem k tomu, že zahraniční advokát musí podle čl. 2 odst. 1 první věty prováděcího zákona dát svým odborným označením v jazyce země původu najevo, že není německým advokátem, bude klient plně schopen, přestože není odborník, posoudit kvalifikaci tohoto advokáta. Navíc pro průběh řízení je určitě vhodnější, bude-li klienta zastupovat osoba s advokátním vzděláním, než bude-li se klient zastupovat sám. Obecně vzato, zahraniční advokát by se zastupování nebo obhajoby klienta před německým soudem zhostil pouze tehdy, pokud by dostatečně ovládal německý jazyk a dostatečně by znal německý právní řád. Jinak by porušil stavovské předpisy, které jsou v tomto ohledu stejné ve všech členských státech a jejichž dodržování předepisuje čl. 4 odst. 2 směrnice. Je konečně vyloučeno, aby řádná správa soudnictví v Německu byla narušena poskytováním služeb, které z povahy věci může být pouze příležitostné nebo dočasné.
Podle německé vlády je vhodné, aby i v případech, kdy zastoupení advokátem není povinné, probíhaly kontakty mezi účastníky řízení a soudem prostřednictvím zmocněnce, jehož odborné vzdělání a zkušenosti garantují zvlášť dobrou znalost německého práva, zejména procesních pravidel a právních zvyklostí. Z těchto důvodů vnitrostátní právní předpisy co nejvíce omezují možnou účast nekvalifikovaných osob, které se mohou účastnit jen výjimečně a pod podmínkou, že je tato účast opodstatněna právními důvody a že tak nehodlají činit pravidelně. Kromě toho v řízeních před správními, finančními, pracovněprávními a sociálními soudy, kde v nižších stupních není povinné zastoupení advokátem, nemohou soudci splnit svou povinnost objasnit věc advokátovi stejně jako účastníkovi řízení, který není zastoupen vůbec nebo není zastoupen advokátem. Je tedy v zájmu samotného klienta, aby i v těchto řízeních poskytovatel služby jednal pouze ve spolupráci s německým advokátem.
2. Činnost před orgány veřejné moci
Komise uvádí, že článek 5 směrnice se řízení před orgány veřejné moci týká pouze tehdy, jestliže tyto orgány jednají v soudní oblasti. To se zdá být případ „správních řízení týkajících se trestných činů, přestupků, porušení služebních povinností nebo nesplnění profesních povinností“, o nichž se zmiňuje čl. 4 odst. 1 prováděcího zákona. Nicméně i u těchto řízení by povinnost spolupráce s německým advokátem byla odůvodněná pouze tehdy, pokud by vnitrostátní právo vyhrazovalo zastupování nebo obhajobu před těmito orgány jen advokátům. Tak tomu ale není.
Německá vláda vysvětluje, že její argumenty týkající se činnosti před soudy lze analogicky použít i na činnosti před orgány veřejné moci v soudní oblasti.
3. Kontakty s osobami ve vazbě
Komise se domnívá, že čl. 4 odst. 1 prováděcího zákona je v rozporu s právem Společenství, neboť stanoví, že advokát poskytující služby jakožto obhájce může osobu ve vazbě navštívit pouze v doprovodu německého advokáta a s osobou ve vazbě si může dopisovat pouze prostřednictvím tohoto advokáta. Ustanovení vnitrostátního práva ale neobsahují žádné podobné omezení vůči jiným důvěrníkům, kteří nejsou německými advokáty a které mohou být osobami ve vazbě pověřeny jejich obhajobou.
Německá vláda především podotýká, že i pro styk s osobami ve vazbě je nutné znát ustanovení vnitrostátního práva a způsob, jakým tato ustanovení vykládají soudy.
B – K podmínkám spolupráce
Komise se domnívá, že prováděcí zákon překračuje hranice vymezené Smlouvou a směrnicí v tom, jak definuje způsob „spolupráce“ ve smyslu čl. 5 druhé odrážky směrnice.
Prováděcímu zákonu vytýká v této souvislosti následující:
a) Spolupráce s advokátem, který má v dotyčném řízení oprávnění zastupovat nebo obhajovat Podle čl. 4 odst. 1 první věty prováděcího zákona může advokát poskytující služby zastupovat nebo obhajovat klienta pouze tehdy, spolupracuje-li s advokátem, „který má v dotyčném řízení sám oprávnění zastupovat nebo obhajovat“. Podle názoru Komise tento požadavek nenachází žádnou oporu v článku 5 směrnice, kde se hovoří pouze o spolupráci „s advokátem, který působí u dotyčného soudu“. Komise především připomíná, že pojem „spolupracovat“ je třeba vykládat autonomně a ve smyslu odpovídajícím Smlouvě. Povinnost ustanovit ve všech případech dva zástupce by byla překážkou volnému pohybu služeb a šla by nad rámec nutnosti „spolupráce“. Pokud je v zájmu klienta, aby spolupráce advokátů měla takovou formu, že budou oba zmocněnci, pak je na dotyčných (klient, advokát poskytující službu a německý advokát), aby se takto dohodli. Komise navíc podotýká, že článek 5 směrnice, podle nějž je tuzemský advokát „popřípadě odpovědný“ vůči příslušnému soudu neodůvodňuje zavedení toho, že sám německý advokát musí být povinně zmocněncem. Podle Komise lze tuto odpovědnost zajistit i méně restriktivním opatřením.
b) Nutnost doprovodu německého advokáta při ústní části řízení nebo v trestním řízení
Podle čl. 4 odst. 1 druhé věty prováděcího zákona „ advokát poskytující služby může v ústní části řízení nebo v trestním řízení vystupovat pouze v doprovodu německého advokáta“. Komise se domnívá, že tento požadavek stálé fyzické přítomnosti německého advokáta v soudním řízení jde nad rámec pojmu „spolupracovat“.
c) Prokázání spolupráce
Komise vysvětluje, že při použití článku 5 směrnice musí advokát poskytující služby před zahájením své činnosti uvést a prokázat příslušnému soudu, že spolupracuje s německým advokátem. Podle čl. 4 odst. 2 prováděcího zákona je třeba spolupráci prokazovat při každém právním úkonu, jinak by byl úkon absolutně neplatný. Takový požadavek je nezákonný – úloha advokáta poskytujícího služby by se omezila na asistování německému advokátovi. Podle názoru Komise musí mít advokát poskytující služby právo provádět platné právní úkony, sám podávat návrhy a sám se účastnit ústní části řízení, jestliže oznámí a případně prokáže, že spolupracuje s německým advokátem, a jestliže tato spolupráce nebyla odvolána. V případě, že by advokát poskytující služby neměl potřebné znalosti nebo zkušenosti, nebude jednat samostatně zejména s ohledem na stavovské předpisy, jimž podléhá. Tuto otázku by neměl řešit prováděcí zákon, nýbrž dohoda mezi advokátem poskytujícím služby a německým advokátem. Kromě toho čl. 139 ZPO je v řadě případů dostatečnou zárukou pro to, že žaloba, žalobní důvody a návrhy účastníka řízení zastoupeného advokátem poskytujícím služby budou dostatečně vysvětleny.
d) Vztahy k osobám ve vazbě
Podle čl. 4 odst. 1 prováděcího zákona se musí advokát poskytující služby vždy, když chce navštívit osobu ve vazbě nebo si s ní dopisovat, obrátit na německého advokáta. Podle Komise i tento požadavek jde nad rámec pojmu spolupráce.
Německá vláda uvádí, že podle čl. 5 druhé odrážky směrnice nese německý advokát plnou odpovědnost vůči soudům. Podmínky spolupráce stanovené v čl. 4 odst. 1 a 2 prováděcího zákona jsou nezbytné právě k tomu, aby se německý advokát mohl této odpovědnosti zhostit. Německá vláda k tomu zejména poznamenává, že soudy při výkonu spravedlnosti do značné míry závisejí na zmocněncích pro konkrétní řízení nebo na obhájcích, kteří tuto činnost vykonávají profesionálně a do hloubky znají vnitrostátní právní řád; dynamický charakter soudních řízení často vyžaduje okamžitou reakci ze strany zmocněnce, má-li být další průběh řízení ve prospěch jeho mandanta. Ve státech Společenství se vzdělávání advokátů zaměřuje na vnitrostátní právní řády, nikoli na právní řády ostatních členských států. Při poskytování služeb je tedy nezbytná stálá spolupráce s advokátem, který získal vzdělání v hostitelské zemi a je zde usazen . To ovšem neznamená, že se postavení advokáta poskytujícího služby omezuje na pouhou asistenci, neboť prováděcí zákon tomuto advokátovi nezakazuje, aby jednal jako druhý zmocněnec pro konkrétní řízení nebo jako druhý obhájce, po boku německého advokáta.
Spolková vláda dále vysvětluje, že povinnost soudce přezkoumat věc a vyslechnout účastníky řízení ve smyslu čl. 139 ZPO nemůže nahrazovat nedostatečné právní znalosti advokáta poskytujícího služby. Tato povinnost je totiž omezena nestranností soudce a zásadou, že účastníci řízení jsou „dominus litis“. Soudcova povinnost vyslechnout účastníky řízení neznamená, že se nepřípustné žaloby stanou přípustnými, že žalobce bude moci pozměnit svou žalobu, nebo že soud žalovaného upozorní na možnost obhajoby, kterou si neuvědomil.
C – K analogickému použití čl. 52 odst. 2 BRAO
Komise uvádí, že v důsledku čl. 4 odst. 3 prováděcího zákona má advokát poskytující služby ve většině občanskoprávních sporů jediné právo, a sice za pomoci německého advokáta působícího u příslušného soudu předložit vyjádření v ústní části řízení. Vyplývá to z toho, že uvedený článek předpokládá analogické použití čl. 52 odst. 2 BRAO „v případech, kdy je povinné zastoupení advokátem působícím u příslušného soudu“. Nicméně čl. 78 odst. 1 ZPO vyžaduje takové zastoupení v občanskoprávních sporech před všemi Landesgerichte a před soudy vyšších stupňů (tj. Oberlandesgerichte, Bayerische Oberste Landesgericht a Bundesgerichtshof). Totéž platí pro zastoupení před Familiengerichte v rodinných záležitostech. Jestliže je v řízeních před těmito soudy povinné zastoupení advokátem (tj. ve většině rodinných věcí, v občanskoprávních sporech o hodnotu vyšší než 5 000 DM a u odvolání týkajících se nižších částek), musí mít tento advokát právo působit u příslušného soudu. Podle názoru Komise je s právem Společenství neslučitelné, aby poskytování služeb v těchto řízeních podléhalo přísnějšímu režimu spolupráce než v řízeních, v nichž může klienta zastupovat nebo obhajovat jakýkoli německý advokát.
Komise se v této souvislosti dovolává především toho, že druhá odrážka článku 5 směrnice pouze umožňuje vyžadovat, aby advokát poskytující službu spolupracoval s advokátem působícím u příslušného soudu, nikoli omezovat poskytování služeb na vyjádření v ústní části řízení za pomoci advokáta působícího u dotyčného soudu.
Za druhé Komise podotýká, že připouští, že nepoužití čl. 2 odst. 2 BRAO na advokáty poskytující služby by mohlo vyvolat dojem, že jsou ve srovnání s německými kolegy zvýhodněni. Tak tomu ale není. Postavení advokáta poskytujícího služby není stejné jako postavení německého advokáta. Německý advokát svou pracovní činnost soustředí v místě usazení a jeho oprávnění působit u soudů místa usazení ve většině případů vyhovuje potřebám jeho odborné praxe a jeho klientů, zatímco advokát poskytující služby v jiném členském státě v hostitelském státě nemá provozovnu a nepůsobí u žádného soudu hostitelského členského státu. Poskytování služeb se navíc svou povahou liší od činnosti, kterou vykonává advokát ve své zemi a ze své kanceláře. Je tedy v souladu s požadavkem stejného přístupu podle třetího pododstavce článku 60 Smlouvy a článku 4 směrnice, že advokáti, kteří se chtějí v rámci poskytování služeb účastnit řízení před konkrétním německým soudem, podléhají stejným podmínkám jako němečtí advokáti u tohoto soudu působící za předpokladu, že bude dodrženo omezení uvedené ve druhé odrážce článku 5 směrnice.
Komise konečně zdůrazňuje, že v tomto konkrétním případě se nelze dovolávat „zájmu řádné správy soudnictví“. Dosavadní praxe ani rozumné prognózy budoucího vývoje nevedou k domněnce, že by se advokáti poskytující služby účastnili velkého množství procesů před různými soudy jednoho či více členských států. Vazba mezi soudem a advokátem, nutná k řádnému průběhu řízení, je dostatečně zaručena tím, že v souladu s ustanoveními čl. 4 první věty prováděcího zákona si advokát poskytující služby musí zvolit adresu pro účely doručování u německého advokáta vždy, když se účastní řízení před soudem. V zájmu řádné správy soudnictví může být toto ustanovení doplněno v tom smyslu, že tato adresa pro účely doručování musí být povinně u německého advokáta, který působí u příslušného soudu.
Německá vláda vysvětluje, že zásada umístění advokátů byla zavedena v zájmu řádné správy soudnictví. Tato zásada usnadňuje styk advokátů se soudci a napomáhá průběhu procesů zejména tím, že zamezuje procesním prodlevám, které mohou vzniknout kvůli častým žádostem o odročení, jež předkládá advokát působící u velkého množství soudů. Podle této zásady a v případech, na něž se vztahuje čl. 78 odst. 1 ZPO nemůže být německý advokát zmocněncem pro konkrétní občanskoprávní spor, jestliže nepůsobí u soudu příslušného pro tento spor. Pokud se i přesto chce řízení účastnit, musí využít ustanovení o pravomocích podle čl. 52 odst. 2 BRAO. Ustanovení čl. 4 odst. 3 prováděcího zákona tedy není porušením práva Společenství, neboť podle tohoto ustanovení se advokátovi poskytujícímu služby dostává stejného zacházení jako německému advokátovi. Pokud by měl advokát poskytující služby stejné postavení jako advokát působící u příslušného soudu, byli by němečtí advokáti vůči kolegům z jiných členských států velmi znevýhodněni. Typickou ukázkou může být příklad Bundesgerichthof – všichni advokáti z ostatních členských států by měli právo účastnit se řízení u tohoto soudu vysokého stupně spolu s dvaadvaceti německými specializovanými advokáty, kteří u tohoto soudu působí.
K nákladům řízení
Z těchto důvodů Soudní dvůr rozhodl takto:
1) Spolková republika Německo nesplnila povinnosti stanovené články 59 a 60 Smlouvy o EHS a směrnicí Rady 77/249 o usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb advokátů: - tím, že ukládá advokátovi poskytujícímu služby povinnost spolupracovat s advokátem usazeným na německém území i tehdy, kdy německé právo nevyžaduje nutnou obhajobu; - tím, že vyžaduje, aby německý advokát, s nímž se má spolupracovat, byl sám zmocněncem pro konkrétní řízení nebo obhájcem v rámci řízení; - tím, že vyžaduje, aby se advokát poskytující služby účastnil jednání pouze v doprovodu tohoto německého advokáta; - tím, že ukládá neodůvodněné podmínky prokázání spolupráce mezi oběma advokáty; - tím, že bez možnosti výjimky ukládá advokátovi poskytujícímu službu povinnost být doprovázen německým advokátem při návštěvě osoby ve vazbě a povinnost dopisovat si s touto osobou pouze prostřednictvím německého advokáta; - tím, že na advokáty poskytující služby aplikuje pravidlo územní výlučnosti ve smyslu čl. 52 odst. 2 Bundesrechtsanwaltsordnung. 2) Spolkové republice Německo se ukládá náhrada nákladů řízení.
_____________________________________________________________________________